Hlavní práce73822_pasa02.pdf, 903.5 kB Stáhnout

(1)

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů

Studijní obor: Podnikání a právo

Přednost práva EU ve vztahu k vnitrostátním právním řádům členských států

Bakalářská práce

Autor: Adam Pašek

Vedoucí práce: doc. JUDr. Nicole Grmelová, Ph.D.

(2)

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně. Veškeré použité zdroje jsou uvedeny v seznamu literatury.

V Plzni dne 30. 4. 2021 ……….

Adam Pašek

(3)

Poděkování:

Děkuji paní doc. JUDr. Nicole Grmelové za pomoc při vedení bakalářské práce. Vážím si všech cenných rad, podnětných připomínek a času, který mi v průběhu zpracování mé bakalářské práce věnovala.

(4)

Obsah

Seznam zkratek ... 6

Úvod ... 7

1. Vztah mezi vnitrostátním právem členských států a právem Evropské unie ... 9

1.1. Historický vývoj práva Evropské unie ... 9

1.2. Klíčové rozsudky a formování právních zásad Evropské unie ... 10

1.2.1. Van Gend en Loos ... 11

1.2.2. Costa/ENEL ... 12

1.2.3. Význam rozsudků Van Gend en Loos a Costa/ENEL ... 12

1.3. Klíčové zásady unijního práva ... 13

1.3.1. Přímá použitelnost ... 13

1.3.2. Přednost ... 14

1.3.3. Přímý účinek ... 14

2. Role Soudního dvoru Evropské unie a vnitrostátních soudů členských států ... 15

2.1. Soudní dvůr Evropské unie ... 15

2.2. Vnitrostátní soudy ... 16

2.3. Porušení povinností členským státem ... 17

2.3.1. Průběh řízení o porušení povinnosti členským státem ... 18

2.4. Příklady řízení o porušení povinnosti členským státem ... 19

2.4.1. Česká republika a notáři ... 20

2.4.2. Francouzská republika a rybolov ... 21

2.4.3. Polská republika, Maďarsko, Česká republika a relokace uprchlíků ... 22

3. Ústavní soudy a jejich odlišné vnímání práva Evropské unie ... 24

3.1. Ústavní soudy a právo Evropské unie ... 24

3.2. Srovnání postojů vybraných ústavních soudů členských států k zásadě přednosti ... 26

3.2.1. Česko-slovenské důchody ... 28

4. Suverenita členských států ... 30

4.1. Migrace jako spouštěč nedůvěry v EU ... 31

4.2. Brexit ... 32

4.3. Země Visegradské skupiny ... 34

4.3.1. Česká republika ... 36

4.3.2. Maďarsko ... 38

(5)

4.3.3. Polská republika ... 40

4.3.4. Slovenská republika ... 41

4.4. Je ohrožena suverenita členských států? ... 42

Závěr ... 45

Seznam literatury ... 47

(6)

Seznam zkratek

ČR EHS ESUO EU KSČM

ODS SDEU SFEU SPD SÚS

Česká republika

Evropské hospodářské sdružení Evropské společenství uhlí a oceli Evropská unie

Komunistická strana Čech a Moravy Občanská demokratická strana Soudní dvůr Evropské unie

Smlouva o fungování Evropské unie Svoboda a přímá demokracie

Spolkový ústavní soud

(7)

Úvod

Evropská unie patří mezi jednu z nejunikátnějších nadnárodních organizací na světě.

Její hodnoty, postoje a rozhodnutí mají vliv na dění nejen v Evropě, ale přesahují do celého světa. Výjimečnost této organizace umocňuje i jedinečný právní systém, který je vytvářen společně členskými státy a institucemi EU. Ačkoliv právo EU ovlivňuje společenský život v Evropě už několik let, není možné si nevšimnout, že existují určité rozpory mezi ním a vnitrostátními právními řády členských států. Úzce souvisejícím tématem je pak ohrožení státní suverenity. Zejména v posledních letech se ve společnosti začaly objevovat názory, které činnost EU a šířku jejích pravomocí s tímto ohrožením spojovaly. Z těchto důvodů jsem se rozhodl tomuto tématu věnovat.

Cílem práce je pomocí metod popisu a analýzy objasnit problematiku přednosti práva EU před vnitrostátními právními řády členských států. Dále za použití metody komparace představit rozdílné postoje ve vybraných členských státech k ohrožení suverenity. V neposlední řadě bych chtěl nalézt odpověď na následující otázku. Je ohrožena suverenita členských států?

Práce je rozdělena do čtyř kapitol. Zatímco úvodní tři kapitoly zkoumají problematiku zejména z právní perspektivy, v poslední kapitole nahlížím na téma i z pohledu společenského a politického.

V první kapitole považuji za nutné, věnovat se krátce historii, protože otázkou přednosti práva EU před vnitrostátním právem členských států se věnovali odborníci už v 60. letech minulého století. Především je důležité připomenutí významných rozsudků Soudního dvora Evropské unie z té doby, protože ty definovaly povahu unijního práva na několik desítek let dopředu.

Další kapitola se zaměřuje na činnost Soudního dvora EU a vnitrostátních soudů členských států, jelikož jejich správná funkčnost a kooperace je pro existenci Unie a aplikaci unijních norem naprosto stěžejní. Dotýkám se tématu, jak se postupuje v případě, že státy poruší své povinnosti a v závěru této části uvádím příklady těchto událostí.

Obsahem třetí kapitoly je porovnání rozdílů mezi soudními orgány EU a vybranými ústavními soudy členských států ve vnímání zásady přednosti. Práce se pak zabývá soudními orgány Spolkové republiky Německa, Francouzské republiky a České republiky.

Závěrečná kapitola se zaobírá tím, zda je ohrožena státní suverenita. Nalézá důvody toho, proč se v souvislosti s činností EU stále častěji skloňuje státní suverenita a její ohrožení.

Dále se zaměřuje na porovnání postojů vybraných členských států, konkrétně členů tzv.

Visegradské skupiny. Tyto státy jsem si ke zkoumání vybral nejen proto, že jsou mi geograficky

(8)

nejbližší, ale i kvůli rostoucí popularitě euroskeptických názorů na jejich území. V závěru se na základě získaných poznatků snažím o zhodnocení celé situace a zodpovězení klíčové otázky stanovené v cílech práce.

V dnešní době plné zkreslených informací není jednoduché udržet si od tak citlivé problematiky odstup, přesto se snažím o co nejobjektivnější hodnocení. Jsem si plně vědom toho, že rozsah této práce je omezen. Například v posledních dvou kapitolách by určitě bylo zajímavé objasnit situaci i v jiných členských státech. Dále považuji za nezbytné připomenout, že se podobným tématem zabývalo už mnoho dalších autorů. I přes tyto okolnosti doufám, že se moje práce svojí strukturou, zaměřením a názory odlišuje a přichází s novými závěry.

Informace jsou čerpány primárně z knižních publikací. Dále z odborných článků, soudních rozhodnutí SDEU a právních předpisů. V některých pasážích jsem čerpal i z internetových článků a videí, ale to především z důvodu, abych mohl do práce zakomponovat názory některých významných evropských politiků. Seznam použitých zdrojů se nachází na konci této práce.

(9)

1. Vztah mezi vnitrostátním právem členských států a právem Evropské unie

1.1. Historický vývoj práva Evropské unie

Ačkoliv v zeměpisném smyslu hovořili básníci a filozofové o Evropě už několik století před naším letopočtem, trvalo tisíce let, než se povedlo vytvořit skutečně fungující systém či uskupení, které dnes představuje Evropská unie. V tomto vskutku dlouhém období proběhlo v Evropě několik válek, revolucí či migračních vln. Už v této dávné minulosti se objevovaly první myšlenky evropské integrace. Velkou motivací bylo zajištění obrany proti společným nepřátelům nebo obchod se zbožím.¹

Spolupráce mezi evropskými zeměmi, jak ji známe dnes, se začala formovat až po druhé světové válce. Jeden z nejvlivnějších a nejznámějších politiků minulého století, Winston Churchill, předpověděl v září roku 1946 nutnost vybudovat „Spojené státy evropské“. Tato myšlenka se zalíbila i dalším významným evropským politikům a o několik let později v roce 1951 byla mezi šesti evropskými státy (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Spolková republika Německo) uzavřena Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli.²

Po pár letech fungování Evropského společenství uhlí a oceli vznikla mezi členy potřeba dalších integračních kroků. Realizace ve dvou odvětvích už byla pro členy nedostatečná a uvědomili si, že pokud má být spolupráce mezi nimi více efektivní, tak je nutné ji rozšířit. Proto byly v březnu roku 1957 podepsány v Římě tzv. „Římské smlouvy“. Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství a Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energie. Hlavním cílem bylo vytvoření společného trhu. Následkem těchto smluv byl mimo jiné i vznik komunitárního práva, z kterého se stalo později právo unijní.³

Mezi roky 1957 až 1986 došlo k přijetí nových členů: Spojené království, Irsko, Dánsko, Řecko, Španělsko a Portugalsko. V roce 1987 vyšel v platnost Jednotný evropský akt, jehož

1 SVOBODA, Pavel. Úvod do evropského práva. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-488-9. str.

3-4.

2 TOMÁŠEK, Michal, TÝČ, Vladimír a kol. Právo Evropské unie. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2017.

ISBN 978-80-7502-184-7. str. 38-39.

3 Tamtéž. str. 40.

(10)

hlavním cílem bylo dosažení „vnitřního trhu“, jenž se chová jako trh jediného státu. Jednotný trh, založený na volném pohybu zboží, služeb, osob a peněz, byl dobudován v roce 1993.⁴

Poslední desetiletí 20. století patřilo dvěma smlouvám. Maastrichtská smlouva, jež byla platná od roku 1993 a jejíž cílem bylo založení Evropské unie (EU) a dosažení hospodářské a měnové unie včetně společné měny. Evropské hospodářské sdružení (EHS) se přejmenovalo na Evropské sdružení (ES), protože věcná působnost EHS se rozšířila i mimo působnost ekonomickou. O 7 let později vešla v platnost Amsterodamská smlouva. Ta měla primárně připravit EU na přistoupení nových členů, posílit vnější kapacitu EU a přiblížit EU občanům.⁵ Nově přistupujícími státy v tomto desetiletí bylo Finsko, Švédsko a Rakousko.

Niceská smlouva a Lisabonská smlouva jsou nejvýznamnější smlouvy nynějšího století.

Summit Evropské rady v Nice potvrdil v deklaraci o budoucnosti Unie, že jsou již připravené reformy potřebné k rozšíření EU. O pár let později se to potvrdilo. V roce 2004 přistoupilo 10 států včetně České republiky a Slovenska.⁶ Lisabonská smlouva se zrodila na základech neúspěšné Smlouvy o Ústavě pro Evropu z roku 2004 a reformovala institucionální systém EU.⁷

1.2. Klíčové rozsudky a formování právních zásad Evropské unie

Unijní právo má jednotnou povahu a jedná se o samostatný právní řád. Zásadní je, že právní akty EU jsou závazné nejen pro jednotlivce (nařízení Evropského parlamentu a Rady), ale především také pro všechny členské státy a to bezvýhradně. V dlouhé historii evropských společenství došlo k situacím, při kterých byl rozpor mezi právem unijním a vnitrostátním.

Z tohoto důvodu bylo nutné určit, kdy bude mít právo EU přednost před právem členských států.

Touto otázkou se začal Soudní dvůr zabývat už v 60. letech v rozsudcích Van Gend en Loos (26/62) nebo Costa/ENEL (6/64). Tato dvě známá rozhodnutí výrazně změnila pohled na unijní právo.

4 SVOBODA, Pavel. Úvod do evropského práva. str. 10.

5 Tamtéž. str. 11-12.

6 ROVNÁ, Lenka. Diskuze o budoucnosti Evropské unie v 21. století. Mezinárodní vztahy; Prague. 2002. Sv. 37., Čís. 1. ISSN 0323-1844. str. 20.

7 JANKŮ, Martin a Linda JANKŮ. Právo EU po Lisabonské smlouvě. 2. vyd. Ostrava: Key publishing, 2015.

ISBN 978-80-7418-245-7. str. 11.

(11)

V této podkapitole bych se chtěl zaměřit právě na výše zmíněné rozsudky, a popsat jejich význam a dopady pro unijní právo. Dále bych chtěl zmínit klíčové zásady unijního práva, které se i z důvodu těchto rozhodnutí začaly formulovat.

1.2.1. Van Gend en Loos

Věc Van Gend en Loos z roku 1963 se stala v budoucnu pro otázku přednosti unijního práva před právem vnitrostátním naprosto zásadní. „Týkala se speditérské společnosti, jež byla dotčena porušením Smlouvy tím, že Nizozemí v rozporu s tehdejším ustanovením čl. 12 SEHS zvýšilo celní zatížení zboží dováženého z jiného členského státu.“⁸

Společnost se tenkrát rozhodla proti zvýšení cla bránit a obrátila se na vnitrostátní soud.

Později nizozemská instituce správního soudnictví předložila Soudnímu dvoru dvě předběžné otázky.⁹ První otázka zněla, zda článek 12 Smlouvy o EHS má přímý účinek. To znamená, zda subjekty mohou na základě tohoto článku uplatnit svá individuální práva. Druhá otázka na první přímo navazovala. Otázkou bylo, zda pokud tomu tak je, bude zvýšení cla v tomto případě nedovolené.¹⁰

Druhé otázce v tomto kontextu nepřísluší tak velký význam. Za velmi důležitou považujeme první předběžnou otázku, která nabídla Soudnímu dvoru možnost formulovat zásadní stanovisko ve vztahu unijního a vnitrostátního práva. Soudní dvůr rozhodl následovně:

„Článek 12 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství má přímé účinky a vytváří pro procesní subjekty individuální práva, kterým musí vnitrostátní soudy poskytovat ochranu.“¹¹

Tento rozsudek ovlivnil vztah vnitrostátního práva členských států a práva unijního v mnohém. To, co především z tohoto rozsudku vyplývá je, že subjektem práva EU nejsou jen členské státy, ale také příslušníci těchto států. Státy tedy omezily svá svrchovaná práva ve prospěch Společenství.

8 TOMÁŠEK, Michal, TÝČ, Vladimír a kol. Právo Evropské unie. str. 63.

9 SCHEU, Harald Christian. The Concept of Communitarian Law in the Jurisdiction of the European Court of Justice and in Legal Theory. Mezinárodní vztahy; Prague. 2001. Sv. 37., Čís. 1. ISSN 0323-1844. str. 8.

10 Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. února 1963. NV Algemene Transport – en Expeditie Onderneming van Gend en Loos proti Netherlands Inland Revenue Administration. Věc C-26/62.

11 Tamtéž.

(12)

1.2.2. Costa/ENEL

Jen o rok později v červenci roku 1964 se Soudní dvůr k teoretické koncepci komunitárního práva vrátil. Rozhodoval tehdy ve věci Costa/ENEL. Italský občan Flaminio Costa, vlastnící akcie v energetice, odmítal zaplatit své účty za elektřinu. Chtěl tak bojovat proti italskému energetickému průmyslu, který se znárodňoval. Společnost ENEL, která tenkrát měla na poli energetiky v Itálii největší význam, Costu zažalovala. Iniciativa obrátit se na Soudní dvůr vyšla opět ze strany národního soudního orgánu.¹²

Soudní dvůr tak měl znovu příležitost k tomu, aby objasnil přístup k unijnímu právu.

„Znění a účel Smlouvy dovedly Soudní dvůr ve věci Costa/ENEL k závěru, že státy nemohou proti právnímu řádu jimi přijatému na základě vzájemnosti s úspěchem uplatnit pozdější jednostranné opatření, jehož se tak nelze proti němu dovolávat.“ Pokud tedy dojde ke střetu mezi unijní a vnitrostátní právní normou, je nutné použít unijní normu a nepoužít normu vnitrostátní.¹³

Soudní dvůr tehdy zdůraznil existující rozdíl mezi mezinárodními smlouvami a Smlouvou o Evropském hospodářském společenství. Smlouva totiž založila specifický vnitřní systém a bylo by nelogické, kdyby jeden stát mohl přijímat opatření, které jsou v rozporu s tímto systémem.¹⁴

1.2.3. Význam rozsudků Van Gend en Loos a Costa/ENEL

Rozhodnutím Costa/ENEL učinil Soudní dvůr důležitý krok a podpořil tak rozhodnutí Van Gend en Loos. Jestliže existovaly nějaké pochybnosti v povaze rozsudku ve věci Van Gend en Loos, pak právě díky rozhodnutí Costa/ENEL byly odstraněny. Rozsudek Costa/ENEL je tedy považován za logické potvrzení rozsudku Van Gend en Loos.¹⁵

Těžké předvídat, jak by se Společenství vyvíjelo, kdyby nebyly rozsudky Soudním dvorem takto rozhodnuty. Následkem by mohlo být nerespektování přednosti zakládajících smluv a tím pádem celkový úpadek unijního práva. Je dost možné, že členské státy by si pak

12 Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1964. Flaminio Costa proti Ente Nazionale Energia Elettrica (E.N.E.L.). Věc C-6/64.

14 SCHEU, Harald Christian. The Concept of Communitarian Law in the Jurisdiction of the European Court of Justice and in Legal Theory. str. 8.

15 DAVIES, Bill & RASMUSSEN, Morten. Towards a New History of European Law. Contemporary European History, Cambridge University Press. Sv. 21., Čís. 3. ISSN 0960-7773. str. 394.

(13)

navzájem tolerovaly své protiprávní chování. Supernacionalitu evropské integrace by tak fakticky nahradily pouhé struktury mezinárodní (mezivládní).¹⁶

To, co dokázaly výše popsané rozsudky je autonomie unijního práva. Členské státy se bez výjimky musí držet práva Evropského společenství, dnes práva EU. Na rozdíl od mezinárodního práva je dovolatelnost zakládajících smluv před vnitrostátními orgány zásada a ne výjimka.¹⁷ Rozhodující je, že členské státy přidělily Evropské unii svrchovaná práva a na orgány EU přenesly pravomoc samostatné normotvorby.¹⁸ Státy tak omezily svá suverénní práva ve prospěch Společenství. V tom je Smlouva EHS naprosto jedinečná, a přestože byla uzavřena ve formě mezinárodní smlouvy, je označovaná jako „ústavní charta Společenství“.¹⁹ Dále rozsudky dokázaly, že právem EU jsou vázány jak členské státy, tak v některých situacích i jednotlivci.²⁰

1.3. Klíčové zásady unijního práva

Právo EU se řídí velkou skupinou zásad, které jsou pro něj pramenem, a proto je považujeme za jeden z nejdůležitějších zdrojů. Pro účel této práce jsou důležité tzv. strukturální zásady, týkající se vztahu Unie k členským státům a jejího fungování. K strukturálním zásadám řadíme i zásady pro aplikaci unijního práva. Ty mají především upravovat vztahy mezi právními normami a metodami jejich výkladu.²¹ Právě výše popsané rozsudky ve věci Van Gend en Loos a Costa/ENEL vyústily ve vyformování některých strukturálních zásad unijního práva.

1.3.1. Přímá použitelnost

Jednou z takových zásad je tzv. přímá použitelnost. Existuje-li zásada přímé použitelnosti, právní normy pronikají do právního řádu členských států přímo, a stávají se tak nedílnou součástí těchto právních řádů. Všechny normy práva EU mají tak automaticky v právních řádech členských států postavení pozitivního práva.²²

18 JANKŮ, Martin a Linda JANKŮ. Právo EU po Lisabonské smlouvě. str. 43.

(14)

1.3.2. Přednost

Další důležitou zásadou ve vztahu unijního a vnitrostátního práva členských států je zásada přednosti. Z té vyplývá, že pokud se dostane přímo použitelná a právně závazná norma práva EU do kolize s normou vnitrostátní, má před ní přednost.²³ Nemůžeme ale říct, že přednost unijního práva je systémová, chápeme ji spíše jako aplikační. Tím rozumíme, že unijní právo může stanovit jen podmínky aplikace (resp. jejich neaplikace) pro vnitrostátní předpisy, nikoli však podmínky jejich platnosti. „Předností práva Unie je tak myšlena aplikační přednost norem unijního práva.“²⁴ Tato systematika je analogická mezinárodním smlouvám. I zde je aplikační přednost.²⁵

Přednost unijního práva se však neomezuje jen na aplikaci práva. Evropská Unie totiž ukládá členským státům povinnosti, které se týkají zásahu do jejich právních řádů. Proto můžeme říct, že unijní právo je vůči právu vnitrostátnímu nadřazeno. Transpoziční a implementační povinnost ke směrnicím jsou typickými příklady této nadřazenosti.²⁶

1.3.3. Přímý účinek

Neméně důležitou zásadou je i přímý účinek. Tato zásada znamená pro jednotlivce, že mnohá práva a povinnosti, jichž se mohou dovolat u vnitrostátních soudů, zakládají přímo normy práva EU.²⁷ Neplatí to však pro všechny ustanovení unijního práva, je nutné zkoumat konkrétní normy, zda jsou schopné přímého účinku.²⁸

Nařízení nebo rozhodnutí, která směřují vůči jednotlivcům či společnostem a zavazují je ke konkrétnímu chování nebo jim přiznávají oprávnění, jsou příkladem této zásady. Tím se zásadně liší pravomoci normotvorby EU od pravomocí ostatních mezinárodních organizací či jiného fóra pro mezinárodní spolupráci.²⁹

Naproti tomu směrnice běžně přímý účinek nemají. Směrnice jsou totiž určené členským státům, které mají povinnost obsah těchto směrnic zapracovat do vlastních právních řádů. Přímý účinek pak má právě tato vnitrostátní úprava.³⁰

25 TÝČ, Vladimír. Úvod do mezinárodního a evropského práva. 3., aktualizované vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2018. 96 s. Edice Učebnice Právnické fakulty MU, sv. č. 539. ISBN 978-80-210- 8899-3. str. 87.

29 JANKŮ, Martin a Linda Janků. Právo EU po Lisabonské smlouvě. str. 43

30 TÝČ, Vladimír. Úvod do mezinárodního a evropského práva. str. 87

(15)

2. Role Soudního dvoru Evropské unie a vnitrostátních soudů členských států

Mluvíme-li o přednosti unijního práva nesmíme opomenout orgány, jejichž úkolem je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým právům. Těmito orgány jsou soudy. Na úrovni EU je vykonavatelem soudní moci Soudní dvůr Evropské unie.

Jelikož každý členský stát se řídí svým vnitrostátním právem, vyskytla se potřeba ke vzniku SDEU. Aby nedošlo k odlišnému výkladu evropského práva v různých členských státech EU, byly tomuto orgánu uděleny různé pravomoci, které mají pomoci sjednoceného výkladu dosáhnout.

2.1. Soudní dvůr Evropské unie

Jak už jsem výše uvedl, orgánem zajišťujícím dodržování unijního práva je Soudní dvůr Evropské unie. Tento orgán se však fakticky skládá ze dvou unijních soudů sídlících v Lucembursku. Soudní dvůr a Tribunál.³¹

Unijní soudy se řídí třemi základními prameny. Především významná pravidla najdeme ve Smlouvě o fungování EU. Na tento pramen dále navazuje Statut Soudního dvoru. Průběh řízení je pak upraven pro každý unijní soud samostatně, a to vlastním jednacím řádem.³²

Navážu-li na první kapitolu této práce, kde jsem se zabýval soudními rozsudky Van Gend en Loos a Costa/ENEL, je možné si odvodit, že SDEU považuje unijní právo za autonomní právní řád. Důvodem je, že založení Evropského společenství mělo mezinárodně smluvní základ a bylo tedy považováno za součást mezinárodního práva veřejného. SDEU však vykládá zakládající smlouvy Evropského společenství podle samostatné systematiky.³³ Odpovědi na to, jaký je vztah evropského práva a práva vnitrostátního, a jak má být řešena případná kolize mezi právem členského státu a evropským právem, ve Smlouvách nenajdeme, protože tvůrci smluv se tehdy těmito otázkami nezabývali.³⁴

32 Tamtéž.

33 SCHEU, Harald Christian. The Concept of Communitarian Law in the Jurisdiction of the European Court of Justice and in Legal Theory. str. 11.

34 HAMUĽÁK, Ondrej. Eurozatykač, tři ústavní soudy a dominance práva Evropské unie. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2011. ISBN 978-80-87382-17-2. str. 19

(16)

Významnost SDEU tedy spočívá v jeho přispívání k prosazení evropského práva do každodenního života. V minulosti formuloval zásady, na kterých je dnes postavena aplikace evropského práva vnitrostátními soudy. Dále prostřednictvím řízení o předběžné otázce zajišťuje sjednocování interpretace evropského práva.³⁵

U SDEU není možné určit, zda má povahu soudu kontinentálního systému práva či angloamerického systému práva. Pokud jde o právo EU stojí mimo oba zmíněné systémy.

Precedenční charakter rozhodnutí tak u SDEU neexistuje. Obecná závaznost těchto rozhodnutí plyne z toho, že soudy členských států jsou povinny právo aplikovat tak, jak SDEU stanovil.

Tato skutečnost je velmi důležitá, jelikož pojednání o platné úpravě či rozbory norem práva EU se nespokojí s vlastním legislativním textem. Často ještě vzniká potřeba odkázání se na rozhodnutí SDEU, který obsah těchto právních textů více specifikují. Nastane-li případ, ve kterém si národní soud není jistý výkladem unijního předpisu, může na SDEU vznést dotaz.³⁶

Právě kvůli výše popsaným skutečnostem je nezanedbatelný význam institutu předběžných otázek. To, jakým způsobem a v jakém rozsahu se SDEU může vyjadřovat k výkladu práva Evropské unie je naprosto jedinečné a nesrovnatelné s jinou mezinárodní organizací.³⁷

Celkově se dá shrnout, že toto nastavení lze považovat za funkční. Určitě se najdou kritici činnosti SDEU, a to i ze strany politické reprezentace členských států, ale v praxi národní soudy toto nastavení obecně akceptují a jsou ochotni se na SDEU s předběžnými otázkami obracet, a to i v případech, kdy to není nezbytně nutné. To je pro význam SDEU a Evropské unie jako takové naprosto zásadní.³⁸

2.2. Vnitrostátní soudy

Soudní soustava unie se skládá nejen ze soudů unijních, ale i ze soudů vnitrostátních.

Ve vztahu těchto soudů nemůže být řeč o žádném hierarchickém vztahu, ale spíše o vztahu založeném na vzájemné spolupráci.³⁹

Po vnitrostátních soudech je požadována znalost a schopnost správně aplikovat právní předpisy v souladu s unijními zásadami. U soudců členských státu je taktéž očekáváno, že se

35 VEČEŘA, Miloš a Tatiana MACHALOVÁ. Evropeizace práva v právně teoretickém kontextu: výklad základních pojmů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5171-3. str. 112.

36 TÝČ, Vladimír. Úvod do mezinárodního a evropského práva. str. 87

37 SEHNÁLEK, David. Specifika výkladu práva Evropské unie a jeho vnitrostátní důsledky. 1. vydání. Praha: C.

H. Beck, 2019. ISBN 978-80-7400-741-5. str. 11.

38 Tamtéž str. 11-12

(17)

budou správně orientovat v judikatuře SDEU. Soudce by měl být schopen vyhodnotit, kdy má použít unijní normu a v případě, kdy normy vnitrostátního práva odporují přímo účinné unijní normě, rozhodnout o ignorování těchto vnitrostátních norem.⁴⁰

Je na každém členském státu, aby si určil soudní orgány, které budou unijní právo aplikovat. V těchto státech neexistují žádné specializované soudy, které se zabývají pouze unijním právem. Evropská unie dále nechává na státech, jak je organizovaná jejich soudní soustava, a jaká je vnitřní organizace jednotlivých soudů a jejich složení. Můžeme tak mluvit o zásadě institucionální autonomie.⁴¹

I u tématu „vnitrostátní soudy“ je nezbytné zmínit institut předběžných otázek. Unijní pravidla jsou nastavena tak, že každý soud členských států může (v některých případech dokonce musí) položit předběžnou otázku. Tato možnost nemůže být žádným způsobem omezena či odebrána. Soudům nižšího stupně je tak umožněno přímo komunikovat se SDEU a není tak možné, aby došlo k nějakému omezení komunikace ze strany soudů, které jsou v rámci domácí hierarchie na stupni vyšším.⁴² V České republice jsou však soudy nižšího stupně zdrženlivější, a přestože je jich přirozeně větší počet, tak množství předběžných otázek podaných nejvyššími soudy převažuje.⁴³

2.3. Porušení povinností členským státem

Za dlouhou historii Evropské unie se už několikrát událo, že některý z členských států porušil své povinnosti, které měl ve vztahu s unijním právem. To samozřejmě není v unijním zájmu, nicméně existují různé nástroje, jakými proti těmto postojům členských států může EU bojovat. Těmito nástroji můžou být například: specifické sankční nástroje používané v rámci eurozóny, politický tlak na půdě institucí EU nebo v případě mimořádně závažných problémů sankce předvídané ve čl. 7 SEU. Nejvýraznějším a nejviditelnějším nástrojem vynucování unijního práva je však žaloba pro porušení povinnosti členským státem, jež je ukotvena v čl.

258-260 SFEU.⁴⁴

40 ŠLOSARČÍK, Ivo. Právní a politický rámec Evropské unie. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020. ISBN 978-80-7598-624-5. str. 241-242.

42 ŠLOSARČÍK, Ivo. Právní a politický rámec Evropské unie. str. 244.

43 KYSELOVSKÁ, Tereza, David SEHNÁLEK a Naděžda ROZEHNALOVÁ, eds. In varietate concordia:

soubor vědeckých statí k poctě prof. Vladimíra Týče. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2019. ISBN 978-80- 210-9332-4. str. 356.

44 ŠLOSARČÍK, Ivo. Právní a politický rámec Evropské unie. str. 179-180.

(18)

Porušení povinnosti je velmi nekonkrétní pojem, pod kterým si každý může představit něco jiného a z tohoto důvodu je nutné si blíže popsat, co pojem „porušení povinnosti“ znamená v tomto kontextu. Pro vysvětlení využiji knihu Právo Evropské unie, kde Martin Smolek, popsal způsoby porušení unijního práva členských států a rozdělil je do čtyř skupin:

 členský stát neprovede ve stanovené lhůtě unijní směrnici do svého vnitrostátního právního řádu, potažmo neoznámí znění transpozičních předpisů Komisi (nenotifikační či netranspoziční řízení);

 členský stát provede unijní směrnici či adaptuje unijní nařízení ve stanovené lhůtě do svého právního řádu, učiní tak nicméně chybně či nedostatečně (řízení z důvodu nesprávné implementace);

 členský stát správně a včas normativně implementuje unijní předpis ve svém právním řádu, ale nezajistí praktické provedení požadavků, které z unijního předpisu vyplývají (řízení z důvodu chybné praktické aplikace);

 právní řád členského státu obsahuje právní normy, které jsou jiným způsobem neslučitelné s unijními normami (řízení z důvodu jiného porušení unijního práva)⁴⁵ Za porušení povinnosti může být požadováno jak systematické a dlouhodobé porušování práva v některé oblasti, tak porušení práva v jednotlivém případě.⁴⁶

2.3.1. Průběh řízení o porušení povinnosti členským státem

Jak vyplývá z předchozí odstavců, účelem řízení o porušení povinnosti je dohlédnout na to, aby unijní normy a jednání členského státu byla v souladu. Obsahem čl. 259 SFEU je možnost, která připouští, že členské státy mají schopnost dohlížet na ostatní státy EU, jestli správně uplatňují unijní právo. Nicméně takovou příležitost státy využívají jen velmi zřídka a v praxi je mnohem četnější počet řízení zahajovaných Komisí podle čl. 258 SFEU.⁴⁷

Cesta směřující k rozsudku SDEU potvrzující porušení povinností členského státu bývá často docela dlouhá a skládá se z několika fází. Prvním krokem odborných útvarů Komise je kontaktování členského státu za účelem vyjasnění si problému a eliminace nejasností. Tato fáze je neveřejná a neoficiální, a pokud je porušení povinností zjevné, může být přeskočena.⁴⁸

45 TOMÁŠEK, Michal, TÝČ, Vladimír a kol. Právo Evropské unie. str. 409-410.

46 Tamtéž. str. 410-411.

48 TÝČ, Vladimír. Úvod do mezinárodního a evropského práva. str. 88.

(19)

Řízení oficiálně zahajuje zaslání oficiálního vytýkacího dopisu členskému státu.

Komise v něm popisuje, v čem a jak členský stát porušil své povinnosti a žádá jej o vysvětlení.

Členský stát má obvykle dvouměsíční lhůtu na odpověď, ve které záležitost vysvětlí ze své perspektivy. Může například popřít, že právo porušil nebo naopak ujistit Komisi, že na nápravě pracuje. Nastane-li situace, že Komise nebude spokojená s tímto vysvětlením členského státu, vydá odůvodněné stanovisko, ve kterém poukazuje na porušení práva a požaduje po státu opět nejčastěji ve dvouměsíční lhůtě, aby uvedl opatření, které považuje za nutné pro ukončení protiprávního stavu. Pokud stát neprovede kroky vedoucí k ukončení protiprávního stavu, může následovat žaloba Komise k Soudnímu dvoru. Platí, že většina porušení práva ze strany členských států se vyřeší právě během tohoto správního řízení.⁴⁹

Co nastane, když Soudní dvůr potvrdí ve svém rozsudku, že členský stát skutečně porušil unijní právo, je popsáno v čl. 260 SFEU. V tomto článku je uvedeno, že stát je povinen přijmout opatření, které vyplývají z rozsudku SDEU. Pokud stát tyto opatření nepřijme, může Komise poté, co poskytla státu možnost se vyjádřit, věc předložit Soudnímu dvoru. Komise navrhne paušální částku nebo penále, jež je dotyčný členský stát povinen zaplatit. Tato částka by měla být přiměřená okolnostem.⁵⁰ Rozhodovat o této věci je v pravomoci SDEU teprve od Maastrichtské smlouvy.⁵¹ Jestliže porušení unijního práva spočívá v nesplnění notifikační povinnosti u směrnic legislativním procesem, může SDEU uložit sankci už v prvním řízení.⁵²

Z pohledu Evropské unie se dá říct, že hrozba poměrně vysoké finanční sankce pomáhá k dosažení správné aplikace unijního práva v členských státech. Do fáze soudního řízení dospěje jen zlomek několika vymáhacích řízení. Členské státy motivuje i fakt, že výše sankce se odvíjí od posouzení okamžiku, kdy členský stát splní své povinnosti.⁵³

2.4. Příklady řízení o porušení povinnosti členským státem

Pro přiblížení toho, jak řízení o porušení povinnosti členským státem funguje jsem si dovolil vybrat tři příklady.

První z nich jsem si vybral, protože je poměrně jednoduchý a běžný, a proto se na něm dá jednoduše demonstrovat, jak řízení funguje. Týká se české legislativy v oblasti notářského povolání. Na druhém případě, zkráceně nazvaným „Francouzská republika a rybolov“, je

49 TÝČ, Vladimír. Úvod do mezinárodního a evropského práva. str. 88-89.

50 Článek 260 Smlouvy o Fungování Evropské unie.

52 Článek 260 Smlouvy o Fungování Evropské unie.

(20)

zajímavé, že za porušování unijního práva jsou odpovědné i soukromé subjekty a poprvé došlo k souběhu peněžitých sankcích, kterými byly penále a zaplacení paušální částky. Jako třetí příklad jsem vybral problematiku týkající se migrační vlny, která vrcholila přibližně v roce 2015. Tento příklad je relevantní pro otázku, zda je ohrožena suverenita členských států, které se budu věnovat v jedné z následujících kapitol této práce.

2.4.1. Česká republika a notáři

Dne 14. listopadu 2016 podala Evropská komise žalobu proti České republice ve věci C-575/16. Důvodem žaloby byl přístup české legislativy k notářskému povolání. Česká republika totiž omezovala přístup k notářskému povolání jen na české občany a tím bránila volnému pohybu osob a služeb. Předpokládalo se, že vzhledem k předchozí judikatuře SDEU bude muset česká strana dospět k harmonizaci vnitrostátních právních předpisů s unijními.⁵⁴

Před zahájením soudního řízení poslala Komise České republice dopis, v němž ji vyzvala k podání vyjádření. Komise se domnívala, že vnitrostátní předpisy pro přístup k povolání notáře nejsou v souladu s čl. 49 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Česká republika na dopis reagovala vyjádřením, ve kterém uvedla, že činnost notáře je spjata s výkonem veřejné moci a spadá tudíž do výjimky upravené v čl. 51. SFEU.⁵⁵

Komise tento argument, který se opakoval i v dalších letech nepřijala. Česká republika si stála za tím, že postoj Komise je neopodstatněný a nepřistoupila k žádným změnám české právní úpravy týkající se notářské činnosti. Komise tedy za těchto podmínek neměla moc možností, a proto se rozhodla podat žalobu.⁵⁶

SDEU se opíral o dřívější judikaturu. Hlavním úkolem bylo ověřit, zda činnosti svěřené notářům v českém právním řádu jsou přímo a specificky spjaty s výkonem veřejné moci. SDEU dospěl k závěru, že podmínka státní příslušnosti požadovaná českou právní úpravou pro přístup k povolání notáře představuje diskriminaci na základě státní příslušnosti zakázanou čl. 49.

SFEU a Česká republika svým dřívějším konáním skutečně porušila povinnosti vyplývající z tohoto unijního právního předpisu.⁵⁷

Reakcí České republiky byla novela zákona č.358/1992 o notářích a jejich činnosti, kde v § 7 skutečně můžeme najít, že notářem může být jmenován státní občan členského státu Evropské unie, jiného státu tvořící Evropský hospodářský prostor nebo Švýcarské konfederace,

54 Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. března 2018. Evropská komise proti České republice. Věc C-575/16.

55 Tamtéž.

56 Tamtéž.

57 Tamtéž.

(21)

a který splňuje i další podmínky, stanovené tímto zákonem.⁵⁸ Další povinností byla náhrada nákladů na řízení.⁵⁹

2.4.2. Francouzská republika a rybolov

Dalším příkladem řízení o porušení povinnosti členským státem je věc C-304/02, ve kterém stála Komise Evropských společenství proti Francouzské republice. Přestože toto řízení už je poměrně staré (žaloba byla podána v roce 2002), vybral jsem jej pro jeho specifičnost.

V tomto případě totiž bylo unijní právo porušováno soukromými subjekty. Nicméně Francie musela čelit žalobě, protože proti tomuto porušování unijního práva nepodnikla dostatečně účinné kroky, které by v porušování práva subjektům zabránily. Soukromými subjekty, o kterých jsem výše mluvil byli francouzští rybáři. Žaloba mířila na to, že Francie netrestala porušování unijních rybolovných předpisů.⁶⁰

Komise zahájila iniciativu v této věci už několik let před podáním žaloby, kdy v roce 1991 požádala francouzské orgány, aby ji sdělily opatření přijaté ke splnění povinností plynoucích ještě z dřívějšího rozsudku (Komise v. Francie. C-64/88, Recueil, s. I-2727), jehož obsah se týkal nezajištění kontrol zaručujících dodržování technických opatření Společenství k zachování rybolovných zdrojů. Francie tehdy vyjádřila zájem dosáhnout souladu s předpisy Společenství. V následujících deseti letech, kdy Komise pomocí různých nástrojů včetně odůvodněných stanovisek opakovaně upozorňovala Francii na trvající porušování předpisů, o kterých věděla i kvůli inspekcím provedených ve francouzských přístavech, zůstaly některé záležitosti nevyřešené. Při inspekci ve dnech 18. až 21. června 2001 prováděných u některých francouzských obcích odhalili inspektoři slabost kontrol, přítomnost podměrečných ryb a nabízení těchto ryb k prodeji. Komise se důvodně domnívala, že Francouzská republika nesplnila povinnosti z dřívějšího rozsudku Komise v. Francie, a proto podala projednávanou žalobu.⁶¹

Přes veškerou argumentaci se Francouzské republice nepodařilo prokázat, že podnikla dostatečně účinná opatření. Následkem bylo uložení peněžitých sankcí za nesplnění povinností.

Komise navrhla SDEU, aby uložil Francouzské republice denní penále ode dne vyhlášení rozsudku v projednané věci až do dne, kdy neplnění povinností ustane. S ohledem na zvláštní

58 Zákon č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád). In: Sbírka zákonů České republiky. 7.7. 1992.

Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-358

59 Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. března 2018. Evropská komise proti České republice. Věc C-575/16.

61 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 2005. Komise Evropských společenství proti Francouzské republice. Věc C-304/02.

(22)

vlastnosti zjištěného neplnění povinností požadoval SDEU za vhodné mimoto přezkoumat, zda by mohlo být vhodným opatřením i uložení zaplacení paušální částky.⁶²

Výsledkem bylo, že SDEU uložila Francouzské republice zaplatit paušální částku ve výši 20 000 000 eur. Co se týká penále, nebylo možné vzhledem k okolnostem uložit penále denní a přistoupilo se tedy k penále na pololetním základě. Výše této peněžité sankce byla 57 761 250 eur za každé šestiměsíční období počínaje vyhlášením rozsudku, na konci kterého nebudou zcela splněny výše zmíněné povinnosti.⁶³

Bylo to vůbec poprvé, kdy Soudní dvůr uložil členskému státu zaplacení penále a zároveň paušální částky.⁶⁴ Zaplacení paušální částky má vyjadřovat dopady neplnění povinností na veřejné zájmy. Penále mají pomoci k co vůbec nejrychlejšímu odstranění nedostatků.

2.4.3. Polská republika, Maďarsko, Česká republika a relokace uprchlíků

Na začátku dubna roku 2020 vynesl SDEU rozsudek ve spojených věcech C-715/17, C- 718/17 a C-719/17. Polsko, Maďarsko a Česko totiž hlasitě kritizovalo a odmítalo unijní pravidla pro relokaci žadatelů o azyl z roku 2015. Komise v dopisech z února 2016 vyzvala všechny tři členské státy, aby alespoň každé tři měsíce oznamovaly počet žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří mohou být přemístěny na jejich území, a v pravidelných intervalech takové žadatele přemisťovaly. Přes stále silnější tlak se výše zmíněné státy nerozhodly změnit svůj postoj, což přirozeně vedlo k žalobě Evropské komise. Považuji za důležité ještě zmínit, že cílem systému bylo odlehčit situaci zemím na jihu Evropy, především Řecku a Itálii, kam putovalo v době migrační vlny tisíce migrantů.⁶⁵

Dotčené státy uplatňovaly několik argumentů, kterými zpochybňovaly přípustnost žaloby. Především argumentovaly tím, že rozhodnutí Rady EU, jehož cílem bylo dosáhnout solidárního rozdělení žadatelů o azyl, už nejsou platné a z toho důvodu není možné nesplnění povinností napravit. Avšak z vyjádření SDEU bylo patrné že, i kdyby byla tato okolnost prokázána, nemohla by vést k závěru o nepřípustnosti posuzovaných žalob.⁶⁶

62 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 2005. Komise Evropských společenství proti Francouzské republice. Věc C-304/02.

63 Tamtéž.

65 Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 2020. Evropská komise proti Polské republice, Evropská komise proti Maďarsku, Evropská komise proti České republice. Ve spojených věcech C-715/17, C-718/17 a C-719/17.

66 Tamtéž.

(23)

Není třeba připomínat, že migrační vlna, která vrcholila v roce 2015, přinesla v několika ohledech nová bezpečnostní rizika. Kvůli tomu se Polsko a Maďarsko snažilo prokázat, že jejich konání bylo v souladu s čl. 72 SFEU, ve spojení s čl. 4 odst. 2 SEU, podle kterého mají státy výlučnou pravomoc v oblasti udržování veřejného pořádku a ochrany vnitřní bezpečnosti.

Česká republika argumentovala a odmítala plnit své povinnosti, protože se domnívala, že relokační mechanismus byl nefunkční a neúčinný.⁶⁷

SDEU nevyhodnotil výše uvedené argumenty jako dostatečné a potvrdil, že všechny tři státy skutečně nesplnily své povinnosti. Připomněl, že zátěž spojená s dočasnými opatřeními musí být akceptována, aby byla Řecké republice a Italské republice poskytnuta podpora pro jejich lepší vyrovnání se s nouzovou situací a byla tak dodržena zásada solidarity.⁶⁸

Polská republika, Maďarsko i Česká republika vzaly tento rozsudek na vědomí, ale dá se říct, že pro ně neměl žádné důsledky, protože použitelnost obou rozhodnutí Rady EU, kterých se rozhodnutí týkalo, skončila už v září roku 2017.⁶⁹

67 Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 2020. Evropská komise proti Polské republice, Evropská komise proti Maďarsku, Evropská komise proti České republice. Ve spojených věcech C-715/17, C-718/17 a C-719/17.

68 Tamtéž.

(24)

3. Ústavní soudy a jejich odlišné vnímání práva Evropské unie

Rozhodnutí některých evropských států o vstupu do Evropské unie významně změnilo postavení ústavních soudů jednotlivých členských států. Nejenže se rozšířil okruh problémů, kterými se musejí zabývat, ale následkem přistoupení dochází dokonce i ke změnám samotné ústavy.⁷⁰ Typickým příkladem je novelizace Ústavy České republiky z roku 2001, která v čl.

10a zavazuje Českou republiku k tomu, že bude bez dalšího přijímat jako závazné právní akty EU a to i v případě, kdy budou přijaty proti vůli České republiky.⁷¹

Zvláštní ústavněprávní postavení unijního práva bylo výrazně ovlivněno výše zmíněným rozsudkem Costa/ENEL. Vydání tohoto rozsudku změnilo postoj tehdejších členských států ke komunitárnímu právu, které začalo být výrazněji odlišované od práva mezinárodního.⁷² Postoj se změnil i na straně Soudního dvoru, který od vydání rozsudku trvá na tom, že právo EU má absolutní nadřazenost nad vnitrostátním právem.⁷³ Ústavní soudy členských států však nahlížejí často na tuto problematiku jinak. Když mluví o nadřazenosti, tak používají přívlastek relativní.

3.1. Ústavní soudy a právo Evropské unie

Nedá se říct, že by členské státy měly problém s uznáním přednosti unijního práva před domácí legislativou nebo podzákonnými předpisy. Situace je však odlišná ve chvíli, kdy se dostane unijní právo do kolize s ústavními předpisy členských států. V takové situaci není neobvyklé, když se členské státy spíše přikloní ke své vlastní ústavě. Domácí ústavní soudy obvykle neodmítají zásadu přednosti přímo, ale pouze považují svoji ústavu za normu s nejvyšší právní silou.⁷⁴

Abych demonstroval postoj ústavních soudů na konkrétních případech, zaměřil jsem se na činnost Spolkového ústavního soudu (SÚS) v Německu. Ten se začal touto problematikou

70 FILIP, Jan. Působení práva EU ve sféře ústavního práva České republiky. Časopis pro právní vědu a praxi.

2011, Čís. 4. ISSN 1805-2789. str. 333.

71 TÝČ, Vladimír. Úvod do mezinárodního a evropského práva. str. 51.

73 LINDEBOOM, Justin. Why EU Law Claims Supremacy. Oxford Journal of Legal Studies, 2018. Sv. 38, Čís. 2.

ISSN 0143-6503. str. 340.

(25)

zabývat především v 70. letech 20. století, kdy se unijní právo dostatečně nevěnovalo ochraně základních lidských práv a svobod. SÚS se tehdy jednoznačně vymezil proti absolutní přednosti prostřednictvím vlastního rozhodnutí nazývaném Solange I (1974).

Na základě nedostatečné ochrany základnách práv a svobod ze strany Společenství si SÚS rozhodnutím Solange I vyhradil právo přezkoumat sekundární komunitární právo. Pokud by komunitární právo bylo v rozporu se Základním zákonem (německou ústavou), pak by SÚS toto právo neuplatňoval. Tento postoj byl prospěšný i pro ostatní členské státy, protože Společenství na svých nedostatcích začalo pracovat. Díky tomu o 12 let později vydal SÚS další rozhodnutí zvané Solange II, ve kterém konstatoval, že deficit byl odstraněn a přezkum ústavnosti už nebude dále provádět.⁷⁵ Nicméně doplnil, že pokud by znovu došlo k oslabení ochrany lidských práv a svobod ze strany Společenství, tak se k původním postupům v této oblasti vrátí.⁷⁶

Neméně zásadní rozhodnutí ze strany SÚS je Maastrichtský nález z roku 1993, kde německý soud zdůraznil, že EU není státem, a proto by měla uplatňovat své pravomoci jen v právně omezeném rozsahu. Na rozdíl od členských států by tak měla Unie jednat jen v mezích, které ji byly svěřeny. Členský stát (v tomto případě Německo) má tedy právo stanovit s konečnou platností, zda Unie překročila své pravomoci a nejednala tzv. ultra vires.⁷⁷

Další významný krok pak SÚS učinil pomocí Lisabonského nálezu z roku 2009, v němž bylo konstatováno, že ústavní soud hodlá kontrolovat i respekt ústavní identity, aby nedošlo k závažné újmě na svrchovanosti státu. Tento krok lze považovat za jakousi pojistku, kdyby členské státy přenesly na Unii výsostná práva v rozsahu ohrožující ústavní zákon.⁷⁸

Myslím si, že výše zmíněné kroky SÚS jasně ukazují, z jakých důvodů mají ústavní soudy členských států obavy přijmout absolutní přednost práva EU. Původně to byla nedostatečná ochrana základních lidských práv a svobod ze strany Společenství. Nicméně tato obava už dnes není tak aktuální. Momentálně je pro ústavní soudy větší hrozbou představa, že by Unie mohla překročit míru vlastních kompetencí a tím významně ohrozila suverenitu jednotlivých členských států. V neposlední řadě ústavní soudy bojují za ochranu svých vlastních osobitých právních řádů, a také za zachování své identity.

75 KOSAŘ, David; KŘEPELKA, Filip; VYHNÁNEK, Ladislav. Kompendium evropského ústavního práva. 1.

vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2017. ISBN 978‐80‐210‐8581‐7. str. 72.

76 CHMIEL, Juraj, KUST, Jan, ed. Evropská inspirace z Karlsruhe: vztah evropského práva k ústavnímu řádu členského státu ve světle rozhodnutí německého ústavního soudu k Lisabonské smlouvě. Praha: OEZ, 2009. ISBN 978-80-7440-018-6. str. 15.

78 Tamtéž. 93.

(26)

Stejně jako můžeme rozumět postoji ústavních soudů členských států, tak je pochopitelná i argumentace SDEU, jehož stanovisko je naprosto jasné: unijní právo má absolutní přednost, a to i před ústavou. Je přirozené, že obě strany bojují za své pravomoci.

Domnívám se ale, že do té doby, kdy budou členské státy tzv. pány smluv, je velice pravděpodobné, že bude i nadále docházet k případům, ve kterých ústavní soudy nebudou respektovat absolutní přednost unijního práva.

3.2. Srovnání postojů vybraných ústavních soudů členských států k zásadě přednosti

Na základě uvedených příkladů rozhodnutí a stanovisek Spolkového ústavního soudu lze konstatovat, že v Německu nepřijímají zásadu přednosti absolutně a existují situace zejména ve vztahu s vlastní ústavou, ve kterých není SÚS ochoten tuto zásadu respektovat. Podobný trend můžeme pozorovat i v jiném zakládajícím státu EU, a to konkrétně ve Francii.

Na rozdíl od Spolkové republiky Německo nejsou ve Francii k dispozici rozhodnutí nejvyšších soudních institucí z dávnější historie Společenství, které by se týkaly ústavy.

V Ústavě Francie existuje mechanismus, který by měl teoreticky vyloučit nekompatibilitu mezi mezinárodní smlouvou a národním ústavním pořádkem. Dojde-li ke kolizi mezi mezinárodní smlouvou a Ústavou, pak může být Ústava měněna či doplňována.⁷⁹ Tento mechanismus byl uplatňován například v době Maastrichtské smlouvy, a to dokonce vícekrát. Ústavní rada (Conseil constitutionnel – ústavní soud ve Francii) shledala rozpor s tehdejší francouzskou ústavou hned ve třech oblastech: právo unijních občanů volit a kandidovat v místních volbách, plán na ustavení eurozóny a společná pravidla pro překračování vnějších hranic. V důsledku přezkumů došlo ke změnám Ústavy.⁸⁰

Jaký je přístup Ústavní rady k absolutní přednosti unijního práva, lze názorně ukázat na nálezu ve věci Economie numérique z června roku 2004, zabývající se transpozicí směrnice do francouzského právního řádu.⁸¹ Ústavní rada judikovala, že není možné implementovat unijní právo v případě, kdy není v souladu s ústavní identitou Francie. Pojem ústavní identita však

79 TÝČ, Vladimír, David SEHNÁLEK a Radim CHARVÁT. Vybrané otázky působení práva Evropské unie ve sféře českého právního řádu. Brno: Masarykova univerzita, 2011. ISBN 978-80-210-5387-8. str. 54.

81 Nález Ústavní rady Francie ze dne 10. června 2004 ve věci Economie numérique 2004-496 DC.

(27)

nebyl dále nijak rozvinut. Můžeme tedy jen spekulovat, co všechno pod zmiňovaný pojem může spadat.⁸²

Ústavní rada tímto nálezem jasně naznačila, jak přistupuje k zásadě přednosti. Považuje jí za produkt judikatury SDEU, který není nadřazen národním soudům. Národní soudy také mají pravomoc aplikovat zásadu přednosti, ale není možné zasahovat do jejich nezávislosti.

Absolutní přednost unijního práva tak není uznávána. Na druhou stranu je třeba připomenout, že Francie je ochotná kvůli unijnímu právu dokonce měnit i národní ústavu. Pravděpodobně i z toho důvodu nejsou konflikty mezi francouzským právem a unijním právem běžné.⁸³

Nejspíš i kvůli postoji dvou výše zmiňovaných států, které jsou součástí EU už od samého počátku, postupoval Ústavní soud ČR v oblasti vymezení se proti absolutní nadřazenosti do jisté míry velmi podobně. Za stěžejní judikaturu Ústavního soudu lze považovat nález ve věci cukerných kvót z roku 2006. Nálezu předcházela iniciativa skupiny poslanců České republiky, která se domáhala zrušení § 3 a § 16 nařízení vlády č. 364/2004 Sb., o stanovení některých podmínek provádění opatření společné organizace trhů v odvětví cukru.⁸⁴ „Napadená ustanovení upravovala otázku rozdělení kvót, přičemž podle navrhovatelů zakládala nerovnost mezi výrobci, a tím i na výrobcích závislých pěstitelích.“⁸⁵

Ústavní soud ČR si byl vědom skutečnosti, že mnoho ústavních soudů členských států už prostřednictvím své judikatury vyjádřilo svůj postoj k zásadě přednosti unijního práva.

Z toho důvodu vznikla potřeba Ústavního soudu se k dané problematice relevantně vyjádřit.⁸⁶ Bylo konstatováno, že řada jiných soudních instancí z ostatních členských států se nepodřídila absolutní přednosti unijního práva nad ústavním právem. Dále bylo řečeno, že pokud by orgány Unie překročily míru delegovaných pravomocí, jednalo by se o realizaci v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, která by je pak vyžadovala zpět. Ústavní soud svojí argumentací nepřímo potvrdil, že ani on na území České republiky neakceptuje absolutní přednost unijního práva.⁸⁷

82 KOSAŘ, David; KŘEPELKA, Filip; VYHNÁNEK, Ladislav. Kompendium evropského ústavního práva. str.

189.

83 TÝČ, Vladimír, David SEHNÁLEK a Radim CHARVÁT. Vybrané otázky působení práva Evropské unie ve sféře českého právního řádu. str. 55-56.

84 ŠIŠKOVÁ, Naděžda a Soňa MATOCHOVÁ. Evropské a české právo, jejich vzájemný poměr v judikatuře Ústavního soudu ČR. Praha: Linde, 2010. ISBN 978-80-7201-809-3. str. 35.

85 Tamtéž.

46.

(28)

Lze tedy shrnout, že názor zmiňovaných ústavních soudů členských států na zásadu přednosti se moc neliší. Dokonce lze zpozorovat i částečnou vzájemnou inspiraci mezi jednotlivými státy. Ačkoliv ústavní zásadu přednosti uznávají, tak nejsou ochotny dávat přednost unijnímu právu vždy. Každopádně je-li to možné, snaží se kolizi s unijním právem vyhnout například změnou nebo přizpůsobením ústavy. Důležité je, že neexistují žádné závažné konflikty mezi EU a členskými státy a nedochází k výraznému zpochybnění zásady.

3.2.1. Česko-slovenské důchody

Z českého pohledu je velice zajímavá skupina kauz, která bývá nazývána jako

„slovenské důchody“. Tento příklad obsahuje plno neshod jak mezi domácími soudy, tak ústavním a unijním právem. Tyto neshody plynuly z dohody mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, které se dohodly na tom, že po rozdělení Československa budou důchody tehdejších zaměstnanců vypláceny podle sídla zaměstnavatele.⁸⁸ Rozhodným dnem bylo tehdy 31. 12. 1992.

Jenomže stanovení této podmínky přineslo nečekané problémy. Po rozpadu federace se začaly prohlubovat rozdíly mezi důchodovými systémy obou států. Občané České republiky, kteří v době rozpadu federace pracovali pro slovenské zaměstnavatele, cítili přirozeně křivdu, jelikož jejich spoluobčané dostávali podstatně vyšší důchody. Pocit nespravedlnosti byl ještě větší u občanů, jejichž místo výkonu práce bylo v České republice. Ústavní soud ČR reagoval uložením povinnosti orgánům sociálního zabezpečení, které měly občanům důchod vyrovnat.⁸⁹

S postupem Ústavního soudu však nesouhlasil Nejvyšší správní soud, který mimo jiné zdůrazňoval skutečnost, že vyrovnávací příspěvek není v souladu s unijním právem, a to hned ze dvou důvodů.⁹⁰ Nejenže znevýhodňuje příslušníky jiných členských států, ale i samotné zabezpečení osob bylo právem EU očekáváno od jiného státu. To Ústavní soud ČR odmítal, a proto se Nejvyšší správní soud nakonec obrátil na SDEU s dvěma předběžnýma otázkami.⁹¹

Dne 22. června 2011 rozhodl SDEU o tom, že dorovnání důchodů je možné, ale nesmí docházet k diskriminaci vůči ostatním občanům EU. Té by mohlo být zabráněno v případě, že

238-239.

91 Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 2011. Marie Landtová proti České správě sociálního zabezpečení.

Věc C-399/09.

(29)

by vyrovnávací příspěvek byl přiznán všem občanům EU, kteří by získali dobu důchodového pojištění na území Československé federativní republiky.⁹²

Rozhodnutí SDEU nijak výrazně neovlivnil postoj Ústavního soudu ČR, který celý problém považoval pouze za vnitrostátní záležitost, která je navíc specifická v tom, že vznikla v důsledku rozpadu Československé federace.⁹³ „Dodal, že orgán EU vybočil ze svých pravomocí, které Česká republika podle čl. 10a na EU přenesla, a že došlo k překročení rozsahu svěřených kompetencí, k postupu ultra vires.“⁹⁴ Tento postup způsobil rozruch jak v České republice, tak v celé Unii. Jednalo se totiž o vůbec první případ, ve kterém se ústavní soud ohradil proti konkrétnímu překročení pravomocí ze strany orgánu EU. Celá záležitost byla ještě více zarážející z důvodu, že se Ústavní soud nerozhodl požádat o vysvětlení právního názoru SDEU, a to například prostřednictvím předběžné otázky.⁹⁵

92 Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 2011. Marie Landtová proti České správě sociálního zabezpečení.

Věc C-399/09.

95 Tamtéž.