VYSOKÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ –

(1)

VYSOKÁ ŠKOLA BÁŇSKÁ – TECHNICKÁ UNIVERZITA OSTRAVA EKONOMICKÁ FAKULTA

KATEDRA EVROPSKÉ INTEGRACE

Analýza regionálních disparit v krajích České republiky Regional Disparities Analysis in the Regions of the Czech Republic

Student: Lucie Nadymáčková

Vedoucí bakalářské práce: Ing. Lukáš Melecký

Ostrava 2011

(2)

Místopříseţně prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci, včetně všech příloh, vypracovala samostatně.

V Ostravě, 10. května 2011 ………

Lucie Nadymáčková

(3)

Chtěla bych touto cestou velmi poděkovat vedoucímu bakalářské práce Ing. Lukášovi Meleckému za cenné rady, konzultace a připomínky.

(4)

Obsah

1. Úvod ... 8

2. Teoretická východiska regionálních disparit a regionální politiky EU ... 10

2.1 Teoretická východiska regionálních disparit ... 10

2.1.1 Definice a pojetí regionálních disparit ... 10

2.1.2 Příčiny vzniku regionálních disparit ... 10

2.1.3 Systémová východiska regionálních disparit ... 12

2.1.4 Typologie regionálních disparit ... 12

2.2 Teoretická východiska regionální politiky EU ... 13

2.2.1 Základní charakteristika regionální politiky ... 13

2.2.2 Pojetí regionální politiky EU ... 15

2.2.3 Cíle regionální politiky EU ... 16

2.2.4 Nástroje regionální politiky EU ... 17

2.2.5 Programový a finanční rámec regionální politiky EU... 17

2.3 Ukazatelé regionálních disparit v EU ... 19

2.3.1 Ukazatelé pro hodnocení ekonomické, sociální a územní soudrţnosti ... 20

2.3.2 Ukazatelé pro hodnocení cílů Lisabonské strategie rozvoje EU ... 22

2.3.3 Ukazatelé pro hodnocení Strategie Evropa 2020 ... 23

2.3.4 Ukazatelé pro hodnocení územního rozvoje EU ... 24

2.3.5 Ukazatelé regionálních disparit vykazované v ČR na úrovni NUTS 3 ... 24

2.4 Metody hodnocení regionálních disparit ... 25

3. Socioekonomická analýza krajů České republiky ... 27

3.1 Územní klasifikace České republiky ... 27

(5)

3.2 Situační analýza krajů v České republice ... 28

3.2.1 Hl. m. Praha ... 28

3.2.2 Středočeský kraj ... 30

3.2.3 Jihočeský kraj ... 31

3.2.4 Plzeňský kraj ... 32

3.2.5 Karlovarský kraj ... 33

3.2.6 Ústecký kraj ... 35

3.2.7 Liberecký kraj ... 36

3.2.8 Královéhradecký kraj ... 37

3.2.9 Pardubický kraj ... 38

3.2.10 Kraj Vysočina ... 40

3.2.11 Jihomoravský kraj ... 41

3.2.12 Olomoucký kraj ... 42

3.2.13 Zlínský kraj ... 43

3.2.14 Moravskoslezský kraj ... 44

3.2.15 Souhrnné srovnání krajů ČR ... 46

4. Analýza vybraných ukazatelů regionálních disparit v regionech NUTS III České republiky ... 48

4.1 Východiska analýzy ... 48

4.2 Metoda semaforu ... 48

4.3 Bodová metoda ... 49

4.4 Kombinace pouţitých metod ... 50

4.4.1 Hrubý domácí produkt na obyvatele ... 50

(6)

4.4.2 Tvorba hrubého fixního kapitálu ... 51

4.4.3 Míra ekonomické aktivity ... 52

4.4.4 Míra registrované nezaměstnanosti ... 54

4.4.5 Výdaje na výzkum a vývoj ... 55

4.4.6 Investice na ochranu ţivotního prostředí ... 56

4.5 Závěrečná zhodnocení a komparace ... 57

5. Závěr ... 59

Seznam literatury ... 60

Seznam zkratek ... 63

Seznam tabulek ... 65

Seznam obrázků ... 67

Prohlášení o vyuţití výsledků bakalářské práce ... 68

Seznam příloh ... 69

(7)

8

1. Úvod

Disparita je velmi častým výrazem, který se pouţívá v posledních letech. Pojem disparita vyjadřuje určitou rozdílnost či nerovnost v ekonomické, sociální a územní oblasti ţivota společnosti na území regionu. Tato bakalářská práce se zabývá regionálními disparitami v jednotlivých krajích (NUTS 3) České republiky.

Cílem bakalářské práce je v teoretické oblasti přiblíţit a charakterizovat teoretická východiska regionálních disparit a v praktické rovině pak dále identifikovat, analyzovat a porovnat regionální disparity v krajích České republiky ve zvoleném referenčním období.

Bakalářská práce je členěna do třech částí. Druhá kapitola se zabývá teoretickými východisky regionálních disparit a regionální politiky Evropské unie. Kapitola se v první části věnuje právě teoretickým východiskům regionálních disparit, kde nalezneme definici a základní pojetí regionálních disparit. Jsou zde uvedeny příčiny vzniku, systémová východiska a typologie regionálních disparit. Další část poskytuje teoretická východiska regionální politiky Evropské unie, kde je popsána základní charakteristika regionální politiky, dále pojetí regionální politiky Evropské unie, její cíle, nástroje, programový a finanční rámec. Kapitola se také zabývá ukazateli regionálních disparit v Evropské unii a České republice - ukazateli pro hodnocení ekonomické, sociální a územní soudrţnosti, Lisabonskou strategií, Strategií Evropa 2020, ukazateli pro hodnocení územního rozvoje EU a ukazateli v České republice vykazované na úrovni krajů. Poslední část kapitoly je věnována metodám hodnocení regionálních disparit.

Třetí kapitola bakalářské práce přináší zjednodušenou socioekonomickou analýzu krajů České republiky. Na začátku kapitoly je představena územní klasifikace České republiky a následně situační analýza všech krajů. Jsou zde uvedeny informace o územním vymezení jednotlivých krajů, jejich demografii, ekonomickém prostředí, trhu práce, dopravě a ţivotním prostředí.

Poslední podkapitola souhrnně srovnává socioekonomickou situaci všech krajů České republiky.

V rámci čtvrté kapitoly je provedena analýza vybraných ukazatelů regionálních disparit, jeţ jsou charakterizovány ve druhé kapitole bakalářské práce. Tato kapitola je rozdělena do pěti částí. Nejprve jsou popsána základní východiska analýzy, poté je charakterizována zvolená metoda semaforu a následně bodová metoda. Stěţejní částí je pak podkapitola, která se věnuje

(8)

9

kombinaci obou metod. Zde jsou hodnoty vybraných ukazatelů analyzovány a porovnávány.

Poslední část kapitoly uvádí závěrečné zhodnocení a komparaci daných výsledků.

Pro tvorbu bakalářské práce byly vyuţity zejména české literární zdroje. Za velkou oporu lze povaţovat zvláště internetové stránky Českého statistického úřadu a Veřejné databáze ČSÚ.

Významným zdrojem a inspiračním materiálem pro tvorbu práce byly jednotlivé dílčí a výroční zprávy výzkumného projektu „Regionální disparity v územním rozvoji ČR – jejich vznik, identifikace a eliminace“. Jde o projekt, který byl realizovaný na Ekonomické fakultě VŠB-TU Ostrava v období 2007 – 2010.

(9)

10

2. Teoretická východiska regionálních disparit a regionální politiky EU

2.1 Teoretická východiska regionálních disparit

2.1.1 Definice a pojetí regionálních disparit

Disparity jsou velmi frekventovaným pojmem v posledního desetiletí. Pojem disparita vyjadřuje určitou rozdílnost či nerovnost v ekonomické, sociální a územní oblasti ţivota společnosti na území regionu. Jde o nerovnost v jevech, znacích a procesech, které jsou vymezeny jednoznačným územím a vyskytující se alespoň ve dvou entitách tohoto území.¹ Cílem regionální politiky je právě tyto rozdílnosti sniţovat a takto zlepšovat sociální, ekonomickou a environmentální úroveň regionů a také zvyšovat celkovou kvalitu ţivota obyvatel. Regionální disparity můţeme měřit pomocí různých ukazatelů jako je například ekonomika, trh práce, demografie, ţivotní prostředí, podnikatelské aktivity. Podrobněji je tato problematika ukazatelů popsána v kapitole 2.3 Ukazatelé regionálních disparit v EU.

Při analýze regionálních disparit se musíme vţdy zaměřit na komplexní zkoumání problematiky disparit. K ekonomické dimenzi je proto nutno přiřadit i další dimenze zkoumání jako např. územní, sociální, politicko-správní, ekologické, institucionální apod.

Mluvíme o tzv. multidimenzionálním přístupu zkoumání.

Dle Molla (2007) základní klíčovou otázkou je otázka koheze (soudrţnosti) a nedostatek koheze je měřen velikostí disparit. Vývoj koheze je obvykle poměřován vývojem disparit v ţivotní úrovni v členských zemích, sociálních skupinách a regionech. Molle také říká, ţe koheze se objevuje za předpokladu, kdy disparity ve výši sociální a ekonomické úrovně mezi jednotlivými regiony a sociálními skupinami jsou politicky a sociálně přijatelné. Mluvíme zde o tzv. konvergenci. V opačném případě, kdyţ disparity narůstají, mluvíme o tzv. divergenci.

2.1.2 Příčiny vzniku regionálních disparit

Příčinami regionálních disparit se zabývá celá řada teorií regionálního rozvoje. Z těchto teorií vyplývá, ţe regionální disparity a jejich důsledek (regionální nerovnováhu) ovlivňuje několik faktorů. Tyto faktory můţeme rozdělit na primární a sekundární, které vycházejí z primárních.

1 VŠB-TUO, 2008.

(10)

11 Primární faktory regionálních disparit tvoří:²

 Relativně nízká mobilita pracovních sil – pracující reagují velmi pomalu na rozdíly ve mzdách. Jejich reakce nejsou okamţité a opoţďují se za poptávkou. V důsledku tohoto vznikají regionální deformace v příjmech,

 Relativně nízká mobilita kapitálu – v teoriích je kapitál povaţován za velmi mobilní, ve skutečnosti reaguje kapitál pomaleji na rozdíly ve výrobních nákladech,

 Geografické faktory – geografické faktory nejobecněji vysvětlují regionální disparity.

Pozice na periferie představuje značné nevýhody jako nadprůměrné dopravní náklady, které vedou k vysokým cenám a nízkým ziskům, omezený přístup k městským centrům, velká vzdálenost od trţních informací a kontaktu se zákazníkem, nízká kvalita dopravních spojů,

 Ekonomická struktura regionů – kaţdý region je charakterizován svojí ekonomickou strukturou. Některé regiony orientované na útlumová odvětví mají váţné problémy se zaměstnaností. U jiných regionů zaměřených na rozvíjející se odvětví roste poptávka po pracovních silách,

 Další primární faktory – mezi další faktory řadíme např. institucionální faktory, politická rozhodnutí, psychologické faktory apod.

Sekundární faktory regionálních disparit tvoří:³

 Vnější ekonomika – velký vliv na příliv nových firem do regionu mají dopravní systém, kontakt s centrálními úřady, technická a finanční infrastruktura,

 Demografická situace – jde o parametry jako je rozdíl ve vzdělanosti venkovského obyvatelstva vůči městskému nebo rozdíly v přírůstcích obyvatelstva,

 Rigidita nákladů a cen – setrvačné síly znemoţňující přirozené přizpůsobování trhu změnám v nabídce a poptávce,

 Faktory prostředí – přitaţlivost prostředí je důleţitým faktorem pro nová odvětví a zahraniční kapitál a kde je zapotřebí obnovovat devastované regiony,

 Ostatní faktory – např. regionální disparity v inovacích a rozdíly v průmyslovém a sociálním prostředí pro vznik nových firem.

2 VŠB-TUO, 2008.

3 Tamtéţ.

(11)

12 2.1.3 Systémová východiska regionálních disparit

Pro zvolení přístupu k hodnocení a identifikaci disparit je potřebné si uvědomit, do jaké míry přinášejí uţivateli nové poznání a v jakém směru (smyslu) můţe být toto poznání vyuţito, tedy jaká je informační hodnota disparit.

Informační hodnota disparit:⁴

 Poznávací - poskytuje uţivateli informace v širším kontextu a zvyšuje poznání příjemce. V praxi můţe jít o srovnání zemí a jejich seskupení nebo rozdílností ve vývoji různých částí světa, bez ambicí do tohoto vývoje zasahovat. Zvyšování stavu poznání je nejčastějším důvodem, proč jsou nejrůznější disparity analyzovány a vyhodnocovány,

 Motivační – zde změny relevantních znaků zkoumaných objektů podněcují příjemce informací k určité činnosti, k určitým krokům; motivují ke způsobu jednání. Jde například o vyhledávání vhodných územích pro investování,

 Operativní – změny znaků zkoumaných subjektů vedou uţivatele k okamţitému jednání, k reakci na vzniklou či měnící se situaci. Můţeme hovořit např. o rozdílné reakci regionů či obcí na opakující se přírodní katastrofy, které vytváří různá rizika pro podnikání,

 Rozhodovací – vyhodnocení změn relevantních znaků zkoumaných subjektů vede příjemce k přijetí rozhodnutí. Zpravidla jde o tvorbu regionálních strategií a programů nebo také o identifikaci regionů pro stanovení pomoci problémovým regionům.

2.1.4 Typologie regionálních disparit

Regionální disparity můţeme vyjádřit různými ukazateli ve třech základních oblastech:⁵

 Ekonomické disparity – týkají se rozdílu v kvalitě a kvantitě regionálního výstupu.

Autor doporučuje pracovat s řadou relevantních ukazatelů, mezi které řadí průmyslovou strukturu, specializaci regionů a koncentraci ekonomických činností, pohyb (migrace) průmyslových odvětví. Ekonomické disparity lze vyjádřit ukazateli jako hrubý domácí produkt (HDP), zaměstnanost podle sektorů hospodářství, výdaje na vědu a výzkum apod.

 Sociální disparity – týkají se příjmu nebo ţivotní úrovně obyvatelstva. Molle říká, ţe sociální kohezi nelze zachytit v jednom ukazateli. Tvrdí, ţe sociální koheze přetrvává,

4 VŠB-TUO, 2008.

5 Molle, 2007.

(12)

13

jestliţe jsou disparity v řadě sociálních ukazatelů politicky udrţitelné a doporučuje zaměřit se na tyto sloţky – nezaměstnanost, úroveň vzdělání, migrace a segregace, vyloučení ze společnosti a sociální ochrana.

 Územní disparity – jsou spojeny s geografickými, přírodními, dopravními a technickými podmínkami. Jde o poměrně nový pojem. Cílem uzemní koheze je dosáhnout vyrovnanějšího prostorového rozvoje. Územní kohezi Molle člení na tyto sloţky - přístupnost na trhy, přístup ke znalostem a inovacím, problémy hranic.

Tabulka 2.1 popisuje základní klasifikaci regionálních disparity rozdělených na ekonomické, sociální a územní.

Tabulka 2.1: Základní klasifikace regionálních disparit Základní klasifikace regionálních disparit

Ekonomické disparity

 Makroekonomické agregáty

 Vnější ekonomické aktivity

 Vnitřní ekonomické aktivity

 Trh práce

Sociální disparity

 Obyvatelstvo

 Ţivotní úroveň

 Vybavenost domácností

 Sociální vybavenost

 Sociální patologie

Územní disparity

 Fyzicko-geografický potenciál území

 Ţivotní a přírodní prostředí

 Vybavenost a obsluha územní dopravní infrastrukturou

 Vybavenost a obsluha územní technickou infrastrukturou

 Potenciál cestovního ruchu Zdroj: VŠB-TUO 2008; vlastní úprava

2.2 Teoretická východiska regionální politiky EU

2.2.1 Základní charakteristika regionální politiky Definice pojmu regionální politika

I kdyţ existuje celá řada definic pojmu regionální politika, v současnosti není pouţívána jednotně uznávaná definice. Dvě vybrané definice jsou zachyceny následně:

(13)

14

 Je to součást státní politiky, která ovlivňuje rozmístění hlavních ekonomických zdrojů a aktivit na celém území státu nebo v jeho části. Zahrnuje opatření napomáhající na jedné straně růstu stupně ekonomické aktivity na území, kde je vysoká nezaměstnanost a malá naděje na přirozený ekonomický růst, a na druhé straně opatření slouţící kontrole ekonomických aktivit na územích s nadměrným růstem.⁶

 Regionální politika představuje soubor intervencí, zaměřených podle konkrétní situace státu a jeho regionů a podle očekávaných vývojových tendencí na podporu opatření vedoucích k růstu ekonomických aktivit a lepšímu územnímu rozloţení v území a k rozvoji infrastruktury. Základní podmínkou je jasné definování priorit a koncentrace prostředků na tyto priority. (Strategie regionálního rozvoje ČR, 2007-2013).

Regionální politika je soubor opatření a nástrojů, pomocí nichţ má dojít ke zmírnění nebo odstranění rozdílů v ekonomickém rozvoji regionů. Představuje koncepční a výkonnou činnost státních i regionálních institucí zaměřenou na stanovení hlavních směrů a strategických cílů v regionálním rozvoji a vytváření metod, postupů a zdrojů pro jejich realizaci.

Hlavními cíli regionální politiky jsou: ⁷

 Podpora regionálního rozvoje orientovaného na sniţování regionálních disparit,

 Zvýšení konkurenceschopnosti regionální a národní ekonomiky v mezinárodním měřítku.

Nástroje regionální politiky

Nástroje regionální politiky⁸ pomáhají zmírnit negativní důsledky integračního procesu spojené např. s nezbytností restrukturalizace zastaralého průmyslu či společnou zemědělskou politikou.⁹ Tyto nástroje jsou odvozovány z cílů regionální politiky a jsou většinou zaměřeny na přitaţení kapitálu a podnikatelských aktivit do regionu, podporu vyuţití vnitřních zdrojů či stabilizaci obyvatelstva v regionu. Nástroje dělíme do tří skupin na makroekonomické, mikroekonomické a ostatní.

6 Stejskal, Kovárník, 2009.

7 Novotná, 2007.

8 Jimiţ jsou kromě národních zdrojů hlavně strukturální fondy- Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF), Evropský sociální fond (ESF) a Fond soudrţnosti (CF). Zdrojem těchto fondů jsou finanční příspěvky všech členských států do společného rozpočtu EU.

9 Marek, Kantor, 2007.

(14)

15

Makroekonomické nástroje mají omezené moţnosti svého působení na regionální úrovni, jelikoţ nemusí být vţdy ve shodě s národohospodářskými cíli. Mezi makroekonomické nástroje patří fiskální politika, která zabezpečuje přerozdělování daní a odvodů v rámci státního rozpočtu (např. sníţená sazba daní v podporovaných regionech), monetární politika, jeţ usnadňuje přístup k úvěrům, a protekcionismus, který ovlivňuje dovoz pomocí dovozních limitů a cel pro upadající regiony.

Mikroekonomické nástroje regionální politiky cíleně ovlivňují ekonomické subjekty při jejich rozhodování o prostorové lokalizaci. Patří mezi ně realokace pracovních sil, která předpokládá, ţe odliv obyvatel z problémových regionů zvětšuje disparity ve vývoji regionu, a realokace kapitálu, kde cílem je ovlivnit vytváření nových pracovních příleţitostí v regionu.

Mezi ostatní nástroje regionální politiky řadíme administrativní (např. správní rozhodnutí o zastavení ekonomické činnosti) a institucionální nástroje (regionální rozvojové agentury).

2.2.2 Pojetí regionální politiky EU

Pojetí regionální politiky Evropské unie se neustále vyvíjí. Jiţ od samého počátku evropské integrace byly disparity mezi jednotlivými regiony vnímány jako negativní. Přestoţe se v Římské smlouvě nehovoří explicitně o zaloţení regionální politiky, v Článku 2 si signatáři kladou za cíl „vytvoření společného trhu a postupným odstraňováním rozdílů mezi hospodářskými politikami členských států podporovat harmonický rozvoj hospodářských činností ve Společenství, nepřetržitý a vyvážený růst, vyšší stabilitu, rychlejší zvyšování životní úrovně a užší kontakty mezi členskými státy.“¹⁰

Za posledních několik let pak mnoho vyspělých zemí světa a členské státy Evropské unie reformovaly tradiční pojetí regionální politiky a zaměřily se podrobněji na vytyčené cíle. Byly vytvořeny i nové cílové segmenty, jimiţ se staly regiony, mikroregiony a spádové oblasti spravované municipalitami.

Existují tři základní úrovně regionální politiky EU:¹¹

 Nadnárodní - provádí se nezávisle na úrovni EU,

11 Stejskal, Kovárník, 2009.

(15)

16

 Národní - tuto politiku provádějí jednotlivé členské státy, kdy postupně přejímají některá společná pravidla,

 Regionální - je prováděna na úrovni regionů.

Solidarita a soudržnost jsou dvě základní hodnoty, ze kterých vychází regionální politika EU. Solidarita představuje pomoc občanům a regionům hospodářsky nebo sociálně znevýhodněným ve srovnání s průměrem EU. Vychází ze základní filozofie celého procesu integrace, kdy hospodářsky vyspělejší státy financují rozvoj států méně rozvinutých.

Soudržnost pak popisuje skutečnost, ţe sniţování rozdílů představuje výhodu pro všechny zúčastněné.¹² Soudrţnost můţeme také vyjádřit takovou úrovní rozdílnosti mezi státy, regiony nebo skupinami, které jsou politicky a společensky snesitelné.¹³ Čím niţší jsou tyto rozdílnosti, tím vyšší je i úroveň soudrţnosti.

2.2.3 Cíle regionální politiky EU

Cílem regionální politiky EU je zajišťování srovnatelné ţivotní úrovně obyvatel ve všech regionech v rámci EU a členských států a sniţování rozdílů v hospodářské a sociální úrovni regionů s ohledem na jejich historické, kulturní a geografické odlišnosti. Regionální politika zaujímá významné postavení i v celkové politice EU, coţ dokazuje skutečnost, ţe z hlediska finančních prostředků, vynakládaných na zabezpečení cílů, zaujímá tato politika dlouhodobě druhou pozici, hned za společnou zemědělskou politikou.

Cíle regionální politiky EU pro období 2007-2013

Pro programové období 2007-2013 byly zvoleny následující cíle, kterých bude chtít, za pomocí nástrojů regionální politiky, EU dosáhnout:

 Konvergence - (sbliţování, sbíhání) podpora faktorů podněcujících růst v nejméně rozvinutých regionech,

 Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost - posilování konkurenceschopnosti a přitaţlivosti regionů pro investory a také zlepšení zaměstnanosti v nich,Evropská územní spolupráce - posílení přes-hraniční, nadnárodní a mezinárodní spolupráce a výměna zkušeností.

12 Tamtéţ.

13 Molle, 2007.

(16)

17 2.2.4 Nástroje regionální politiky EU

Výše zmíněné cíle jsou dosahovány prostřednictvím nástrojů regionální politiky EU, jimiţ jsou strukturální fondy a fond soudrţnosti.

Strukturální fondy jsou určeny pro chudší či jinak znevýhodněné regiony např. venkovské a problémové městské oblasti, upadající průmyslové oblasti. Existují dva strukturální fondy:

 Evropský fond pro regionální rozvoj (ERDF) - fond vznikl v roce 1974 a jeho primárním cílem bylo zaměřit své prostředky na sniţování meziregionálních nerovností.

ERDF se podílí na kaţdém ze tří stanovených cílů stanovených pro programovací období 2007-2013. V regionech, které spadají pod cíl „konvergence“, se ERDF zaměřuje především na diverzifikaci hospodářství regionu a na zachování udrţitelných pracovních míst. U cíle „regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“ se činnost fondu zaměřuje na oblasti rozvoje znalostní ekonomiky, výzkum a vývoj nových technologií, také ale na ţivotní prostředí. Priority cíle „evropská územní spolupráce“

jsou nastaveny na rozvoj příhraniční, mezinárodní a meziregionální spolupráce,

 Evropský sociální fond (ESF) – cílem fondu je rozšiřovat moţnosti zaměstnávání pracovníků a zvyšovat jejich profesní a místní mobilitu. Poskytuje prostředky v rámci dvou cílů „konvergence“ a „regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost“. Jedná se především o začleňování sociálně znevýhodněných osob do společnosti, zavedení systémů celoţivotního vzdělávání, vytváření pracovních pozic, investice do lidského kapitálu.

Fond soudržnosti (CF) byl zaloţen roku 1993 Maastrichtskou smlouvou a poskytuje podporu členským státům, jejichţ hrubý národní důchod (HND) na osobu je niţší neţ 90% průměru Společenství. Týká se především cíle „konvergence“ a financuje činnost v těchto oblastech:

transevropské dopravní sítě a ţivotní prostřední.

2.2.5 Programový a finanční rámec regionální politiky EU

Mezi klíčové programové dokumenty regionální politiky EU patří nadnárodní a národní programy. Do nadnárodního programu řadíme Strategické obecné zásady Společenství (CSG), které jsou strategickým dokumentem pro regionální politiku Evropské unie. Tento dokument obsahuje hlavní zásady a priority v programovacím období 2007-2013. Doporučuje způsoby, jak by regiony měly co nejlépe vyuţít 347,410 miliard eur, které jsou pro toto období k dispozici.

(17)

18

Dalším programem je Národní rozvojový plán (NRP), který se jiţ řadí do národních programů. Aby mohl členský stát získat prostředky regionální pomoci, musí jasně definovat konkrétní pravidla a strategie čerpání finančních prostředků. Tento dokument vytyčuje cíle, které mají být splněny, obsahuje rozpracování priorit do dílčích cílů a popisuje postup jejich realizace.

Národní strategický referenční rámec (NSRF) je dokument, který představuje rámcovou rozvojovou strategii na úrovni státu a referenční nástroj pro přípravu programování fondů.

Vytváří jej členská země za pouţití principu partnerství. Tvoří podklad pro jednotlivé operační programy, protoţe právě na jeho základě vyjednává daný členský stát jejich podobu s Evropskou komisí. Je tak jakousi spojnicí mezi evropskými prioritami uvedenými ve Strategických obecných zásadách Společenství a národními prioritami rozpracovanými v Národním rozvojovém plánu.¹⁴

Čerpání finančních prostředků v rámci regionální politiky EU je prováděno pomocí tzv.

operačních programů (OP). Operační programy představují souhrn priorit, opatření, cílů, řízení a finančních zdrojů a upřesňují oblasti intervencí na národní úrovni i v jednotlivých regionech dané členské země.

V rámci finančního výhledu na období 2007-2013 bylo na regionální politiku EU vyčleněno 35,7 % evropského rozpočtu, tj. 347,410 miliard Eur (v cenách roku 2004). Následující graf popisuje rozdělení finančních prostředků pro jednotlivé cíle.

(18)

19

Graf 2.1: Rozdělení finančních prostředků pro jednotlivé cíle regionální politiky (v %)

81%

16%

3% Konvergence

Regionální

konkurenceschopnost a zaměstnanost

Evropská územní spolupráce

Zdroj: Regionální politika- Inforegio, 2008; vlastní zpracování

2.3 Ukazatelé regionálních disparit v EU

Při hodnocení disparit v rámci EU se pouţívá klasifikace teritoriálních jednotek NUTS - nomenklatura územních statistických jednotek (z francouzského La nomenclature des unités teritiriales statistiques). Jedná se o územní celky vytvořené pro statistické a analytické potřeby Eurostatu¹⁵ pro porovnání ekonomických ukazatelů členských zemí EU. Tyto statistické územní jednotky zároveň respektují i tradiční regionální uspořádání jednotlivých členských států. Klasifikace NUTS byla vytvořena právě Evropským statistickým úřadem na počátku 70. let 20. století jako jednotný a logický systém pro rozdělení území členských států za účelem vytváření příslušných statistik. Klasifikace se vyuţívá ke statistickému monitorování, k analýzám sociální a ekonomické situace v regionech a pro potřeby přípravy, realizace a hodnocení regionální politiky.¹⁶ Klasifikace NUTS je hierarchická. Systém NUTS rozděluje kaţdý členský stát na daný počet regionů úrovně NUTS 1, tyto jednotky se dělí na regiony NUTS 2 a ty následně na územní jednotky NUTS 3.

Následující tabulka zobrazuje rozdělení třech úrovní NUTS regionů dle maximálního a minimálního počtu obyvatel.

15 Evropský statistický úřad.

16 Novotná, 2007.

(19)

20 Tabulka 2.2: Kritéria pro rozdělení NUTS regionů

Úroveň

Počet obyvatel

Minimum Maximum

NUTS 1 3 000 000 7 000 000

NUTS 2 800 000 3 000 000

NUTS 3 150 000 800 000

Zdroj: Novotná, 2007; vlastní úprava

2.3.1 Ukazatelé pro hodnocení ekonomické, sociální a územní soudržnosti

Ukazatele pro hodnocení ekonomické, sociální a územní soudrţnosti jsou v nejdostupnější podobě ve zprávách o hospodářské (ekonomické) a sociální soudrţnosti (HSS). Kaţdé tři roky Komise předkládá Evropskému parlamentu, Radě, Hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů zprávu o pokroku dosaţeném při upevňování hospodářské a sociální soudrţnosti a o způsobu, jakým k tomu přispěly orgány EU, vlády členských států i regionální úřady.

Kohezní zprávy můţeme z hlediska periodicity publikování a struktury rozdělit do dvou kategorií na Zprávy o ekonomické (hospodářské) a sociální soudrţnosti a na Zprávy o pokroku v oblasti ekonomické (hospodářské) a sociální soudrţnosti.

Zprávy o ekonomické (hospodářské) a sociální soudržnosti jsou publikovány Evropskou komisí kaţdé tři roky. Představují klíčové analytické studie celoevropského významu, které nesou vţdy určitý podtitul charakterizující současný a následný vývoj v blízké budoucnosti EU. Jednotlivé kohezní zprávy mají podobný obsah a v zásadě se ve své struktuře neliší. Tyto zprávy hodnotí současnou úroveň soudrţnosti a rozdílů mezi státy a regiony, dopad politiky soudrţnosti Evropské unie na její území a obyvatele, dopady národních politik soudrţnosti a stanoví směr politiky soudrţnosti v příštím období.

Následující tabulka 2.3 uvádí přehled publikovaných kohezních zpráv.

Tabulka 2.3: Zprávy o hospodářské a sociální soudržnosti

Pořadí Rok Název zprávy

1. 1996 První kohezní zpráva

2. 2001 Druhá kohezní zpráva: Jednota, solidarita, diverzita pro Evropu, její obyvatele a její území

(20)

21

3. 2004 Třetí kohezní zpráva: Nové partnerství pro soudrţnost, konvergenci, konkurenceschopnost, spolupráci

4. 2007 Čtvrtá kohezní zpráva: Rostoucí regiony, rostoucí Evropa 5. 2010 Pátá kohezní zpráva: Investice do budoucnosti Evropy Zdroj: VŠB-TUO, 2008; European Commission, 2010; vlastní úprava

Pátá zpráva o hospodářské a sociální soudrţnosti pod názvem „Investice do budoucnosti Evropy“ byla zveřejněna v listopadu 2010 a je poslední zprávou. Mezi hlavní otázky, kterými se zpráva zabývá, patří analýza rozdílů mezi regiony, dále pak podíl orgánů EU, vlád členských států a regionálních úřadů na prohlubování soudrţnosti, dopad politiky soudrţnosti a politika soudrţnosti po roce 2013. Zpráva také hodnotí politiku soudrţnosti v souvislosti s hospodářskou krizí a se strategií Evropa 2020. Zpráva dochází k závěru, ţe se nerovnosti mezi jednotlivými regiony EU zmenšují (podstatně se např. sníţily rozdíly v HDP na hlavu). Čím dál více rozvinutých regionů je konkurenceschopnějších a v méně rozvinutých částech EU má ţivotní úroveň a spokojenost přímou souvislost s vyšším příjmem domácností. Říká také, ţe je nutné lépe koordinovat regionální rozvoj a ostatní evropské i vnitrostátní politiky.

Evropská komise také pravidelně vydává Zprávy o pokroku v oblasti ekonomické (hospodářské) a sociální soudržnosti. Jsou vydávány častěji, zpravidla jedenkrát ročně v období mezi vydáním zpráv o hospodářské a sociální soudrţnosti. Tyto zprávy představují kratší analytické studie. Přehled doposud zveřejněných zpráv o pokroku v ekonomické a sociální soudrţnosti je uveden v následující tabulce.

Tabulka 2.4: Zprávy o pokroku v oblasti hospodářské a sociální soudržnosti

Pořadí Rok Název zprávy

1. 1999 Šestá periodická zpráva o sociální a ekonomické situaci a rozvoji regionů 2. 2002 První zpráva o pokroku v ekonomické a sociální soudrţnosti

3. 2003 Druhá zpráva o pokroku v ekonomické a sociální soudrţnosti 4. 2005 Třetí zpráva o pokroku v ekonomické a sociální soudrţnosti 5. 2006 Čtvrtá zpráva o pokroku v ekonomické a sociální soudrţnosti 6. 2008 Pátá zpráva o pokroku v ekonomické a sociální soudrţnosti 7. 2009 Šestá zpráva o pokroku v ekonomické a sociální soudrţnosti Zdroj: European Commission, 2010; vlastní zpracování

(21)

22

2.3.2 Ukazatelé pro hodnocení cílů Lisabonské strategie rozvoje EU

Pod názvem Lisabonská strategie (LS) je od roku 2000 označován program radikálních reforem, které byly zaměřeny do roku 2010. Měly z Evropy učinit vysoce ekonomicky výkonnou a konkurenceschopnou oblast. Hlavní strategický cíl LS (2000) byl definován následovně: „Evropská unie se má stát do roku 2010 nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou schopnou udrţitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudrţností“. Reforma rozvoje EU byla zaloţena na třech pilířích: ekonomickém, sociálním a environmentálním.

Strukturální ukazatelé slouţí jako podklad pro jednání Evropské rady ke kvantifikaci a následnému hodnocení dosahovaných cílů v rámci Lisabonské strategie. Jsou ukazatelem pro srovnání členských zemí a byly postupně vytvářeny od roku 1999 v rámci Eurostatu.

Strukturální ukazatele byly rozděleny do šesti základních oblastí: celkové ekonomické prostředí, zaměstnanost, inovace a výzkum, ekonomická reforma, sociální soudrţnost a ţivotní prostředí.

Databáze strukturálních ukazatelů se postupně rozvíjela, aţ překonala hranici jednoho sta ukazatelů. V roce 2004 dochází tedy k zásadní redukci počtu ukazatelů ze 42 na 14 základních jádrových ukazatelů, které popisuje následující tabulka.

Tabulka 2.5: Krátký seznam strukturálních ukazatelů

Strukturální ukazatel Typ

1. HDP na obyvatele v PPS Ekonomický

2. Produktivita práce na zaměstnanou osobu Ekonomický

3. Míra zaměstnanosti Ekonomický

4. Míra zaměstnanosti starších pracovníků Ekonomický 5. Hrubé domácí výdaje na výzkum a vývoj (GERD) Ekonomický 6. Úroveň dosaţeného vzdělání mládeţe Ekonomický

7. Relativní cenová úroveň Ekonomický

8. Kapitálové investice Ekonomický

9. Míra rizika chudoby (po sociálních dávkách) Sociální 10. Rozptýlení regionální míry nezaměstnanosti Sociální 11. Míra dlouhodobé nezaměstnanosti Sociální

12. Emise skleníkových plynů Environmentální

(22)

23

13. Energetická náročnost národního hospodářství Environmentální 14. Objem nákladní dopravy k HDP Environmentální Zdroj: VŠB-TUO, 2008; vlastní úprava

Jde o tzv. zkrácený seznam (short list) strukturálních ukazatelů, který se od června 2010 přeměnil do seznamu ukazatelů pro hodnocení nové rozvojové Strategie Evropa 2020, o níţ se pojednává níţe.

2.3.3 Ukazatelé pro hodnocení Strategie Evropa 2020

Evropa 2020 je strategie, která stanovuje vizi evropského sociálně trţního hospodářství pro 21. století a navazuje na Lisabonskou strategii z roku 2000. Tato strategie by měla přispět k tomu, ţe EU vyjde z krize posílena, a zároveň by měla z EU učinit inteligentní udrţitelnou ekonomiku podporující začlenění a vykazující vysokou úroveň zaměstnanosti, produktivity a sociální soudrţnosti.

Strategie Evropa 2020 předkládá tři vzájemně se posilující priority:¹⁷

 Inteligentní růst - rozvíjet ekonomiku zaloţenou na znalostech a inovacích,

 Udrţitelný růst - podporovat konkurenceschopnější a ekologičtější ekonomiku méně náročnou na zdroje,

 Růst podporující začlenění - podporovat ekonomiku s vysokou zaměstnaností, jeţ se bude vyznačovat sociální a územní soudrţností.

Příloha číslo 1 dále více popisuje zmiňované tři priority a jejich stěţejní iniciativy.

Mezi pět hlavních cílů EU do roku 2020 patří: ¹⁸

 Zvýšit zaměstnanost u osob ve věku 20 aţ 64 let ze současných 69 % na nejméně 75 %,

 Dosáhnout cíle investovat do výzkumu a vývoje 3 % HDP, zejména zlepšováním podmínek pro investice soukromého sektoru do výzkumu a vývoje, a vytvořit nový ukazatel pro sledování inovací,

 Sníţit emise skleníkových plynů oproti úrovním roku 1990 nejméně o 20 % nebo, pokud budou podmínky příznivé, o 30 %; zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energie v konečné spotřebě energie na 20 % a zvýšit energetickou účinnost o 20 %,

17 Evropská komise, 2010.

18 Tamtéţ.

(23)

24

 Sníţit podíl dětí, které předčasně ukončují školní docházku, ze současných 15 % na 10

% a zvýšit podíl obyvatel ve věku od 30 do 34 let, kteří mají ukončené terciární vzdělání, z 31 % nejméně na 40 %,

 Sníţit o 25 % počet Evropanů, kteří ţijí pod vnitrostátní hranicí chudoby, coţ vyvede z chudoby přes 20 milionů lidí.

V příloze číslo 2 je uveden seznam ukazatelů pro hodnocení Strategie Evropa 2020 společně s výchozími a cílovými hodnotami na evropské úrovni. Ačkoliv základní seznam ukazatelů pro hodnocení Strategie Evropa 2020 zahrnuje v současné době 11 ukazatelů, z původního zkráceného seznamu strukturálních ukazatelů přebírá pouze 1 ukazatel a to hrubé domácí výdaje na výzkum a vývoj.

2.3.4 Ukazatelé pro hodnocení územního rozvoje EU

Poslední skupinou pouţívaných ukazatelů tvoří ukazatele podávající informace o územním rozvoji EU, které vycházejí z projektu ESPON.¹⁹ V rámci projektu bylo vytvořeno několik systémů hodnocení, kde jako příklad můţeme uvést systém Regionální klasifikace Evropy (RCE).

Systém RCE je alternativním přístupem ke komplexnímu hodnocení regionálních disparit.

Smyslem systému je nalézt silné a slabé stránky regionů a jejich akumulaci. Regionální klasifikace v rámci RCE je prováděna pro 8 tematických oblastí s vyuţitím 30 ukazatelů.

Projekt je alternativou k hodnocení regionálních disparit ve všech třech dimenzích soudrţnosti. Mezi 8 tematických oblastí se řadí ekonomika, Lisabonská výkonnost, trh práce, demografie, přírodní podmínky, přírodní katastrofy, technologické katastrofy a dostupnost.

Seznam těchto ukazatelů je uveden v příloze číslo 3.

2.3.5 Ukazatelé regionálních disparit vykazované v ČR na úrovni NUTS 3

Ukazatelé regionálních disparit v České republice (ČR) na úrovni regionů NUTS 3 vycházejí z krajského geografického a demografického srovnávání - souborné informace, obyvatelstvo, trh práce a sociální statistiky, ţivotní prostředí, zemědělství, lesnictví, makroekonomika, zahraniční obchod, ceny, průmysl, stavebnictví a sluţby. Mezi další ukazatele regionálních disparit patří např. hustota obyvatelstva, míra nezaměstnanosti, intenzita podnikatelské

19 Neboli Monitorovací síť pro evropské územní plánování. Jedná se o výzkumný program, který sbírá a porovnává informace o rozvojových trendech napříč Evropou.

(24)

25

aktivity, spotřebitelské ceny, emise škodlivin, produktivita práce, ubytovací kapacity, cestovní ruch, doprava a spoje, čistý disponibilní důchod domácností a další.

Na internetových stránkách Českého statistického úřadu (ČSÚ) existuje několik moţností, jak získat informace a data o regionálních disparitách. Výčet ukazatelů regionálních disparit dostupný na stránkách ČSÚ je značně rozsáhlý a celkový počet ukazatelů se pohybuje v desítkách.

V dalších částech této bakalářské práce, vzhledem k jejímu zaměření na územní statistické jednotky krajů (NUTS 3) v ČR, budou vybrány reprezentativní ukazatelé z ČSÚ a provedeno jejich srovnání z pohledu regionálních disparit.

2.4 Metody hodnocení regionálních disparit

Při posuzování rozdílností ve vývoji jednotlivých regionů naráţíme často na problém neexistence jednotného přístupu pro měření regionálních disparit. V současné době je moţné hodnotit regionální disparity na základě metod zaloţených na meziregionální komparaci, v jejichţ rámci jsou regiony srovnávány na základě zkušeností a znalostí. Dalším způsobem je hodnocení prostřednictvím metod matematických, statistických či škálovacích, v rámci nichţ jsou, vzhledem k náročnosti výpočtu a vypovídací schopnosti, nejvhodnější pro měření disparit následující metody²⁰:

 metoda zaloţená na škálovacích technikách,

 metoda semaforu,

 metoda průměrné odchylky,

 bodová metoda,

 metoda normované proměnné.

Kaţdá z těchto metod má své pro a proti. Jejich pouţití je závislé nejen na míře obtíţnosti, s níţ lze tyto metody aplikovat v praxi, ale také na souboru ukazatelů, které jsou pro dané hodnocení pouţity, neboť u některých metod lze pouţít jen ukazatele kvantitativního charakteru.

V rámci této bakalářské práce je ve čtvrté kapitole pouţita metoda semaforu a následně pak také bodová metoda, která je vhodná pro výpočet výsledných hodnot jednotlivých ukazatelů odráţejících míru regionálních disparit.

20 Kutscherauer a kol., 2010.

(25)

26 Metoda semaforu

Metoda semaforu je specifickou podobou metody škálování, jeţ se svým pojetím výrazně přibliţuje proceduře očíslování. Tato metoda je zaloţena na přiřazení specifických symbolů jednotlivým hodnotám ukazatelů, přičemţ platí, ţe tyto symboly odpovídají určité procentuální úrovni sledovaného ukazatele. Tyto symboly mají nejčastěji podobu tří kruhů v barvách světel semaforu, od čehoţ je také odvozen název této metody. Za podstatný přínos tohoto přístupu lze označit jeho rychlost, přehlednost a bezproblémové vyuţití v rámci analýzy různě širokých skupin socio-ekonomických ukazatelů.²¹

Bodová metoda

Východiskem bodové metody²² je nalezení regionu, který v případě analyzovaného ukazatele dosahuje buďto maximální, nebo naopak minimální hodnoty. Zatímco minimální hodnota je brána v potaz v okamţiku, kdy je za progresivní označován pokles příslušného ukazatele, maximální hodnota je pouţívána v opačném případě, tj. v situaci, kdy je za progresivní povaţován růst hodnoty příslušného ukazatele na daném území (regionu). Tento region je v rámci bodového hodnocení oceněn určitým mnoţstvím stanovených bodů (1 000), přičemţ ostatní regiony jsou ohodnoceny body v příslušném intervalu (0- 1 000), v závislosti na výši promile, kterou činí hodnota jejich vlastního indikátoru z dříve stanovené kriteriální hodnoty.

Sečtením takto vypočtených bodů lze dospět k finální bodové hodnotě jednotlivých ukazatelů, ze které můţeme následně stanovit pořadí jednotlivých regionů a identifikovat dílčí či celkové regionální rozdíly mez regiony. Dále je moţné výsledky všech ukazatelů za jednotlivé regiony sloučit do souhrnného ukazatele, který vypovídá o sledované úrovni regionu v daném čase a lze jej vyuţít ke stanovení míry disparit vznikajících mezi jednotlivými regiony.²³

21 Tamtéţ.

22 Autorem je americký matematik M. K. Bennet.

23 Kutscherauer a kol., 2010.

(26)

27

3. Socioekonomická analýza krajů České republiky 3.1 Územní klasifikace České republiky

Česká republika je z hlediska národního členění administrativně rozčleněna na kraje, okresy a obce. K 1. 1. 2000 vstoupila v České republice v platnost klasifikace územních statistických jednotek CZ-NUTS, která nahradila do té doby platný číselník krajů a okresů (ČKO) a zavedla systém klasifikace územních statistických jednotek pouţívaný v zemích Evropské unie. Zákonnou úpravou vzniklo 14 krajů - vyšších územních samosprávných celků (VÚSC), jejichţ charakteristika je popsána v kapitole 3.2. Tyto kraje jsou zařazeny na úroveň NUTS 3. Avšak pro potřeby poskytování dat, a zejména pro čerpání ze strukturálních fondů, bylo vytvořeno 8 sdružených krajů neboli regionů soudržnosti na úrovni NUTS 2.

Vytvoření právě této úrovně NUTS 2 má pouze statistický význam. Klasifikace NUTS byla také doplněna o další 2 stupně nejniţších územních jednotek, tzv. Local Administrative Unit (LAU), coţ jsou lokální územní jednotky, které představují okresy a obce v ČR.

Česká republika se dle klasifikace územních statistických jednotek NUTS dělí následujícím způsobem:

 NUTS 0 = stát Česká republika,

 NUTS 1 = území České republiky,

 NUTS 2 = oblast – 8 sdruţených regionů neboli regionů soudrţnosti,

 NUTS 3 = kraj – 14 vyšších územních samosprávných celků, respektive 13 krajů a hl.

m. Praha,

 LAU 1 = 77 okresů,

 LAU 2 = 6249 obcí (tj. základní územní jednotka).

Na obrázku číslo 3.1 je modře zobrazeno základní administrativní členění krajů České republiky, které vychází jak z historických hranic regionů, tak i z úprav administrativních, demografických a geografických. Zeleně je zde také zobrazeno rozdělení dle regionů soudrţnosti.

(27)

28 Obrázek 3.1: Administrativní členění ČR

Zdroj: Centrum pro regionální rozvoj České republiky, 2011

3.2 Situační analýza krajů v České republice

V následujících podkapitolách jsou uvedeny základní charakteristiky pro jednotlivé kraje ČR a hlavního města Praha (dále jen Praha), a to z pohledu jak geografického, tak i socioekonomického. Je tak vytvořena výchozí situační analýza pro další zkoumání regionů NUTS III z pohledu regionálních disparit ČR.

3.2.1 Hl. m. Praha

Praha je hlavním městem ČR, z čehoţ vyplývá její úloha přirozeného centra politického, ekonomického, mezinárodního, centra vzdělání a kultury. Je statutárním městem a je spravována orgány hlavního města - Zastupitelstvem hl. m. Prahy, Radou a Magistrátem hl.

m. Prahy. Od roku 2001 je pro výkon státní správy členěna na 22 správních obvodů, ze samosprávného hlediska ji tvoří 57 autonomních městských částí s vlastními volenými orgány.

(28)

29

Praha je největším městem České republiky, které se rozkládá na ploše 496 km², coţ je pouze 0,6 % území republiky, ale počtem obyvatel 1 257 158 (k 31. 12. 2010) představuje 11,9 % obyvatel státu. Území Prahy se nachází ve střední části České vysočiny, převáţně v oblasti Poberounské soustavy; menší část na severovýchodě je součástí České tabule.

Z hlediska ekonomické výkonnosti má Praha zcela výjimečné postavení. Vytváří čtvrtinu celostátního HDP. V roce 2009 to bylo 25,3 %. V přepočtu HDP na 1 obyvatele dosahuje ČR zhruba 60 % průměru zemí EU, avšak v případě Prahy objem regionálního HDP na 1 obyvatele překračuje několik let průměr EU o více neţ pětinu. Následující tabulka popisuje čtyři vybrané ekonomické ukazatele v období 2007 – 2009.

Tabulka 3.1: Výběr ekonomických ukazatelů v Praze

Ukazatel/rok 2007 2008 2009

HDP ve stálých cenách (v %, předchozí rok = 100) 109,7 102,4 106,7

HDP na 1 obyvatele (v Kč) 735 980 756 883 761 596

Podíl kraje na HDP České republiky (v %, ČR = 100) 24,9 25,3 26,1

Míra registrované nezaměstnanosti (v %) 2,16 2,14 3,66

Zdroj: ČSÚ,2011a; vlastní zpracování

Praha je největším regionálním trhem práce v ČR. Coţ je zapříčiněno značnou profesní mobilitou vnitřních zdrojů a také rychle rostoucími zdroji zahraničních pracovníků. Praţská pracovní síla má ve srovnání s ostatními regiony výrazně vyšší kvalifikaci, kde více neţ čtvrtina zaměstnaných jsou osoby s vysokoškolským vzděláním (v roce 2002 to bylo 28 %).

Průměrné mzdy dosahují vyšších hodnot neţ v ostatních regionech. Míra registrované nezaměstnanosti byla v Praze k 31. 3. 2011 4,08 % a byla nejniţší v ČR, coţ dále popisuje příloha č. 4.

V dopravě je Praha významným centrem přepravy v ČR, a to jak ze západu na východ, tak i ze severu na jih. Zároveň je také největším tranzitním uzlem propojujícím jednotlivé kraje ČR. Díky centrální poloze a atraktivitě je Praha místem kříţení velké řady významných dopravních cest i v rámci Evropy.

Praha patří z hlediska kvality životního prostředí k nejvíce postiţeným regionům v ČR.

Zvláště špatnou kvalitu ovzduší v centru a některých oblastech středních pásu osídlení můţeme srovnat s nejvíce postiţenými regiony Ústeckého, Libereckého a Moravskoslezského kraje. Hlavní město také výrazně trpí nedostatkem zeleně.

(29)

30 3.2.2 Středočeský kraj

Středočeský kraj se nachází uprostřed Čech. Velikostí, počtem obcí i obyvatel se řadí mezi největší kraje České republiky. Rozlohou 11 015 km² zabírá téměř 14 % území ČR a je přibliţně 1,9 krát větší neţ je průměrná rozloha kraje v ČR. Kraj zcela obklopuje Prahu.

Územně náleţí Středočeský kraj k Českému masivu, který je jednou z nejstarších částí evropské pevniny. Jeho reliéf je poměrně málo členitý, sever a východ je rovinatý, na jihu a jihozápadě převládají vrchoviny. Území kraje se dělí na 12 okresů s 10 okresními městy a v roce 2009 bylo na území kraje 1 145 obcí.

K 31. 12. 2010 měl Středočeský kraj 1 264 978 obyvatel. Nejvíce lidnatým okresem Středočeského kraje je okres Kladno, naopak populačně nejmenším je okres Rakovník. Od 2.

poloviny devadesátých let minulého století se v kraji začal důrazně měnit demografický vývoj a to hlavně kvůli výstavbě satelitních obytných celků v okolí Prahy. Příčinou je zejména neustálý přírůstek stěhováním (v roce 2000 byl 5,9 promile, v roce 2009 11,6 promile), který příznivě ovlivňuje i přirozenou měnu obyvatel.

Ekonomická charakteristika je významně ovlivněna polohou Středočeského kraje. Úzká vazba s hlavním městem a hustá dopravní síť, vytváří pro kraj mimořádně výhodnou polohu.

Kraj je pro Prahu významným zdrojem pracovních sil, doplňuje praţský průmysl, zásobuje Prahu potravinami, poskytuje Praze svůj rekreační potenciál. HDP na obyvatele ve Středočeském kraji v roce 2008 tvořil 91,9 % průměrné úrovně hrubého domácího produktu na obyvatele České republiky. Touto hodnotou se kraj umístil na třetím místě v porovnání s ostatními kraji. Následující tabulka popisuje čtyři vybrané ekonomické ukazatele v období 2007 – 2009.

Tabulka 3.2: Výběr ekonomických ukazatelů ve Středočeském kraji

Ukazatel/rok 2007 2008 2009

Zdroj: ČSÚ, 2011b; vlastní zpracování

Oproti republikovému průměru se míra registrované nezaměstnanosti vyskytuje dlouhodobě na niţší úrovni. Uvnitř kraje existují výrazné rozdíly v nezaměstnanosti, které

(30)

31

jsou ovlivněné opět blízkostí Prahy. K 31. 3. 2011 v kraji činila míra registrované nezaměstnanosti 7,52 %, čemuţ se dále věnuje příloha č. 4.

Nepočítáme-li Prahu, pak Středočeský kraj je typický svoji nejhustší, ale také nejpřetíţenější dopravní sítí v ČR. Přes území kraje vedou do hlavního města významné hlavní ţelezniční i silniční tranzitní sítě. Vodní doprava je v kraji taktéţ zastoupena. Pro vnitrostátní i mezinárodní vodní přepravu v ČR představuje v současnosti jedinou cestu Labsko-vltavská vodní cesta, kde přibliţně 3/4 její délky procházejí územím kraje.

Nachází se zde chráněná krajinná oblast (CHKO) Křivoklátsko, která působí na seznamu biosférických rezervací, mezi další významné oblasti patří CHKO Kokořínsko, Český kras, Český ráj a Blaník. Na území Středočeského kraje se vyskytuje také mnoţství významných historicky cenných památek, jako je například město Kutná Hora, hrad Karlštejn či Křivoklát a další.

3.2.3 Jihočeský kraj

Jiţ dlouhodobě je Jihočeský kraj charakteristický zejména jako zemědělská oblast s rozvinutým rybníkářstvím a lesnictvím. Průmysl se zaměřením na zpracovatelskou činnost se zde rozvinul aţ v průběhu minulého století. K 1. 1. 2003 bylo v Jihočeském kraji vytvořeno 17 správních obvodů obcí s rozšířenou působností a 37 správních obvodů obcí s pověřeným úřadem.

Z celého území České republiky kraj tvoří 12,8 % a to rozlohou 10 057 km². Z tohoto území představují více neţ třetinu lesy, 4 % pokrývají vodní plochy. Území kraje patří do povodí horní a střední Vltavy s přítoky Malší, Luţnicí, Otavou a dalšími. V minulosti zde bylo vybudováno více neţ 7 000 rybníků, jejichţ celková výměra dnes představuje přes 30 tis.

hektarů.

Jihočeský kraj má s nejmenší hustotou zalidnění v ČR. Ke konci roku 2010 v kraji ţilo 638,7 tis. obyvatel, coţ činí zhruba 63 obyvatel na 1 km². Ze sedmi okresů právě okres České Budějovice má největší hustotu obyvatelstva, ţije zde téměř 30 % obyvatel kraje.

Na tvorbě HDP v ČR se kraj podílí pouze 5,2 %, v přepočtu na 1 obyvatele však dosahuje 86,2 % republikového průměru a je mezi kraji na 5. pozici (po Praze, Jihomoravském, Středočeském a Plzeňském kraji). Následující tabulka popisuje čtyři vybrané ekonomické ukazatele v období 2007 – 2009.

(31)

32

Tabulka 3.3: Výběr ekonomických ukazatelů v Jihočeském kraji

Ukazatel/rok 2007 2008 2009

Zdroj: ČSÚ, 2011c; vlastní zpracování

Míra registrované nezaměstnanosti dosahovala k 31. 3. 2011 8,27 % a zařadila v mezikrajovém porovnání Jihočeský kraj na pátou nejniţší příčku, coţ dále popisuje příloha č. 4.

V kraji je registrována stále se zvyšující intenzita dopravy, zvláště silniční. V ţelezniční dopravě sice přes území kraje nevedou hlavní ţelezniční koridory, přesto je zde několik důleţitých uzlů. Silniční síť zajišťuje dostatečnou základní dopravní dostupnost sídel, avšak území kraje v současné době není napojeno na republikovou dálniční síť.

I kdyţ lze životní prostředí kraje v rámci ČR charakterizovat jako méně poškozené a zatíţení emisemi se postupně sniţuje, je tu však řada zdrojů znečištění, hlavně v zemědělství a průmyslu.

3.2.4 Plzeňský kraj

Plzeňská kraj je svojí rozlohou 7 561 km² třetím největším krajem v ČR, avšak počtem obyvatel se řadí aţ na deváté místo v ČR. Sedm okresů kraje představuje územní celky výrazně se odlišující krajinným charakterem, počtem i skladbou obyvatelstva, ekonomickým potenciálem, velikostí i hustotou osídlení.

Počtem obyvatel 572 045 (k 31. 12. 2010) je Plzeňský kraj šestým nejmenším krajem v České republice a tvoří tak 5,4 % z celkového počtu obyvatel ČR. V rámci kraje je rozloţení obyvatel značně nerovnoměrné. Plzeňský kraj je v ČR druhým nejřidčeji zalidněným krajem, kde hustota obyvatel v kraji představuje 75,6 obyvatel na km² (hustota ČR 133,2 obyvatel na km²).

Podíl na celkovém HDP v běţných cenách v roce 2009 představoval v Plzeňském kraji 4,7 %.

V přepočtu HDP na 1 obyvatele (299 846 Kč) se v porovnání s ostatními kraji umístil na čtvrtém místě za Prahou, Jihomoravským krajem a Středočeským krajem. Vysoká

(32)

33

ekonomická výkonnost města Plzně výrazně ovlivňuje umístění Plzeňského kraje v rámci ostatních krajů. Navíc v Plzni je soustředěna téměř třetina průmyslových subjektů. Následující tabulka popisuje čtyři vybrané ekonomické ukazatele v období 2007 – 2009.

Tabulka 3.4: Výběr ekonomických ukazatelů v Plzeňském kraji

Ukazatel/rok 2007 2008 2009

Zdroj: ČSÚ, 2011d; vlastní zpracování

V rámci ČR patří Plzeňský kraj k oblastem s niţší mírou registrované nezaměstnanosti.

Porovnáme-li ostatní kraje ČR podle nejniţší míry nezaměstnanosti, zaujímá Plzeňský kraj s mírou nezaměstnanosti 7,71 % třetí místo (k 31. 3. 2011), coţ dále popisuje příloha č. 4.

Silniční síť v Plzeňském kraji představuje 5 129 km silnic, z toho 420 km tvoří silnice I.

třídy, 1 502 km silnice II. třídy a 3 098 km silnice III. třídy. Srovnáme-li Plzeňský kraj s ostatními kraji v ČR, pak je v Plzeňském kraji třetí nejvyšší podíl silnic III. třídy, a to 9,1 %.

Dálnice se zde rozkládají v délce 109 km.

Životní prostředí Plzeňského kraje v rámci ČR můţeme hodnotit příznivě. Hodnoty měrných emisí dle REZZO 1 - 4²⁴ jsou na niţších hodnotách s porovnání s ČR. Výjimku ovšem tvoří Plzeň a její okolí, kde je ţivotní prostředí extrémně narušeno. Měrné emise, které byly zjištěny v okrese Plzeň-město, mnohonásobně převyšují hodnoty měrných emisí v ČR.

Příčinou je to, ţe je Plzeň se svým okolím výrazně zatíţena vysokou koncentrací průmyslových aktivit a silniční dopravou.

3.2.5 Karlovarský kraj

Karlovarský kraj je známý především díky svému lázeňství. Na jeho území se vyskytují nejen naše nejznámější lázně Karlovy Vary, ale i Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Lázně Kynţvart a Jáchymov. Karlovarský kraj se nachází na západě území České republiky a tvoří ho 3 okresy – chebský, karlovarský a sokolovský a celkem se zde nachází 132 obcí, které jsou

24 Registr emisí zdrojů znečišťujících ovzduší 1 - 4. Kategorie REZZO 1 - 3 tvoří stacionární (stálé, nepohyblivé) zdroje, REZZO 4 mobilní zdroje.

(33)

34

dále členěny do 519 částí. Svou rozlohou 3 314 km² se Karlovarský kraj řadí k těm nejmenším, zaujímá pouze 4,2 % území ČR.

Počet obyvatel k 31. 12. 2010 je 307 444, coţ představuje asi 2,9 % obyvatel ČR.

Absolutním počtem narozených (3 562 osob) i zemřelých (3 023 osob) osob kraji patří poslední místo v ČR. Srovnáme-li však počet narozených na 1 000 obyvatel (11,5 osob), pak je Karlovarský kraj na 4. místě v ČR. Počtem zemřelých na 1 000 obyvatel (9,8 osob) se Karlovarský kraj řadí na 2. místo, hned za kraj Vysočina.

HDP na obyvatele za rok 2009 činil v kraji 71 949 mil. Kč, coţ tvoří 2 % celkového HDP v ČR. Následující tabulka popisuje čtyři vybrané ekonomické ukazatele v období 2007 – 2009.

Tabulka 3.5: Výběr ekonomických ukazatelů v Karlovarském kraji

Ukazatel/rok 2007 2008 2009

Zdroj: ČSÚ, 2011e; vlastní zpracování

Míra registrované nezaměstnanosti k 31. 3. 2011 činila 10,87 % a ve srovnání s březnem 2010 se sníţila o 0,67 procentního bodu, coţ dále popisuje příloha č. 4. Karlovarský kraj se proto řadí mezi kraje s vyšší mírou nezaměstnanosti.

Největší zastoupení mezi nezaměstnanými v roce 2009 měli uchazeči se základním vzděláním a bez vzdělání (8 267 osob, tj. 42,8 %) a vyučení a s niţším středním vzděláním a středním vzděláním bez maturity (7 592 osob, tj. 39,3 %).

Životní prostředí Karlovarského kraje je typické značnými rozdíly. K nejhorší situaci dochází v sokolovském okrese, kde se těţí hnědé uhlí a je zde i několik významných průmyslových podniků, jako je například elektrárna Vřesová, která je hodnocena jako jeden z největších znečišťovatelů ovzduší v ČR. Díky vysokým hodnotám znečištění se kraj řadí mezi největší znečišťovatele ovzduší v republice společně s kraji ústeckým a moravskoslezským.

Na druhou stranu patří ovšem Karlovarský kraj hned za Prahu v podílu obyvatel připojených