Vysoká škola ekonomická v Praze
Diplomová práce
2020 Bc. Klára Šírková
Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta podnikohospodářská
Studijní obor: Management
Motivace k dobrovolnictví v kontextu vývoje osobnosti
Autor diplomové práce: Bc. Klára Šírková
Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Daniela Pauknerová, Ph.D.
P r o h l á š e n í
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma
„Motivace k dobrovolnictví v kontextu vývoje osobnosti“
vypracovala samostatně s využitím literatury a informací, na něž odkazuji.
V Praze dne 16. 12. 2020 Podpis
P o d ě k o v á n í
Ráda bych tímto poděkovala doc. PhDr. Daniela Pauknerové, Ph.D. za její vedení práce, rady a poskytnutý čas. Velký dík náleží také respondentům, za jejich přínos do výzkumu. V neposlední řadě děkuji celé své rodině za jejich
podporu během studia, především pak mamce za její trpělivost a péči.
Název diplomové práce:
Motivace k dobrovolnictví v kontextu vývoje osobnosti Abstrakt:
Hlavním cílem této práce je analýza motivace k dobrovolné činnosti v kontextu vývojové psychologie u vybrané skupiny deseti dobrovolníků. Na základě cílů práce byly stanoveny čtyři výzkumné otázky. Výzkum probíhal formou polostrukturovaných rozhovorů, které byly následně analyzovány za pomocí kódování. U vybraných dobrovolníků převažovala motivace ze skupiny egoistické, a to především touha po nových znalostech, rozvoji a kontaktech. Co se týče hodnotové orientace respondentů, prokázalo se zaměření na benevolenci, universalismus, sebeurčení a také na hédonismus a úspěch. Většina respondentů současně vykázala znaky sociálně podmíněné mysli, kdy se projevovalo tíhnutí k autoritám a důležitost názoru skupiny a konvenční morální úrovně. U vzorku respondentů byla pozorovatelná souvislost mezi sociálně podmíněnou myslí a altruistickými motivy pro dobrovolnictví a současně také mezi sebeurčující myslí a tíhnutím k egoistickým zdrojům motivace. Toto zjištění by mohlo najít uplatnění v neziskových organizacích při motivaci dobrovolníků na specifické vývojové úrovni a také v podnicích, které uvažují nad rozvojem svých zaměstnanců pomocí CSR aktivit.
Klíčová slova:
Dobrovolnictví, motivace, vývojová psychologie, hodnotová orientace, morální vývoj
Title of the Master´s Thesis:
Motivation to volunteer in the context of personal development
Abstract:
The main goal of this thesis is to analyse the motivation to volunteer in the context of developmental psychology in a selected group of ten volunteers. Based on the objectives of the work, four research questions were determined. The research took the form of semi- structured interviews, which were then analysed by using coding. The motivation from the egoistic spectrum prevailed among the selected volunteers, especially the desire for the new knowledge, development, and contacts. Regarding the value orientation of the respondents, the focus on benevolence, universalism, self-direction, as well as hedonism and achievement was demonstrated. At the same time, most respondents showed signs of a socialized mind, showing an inclination to authority and the importance of group opinion and conventional moral standards. In the sample of respondents, there was an observable connection between the socialized mind and altruistic motives for volunteering, simultaneously also between the self-authoring mind and the tendency towards egoistic sources of motivation. This discovery could find an application in non- profit organizations in motivating volunteers at a specific development level and also in companies that are considering the development of their employees through CSR activities.
Key words:
Volunteering, motivation, developmental psychology, value orientation, moral development
Obsah
Úvod ... 9
1 Teoretická část ... 11
1.1 Dobrovolnictví ... 12
1.1.1 Vymezení dobrovolnictví ... 12
1.1.2 Dobrovolnictví v ČR ... 16
1.2 Zdroje motivace s ohledem na dobrovolnictví ... 18
1.2.1 Motivy a motivace ... 18
1.2.2 Pracovní motivace ... 19
1.2.3 Motivace dobrovolníků ... 20
1.3 Vývojová psychologie ... 28
1.3.1 Kořeny vývojové psychologie ... 28
1.3.2 Vývojová psychologie, dobrovolnictví a rozvoj osobnosti ... 33
2 Empirická část ... 35
2.1 Účel a cíle výzkumu ... 36
2.2 Konceptuální rámec ... 37
2.3 Skladba výzkumných okruhů ... 38
2.3.1 Výzkumné otázky ... 38
2.4 Kvalitativní výzkum ... 39
2.4.1 Metodologie výzkumu ... 39
2.4.2 Analýza kvalitativních dat ... 42
3 Tematická analýza a interpretace ... 44
3.1 Motivace k dobrovolnické činnosti ... 45
3.2 Hodnotová orientace respondentů ... 49
3.3 Vývojová úroveň jednotlivce ... 52
3.4 Morální vývoj respondenta ... 55
3.5 Vzájemné souvislosti motivace k dobrovolnictví a vývoje jedince ... 57
4 Diskuse výsledků, limity provedeného výzkumu a doporučení ... 60
Závěr ... 64
Literatura ... 65
Přílohy ... 71
Seznam tabulek ... 71
Seznam obrázků ... 71
Rozhovor ... 71
Struktura kvalitativního rozhovoru ... 71
Ukázka rozhovoru ... 73
9
Úvod
Každá doba má svá specifika. V současné situaci se s pokrokem lidstva ve vědě a technice, globalizací, digitalizací a rozšířením informačních technologií potýkáme mnohem víc než kdykoliv jindy s řešením komplexních problémů, na které nejsou příručky, které by nám daly přesný návod, jak při problému postupovat. Ačkoliv máme každou informaci prostřednictvím internetu na dosah ruky, je těžší než kdykoliv jindy určit čemu věřit, jak si informace utřídit a jakým směrem se vydat. Je tedy důležité klást důraz na osobní rozvoj kompetencí a vývoj jedince v daném kontextu společnosti.
Tento jev komplexního pohledu na věc se projevil i v dobrovolné činnosti. A to z hlediska zapojení dobrovolnictví do businessu, kdy podnikům již nestačí jen darovat určitý příspěvek charitě, ale oceňuje se opravdové zapojení do dobrovolnictví.
Z filantropie se stávají CSR aktivity, které tvoří ucelenou činnost, která je společensky prospěšná a zároveň zlepšuje obraz společnosti v očích veřejnosti. Tak i z hlediska zapojení manažerských principů do dobrovolnictví. Dobrovolné organizace se totiž stále více potýkají se snahou zefektivnit fungování dané organizace a v tomto století se utváří zcela nový obor managementu dobrovolnictví. Pro organizace je tedy velice důležité rozpoznat potenciál dobrovolníků, efektivně ho využít, a navíc si dobrovolníky v organizaci udržet či přilákat další. K tomu potřebuje organizace znát, jaké motivace táhnou dobrovolníky k výkonu činnosti a jaké typy motivace udržují jejich zapojení a radost. Zároveň je pro společnost důležité rozpoznat ambice a kapacitu dobrovolníků a v tomto směru může nabídnout východiska právě vývojová psychologie.
Diplomová práce se zabývá motivací k dobrovolné činnosti, které propojuje s poznatky vývojové a morální úrovně jedince. Hlavním cílem je analýza této motivace v kontextu vývojové psychologie. Dílčími cíli je pak určení a analýza motivů, hodnotové orientace, vývojové úrovně a morální úrovně respondentů a následné zkoumání souvislostí.
Práce je rozdělena na tři části. Část teoretickou, ve které je specifikovaný teoretický rámec z oblasti dobrovolnictví, motivace a vývojové psychologie s příslušnými studiemi, výzkumy, či literaturou, která je pro práci zásadní. Na část empirickou, ve které je konkretizována metodika výzkumu, popsán vzorek respondentů i
10
tvorba otázek. A na tematickou analýzu rozhovorů s respondenty, která je rozdělena podle výzkumných okruhů. Poté následuje finální diskuse nad výsledky kvalitativního výzkumu a nad limity této diplomové práce.
11
1 Teoretická část
V teoretické části této práce jsou rozebrány oblasti, které se dotýkají zejména tří okruhů: dobrovolnictví a specifik které můžeme pozorovat v České republice, motivace jedince s přihlédnutím k motivaci dobrovolníků a vývojové psychologii s vazbou na dobrovolnictví. Pro práci je naprosto zásadní znalost specifik daných oblastí, a především pochopení, jak jsou tyto oblasti propojené a vzájemně na sebe působí.
Ačkoliv se práce zaměřuje na motivaci dobrovolníků v kontextu vývojové psychologie, je důležité porozumět tomu, proč by nás tato problematika měla na manažerské úrovni zajímat a jak se dají tyto poznatky prakticky využít. Z tohoto důvodu nemůžeme opomenout praktické využití vývojové psychologie a její spojitost s dobrovolnou činností.
V této teoretické části práce jsou samozřejmě zmíněny také důležité teorie a výzkumy, na kterých je postavena část praktického zkoumání. Z hlediska motivace jedince k dobrovolnictví jde především o výzkum zkoumající motivaci v české společnosti na začátku 21. století realizovaný Fričem a Pospíšilovou (2010) a na hodnotovou orientaci se zaměříme pomocí kruhového kontinua od Schwartze (1992).
Kontext vývoje osobnosti přiblížíme především podle pěti úrovní mysli definovaných Keganem (1980) a psychologický vývoj z hlediska morálky objasníme pomocí třech fází morálního vývoje od Kohlberga (1981).
12
1.1 Dobrovolnictví
Problematika dobrovolnictví není ve světě nikterak nová, avšak s postupem let se objevují stále další formy a využití dobrovolnictví, které často slouží ku prospěchu všech zúčastněných. Pod pojmem dobrovolná činnost si už nepředstavíme jen charitativní sbírky či výpomoc lidem v nouzi, pod tímto souslovím se nyní skrývá například zapojení se do organizací, které prosazují určitý politický či etický proud, činnost ve studentských spolcích, kde jedinci rozvíjejí své vlastní znalosti, organizované volnočasové aktivity či CSR1 a CSV2 aktivity organizací realizované pro dobro druhých i pro zlepšení reputace či postavení dané organizace.
Dobrovolnictví je pro tuto práci klíčové. Nemusí nám vždy jen hovořit o altruismu dobrovolníka, po rozebrání motivací, která jedince vedou k dobrovolné činnosti se můžeme něco víc dozvědět i o jeho osobnosti a o tom, jaké pohnutky jsou za tím, že chce vykonávat tuto činnost. Jeho motivace k dané dobrovolné činnosti nám může otevřít obzory do jeho nitra.
V této sekci jsou popsaná teoretická východiska, vymezení dobrovolnictví, hrubé rozdělení podle jednotlivých forem a na závěr je poskytnut pohled na dobrovolnictví v České republice, neboť na zkoumanou oblast musíme nahlížet v kontextu místních podmínek a historie, která se může odrážet při výzkumu provedeném právě na vzorku obyvatel České republiky.
1.1.1 Vymezení dobrovolnictví
V akademické sféře není jasná a jednotná a všeobecně platná definice dobrovolnictví. Určitý popis můžeme vyčíst z Všeobecné deklarace o dobrovolnictví (2001, p. 1.): dobrovolnictví popsáno jako „základní stavební kámen občanské společnosti který oživuje nejušlechtilejší touhy lidstva – po míru, svobodě, příležitostech, bezpečí a spravedlnosti pro všechny.“ Tato myšlenka je ve své podstatě vznešená a vypovídající, ačkoliv nám nedává konkrétní popis činnosti dobrovolníka.
O něco konkrétnější vymezení se můžeme dočíst v knize Dobrovolnictví a metodika práce s nimi v organizacích. Tato kniha definuje dobrovolníka takto:
„Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji
1 CSR (corporate social responsibility) – společenská odpovědnost firem
2 CSV (creating shared value) – vytváření sdílené hodnoty
13
energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti… Role dobrovolníka je vymezena tak, aby se příjemce pomoci na ni mohl v rámci dohodnuté spolupráce spolehnout.“ (Tošner & Sozanská, 2002, p. 35)
V Manuálu Mezinárodní organizace práce OSN (ILO) se může zase dočíst definici navrhnutou experty a to, že dobrovolnictví je: „Neplacená, nepovinná práce, což je čas, který jednotlivci bez nároku na plat věnují aktivitám vykonávaným pro lidi mimo jejich vlastní domácnost, a to buď prostřednictvím organizace anebo přímo.“ (ILO 2011, p. 13)
Podle knihy Tošnera a Sozanské (2002) samotné dobrovolnictví vychází z dobročinnosti (někdy nazývané filantropií). Dobročinnost pak můžeme rozdělit na dárcovství a dobrovolnictví. Pod dárcovstvím si každý pravděpodobně představíme celkem určitý okruh činností, peněžní i nepeněžní dary, sbírky a nadace.
S dobrovolnictvím je to už o něco složitější, jelikož hranice vymezení nejsou ostré a není přesně jasné, kde končí běžná pomoc a začíná dobrovolnictví. Můžeme tedy říct, že výpomoc v rámci okruhu rodiny, známých či sousedů označujeme jako občanskou výpomoc. Pokud se tato výpomoc rozšíří na širší okolí komunity či obce, můžeme hovořit o dobrovolnictví vzájemně prospěšné. Oba tyto druhy se rozvinuly v České republice nejvíce v období totality a socialismu, kdy byli lidé na tuto výpomoc v rámci svého kruhu známých přímo odkázáni, jelikož neexistoval tržní systém, který by mohl uspokojit tyto potřeby. Dobrovolná činnost nad rámec těchto dvou pak může být označena jako veřejně prospěšné dobrovolnictví. Jde o organizovanou činnost například v rámci dobrovolnického centra.
14
Eva Křížová (Frič et al., 2001) rozděluje dobrovolnictví z hlediska smluvního vztahu na formální a neformální. Pro přehlednost je tu tato tabulka:
Tabulka č. 1: Rozdělení dobrovolnictví z hlediska formálnosti Formální model dobrovolnictví Neformální model
dobrovolnictví Aktivní strategie pro získávání
dobrovolníků
Pasivní strategie pro získávání dobrovolníků
Prověření dobrovolníka (výpis z trestního rejstříku, písemné reference, CV)
Osobní kontakt a osobní doporučení (face-to-face)
Formalizované vztahy Důvěra, intuice, zkušenost Explicitní deklarované hodnoty
a cíle (kodexy)
Slušnost
Pravidelný, plánovaný kontakt Spontánní, nahodilý kontakt Symboly (průkaz dobrovolníka,
formální ocenění atd.)
Bez vnějších symbolů
Písemná smlouva Osobní důvěra
Zdroj: Vlastní zpracování na základě literatury (Frič et al., 2001)
Frič a Vávra (2012) na tomto rozdělení z hlediska formálnosti ve své publikaci taktéž staví. Přidávají k němu ale i další druh, a to virtuální dobrovolnictví. Už název napovídá, že tomuto druhu se daří hlavně v posledních desítkách let, kdy svět ovládá digitalizace, která překračuje územní hranice.
Neformální komunitní dobrovolnictví v podstatě kopíruje občanskou výpomoc popsanou Tošnerem a Sozanskou (2002) a zasahuje určitým dílem do dobrovolnictví vzájemně prospěšného, pokud není formalizováno. Formální dobrovolnictví je nejvýraznější skupinou, která zasahuje do formální části vzájemně prospěšného a celého veřejně prospěšného dobrovolnictví. Je to činnost organizovaná pod hlavičkou spolku či organizace. Nad rámec těchto dvou je zde vymezeno virtuální dobrovolnictví, které
15
překračuje územní vymezení. Frič (2012) je nazývá vlažnými aktivisty. Hlavní činností je tvoření komunit v online prostoru, podepisování petic a prosazování nějakého názorového proudu
1.1.1.1 Firemní dobrovolnictví
Speciálním typem dobrovolnické aktivity je stále se rozrůstající firemní dobrovolnictví, které prohlubuje společenskou odpovědnost firmy někdy nazývanou také CSR3 aktivity. Tento pojem označuje obecně prospěšné aktivity podniku, které zahrnují dobrovolnou činnost zaměstnanců. Společnost má tímto způsobem možnost ovlivnit a utvářet své okolí pozitivním způsobem. Zároveň má také příležitost vzbudit zájem o dobrovolnou činnost jako takovou u svých zaměstnanců. Tyto aktivity mohou být vykonávány za spolupráce s neziskovou organizací či se firma může angažovat samostatně. O firemním dobrovolnictví tedy může být řeč vždy, pokud společnost vykonává či podporuje obecně prospěšnou činnost na které se podílejí dobrovolně její zaměstnanci a při této příležitosti investuje do této myšlenky věcné či finanční prostředky.
(Nešporová, 2005)
Centrum pro dobrovolnictví HESTIA referuje o této činnosti následovně:
„Firemní dobrovolnictví je cenný dar ze strany zaměstnavatele a výborná příležitost pro smysluplné naplnění společenské odpovědnosti“ a dodává že „Firma investuje čas svých zaměstnanců a finanční zdroje do fungování dobrovolnického programu a získává motivované zaměstnance, efektivní partnerství s neziskovým sektorem a nová řešení v oblasti udržitelného podnikání.“ (HESTIA, 2020)
Forma tohoto dobrovolnictví může být velice rozličná, od aktivity iniciované zaměstnanci, kde jim firma jen dává prostor pro tuto činnost, přes charitativní fondy a dary až po rozvojové projekty a sociální praxi, kdy si zaměstnanci vyzkouší práci v dobrovolné organizaci. Výhodou pro firmy může být beze sporu zlepšení image z hlediska sociální odpovědnosti, prohloubení důvěryhodnosti nebo například vzrůstající loajalita zaměstnanců která jde ruku v ruce se spokojeností a sounáležitostí ve firmě.
(Nešporová, 2005)
Velice zajímavým aspektem firemního dobrovolnictví je pro tuto práci také fakt, že v průběhu těchto aktivit dochází k rozvoji zaměstnanců, a to v oblasti komunikační,
3 CSR (corporate social responsibility) – společenská odpovědnost firem
16
sociální, zaměstnanci získávají nové znalosti a dovednosti, které propojují s praktickým využitím. Tímto způsobem může být firemní dobrovolnictví alternativou k běžným rozvojovým programům. (Nešporová, 2005)
Dle studie z roku 2014 se v České republice téměř polovina respondentů shodla na tom, že firemní dobrovolnictví pro ně představuje vhodnou kombinaci pomoci neziskovým organizacím a benefitům pro zaměstnance, necelých dvacet procent pak tíhne také k potřebě pomoci okolí, v kterém firma působí a téměř deset procent označilo za svůj motiv zvýšení loajality a sounáležitosti zaměstnanců. (HESTIA, 2014)
Tato forma společenské odpovědnosti prostřednictvím dobrovolných aktivit k utváření přívětivějšího prostředí se postupem času přesouvá i do samotné strategie firem. V posledních letech se formuje velice silný trend propojení společenské odpovědnosti a ekonomických zájmů podniku. Tímto spojením společnost pak vytváří sdílenou hodnotu pro všechny, označovanou jako CSV4 aktivitu.
1.1.2 Dobrovolnictví v ČR
Pokud se zamýšlíme nad hranicemi dobrovolnictví a jeho vymezení, je velmi důležité neopomenout o jakém státě či oblasti se bavíme. Historie země ovlivňuje i rozkvět a postoj k dobrovolnictví jako takovému a také právní rámec, který tuto činnost vymezuje. Z tohoto důvodu je důležité zasadit oblast dobrovolnictví do kontextu České republiky.
Různé formy dobrovolnictví se v české společnosti objevují již od pradávna, v každé době se hodila pomocná ruka, která nezištně pomáhala slabším či potřebným. Tato činnost se strukturovaně rozmohla zejména v 19. století formou spolků nejrůznějších zaměření. Tento trend byl zastaven historickými událostmi ve třicátých letech minulého století a komunistický převrat dal dobrovolné práci spíše pejorativní nádech. Od devadesátých let se ale jak v České republice, tak jinde ve světě dobrovolnictví daří a je v rozkvětu. (Tošner & Sozanská, 2002).
Co se týče právního vymezení dobrovolnictví v České republice, dlouho neexistoval žádný oficiální dokument, který by dobrovolnictví legislativně vymezil. Jak je výše uvedeno, dobrovolnictví v České republice probíhalo už dávno před tím, než se
4 CSV (creating shared value) – vytváření sdílené hodnoty
17
dočkalo nějakého právního vymezení. Například v období socialismu byla široce rozšířená občanská výpomoc, jelikož zde nebyl volný trh, tak určité služby fungovaly touto ne zcela svévolnou formou dobrovolnictví, která byla ale z části konána s vědomím určité reciprocity. Toto vnímání dělalo dobrovolnictví spíše medvědí službu. Ideologie komunistické strany a propaganda o tom, že každý občan by měl být uvědomělý a altruisticky pracovat pro dobro společnosti neodpovídala ani zdaleka dobrovolné činnosti v pravém slova smyslu. V každém případě se v období socialismu ani nedalo očekávat, že by byla dobrovolná činnost vymezena zákony a ani po sametové revoluci nebylo dobrovolnictví hlavním tématem, kterému by bylo potřeba vytvořit právní rámec, a tak zde fungovalo v legislativním vzduchoprázdnu.
Až rok 2001 byl pro dobrovolnictví přelomový. Tento rok vyhlásila Organizace spojených národů Rokem dobrovolníků. Samotné Ministerstvo vnitra připouští, že tímto krokem OSN přiměla spoustu států k zakotvení dobrovolnictví do svého právního řádu.
(Ministerstvo vnitra ČR, 2008)
Tak se tedy stalo v České republice a v roce 2002 byl přijat zákon č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě a změně některých dalších zákonů. Zákon také umožňuje dosáhnout občanským sdružením, obecně prospěšným společnostem, církvím či právnickým osobám na akreditaci pro oblast dobrovolnické služby. Po splnění určitých podmínek může žadatel získat tuto akreditaci, která slouží víc než cokoliv jiného jako určitá značka kvality, která dává partnerům najevo, že činnost je vykonávána ve standartní kvalitě. Jelikož se tento zákon v právním rámci České republiky pohybuje v dříve neznámé oblasti, jeho cílem není detailní popis dobrovolnictví, ale pouze co nejpřesnější definice důležitých pojmů jako dobrovolník či dobrovolnická služba, přijímající či vysílající organizace.
V současné době probíhá v České republice projekt Rozvoj dobrovolnictví v ČR, který započal v září roku 2016 a měl být ukončen v srpnu 2021. Projekt byl ale o rok prodloužen, a tak jsou v současné situaci k dispozici pouze dílčí studie a analýzy.
(Ministerstvo vnitra ČR, 2020)
18
1.2 Zdroje motivace s ohledem na dobrovolnictví
Každá osobnost je jedinečná a na každého jedince působí různé stimuly a motivy, které ovlivňují jeho chování. Ačkoliv by osoby nezávisle na sobě mohly uvést unikátní soubory příčin, které je vedou k tomu, že vykonávají určité činnosti, my těmto motivům můžeme dát jistý řád.
Tato kapitola se věnuje vymezení motivace jako takové a jejímu rozdělení, specificky se pak zaměřuje na motivaci dobrovolníků k jejich činnosti a výzkumy, které byly v této oblasti provedeny. Není opomenuta kapitola pracovní motivace, která úzce souvisí s motivací dobrovolníků, i temná stránka patologických zdrojů motivace, které by se organizace, jenž pracují s dobrovolníky, měly naučit bezpečně rozeznat.
1.2.1 Motivy a motivace
„Pojem motivace vyjadřuje skutečnost, že v lidské psychice působí specifické, ne vždy zcela vědomé či uvědomované vnitřní hybné síly – pohnutky a motivy. Ty činnosti člověka (tj. jeho chování, resp. poznávání, prožívání i jednání) určitým směrem orientují (zaměřují), v daném směru ho aktivizují a vzbuzenou aktivitu udržují.“ (Bedrnová &
Jarošová & Nový, 2012 p. 227) Tato citace trefně popisuje pojem motivace takovým způsobem, že opisuje následující tři dimenze motivace:
- Dimenze směru – čeho se jedinec snaží dosáhnout
- Dimenze úsilí – jak moc se o to snaží, jak velké úsilí vyvine - Dimenze vytrvalosti – jak dlouho se o to snaží
(Arnold a kol, 1991)
Jak již bylo naznačeno v předešlé definici, motivace je tvořena interakcí lidské psychiky a motivů. Z tohoto důvodu je třeba si vymezit i motiv jako takový. „Motiv představuje určitou jednotlivou vnitřní psychickou sílu – popud, pohnutku. Může být chápán jako příčina či důvod určitého chování či jednání člověka, individualizuje jeho prožívání a dává jeho činnosti psychologický smysl.“ (Bedrnová & Jarošová, & Nový, 2012 p. 227) „Motiv je důvod něco dělat – dát se určitým směrem. Lidé jsou motivovaní, když očekávají, že jejich kroky, jejich činnost pravděpodobně povede k dosažení cíle – hodnotné odměny, uspokojující jejich konkrétní potřeby.“ (Armstrong, 2009, p. 109)
Na základě vymezení můžeme tedy říci, že motivy významně působí na psychiku jedince a ta dále ovlivňuje lidské jednání, jako takové. Dále je důležité mít na paměti, že
19
v daný okamžik působí na lidskou psychiku více motivů či celý soubor. (Bedrnová, Jarošová, & Nový, 2012)
Motivy působí při lidské činnosti ustavičně. Kdybychom rozebrali, byť jen běžné činnosti jedince, za každým krokem jeho jednání nalezneme určitý motiv, který toto jednání ovlivnil. Abychom se mohli zaměřit na rozličné motivace specificky, je zapotřebí si vymezit konkrétní zaměření motivace. To, k čemu se motivace váže, výrazně ovlivňuje pohled na motivaci samotnou. Není totiž zcela logicky možné souhrnně posuzovat například motivaci ke spoření, motivaci k hubnutí a motivaci ke studování vysoké školy.
Pro tuto práci je nejdůležitější motivace dobrovolníků. Nemůžeme ale opomenout i pracovní motivaci, neboť spolu velice úzce souvisí. V obou těchto motivacích můžeme hledat společné znaky a motivy, odlišují se ale hlavním a zcela zřejmým faktem, a to je finanční aspekt věci.
1.2.2 Pracovní motivace
Co se týče užšího zaměření na motivaci v pracovním prostředí, mohlo by se z laického pohledu zdát, že jediným motivem pro výdělečnou činnost je právě onen finanční výdělek. Proč by ale v tomto případě lidé vykonávali zcela bez nátlaku činnost dobrovolnou? A měnili by pak zaměstnanci pracovní pozici jen kvůli vidině vyššího výdělku? Již z předešlé kapitoly o motivaci je zřejmé, že ani při výdělečné činnosti nebude na jedince působit pouze motiv financí, ale více druhů motivace.
Armstrong a Taylor (2015) rozdělují tento druh motivace na dva typy:
Vnější motivace se řídí pomocí podnětů, které přicházejí z okolí. V pracovním prostředí to může znamenat například finanční ohodnocení, rovněž ale může tato vnější motivace působit i opačně, a to hrozbou nějakého trestu. V naší problematice dobrovolnictví může být vnější odměnou například nějaký oficiální post v organizaci pro kterou jedinec vykonává dobrovolnickou činnost.
Vnitřní motivace v nás vyvolává vlastní uspokojení. Pro vnitřní motivaci často musíme v práci vidět smysl, důležitost a musíme se seberealizovat. Tato motivace vychází z činnosti samotné, a i když není tak lehce dosažitelná, jako motivace vnější, dlouhodobě v nás déle přetrvává a je účinnější než motivace vnějšími podněty.
(Armstrong & Taylor, 2015)
20
Jednou z nejznámějších konceptů v rámci pracovní motivace je dvoufaktorová teorie motivace od Herzberga, která propojuje teorii spokojenosti zaměstnanců a pracovní motivaci. Vysvětluje, že faktory působící na jedince v pracovním prostředí jsou:
1. Hygienické faktory (plat, mezilidské vztahy, jistota zaměstnání)
2. Motivační faktory (uznání, odpovědnost, možnost rozvoje, uspokojení z práce samotné)
Existencí hygienických faktorů zaměstnanci podle této teorie předpokládají a její absence vyvolá pracovní nespokojenost. Naproti tomu absence motivačních faktorů je neutrální, avšak jejich existence vyvolá spokojenost a motivovanost k práci. (Kasper &
Mayrhofer, 2005, p. 241-245)
Tato teorie nám nabízí již lehký náznak toho, co jiného (kromě finančního ohodnocení) by mohlo jedince motivovat k tomu, aby vykonávali činnost dobrovolnou.
1.2.3 Motivace dobrovolníků
Ačkoli by se mohlo z laického pohledu zdát, že dobrovolník vykonává svou činnost bez odměny, není tomu zcela tak. Třebaže se u dobrovolníků nejedná o odměnu hmotného charakteru, určitý důvod, proč vykonávají dobrovolnou činnost najdeme. Tím důvodem je právě motivace. V předchozí kapitole bylo naznačeno, jaké motivy se z teorie pracovní motivace mohou promítnout i do motivace k dobrovolnictví.
Hlavními postoji, které v této oblasti můžeme najít, jsou psychologický a sociologický přístup.
Psychologický přístup
Tento přístup vyzdvihuje altruismus nad vším ostatním. Dobrovolník je bytost, které činnost vykonává s vrozenou empatií a nezištně. Právě motivy podle nich definují dobrovolnickou práci. Když nejsou tyto motivy „vhodné“ nejsou tyto osoby skutečnými dobrovolníky. Tyto vhodné motivy jsou například láska k bližnímu svému, zájem veřejného blaha, milosrdenství, soucit a podobně. Tento druh altruistické motivace je ve svém základu emocionální. (Frič & Pospíšilová, 2010)
21 Sociologický přístup
Na rozdíl od psychologického přístupu se tento zaměřuje i na „sobecké“ motivy dobrovolnictví. Mohou to být například společenské odměny, postoje a uznání blízkého okolí či náboženská povinnost. Sociologický přístup nekončí jen u otázky, proč dobrovolníci činnost vykonávají, ale i proč u této činnosti zůstávají a proč v první řadě k dobrovolnictví přistoupili. Reed a Selbee (2003) říkají, že osoby vykonávající dobročinnou aktivitu jsou motivováni zodpovědností za společné dobro a aktivní osobní angažovaností v průběhu jeho dosahování. Musick a Wilson (2008) přišli s teorií, že existují tři základní normy, které motivují jedince k aktivitě v oblasti dobrovolnictví.
1. Norma generalizované reciprocity – očekávám, oplacení pomoci a předpokládám splacení dluhu z minula
2. Norma spravedlivosti – moje činnost je poháněna bojem za spravedlností a potírání nespravedlivosti
3. Norma sociální zodpovědnosti – cítím se zodpovědný za pomoc druhým (Frič & Pospíšilová, 2010) Na přelomu tisíciletí proběhl v České republice výzkum Nadací rozvoje občanské společnosti (NROS), Agenturou neziskového sektoru (Agnes) a agenturou STEM ve spolupráci s nadací VIA a občanským sdružením HESTIA. (Frič et al., 2001)
Tento výzkum byl první reprezentativní svého druhu, který vznikl na území České republiky. Zúčastnilo se ho více jak 1000 osob a 260 firem. Píše se v něm mimo jiné, že individuální motivace dobrovolníků je velice rozmanitá a spousta z nich se identifikuje s celou řadou důvodů a vlivů, které působily na jejich rozhodnutí se zapojit do dobrovolné činnosti. V této publikace jsou vytipované tři základní motivace, které ženou jedince v dobrovolnické činnosti. Motivace konvenční, reciproční a nerozvinutá. Tyto motivace se mohou prolínat mezi sebou či mísit s jinou nezahrnutou motivací, avšak vzorce těchto tří skupin se při statistické analýze vzorku respondentů nejvíce opakovaly. (Frič et al., 2001)
Konvenční motivace
Dobrovolníka vedly k dobročinné práci buď morální normy nejbližšího okolí nebo obecná neformální společenská pravidla chování. Je dominantní u 41 % českých dobrovolníků. Tento druh dobrovolníků preferuje často své náboženské přesvědčení a
22
vyhledávají toto chování i u svého blízkého okolí. Dalo by se obecně říct, že se jejich přesvědčení opírá o křesťanské vidění světa nebo o jakýsi správný způsob života.
Z hlediska popisu se nelze divit tomu, že největší zastoupení konvenční motivace mají osoby starší 60 let a věřící.
Reciproční motivace
Dobrovolník s tímto druhem motivace v práci hledá prvky, které by byly užitečné jak pro okolí, tak pro něho samého. Touží pro synergii konání dobra a vlastního prospěchu. Nejčastěji mají zájem o získávání nových zkušeností, navazování kontaktů, prohlubování schopností apd. Tato motivace je dominantní na rozhodování u 37 % českých dobrovolníků. Co se týče věku, projevuje se hlavně u mladých lidí do 30 let a tito lidé jsou na rozdíl od předchozího druhu motivace často výrazně ateističtí.
Nerozvinutá motivace
Omezuje se na soubor prvků vytvářejících základní prostor pro rozhodování dobrovolníků. Jsou tu tři základní prvky: důvěra v organizaci pro níž vykonávají činnost, přesvědčení o smysluplnosti a pocit že prostřednictvím dobrovolnictví se mohou podílet na šíření dobré myšlenky. Tyto základní prvky tvoří pilíře, které postačují jedinci k tomu, aby se rozhodl dobročinnou aktivitu pro organizaci vykonávat. Tento vliv se projevuje u 23 % dobrovolníků. Nejčastěji u vysokoškoláků a osob přináležejících ke střední a starší generaci. (Frič et al., 2001)
V předchozí kapitole jsme si již nastínili rozdělení motivace na vnitřní a vnější.
V kontextu motivace k dobrovolnictví můžeme pozorovat také tyto dvě dimenze jakožto přístup k rozdělení. Zatímco vnitřní motivace hovoří právě o požitku ze samotné činnosti, vnější vyjadřuje benefity jako nové přátelství a společenský status. (Degli, 2009)
Na vnitřní a vnější motivaci navazuje dvoufaktorový model motivace s kterým přišel Smith (1981), který rozděluje motivy na altruistické a egoistické. Altruistické faktory jsou definovány jako nehmotné, zatímco egoistické jsou hmotného charakteru.
Později se z dvoufaktorových modelů staly modely tří a vícefaktorové. Například Batson (2002) faktory egoistické a altruistické rozšiřuje o kolektivismus a principlismus.
Rozdělením na více kategorií se ale i mírně posouvá vymezení těch původních. Egoismus je zde popisován jako osvícený zájem o sebe, altruismus jako situace, kdy chce osoba zlepšit situaci někoho jiného než jen sebe, takže vidíme odchylku od Smithova vymezení
23
těchto pojmů. Přidaný kolektivismus se pak zaměřuje na zlepšení situace celé skupiny či komunity a principlismus na podporu principu morálního (Batson, 2002) Počet faktorů a jejich vymezení se mírně odlišují podle autora podle rozdílných pohledů na problematiku.
V publikaci Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na začátku 21.
století (Frič & Pospíšilová, 2010) byl realizován kvantitativní výzkum který se týkal motivace k dobrovolnictví a autoři ho zakládali na třífaktorovém rozdělení motivace:
1. altruistická – motivací je prospěch jiných či celé komunity
2. egoistická – středobodem je dobrovolník sám a jeho prospěch, zároveň ale musí docházet k prospěchu ostatních (tato kategorie byla ještě rozšířena o hedonistickou motivaci – ta pokrývala dobrovolnictví jako volnočasovou aktivitu) 3. normativní – motivací je naplňování morálních imperativů a závazků ke komunitě
Z výzkumu realizovaného na dobrovolnících z českého prostředí plyne, že nejdůležitějším motivem se jeví „můžu udělat něco pro věc, která je pro mě důležitá“
(89 % respondentů uvedlo tento motiv jako velmi/dost důležitý), dále také „jednoduše mě to bavilo“ (85 % označilo jako velmi/dost důležitý). Tímto byla jejich motivace hodnocena jako převážně z oblasti altruistické a hedonistické, resp. egoistické motivace.
Nejméně pak u respondentů rezonovalo „náboženské přesvědčení“ z normativní motivace. To je ale ovlivněno faktem, že respondenti v této studii se nepovažovali za věřící. (Frič & Pospíšilová, 2010) Tento fakt není nijak překvapivý vzhledem k tomu, že Česká republika je obecně považována za nejvíce ateistickou zemi v Evropě. (Bullivant, 2018)
S motivací dobrovolníků je úzce spjaté jejich hodnotové zaměření, které je může směrem k dobrovolné činnosti orientovat. Jednou z nejvýznamnějších teorií v této oblasti je koncept hodnotové orientace od S. H. Schwartze. Tato teorie hovoří o jistém rámci hodnot, který Schwartz definuje pomocí finálních stavů a způsobů chování. Teorie byla v minulosti několikrát revidována, avšak v současnosti je nejpřijímanější její třetí verze z roku 1992, kde je vydefinováno deset hodnotových typů, které jsou uznávány napříč kulturami. Hlavním sdělení Schwartz podává pomocí kruhové struktury, která zachycuje střety a spojitosti mezi hodnotami a kruh utváří kontinuum souvisejících motivací (Schwartz, 1992, 2012)
24
V následující tabulce je výčet hodnotových typů definovaných Schwartzem.
Tabulka č. 2: Koncept hodnotové orientace
Hodnotový typ Cíl Potřeby Hodnoty
Sebeurčení Nezávislost, samostatnost Kontrola událostí ve vlastním životě, autonomie a nezávislost
Kreativita, zvědavost, nezávislost.
Stimulace Vzrušení, rozmanitost, výzva Rozmanitost podnětů Smělost, rozmanitost, vzrušující život Hédonismus Požitek, blaho, radost, uspokojení
smyslů Příjemné prožitky Potěšení, prožitek,
užívání si života Úspěch Osobní úspěch dosažen díky osobní
kompetenci
Uznání, úspěšné
zvládání úkolů Úspěšnost, schopnost, ambicióznost Moc Získání sociálního statusu, prestiže,
kontrola nad lidmi a zdroji
Ovládání druhých, koordinace sociální
interakce
Sociální moc, autorita, bohatství Bezpečí Bezpečí vlastní i celé společnosti,
bezpečí vztahů, harmonie a stabilita Přežití a prospěch skupiny
Sociální řád, sounáležitost, bezpečí –
rodinné, národa Konformita Sebekázeň v jednání, jež by mohlo
ohrozit ostatní a porušit společenská pravidla a očekávání
Potlačování sklonů narušujících interakci a
fungování skupiny
Poslušnost, sebeovládání, zdvořilost, vážení si
starších Tradice Respekt, věrnost, zvyky, symboly a
rituály
Zakotvení a ochrana skupinových zájmů
Zbožnost, pokora, respekt k tradicím Benevolence Udržení a posílení blaha lidí v mém
okruhu
Péče, láska, sounáležitost
Ochota, tolerance, čestnost, zodpovědnost,
poctivost Universalismus Porozumění, uznání, tolerance,
ochrana přírody
Zajištění přežití jednotlivců či skupin
Sociální spravedlnost, moudrost, mír ve světě,
spojení s přírodou
Zdroj: vlastní zpracování (Schwartz, 1992, 2012)
Z tabulky je patrné, že některé cíle jsou velice blízké mezi různými hodnotovými typy. Schwartz si je těchto podobností vědom a uvádí (Schwartz 1992) že hodnotové typy, které jsou blízko sebe v kontinuu (zde v tabulce jsou seřazeny chronologicky podle něj) jsou kompatibilní a navazují na sebe. Zároveň jsou některé protilehlé hodnotové typy v kruhové struktuře vzájemně v konfliktu, například se jedná o sebeurčení a stimulaci, které stojí oproti konformitě, tradici a bezpečí.
Tento konflikt vyjadřuje i Schwartzovo rozdělení na dvě dimenze, které jsou vždy protilehlé jak významem, tak zobrazením v kruhu. První dimenze se zaměřuje na osobnost samotnou a protipóly zde jsou sebeposílení (posiluji vlastní ego) a sebepřekročení (zajímám se i o ostatní). V druhé dimenzi se objevuje vztah ke změně, a to v sekci otevřenost ke změně v kontrastu s konzervativismem. (Schwartz, 1992, 2006)
25
Obrázek č. 1: Hodnotová orientace v kruhovém kontinuu
Zdroj: zpracování vlastní (Schwartz, 2012)
Můžeme si povšimnout, že hédonismus je rozdělen mezi dvěma sekcemi, a to proto, že zahrnuje jak prvky otevřenosti ke změně, tak sebeposílení. Tradice a konformita jsou zase pospolu, neboť jsou obzvláště příbuzné hodnotové typy. Sdílejí v sobě podřízenost, jediný rozdíl je, ke komu tu podřízenost cítíme. U tradice je to podřízenost víře či kultuře, u konformity podřízenost rodičům, učitelům či nadřízenému. (Schwartz, 2012)
Na této hodnotové teorii byl postaven mimo jiné výzkum z roku 2015, který se zaměřoval na aplikaci hodnotových typů na dobrovolníky na území České republiky.
(Faastová & Baumgarner, 2015).
Tento výzkum byl proveden na vzorku více jak stovky dobrovolníků a bylo zjištěno, že nejfrekventovanějším hodnotovým typem je sebeurčení, benevolence a univerzalismus. Tyto typy jsou signifikantní zejména kvůli hodnotám kreativita, zvědavost, nezávislost, (sebeurčení) ochota, tolerance, čestnost zodpovědnost (benevolence) a také sociální spravedlnost, mír ve světě, ochrana prostředí (universalismus). Na chvostu se naopak umístil úspěch a moc. (Faastová & Baumgarner, 2015)
26
1.2.3.1 Nebezpečné zdroje motivace
Ačkoliv je dobrovolnictví ve své podstatě záslužnou činností a věřím, že pasáž o oživení nejušlechtilejších tužeb lidstva prostřednictvím dobrovolnictví ve zmíněné Deklaraci o dobrovolnictví (2001) je pravdivá. Je třeba také upozornit na negativní motivace, které mohou vést lidi k dobrovolné činnosti. Tyto patologické motivace mohou více než cokoliv jiného škodit upřímné pomoci formou dobrovolnictví a zničit tak její blahodárný obraz.
Petra Vitoušová (1998) o těchto jevech mluví a upozorňuje, že lidé, kteří pracují v dobročinných organizacích by měli nejen tyto motivy znát, ale měli by je umět včas rozpoznat a možné zájemce s těmito motivy odmítnout. „Zvýšenou opatrnost by každá nezisková organizace měla projevit vůči následujícím devíti motivům uchazeče o dobrovolnou práci:
1. Soucit vedoucí k degradaci klienta.
2. Nepřiměřená a zbytečná zvědavost.
3. Služba pramenící z pocitu povinnosti.
4. Skutkaření, snaha něco si zasloužit.
5. Touha obětovat se, osobní neštěstí, se kterým si uchazeč neví rady, a proto chce ve službě hledat vlastní duševní rovnováhu.
6. Osamělost a z ní pramenící touha po přátelství.
7. Pocit vlastní důležitosti, nenahraditelnosti5.
8. Nedostatek sebeúcty a s ním spojená touha potkat ještě ubožejší lidi.
9. Panovačnost, touha ovládat jiné a uplatnit svůj vliv.
Ve všech těchto případech deklarovaná snaha pomoci zakrývá skutečnou touhu po moci nad někým jiným, po uznání apod. Pokud je nebezpečný motiv velmi silný, nebo je kombinován s některým z dalších negativních motivů, může nerozeznán silně poškodit
5 Tato falešná motivace se může projevit u osob, které vykazují prvky mesiášského komplexu. Osoby s tímto stavem mysli se domnívají, že jsou jakýmsi spasitelem, jehož úkolem je všechny zachraňovat.
(Schmidbauer, 2008)
27
klienta a vztahy mezi členy dobrovolnického týmu.“ (Vitoušová, 1998, in Tošner, Sozanská, 2002, p. 46)
28
1.3 Vývojová psychologie
Tato pasáž je věnována vývojové psychologii, jejímu vzniku a zkoumání. Jsou zde nastíněné různé teorie a výzkumy, které byli v této oblasti provedeny a na kterých je založena praktická část této práce. V poslední kapitole se dotýkám taktéž jejího využití v praxi například formou osobního rozvoje prostřednictvím podpory ze strany leadera.
Toto propojení vývojové psychologie, dobrovolnictví a rozvoje osobnosti je v této kapitole zakomponováno právě proto, aby došlo k pochopení, jak může zkoumání vývoje osobnosti zlepšit výkon pracovní či dobročinné činnosti, a že je víc než na místě individuální přístup k lidem na rozličných úrovních.
1.3.1 Kořeny vývojové psychologie
Základy vývojové psychologie začínají již v 19. století. Americký filozof a psycholog James Mark Baldwin upozornil na nesprávné zjednodušené posuzování myšlení dětí.
Doposud se za hlavní rozdíl v myšlení dětí a dospělých považovala absence informací a tím i odlišný obsah myšlení. Baldwin ale hovoří o rozsáhlejším rozdílu, kdy vývoj lidského myšlení v čase prochází různými stádii. Tyto stádia se nemění pouze podle množství informací, který jedinec má, či obsahu nad čím myslí, ale podle samotného procesu, jak přemýšlí. Jedná se tedy o mnohem komplexnější rozlišení vývoje jedince.
Musíme rozlišit nad tím, jak jedinec přemýšlí a nad tím o čem přemýšlí. (Wozniak, 2001) Baldwin při tomto zjištění formuloval terminologii, která je používaní i v nynější vývojové psychologii:
• Subjekt – jsme subjekt v rozhodovacím procesu
• Objekt – obsah nad kterým přemýšlíme
„Být něčemu subjektem“ je tedy používáno pro věci, které nejsme schopni rozpoznat a přemýšlet o nich samostatně, ačkoliv ovlivňují náš rozhodovací proces a chování.
Jistým způsobem nás tato věc ovládá. „Objektem“ se stává subjekt poté, co si jej začneme uvědomovat, můžeme ho vědomě pozorovat a cíleně o něm přemýšlet. V lidském vývoji tedy postupně objevujeme, čemu jsme subjektem a co nás ovlivňuje, v tu chvíli se tyto věci mění na objekt, o kterém můžeme přemýšlet. (Berger, 2019)
Tento objev je zásadní, jelikož nám objasňuje, že když jedinec přemýšlí o nějaké skutečnosti, probíhá na pozadí mysli určitý proces tvořený z jeho způsobu přemýšlení.
29
Tento paralelní jev ale jedinec jako takový nerozpoznává, jelikož je pro něj naprosto přirozenou součástí každodenních myšlenek.
Další přínosnou myšlenku, kterou Baldwin popsal byla skutečnost, že psychický vývoj jedince úzce souvisí s interakcí s okolím a zkušeností jedince. Do nových stádiích procesů myšlení se tedy jedinec dostane po určitých zkušenostech, které za svůj život získá a poučí se z nich. (Jarošová & Pauknerová & Lorencová a kol., 2016)
Zakladatelem vývojového myšlení je Švýcar Jean Piaget. Ten při své výzkumné práci řešil kognitivní vývoj dětí. Své výzkumy nejprve prováděl na svých vlastních dětech v přirozených podmínkách, pak je rozšířil i na školy a školky, kde už prováděl záměrně konstruované experimenty. Šetření zakládal na poznatku, že děti mají tendenci dělat stejné chyby, jako jejich vrstevníci a že tyto chyby jsou zcela nezávislé na IQ dítěte. V rámci svého výzkumu následně došel k závěru, že jedinec prochází určitými etapami kognitivního vývoje a není schopen vykonávat úkony, které jsou ve vyšší etapě, nehledě na jeho inteligenci či snahu. (Langmeier & Krejčířová, 2006)
Navazující autoři „neo-Piagetisti“ prohloubili výzkum o aplikaci na dospělou populaci. Dále se neomezili jen na kognitivní schopnosti, ale i na emoce. (Kegan, 1980) Na rozdíl od dětí se ale u dospělých vývojová etapa nerozlišuje automaticky z hlediska věku. Stejně jako u dětí ale výše příslušného stupně nezávisí na inteligenci snaze či motivaci se posunout na vyšší stupeň. (Kegan, 1980)
Zásadním autorem z hlediska aplikace jeho poznatků je pro nás Lawrence Kohlberg, který se soustředil na psychologický vývoj z hlediska morálky a opírá se přitom o Piagetovy poznatky. Definoval tři fáze morálního vývoje, která jsou každá rozdělená na dvě stádia. Tyto fáze jsou:
1. Prekonvenční (jedinec nechápe či ho nezajímají touhy a přání ostatních, chová se tedy egoisticky, později dokáže odlišit své zájmy od zájmů okolí)
o respekt k moci, vyhnutí se trestu o individuální zájem, reciprocita
2. Konvenční (vytvoření vztahů, motivace uspokojením autority, chtíč po akceptaci ve společnosti)
o mezilidské pochopení
o dodržování obecně platných principů
30
3. Postkonvenční (rozvinutí morální koncepce a posuzování co je správné a co je spravedlivé)
o způsob určení pravidel ve společnosti o čestnost a spravedlnost principů
(Yılmaz & Bahçekapili & Sevi, 2019)
U těchto stádií stále platí, že vyšší stádium zahrnuje i dovednosti ze stádia nižšího a že není možné nějaké stádium přeskočit, neboť na sebe navazují.
Tyto stádia Kohlberg zkoumal na různých příbězích obsahující morální dilemata.
Tyto příběhy představil respondentům a pak se ptal na jejich názor. Důležité nebylo to, jaký postoj zaujali, ale především jaké odůvodnění se za tímto postojem skrývalo.
Nejznámější z těchto příběhů je takzvané Heinzovo dilema. Toto dilema je využito pro určení morálního stupně respondentů i v této práci. (Kohlberg, 1963)
Dalším z klíčových autorů pro tuto práci je Robert Kegan, který ve svých výzkumech (1983, 1998) definoval 5 základních úrovní které nám poukazují na stupeň zralosti a sebeuvědomění jedince.
1. Magická dětská mysl
Toto stádium je pozorováno především u dětí do 7. roku života. V tomto stádiu nedokážeme udržet myšlenku všeobecně platných pravidel, ať už jde o zákony fyziky či zákony právní a jsme zmatení, když má někdo odlišný názor, nejsme totiž schopni pochopit, že vše nezávisí jen na tom, jak to vidíme my. Když se například osoba v tomto stádiu podívá z okna letadla a vidí, že jsou lidé na zemi malí, opravdu věří, že malí jsou zároveň je osoba v tomto stádiu mysli zmatená, když jí někdo řekne, že nejlepší barva je modrá a ona je přesvědčená, že je to červená. Kdybychom pohlíželi na dospělého jedince v tomto stádiu, viděli bychom, že je nezbytné, aby nad ním byl permanentní dohled, který by mu připomínal pravidla a zákony a co je správné a co ne. (Berger, 2011)
31 2. Sebou-limitovaná mysl
Toto stádium je obvykle pozorovatelné u dětí od 7. do 12. roku, u skupiny až 13 % dospělých jedinců ale znaky tohoto stádia přetrvávají. V této etapě zjišťujeme, že vše nezáleží jen na našem pohledu, a proto se zaměřujeme na tíhnutí k autoritám, které nám informace o realitě mohou zprostředkovat. Člověk na této úrovni se snaží vyhnout selhání a uspět a informace od autorit mu k tomu právě pomáhají. Je pro něj ale těžké vidět jak klady, tak zápory a obvykle tíhne jen k černobílému vidění světa. Dospělí jedinec na této úrovni tedy své okolí využívá jen jako prostředek k dosažení svých cílů a není schopný empatie či porozumění ostatním. (Jarošová & Pauknerová & Lorencová a kol., 2016)
3. Sociálně podmíněná mysl
Mysl typická pro dospívající a většinu dospělých. Rozvíjí se schopnost identifikace s okolím a důležité jsou pro ně názory či emoce skupiny, do které patří a přijímají je za své vlastní. Také kvůli tomu vidí sami sebe prostřednictvím názorů, které o nich mají nejbližší. Pro roli dospělých ale bohužel v této úrovni chybí sebejistota k sobě samému. Osoba v tomto stádiu nedokáže pochopit co vlastně chce kromě toho, co chtějí a očekávají ostatní. Zásadní problém je, že když nechápeme, kdo vlastně jsme, nikdy nebudeme spokojeni sami se sebou. (Berger, 2011) Když mají dvě autority rozdílné názory, osoba na této úrovni nedokáže sama o sobě udělat dané rozhodnutí. Komfortnější je jí rozhodování pomocí hlasování a zbavení se zodpovědnosti. Kritiku či odlišný názor nevnímají jen jako věc informačního charakteru, nýbrž jako osobní střed a narušení vztahů, které musí být napraveno tím, že bude osoba přesvědčena o společné pravdě. (Jarošová
& Pauknerová & Lorencová a kol., 2016) 4. Sebeurčující mysl
Osoba se odpoutává od toho, jak je vnímaná okolím a uvědomuje si odpovědnost za to, jakým člověkem se stane. Na tuto úroveň se dostane jen omezené množství dospělých. Při přechodu na ní nastává procitnutí, že osoba netuší, který z hlasů a názorů ostatních je jí nejbližší a vystihuje jí, a tak si formuje názory své. Přijmutí odpovědnosti za své emoce vyžaduje i lepší porozumění konfliktním situacím, ať už z mého hlediska (chápu, co se mnou situace vyvolává a jaký konflikt v sobě řeším) či z hlediska druhé strany (dokážu vnímat pocity
32
druhého, neboť sama mám ve svých pocitech jasno). Získává tedy možnost se plně soustředit na druhé. Tato schopnost je nesmírně cenná při řešení konfliktů v manažerských funkcích. Jedinci na této úrovni jsou také schopni pochopit odlišné názory a rozpoznat za nimi logiku myšlenkových pochodů, ačkoliv s nimi nesouhlasí. Na této úrovni už osoba dokáže efektivně zpracovat zpětnou vazbu, kterou přijímáme jako informaci a prostředek pro zlepšení (Jarošová &
Pauknerová & Lorencová a kol., 2016) 5. Sebepřekračující mysl
Jen opravdu malý zlomek dospělé populace (méně než 10 %) má to štěstí, že se dokáže v osobním rozvoji vyvinout až do tohoto posledního stádia, obvykle je to ale u osob starších 60 let. Tyto osoby často nevnímají svět jako soubor polarit a dichotomií, ale jako komplexní systém, který je tvořen z různých vrstev myšlení, kde není ani jedna zcela správně a musíme různé pohledy zastávat současně. Jsou schopni se zaměřit na systém provázaných souvislostí právě v rozdílnostech, které vidí lidé na nižších úrovních. Nevidí černo-bíle, ale připouští si mnoho odstínů šedé, které jsou vnímány specifickým odstínem jen proto, že jsou obklopeny světlejší či tmavší barvou, která zkresluje pohled na věc. Dokáže se také povznést nad konflikty a najít v nich podobnosti, které jedince spojují. (Berger, 2011)
I u tohoto rozlišení definovaného Keganem (1980) je předpoklad, že následující forma mysli vždy obsahuje formy předchozí a jistým způsobem je překračuje.
V terminologii vývojové psychologie by se dalo říct, že se stále s čím dál více vymaňujeme z věcí, jímž jsme subjektem a transformujeme je na objekty, které chápeme a uvědomujeme si je. Je velice důležité mít na paměti zásadní myšlenku a to tu, že na základě těchto poznatků nelze posuzovat hodnotu člověka či usuzovat jaké stádium je lepší a jaké horší. Jediný závěr, který lze vyvodit je ten, že osoby na různých úrovních přemýšlí odlišně a vyšší úrovně jsou schopné pracovat pouze s vyšší komplexitou. To je především důležité při interakci s danými jedinci, kdy různé úrovně předurčují schopnost k řešení různých problémů, a proto je vhodné rozpoznávat klady a zápory různých úrovní.
(Berger, 2019)
33
1.3.2 Vývojová psychologie, dobrovolnictví a rozvoj osobnosti
V předešlé kapitole je popsáno, že můžeme u jedinců pozorovat určité vývojové stupně, které jsou závislé na jejich průběhu života a zkušenostech daleko více, než na jejich inteligenci či vrozených vlastnostech. Musíme si ale uvědomit, že nejde o jakési soutěžení, kdo je na vyšší vývojové úrovni. Pravou podstatou zkoumání vývojové psychologie je spíše lepší porozumění sobě i osobám okolo nás. Když budeme chápat alespoň částečně projevy odlišných úrovní vývoje jedince, povede nás to k pokoře před ostatními a porozumění. Uvědomění si skutečnosti, že každý vidí realitu svým vlastním viděním na konkrétní úrovni napomůže pak i vzájemnému jednání a spokojenosti. Toto otevření očí může pomoci každému jedinci i v pracovním prostředí. V širším slova smyslu může být tato disciplína klíčová pro kouče, kteří dokážou nasměrovat osobnost správným směrem (a k tomu by jim právě mohlo dopomoct zkoumání dosavadního vývoje) a také pro personalisty, kteří by na základě těchto poznatků mohli určit, která pozice je pro jedince vhodnější a v které bude víc spokojen. (Berger, 2019)
Tato myšlenka je také v souladu s poznatky Kegana a Lahey (2016), kteří ve své publikaci hovoří o tom, že by společnosti měli vytvořit takovou kulturu, kde se každý nebojí ukázat svůj potenciál a zároveň tento potenciál podpořit a rozvinou tak, jak jen to jde. Za současné situace se totiž lidé v pracovním prostředí často obávají, že nemohou odhalit své slabiny, a tak je v jejich popisu práce i přetvařování a přijímání úkolů, pro které nejsou zcela kompetentní. (Newstex, 2016) Vývojová psychologie může nabídnout v tomto směru východisko k řešení těchto problémů a plně využít potenciál jedinců na odlišných úrovních.
Tyto závěry nám dávají jasně najevo, že pro rozvoj osobnosti v pracovním či dobrovolnickém prostředí je esenciální lídr, který působí spíše jako učitel a snaží se rozvinout osoby kolem sebe, zároveň je schopen dostávat a přijímat zpětnou vazbu, učit se z ní a pomocí ní také růst, a to změnou chování, ale i myšlení. Tyto schopnosti poskytují vyšší vývojové úrovně, a proto je důležité, aby byl lídr na stejné či vyšší vývojové úrovni, jako osoby, které rozvíjí. Pokud by byl na nižší úrovni, nedošlo by z jeho strany k pochopení ostatních a vznikla by zde silná bariéra. Zároveň by nemusel plně rozumět svému okolí a nedošlo by pak ani k očekávanému rozvoji.
Při rozvoji osobností mohou pomoci různé rozvojové programy, aby se tyto vlivy promítly i do změny procesu myšlení (kterému jsme subjektem) tak to nemůžou to být
34
zaměřeny pouze na doplňování informací tedy horizontálně. Určitým výčtem informací, jak se chovat, jaký proces zvolit a jak analyzovat, totiž dokážeme pozvednout pouze obsah myšlení (objekt) ale nikdy nemůžeme rozvinou proces jako celek a dostat se tak na vyšší vývojovou úroveň, to dokáže pouze program horizontální, jenž se zaměřuje na to, jakým způsobem leader uvažuje a jak interpretuje dané znalosti. Berger (2019) dokonce uvádí, že v Silicon Valley již dnes není možné navrhnout rozvojový program, který by nebyl postaven na poznatcích psychologie vývoje u dospělých.
Zcela zásadní je, aby už zaměření programu bylo nastavené na vývojový rámec.
Například sdílení informací, praktický trénink dovedností, práci s emocemi a zkrátka vše, co program obsahuje může být najednou druhotným cílem. Při dobře sestaveném programu pak bude prioritou transformační změna myšlení a tím možný posun na novou úroveň. Zásadní podmínkou je to, aby si i facilitátor byl vědom svojí úrovně a aby jeho úroveň byla nad úrovní účastníků programu, to je ale velice těžké dosáhnout z praktického a etického hlediska. (Jarošová & Pauknerová & Lorencová a kol., 2016)
35
2 Empirická část
V empirické části práce je nejprve rozebrán účel a cíl výzkumu, dále je specifikován konceptuální rámec výzkumné oblasti a výzkumné otázky, které si autor klade. Tyto otázky se opírají právě o předešlou rešerší výzkumů v oblasti motivace, dobrovolnictví a vývojové psychologie. Dále je zde konkretizován výzkumný soubor a popis sběru dat, způsob jejich analýzy a vyhodnocení. Tento postup se opírá o Model vztahů prvků výzkumného projektu popsaný Hendelem (2016)
V části kvalitativního výzkumu jsou popsány konkrétní specifika výzkumu a metodologie, na které se zakládá. Podrobně je v této sekci popsáno také sestavení struktury rozhovoru a v neposlední řadě je zde představen soubor respondentů této práce.
36
2.1 Účel a cíle výzkumu
Předmětem výzkumu této diplomové práce je analýza motivace dobrovolníků v kontextu vývoje osobnosti. Na vzorku dobrovolníků je zkoumáno, jaký je jejich vztah k dobrovolné činnosti, co je jejich motivace a jaké mají hodnotové zaměření. Dále je rozebrána jejich vývojová a morální úroveň a jsou zkoumány souvislosti mezi vývojovou úrovní a motivací k dobrovolnictví.
V rámci této práce se vymezení dobrovolníka opírá o definici Tošnera a Sozanské (2002, p. 35) zmíněnou již v teoretické části: „Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti“
Hlavním cílem práce je analýza motivace respondentů k dobrovolné činnosti v kontextu vývojové psychologie.
Prvním z dílčích cílů je analýza motivů respondentů k dobrovolné činnosti.
Druhým dílčím cílem je posouzení jejich hodnotové orientace.
Dalším dílčím cílem bude analýza odpovědí respondentů a určení jejich vývojové úrovně na základě otázek, které se zaměří právě na vývojovou stránku jednice.
Předposledním dílčím cílem je určení morální úrovně respondentů.
Posledním dílčím cílem je zkoumání souvislostí mezi konkrétními druhy motivace k dobrovolnictví a určitou vývojovou úrovní jedinců.
37
2.2 Konceptuální rámec
Při volbě konceptuálního rámce poznatků práce vychází z výzkumů, které jsou popsané v teoretické části této práce. Nejsignifikantněji se bude opírat o Keganových 5 základních vývojových úrovní jedince (1980) a Kohlbergovy 3 fáze morálního vývoje (1983).
Tyto teorie pro práci poskytují přehledné rozčlenění jednotlivých úrovní, na kterých můžeme dále stavět naše zkoumání. V oblasti motivace dobrovolníků se budeme opírat o kvantitativní studii, kterou provedl i Frič & Pospíšilová (2010) a teorii hodnotové orientace od Schwartze (1992), také přihlédneme ke kvantitativnímu výzkumu hodnotové orientace, který byl realizovaný na české populaci (Faastová & Baumgarner, 2015).
Zmíněné výzkumy nám poskytnou kvantitativní oporu ke kvalitativním poznatkům v této práci.
38
2.3 Skladba výzkumných okruhů
Proces tvorby výzkumných otázek je vzhledem k rozsahu témat, které práce pojímá, složitý proces, na které je třeba hledět komplexní optikou. Při tvorbě výzkumných oblastí nám pomohlo nadefinování cílů práce, které jsou vyjádřené v části 2.1. a teoretické poznatky, z nichž jsou ty nejdůležitější popsané v teoretické části práce. Na základě těchto poznatků byly vybrány 4 výzkumné okruhy, kterými jsou:
- Motivace k dobrovolnické činnosti - Hodnotová orientace respondenta - Vývojová úroveň jednotlivce - Morální vývoj respondenta
Tyto výzkumné oblasti se promítají do struktury kvalitativního výzkumu a následné analýzy odpovědí. Každá tato část je posuzována samostatně v kontextu související literatury.
Praktická část práce je tedy rozdělena na tematickou analýzu odpovědí podle vymezených okruhů s přidáním sekce na posouzení vzájemných souvislostí.
2.3.1 Výzkumné otázky
Tvorba výzkumných otázek se objevuje v kvalitativním výzkumu především proto, že zužují a specifikují výzkum. Neukazují jen kam ho máme vést, ale i jak.
(Švaříček, Šedová, 2007)
Výzkumné otázky jsou v této práci formulovány na základě cílů práce a okruhů, kterými se bude výzkum zabývat. Výzkumné otázky této práce jsou:
• Jaké jsou typické motivace respondentů pro práci v dobrovolnictví?
• Jaká je hodnotová orientace respondentů?
• V jakém stádiu vývojové a morální úrovně jsou respondenti, kteří tíhnou k dobrovolnictví?
• Jak souvisí motivace s vývojovými stádii u vybraného vzorku?
