Osvícenské reformy v Rakousku a v českých zemích

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Osvícenské reformy v Rakousku a v českých zemích

Bakalářská práce

Autor:

Miroslav Novotný

Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce: Mgr. Jiří Řehák

Praha Duben, 2012

Prohlášení studenta

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu.

Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Ústí nad Labem, dne 10.3.2012 Miroslav Novotný

Poděkování

Chtěl bych tímto poděkovat vedoucímu bakalářské práce, Mgr. Jiřímu Řehákovi, za metodické vedení a odborné konzultace, které mi poskytl při zpracování bakalářské práce.

Anotace

Bakalářská práce se věnuje osvícenským reformám v Rakousku a v českých zemích.

Pohybuje se na pomezí práva, historie a sociologie.

Cílem bakalářské práce bylo vysvětlit osvícenství a popsat nejvýznamnější reformy Marie Terezie a Josefa II. Zároveň poukázat na jejich odkaz dnešní době. Práce čerpá hlavně z publikací některých autorů /Ulrich Im Hof, Franz Herre, Victor – L. Tapié, Karel Malý/ a z internetových zdrojů.

Bakalářská práce je členěna do sedmi kapitol. V první kapitole vysvětluje základní rysy osvícenství, v dalších částech se zabývá politickou situací v Evropě v 18.století, popisuje neznámější reformy, zabývá se systémem soudnictví v rakouské monarchii včetně stručného popisu trestních zákoníků, a konečně v sedmé kapitole poukazuje na odkaz reforem dnešní době.

Annotation

This bachalor paper is concerned to the Enlightenments reforms in Austria and Czech lands. Moving at the edge of the law, history and sociology.

The aim of the Bachelor thesis was to explain to the Enlightement, and describe the most important reforms of Maria Theresia and Joseph II. At the same time it points out their legacy today. The work draws mainly from the publications of certain authors /Ulrich Im Hof, Franz Herre, Victor – L. Tapié, Karel Malý/ and from Internet sources.

The bachalor paper is divided into seven chapters. In the first chapter explains the basic features of the Enlightenment, in the other parts it deals with the political situation in Europe at 18. century, it describes the most famous reforms, it deals with the system of Justice in the Austrian monarchy including a brief description of the criminal law codes, and finaly, in the seventh chapter it points to legacy of the reforms at the present.

Klíčová slova

válka dědictví

Pragmatická sankce šlechta

trestní zákoník

Key Words war

heritage

the pragmatic sanction nobility

Penal-Code

Obsah

Obsah ... 6

Úvod ... 7

1. Osvícenství a jeho zdroj ... 9

2. Politická situace v Evropě v 18. století včetně Pragmatické sankce ... 13

2.1. Pragmatická sankce ... 13

2.2. Stručná charakteristika nejvýznačnějších států Evropy v 18. století ... 15

2.3. Války o rakouské dědictví ... 16

2.4. Chrakteristika jednotlivých skupin obyvatelstva ... 17

2.5. Manufaktury ... 21

3. Životopis Marie Terezie a Josefa II. ... 23

3.1. Marie Terezie ... 23

3.2. Josef II. ... 27

4. Nejznámější reformy a jejich stručný popis ... 30

5. Tereziánský trestní zákoník ... 38

5.1. Soudní systém ... 38

5.2. Trestní zákoník Josefa I. ... 41

5.3 Tereziánský trestní zákoník ... 41

5.4. Trestní zákoník Josefa II ... 44

6. Školská reforma ... 46

7. Vliv reforem na dnešní dobu ... 50

Závěr ... 54

Seznam použité literatury ... 55

Úvod

Tato bakalářská práce se pohybuje na pomezí práva, historie a sociologie. Zvláště poslední dvě jmenované vědy jsou mnohdy považovány za vědy „okrajové“. Pokud si však uvědomíme význam třeba jen jedné z problematik, kterými se zabývají, musíme dospět ke zcela opačnému závěru. Historie, právo a sociologie mají zcela nezastupitelnou roli celospolečenského významu.

Cílem bakalářské práce bylo vysvětlit osvícenství a popsat nejvýznamnější reformy Marie Terezie a Josefa II. Zároveň poukázat na jejich odkaz dnešní době.

Předkládaná práce nabývá svým pojetím multidisciplinárního rozměru. Zabývá se sice právem, ale zároveň spadá i do oblasti historie a částečně sociologie.

Bakalářská práce je rozčleněna do sedmi hlavních bodů. První bod nastiňuje osvícenství a jeho zdroj. Nosnými částmi práce jsou bod 3 - Politická situace v Evropě v 18. století, bod 5 – Nejznámější reformy a bod 6 – Tereziánský trestní zákoník. Práce se opírá o několik zdrojů, jak knižních, tak i internetových. Na jejich odkaz je použito poznámkového aparátu.

Úvodem ještě několik dalších poznámek k Marii Terezii. Pojmy baroko a osvícenství dnes pro nás mají jasný význam. Marie Terezie tyto pojmy ale neznala. Přesto ale můžeme dobu jejího panování označit za přechod od baroka k osvícenství. Panovnice se dokázala rozejít se starým vzorem tradiční monarchie a dokázala se soustředit na obranu převzatého dědictví, soudržnost soustátí a na vylepšení životního postavení poddaných. V tomto konání se přiblížila k osvícenskému absolutismu. Dokázala proměnit středověké vnímání monarchie v poměrně moderní stát. Tereziánská monarchie byla nesporně pozitivním prvkem v Evropě v 18. století. Mezi hlavní problémy se kterými se Marie Terezie potýkala, patřily zvláštnosti jednotlivých národů žijících na území monarchie a odlišnosti jejich společenského vývoje. Toto se dělo v době, kdy ekonomika procházela změnou od převážně agrárních a řemeslných forem výroby k hospodářství charakterizovanému velkovýrobou. Další problémy vyplývaly ze zaostávání střední Evropy ve srovnání s poměry západoevropských a přímořských zemí. Starosti jí působilo úsilí, jak se těmto zemím vyrovnat. Jinou problematiku potom představovaly otázky náboženství a víry a s tím spjaté proměny dobového myšlení. S tím vším se panovnice musela vypořádat. Nutno však podotknout, že Marie Terezie sice byla ženou uvážlivou a

trpělivou, nebyla však nadána představivostí, která by ji inspirovala k inovacím.¹ Tolik několik poznámek k Marii Terezii na úvod.

1 Zdroj: Victor-L.Tapié: Marie Terezie a Evropa, Librairie Atthéme Fayard 1973, 1. vydání, tiskárna Finidr s.r.o. Český Těšín, Praha 1997, 400 stran, ISBN 80-204-0616-6, str. 9

1. Osvícenství a jeho zdroj

Osvícenství je filosofické, kulturní, ale i politické a hospodářské hnutí konce sedmnáctého a osmnáctého století. Vychází z přesvědčení, že člověk by se měl řídit spíše vlastním rozumem nežli vírou. Nevidí smysl lidského života pouze v posmrtném životě, ale také v důstojném životě již za života na Zemi. Upřednostňuje víru v lidský život.

Evropská osvícenská společnost toužila po vědeckém bádání, ve kterém spatřovala možnost nápravy negativních společenských jevů. Ideologie církve bylo, že světlo zahání tmu. V osvícenství byl Bůh postaven do role, kdy dává impuls, který mechanismus světa jen uvedl do pohybu a vše ostatní je jen důsledek lidského chování. Tento skoro ateistický přístup umožnil mnoha vědcům naprosto volný přístup k bádání. Nemuseli se obávat, že budou označeni za kacíře. Např. I. Newton mohl vypracovat svou gravitační teorii, v dřívější době by něco takového bylo nemyslitelné, byl by označen za kacíře a pravděpodobně skončil na hranici.²

Státní zřízení tehdejší doby bylo absolutistické a monarchové ignorovali dělbu moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Ale v období osvíceneckého absolutismu mnozí více naslouchali lidu vlastních zemí, který toužil po zásadních reformách. Ovšem státní zájem velel panovníkovi postavit se nad všechny společenské vrstvy a třídy, nadále byla uplatňována důsledná kázeň. Panovníci se samozřejmě nechtěli vzdát svého práva na absolutismus, byla zdůrazňována úloha státu vedeného osvícenským panovníkem. Cílem osvícenského absolutismu bylo zachovat starý politický systém – feudalismus. Uplatnil se především v zemích, kde nebylo silné měšťanstvo, které by mohlo uskutečnit radikální změnu. Osvícenský absolutismus byl spjat s monarchií a se šlechtou. Dá se ale říci, že byl potřebný pro vznik kapitalistické společnosti, neboť cílem potřebných reforem bylo především zajištění hospodářské prosperity zemí. A to znamenalo podporu podnikání, manufaktur a obchodu. Ovšem v budoucnu tato opatření měla za následek zánik feudalismu a vznik nového společenského zřízení, kapitalismu.³

Osvícenství vzniklo v Anglii, Francii a Nizozemí, a postupně se rozšířilo po celé Evropě a to převážně ve druhé polovině osmnáctého století. Významnými představiteli této doby byli filosofové, jako např. Angličan John Locke. Ten vyslovil myšlenku, že veškerá moc nepochází od Boha, ale z lidu. Stanovil také přirozená práva člověka, ke kterým patří

2 Zdroj: internet, http://www.dejepis.com/index.php?page vlastní interpretace, staženo 23.10.2011 3 Zdroj: internet, http://www.odmaturuj.cz/dejepis/osvicenstvi/ vlastní interpretace, staženo 23.10.2011

svoboda náboženského vyznání a svoboda vytváření soukromého vlastnictví.⁴

Osvícenství bylo dobou optimismu. Věřilo se, že pomocí rozumu lze vysvětlit všechny dosud nevyřešené problémy. Oblíbeným literárním hrdinou byl Robinson Crusoe od Daniela Dafoea (1660-1731), který za pomoci rozumu a své zručnosti dokázal přežít i v těch nejtěžších podmínkách na pustém ostrově. Osvícenství přineslo vizi neustálého pokroku. V literatuře se tato vize projevila zejména v kritickém zobrazování soudobé společnosti.

Osvícenství se nejvíce projevilo ve Francii ve druhé polovině 18. století. Jeho nejvýznamnějšími osobnostmi se stali vědci, filosofové a spisovatelé, kteří společně pracovali na 28. svazkové Encyklopedii. Cílem Encyklopedie bylo shrnout veškeré doposud získané vědění. Koncepce tohoto díla byla zásluhou především Denise Diderota (1713-1784). Významným představitelem francouzského osvícenství se stal také Charles-Luis de Secondat Montesquieu (1689-1755). Napsal publikaci Duch zákonů, v níž konstatuje, že nejlepší je ústavní monarchie. Za nekorunovaného krále osvícenců byl považován muž známý pod spisovatelským jménem Voltaire (1694-1778), vlastním jménem Francois Marie Arovet. Byl významným rozšiřovatelem Newtonova díla a nejlépe spojil Vědeckou revoluci a Osvícenství. Významnými se staly i komedie Pierre- Augustina Carona de Beaumarchaise (1732-1799) a to především Lazebník sevillský a Figarova svatba.⁵

Velký vliv na další vývoj nejen literatury měl francouzský myslitel, spisovatel a také encyklopedista Jean-Jacques Rousseau (1712-1778). Jeho literární dílo je předzvěstí romantismu, zdůrazňoval nejen rozum, ale především cit. Důraz na citovou stránku života dal vzniknout období, kterému říkáme preromantismus. Preromantičtí spisovatelé, stejně jako osvícenci, odmítali despocie. Svobodu chápali jako právo jedince na ničím neomezený život.

Podle Anglického a Francouzského vzoru vznikaly vědecké akademie a různé učené společnosti v Německu, Rakousku, Švédsku a Rusku a to za přispění panovníků. V Rusku to byl Petr Veliký, který do vlasti zval vědce. Pozdější doba dala vzniknout i přímo ruským vědcům, mezi nejvýznamnější patřil Michal Vasilijevič Lomonosov (1711- 1785). V Německu se sám Fridrich Veliký zabýval vědou a poezií. Významnými osvícenci v Německu byli filosof Immanuel Kant (1759-1805), Johan Wolfgang Goethe

4 Zdroj: internet, http://www.odmaturuj.cz/dejepis/osvicenstvi/, volná interpretace, staženo 23.10.2011 5 Zdroj: internet, http://www.odmaturuj.cz/dejepis/osvicenstvi/, volná interpretace, staženo 23.10.2011

(1749-1832), G. E. Lessing a J. G. Herder. V Rakousku osvícenství vrcholilo za Josefa II.

V Praze a pak ve Vídni, tehdy působil známý vědec Ignác Born, který v roce 1774 založil v Praze 1. soukromou vědeckou společnost.⁶

Osvícenství je spjato též s pokrokem v oblasti přírodních věd. Při zkoumání se vědci opírali o zkušenosti. Francouzký chemik Lavoisier utřídil chemické prvky, Švéd Carl Linnae položil základy současného způsobu dělení rostlinné říše, první elektrickou baterii sestrojil Ital Alessandro Volta, první galvanický článek Ital Luigi Galvani, zdokonalený parní stroj sestrojil Skot James Watt a první létající stroj později předvedli v Paříži bratři Mongolfiérové. Dá se možná říci, že pokud by nedošlo k uvolnění vazeb ve společnosti a k reformám, nedošlo by k pokroku v oblasti přírodních věd, literatury a v dalších oblastech.

Co je tedy osvícenství? Immanuel Kant v roce 1784 napsal:

Osvícenství je, když člověk opustí svou nesvéprávnost, kterou si způsobil vlastní vinou. Nesvéprávnost je neschopnost použít vlastního rozumu bez vedení jiných.

Tato nesvéprávnost není způsobena vlastní vinou, jestliže je způsobena nedostatkem rozumu, ale nedostatkem rozhodnosti a odvahy používat vlastní rozum bez vedení jiných.Mít odvahu používat vlastní rozum je proto znakem osvícenství.⁷

Tato slova mají platnost i v současnosti.

Osvícenství se projevilo i v Rakousku. Osvícenými panovníky byly Marie Terezie a její syn Josef II. Cílem osvícenských reforem Marie Terezie bylo posílit stát, hospodářství, centralizace, germanizace a armádu. Reformy bychom si mohli rozdělit do několika oblastí:

a) Správní reformy, společné úřady (kromě Uher). V čele direktorium a státní rada, jako poradní orgán panovnice. Zrušena byla definitivně česká samostatnost zřízením Česko – rakouské kanceláře, v úřadech byli profesionální c.k. úředníci (císařsko- královští) = byrokratizace správy. Tím byly omezeny pravomoci stavovských zemských sněmů. Zřízen soudní dvůr a zrušeno mučení.

b) Hospodářské reformy, zahrnovaly především podporu podnikání (rozvoj textilních manufaktur) a ochranu před zahraniční konkurencí. Zavedena jednotná měna – tolarová a zlatková (1 tolar = 2 zlaté), první papírové peníze tzv. bankocetle. Byly

6 Zdroj: internet, http://www.litaz.wz.cz/slohy/ volná interpretace, staženo 23.10.2011 7 Zdroj: internet, http://www. Dejepis.com/index.plp?page, staženo 23.10.2011c

sjednoceny míry a váhy, zavedena Celní unie, tj. zrychlení pohybu zboží, byl proveden soupis půdy a obyvatel, Urbariální patent – upraveno a zlepšeno postavení poddaných.

c) Robotní patent – zmírnil robotu. Byla provedena tzv. Raabizace – část vrchnostenské půdy byl za poplatek rozdělen mezi rolníky. Zlepšilo se obdělávání půdy (zdokonalení pluhu), začalo se s používáním brambor (došly k nám z Ameriky přes Braniborsko), také v té době vzrostl počet obyvatel (245 nových vesnic), tj. více daní = větší bohatství státu.

d) Školská reforma, 1774 školský řád, povinná šestiletá docházka. Na venkově byly školy triviální, ve městech hlavní (učí se německy) a školy normální pro výuku pedagogů. Místo latiny se učí německy, jezuitům byly odňaty střední školy i univerzita.

e) Vojenská reforma, proběhla dle pruského vzoru, tj. odvody, jednotný výcvik, uniformy a výzbroj. To ale mělo za následek růst nákladů.⁸

O nejdůležitějších reformách se podrobněji zmíním v dalších částech této práce.

Za zmínku jistě stojí, že mezi významnými poradci Marie Terezie byli i Češi, a to Václav hrabě Kounic a hrabě Rudolf Chotek.

V průběhu dějin se občas objevili panovníci, kteří byli méně despotičtí, o některých by se dalo říci, že to byli osvícení panovníci, i když nežili v době osvíceného absolutismu.

Chtěl bych jmenovat alespoň jednoho: římský císař z julsko-klaudijské dynastie Tiberius Claudius Drusus Germanicus (10 př.n.l.-54 n.l.). Byl to na svou dobu velmi pokrokový a pilný reformátor. Vytvořil dokonalý státní aparát, proslul stavebními podniky, postavil např. Ostijský přístav, dobudoval vodovod, který započal stavět jeho zavražděný předchůdce, jeho synovec císař Caligula, budoval kanalizaci a další. Provedl reformy manželského, dědického a otrockého práva, v řečtině sepsal dějiny Etrusků a Kartaginců, propracoval císařskou správu. (Jeho předchůdce císař Caligula, který propadl šílenství, byl roku 41 n.l. zavražděn členy Pretoriánské gardy a Pretoriáni dosadili na trůn právě Claudia. Pretoriánská garda, která sloužila k ochraně císaře, vznikla již za císaře Augusta a měla 9 kohort – 4.500 mužů). Postava císaře Claudia byla velmi zpopularizována jednak knižně, ale především filmovým zpracováním a televizním seriálem.⁹

8 Zdroj: www.ucebnice-dejepisu.ic.cz/0802-osvícenství, volná interpretace, staženo 27.8.2011 9 Zdroj: http://www.cdmo.wz.cz/downloads/de/claudius.doc, volná interpretace, staženo 23.10.2011

2. Politická situace v Evropě v 18. století včetně Pragmatické sankce

V první časti této kapitoly bude vysvětlena Pragmatická sankce a důvody jejího vzniku.

Ve druhé části potom bude stručně popsána situace v Evropě a rovněž bude stručná zmínka o válkách o rakouské dědictví. Bude následovat charakterizace jednotlivých skupin obyvatelstva a upozornění na okolnosti vzniku manufaktur.

2.1. Pragmatická sankce

Osmnácté století začíná velkou válkou. V této válce šlo o španělské dědictví, na které si činil nárok jak francouzský král Ludvík XIV., tak habsburský císař. Oběma šlo o to, aby ve Španělsku mohli dosadit, případně udržet, vedlejší větve svých rodů. Habsburská monarchie za pomoci Velké Británie nakonec dosáhla úspěchu. O ten se zasloužili dva vynikající vojevůdci, a to vévoda z Marlborough a princ Evžen Savojský. Současně však s válkou o španělské dědictví na druhém konci Evropy zuřil konflikt mezi švédským králem Karlem XII. a jeho sousedy. Mírové smlouvy sice potom nastolily rovnováhu, ale války o různá nástupnictví tím však neskončily a pokračovaly v následujících desetiletích.¹⁰

Během války o španělské dědictví uzavřel císař Leopold I. se svými syny dohodu o nástupnictví, která byla označována jako Pactum mutuae succesionis. Předpokládal, že synové založí nové rodové větve, starší Josef ve střední Evropě a mladší Karel ve Španělsku. Kromě vzájemného následnictví v případě vymření mužských členů rodiny bylo poprvé zmíněno nástupnické právo žen. Leopoldův syn Josef I. předčasně roku 1711 zemřel. Tato situace donutila posledního mužského příslušníka rodu Habsburků Karla VI.

připravit řešení pro případ, že by také zemřel bez mužského dědice. Proto byla dne 19.

dubna 1713 vydána Pragmatická sankce, která určovala, že kdyby Habsburkové Karlem VI. vymřeli, kdo a v jakém pořadí by se stal nástupcem. Tento dokument stanovil pořadí nástupnictví žen podle prvorozenství. Dědici byli stanoveni následovně:

1. dcery Karla VI.

2. dcery Josefa I.

10 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 73

3. dcery a poté sestry Leopolda I.

Díky tomuto klíči se nástupcem stala Marie Terezie, prvorozená dcera Karla VI.¹¹

Císař se velmi silně zasazoval o přijetí tohoto dokumentu jak sněmy jednotlivých zemí, tak i sousedními panovníky. Pragmatická sankce byla přijata jednotlivě Zeměmi Koruny České, tj. Královstvím Českým (12.10.1720), Markrabstvím Moravským (17.10.1720), Vévodstvím Slezským (21.10.1720), Královstvím Uherským (19.6.1723), Královstvím Chorvatsko-Slavonským, tehdejšími zeměmi Rakouskými, tehdejším Rakouským Nizozemím, tj. Belgií a Lucemburskem, Vévodstvím Milánským a dalšími. Pragmatická sankce byla základním zákonem Rakouského mocnářství (později Rakousko-Uherského mocnářství) až do roku 1918.

Habsbursko-Lotrinská dynastie je po přeslici přímým, genetickým a legitimním pokračováním předchozích českých dynastií, a to Přemyslovců, Lucemburků a Jagelonců. Císař a král Karel I., jeho bratr a jejich potomci jsou po přeslici i potomky Jiřího z Poděbrad, jediného českého krále, který nebyl ani po přeslici potomkem přemyslovské dynastie, ani se do ní nepřiženil.¹²

Pragmatická sankce zachovávala personální unii suverénních království pod vládou společného panovníka. Zahraniční politika náležela do rezortu panovníka a byla společná pro všechny části říše. Vojsko bylo rovněž společné a to již od 16. století, kdy byla zřízena Dvorská válečná rada. Jednotlivá království a země přispívala na společnou obranu. Zpočátku proti Turkům, později obecně. Společná správa financí panovníka, která se jmenovala Dvorská komora, vznikla rovněž již v 16. století. Všechna království a země pod vládou Habsburků prokázaly již v době války o dědictví rakouské, velkou soudržnost a vůli setrvat pod vládou Habsburků a ve vzájemném svazku. To znamená, že personální unie se postupně stala i reálnou unií i bez formálního ustanovení. Zahrnovala Zemi Koruny České, Dědičné Země Rakouské, Království Uherské a Království Chorvatsko-Slavonské. Ustanovení společných politických orgánů bylo jen otázkou času.

Iniciativa v tomto byla na straně Habsburků. Politické reprezentace jednotlivých království a zemí se měly zúčastňovat ustanovování jednotlivých orgánů a stanovování jejich odpovědnosti vůči panovníkovi a sněmu. Bohužel politické reprezentace projevovaly v tomto směru až neuvěřitelnou pasivitu. Rovněž nebyly ochotny vytvořit

11 Zdroj: internet, http://cs.wikipedia.org/wiki/, staženo 30.11.2011

12 Zdroj: internet, http://www.marieterez.sweb.cz/i033.html, staženo. 27.8.2011

společný generální sněm, jako protiváhu panovnické moci.¹³

2.2. Stručná charakteristika nejvýznačnějších států Evropy v 18.

století

Rakouští Habsburkové byli od 15. století císaři Svaté říše římské národa německého.

Rakouské země se sice počítaly k německému národu, ale současně se habsburské soustátí vyvinulo v samostatnou mocnost. Habsburská monarchie byla státem mnoha tváří: hlavní město Vídeň jako kosmopolitní metropole, jazykově německé Rakousko se táhlo od Tyrolska až po Burgerland a Korutany, v rukou Habsburků byla také koruna česká a uherská (Praha a Budín byla významná kulturní střediska svých zemí). Uhry byly jazykově i nábožensky mnohotvárné. Milánské vévodství a toskánská sekundogenitura vnášely do tohoto uskupení zase italský prvek. Na území, které bylo ovládáno Habsburky se mluvilo více než 12 různými jazyky. Vídeň odrážela četné zahraniční vlivy. Italský a španělský přetrvával z doby před bourbonským ovládnutím Španělska, francouzský přišel z Lotrinska, neboť manžel Marie Terezie a tím i vládnoucí dynastie pocházeli z tohoto státu římskoněmecké říše.

Další velkou mocností v Evropě této doby bylo Prusko. V čele mělo agilního krále Fridricha II., který rozpoutal v roce 1740 válku o rakouské dědictví, v roce 1756 sedmiletou válku, v roce 1772 se zúčastnil prvního dělení Polska a držel i někdejší habsburské Slezsko a bývalé polské Západní Prusy. Zároveň však tentýž panovník učinil ze svých rezidencí v Postupimi a Berlíně střediska osvícenství.¹⁴

Francie se v průběhu 18. století, především za vlády Ludvíka XV., stala centrem osvícenství. Paříž je v té době centrem vzdělanosti a francouzština se stala téměř univerzálním jazykem. Přibližně od poloviny 18. století za vlády Ludvíka XVI. se ekonomická situace Francie začala zhoršovat a zároveň se zvyšovala státní zadluženost.

V té době byla francouzská společnost rozdělena na tři stavy:

1) duchovenstvo (přestavovalo necelé 1% společnosti, ale vlastnilo 10% půdy)

2) šlechta (tvořila necelé 2% obyvatel, zastávala nejvyšší funkce u dvora a v armádě).

První a druhý stav byl privilegovaný, neplatil daně

3) všichni ostatní, tento stav byl velmi různorodý- buržoazie (obchodníci, rentiéři),

13 Zdroj: internet, http://www.marieterez.sweb.cz/i033.html , staženo dne 27.8.2011

14 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny, 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 82-83

inteligence (lékaři, právníci učitelé), řemeslníci, dělníci, chudina na venkově, nevolníci.

Tento stav jako jediný platil daně.

Ekonomiku státu zhoršovalo několik věcí. Například nákladný způsob života u dvora, ale především cechovní monopoly a vnitřní cla. V důsledku toho dochází k úpadku absolutismu a nastává všeobecná nespokojenost, která vrcholí dobytím Bastily dne 14.7.1789. Tato událost je známá jako Velká francouzská revoluce.¹⁵

Anglie je v 18. století neustále na vzestupu. V Anglii probíhá industrializace a podařilo se jí ovládnout světová moře. Nekrvavou Slavnou revolucí byla vytvořena první konstituční monarchie, a zákon Bill of Rights povýšil práva občanů na zemský zákon. Dále zde byl vyhlášen Toleration Act, který zakazoval pronásledování kvůli víře. Nicméně v zahraniční politice se Anglii příliš nedařilo, ztratila třináct osad v Americe.

Rusko se s nástupem vlády cara Petra Velikého politicky aktivovalo a modernizovalo.

Hlavní město se ze vzdálené Moskvy přestěhovalo do přímořského Petrohradu. Zde byla založena akademie, kam přicházeli učenci z celé Evropy. Zmodernizovala se také armáda a současně se dál prohluboval absolutismus (samoděržaví). Osvícená carevna Kateřina II. byla politicky velmi aktivní, vůči Turecku, Švédsku, Dánsku i Polsku. Její kozácká jízda naháněla hrůzu a tradovalo se, že tvořila jednu dlouhou frontu od Rigy až po Krym.¹⁶

2.3. Války o rakouské dědictví

I když byla pragmatická sankce slavnostně potvrzena všemi zúčastněnými státy (s výjimkou Pruska), neváhali jejich vládci své závazky porušit. Hned po smrti Karla VI.napadli dědická práva Marie Terezie kurfiřti bavorský, saský a braniborský. Bavorský panovník Karel Albrecht, který měl za manželku dceru Josefa I., si nárokoval císařskou korunu a habsburské dědičné země na základě středověkého Privilegia minus, saský kurfiřt a polský král Friedrich August své nároky odůvodňoval sňatkem s jednou z dcer Josefa I., a braniborský kurfiřt a zároveň pruský král Fridrich II. vznesl dědické nároky na některá slezská knížectví.¹⁷ Jejich cílem bylo rozdělení monarchie tak, že Čechy měli být připojeny k Bavorsku. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht byl dokonce se souhlasem české šlechty v roce 1741 v Praze korunován českým králem. Dále se k Bavorsku měly

15 Zdroj: internet, http://www.dejepis.com/index.php?page=000, volná interpretace,staženo 23.10.2011 16 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck Mnichov 1993, česky Nakladatelství

Lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 85

17 Zdroj: internet, http://cs.wikipedia.org/wiky/V%C3%Allky, str. 2, staženo 30.11.2011

připojit Horní Rakousy, Tyroly a část Švábska. Sasko mělo dostat Moravu a Horní Slezsko a zbytek Slezska měl připadnout Prusku. Od té doby, tj. od korunovace Karla Albrechta, trvala nedůvěra Marie Terezie k Čechům. Pomohly jí Uhry, proto si také vymohly ústupky. (Marie Terezie byla korunována na českou královnu v roce 1743).¹⁸ Války o rakouské dědictví se odehrávaly v letech 1740 až 1748. Na straně Rakouska bylo Spojené království, Nizozemí a Rusko, proti monarchii bojovalo Prusko, Francie, Španělsko a Bavorsko. Výsledkem těchto válek byl Cášský mír z roku 1748.

Marii Terezii se obratnou politikou a vojenskými úspěchy podařilo odvrátit nebezpečí odtržení České koruny od monarchie. Došlo ale k některým územním ztrátám.

Vratislavským mírem z roku 1742 byla část Slezska odstoupena Prusku. Potrestání rebelů v Čechách proběhlo tentokrát mírně. I když bylo vyneseno mnoho trestů smrti, byly nakonec změněny ve vypovězení a konfiskace. Důsledky těchto událostí byly ale dalekosáhlejší. Utužil se vídeňský centralismus a došlo k postupné likvidaci Českého státu.¹⁹

Ještě jedna zajímavost: mír v Bavorsko-rakouské válce v roce 1745, místo svého zesnulého manžela, za Bavorskou stranu podepsala vdova Marie Amálie, dcera Josefa I.

se svou sestřenicí Marií Terezií. Syn Marie Amálie a následovník Maxmilián III.Josef se vzdal nároků na císařskou korunu. Novým římským panovníkem se tak stal manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský.

2.4. Chrakteristika jednotlivých skupin obyvatelstva

Šlechta – svět monarchů. Mnozí panovníci v 18. století (a nejen v něm) přenechávali vládu prvním ministrům různých kvalit. Zvlášť zřetelné to bylo ve Francii za Ludvíka XV. Tam v podstatě vládla madame de Pompadour. Jeanne-Antoinette Poissonová, která byla příslušnicí nižší vrstvy, určovala dějiny Francie od roku 1745 až do své smrti.

Příslušníků šlechty, panovníků, bylo v této době velmi mnoho. Jen Svatá říše římská národa německého měla přes 250 států a státečků se svými vládci. Ale mezi tehdejšími císaři a králi jsou čtyři, o kterých se dodnes mluví jako o velkých: Fridrich (Bedřich) II.

Veliký, pruský král, vysmíval se okázalosti a dvorskému světu. Jeho zámek v Postupimi

18 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. práva do roku 1945, 4.vydání, Praha, Leges, 2010, 640 stran, IBSN 978-80-87212-39-4, str. 150, volná interpretace

19 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. práva do roku 1945, 4.vydání, Praha, Leges, 2010, 640 stran, IBSN 978-80-87212-39-4, str.151

byl spíše pracovnou než dvorem. Byl současně i svým prvním ministrem a i svým vlastním vojevůdcem. Marie Terezie (1740-1780) dokázala svou říši vést stejně dobře i když se její způsob vládnutí lišil. Říkali jí Landesmutter, ale to jí nebránilo v zavádění reforem. Její syn Josef II. (císař 1765-1790) představoval zvláštní kombinaci panovnické autority a demokratického vystupování. Byl pracovitý stejně jako Fridrich II., ale hekticky se pouštěl do reforem, mnohdy ukvapených, kterých se pruský král uvážlivě vystříhal. A posledním velkým panovníkem byla Sophie, princezna von Anhalt-Zerbst, která se z malého německého knížectví dostala díky sňatku s budoucím carem Petrem III.

až do Petrohradu. Odtud pak jako carevna Kateřina II. (1762-1796) udivovala Evropu osvícenským programem, který neměl obdoby.²⁰

Šlechta - vyšší, nižší, úřednická. Vyšší šlechta patřila k nejvyšší společenské třídě a nacházela široké uplatnění, především u dvorů jednotlivých panovníků. Jejich sociální postavení bylo zajištěno velkým pozemkovým vlastnictvím, výnosnými funkcemi u dvora a v katolických zemích také biskupskými hodnostmi. Z těchto výšin vedla celá řada titulů směrem dolů ke skromnějším nižším šlechticům, svobodným pánům a baronům, kterých bylo v Evropě velmi mnoho. V oblastech, kde žili, měli svůj podíl na tradiční správě, na svých panstvích byli pány nad soudy a držiteli policejní moci.

Zasedali v provinčních parlamentech a na zemských sněmech. Od svých poddaných vybírali dávky a dosazovali duchovní. Mezi rytířstvem a svobodným panstvem se udržovalo stále silné stavovské povědomí. Být svobodným pánem znamenalo svobodu nahoru i dolů. Pokud ale takový šlechtic odešel ke dvoru, stával se z něho pouhý dvořan.

Mohl sice udělat kariéru, ale ztrácel svou nezávislost.

Vedle původní staré šlechty se v souvislosti s narůstajícím státním aparátem, postupně formovala úřednická šlechta. Do správních funkcí začali pronikat právníci měšťanského původu, neboť nové úřady vyžadovaly především odborné vzdělání. Bylo třeba ovládat latinu a rozumět římskému právu, které pozvolna vytlačovalo právo zvykové. A bylo nepředstavitelné, aby úředníci ve vyšších funkcích neměli šlechtický titul. A tak vznikla třída nových šlechticů v taláru úředníka, tzv. Noblese de robe (šlechta šatu).²¹

Duchovenstvo - bylo původně v uspořádání společnosti prvním stavem. Vzhledem k celibátu se tento stav musel neustále doplňovat z příslušníků jiných stavů. O rozšiřování

20 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0, str.16-18, volná interpretace

21 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové, noviny, 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 29-33

se přičiňovala jednak šlechta, tak i městský stav a poddaní, takže složení duchovenstva odráželo světskou stavovskou strukturu. Duchovenstvo bylo vždy propojeno se světem politiky. Uchovávalo si pevné postavení ve stavovských shromážděních. Např. Říšský sněm obsazoval svou lavici duchovních biskupy a opaty (většina prelátů zasedala ve druhé kurii), také francouzské uspořádání znalo klérus jako druhý stav a rovněž anglická Horní sněmovna byla složena z duchovních a světských lordů.

Každá vesnice měla faru a kostel. Faráři a pastoři byli chápáni jako pastýři duchovních oveček. Škola a sociální péče podléhaly dohledu duchovního vesnické farnosti. Kostel byl střediskem vesnice (i když mu občas konkuroval místní hostinec). Na venkově byl duchovní zpravidla jediným vzdělancem. A protože studium teologie bylo na prvním místě, tvořili duchovní vlastní páteř celé vzdělanosti. Právníků bylo málo a lékařů ještě méně. Teologové vyučovali na středních školách a vyšších školách, tvořili tedy nejen duchovní, ale i učitelský stav.

Měšťanstvo – pod označením třetí stav se rozuměl zbytek společnosti a měšťanstvo z tohoto pohledu bylo jeho součástí. Měšťanstvo bylo ve městech hospodářským a politickým faktorem. Některá města byly samostatné republiky, např. Benátská, Janovská, San Marino a další. Většina evropských měst podléhala monarchistickým vládám, ale některá si udržovala nezávislost, Norimberk, Frankfurt, ale především tři hanzovní města – Brémy, Hamburk a Lübeck. Zaměstnáním měšťanské vrstvy byla tradiční řemesla a řemeslné živnosti, které později přecházely v průmyslovou výrobu.

Část měšťanů pracovala v městské správě, většinou formou vedlejší činnosti. Měšťané v žádném případě nepředstavovali veškeré městské obyvatelstvo, přístup k měšťanským právům se začínal postupně omezovat a měšťanská vrstva se tedy uzavírala směrem dolů a nabývala jistých aristokratických rysů.²²

Obchodníci - byli pokrokovým rysem ve městech. Osmnácté století přineslo rozšíření výroby a tím i nové možnosti obchodu. Evropští obchodníci pronikali stále výrazněji do zámořských oblastí. Rozvoj dopravy podpořila soustava vnitrozemských průplavů, které byly vybudovány v 17. století, a rovněž se zlepšovala síť silnic. Část výroby se postupně z měst přesunovala na venkov, kde probíhalo předení a tkaní pro městské kupce. Toto předznamenávalo počátky manufakturní produkce. Později nabyla většího významu výroba strojů.

22 Zdroj: Ulrich Um Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov, 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny, 2001, ISBN 80-77106-394-0, str. 46-51

Řemeslníci – pro řemeslo na počátku 18. století stále ještě platily cechovní regule, tak jak byly vytvořeny v pozdním středověku. Řemeslník bydlel ve vlastním domě, kde měl umístěnou malou dílnu a k ruce měl několik tovaryšů. Zákony v té době omezovaly přijímání nevyučených pracovníků, takže bylo prakticky nemožné živnost rozšířit.

Přechod k podnikání ve velkém byl podmíněn přenesením práce na venkov, jak to činili velkoobchodníci.Teprve po odstranění cechovních řádů v 19. století bylo možné, aby například z kovářské dílny vznikla továrna na kovové výrobky. V městských republikách mělo řemeslnictvo v rukou politické páky k brzdění reforem, proto se snadněji reformy prosazovaly v monarchiích.²³

Rolnictvo – třetí stav se od vzniku měst dělil na městské a venkovské obyvatelstvo.

Rolníkům na venkově příslušel úkol opatřovat obživu nejen pro sebe, ale také pro stavy (šlechtu a duchovenstvo), a rovněž pro obyvatele měst. Ve střední a východní Evropě (na východ od řeky Labe) rolníci žili v nevolnictví. Rolník byl majetkem statkáře, téměř na stejné úrovni jako jeho koně nebo krávy. Bez povolení se nesměl stěhovat a vrchnostenskému schválení podléhaly i sňatky. Ovšem v jednotlivých oblastech byly poměry rozdílné. Největší svobodě v 18. století se rolníci těšili ve Švýcarsku, přesněji v pěti kantonech Švýcarského spříseženství a na přidružených územích Graubünden a Wallis. Měli právo ustavovat úřady ve vlastní obci a být do nich voleni a mohli se svobodně podílet na správě obce i země. Ale to bylo výjimečné, na území Rakouska v té době bylo ještě nevolnictví.

Co se týká hospodářské struktury, rozlišujeme velké sedláky s rozlehlými dvory a s vlastními příjmy z hospodářství, střední rolníky, kteří z půdy získávají jen na vlastní existenci, a drobné rolníky, kteří byli odkázáni na vedlejší výdělek. Ti všichni patřili k vesnické obci, dohromady ale tvořili jen menšinu místních obyvatel. Velkou část rolníků tvořili nájemci půdy, říkalo se jim pachtýři. Pro rolníky měla být šlechta jejich vojenským ochráncem, ale to často neplatilo. Nicméně v 18. století docházelo postupně ke změnám na venkově, platilo, že o podporu a zvelebování zemědělství se má starat stát a že vesničtí faráři a krajští úředníci mají pečovat o hospodářskou a duchovní situaci rolníků.²⁴

Lid – nižší vrstvy a jejich okrajové skupiny. Více než polovina městského obyvatelstva

23 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 53-57

24 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladarelství Lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 58-61

nepatřila k měšťanům a na venkově jen třetinu osob tvořili rolníci. To znamená, že skupina tzv. nižší vrstvy představuje největší část společnosti. Společným znakem této skupiny obyvatelstva bylo, že stály k službám buď středním nebo vyšším stavům, nebo se pohybovaly na okraji společnosti. Každá vyšší třída měla svou nižší služebnou vrstvu.

Měšťané měli své služebné a podomky, cechovní mistři pracovali s tovaryši, podnikatelé měli dělníky a domácké pracovníky. Na vesnici měl zámožný sedlák děvečky a pacholky a vlastně mu byla k dispozici celá nižší venkovská vrstva- nádeníci, domkaři a chalupníci.

Na okraji společnosti byly i etnické a náboženské menšiny. Doba osvícenství byla již tolerantnější než doby předešlé, ale ani jí se nepodařilo začlenit tyto skupiny do společnosti. Jednalo se především o Židy, (i když jim postupně byla umožňována jejich emancipace). Další skupinou byli Cikáni, kteří byli známí svým kočováním, podomním obchodem a krádežemi.²⁵

V 18. století se objevil problém šíření chudoby, a to jako důsledek zvyšujícího se počtu obyvatelstva. V důsledku toho se velmi rozšiřovala žebrota. Náboženské obce musely zřídit tzv. „ měšec na chudé „ a vybírat tak vlastně daň na chudé. Objevovala se snaha odstranit chudobu výchovou chudých k práci. Zwingliánsko-kalvinské myšlení říkalo: „že kde se rozmůže sklon k žebrání, tam je i chudoba, protože takto se ubíjí veškerá píle, všechna pracovitost a všechno úsilí dosáhnout něčeho řádným způsobem. Žebrota brání píli a pracovitosti.“²⁶

2.5. Manufaktury

S postupující industrializací se začala formovat nová vrstva domácích pracovníků a manufakturních dělníků, a to především v Anglii, Francii a ve Spojených nizozemských provinciích. V Rakousku se rozvoj manufaktur střetával i s nedostatkem pracovních sil.

Bylo to z důvodu vázání pracovní síly v nevolnickém systému na feudální velkostatky.

První manufaktury u nás vznikaly především jako podniky šlechtické, které byly založeny na práci nevolníků, případně na práci trestanců, neposlušných poddaných a zpustlých dětí.

25 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 68

26 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN 80-7106-394-0, str. 69

Již v roce 1498 bylo vydáno králem Vladislavem II. obchodní privilegium pro pražské kupce, roku 1671 bylo toto privilegium Leopoldem I. potvrzeno a rozšířeno na celé Čechy. Smyslem privilegia bylo vyloučení zahraniční konkurence zahraničních kupců.²⁷ Za vlády Marie Terezie a Josefa II. byla zjevná snaha preferovat domácí výrobky. Na dovoz byla uvalena větší cla a import některých výrobků, zvláště textilních, byl úplně zakázán. Široké řešení nabízel celní tarif z roku 1788. Rovněž se snažili usnadnit obchod uvnitř zemí, byla zrušena pravomoc vrchnosti vybírat mýta a poplatky za transport zboží přes jejich území. Ku příkladu na Moravě bylo roku 1782 zrušeno 360 míst, kde se vybíralo clo. Přesto ale mnohá povinnost poplatků zůstala – mostné /nutnost získat prostředky na udržování mostů/, převozné /přes vodní toky/ a další.²⁸Jedním z důvodů ochranářských opatření bylo udržet v zemi co nejvíce kapitálu a tím i podepřít politickou a vojenskou sílu státu.

Původní komerční deputace z doby Josefa I. byla v roce 1714 přetvořena v manufakturní komisi, která zkoumala rozvoj manufakturní výroby. Bylo to však pouhé nekvalifikované mapování situace. A tak v roce 1724 vzniká komerční kolegium, které již předkládá návrhy řešení.

Jednou z brzd rozvoje hospodářství byly cechy. A tak v roce 1731 byl zřízen úřad cechovního inspektora, který sloužil k dozoru nad činností cechů a zároveň byl vydán generální cechovní patent. Tento patent byl sice proti dělnicky zaměřen (např. v čl. 5 stíhá tovaryše jako zločince), ale zároveň omezuje privilegia cechů tím, že vyhrazuje úřadům možnost stanovit počty mistrů a tovaryšů v jednotlivých řemeslech. Dále umožňuje zvyšování počtu tovaryšů nad cechovní stanovy a ukládá vrchnostem, aby podporovaly zakládání živností. Pro případ, že by patent nebyl respektován, hrozí zrušením cechů vůbec. Následují cechovní artikuly z roku 1739, které tyto zásady dále rozvádějí a umožňují tak konkurenci manufaktur.

Pracovní poměry na panstvích byly alespoň rámcově upraveny robotními patenty, ale pracovní poměry v manufakturách a nově zakládaných továrnách byly ponechány na libovůli podnikatelů. Teprve koncem 18. století začínají být vydávány předpisy, které se snaží upravovat pracovní poměry dělníků, zejména žen a dětí. V roce 1786 byl vydán Dvorský dekret, který stanovil základní požadavky hygieny u pracujících dětí, např.

pracovní doba dětí do 12 let byla stanovena na 10 hodin a pro dětí 12-16 let na 12 hodin.

27 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. Práva do r.1945, 4.vydání, Praha: Leges 2010, 640 stran, IBSN 978-80-87212-39-4-, str.199

28 Zdroj: internet, www.pravo.wz.cz Bezouška,P. Přednášky z českých právních dějin, str.18

První počátky nemocenského pojištění dělníků nalézáme až v roce 1837, kdy dvorský dekret ukládal továrníkům, aby v případě úrazu či nemoci hradili dělníkovi pobyt v nemocnici po dobu maximálně čtyř týdnů.²⁹

29 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. Práva do r.1945, 4.vydání, Praha: Leges 2010, 640 stran, ISBN 978-80-87212-39-4, str. 199-200

3. Životopis Marie Terezie a Josefa II.

3.1. Marie Terezie

Královna česká a uherská z rodu Habsburků, vládkyně habsburské monarchie se narodila 13. 5. 1717 ve Vídni a zemřela 29. 11. 1780 také ve Vídni.

Matka Marie Terezie Alžběta, vévodkyně brunšvicko-wolfenbüttelská, se těšila pověsti jedné z nejkrásnějších panovnic své doby. I Marie Terezie působila na všechny, kdo se dostali do její blízkosti, laskavým kouzlem své osobnosti a neobyčejným půvabem s jakým vystupovala. Byla nejstarší ze tří sester a proto byla již od svého dětství předurčenou dědičkou arcidomu. Její otec, císař a král Karel VI., se jí snažil zajistit vzdělání přiměřené jejímu osudu, ale bylo zaměřeno především na poskytování základních, povšechných znalostí. Marie Terezie byla brzy schopna se vyjadřovat plynně francouzsky (byla to řeč diplomatů a vysoké politiky), španělsky (součást dvorního ceremoniálu), italsky (jazyk umělců) i latinsky, což byl úřední jazyk Uher. Nemluvila bohužel dobře německy, nýbrž vídeňským dialektem, a v žádném jazyce nedokázala psát bez chyb. Neobyčejně bystrým rozumem a spontánně upřímnou a čestnou povahou usnadňovala úkol své chůvě hraběnce Charlottě Fuchsové, kterou vždy zahrnovala úctou.

Terezie k ní měla velmi něžný vztah a nazývala jí Fuchsií (Lištičkou). Když vychovatelka zemřela, prokázala jí panovnice mimořádnou poctu tím, že jí nechala pochovat v habsburské rodinné kryptě u Kapucínů, kde byli jinak pohřbíváni jen vladaři a příslušníci tohoto rodu. Mladá arcivévodkyně byla velmi zbožná, patrněi výsledek jezuitské výchovy. Přísně dodržovala všechna náboženská přikázání a zhlížela se v dobročinné zbožnosti. Ráda navštěvovala posvátná poutní místa.

Marie Terezie měla značné umělecké nadání. Proto bylo samozřejmé, že v době vrcholného baroka na dvoře císařském, který se pyšnil vysokou kulturní úrovní, bylo její nadání bohatě rozvíjeno. Malbě se učila u malířky Rosalby Carierové, studovala balet a skladatel Georg Christoph Wagenseil ji učil zpívat. Roku 1736 byla Marie Terezie zasnoubena a brzy na to se provdala za toskánského vévodu Františka Štěpána Lotrinského, pozdějšího římsko-německého císaře, kterého celý život velmi milovala.

Na trůn Marie Terezie nastoupila po smrti svého otce v roce 1740. Byla sice půvabná, ale na vládu nebyla svým otcem připravena. Vynikala však bystrým úsudkem, výbornou

pamětí a hlubokým citem pro povinnost. Rychle se učila a prokázala mimořádnou energii, musela se však vyrovnat i s neúspěchy. Po jejím nástupu k moci započaly tzv.

války o dědictví rakouské. V těchto válkách habsburská monarchie většinu svého území ubránila. Největším neúspěchem byla ztráta Slezska, které dobyl pruský král Fridrich II.

Jeho spojenec bavorský vévoda Karel Albrecht s francouzskými spojenci vtrhl do Čech a do Rakouska, obsadil Prahu a dal se roku 1741 korunovat českým králem. Česká šlechta, která předtím schválila Pragmatickou sankci, zradila Marii Terezii a vzdala hold Karlu Albrechtovi. Nicméně vyskytl se z dnešního pohledu poněkud kuriózní problém.

Někdejší císař Karel VI. si přál, aby jeho královské koruny byly uloženy ve Vídni.

Protože česká královská koruna v Praze nebyla, nešlo posvětit legitimitu nového krále církevním obřadem. Karel Albrecht (novým jménem Karel VII.) však vyžadoval, aby mu čeští stavové jako svému novému panovníkovi vzdali hold a složili slib věrnosti. Každý, kdo by odmítl, měl být potrestán konfiskací majetku. Výzvy nového vladaře uposlechly na čtyři stovky šlechticů sídlících v Praze – Kinští, Kolovratové, Šternberkové, Černínové a další. Druhého holdování 8. 1. 1742 se zúčastnilo už jen 24 pánů a 46 rytířů, neboť se proslechlo, že Marie Terezie vůči těm, kdo se přidali na stranu bavorského kurfiřta, použije starého ustanovení o urážce královského Veličenstva.

Mezitím Marie Terezie vyjednávala v Uhrách s uherským sněmem. Královna si podržela své královské výsady. Nepovolila sice ustanovení uherské tajné rady, přislíbila však, že se s uherskými hodnostáři bude radit ve všech případech, které by se dotýkaly Uher. Ve finančních otázkách, kromě daňového osvobození šlechty, respektovala zvláštní práva uherské komory. Nakonec si uherská královna vymohla uznání vlastního manžela, velkovévodu toskánského, jako svého spoluvladaře. Uherské království tak ze své samosprávy nic neztratilo, přitisklo se však těsněji k obraně a k záchraně habsburské monarchie v okamžiku, kdy jí hrozil rozpad. Okamžitě poskytli Marii Terezii vojenskou hotovost, 40 tisíc mužů, z nichž 15 tisíc tvořila jízda, a bylo přislíbeno dalších šest jízdních pluků. Zapojení uherských jednotek do rozmáhajícího střetu mělo na protivníky Marie Terezie především morální dopad. Uherští Panduři byli značně proslulí svou udatností. Stačila pouhá obava, že by se mohli účastnit bojů a pruský král Fridrich II. se rozhodl podepsat příměří. Potom Marie Terezie s uherskou pomocí vytlačila z Čech bavorského Karla Albrechta. Tresty za zradu české šlechty nebyly vysoké, neboť panovnice ctila heslo Justitia et clementia (spravedlnost a mírnost), ale pocit nedůvěry k českým zemím v ní již zůstal po celou dobu její vlády.

Poté, co obnovila svou moc v českém království, přijala ve svatovítském chrámu 12. 5.

1743 svatováclavskou korunu a stala se českou královnou. Byla jedinou ženou, která vládla samostatně na českém trůnu jako femina rex, tedy žena vladařka, panovnice.

Korunovace byla pro ni formalitou, která anulovala nelegitimní nastolení bavorského Karla Albrachta na český trůn. Praha jí mimo jiné vděčí za to, že rozhodla přestavět a zařídit královské sídlo na Pražském hradě k pohodlnému bydlení. Roku 1754 vyslala do Prahy s tímto úkolem dvorního architekta Nicolu Pacassiho.

S Fridrichen II. podruhé válčila o Slezsko bezvýsledně v letech 1744-45. Potřetí a opět marně se jej pokusila znovu získat během tzv. sedmileté války, v letech 1756-63. Slezsko bylo totiž jednou z nejbohatších částí Rakouska.

Marie Terezie po nástupu na trůn brzy poznala, že převzala habsburskou říši v zaostalém stavu. Rozhodla se tedy přebudovat monarchii v silný, centralizovaný stát. Obklopila se vynikajícími odborníky, kteří prosadili četné reformy k oživení hospodářství. Jejími rádci byli hrabě Haugwitz, který navrhl správní reformy, hrabě Kounic, který se zabýval zahraniční politikou. Holanďan Gerhard van Swieten byl její osobní lékař a měl na starosti reformy zdravotnictví a vysokoškolské reformy a generál Ernst von Laudon, který byl přívrženec ofenzivního vedení boje, se podílel na reformě habsburské armády.³⁰ V roce 1765 náhle ovdověla a v její mysli nastal zlom. Přestala toužit po boji a změnách a stáhla se do sebe. Nosila výhradně smuteční šaty a výroční den manželovy smrti trávila každý měsíc v kapucínské hrobce u manželova sarkofágu. V roce 1767 onemocněla černými neštovicemi. Přestala se pohybovat, přibývala na váze, hlásily se nemoci vyššího věku. V roce 1764 byl její syn Josef II. korunován římsko-německým králem a o rok později ve svých čtyřiadvaceti letech se stal římsko-německým císařem. V roce 1765 hned po smrti svého manžela jmenovala Marie Terezie svého syna svým spoluvládcem.

Marie Terezie, která se poučila z vlastní nepřipravenosti ke státnickým povinnostem, starala se o budoucnost svého syna. Byl vychován k tomu, aby se dokázal zhostit svých vladařských povinností. Velmi často se ale s matkou dostával do sporů v názorech na řešení problémů, neboť Marie Terezie v této době již zastávala konzervativní postoje. S jeho radikálními představami o osvícenské vládě matka nesouhlasila.

Ke konci vlády Marie Terezie propukly dlouho neřešené problémy hospodářské. V Čechách, kde byly nejvyšší daně ze všech zemí monarchie, započaly roku 1775 selské bouře. Ozbrojení sedláci táhli na Prahu. Vojsko je sice bez problémů rozehnalo, ale

30 Zdroj: Victor-L.Tapié: Marie Terezie a Evropa, Librairie Atthéme Fayard 1973, česky 1.vydání tiskárna Finidr s.r.o. Český těšín, Praha 1997, 400 stran, ISBN 80-204-0616-6. str. 59-99, volná interpretace

neudržitelná situace se musela řešit. Proto ještě téhož roku vydala patent omezující robotu. V té době se již minimálně věnovala řízení země a postupně nechávala vládnout syna.

Marie Terezie zemřela ve svých třiašedesáti letech na rozedmu plic. Nedostatečný výkon srdce způsobil navíc těžkou vodnatelnost a otoky celého těla. Byla uložena do cínového sarkofágu po bok svého manžela v kapucínském klášteře ve Vídni.³¹

Rodina – matka: Alžběta Kristina Brunšvická, otec: Karel VI. Římský císař.

Manžel: toskánský vévoda František Štěpán Lotrinský, narozen 1708, zemřel 1765. V roce 1745 byl zvolen římsko-německým císařem. (Marie Terezie titul císařovny obdržela jen jako choť císaře). Nevěnoval se příliš vládnutí, věnoval se spíše podnikání, zakládal manufaktury v Čechách a v Rakousku a byl rovněž usilovný sběratel. I když měli šťastné manželství a svou ženu velmi miloval, byla jeho oficiální milenkou hraběnka Auerspergová.

Děti – Marie Terezie měla se svým manželem 16 dětí, z nichž ji deset přežilo.

Ze tří nejdříve narozených dcer se dospělosti dožila pouze Marie Anna, narozená roku 1738. Později se stala první abatyší kapitulního kostela Všech svatých v Praze. Během války o rakouské dědictví rodila císařovna téměř každý rok. V roce 1741 se narodil arcivévoda Josef, který jako prvorozený syn byl následníkem trůnu, následovala v roce 1742 Marie Kristina (Mimi), budoucí žena sasko-těšínského vévody Alberta. V roce 1743 se narodila Marie Alžběta, a počátkem roku 1745 arcivévoda Karel Josef, ale v šestnácti letech zemřel na neštovice. Roku 1746 se narodila Marie Amálie, pozdější vévodkyně parmská a konečně roku 1747 přišel na svět arcivévoda Leopold, který po smrti svého otce císaře Františka I. Štěpána vládl ve velkovévodství toskánském a později nastoupil po svém starším bratru Josefovi II. také na císařský trůn. V letech 1750 a 1751 se narodily arcivévodkyně Johana Gabriela a Josefa, z nichž první zemřela již ve dvanácti a druhá pak v šestnácti letech. Roku 1752 se narodila další dcera, arcivévodkyně Marie Karolína, stala se manželkou Ferdinanda IV. - krále neapolského a sicilského. V roce 1754 se narodil arcivévoda Ferdinand, který se později oženil s poslední dědičkou Modeny, Marii Beatrix d´Este, roku 1755 přišla na svět Marie Antoinetta, příští francouzská královna, jejíž jméno vstoupilo do dějin spolu s událostmi Francouzské

31 Zdroj: Victor-L.Tapié: Marie Terezie a Evropa, Libraire Atthéme Fayard 1973, česky 1.vydání, tiskárna Finidr s.r.o. Český Těšín, Praha 1997, 400 stran, ISBN 80-204-0616-6, str. 320-325, 360-363, volná interpretace

revoluce. A konečně roku 1756 se narodilo poslední dítě, arcivévoda Maxmilián František, pozdější kurfiřt arcibiskupa kolínského.

Marie Terezie byla skvělou matkou, ale svůj rodinný život přesto podřizovala státnickým povinnostem. Císařovna působila dojmem jakési selky či venkovanky. K životu na venkově ji přitahovala láska k přírodě. K rysům venkovanství patřil také její zdravý úsudek (zdravý selský rozum). Císařovna byla zkrátka venkovankou s usedlými zálibami.

Poslání, které si nezvolila, z ní však učinilo panovnici zcela oddanou údělu politika. Stala se tak jednou z nejvýznamnějších politických osobností v dějinách Evropy.³²

3.2. Josef II.

Narodil 13. 3. 1741 ve Vídni. Od narození byl oddělen od sourozenců a připravován na dráhu budoucího panovníka. Už v roce 1764 byl korunován římsko-německým císařem.

O rok později, po smrti svého otce Františka I. Štěpána Lotrinského, ho císařovna Marie Terezie jmenoval spoluvladařem. Sám potom vládl po její smrti od roku 1780 až do své smrti v roce 1790.

V devatenácti letech ho oženili se stejně starou parmskou princeznou Isabelou, vnučkou francouzského krále Ludvíka XV. Byla to vzdělaná žena. Od 8 let vychovávaná ve Versailles a Josef II. se do ní bláznivě zamiloval. Ona však měla lesbické sklony a udržovala intimní styk s manželovou sestrou Marií Kristýnou. V roce 1763 těhotná Isabela onemocněla neštovicemi. Před svou vlastní smrtí předčasně porodila druhou dceru, která také záhy zemřela. Josef II. žil až do konce svého života v iluzi, že prožívali šťastné manželství.

V roce 1765 byl Josef, který neměl stále žádného potomka, přinucen k dalšímu sňatku.

Jak svou první ženu miloval, tak druhou nenáviděl. Malou, tlustou, nevzdělanou a ošklivou Marii Josefu Bavorskou veřejně ponižoval. Za necelé dva roky po svatbě zemřela také na neštovice. Josef se jejího pohřbu neúčastnil.

Josef se rozhodl znovu neoženit. Povolal proto do Vídně na vychování a přípravu k vládě syna svého bratra, který se později ujímá vlády jako František I.

Své sexuální potřeby tajně ukájel u prostitutek. Chytil kapavku, přežil pravé neštovice a bolestivě ho trápily hemeroidy. Vše snášel až do jara 1789, kdy při záchvatech kašle začal chrlit krev. Zemřel časně ráno 20. 2. 1790, a 22. 2. byl uložen do kapucínské

32 Zdroj: Victor-L.Tapié: Narie Terezie a Evropa, Librairie Atthéme Fayard 1973, česky 1.vydání, tiskárna Finidr s.r.o. Český Těšín, Praha 1997, 400 stran, ISBN 80-204-0616-6, str. 108-110, volná interpretace

hrobky.³³

Reformy – Josef II. se chtěl nadšeně pustit do reforem po vzoru francouzských osvícenců, ale stále narážel na protirozhodnutí své matky. Teprve po její smrti mohl samostatně vládnout. V roce 1781 vydal toleranční patent, kterým odstranil jeden z pilířů, na kterých spočívala habsburská monarchie. Tímto patentem povolil luteránské, kalvínské i pravoslavné vyznání a také zrovnoprávnil židovské obyvatelstvo. Katolicismu ale stále ponechal výsadní postavení v církevní správě a školství. V roce 1781 rovněž svým patentem zrušil nevolnictví. Odebral tak vrchnosti právo bránit svým poddaným v uzavírání sňatků i v odchodu z panství, a další. Roboty patent zatím nelikvidoval, ale pouze sjednocoval a ohraničoval jejich míru. Obě výše uvedená opatření měla jednak soužit k důstojnějšímu rozvoji lidské bytosti, ale také státu a jeho potřebám v rozšiřující se průmyslové výrobě.

V katolickém fundamentalismu viděl Josef překážku pokroku. Zvlášť měl spadeno na kláštery. Ty, které nepečovaly o nemocné, o školní vzdělávání a pěstování vědy, rušil.

Dále nechal vzniknout tzv. josefínský katastr, který evidoval veškerou plodnou půdu.

Byly zjišťovány údaje o bonitě a hrubém výnosu podle jednotlivých plodin. Tento soupis se stal podkladem pro reformu daní a poddanských povinností.

Velmi významné bylo vydání Všeobecného trestního zákoníku, civilní i trestní právo nabylo moderních rysů. Byla stanovena rovnost občanů před zákonem, v podstatě byl zrušen trest smrti, bylo zrušeno mučení a zmizely tresty za čarodějnictví. Za josefínské éry se ve velkém začaly budovat vesnické a městské školy a zdravotnická zařízení.

Rostla síť dopravních spojů, stavěla se divadla, otevíraly knihovny, přibylo nakladatelů a výrazně vzrostl sortiment knih.

Stát vynakládal velké úsilí a prostředky na povzbuzování průmyslové výroby, rozvíjely se zejména plátenické a soukenické manufaktury. Textilní výroba se v tomto období na úhrnné výrobě podílela asi 84%. Velmi zajímavé i bylo, že úřady začaly kontrolovat, zda města se v pravidelném cyklu zbavují odpadů a zda dodržují protipožární a hygienické potřeby. Rovněž vznikala městská policie, která se ujala dozoru nad bezpečností občanů.

Vyhlášení berního a urbariálního patentu znamenalo rovnoměrné zdanění poddaných a vrchnosti a též i zrušení roboty. Josef také chtěl jazykově sjednotit monarchii, kde upřednostňoval němčinu. Jeho doba byla dobou nejtvrdší germanizace, čímž vyvolal v

33 Zdroj: internet, http://minulost.org/archiv/57/josef-ii-cesky-kral, staženo 18.8.2011

českých zemích stav, kterému říkáme české národní obrození.

Na rozdíl od své matky chtěl vše řídit a kontrolovat sám, svá rozhodnutí prosazoval bez porady a konzultací a mnohdy neuváženě. Po jeho smrti bylo mnoho reforem zrušeno, ale přesto jsou po další generace vnímány jako osvobozující průkopnické.³⁴

34 Zdroj: internet, http://www.ireferaty.lidovky.cz/100/2979/Josef-II , staženo 19.6.2011

4. Nejznámější reformy a jejich stručný popis

Reforem, které vytvořila Marie Terezie a její syn Josef II., byla celá řada. V této kapitole budou připomenuty a stručně popsány alespoň ty nejznámější.

Tereziánský katastr – byl vytvořen v roce 1748 jako 1. tereziánský katastr berní. Byl to soupis poddanské půdy, ze které byla odváděna berně. Tento soupis pozemků a všech dalších důchodů podrobených pozemkové dani byl zahájen již v roce 1713 a dokončen v roce 1748, kdy došlo po dlouhých soupisových akcích ke stanovení berního základu z čistého výnosu poddanských usedlostí, tzv. rustikálu. 1. tereziánský katastr byl po určité revizi nahrazen v roce 1757 druhým tereziánským katastrem, ke kterému byl připojen soupis vrchnostenské půdy, tzv. dominikál (exequstorium dominicale-panské vyrovnání).

Tento katastr evidoval i příjmy feudálů z průmyslového podnikání, z poddanských platů a robot včetně majetku církve a městského hospodářství. Toto zdanění však bylo ve srovnání s rustikálem nižší.³⁵ Tento soupis sledoval vojenské posílení soustátí. Vojenské zájmy diktovaly státu, aby poddaní, jako hlavní dodavatel vojenských kontingentů pro rakouskou armádu, byli vůbec fyzicky schopni tehdy doživotní vojenské služby.³⁶

Rolníci, kteří vlastnili půdu buď dědičně, nebo jí měli v nájmu, byli rozděleni do daňových skupin dle velikosti pozemků, které měli k dispozici. Sedláci obdělávali pozemky o rozloze 30-60 korců (1 korec je asi 29 arů). Tito sedláci vlastnili potahy a byli vrchnosti povinni robotou s povozem a potahy. O stupeň níže stáli tzv. hospodáři, rozloha jejich pozemků se pohybovala v rozmezí 15-30 korců. Poté následovali chalupníci s pozemky 5-15 korců, dále pak lidé, kteří měli k dispozici jen malé zahrádky kolem svých domů a nakonec ti, kteří neměli nic jiného než své obydlí. Z nich se rekrutovali podruzi, čeledíni, chudina a tuláci. Všechny změny v držbě půdy, tj. prodeje, koupě, dědictví, zaznamenávala do registrů sama obec. Příslušní komisaři tedy shromáždili všechna prohlášení a požadavky pro potřebu nového katastrálního soupisu a zapsali je do různých rubrik formuláře. Byla tak shromážděna nesmírně obsáhlá dokumentace, která je pro nás významným pramenem informací.

V této době existovalo v Čechách asi 52.092 berních usedlostí. Kromě přímých daní byly také vybírány daně nepřímé, jako například různé formy potravinových daní – z masa, z tabáku, ze soli. Krom toho vrchnost poddané nutila, aby na svých polích živili mladý

35 Zdroj: internet, http://www.cojeco.cz/index.php?id_desc=96764 staženo 7.12.2011

36 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. Práva do roku 1945, 4.vydání, Praha: Leges 2010, 640 stran, ISBN 978-80-87212-39-4, str.173