Scholarizace a vývoj výchovy učňů k povolání
Dr. ZD EN ĚK Č ER N O H O R SK Ý , CSc., Výzkumný ústav odborného školství, Prahí^
v
intencích sociální, kulturní a hospodářské politiky Komunistické strany Československa se postupné dovršuje hluboká obsahová a organizační přestavba naší výchovně vzdělávací soustavy tak, aby odpovídala novému stupni vývoje naší socialistické společnosti v podmínkách vědeckotechnické revolu
ce. Jedním ze základních rysů této obsahové a organizační přestavby výchov
ně vzdělávací soustavy je dosáhnout organické jednoty výchovy a vzdělávání ve všech jejich složkách a na všech jejich úrovních. Tento rys zvlášť zřetelně vystupuje do popředí u středních odborných učilišť, která dostala za úkol — poprvé v historii naší socialistické vlasti — poskytovat mládeži nejen povinné střední, nýbrž ve stále větší míře také úplné střední vzdělání, a tím i možnost pokračovat ve studiu na vysoké škole.
Teorie komunistické výchovy zkoumá a ověřuje reálné prostředky, kterými by bylo možno dosáhnout optima při vytváření organické jednoty výchovy a vzdělávání obecně i speciálně v jednotlivých subsystémech naší výchovně vzdělávací soustavy. U středních odborných učilišť to znamená překonat pře
kážky, které mají kořeny v dosavadním historickém vývoji učilovského škol
ství a výchovy učňů vůbec. Základním problémem zde je vytvořit jednotnou frontu výchovných činitelů, jejichž působení bylo v poměrně dlouhém období značně rozstříštěné a které se teprve v podmínkách socialistické revoluce za
čalo cílevědomě, systematicky koordinovat.
Cílem tohoto příspěvku je načrtnout historický vývoj podmínek, za kterých se utvářela výchova a vzdělávání učňů a docházelo k postupné koordinaci a sjednocování jejich jednotlivých složek. Z organizačního hlediska probíhal tento proces v těsné souvislosti s vývojem postupné scholarizace výchovy uč
ňovské mládeže k povolání, a proto na vzájemný vztah těchto dvou skuteč
ností soustředíme v našem příspěvku svou pozornost. Ovšem vzhledem k to
mu, že scholarizace jako historicky determinovaná sociální skutečnost není dosud jako pojem v naší literatuře definována, rrtusime se nejprve pokusit o tuto definici pro potřeby své práce.
S c h o l a r i z a c e p ř í p r a v y k p o v o l á n í je společenský proces, jehož
počátky jsou závislé na vzniku a vývoji kapitalistického výrobního způsobu.
Zespolečenšťování výroby a směny, zvyšování jejich technické a technologic
ké úrovně, jejich hromadná organizace a racionalizace, jakož i prohlubování společenské dělby práce zásadně mění dosavadní požadavky na kvalifikaci výrobců (i pracovníků služeb), i když se tyto požadavky ještě neprojevují a ne
prosazují stejně naléhavě ve všech krajových oblastech a ve všech hospodář
ských odvětvích. Kvalifikační požadavky se postupně zvyšují co do obsahu i rozsahu a k jejich naplnění je již zapotřebí intenzívní a soustředěné přípravy v učebních zařízeních. Snahy zřizovat takováto učební zařízení, která měla vy
tlačit dosavadní individuální přípravu k povolání, byly zpočátku ojedinělé, ale stávaly se čím dále zřetelnější. V učebních zařízeních probíhalo pak soustavné a cílevědomé předávání soustav poznatkových obsahů, které zprostředková
vali mládeži v procesu výchovy a vyučování učitelé, tedy vydělená skupina lidí, kteří se této společenské činnosti věnovali převážně nebo výlučně.
Vývoj scholarizace, tj. prohlubování přípravy mládeže k povolání podle zvyšujících se kvalifikačních požadavků a její soustřeďování v učebních zaří
zeních zřizovaných pro jednotlivá odvětví společenské (hospodářské) praxe, však neprobíhal rovnoměrně; projevuje se v něm charakteristický znak vývo
je kapitalistického výrobního způsobu — jeho nerovnoměrnost. Jiný byl v ze
mědělství, jiný v průmyslu, jiný v obchodě a peněžnictví, jiný v oblasti kultury.
Odlišné tendence měl tento vývoj také na úrovni bezprostředních výrobců ve srovnání s vývojem postupně se oddělující skupiny technickohospodářských a obdobných pracovníků.
U přípravy bezprostředních výrobců postupovala scholarizace jako proces zvlášť složitě. Nezahrnovala totiž přípravu jako celek a byla tedy — a to po velice dlouhou dobu — nekomplexní, nedokonalá a roztříštěná. Při této příle
žitosti si musíme připomenout, že pod pojem bezprostřední výrobce zařazuje
me vlastně dvě společenské skupiny, jednak drobné řemeslníky, obchodníky, rolníky, jednak manufakturní a později tovární dělníky. A třebaže hranice me
zi oběma skupinami byla velmi pohyblivá, přece jen rozdíly mezi nimi byly zřetelné a projevovaly se svým způsobem také v přípravě k povolání.
Všimněme si nejprve předcházejícího vývoje přípravy učřiů k povolání z hlediska horizontální dělby práce. V zemědělství do této doby a dlouho po
tom neexistovala organizovaná příprava k povolání vůbec. U řemesel (a u ně
kterých kupeckých povolání) se konstituovala již za feudálního výrobního způsobu cechovní příprava, která zahrnovala vlastně pouze praktickou složku.
Regionální a profesionální rozdíly mezi cechy, rozdíly v délce přípravy a v ji
ných okolnostech byly tak veliké, že musely být nakonec odstraňovány sjed
nocováním požadavků v centrálních předpisech. Toto sjednocování podmínek pro přípravu učňů k povolání u cechovních mistrů ovšem spadá až do polovi- období, kdy se již prosazoval kapitalistický výrobní způ
sob. Přitom praktická příprava učňovské mládeže k povolání měla stále vý
razný individuální (neškolský) charakter.
Otázka tedy zní, jak tomu bylo se scholarizací přípravy učňovské mládeže v jeji teoretické složce.') I zde probíhal vývoj velice zvolna a nerovnoměrně.
a počátku řešení tohoto problému byl požadavek poskytnout mládeži do
dvanácti let věku alespoň elementární vzdělání, které se mělo stát všeobecně povinným.
Realizovat tento požadavek znamenalo naučit — vedle nezbytného nábo
ženství, které stále ještě tvořilo vládnoucí ideologii — v podstatě veškerou mládež (jako budoucí pracovní síly — výrobce) v triviálních školách číst, psát a počítat. Toto elementární vzdělání, které se mělo stát předpokladem pro pozdější postupný rozvoj učebních zařízení odborného školství, bylo mnohdy jediným poskytovaným vzděláním. Bylo to však vzdělání jednotně vymezené, poskytované mládeži kolektivně učiteli, kteří k tomu byli již speciálně připra
vováni.
Na vzdělání z triviálních škol mělo pak navazovat rovněž povinné tzv.
o p a k o v a č i v y u č o v á n í pro mládež od 13 do 15 let. Ovšem o obligatoritě
— a navíc o obligatoritě všeobecné — takovéhoto vyučování můžeme stěží hovořit vážně. Jednak už jen obligatorita docházky do triviálních a hlavních škol byla vzhledem k různým úlevám fakticky sporná, jednak nedělní opa
kovači třídy byly zřizovány jen při některých hlavních školách ve městech;
docházka do opakovacich nedělních škol postihovala tedy poměrně malou část mládeže, většinou tu, která se učila ve městech u cechovních mistrů (a to ani v tomto případě zdaleka ne všechnu).
Změna v tomto stavu nastala až v druhé polovině 19. století, a to v důsledku vyhlášení a provádění Živnostenského řádu z roku 1859. Ve smyslu znění to
hoto zákonného opatření bylo totiž již dávno zastaralé cechovní zřízení zru
šeno a do společenského života zemí habsburské monarchie byly všeobecně zavedeny nové hospodářské jednotky - živnosti, které se dělily na tři základ
ní druhy. Podle toho byla také upravena organizace přípravy mládeže k povo
lání. V tzv. řemeslných živnostech - a v obchodě - měla probíhat v učebním poměru na základě učební smlouvy, přičemž se počítalo s tím, že učni zároveň s praktickou přípravou k povolání budou chodit do škol k tomu účelu zříze
ných. “) Vedle živností řemeslných byly provozovány živnosti svobodné, tj. ta
kové obory lidské činnosti, které byly již od poloviny osmnáctého století vy
dělovány z pout cechovního zřízení (do této kategorie patřila např. výroba textilu a skla); příprava k výkonu povolání v těchto živnostech byla do jisté míry uskutečňována v odborných školách, v nichž vyučování zahrnovalo jak teoretickou, tak praktickou složku. Z hlediska vývoje scholarizace bylo toto řešení komplexní a srňěřovalo kupředu.
K řadě prací v těchto živnostech však příprava mládeže probíhala zaučováním v provozních podmínkách, a to bez řádné školní teoretické přípravy vůbec; to by
lo pravidlem také v tzv. živnostech koncesovaných (povolovaných), v nichž byla realizována postupně vznikající nová povolání. K tomu je třeba poznamenat, že celá výrobní odvětví (např. hornictví, hutnictví, zemědělství) byla z organizované praktické i teoretické přípravy k povolání vyloučena vůbec.
lak je vidět už z pouhého nástinu, sankcionovalo znění Živnostenského řá
du stav přípravy k povolání, který byl charakteristický pro období rozvoje volné kapitalistické konkurence. Tento stav byl roztříštěný a většině mládeže znemožňoval přístup k vyššímu vzdělání, než bylo vzdělání pokládané v té do
bě za základní.
Základem pro další vývoj přípravy mládeže k dělnickým a obdobným po
voláním se stal učební poměr, jehož působnost měla být, jak ukázala následu
jící dlouhodobá praxe, pozvolna rozšiřována i na další obory lidské činnosti.
Příprava v učebním poměru byla realizována individuálně, u drobných majite
lů živností — u učebních pánů. Majitelé větších podniků sice měli možnost při
pravovat mládež k povolání v učebním poměru, avšak až do třicátých let 20.
století této možnosti v podstatě nevyužívali; organizovanou přípravu mládeže k povolání ve svých provozech totiž považovali za příliš drahou a nerentabil
ní. K tomu, aby zachovali individuální formu praktické přípravy, však měli především důvody třídní; učně rozptýlené v drobných živnostenských podni
cích bylo možno snadněji ovládat a vychovávat v duchu buržoazní morálky, a tím zamezovat třídní uvědomování v kolektivu dělníků. Obava před mladic
kým radikalismem učňů byla silnější než objektivní nutnost přizpůsobit stupeň přípravy učňů stupni vývoje výrobních sil a výrobních vztahů.
Živnostenský řád vytvořil předpoklady pro vývoj přípravy učňů ve dvou na sobě nezávislých složkách. Hovoříme obvykle o dvojkolejnosti této přípravy.
Na jedné straně probíhala individuálně praktická příprava u učebního pána, na druhé straně pak kolektivně teoretické vyučování ve škole nového typu — v pokračovací škole průmyslové nebo obchodní, později jednotně nazvané ž i v n o s t e n s k o u š k o l o u p o k r a č o v a c í .
Jestliže obsah praktické složky nebyl ani rámcově centrálně, jednotně vy
mezen a závisel do značné míry na libovůli a schopnostech učebního pána, by
lo složité volit program pokračovací školy. Vždyť do jedné třídy chodili učni různých oborů — živností, mnohdy diametrálně odlišných; pouze ve velkých městech bylo možno dojít tak daleko, že učni příbuzných oborů byli sdružová
ni do jednotlivých tříd.
Aby byl překlenut rozdíl mezi individuálním obsahem praktické přípravy, bylo již v prvních, spontánně vznikajících pokračovacích školách (první česká byla otevřena v Praze roku 1873) volen obsah teoretické složky přípravy tak, že učni během vyučování získali základní živnostenské vzdělání. To znamena
lo, že se vyučovalo převážně takovým předmětům, jako byly písemnosti, živ
nostenské počty, kalkulace, účetnictví, obchodní nauka, a k nim bylo přiřazeno odborné kreslení.’) A když byla utvořena soustava odborného školství a ke zřizování a provozu pokračovacích škol byl vydán roku 1883 zákonný pod
klad, ®) zůstalo základní živnostenské vzdělání spolu s odborným kreslením pro dvouleté (výjimečně tříleté)^) pokračovací školy živnostenské charakteris
tické. To bylo především tam, kde pokračovací školy byly — jak tomu bylo konečně většinou — zřizovány při obecných a měšťanských školách. V pokra
čovacích školách, na nichž se vyučovalo více než 6 hodin týdně — a to převáž
ně při školách odborných a průmyslových —, byly mezi vyučovací předměty zařazeny navíc základy odborných nauk a technologie. Protože na živnosten- ských školách vyučovali učitelé těch učebních zařízení, k nimž byly tyto školy přiřazeny (dále také místní živnostníci, úředníci apod.), byla pochopitelně úro- veň vyučování na pokračovacích školách zřízených při odborných a průmys- ových školách nejvyšší; těchto škol však bylo poměrně málo, takže neměly všeobecnější význam.
Teprve roku 1908 začaly být vedle původních všeobecných živnostenských škol pokračovacích — pro všechny učně v místě bez rozdílu oboru — zaklá
dány také tzv. o d b o r n é š k o l y p o k r a č o v a c í (popř. jejich třídy). V nich byla scholarizace rozšiřována, protože obsah vyučování byl alespoň částečně zaměřen na výrobní odvětví, pro něž byli učni v učebním poměru připravová
ní (např. pro kovozpracující živnosti, pro živnosti dřevozpracující apod.). Šlo ovšem jen o částečné zodbornění vyučování a pouze v některých živnosten
ských školách; tím se v podstatě otázka přiblížení vyučování ve škole a prak
tické přípravy v dílně v plné míře a všeobecně neřešila.
Vlastně už v třicátých letech 20. století se objevují první vlaštovky obsaho
vého spojení vyučování ve škole s praktickým výcvikem učňů a jejich skuteč
né scholarizace. Děje se tak u některých velkých podniků a cílem je výchova špičkových dělníků (popř. pracovníků služeb) oddaných kapitalistické firmě; je samozřejmé, že tento scholarizovaný způsob přípravy k povolání byl výběro
vý a zahrnoval jen zlomek učňovské mládeže. Snahou pokrokového učitelstva a pracovníků Čs. psychotechnického ústavu, zřízeného v roce 1933, bylo rozší
řit obdobný způsob přípravy na větší počet učňovské populace. Výsledkem to
hoto reformního hnutí bylo vydání nových rámcových učebních osnov pro šest skupin odborných škol pokračovacích, v nichž byla prosazena jako vyu
čovací předmět obecná technologie. Vyučování v pokračovacích školách se obsahově diferencovalo a ve stále větší míře byla zaváděna také základní od
borná cvičení ve školních dílnách. Vydání nových rámcových učebních osnov s vyučovacím předmětem obecná technologie mělo z hlediska vývoje scholari
zace význam především tam, kde bylo možno vyučování alespoň ve styčných bodech zkoordinovat se zvlášť upraveným v ý c v i k e m učňů, který můžeme již právem označit jako o d b o r n ý . O to se postarali pracovníci zmíněného psychotechnického ústavu, kteří na základě důkladného empirického výzkumu postupně vypracovávali pro jednotlivé skupiny povolání tzv. soubory cvič
ných prací, tedy jednotné rámcové požadavky na obsah výcviku učňů, jeho strukturu a organizaci. Tyto soubory byly zaváděny v podnicích, které se smluvně zavázaly, že jich budou používat při přípravě svých učňů. *)
Ve sjednocování jednotlivých složek přípravy učňů k povolání a ve zkvalit
ňování jejího obsahu to byl jistě významný krok kupředu, i když v daných třídně politických podrpínkách buržoazně demokratického Československa zatím krok značně omezený svým rozsahem. Vždyť vyučování se v pokračo
vacích školách uskutečňovalo jen v osmi hodinách týdně, soubory cvičných prací přijal jen poměrně malý počet podniků a k řadě hospodářsky i početně významných povolání neexistovala zatím organizovaná příprava vůbec (o jed
notném obsahu ani nemluvě). To se týkalo také zemědělství, kde sice pro drobné rolníky byly zřizovány lidové školy hospodářské, avšak vlastní přípra
va k výkonu povolání probíhala od dětských let doma zapojováním do země
dělských prací.
Činnost reformního hnutí z třicátých let sice pokračovala, počet souborů cvičných prací byl rozšiřován, všeobecné školy pokračovací byly rušeny a na
konec zrušeny a nahrazeny školami odborně zaměřenými, učební poměr jako forma přípravy k povolání byl rozšiřován i na další hospodářská odvětví
a skupiny povolání. '*) Ovšem k zásadní změně, která by se vztahovala již na veškerý pracující dorost, mohlo dojít až po osvobození Československa So
větskou armádou v procesu národní a demokratické revoluce.
Při realizaci Košického vládního programu, který ještě před ukončením druhé světové války vypracovalo vedení Komunistické strany Českosloven
ska, se uskutečňovaly hospodářské a sociální změny. V průmyslu došlo ke zná
rodnění velkých podniků, dolů, hutí a energetických děl. Výrobní vztahy v těchto podnicích se dostávaly na kvalitativně novou úroveň. Stupni zespole- čenštění výroby měly odpovídat nové způsoby přípravy pracující mládeže, která zatím probíhala převážně u drobných živnostníků (řemeslníků a ob
chodníků). Kolektivní příprava učňů k povolání ve znárodněných podnicích byla v té době již požadavkem zcela oprávněným, jehož realizací se také měla podstatně omezit možnost dosavadního vykořisťování učňů. Navíc bylo třeba poskytnout budoucím dělníkům takové vzdělání, které by jim umožňovalo kvalifikovaně vykonávat funkce vyplývající z nové historické úlohy dělnické třídy. To byly úkoly, které se nedaly řešit s okamžitou platností a v celém roz
sahu. Bránila tomu jednak naše poválečná hospodářská situace, jednak politic
ké poměry, v nichž se buržoazie jako třída stále ještě snažila hájit své reakční zájmy na úkor většiny. To ovšem již nemohlo zabrzdit společenský vývoj, na jehož dílčích úspěších byla vytvořena slibná východiska pro kvalitativně no
vou cestu přípravy pracující mládeže k povolání, v níž by se již plně uplatnila scholarizace.
V oblasti výchovy k povolání se začíná vytvářet j e d n o t n á s o u s t a v a u č e b n í c h o b o r ů , vztahující se na všechna odvětví našeho národního hos
podářství. Poprvé v dějinách přípravy mládeže k povolání byl např. zaveden učební poměr do hutnictví — učebními obory tavič a valcíř - a do znárodně
ných podniků keramické výroby. Nové i dosavadní učební obory byly uprave
ny podle složitosti zásadně s dvouletou a tříletou délkou učební doby. Je sa
mozřejmé, že za těmito opatřeními nemohlo zůstat pozadu vyučování v uč
ňovských školách, které byly reorganizovány jako z á k l a d n í o d b o r n é š k o l y s novými učebními plány. Týdenní počet vyučovacích hodin byl zvýšen na dvojnásobek (16) a do vyučování byly zavedeny tzv. všeobecně vzdělávací předměty — čeština, občanská a politická výchova, jakož i tělesná výchova —, které navazovaly na obdobné předměty základní (obecné a měšťanské) školy a prohlubovaly je v duchu nových sociálněpolitických skutečností.
K dovršení zmíněného procesu však mohlo dojít až po únorových událos
tech roku 1948, po odstranění překážek v přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou, překážek v dokončování nastoupené demo
kratizace celého našeho společenského života a socializace všech odvětví na
šeho národního hospodářství.
Cílem politiky Komunistické strany Československa bylo mj. povznést vzdělanostní úroveň a kulturní rozhled pracujících, a to jako předpoklad další
ho socialistického vývoje země. Proto také bylo třeba přebudovat existující školskou soustavu, která byla v protikladu k novým třídním a sociálním pod-
° nejen jednotné, všeobecné a povinné základní vzdělaní pro děti do patnácti let, nýbrž postavit na nový základ učební zaříze
ní učňovského školství. Zákon o jednotné škole z roku 1948, připravený před
staviteli KSČ již v předúnorovém období, a důsledná realizace tohoto zákona znamenaly stabilizaci základních odborných škol i obsahu jejich vyučování.
Docházka do těchto škol byla uzákoněna jako bezplatná a povinná pro veške
rou mládež ve věku od 15 do 18 let, která nestudovala ve výběrových školách.
Aby základní odborné školy účinně napomáhaly nově koncipované přípravě mládeže k dělnickým a obdobným povoláním, bylo nutné dokončit výstavbu jednotné soustavy učebních oborů, a to pro všechna odvětví národního hospo
dářství. Z a v á d ě n í u č e b n í h o p o m ě r u j a k o v š e o b e c n é f o r m y p ř í p r a v y m l á d e ž e k d ě l n i c k ý m a o b d o b n ý m p o v o l á n í m pak závise
lo na rychlém postupu znárodňovacího procesu.
Jen řešením nastíněného komplexu problémů, které spolu vzájemně velmi těsně souvisely, bylo možno přistoupit k uskutečňování socialistické výchovy mládeže k povolání. Organizační forma, v níž měla tato výchova na novém obsahovém základě probíhat, byla již víceméně realizována v některých zná
rodněných podnicích. Poměrně velké a oborově zaměřené tříleté základní od
borné školy byly spojovány s učňovskými dílnami a internáty v tzv. v ý c h o v ná n e b o v ý c v i k o v á s t ř e d i s k a . V nich bylo možno předávat poznatko
vé soustavy na mnohem vyšší a komplexnější úrovni, než tomu bylo dosud, výchovně působit na mládež v atmosféře budovatelského nadšení pracujících a zároveň nacházet styčné body mezi teoretickým vyučováním a odborným výcvikem. Takovýto jednotný výchovně vzdělávací celek byl pak všeobecně realizován ve s t ř e d i s c í c h p r a c u j í c í h o d o r o s t u , zřizovaných ve smys
lu znění zákona o pracujícím dorostu z roku 1950. Ve střediscích pracujícího dorostu byl maloživnostenský charakter vyučování již jako zcela nepotřebný odstraněn a vedle všeobecně vzdělávací složky začala být důkladně propraco
vávána složka předmětů odborných, mezi něž byl poprvé v dějinách našeho učňovského školství zařazen roku 1951 o d b o r n ý v ý c v i k .
, S tř e d is k a p ra c u jíc íh o d o r o s tu p ři z n á r o d n ě n ý c h podnicích^ b y la ř íz e n a Ú s tře d ím p ra c u jíc íh o d o r o s tu , k te ré ta k é s je d n o c o v a lo ú k o ly , je ž m ě lo v e v ý c h o v ě m lá d e ž e v u č e b n ím p o m ě r u m in is te rs tv o š k o ls tv í a jin é in stitu c e . T a k byly d o tv o ř e n y re á ln é p ř e d p o k la d y k to m u , a b y se d e fin itiv n ě s k o n c o v a lo s d o s a v a d n í r o z tř íš tě n o s tí p ro fe s n í p říp ra v y m lá d e ž e a a b y b y la n a s to u p e n a c e s ta s k u te č n ě je d n o tn é , p lá n o v ité so c ia listic k é v ý c h o v y u čň ů k p o v o lá n í v p o d m ín k á c h p o č á t k ů b u d o v á n í v y sp ě lé s o c ia lis tic k é sp o lečn o sU . 1 k d y ž v m e to d ic k é m z v lá d n u tí o d b o r n é h o v ý c v ik u a v k o o rd in a c i je d n o tliv ý c h s lo že k k o m p le x n í v ý c h o v y b y lo tř e b a je š tě m n o h é u čin it, p ře c e je n b y la v y tv o ř e n a p rv n í s c h o la r iz o v a n á s o u s ta v a v ý c h o v y u č ň o v s k é m lá d e ž e k p o v o lá n í, k t e rá se z a č ín a la v té to d o b ě p r o s a z o v a t ta k é v z e m ě d ě lstv í. )
Tím ovšem vývoj v tomto směru neskončil. Na počátku padesátých let se naše společnost musela vypořádat s důležitými problémy, které vyplývaly ze socialistické restrukturace národního hospodářství. Důraz na odvětvi těžkého průmyslu (hornictví, hutnictví, strojírenství, chemická výroba atd.) se projevo
val budováním nových výrobních kapacit v těchto odvětvích a jejich preferen
ci- V důsledku toho dochází rovněž ve výchově mládeže k dělnickým a obdob
ným povoláním k výrazným změnám. Většina mládeže se sice i nadále pripra-
vuje k povolání v učebním poměru (popř. v tzv. záučním poměru) v národních podnicích. Pro část mládeže, která měla být rozmístěna do nově budovaných podniků, se však příprava k povolání uskutečňovala zcela novým způsobem.
Protože to byl způsob, v němž se principy scholarizace prohlubovaly a vý
znamnou měrou přispěly k dalšímu vývoji obsahu a organizace výchovy mlá
deže k povolání, budeme se věnovat právě jemu.
Pro vybraná povolání se totiž příprava mládeže uskutečňovala v soustavě o d b o r n ý c h u č i l i š ť s t á t n í c h p r a c o v n í c h z á l o h , a to na základě „žá
kovského poměru“. Podle sovětských zkušeností, které byly upravovány pro naše podmínky a dále rozvíjeny, byly v této soustavě vypracovány základní pedagogické dokumenty a značná pozornost byla věnována struktuře odbor
ného výcviku a jeho metodice, otázkám socialistické výchovy a mezipředmě
tových vztahů. V této soustavě byly vypracovány první speciální metodiky, byl vychován kádr zkušených učitelů, mistrů a instruktorů, kteří velmi těsně spolu
pracovali nejen s řídícími orgány učilišť, ale i s pracovníky vybraných podniků, v nichž se prováděl odborný výcvik.
Úspěšné rysy a výsledky soustavy učilišť státních pracovních záloh byly pak v letech 1957—58, kdy došlo ke zrušení této soustavy, uplatňovány a dále zdo
konalovány, a to pro celou oblast přípravy mládeže k dělnickým a odborným povoláním. Tato příprava byla totiž ve smyslu znění tzv. učňovského zákona z prosince 1958 opět sjednocena, zásadně v učebním poměru. Tím byla také obsahově zkvalitněna výchova a vzdělávání učňů ve všech odvětvích národní
ho hospodářství.
Teoretické vzdělávání, odborný výcvik a vlastní výchova tvoří komplex rea
lizovaný podle celostátně platných základních pedagogických dokumentů. Or
ganizačně je tento komplex uskutečňován v základní učební jednotce, kterou se stalo odborné učiliště. O d b o r n é u č i l i š t ě může být organizováno buď jako jednotný celek sdružující učňovskou školu, učňovskou dílnu a domov mládeže, anebo jako podnikové u č ň o v s k é s t ř e d i s k o (odborný výcvik) a u č ň o v s k á š k o l a (teoretické vyučování). Je samozřejmé,že pro výchovné působení na učně, pro jeho sjednocování pedagogickými pracovníky, projevu
jící se mj. v koordinaci teoretické a praktické složky přípravy, poskytovala lepší podmínky odborná učiliště organizovaná při větších a velkých podnicích jako jednotný celek.
Realizací všech zásad učňovského zákona došlo navíc k prohloubení proce
su scholarizace, která se projevuje také neustálým přibližováním středních škol, odstraňováním slepých uliček v soustavě výchovy a vzdělávání a vytvá
řením reálných podmínek k tomu, aby veškerá mládež a zejména příslušníci dělnické třídy měli stejný přístup ke vzdělání.
PO Z N Á M K Y
') Sledujem e všeobecné tendence, a p ro to se nezm iňujem e o dočasné existenci tzv.
pokoutních, postranních škol ve feudálních m ěstech, v nichž vyučovali řemeslníci nebo učitelé m ěstských (partikulárních) škol. Viz (4), s. 16.
^) Úlevy se týkaly zvláště vesnické m ládeže (zejm éna pro dobu hlavních polních p ra cí) a byly značně rozsáhlé, ja k uvádí (5), s. 258.
Podrobněji viz (1), s. 20—21.
*) N epočítalo se již s opakovacím i školami, které v této době fakticky zanikly. F or
málně byly zrušeny vydáním školského zákona v roce 1869.
O dborné kreslení bylo dom inantou v učebních plánech všech průmyslově a řem e
slně zam ěřených škol.
Stalo se tak po prvním živnostenském sjezdu v září 1880, ha němž se „dórazne žiada zakladať pokračovacie školy. Na ich údržbu by mali prispievať obce, živnosten
ské jednoty a okresy. Bez vysvedčenia z pokračovaciej školy by nikdo nemal dostať výučný list.“ Viz (5), s. 255.
K rom ě dvou až tří vlastních ročníků býval až do roku 1920 na živnostenských p o kračovacích školách také přípravný ročník (kurs), v němž učni měli dohnat to, co za
nedbali v základním vzdělání. Viz (1), s. 36.
*) Viz kapitolu ing. J. Havlíčka „Vývoj a současný stav"z (7), s. 22 n.
Blíže viz (1), s. 6 0 —66.
'") Blíže viz (2), s. 110 n.
LITERATURA
Č ernohorský, Z. : Vývoj učňovského školství v Československu. Praha, SPN 1973.
Č ernohorský, Z. : Dějiny zemědělského školství v Československu. Praha, SPN 1980.
Fürst, S. a kol.: Z minulosti a současnosti výchovy učňů v Praze. Praha, Pražský ústav pedagogický a o dbor školství NV hl. m. Prahy 1974.
K rálíková, M. a kol. : Nástin vývoje všeobecného vzdělání v českých zemích. Praha, SPN 1977.
M átej, ]. a kol. : Dějiny českej a slovenskej pedagogiky Bratislava, SPN 1976.
Řešátko, M. a kol. : Problémy všeobecného vzdělání učňů. Praha, VÚOŠ 1971.
Vlášek, K. a kol. : Didaktika odborného výcviku. Výchozí studie. Praha, VÚOŠ 1973.
3 a E H E K M E P H O rO P C K M ň
UIKOJIbHOE OBYHEHHE M PA3BHTME nO^rOTOBKM YHEHM- KOB K nPO<I>ECCHM
3 a H a T K H u jK O J ib H O H n0; i r0T0BKH 6 y ; i y - n p 0 ( J ) e c c H 0 H a j i b H b i x n o 3 H a H H H G y ^ y m H H
mnx n p o A y u e H T O B h p a ö o T H H K O B o 6 - n p o ^ y u c H T ( p a ó o T H H K n p o H S B O A C T B a ) c j iy ) K H B a H M f l, e e o 6 T > e A H H e H H íi n a G a s e n p H o G p e x a e T n p H x o M b p a x i K a x n p a K - n o B b i i u e H H f l T p e G o B a H M H o G m e c T B a k c o - t h h c c k o m n o A r o T O B K H , K O T o p a « n p o A O J i - A e p ) K a H H K ) 3 T 0 H n o j ir o T O B K H c j i e ; i y e T h c- ) K a e x o c y m e c T B j í H T b C H H H A H B H ^ y a j ib H o . K a T b B K a n H T a jiH C T M M e cK O M c n o c o G e H o c i i e o c B o G o ) K ; ie H H f l M e x o c j iO B a K H H n p 0 H 3 B 0 / l C T B a . 3 t 0 CJ10)K H bIH , H C p a B H O - C O B C T C K O H A p M H C H o G u x e C T B C H M b lH n p O - M e p H b i H H n o c T e n c H H b i H n p o u e c c , k o t o- u e c c b m c a p c h h« u iK O J ib H O H n p o 4 ) e c c H o - p b i í í n p o H B J íf le T C f l n e p e x o < a o M o t c r a - H a j i b H o - T e x H H H e c K O H n 0 ; ^ r 0 T 0 B K H H a i u e j i p w x , H H A H B H ; iy a j i b H b i x (J )o p M n o A F O T O B - n o j i H o e n p H 3 H a H H e . B p a M K a x c o u n a j i H C - KH K ( J ) 0 p M a M K O J lJ ie K T H B H b lM . Ot BCCOG- THMCCKOM p e B 0 J lK ) U H H , O C y U ie C T B J lfle M O M L U e r o lU K O J ib H o r o o G y n e H H Ä H a M e n a e T C H nojx p y K O B O ^ C T B O M KHH, n o ^ r o T O B K a n e p e x o ü k T e o p e T H M e c K O M y o G y n e H H K ) G y ^ y u ^ M x p a G o H H X n p H o G p e x a e T H O B b m p e M e c j iC H H b í M H a y K a M ; n p o r p a M M a K J i a c c o B b iH h A e M O K p a T H M e cK M H x a p a n - o G y n e H M f l n o c r e n c H H O p a c u iH p f lC T C H 3 a T e p . H p o u e c c b m c a p c h h« u i K O J i b H o r o
CMCT BKJiioMeHHfl HCKOTopbix npe/iMCTOB oGyHCHH« nocTencHHO yrjiyGjiflercfl
n p 0 ( J ) e c c H 0 H a j i b H 0 - T e x H H M e c K 0 r 0 x a p a K - h o p H e H T H p y e x c f l n a H e n p e c r a H H o e n o - T e p a . 0 ; i H a K O n p e o G i i a ^ a í o m y K ) jxonio B b í m e H H e y p o B H H n p0(J )e cc M0H a j i b H0- T e x -
HHHCCKHX lU K O Jl H H a CFO HCnOJlbBOBaHHC B p a M K a x B 0 c n H T a T e j i b H 0 - 0 5 p a 3 0 B a T e j i b - H oií CHCTCMbi. C p aB H H T C Jib H O p a 3 o 6 m c H - Hbie KOMnOHCHTbl nOArOTOBKM JXO T o r o
BpCMCHH (KOMnOHCHT OĎmCFO TCOpC-
T H H e c K o r o 0 6 p a 3 0 B a H H 5 i H n p o ( J ) e c c H o - H aJlb H O rO , KOMnOHCHT n p aK T H K H H KOM- noHCHT BOcnHTaHHfl) x e n e p b o6i>e-
;iMHflK)TCfl c uejibK) C03AaHHfl e;iHHoro KOMnjicKca coAep)KaHHfl h opraHH3auHH.
0 6 i > e ; i H H e H H e n p o T C K a e r n o c T e n c H H O M o c y m e c T B J í f l e r c f l H a o c H O B a n H H 3 a K 0 H a OT 1 9 5 8 r . , K O T O p b lH HBÍIHCTCH H C X O A H b lM n y H K T O M JXJ19Í p a B B H T H H n O A F O T O B K H K n p o ( j ) e c c H H JXO n a c T O f l i n e r o b p c m c h h .
ZD E N Ě K Č E R N O H O R SK Ý
SCHOLARIZATION AND THE DEVELOPMENT OF OCCUPATIONAL TRAINING OF APPRENTICES
Scholarization of the training of future factory woricers and woricers in the servi
ces sector, its unification on the basis of ever-increasing dem ands of the social practice on the content of this training, originates in the capitalist m ode of p ro duction. It is a complex, irregular and g ra dual process, which is characterized by the transition from the existing individual form s of training to collective forms.
From the generalization of the elem enta
ry school attendance it goes on to the theoretical instruction in crafts and tra des; instruction is then extended to som e subjects of a vocational nature as well.
But the future factory w orker acquires m ost of the occupational know how wi
thin the fram ew ork of practical training, which continues to be individual.
A fter the liberation of C zechoslovakia by the Soviet Army the social process of scholarization was fully adopted. In the fram ew ork of socialist revolution carried
out under the leadership of the C om m u
nist Party of C zechoslovakia the educati
on and training of future w orkers acqui
res a new class and dem ocratic significan
ce. The process of scholarization g rad u al
ly deepens and aims at continually raising the level of apprentice schooling and pus
hing through its inclusion within the edu
cational system. The hitherto relatively isolated com ponents of the training (the theoretical general educational and vo ca
tional com ponents, the practical c o m p o nent and the character-building co m p o nent) are unified so as to form a com plex as to content and organization. T he unifi
cation is taking place by degrees and is pushed through by the im plem entation of the A pprentice Training Act of 1958. On its basic conditions have been created which have becom e the starting point for the developm ent of education for occu p a
tions today.
