Fakulta financí a účetnictví
DIPLOMOVÁ PRÁCE
2008 Jana Kurzweilová
Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta financí a účetnictví Katedra měnové teorie a politiky
Obor: Finance
Název diplomové práce:
Treasury, Cash a Risk management
Autor diplomové práce: Jana Kurzweilová
Vedoucí diplomové práce: Ing. Naďa Blahová, Ph.D.
Rok obhajoby: 2008
Čestné prohlášení:
Prohlašuji, že diplomovou práci na téma „Treasury, Cash a Risk management“ jsem vypracovala samostatně a
veškerou použitou literaturu a další prameny jsem řádně označila a uvedla v přiloženém seznamu.
V Praze dne 9. ledna 2008
Jana Kurzweilová
P o d ě k o v á n í
Ráda bych tímto poděkovala paní Ing. Naďě Blahové, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce, za poskytnutí odborných konzultací a za laskavý a
trpělivý přístup a dále panu Ing. Romanu Kozmérovi za poskytnutí stěžejních podkladů pro mou práci.
Anotace
Cílem mé práce je definovat a popsat oddělení treasury ve firmě, jeho organizační strukturu, hlavní činnosti a funkce, jako je cash management a risk management a definovat jednotlivé prostředky, které napomáhají k dosažení cílů risk a cash managementu. Jelikož je s činností řady firem spojeno široké spektrum rizik, která mohou mít podstatný vliv na její hospodářskou situaci, je pro firmy nezbytné zavést systém řízení rizik do jejich podnikových procesů. Stejně tak je pro firmy nezbytné efektivně řídit hotovost neboli likviditu, která nastavuje správnou úroveň pracovního kapitálu a napomáhá tak k úspěšnému řízení rizik.
Osnova:
Anotace 3
1. Úvod 5
2. Treasury 6
2.1 Hlavní aktivity treasury 7
3. Cash management – řízení likvidity (hotovosti) firmy 8 3.1 Nejčastěji používané přehledy při řízení likvidity 9
3.2 Cash flow firmy 10
3.3 Vztah zisku a likvidity 11
4. Risk management – řízení rizik 11
4.1 Základní pojmy: 13
4.2 Statistické charakteristiky rizika 14
4.3 Finanční rizika 15
4.3.1 Analýza tržního rizika 16
4.4 Příklad na metodou VaR 17
4.4.1 Výpočetní metody VaR 17
4.4.2 Příklad výpočtu VaR pomocí metody historické simulace 18
4.5 Proces řízení rizik ve firmě 19
4.6 Strategie řízení rizik 22
4.7 Integrované řízení rizik 23
4.8 Průzkum implementace řízení rizik do podnikových procesů v ČR 24
5. Front office 34
5.1 Finanční deriváty 34
5.1.1 Outright Forward 35
5.1.2 Devizové swapy - FX Swaps 36
5.1.3 Měnové swapy – Currency swaps 37
5.1.4 Futures 37
5.1.5 Opce 38
5.2 Vývoj směnných kurzů a úrokových sazeb 38
5.3 Případová studie na měnové riziko 40
6. Back office 44
6.1 Úročení běžného účtu 46
6.2 Depozitní nástroje 47
6.3 Depozitní směnka 47 6.4 Korporátní směnka 48
6.5 Dluhopisy 48
6.5.1 Příklad na duraci dluhopisu 50
6.6 Kontokorentní úvěr 50 6.7 Krátkodobý úvěr 50
6.8 Úvěrové linky 51
6.9 CASH-POOLING 51
6.9.1 Tuzemský TARGET BALANCE CASH-POOLING 53 6.9.2 Tuzemský NOTIONAL CASH-POOLING 54 6.9.3 TARGET BALANCE CROSS-BORDER CASH-POOLINg 54 6.9.4 CROSS-BORDER NOTIONAL CASH-POOLING 54 6.9.5 CROSS-BORDER CASH-POOLING S INTRA
DENNÍMI CROSS- CURRENCY SWEEPY 55 6.10 Případová studie – cash pooling 55
7. Trade finance 59
7.1 Dokumentární akreditiv 60
7.2 Platba předem 64
7.3 Dokumentární inkaso 64
7.4 Dodávky na otevřený účet 66 7.5 Dodavatelský úvěr 67
7.6 Bankovní záruka 68
7.7 Výhrada vlastnictví 72
7.8 Factoring 73
7.9 Pracovní kapitál 75
7.10 Případové studie – factoring 76
8. Závěr 79
Seznam použité literatury a pramenů 81
Přílohy 83
1. Úvod
Počátkem 70. let došlo k rozpadu Breton-Woodského měnového systému (1944 – 1971). V tomto systému byly národní měny vázané fixním poměrem (oscilační pásmo + 1%) na USD, který byl jedinou měnou směnitelnou za zlato v poměru 35 USD za trojskou unci neboli za 31 gramů zlata. Státy mohly revalvovat či devalvovat své národní měny pouze za předchozí dohody s Mezinárodním měnovým fondem v případě zásadních nerovnováh platebních bilancí. Dlouhodobou nerovnováhu platební bilance bylo možno též řešit překlenovací půjčkou od Mezinárodního měnového fondu. Tento systém byl zvolen po 2. světové válce. Floating byl v té době nepřijatelný, protože se státy snažily o stabilizaci měnových kurzů a o zmírnění finančních a kursových rizik.
Jeho cílem bylo nastolení stability ekonomik. Ale v průběhu dalších let docházelo ke stále silnějším tlakům na opuštění od tohoto systému, jedním z argumentů byl nerovnoměrný vývoj v jednotlivých ekonomikách a to, že systém neodráží reálnou situaci postavení jednotlivých měn v mezinárodním měnovém systému. Systém byl ale nadále držen do 70. let, kdy došlo k rychlému a bouřlivému krachu, který s sebou nesl negativní důsledky v podobě rozkolísaných devizových kurzů a celkové nestability světových ekonomik. Po pádu Breton-Woodského systému byla oficiálně zrušena směnitelnost USD za zlato, následně byla provedena devalvace USD a rozšířeno oscilační pásmo měn na + 2,5%. V roce 1976 byl oficiálně přijat systém volně pohyblivých kurzů, tzv. floating. Fluktuace měnových kurzů a jeho nestabilita přispěla v následujících letech k nárůstu tržního rizika na finančních trzích. Rizika představují pro firmy možnost, že negativně ovlivní jejich hospodářský výsledek, proto se firmy snaží tyto rizika, která jim plynou z jejich činnosti, identifikovat a nalézt řešení, jak těmto rizikům předcházet. V souvislosti se zvýšením rizik na trzích došlo k růstu důležitosti pojmu řízení rizik neboli risk managementu. Jak již bylo uvedeno, firmy podléhají zejména tržní rizikům, pro nejvíce firem představuje riziko nepříznivý vývoj úrokových sazeb a měnových kurzů.
Jedním z dalších rizik, kterému firmy často čelí, je riziko likvidní. I když má firma dobré hospodářské výsledky a pozitivní cash flow, může nastat situace, kdy nemá dostatečnou likviditu, tedy nemůže momentálně dostát svým závazkům. Nebo naopak má příliš mnoho volných prostředků, které by mohla vhodně investovat, aby došlo k jejich dalšímu zhodnocení. Firmy tedy musí dostatečně řídit i svou hotovost – cash
management. K implementaci cash a risk managementu do firmy slouží oddělení treasury. Tyto oddělení začaly původně vznikat v bankách, později našly uplatnění i ve firmách. Některé české firmy však dosud nezačlenily systém řízení rizik do svých procesů, jiné svěřily toto řízení externím firmám. V následujícím textu se proto pokusím popsat činnosti oddělení treasury se zaměřením na začlenění risk management a cash management do procesů firem.
2. Treasury
V současné době neexistuje normativní odpověď na otázku, jaká je optimální organizace a struktura oddělení treasury. Pojetí oddělení treasury se v konkrétních firmách liší.
Některé firmy mají centralizované oddělení treasury, jiné mají decentralizovanou organizační strukturu, jedná se především o podniky ve skupině, kdy záleží na mateřské společnosti, zda bude mít globální treasury platformu nebo decentralizovanou. Současné trendy se přiklání spíše k centralizované formě uspořádání treasury.
Ve většině podniků a bank se oddělení treasury dělí na další tři pododdělení a to na front office, back office a middle office. Označení middle office se používá především v bankách, já jsem si ve své práci zvolila následující dělení treasury.
Treasury Manager
Back Office Trade Finance
Front Office
Schéma č. 1, zdroj: autorka
Místo oddělení middle office jsem zvolila oddělení trade finance, které firma zakládá v případě, že je exportérem. Toto oddělení tedy finančně zajišťuje export firmy, jedná se především o zajištění plateb do zahraničí, vedení kont v zahraničí a řízení pohledávek.
Oddělení front office se zaměřuje na řízení rizik, zatímco oddělení back office řídí
hotovost. V dalším textu se podrobněji vrátím k náplním činnosti jednotlivých oddělení.
Pojem treasury je vykládán jednotlivými slovníky různě. Nejčastěji vyskytovaná definice zní, že treasury je vlastně jakási finanční správa podniku. Mohli bychom konstatovat, že hlavní činnosti oddělení treasury jsou řízení rizik, řízení likvidity, řízení pohledávek a řízení vztahu s bankami. [14]
2.1 Hlavní aktivity treasury
• řízení likvidity
- krátkodobé a dlouhodobé financování - řízení hotovostních a investičních aktivit - řízení vztahů s bankami [9]
Tedy zajistit cílový objem pracovního kapitálu včetně likvidní rezervy na pokrytí rizika nesplnění plánu cash flow. Sbírat informace, vyhodnocovat je a včasně reagovat na možnou změnu cash flow.
• minimalizace nákladů na zajištění pracovního kapitálu - splnit benchmark v oblasti investování volných zdrojů
- minimalizovat náklady na bankovní služby [9]
• technické zajištění transakcí a jejich vypořádání
• řízení finančních rizik (hedging) - řízení úrokových rizik
- řízení transakcí a převodů - řízení měnových rizik [9]
Díky růstu úrokových sazeb a stále větší volatilitě měnových kurzů je řízení cash flow a plánování likvidity stále důležitějším úkolem oddělení treasury.
3. Cash management – řízení likvidity (hotovosti) firmy
Řízení likvidity je proces, ve kterém se sledují očekávané příjmy a výdaje, neboli peněžní toky ve firmě, přičemž základním vstupem je pracovní kapitál. Pokud má firma více oběžného majetku než krátkodobých zdrojů, vykazuje vysoký ukazatel čistého pracovního kapitálů a tím vysokou likvidnost, je tudíž schopná v případě potřeby čelit nepříznivým neočekávaným peněžním výdajům. Při analýze likvidity společnosti používáme především tyto ukazatele:
Pohotová likvidita = (krátkodobá aktiva – zásoby)/krátkodobé dluhy
- tzv. rychlý poměr, nejrozšířenější ukazatel likvidity, který byl navržen za účelem odstranění nedostatků předchozího ukazatele, do tohoto ukazatele nezahrnujeme zásoby ani dlouhodobě či špatně vymahatelné pohledávky. [3]
Okamžitá likvidita = peněžní prostředky/okamžitě splatné dluhy
- tzv. hotovostní poměr, tento ukazatel vypovídá pouze o finančním majetku, do čitatele dosazujeme pouze peníze a cenné papíry, do jmenovatele krátkodobé závazky. [3]
Běžná likvidita = krátkodobá aktiva/krátkodobé dluhy
- tzv. běžný poměr, ze všech tří ukazatelů má nejmenší vypovídací schopnost, jedná se o poměr mezi celkovými běžnými aktivy podniku a celkovými krátkodobými závazky, přičemž největším problémem tohoto ukazatele je jeho citlivost na strukturu zásob vzhledem k jejich prodejnosti na straně aktiv, na straně pasiv jsou problémem závazky splacené pozdě či vůbec. V obou těchto případech dochází ke snížení likvidity podniku a následné ztrátě. [3]
¾ Pro výpočet v % je nutné vynásobit předchozí vzorce 100.
Firma musí sledovat několik druhů finančních toků a to především:
• toky z obchodní činnosti
• toky v domácí i cizí měně
• vnitrokoncernové a externí toky
• dlouhodobé a krátkodobé
Zásady cash managementu jsou následující:
• regulovat zůstatky finanční hotovosti
• řídit zajištěnost krátkodobými zdroji
• vyhnout se prodlení
• optimálně využít úvěrové linky [9]
Řídit hotovost firmy znamená sestavovat a vyhodnocovat plány vytváření a užití finančních zdrojů a zároveň hodnotit hospodárnost těchto zdrojů.
3.1 Nejčastěji používané přehledy při řízení likvidity Rozpočet
V tomto přehledu je přesně určeno, jak bude firma čerpat prostředky v následujícím roce. Tyto prostředky jsou nejčastěji rozděleny na investiční a provozní.
Finanční plán
V tomto plánu se stanovuje očekávaný vývoj financování firmy z pohledu interních a externích zdrojů.
Predikce Cash flow
Cash flow se v tomto případě stanovuje přímou metodou, je zde kladen důraz na potřebu vidět až za rozpočet. Cílem je schopnost obstarat dlouhodobé zdroje financování. Cash flow se predikuje podle potřeb firmy, nejčastěji však v horizontu šesti měsíců tzv. 6M predikce Cash flow. Firmy, které jsou exportérem a mají své pohledávky a závazky v zahraničních měnách, sestavují i predikci cash flow v zahraničních měnách tzv.
devizový plán, který se každý měsíc aktualizuje.
Desetidenní predikce příjmů a výdajů
Tento přehled obsahuje aktualizaci denních plateb a dále podrobnou predikci plateb v jednotlivých měnách tzv. devizový plán.
3.2 Cash flow firmy
Nedílnou součástí je sledovat a porovnávat skutečný a požadovaný cash flow firmy.
Platební síla firmy musí pokrýt výdaje. Cash flow je rozdíl mezi skutečnými příjmy a skutečnými výdaji podniku za určité časové období. . Jedná se o tokově orientovanou veličinu charakterizující přísun prostředků z jednotlivých operací. Oficiálně se podle české terminologie vykazuje v Přehledu o peněžních tocích. Cash flow vypovídá o finanční situaci podniku a její likviditě, proto musí být pečlivě plánován, v případě nepříznivého cash flow se může dostat podnik do finančních problémů. Cash flow se určuje přímou nebo nepřímou metodou:
Přímá metoda:
Výnosy, které představují peněžní příjem
- učetní náklady, které jsou zároveň peněžním výdajem Nepřímá metoda
Zisk + odpisy
- výnosy, které nepředstavují peněžní výdaj
Cash flow podniku zvýšíme, zvýšíme-li skutečné příjmy. A to zvýšením cen výrobků či služeb, zvýšením počtu vyráběných výrobků či poskytovaných služeb, snížením nákladů nebo prodejem pohledávek factoringovým společnostem.
Řízení cash flow je součástí řízení celé společnosti. Finanční strategie firmy je zaměřena na zvýšení hodnoty podniku, popř. maximalizace zisku. Investice jsou pořizovány pouze z vlastního cash flow. Provádí se měsíční dohled nad peněžními toky v jednotlivých měnách.
Základním cílem většiny firem je maximalizace čistých výnosů (zisku) při minimalizaci rizika a při zajištění likvidity, přičemž platí, že zisk může počkat likvidita nikoliv.
3.3 Vztah zisku a likvidity
AKTIV AKTIV
LIKVIDITY LIKVIDITY
Schéma č. 2, zdroj: autorka
Základem cash managementu je získat přehled o aktuální cash pozici neboli přehled o aktuální a očekávané likvidní pozici firmy v jednotlivých oblastech řízení firmy. Firmy si tak zajišťují dostatečnou likviditu na jednotlivých účtech, aby mohly být realizovány odchozí platby. Nezbytnou denní činností oddělení treasury je řízení peněžní dispozic, tzn. eskontovat či postupovat směnky a pohledávky, urychlovat inkasa nebo odkládat úhrady závazků.
Firma předpovídá budoucí peněžní toky z firmy a naopak do firmy v domácí i jiných měnách a následně zkoumá úspěšnost svých předpovědí. Cash management je nezbytným základem pro řízení finančních rizik společnosti. [9]
4. Risk management – řízení rizik
Nejprve by bylo vhodné definovat pojem riziko, dále se zaměřím na finanční rizika a na řízení rizik jako na proces ve firmě.
Riziko je pojem, který se poprvé objevil v 17. století a to v souvislosti s lodní plavbou.
Výraz riziko („risico“) pochází z italského jazyka a bylo jím označováno úskalí, kterému se museli námořníci vyhnout. Starší encyklopedie, např. Ottův obchodní slovník z roku 1924, vysvětlují pojem riziko jako odvahu či nebezpečí, sloveso riskovat pak jako odvážit se něčeho. Ačkoliv již toto se blíží soudobému chápání pojmu riziko,
ve smyslu možné ztráty se začíná objevovat až později - Masarykův slovník naučný z roku 1932. [1]
Podle dnešních výkladů se rizikem rozumí nebezpečí vzniku škody, poškození, ztráty či zničení, případně nezdaru při podnikání. (1)
Neexistuje jedna obecně uznávaná definice, pojem riziko je definován různě:
• Pravděpodobnost či možnost vzniku ztráty, obecně nezdaru.
• Variabilita možných výsledků nebo nejistota jejich dosažení.
• Odchýlení skutečných a očekávaných výsledků.
• Pravděpodobnost jakéhokoliv výsledku, odlišného od výsledku očekávaného.
• Situace, kdy kvantitativní rozsah určitého jevu podléhá jistému rozdělení pravděpodobnosti.
• Nebezpečí negativní odchylky od cíle (tzv. čisté riziko).
• Nebezpečí chybného rozhodnutí.
• Možnost vzniku ztráty nebo zisku (tzv. spekulativní riziko).
• Neurčitost spojená s vývojem hodnoty aktiva (tzv. investiční riziko).
• Střední hodnota ztrátové funkce.
• Možnost, že specifická hrozba využije specifickou zranitelnost systému. (2)
Při řízení podnikatelských rizik je dobré vycházet z definice rizika jako možnosti, že s určitou pravděpodobností dojde k události, která se liší od předpokládaného stavu či vývoje, přičemž nemůžeme chápat riziko pouze jako samotnou pravděpodobnost, neboť v sobě zahrnuje i kvantitativní rozsah dané události (3). Finanční teorie definuje riziko jako volatilitu finanční veličiny okolo očekávané hodnoty v důsledku změn řady parametrů.
(1), (2) Vladimír Smejkal, Karek Rais: Řízení rizik (str. 66, kap. 4.1), Grada Publishing 2003 (3) D.W. Pearce: Macmillanův slovník moderní ekonomie, Victoria Publishing 1995
Volatilita se matematicky vyjadřuje standardní odchylkou pravděpodobnostního rozdělení změny hodnoty finanční veličiny např. zisku nebo hodnoty portfolia.
Volatilita vyjadřuje možnou změnu v hodnotě rizikového faktoru, přičemž rizikovým faktorem může být devizový kurz, úroková míra, cena akcie apod. S pojmem riziko je tedy spojen další pojem – změna. Změna ekonomické veličiny v čase, která nabude pozitivní nebo negativní odchylky oproti hodnotě, která je očekávána. [1]
4.1 Základní pojmy:
Aktivum:
Aktiva dělíme na hmotná a nehmotná aktiva .Mezi hmotná aktiva řadíme peníze, cenné papíry, nemovitosti apod., mezi nehmotná aktiva předměty průmyslového a autorského práva, informace, ale také kvalitu a morálku pracovníků. Obecně je tedy aktivem vše, co má pro subjekt hodnotu a tato hodnota může být vlivem hrozby zmenšena, aktivem může být i sám subjekt, jelikož hrozba může působit na celou jeho existenci. Při ohodnocování aktiva bere v úvahu pořizovací náklady aktiva či jiné náklady na jeho pořízení, jak důležité je aktivum pro existenci či chování subjektu, náklady na překlenutí škody na aktivu, jak rychle bude tato škoda odstraněna apod. [1]
Hrozba:
Síla, událost, aktivita nebo osoba, která má nežádoucí vliv na aktivum. Hrozbou může být přírodní katastrofa, přístup k informacím nežádoucí osobou, růst kurzu CZK/EUR nebo i kontrola finančního úřadu.Škoda způsobená hrozbou se nazývá dopad hrozby.
Ten můžeme odvodit od absolutní hodnoty ztrát. Do absolutní hodnoty ztrát zahrnujeme náklady na znovuobnovení aktiva nebo náklady potřebné na odstranění škod způsobených hrozbou. [1]
Zranitelnost:
Charakteristika aktiva vyjadřující jeho citlivost na působení hrozby. [1]
Protiopatření:
Vše, co bylo speciálně navrženo pro zmírnění či eliminaci dopadu hrozby. Jejich cílem je předejít vzniku škody nebo co nejlépe překlenout následky škody. Protiopatření jsou spojena se dvěma důležitými pojmy – efektivitou a náklady. [1]
Efektivita: hodnotí vhodnost použitého protiopatření,
Náklady: do nákladů zahrnujeme náklady na pořízení, zavedení a provozování protiopatření.
Efektivita a náklady jsou důležitými parametry při výběru protiopatření.[1]
4.2 Statistické charakteristiky rizika
Pokud chceme změřit absolutní výši rizika, používáme k tomu dvě základní statistické charakteristiky – směrodatnou odchylku a rozptyl. Při kvantifikaci rizika srovnáváme odchylky jednotlivých očekávaných hodnot sledované charakteristiky např.
očekávaných výnosů od průměrné očekávané hodnoty např. výnosové míry. [1] [4]
Rozptyl očekávaných hodnot charakteristiky je dán součtem druhých mocnin odchylek jednotlivých předpokládaných hodnot charakteristiky od průměrné hodnoty násobeno pravděpodobností výskytu těchto stavů. Zhruba řečeno, rozptyl je mírou variability náhodné veličiny. [4]
Vzorec pro rozptyl:
S2 …………rozptyl, některé prameny značí rozptyl též jako σ2 Y………….základní proměnná, zkoumaný číselný znak
Y1 - YN …..hodnoty, které proměnná nabývá na jednotlivých prvcích souboru X, Z…………další pomocné proměnné
N…………rozsah základního souboru
Z interpretačního hlediska je nevýhodou rozptylu jeho vyjádření ve čtvercích použité měrné jednotky. Proto popisujeme variabilitu pomocí kladně vzaté odmocniny z rozptylu – směrodatné odchylky, ta je nejpoužívanějším nástrojem pro vyjádření rizika. [4]
Vzorec směrodatné odchylky
( )
1
1
2
−
−
=
∑
=
n x x
n i
σ i
Zjednodušeně řečeno je směrodatná odchylka odmocninou z rozptylu. Můžeme jí značit také jako sx.
Dalším způsobem charakteristiky rizika je koeficient variace, který představuje poměr směrodatné odchylky a průměrné hodnoty sledované veličiny. Čím je koeficient variace vyšší, tím vyšší je riziko. [4]
Vzorec variačního koeficientu
Vx = sx/ x-
Obecně platí, že čím vyšší je pravděpodobnost, že k nepříznivé události dojde, tím větší je pravděpodobnost odchylky od výsledku, v který doufáme, a tím větší je riziko.
4.3 Finanční rizika
Finanční rizika jsou spjaty s finančními trhy. Obecně se definuje finanční riziko jako potenciální finanční ztráta subjektu, přičemž se do tohoto nezahrnuje již existující realizovaná či nerealizovaná finanční ztráta. Jedná se tedy o budoucí ztrátu, která vyplývá z finančního nástroje či portfolia nebo o ztrátu z komoditního nástroje či portfolia. Finanční ztráta snižuje hodnotu podniku. [1]
Rozeznáváme pět základních finančních rizik: [8]
• Tržní riziko
• Úvěrové riziko
• Likvidní riziko
• Operační riziko
• Obchodní riziko
Některé zdroje nezahrnují obchodní a operační riziko do finančních rizik.
Ve své práci se zaměřím především na tržní rizika a to riziko úrokové a měnové. Tržní riziko je někdy též nazývané jako cenové riziko, jedná se o riziko ztráty ze změn tržních cen neboli riziko změny hodnoty určitého finančního nebo komoditního nástroje, ať na straně aktiv nebo pasiv, přičemž při řízení rizik bereme v úvahu jak rozvahová aktiva a pasiva, tak podrozvahová aktiva a pasiva. Riziko ztráty vzniká v důsledku nepříznivých změn na trzích, ať už se jedná o nepříznivý vývoj úrokových měr, měnového kurzu, cen akcií či jiných komodit. Někdy se zjednodušené uvádí tržní riziko jako riziko snížení výnosu z peněz. [1] [8]
Tržní riziko dělíme na:
• úrokové riziko
• měnové riziko
• akciové riziko
• komoditní riziko
• korelační riziko
• riziko úvěrových rozpětí [8]
4.3.1 Analýza tržního rizika
Pro analýzu tržního rizika používáme hlavně metodu Value at Risk a metodu Stress scénářů. Pomocí těchto nástrojů mohou firmy tržní riziko efektivně řídit a snižovat tak ztráty jejich portfolia vyplývající z důsledku vystavení tržním vlivům.
VaR je míra rizika, která vyjadřuje maximální možnou finanční ztrátu za určité časové období při dané pravděpodobnosti. VaR tedy závisí na dvou parametrech :
• času (T)
• hladině pravděpodobnosti (α).
Obvykle používané hodnoty pro T jsou 1 den, 10 obchodních dní nebo 1 rok, pro hodnotu α 0,1%, 1% nebo 5%. VaR se udává v jednotkách dané měny a udává pouze hodnotu, kterou ztráta s danou pravděpodobností nepřesáhne, poskytuje tedy informaci o míře rizika pouze pomocí jednoho čísla. Původně byla tato metoda určena pro měření tržního rizika, kde charakterizuje ztrátu hodnoty portfolia finančních instrumentů. [8]
4.4 Příklad na metodou VaR
VaR α (T)
- α = 1%
- T = 1 den
VaR1%(1 den) = 100 000 Kč, tzn. že s pravděpodobností 99% nebude příští den hodnota portfolia menší o více než 100 000 Kč oproti zítřejší střední hodnotě portfolia.
Hodnota VaR závisí na délce uvažovaného časového období. Pro řízení rizika je vhodné odhadovat VaR na co nejkratší období, abychom mohli co nejdříve odhalit nepříznivý vývoj a přijmout případná opatření. V případě tržního rizika máme k dispozici dostatek dat, proto můžeme sestrojit rozdělení mezidenních ztrát a počítat hodnotu VaR na krátké časové období zpravidla 1 den. K odhadu VaR α (T) se užívá odvození od VaR α (1). [8]
VaR α (T) = √T . VaR α (1)
4.4.1 Výpočetní metody VaR:
• Historická simulace: výpočet odhadu VaR z historických dat
• Metoda kovarianční matice: z historických dat odhadujeme pouze potřebné parametry
• Kvadratický model: jedná se o rozšíření modelu kovarianční matice, používá se u nelineárních instrumentů.
• Monte Carlo simulace: simulace možného vývoje hodnoty portfolia
Metoda Historické simulace je vedle metody Monte Carlo a metody Kovarianční matice jednou ze tří nejpoužívanějších metod pro výpočet tržního VaR. U metody historické simulace nemusíme činit žádné předpoklady o rozdělení hodnot tržních faktorů, což je jedna z jejích výhod oproti ostatním metodám, stejně tak jako snadná agregace VaR za více portfolií. Hlavní nevýhodou je, že ve standardní verzi dává stejnou váhu nedávným pozorováním jako pozorováním dávno minulým. Další nevýhoda spočívá v delší době výpočtu oproti metodě kovarianční matice, naopak se ale vyznačuje kratší dobou výpočtu než metoda Monte Carlo, co se týče doby výpočtu je metoda historické simulace střední cestou. [8]
4.4.2 Příklad výpočtu VaR pomocí metody historické simulace - počítáme VaR 5% (1) ke dni 19.8. 2005
- portfolio obsahuje měnový forward na nákup 4 955 600 SKK za 130 000 EUR, datum splatnosti je 23.9.2005
- potřebná historická data za posledních 300 obchodních dní jsou zkrácena a uvedena v následující tabulce
Datum 18.6.2004 21.6.2004 ……… 18.8.2005 19.8.2005
SKK/EUR 39,92 39,94 38,615 38,57
Hodnota portfolia:
- při faktorech ze dne 18.6.2004 je 243 766 SKK - při faktorech ze dne 21.6.2004 je 246 931 SKK - rozdíl hodnot je 3 165 SKK Stejně postupujeme u dalších modelovaných dní.
15. den (= 300 * 0,05) nejnižší rozdíl je 20,928 SKK – odhad VaR 5% (1) je 20,928 SKK.
Stress scénáře jsou jednoduchým způsobem analýzy na principu „co kdyby“ (what if).
Při analýze se uvažuje možný vývoj (změna) jednotlivých rizikových faktorů a jejich výsledný vliv na firemní portfolio, stressovým testováním tedy určíme možnou změnu hodnoty portfolia. Za běžné rizikové faktory se považují úrokové míry a měnové kurzy.
Stress scénáře poskytují informace o hodnotě portfolia v př. jeho prudkého poklesu.
Jedná se o metody, které popisují dopad extrémních změn hodnot tržních faktorů na hodnotu portfolia.
Pokud používáme metody stresových scénářů, přepočítáváme hodnotu portfolia na základě scénářů. Tyto scénáře se konstruují na základě významných událostí, které nastaly v minulosti.
4.5 Proces řízení rizik ve firmě
Cílem řízení rizik je zvýšení pravděpodobnosti, že bude dosaženo záměrů, cílů a priorit společnosti. To znamená,že má společnost chránit a posilovat aktiva, stejně jako své dobré jméno a také, že by měla zvyšovat výkonnost prostřednictvím zlepšení rozhodovacích a plánovacích procesů v kontextu omezení způsobení rizik. Proto je dobré, aby zavedla systém pro včasné varování o možných problémech. U klíčových oblastí, kde je pravděpodobnost výskytu rizika relativně malá, ale dopad rizika značný, je dobré pokrýt rizika na základě vypracování plánů na zachování kontinuity obchodní činnosti společnosti. Hlavním mottem je předvídat rizika. Proto v oblastech, kde je to možné je lepší se jim vyvarovat než se později zabývat jejich následky.
Řízení rizik je nedílnou součástí strategického a obchodního plánování i součástí postupů pro schvalování investic a řízení projektů. Tento systém poskytuje statutárním orgánům společnosti přehled o stavu rizik prostřednictvím pravidelného reportování.
Každé riziko musí být popsáno, kategorizováno a ohodnoceno z hlediska úrovně dopadu a pravděpodobnosti nastoupení a musí být stanoven způsob řízení. O novém riziku s významným dopadem na společnost musí být neprodleně informováno vedení společnosti. Také každý zaměstnanec je povinen neprodleně informovat nadřízenou úroveň řízení a útvar Interního auditu o vzniku nového nebo nastoupení již existujícího rizika. Proces řízení rizik je začleněn do procesů společnosti.
• Nastavení prostředí pro řízení rizika
• Cíle společnosti
• Identifikace rizika
• Ohodnocení rizika
• Způsob řízení zbytkového rizika
• Kontrola řízení rizika
• Informování a komunikace
• Monitorování a reporting [8]
Nastavením prostředí pro řízení rizik se rozumí příprava a schválení dokumentace, nastavení procesu řízení rizik a příprava metodiky ohodnocování rizik. Parametry prostředí jsou Risk Appetite a Risk Capacity. Risk Appetite je celkové množství rizika, které je firma ochotná přijmout v rámci celkové rizikové kapacity. Jedná se o strategické rozhodnutí. Risk appetite lze formulovat jako očekávání nebo požadavky externích stakeholderů neboli akcionářů, věřitelů, regulátorů, analytiků a ratingových agentur, které je třeba brát v úvahu nebo jako tzv. Top-down přístup, kdy formulace začíná na úrovni vedení společnosti. [8]
Risk Capacity je maximální riziko, které může firma podstoupit s ohledem na její kapitál, likviditu a schopnost získat zdroje. Kapacita je dána objektivně kapitálem, strukturou aktiv a pasiv firmy, situací na trhu, požadavků regulátorů a ratingových agentur. Nejčastěji je měřena ekonomickým kapitálem. [8]
Identifikací rizika spočívá v popsání faktoru – hrozeb,které podmiňují vznik potenciální události - příčina rizika, která může ovlivnit realizaci strategie firmy a dosažení jejích cílů, včetně navazujících cílů organizačních jednotek společnosti. Identifikace rizik probíhá na všech úrovních společnosti, především na nejvyšších úrovních managementu. Provádí ji i útvar Interního auditu jako jeden z výstupů své činnosti. Jde i o výstupy nebo doporučení externího auditora, finančního controllingu a analýz, které jsou podkladem pro přípravu strategického (business) plánu na příští rok. Identifikací rizik se rozumí i mimořádné události externího i interního charakteru, které upozorní na možnosti dosud podceňované. [8]
Ohodnocení rizika je rozsah, jaký mohou mít potenciální události na dosažení cílů a to jak z perspektivy pravděpodobnosti nastoupení tak i potencionálního dopadu.
Hodnocení probíhá na úrovni celkového – brutto a zbytkového – netto rizika. Celkové riziko je riziko bez uplatnění jakýchkoliv aktivit managementu , které by snižovaly
dopad rizika nebo pravděpodobnost nastoupení rizika. Riziko, jež zůstává po zohlednění funkčních řídících a kontrolních mechanismů a po aplikaci opatření na snížení rizika managementem je zbytkové riziko. [8]
Rozlišujeme dva přístupy k hodnocení rizik. Přístup kvantitativní a kvalitativní.
Kvantitativní přístup k hodnocení rizik je vhodný pro hromadný výskyt rizik/jevů , které mají zpravidla malý dopad a vysokou četnost, hromadnou povahu, nebo které jsou objektivně statisticky měřitelné a je u nich nezbytná rozsáhlá datová základna.
Takovými riziky jsou např. tržní rizika. Kvantitativní přístup umožňuje citlivostní analýzy, stress testy a simulace. Je založen na historických statistických datech, takže je potlačen pohled do budoucnosti, což je nevýhodou tohoto přístupu, stejně tak jako obtížné modelace vzájemných rizik. Kvalitativní přístup k hodnocení rizika je zvláště vhodný pro rizika s nízkou četností a velkým dopadem bez dostatečné historie, které umožňují zahrnout vliv nových technologií, oblastí podnikání a objevů. Kvalitativní analýzy umožňují zohlednit kvalifikované názory společnosti na budoucnost.
K hodnocení se používají expertní modely a scénáře. [8]
Způsob řízení zbytkového rizika je definován vlastníkem rizika, ten určuje opatření, která snižují hodnotu zbytkového rizika. Existují čtyři způsoby, která může vlastník rizika přijmout. Vyhnout se riziku, což znamená uplatnit taková opatření, která riziko zcela eliminují. Nebo riziko snížit, tím že uskutečníme opatření, která snižují pravděpodobnost nástupu nebo dopad nebo obojí na přijatelnou úroveň. Třetím snížení pravděpodobnosti nebo dopadu rizika je přenesení nebo rozdělení se o část rizika např.
pojištěním, sdílení rizik, zajišťovacími transakcemi nebo outsorcingem. Posledním ze způsobů je riziko tolerovat neboli nepodniknout žádnou akci vedoucí k ovlivnění pravděpodobnosti nebo dopadu rizika, zejména v případech, kdy náklady na redukci rizika převyšují snížení dopadu rizika nebo v případě , že schopnost přijímat účinná opatření je ze strany společnosti omezená. [8]
Kontrola řízení rizika je prováděna vlastníkem rizika, útvarem Řízení rizik nebo popř.
vrcholovým vedením společnosti. V případě změn v riziku je periodicita kontroly měsíční, čtvrtletní zahrnuje všechna rizika. Kontrolou se rozumí procedury, které pomáhají zajistit, že je způsob řízení adekvátní k charakteru daného rizika, a že definovaná opatření jsou uplatňována, a že jsou účinná. Odpovědnost za aktualizaci
rizik mají vlastníci rizik, výzvu k aktualizaci jim v měsíční periodicitě rozesílá risk management. [8]
Útvar Řízení rizik předkládá v souladu se Stanovami měsíčně nová rizika, v př. změn v rizicích a čtvrtletně report všech rizik. Daný report by měl obsahovat popis rizika, jeho ohodnocení a to jak brutto tak netto, popis funkčních kontrol a další navrhovaná opatření ke snížení rizika. V reportu by měl být určen i vlastník rizika nebo jednotka a neměly by chybět trendy vývoje hodnoty rizika. [8]
Rozlišujeme tři pravidla řízení rizik a to Pravidlo čtyř očí, kdy se na kompletním uzavření obchodu podílí dvě na sobě nezávislé osoby. Pravidlo oddělení pravomoci a odpovědnosti spočívá v nemožnosti kumulace více činností na jednoho pracovníka.
Těmito činnostmi může být uzavírání obchodů, smluvní a finanční vypořádání nebo reporting pro vedení společnosti. Posledním z pravidel je Pravidlo nezávislosti, kdy je Risk management nezávislý vzhledem k procesům, osobám a útvarům, ve kterých se sledují a řídí rizika. [8]
4.6 Strategie řízení rizik
Vyvarování se riziku
Vyvarovat se riziku lze několika způsoby. Prvním z nich je, že se můžeme zbavit rizika změnou trhu nebo zrušením výroby určitého výrobku či poskytované služby. Firma může též pozastavit či úplně zakázat vybrané rizikové aktivity či procesy. Eliminovat riziko můžeme také prostřednictvím nastavení vnitropodnikových kontrol. [8]
Udržení stávající míry rizika
Udržet stávající míru rizika znamená toto riziko akceptovat bez dalších aktivit. Firma může tvorbou rezervních fondů pojistit sama sebe nebo uzavřít opačnou pozici, tzn.
kompenzovat riziko. Některé firmy v př. stávajícího rizika doplňují o rizikovou přirážku. [8]
Redukce rizika
• Geografická a jiná diversifikace finančních, fyzických a informačních aktiv
• Regulace rizika prostřednictvím vnitropodnikových procesů nebo akcí vedoucích ke snížení pravděpodobnosti nežádoucích událostí [8]
Jedna z často používaných strategií řízení rizik je strategie převádění rizika. Převést riziko můžeme tím, že se pojistíme u smluvních partnerů – pojišťovny. Můžeme se i opětovně pojistit proti riziku, tzn. Diversifikovat pojistné smlouvy s jinými pojistiteli.
Sdílet rizika může firma také prostřednictvím tvorby aliancí či smluvně přenést riziko na solidního partnera, outsourcingovat lze pouze méně důležité procesy. Oblíbeným způsobem převodu rizika je hedging, neboli zajištění rizika pomocí finančních instrumentů. [8]
Využití rizika
• Diversifikace zdrojů a aktiv
• Expanze obchodního portfolia do nových oblastí
• Změna podnikatelského modelu
• Cílená cenová politika směřující zákazníky do žádoucích oblastí
• Vnitřní alokace kapitálu s vyvážením výnosů a rizik
• Reengineering procesů, organizace, lokalizace, re-integrace, desagregace apod.
• Využití cenových rozdílů k nákupu komodit a jiných elementů na trhu s cílem jejich okamžitého prodeje na jiném trhu (arbitráž)
• Opětovné projednání existujících smluv
• Ovlivnění regulátora, názoru společnosti a politiků cíleným lobingem, politickou aktivitou, PR
• Vytvoření nových produktů, služeb, kanálů přinášejících hodnotu [8]
4.7 Integrované řízení rizik
Identifikace, oceňování, monitorování, financování a využívání rizik ze všech zdroj za účelem krátkodobého a dlouhodobého zvyšování hodnoty společnosti pro stakeholdery.
Jiné termíny: ERM – enterprise risk management, strategické řízení rizik, holistické řízení rizik. [8]
Důvodem jsou stále složitější rizika, která jsou důsledkem finančních inovací a také důsledkem liberalizace a globalizace finančních trhů. Stále také roste význam operačních rizik, jejichž nezvládnutí vedlo ke kolapsu dříve silných společností jako Enron nebo Long Term Capital Management. Pod vlivem velkých bankrotů roste tlak externích institucí na spolehlivé řízení rizik a jejich zveřejňování. [8]
K určení rizika je nutno pochopit nejen riziko jednotlivých prvků, ale i vzájemné interakce mezi těmito prvky, utvořit si tzv. portfoliový pohled na rizika. Abychom mohli sledovat celková rizika je nutné je sledovat ve vzájemných souvislostech – korelace rizik. Celek není pouze jednoduchým součtem svých prvků. [8]
Kvantifikací rizika je prezentace velikosti rizika číslem. Tato snaha je s rozvojem IT stále intenzivnější. Možné ztráty jsou považovány za náhodnou veličinu a je hledána její distribuce – statistické přístupy VaR,CFaR. Některá rizika jsou snadněji kvantifikovatelná př. je tržní riziko, jiná obtížněji př. operační riziko. [8]
Na riziko lze nahlížet také jako na příležitost, neboli firma může zaujmout takový ofenzivní přístup k riziku, kdy dobře zvládnuté riziko poskytuje další příležitosti. Riziko není třeba za každou cenu minimalizovat, vhodné je spíše nacházet vhodnou rovnováhu mezi výnosem a rizikem.
4.8 Průzkum implementace řízení rizik do podnikových procesů v ČR
O tom, jak firmy působící na území ČR, zaintegrovaly řízení rizik do svých procesů hovoří průzkum, který provedla společnost Consulting České spořitelny pod vedením Svazu průmyslu a dopravy České republiky. V tomto průzkumu oslovila nejvyšší představitele 650 firem, které dosahují v České republice největšího obratu, aby vyplnili dotazník týkající se řízení rizik a integrace řízení rizik do podnikových systémů.
Průzkum proběhl v měsících březnu a dubnu roku 2006 korespondenční metodou.
Cílem tohoto projektu bylo zmapovat přístup firem k problematice řízení rizik a identifikovat silné a slabé stránky tohoto řízení v České republice a následně měly být
zformulovány doporučení pro zlepšení integrace řízení rizik do procesů firem.
Průzkumu se nakonec zúčastnilo 149 oslovených firem. [12]
Ze 149 oslovených firem je 91% akciovou společností, se zaměřením z 50% na výrobu a těžbu. Nejčastější pozice respondenta byla majitel nebo člen představenstva nebo dozorčí rady. Ze 72% se jedná o české firmy, ve zbylých firmách figuruje zahraniční subjekt. Počet zaměstnanců nad 500 uvedlo 47% firem, 42% má od 100 do 500 zaměstnanců. 60% firem mělo v předcházejícím roce před průzkumem obrat vyšší než jednu miliardu korun českých. [12]
Graf č. 1, zdroj: Consulting ČS + autorka
Pozice respondenta
4% 14%
57%
25%
Majitel
Finanční ředitel
Ředitel pro risk management Ostatní
Graf č. 2, zdroj: Consulting ČS + autorka
Zaměření společnosti
8%
31%
11%
50%
výroba a těžba služby a obchod stavebnictví ostatní
Výsledky průzkumu
Skoro tři pětiny oslovených firem pokládají podnikatelské prostředí v ČR za rizikové.
Naproti tomu dvě pětiny dotázaných si myslí, že prostředí je spíše bezpečné než rizikové. Pouhé 3% zastávají názor zcela bezpečného nebo naopak velmi riskantního podnikatelského prostředí. [12]
V následujícím grafu jsou zobrazeny přesné procentní údaje.
Graf č. 3, zdroj: Consulting ČS + autorka
Hodnocení míry rizikovosti podnikatelského prostředí v České republice
3% 3%
54%
40%
velmi rizikové spíše rizikové spíše bezpečné zcela bezpečné
Podnikatelské prostředí v ČR je lépe hodnoceno firmami, kde je majoritní vlastník zahraniční osoba. Firmy vlastněné českými subjekty přistupují k podnikatelskému prostředí spíše jako k rizikovému. [12]
Graf č.4, zdroj: Consulting ČS + autorka
Hodnocení podnikatelského prostředí v ČR podle vlastníka
63%
37%
44%
56%
český vlastník zahraniční vlastník
rizkové bezpečné
Více než polovina dotázaných firem již preventivně zavedla systém řízení rizik. Skoro pětina dotázaných uvedla, že sice nemá systém zaveden, ale o jeho zavedení uvažuje. Že rizika řídit nepotřebují si myslí pouze jedno procento dotázaných. [12]
Graf č.5, zdroj: Consulting ČS + autorka
Míra zavedení systému řízení rizik
19% 59%
13% 8% 1%
Firma již řízení rizik preventivně zavedla
Firma by měla řízení rizik zavést
Firma řízení rizik zavedla,až po události, která ji k tomu přiměla
Firma nemá zavedeno řízení rizik z jiných důvodů
Firma řídit rizika nepotřebuje
Firmy, které již systém řízení rizik zavedli, hodnotí podnikatelské prostředí jako méně rizikové než firmy, které tento systém nezavedli. [12]
Graf č.6, zdroj: Consulting ČS + autorka
Hodnocení podnikatelského prostředí v ČR podle míry zavedení systému řízení rizik
53%
70%
47%
30%
zavedený systém nezavedený systém
rizikové bezpečné
Pokud firmy řízení rizik zavedly, nejčastěji tyto rizika zajistily organizačně. Na strategii firmy myslelo pouze 35% dotázaných. Přitom bez strategie jakoby žádné řízení rizik nebylo, ta by měla být základem systému. [12]
Graf č. 7, zdroj: Consulting ČS + autorka
85%
64%
57%
52%
35%
Organizační zajištění řízení rizik
Reporting Proces řízení rizik IT vybavení Strategie řízení rizik
Zavedení součásti řízení rizik
Nejčastěji používaným nástrojem řízení rizik u dotázaných firem jsou interní předpisy a havarijní plány. Nástroje finančního trhu využívá skoro polovina dotázaných firem. [12]
Graf č.8, zdroj: Consulting ČS + autorka
90%
86%
62%
49%
23%
22%
Interní předpisy, havarijní plány Pojištění Informační systém Nástroje finančního trhu Katalog (matice) rizik Outsorcing činnosti
Používané nástroje řízení rizik
Odpovědnost za řízení rizik má ve většině firem ředitel, stejně tak jako představenstvo.
Risk manageři zodpovídají za řízení pouze v jedné desetině vybraných firem. Pouze ve dvou procentech případů zodpovídá za řízení rizik externí poradce. [12]
Graf č. 9, zdroj: Consulting ČS + autorka
65%
65%
11%
10%
10%
9%
2%
1%
Ředitel Představ enstv o Risk manager Někdo j iný Dozorčí rada Výbor/komise pro řízení rizik Externí poradci Nikdo
Opovědnost za řízení rizik
Výkon řízení rizik připadá ve většině firem na ředitele. Na rozdíl od odpovědnosti se představenstvo podílí na výkonu rizik pouze v jedné pětině z dotázaných firem. Risk manager ve více než jedné třetině případů. [12]
Graf č. 10, zdroj: Consulting ČS + autorka
56%
19%
28%
35%
4%
20%
8%
1%
Ředitel Představenstvo Risk manager Někdo jiný Dozorčí rada Výbor/komise pro řízení rizik Externí poradci Nikdo
Výkon řízení rizik
Na otázku, zda firmy plánují změnu v systému řízení riziku v horizontu dvou let, odpověděla více než polovina dotázaných, že ano. 30% neplánuje změny a zbytek ještě vůbec řízení rizik nezavedl, ale plánuje ho. [12]
Graf č.11, zdroj: Consulting ČS + autorka
Plánované změny v řízení rizik během dvou let
29%
18%
53% ANO
NE
Plánují zavést systém
Z průzkumu vyplynulo, že firmy řídí svá rizika podle obtížnosti zavádění konkrétních opatření, nikoliv podle pravděpodobnosti vzniku rizika nebo jeho závažnosti pro firmu.
Firmy tak řídí rizika, která jsou snadno ošetřitelná. Čtvrtina dotázaných používá pouze minimum opatření proti rizikům. [12]
Graf č. 12, zdroj: Consulting ČS + autorka
Tři nejzávažnější rizika
Nesprávná investiční strategie
36%
Kolísání cen vstupů
35%
Nesprávné strategické rozhodnutí z důvodu nedostatku
informací 36%
Graf č. 13, zdroj: Consulting ČS + autorka
Nejočekávanější rizika
64%
48%
50% Změny kurzů měn a úrokových sazeb
Zvyšování konkurence Kolísání cen vstupů
Graf č. 14, zdroj: Consulting ČS + autorka
Nejlépe ošetřená rizika
62%
63%
70% Násilné vniknutí do objektu firmy Porušení smluvních závazků Ztráta dat
Průzkum ukázal, že české firmy nedoceňují řízení rizik. Ukazuje na to významný rozdíl v přístupu k řízení rizik mezi společnostmi, ve kterých je majoritním vlastníkem zahraniční subjekt, a společnostmi, které vlastní domácí subjekt. Risk management index, kterým se přeceňují rizika oproti průměru a ukazuje tak úroveň řízení rizik, dosahuje u zahraničních firem 0,55 bodu, u českých firem 0,39 bodu. 1,5 bodu je teoretické maximum, kdy firma řídí všechna svá rizika a ty mají maximální dopad na chod firmy. Optimální hodnota vzhledem k průměrné závažnosti dopadu rizik na fungování firmy je jeden bod. České firmy téměř neznají metodiky systémů řízení rizik, zahraniční firmy působící v ČR jsou na tom opět lépe. Otázkou zůstává, jak velký vliv na tento fakt mají mateřské společnosti. Z průzkumu také vyplynulo, že firmy v ČR používají nástroje pro řízení rizik velmi zřídka, pokud je používají pak pouze proto, že jim to nařizuje legislativa nebo se jedná o velmi jednoduchý a obecně používaný nástroj. Firmy tak často podceňují dopad rizika. Jedním z nejméně ošetřeným rizikem ve firmách působících na území ČR je kreditní riziko. Firmy se proto musí zaměřit na plné integrování systému řízení rizik do svých procesů. Jak již bylo řečeno, jedním ze způsobů, jak řídit rizika ve firmě, je svěřit toto do kompetence oddělení treasury.
V následujícíh řádcích stručně popíšu, jaké nástroje při řízení hotovosti a rizik jsou používány jednotlivými pododděleními – front office, back office a trade finance. [12]
5. Front office
Oddělení Front office sleduje a zpracovává analýzy finančních a devizových trhů a na základě těchto informací pak hledá vhodné formy finančních nástrojů pro společnost.
Pokud je firma exportérem sleduje vývoj směnných kurzů a úrokových sazeb, na základě kterých vyhodnocuje rizika pro společnost a snaží se toto riziko vhodnou formou zajistit. Oddělení také analyzuje a reportinguje vývoj likvidity společnosti a připravuje podklady pro přípravu různých finančních plánů. Stěžejní aktivitou front officu v rámci společnosti je řízení rizik a to především finančních rizik. Front office proto vyhledá na trzích vhodné finanční instrumenty, kterými by zajistil svá rizika.
Ze 70% tvoří operace na devizovém trhu termínované kontrakty, zbylých 30% tvoří spotové operace, které bývají zpravidla vypořádány v období T+2. Vlastností termínovaných obchodů je, že uzavření obchodu a stanovení podmínek se časově neshoduje s jeho vypořádáním. Motivací termínovaných obchodů je spekulace na kurzový pohyb či zajištění měnového kurzu proti kurzovému riziku. [8]
5.1 Finanční deriváty
Finanční deriváty jsou finanční instrumenty, jejichž hodnota je odvozena z hodnoty podkladového aktiva. Podkladovým aktivem může být kurz, cena komodity, tržní index apod. Při použití finančního derivátu k hedgingu se využívá právě toho, že je jeho hodnota odvozena z hodnoty podkladového aktiva. Pokud jsou změny hodnot derivátu opačné než změny podkladového aktiva, lze je využít pro vyrovnání zisků/ztrát podkladového aktiva, tj. k zajištění. Existují dvě hlavní skupiny finančních derivátů: [5]
- pevné (futures, forwardy, swapy) - opce
5.1.1 Outright Forward
Forwardový kontrakt je jednoduchá dohoda mezi dvěmi stranami, v rámci které je domluven budoucí nákup nebo prodej jedné měny za jinou za předem stanovený forwardový kurz. Jedná se o velmi flexibilní kontrakt, což znamená, že umožňuje nakoupit či prodat téměř jakoukoliv běžně obchodovanou měnu. Na výběr je široká paleta měnových párů. Forwardový kurz se kótuje jako nákupní i prodejní. Nákupní kurz – banka nakupuje měnu, prodejní kurz – banka prodává měnu. Rozdílem je tzv.
Spread, který u forwardových kurzů narůstá s dobou splatnosti forwardového kontraktu. Cenou forwardového kontraktu je forwardový kurz – v časovém okamžiku T si domluvím forwardový kurz, tudíž bez ohledu na to, za kolik se v čase T+2+y bude obchodovat spot, nejsou zde žádné přirážky ani srážky. [5] [6] [8]
Schéma č. 3, zdroj: autorka
T T+2 T+2+y sjednání kontraktu začátek splatnosti splatnost
Forwardový kurz vychází ze spotových kurzů. Je násobkem spotového kurzu a úrokového diferenciálu. Při pozitivním úrokovém diferenciálu je forwardový kurz kvantitativně vyšší než spotový kurz. Při negativním úrokovém diferenciálu je to naopak. Dealer neboli market maker kótuje úrokové sazby ne kurzy.Kotace se udává ve forwardových bodech – rozdíl forwardového a spotového kurzu násobený tisícem. [5] [6]
K vypořádání obchodu dochází ve vzdálenější budoucnosti. Obchodování s forwardy probíhá na klientském devizovém trhu i na velkoobchodním trhu. Nejčastěji se obchoduje na klientském trhu, tedy ve vztahu klient- banka a je používán k zajištění otevřených devizových pozic firem. Výhodou je, že postačuje pouze malá částka jako minimum kontraktu (25 – 30 tis. EUR, množství minimální obchodované částky si určuje každá banka sama) a maximální částka není omezena. Forwardová částka také nemusí být na celé násobky měnové jednotky, jak je tomu u standardizovaných kontraktů. Firma používá forwardové kontrakty k řízení likvidity, jelikož nedokáže
dobře odhadnout vývoj spotového kurzu, domluví si kurz k budoucímu datu, tudíž přesně ví, kolik zaplatí či dostane, změna spotového kurzu se jí nedotkne. [5] [6] [8]
Firmy dávají forwardovým kontraktům přednost, pokud chtějí mít v období nestabilního kurzu stabilní cash flow. Firma v dlouhé otevřené devizové pozici má nevybalancovanou stanu aktiv a pasiv, její aktiva jsou větší než pasiva. Aby si zafixovala budoucí cash flow, vytvoří si pomocí forwardového kontraktu stejné pasivum. Forwardový kurz je po celou dobu forwardového kontraktu zafixován – hedging. Firma spekuluje na znehodnocení domácí měny. V případě zhodnocení domácí měny vůči měně zahraniční by klesla hodnota její pohledávky. Pokud je firma větší, může vytvořit tzv. syntetický forward, který se skládá ze tří fází. Vypůjčením si cizí měny, kterou ve druhé fázi přemění na měnu domácí a tu si uloží ve formě depozita.
Firma tak očekává inkaso z depozita v domácí měně, jehož splatnost odpovídá splatnosti pohledávky. Firma si může vybrat, zda použije klasický nebo syntetický forward.
Hedgingový výnos by měl být u obou variant stejný, což je způsobeno kotací forwardových kurzů, která znemožňuje arbitráž mezi klasickým a syntetickým forwardem. [5] [6] [8]
5.1.2 Devizové swapy - FX Swaps
Tyto kontrakty mají blízko k forwardovým kontraktům. Spočívají v dohodě dvou subjektů, jejíž součástí je ujednání o nákupu a prodeji jedné měny za měnu druhou ve dvou časových okamžicích. Všechny cenové podmínky si zafixuji v okamžiku sjednání kontraktu. Následně je vypořádána spotová a forwardová část zvlášť. Měnové páry jsou nabízeny ve standardní škále na velkoobchodním i maloobchodním trhu. Obchodování s tímto kontraktem zaujímá 50% operací na devizovém trhu. Minimální obchodovatelné množství odpovídá zhruba množství u forwardových operací . Princip spočívá v tom, že obchoduji stejné množství bazické měny, ale ne stejné množství měny domácí.
Swapový poplatek je rozdíl mezi částkami, které se převádějí v nebazické měně na spotu a forwardu. FX swap je nástrojem řízení likvidity v několika měnách, umožňuje řídit časový nesoulad mezi toky v domácí a zahraniční měně při zafixování budoucích plateb. V případě, že firma nemá dostatečné množství zahraniční měny na splacení závazku, ale má dostatek domácí měny a pohledávku v zahraniční měně splatnou později, může použít devizový swap. [5] [6] [8]
5.1.3 Měnové swapy – Currency swaps
Měnový swap je dohoda dvou subjektů, že v budoucích dvou časových okamžicích smění dvě jistinné platby ve dvou měnách a součástí této dohody je ujednání, že si smění i úrokové platby vyplývajících z těchto jistin. Objem obchodování na devizových trzích je zanedbatelný – okolo 1%. Obchodují se jen na nejdůležitější měnové páry.
Měnový swap je chápán jako střednědobý, má splatnoost v letech ne v měsících.
Rozeznáváme tři typy měnových swapů. Fixed-to-fixed swap obě pravidelné platby jsou konstantní. Fixed-to-floating, kdy charakter jedné platby se mění zatímco druhé je zafixován a floating-to-floating, který není příliš častý, směňují se dvě nestálé úrokové platby vázané na pohyblivé úrokové sazby. Výhodou měnových swapů je, že snižují úrokové náklady oběma subjektům a přináší zdroje k hedgingu pozic firem. Největším problémem je nalézt firmu se stejnými potřebami, tyto obchody fungují na bázi swapového dealera, který nabízí zprostředkování služeb mezi firmami. [5] [6] [8]
5.1.4 Futures
Futures je standardizovaný forwardový kontrakt, v rámci kterého můžu nakoupit nebo prodat jednu měnu za jinou, termín i cena jsou dohodnuty předem. Cenou futures kontraktu je forwardový kurz. Futures je standardizovaný v množství a čase. Obchoduje se v tzv. Lotech, jeden lot je základní obchodovatelná částka, obchodují se tedy pouze celé násobky. Splatnost kontraktu se naopak musí přizpůsobit burze. Např. Chicagská burza má čtyři termíny splatnosti, vždy třetí středu v měsíci březnu, červnu, září a prosinci. Účelem je koncentrace likvidity do těchto čtyř termínů splatnosti. Na každé burze jsou určeny měnové páry, které se dají obchodovat – Chicagská burza 30 – 40 měnových párů. Futures je krátkodobý kontrakt, obchodují se na dva, tři měsíce.
Kdykoliv během doby od sjednání do splatnosti mohu uzavřít kontrakt v opačném tvaru, clearingová ústředna započítá kontrakty proti sobě a ty se vzájemně vypořádají – 98%
uzavřených kontraktu se v tomto čase vyruší, jen 2-3% jsou efektivně plněny.
Clearingová centrála je klíčová součást futurem burzy, přebírá pozice obou dealerů. Kdo
chce obchodovat na futures burze, musí si otevřít u clearingového centra svůj maržový účet, který není úročen. Futures kontrakt je vhodný pro spekulaci i zajištění.
Obchodování na futures burzách je ale riskantní. [5] [6] [8]
5.1.5 Opce
Opční kontrakt je dohodou mezi držitelem a vypisovatelem opce. Držitel opce získává právo na nákup nebo prodej jedné měny za druhou, zatímco vypisovatel má povinnost naplnit tuto dohodu, kdykoliv držitel vyjádří zájem. Opční kontrakty jsou málo likvidní.
5.2 Vývoj směnných kurzů a úrokových sazeb
Vzhledem k vývoji měnových kurzů a úrokových sazeb v současné době se jeví zajištění pomocí finančního derivátu jako ideální volba. Je však potřeba zajišťovat se spíše dlouhodobě než krátkodobě.
Graf č. 15, zdroj: REUTER + autorka
EUR/CZK
31.12.07 26,620 2.1.06
29,045
25,500 26,000 26,500 27,000 27,500 28,000 28,500 29,000 29,500
2.1.2006 2.3.2006 2.5.2006 2.7.2006 2.9.2006 2.11.2006 2.1.2007 2.3.2007 2.5.2007 2.7.2007 2.9.2007 2.11.2007
Graf č. 16, zdroj: REUTER + autorka
USD/CZK
31.12.2007 18,538 2.1.2006
24,559
17,000 18,000 19,000 20,000 21,000 22,000 23,000 24,000 25,000
2.1.2006 2.2.2006 2.3.2006 2.4.2006 2.5.2006 2.6.2006 2.7.2006 2.8.2006 2.9.2006 2.10.2006 2.11.2006 2.12.2006 2.1.2007 2.2.2007 2.3.2007 2.4.2007 2.5.2007 2.6.2007 2.7.2007 2.8.2007 2.9.2007 2.10.2007 2.11.2007 2.12.2007
Graf č. 17, zdroj: REUTER + autorka
Trend of Key Interest Rate in Euro-zone
X.07 4,24%
I.07 3,65%
3,50%
3,60%
3,70%
3,80%
3,90%
4,00%
4,10%
4,20%
4,30%
4,40%
4,50%
I.07 II.07 III.07 IV.07 V.07 VI.07 VII.07 VIII.07 IX.07 X.07
