Smluvní odpovědnost a její limitace

(1)

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Martin Tůma

Smluvní odpovědnost a její limitace

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. PhDr. David Elischer, Ph. D.

Katedra občanského práva

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu, právní stav ke dni): 11. 4. 2017

(2)

Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

Martin Tůma

(3)

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval docentu Davidu Elischerovi za cenné rady, ochotu a čas věnovaný konzultaci této práce.

Rád bych zde poděkoval také mé rodině, která mě bezmezně podporovala po celou dobu studia.

(4)

Obsah

Úvod ... 1

1 Proč omezovat odpovědnost ve smlouvách? ... 2

2 K soukromoprávní odpovědnosti ... 4

2.1 Sankční teorie soukromoprávní odpovědnosti ... 5

2.2 Teorie aktivní soukromoprávní odpovědnosti ... 7

2.3 Soukromoprávní odpovědnost v občanském zákoníku ... 8

2.4 Sankce ... 10

2.5 Funkce občanskoprávní odpovědnosti ... 10

3 Odpovědnost za újmu ... 15

3.1 Způsoby náhrady ... 15

3.2 Rozsah náhrady ... 17

3.3 Předpoklady vzniku odpovědnosti ... 21

3.3.1 Protiprávnost ... 22

3.3.2 Škoda (újma) ... 24

3.3.3 Příčinná souvislost ... 24

3.3.4 Zavinění ... 28

4 Smluvní odpovědnost ... 30

4.1 Rozsah smluvní odpovědnosti ... 31

4.1.1 Co je obsahem závazku stran ... 32

4.2 Co je porušením smlouvy ... 35

4.2.1 K teoriím překryvu smluvní a deliktní odpovědnosti ... 36

4.3 Překryv smluvní a deliktní odpovědnosti v teorii závazkového deliktu ... 40

4.3.1 Závazkový delikt jako determinant hranice smluvní odpovědnosti ... 44

4.4 Porušení smluvní povinnosti ve vztahu ke třetí osobě ... 48

5 Omezení smluvní odpovědnosti ... 52

(5)

5.1 Způsoby omezení odpovědnosti ... 52

5.2 K písemnosti limitačních jednání... 55

5.3 Meze limitace smluvní odpovědnosti ... 57

5.3.1 Obecné meze limitace smluvní odpovědnosti ... 58

5.4 Generální limitační klauzule § 2898 OZ ... 61

5.4.1 K pojmu „nepřihlíží se“ ... 63

5.4.2 K pojetí druhé věty § 2898 OZ ... 66

5.4.3 K případům, na které se ustanovení použije ... 71

5.5 Limitace odpovědnosti za škody způsobené vadou výrobku ... 74

5.6 Limitace odpovědnosti ze smluv uzavíraných adhezním způsobem ... 75

5.7 Limitace odpovědnosti ve spotřebitelských závazcích ... 78

6 Shrnutí ... 79

Závěr ... 85

Seznam zkratek ... 86

Seznam zdrojů ... 87

Resumé ... 92

Summary ... 93

Abstrakt ... 95

Abstract ... 95

Klíčová slova ... 96

Keywords ... 96

(6)

Úvod

Cílem práce je komplexní vhled do problematiky omezování smluvní odpovědnosti v občanském právu. Mým záměrem je zjistit, jak široké jsou možnosti omezení odpovědnosti ve smlouvách a jaké odpovědnostní instituty lze omezovat. K tomu bude potřebné vymezit i samotnou podstatu, obsah a rozsah smluvní odpovědnosti.

Jsem přesvědčen, že závěry práce budou široce aplikovatelné v každodenní praxi právníků a advokátů, kteří se snaží maximálně využít možností, které jim právní úprava nabízí. Mantinely, mezi kterými se lze při kontraktaci pohybovat jsou stěžejní pro řádné a úplné uplatnění práv kontrahentů, kteří ale zároveň potřebují jistotu, že rozsah práv a povinností ujednaný ve smlouvě není ohrožen nějakou později vyslovenou neplatností pro rozpor s kogentními pravidly, která na taková ujednání dopadají. Zároveň jde i o hledisko právní jistoty a předvídatelnosti následků událostí, pro jejichž případ si smluvní strany omezující ustanovení sjednávají. Je totiž potřeba nejen jistota co do přípustnosti, a tedy i platnosti rozsahu sjednaných práv a povinností, ale i co do efektu takových ujednání v případě, že nastanou situace, které měly strany v úmyslu takovými ujednáními řešit.

Téma považuji za aktuální, jelikož koncepce občanského práva doznala v nedávné době značných změn vlivem přechodu na novou úpravu, počínaje 1. lednem 2014, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nová úprava klade hlavní důraz na zásady autonomie vůle a svobody jednotlivce, které se projevují i v úpravě smluvního práva.

Úkolem občanského zákoníku je také, navzdory v popředí stojícím zásadám autonomie vůle a svobody jednotlivce, ochrana subjektů samotných před ujednáními, které zakládají značný nepoměr mezi stranami, zejména je-li jejich ekonomické postavení nerovné.

S dynamickým rozvojem společnosti se zvyšuje i tlak na právní regulaci, jež má reflektovat nové smluvní situace umožňujíc současně další rozvoj a fungování subjektů. Tak se může i při kontraktaci stávat, že se objeví dosud neupravené potřeby kontrahentů. Kladu si za cíl předložit komplexní výklad problematiky, který umožní vyplnit i místa, na která právní úprava výslovně nepamatovala. To se ovšem neobejde bez objasnění základních teoretických východisek úpravy. Z hlediska systematického a metodologického bude v práci postupováno od obecného ke zvláštnímu. Získané poznatky aplikuji zejména ve 4. a 5. kapitole práce, kde na základě teoretických základů představím jasná, v praxi aplikovatelná řešení.

(7)

1 Proč omezovat odpovědnost ve smlouvách?

Motivací smluvních stran k omezování smluvní odpovědnosti tkví především v požadavku jistoty, resp. analýzy rizik kontrahujících subjektů. Zájmem kontrahujících stran je ještě před přebíráním povinností, které jim plynou ze závazků, zjišťovat, předvídat a vyhodnocovat relevantní související rizika, aby mohly tyto poměřovat s očekávanými přínosy. Cílem občanského práva je dle mého názoru taktéž motivace subjektů k ekonomické činnosti, tedy nutně i ke vstupování do smluvních vztahů. Zároveň jsou ale aktéři těchto poměrů povinni počínat si při vzniku závazků odpovědně a brát v úvahu nejen možné výnosy, ale i hrozící rizika spojená s převzatými povinnostmi.

V případě, že jsou rizika spojená se závazkem pro subjekt příliš velká, nebo je jejich rozsah ve značném nepoměru k hodnotě, kterou může rizikem zatížená strana ze závazku vytěžit, je zřejmé, že odpovědný subjekt takové riziko nepřijme, tedy do závazku nevstoupí a k ekonomické činnosti nedojde. Je proto vhodné umožnit stranám taková rizika snižovat, omezovat či eliminovat, aby při výkonu běžných činností nebyly existenčně ohroženy (v krajních případech). Pokud je riziko pro subjekt, vzhledem k jeho vlastní ekonomické síle či prostředkům, enormní, může jej (alespoň částečně) převzít druhá strana smlouvy, pro kterou by byl vznik případné újmy únosnější, ba zanedbatelný. Podobně může tato rizika převzít strana, pro kterou bude kontraktace výhodná i navzdory převzetí rizik, jež by jinak nesla protistrana, pro níž by byl naopak závazek z toho důvodu příliš riskantní. V duchu těchto úvah pak může být pro strany výhodné jednotlivé odpovědnosti rozložit jiným, rovnoměrnějším způsobem, tedy přenesením nebo vyloučením jen některé odpovědnosti, či omezením výše náhrady újmy v případě jejího vzniku. Mám za to, že značná (zvýšená) míra smluvní autonomie při sjednávání odpovědnostních povinností může být prospěšná, zbývá analyzovat, nakolik jsou při tomto procesu strany limitovány zákonem.

Jak uvádí Šilhán, i přes různé varianty racionální ekonomické motivace je třeba dbát na to, aby nebyla podstata smluvní konstrukce rozložena a dlužníkova motivace ke splnění závazku zcela podryta. Nikdy totiž nelze omezovat újmy způsobené úmyslně či z hrubé nedbalosti, která se v pojetí občanského práva blíží úmyslu.¹ Mělo by se jednat spíše o

1 K blízkosti hrubé nedbalosti a úmyslu blíže v kap. 5.3.

(8)

sdílení rizika nedosažení sjednaného výsledku následkem rizik obtížně ovladatelných či naprosto neovlivnitelných.²

Inspiraci hledá česká právní věda především ve smluvní praxi mezinárodního obchodu.

Jak uvádí Marek, podobná limitační ujednání jsou zde zcela běžnou praxí, neboť je

„praktická potřeba limitovat rozsah náhrady škody dána vysokou rizikovostí některých plnění“. Rizikové jsou tak dle Marka zejména „výzkumné práce, dodávky nových technologií či dodávky rozsáhlých investičních celků“. Vzhledem k vysoké rizikovosti těchto operací je alternativou k limitaci odpovědnosti pojištění těchto rizik, což by však výrazně prodražilo celé dílo.³ Vích upozorňuje, že v takových závazcích zhotovitel často přebírá odpovědnost za fungování celého řetězce subdodavatelů. Vích pak dodává, že: „v praxi mezinárodního obchodu s investičními celky se uplatňuje poznatek, že pouhá aplikace obecných právních norem ohledně odpovědnosti za způsobenou škodu by v konkrétních případech znamenala pro dodavatele (zhotovitele) mnohdy neúnosný závazek, který svým rozsahem neodpovídá motivaci připravovaného či už realizovaného smluvního vztahu.“⁴ Je tedy patrné, že podobné nástroje se na mezinárodní úrovni běžně uplatňují. České civilní právo tak není v tomto smyslu průkopníkem, může ale jistě využít inspirace z bohaté škály zahraničních úprav, jakož i z praxe mezinárodního obchodu.

2 ŠILHÁN, Josef. Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku. Praha: C. H. BECK, 2015. ISBN 978-80-7400-544-2. s. 269.

3 MAREK, Karel. Poznámka k limitaci náhrady škody. Právní rádce, 2/2007, s. 33.

4 VÍCH, Jan. Limitace škody v mezinárodním obchodu. Ekonom, 1996, č. 18, s. 63.

(9)

2 K soukromoprávní odpovědnosti

Snahu o ucelený náhled na milníky problematiky smluvní odpovědnosti začnu přiblížením podstaty civilněprávní odpovědnosti jako takové. Po tomto nezbytném úvodu se zaměřím již na samotnou smluvní odpovědnost. S vědomím toho, že mimosmluvní odpovědnost může smluvní vztahy přímo či nepřímo ovlivňovat, je nutné věnovat se do jisté míry otázkám odpovědnosti mimosmluvní, a to jednak tam, kde jsou znaky obou institutů společné a dále tam, kde na sebe oba typy odpovědnosti navzájem působí.

Odpovědností v běžném jazyce rozumíme nutnost nést následky svého chování a jednání.

Za právní odpovědnost je považována buďto povinnost strpět následky porušené povinnosti stanovené právními normami, anebo samotné uplatnění nepříznivých právních následků. Právní odpovědnost je dle Pelikánové centrální a nezbytnou složkou právního systému, neboť „obecně uznávaným znakem právní normy je vynucování určitého chování od subjektů práva pod hrozbou sankcí.“⁵ Odpovědností ale podle Pelikánové není míněna realizace původní povinnosti, kde se právní postavení povinného subjektu nemění.⁶

V soukromém právu vzniká odpovědnost typicky samotným porušením dispozice právní normy nebo porušením smlouvy, která je zde považována za „zákon mezi stranami“, který stejně jako právní norma zakládá mezi těmito stranami práva a povinnosti, jejichž porušení je doprovázeno právními následky. Na rozdíl od veřejnoprávní odpovědnosti, která je spíše povinností ve vztahu dvou nerovných subjektů, je soukromoprávní odpovědnost obligační povinností, neboť pojmovým znakem obligace je rovnost stran.⁷

V občanském právu bývá odpovědnost spojena buďto s protiprávním činem, tedy porušením primární povinnosti, anebo s právně relevantní událostí vyvolávající protiprávní stav. Vzniklá sekundární povinnost je nepříznivým následkem pro toho, jenž se protiprávního činu dopustil, nebo je mu přičítána událost, která měla za následek protiprávní stav.⁸ Odpovědné osobě vzniká nová povinnost, kterou dosud neměla, anebo dochází k modifikaci původní povinnosti či jejímu rozšíření o sekundární povinnost.⁹ Jak

5 PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 5. díl. Odpovědnost (s přihlédnutím k návrhu nového občanského zákoníku). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. 978-80-7357-714-8. s. 11.

6 Tamtéž, s. 17.

7 Tamtéž, s. 11 – 12.

8 Mezi těmito dvěma příčinami odpovědnosti nečiní občanský zákoník rozdílu.

9 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍKOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. 2.

aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016. 978-80-7552-187-3, s. 357 an.

(10)

vyložím dále v této kapitole, uvedený výklad poněkud zjednodušuje a opomíjí rozporné teorie týkající se samotného okamžiku vzniku odpovědnosti.

Odpovědnostní instituty občanského práva blíže rozeberu, abych mohl posléze dojít k závěrům nejen praktickým, ale i patřičně teoreticky podloženým. Základem poznání funkce institutů je užití správného teoretického náhledu při rozboru samotných norem, které odpovědnostní instituty provádějí v pozitivním právu. Pro základní vymezení pojmu občanskoprávní odpovědnost ale nepanuje mezi právními teoretiky shoda a hledání univerzálního pojetí odpovědnosti v českém občanském právu je již několik dekád trvající, avšak prozatím neukončenou diskusí. Základ sporu tkví v odpovědi na otázku, zda je odpovědnost osoby její následnou povinností vůči splnění primární právní povinnosti, anebo naopak jde o její odpovědnost za nesplnění právní povinnosti.¹⁰ Jde o přesné určení okamžiku, se kterým je spojen vznik odpovědnosti – zda odpovědnost vzniká spolu s primární právní povinností, nebo až s jejím porušením.

Rekodifikací soukromého práva mohla být tato diskuse ukončena, když už ne vytříbenou argumentací, tak alespoň z pozice „síly“, nadefinováním ustanovení v duchu jednotné teorie.

Jak se pokusím dále v této kapitole stručně ilustrovat, této příležitosti k unifikaci teoretického pojetí odpovědnosti se zákonodárce nechopil. Pokládám za vhodné krátce představit dominantní teorie občanskoprávní odpovědnosti českého civilistického prostředí, neboť právě z nich vzešly odpovědnostní normy aktuálního civilněprávního kodexu, jejichž bližšího poznáním dosáhneme právě prostřednictvím koncepcí, z nichž vycházejí.

2.1 Sankční teorie soukromoprávní odpovědnosti

Sankční teorie je v právní vědě převažující koncepcí, dle které je odpovědnost odvozována až od nějakého pochybení, tedy porušení nějaké povinnosti, neboť až od toho okamžiku vzniká důvod pro odpovědnostní postih v právním slova smyslu. Podle Gerlocha je odpovědnost v sankčním pojetí „zvláštní formou právního vztahu, ve kterém dochází na základě porušení právní povinnosti ke vzniku nové právní povinnosti sankční povahy.“¹¹ Sankční pojetí, podle kterého není do porušení povinnosti důvod pro odpovědnostní postih v právním slova smyslu, je ostatně v souladu s obecným právním povědomím.¹²

10 Tamtéž, s. 356.

11 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2. rozšířené vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001. 299 s. ISBN 80-86473-04-X., s.

156.

12 DVOŘÁK a kol., op. cit. sub. 9, s. 357–360.

(11)

Nepříznivým právním následkem je podle sankční teorie vznik sekundární, odpovědnostní povinnosti, předvídané sankční složkou příslušné normy. Tato sekundární povinnost je relativně působící odpovědnost za způsobenou újmu spočívající v modifikaci původní občanskoprávní povinnosti, ve vzniku povinnosti, kterou odpovědná osoba dosud neměla, nebo v rozšíření trvající primární povinnosti o sekundární povinnost.¹³ Výsledkem je vznik nového právního, odpovědnostního vztahu, založeného na sankční povinnosti. S právní odpovědností tak v důsledku porušení původních povinností vzniká nová, sekundární povinnost. Sankční koncepce váže odpovědnost na sankci právní normy, ale samotnou odpovědnost lze přesně vymezit buďto jako ztotožnění se sankcí, realizaci sankce, anebo povinnost strpět realizaci sankce, když tato spočívá ve vzniku nové právní povinnosti vůči konkrétně určenému subjektu.¹⁴ Povinností subjektů je dle sankční teorie náležité plnění všech primárních povinností a je-li tak činěno, není nutné zatěžovat je odpovědností. To je ostatně v souladu i se zásadou právní jistoty: pokud není porušována nějaká právní povinnost, není třeba ani zatěžování odpovědností. Na náležité plnění by podle této teorie mělo působit již vědomí subjektů, že jsou zavázáni povinnost plnit a splnit.¹⁵

Občanskoprávní odpovědnost se v sankčním pojetí Marty Knappové stává prostředkem sloužícím k dosažení účelu, k němuž se upíná potřeba a zájem. Nezávisle na tom, zda původní povinnost zanikla nebo trvá dál, se rodí další nová povinnost, povinnost odpovědnostní tedy následná, sekundární.¹⁶ Sankční pojetí tedy spojuje vznik odpovědnosti až s nesplněním, resp. porušením právní povinnosti. Odpovědnost zde představuje nepříznivý právní následek újmy způsobené v majetkové i nemajetkové sféře poškozeného a postihuje toho, kdo svým jednáním porušil primární povinnost, ať už šlo o závazek smluvní či mimosmluvní (zákonný).¹⁷

Podle mého názoru sankční teorie sice lépe odráží potřebu postihnout nedodržení povinnosti sankcí, avšak ve vzniku nové sankční povinnost (reflektující oprávnění poškozeného na sankční náhradu), spatřuji odcizení od vztahu, jehož obsahem byla původní porušená povinnost. Je zájmem občanského práva vést subjekty primárně k naplňování toho, co bylo dohodnuto. To je i obsahem zásady pacta sunt servanda, tedy dohodnuté se má plnit,

14 PRAŽÁK, Pavel. Recentní pohled na teoretické koncepce právní odpovědnosti. In Gerloch, A., Beran, K. a kol.

Funkce a místo právní odpovědnosti v recentním právním řádu. Praha: Leges, 2014. 272 s. ISBN 978-80-7502- 058-1, s. 150.

15 DVOŘÁK a kol., op. cit. sub. 9, s. 360.

16 Tamtéž, s. 133.

(12)

a oddělení odpovědnostní povinnosti od původní povinnosti je odklonem od této zásady.

Dopustíme-li takovou univerzální transformaci povinnosti plnit v povinnost nést následky odpovědnosti, aniž by bylo stále přednostně lpěno na naplnění povinnosti primární, budeme směřovat k modelu „vykoupitelnosti se z povinnosti“, což dle mého názoru není stav občanským právem chtěný, neb jeho zájmem je spíše motivovat k zachování toho, co bylo primárně dohodnuto, přičemž případné sankce nemají mít (až na odůvodněné výjimky) represivní funkci, ale spíše funkci nápravy následků, v některých případech i funkci donucovací.

2.2 Teorie aktivní soukromoprávní odpovědnosti

Teorie aktivní odpovědnosti považuje odpovědnost za hrozbu sankcí. Tato „hrozba sankcí“ však v první fázi působí pouze prevenčně vedle primární povinnosti a je aktivována teprve v druhé fázi, porušením primární povinnosti. Dle teorie aktivní odpovědnosti se odpovídá za dodržení primární povinnosti, na rozdíl od sankční teorie, kde se odpovídá až za její porušení. V aktivní teorii se tedy odpovídá za splnění povinnosti, a nikoliv ex post za její nesplnění. Odpovědnost prochází v tomto pojetí dvěma fázemi – první, preventivní, kde se neprojevuje – a druhou, aktivizační, která nastává s porušením primární povinnosti. Jde o vymezení odpovědnosti jako hrozby sankcí. Subjekty jsou nuceny ke splnění primární povinnosti, aniž by došlo k její modifikaci nebo transformaci.¹⁸

Podle zastánce aktivní teorie V. Knappa sankční teorie znamená ztotožnění odpovědnosti se sankcí, v důsledku čehož se povinností nazývá pouze původní povinnost a následně vzešlá povinnost je teprve odpovědností.¹⁹ Knapp argumentuje, že pokud by byla odpovědnost ztotožněna se sankcí, vznikala by až spolu s újmou. To by ale znamenalo, že sankcí je stižen teprve ten, kdo je odpovědný. Podle Knappa je však sankce důsledkem odpovědnosti.

Odpovědnost je hrozba sankcí za porušení povinnosti, vznikající již se závazkem. Sankce je důsledkem odpovědnosti a z toho také plyne teorie latentní formy odpovědnosti, která je obsažena v původním závazku a projeví se s jeho porušením – dopadem sankce. Nositel odpovědnosti ale odpovídá jak za její splnění, když mu od počátku právo hrozí sankcí za nesplnění, tak i za její nesplnění, když ho sankce postihne v důsledku jeho odpovědnosti.²⁰

18 PRAŽÁK, Pavel, op. cit. sub. 14, s. 128.

19 KNAPP, Viktor. Některé úvahy o odpovědnosti v občanském právu. 1. Vyd. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1956, s. 66–72.

20 PRAŽÁK, Pavel, op. cit. sub. 14, s. 128.

(13)

Aktivní koncepce se zastal i J. Macur, podle nějž sankce právní normy mohou působit na subjekt preventivně již před porušením povinnosti.²¹ S tím ale nesouhlasí M. Knappová, podle níž: „tato latentní hrozba nemůže být odpovědností ve vlastním slova smyslu, neb nemá žádnou právní relevanci – z tohoto titulu nelze v latentní fázi ničeho požadovat a teze tak směšuje možnost se skutečností.“²² Podle Macura ale takové pojetí vychází z vnímání práva jako nástroje působení na subjekty pouze skrze objektivní vztahy, avšak právní normy působí právní vazby slabší a volnější, a tak ani nelze říci, že by normy nepůsobily, pokud nejsou zrovna porušovány.²³ Právní sankce se totiž neprojevují jen při jejich realizaci, ale především již tehdy, když stimulují subjekty k řádnému plnění povinností! Toto pojetí však dle jiných svým obsahovým i funkčním splynutím s primární povinností zužuje působení odpovědnosti pouze na prevenční funkci a jsou popřeny reparační, satisfakční i represivní funkce, které jsou taktéž považovány za nezbytné.²⁴²⁵ Podle mého názoru je ale teorie aktivní odpovědnosti racionálnějším a efektivnějším pojetím civilněprávní odpovědnosti právě pro její inklinaci k prevenčnímu pojetí, neboť dle mého by mělo právo v nejvyšší možné míře usilovat o předcházení porušování povinností, a nesoustředit se jen na řešení následků.

2.3 Soukromoprávní odpovědnost v občanském zákoníku

Současný občanský zákoník se, jak už bylo výše naznačeno, s pojmovým rozkolem nevypořádal, nýbrž situaci ještě více znepřehlednil. Nahlédneme-li do důvodové zprávy k tomuto kodexu, dočteme se, že: „Osnova opouští pojetí odpovědnosti jako hrozby sankcí, (…) [která] spojuje nástup odpovědnosti s porušením právní povinnosti. Osnova se naopak přiklání se k pojetí odpovědnosti v duchu tradic antické a křesťanské civilizace, podle nichž člověk odpovídá za své jednání v plném rozsahu, a odpovídá tedy především za to, že se chová řádně, po právu a že splní své povinnosti. Vzhledem k tomu se v návrhu slovo odpovědnost používá jen velmi zřídka, protože zákonný text vystačí ve většině případů s termínem povinnost“.²⁶ Jde však o ojedinělou zmínku o změně v pojetí odpovědnosti.

Vzhledem k rozporům uvnitř samotné důvodové zprávy ji ani nelze brát za zcela rozhodující zdroj poznání koncepce odpovědnosti v aktuální úpravě občanského práva, ale bude nutné

21 MACUR, Josef. Odpovědnost a zavinění v občanském právu. Brno, Univerzita J. E. Purkyně v Brně, 1980, s. 74.

22 KNAPPOVÁ, Marta. Povinnost a odpovědnost v občanském právu. Praha: Academia, 1968, s. 174.

23 MACUR, J., op. cit. sub. 21, s. 74.

24 Bližší seznámení s těmito funkcemi viz kap 2.5.

26 Důvodová zpráva k z. č. 89/2012 Sb. (konsolidovaná verze). Praha: Ministerstvo spravedlnosti České republiky, s 47-47. [online]. [cit. 2017-03-20]. Dostupné z

http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf .

(14)

přihlédnout ke konkrétní úpravě, ač ani ta není koncepčně zcela jednotná. Rozbor jednotlivých ustanovení pak napovídá, že aplikovat lze až čtyři odpovědnostní teorie.²⁷

Zákonodárce se spolu se snahou o změnu koncepce pokoušel vyhýbat i terminologii předchozí právní úpravy a „odpovědnost za škodu“ nahradil pojmem „povinnost“, v ustanoveních občanského práva jde tedy o „povinnost k náhradě“. V případě závazků z deliktů je tak nově použit pojem „povinnost nahradit škodu“ (či újmu), což je podle Pelikánové vzhledem k multidisciplinárnímu charakteru právní odpovědnosti chybou, neboť institut odpovědnosti by měl být v právní terminologii pojmenováván koherentně a odvětvové rozdíly by neměly vznikat bez závažných příčin. Pelikánová také upozorňuje, že rozdílné doktrinální názory by neměly zavdávat příčinu pro přerušení vazby mezi odpovědností a povinností k náhradě újmy.²⁸

Jak shrnuje Handlar, je pojem právní odpovědnost přijímán spíše jako obecný pojem bez specifického obsahu, ale právně je používán v jeho obecném významu a jeho chápání nečiní v rámci komunikace žádné obtíže. Instituty jako je odpovědnost za újmu či za vady jsou definovány speciálně a není tedy nutné k jejich vymezení používat pojem obecné právní odpovědnosti. Dle Handlara tak je odpovědnost obecně stavem, kdy je možno či nutno určitému objektu přičíst jeho jednání, resp. jeho následky, přirovnává ji tedy k přičitatelnosti.²⁹ Tak i Josef Bejček shrnuje, že podstata právní odpovědnosti byla a stále je předmětem řady neslučitelných interpretací a definic, a proto jde o téměř vyprázdněný pojem, nepoužitelný bez důkladného a často až kazuistického objasnění jeho obsahu. Za východisko považuje Bejček jakousi „dohodu“ o tom, co všechno pod pojmem odpovědnost budeme rozumět, tedy každý autor by měl před použitím termínu vysvětlit, co jím rozumí.³⁰

Při následujících výkladech se v této práci omezím na shora uvedenou zobecňující definici J. Handlara. Tento exkurz je třeba mít na paměti při hlubším zkoumání norem a institutů, přičemž dle mého názoru nelze v této věci zaujmou univerzální stanovisko.

27 PRAŽÁK, Pavel, op. cit. sub. 14, s. 26–27. Rozbor těchto teorií je však mimo rozsah i téma této práce.

28 PELIKÁNOVÁ, Irena. Odpovědnost za škodu: trendy a otázky, malý náhled do osnovy nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie, 3/2011, s. 17.

29 HANDLAR, Josef. Právní odpovědnost – netradiční zamyšlení nad tradičním pojmem. Právník 11/2004 s. 1059.

30 BEJČEK, Josef. Nad interpretačními úskalími odpovědnosti za škodu v obchodních vztazích. Právní rozhledy, č.

9/2000, s. 371.

(15)

2.4 Sankce

Sankce je s odpovědností neodmyslitelně spjata. Podobně jako je povinnost předpokladem odpovědnosti, je sankce nezbytným nástrojem odpovědnostního působení. Ani na rozsahu pojmu sankce se právní věda zcela neshoduje, shrnuji však vůdčí pojetí.

Sankce je v nejširším smyslu normativním vyjádřením důsledků porušení dispozice a je-li tímto důsledkem vznik nové právní povinnosti, jedná se o odpovědnost.³¹ Civilní sankci vymezila Knappová jako změnu, zpravidla zhoršení, hmotněprávního postavení subjektu primární povinnosti v důsledku porušení primární povinnosti. Důsledkem sankce podle ní může být ale i změna primární povinnosti co do její dospělosti, mohou vznikat nové, sekundární povinnosti, může přecházet nebezpečí nahodilé zkázy, či nemusí vzniknout právo, které by jinak vzniklo, tedy může dojít ke ztrátě práva. V pojetí Knappové tak není sankce prostým trváním povinnosti či přímým vynucením jejího splnění, ale pouze následek, jehož nesení je zpravidla obtížnější či rizikovější než ve stavu před porušením.³² Zpravidla je za sankci považováno vynucení splnění porušené právní povinnosti, vznik nové právní povinnosti či další právní následky, jako je například neplatnost. Tyto následky mohou nastat kumulovaně i samostatně.

Napříč občanským zákoníkem jsou rozesety desítky ustanovení, v jejichž hypotéze je právní skutečnost spočívající v nějaké formě porušení závazku. V případě smluv jde typicky o náhradu újmy, práva z vadného plnění, úroky z prodlení, či přechod nebezpečí škody na věci. Nelze opomenou ani instituty z oblasti zániku závazků, utvrzení závazků, či zajištění závazků. Za právní následek porušení smlouvy je totiž nutno považovat jakoukoliv změnu v právech a povinnostech smluvních stran aktivovanou v důsledku porušení smluvního závazku.³³

2.5 Funkce občanskoprávní odpovědnosti

Zhodnocení funkcí odpovědnosti, tedy náhled na způsoby, jakými odpovědnost na subjekty působí, považuji za cennou složku poznání. Pochopení působení sankcí na jednání stran i vzhledem k časovému vývoji vztahů, umožňuje jejich efektivní využití k regulaci

31 Tamtéž, s. 371.

32 KNAPPOVÁ, Marta, op. cit. sub. 22, s. 196-197.

33 ŠILHÁN, Josef. Právní následky porušení smlouvy v novém občanském zákoníku. Praha: C. H. BECK, 2015. ISBN 978-80-7400-544-2, s. 147–148.

(16)

vztahů mezi subjekty. Při limitaci odpovědnosti je vhodné sledovat, do jaké míry lze odpovědnost omezit, aniž by některá ze stran ztrácela na své motivaci závazek splnit.

Na účinky odpovědnostních ustanovení lze nahlížet jako na dvě odlišné skupiny v závislosti na okamžiku, kdy na recipienty působí. Nelze je ale považovat za zcela oddělené, neboť jejich působení se bude zpravidla překrývat, a to s rozdílnou měrou u jednotlivých subjektů, na které působí. Jedná se o působení ex ante, které předpokládá, že recipienti jsou s pravidly obeznámeni a úměrně k tomu si počínají. Druhá skupina odpovědnostních funkcí působící ex post, je typická tím, že recipienti s normami nejsou v dostatečné míře obeznámeni, popřípadě s nimi při svém jednání nepočítají, nebo nepřiměřeně spoléhají, že hrozící následky nastat nemohou. Samotné působení funkce u nich nastává až poté, co určitá skutečnost nastala. Z toho důvodu lze například motivační funkci zpravidla přičítat nejen funkční působení ex ante, ale sekundárně i ex post, když primárním posláním funkčního působení odpovědnostních norem je uvědomění subjektů o možných následcích již v při konání,³⁴ neboť občanské právo by se dle mého názoru mělo soustředit spíše na předcházení porušování povinností.

Primární funkcí odpovědnosti je funkce uhrazovací (reparační) ve vztahu k újmě na straně poškozeného způsobené protiprávním jednáním škůdce. Ten by měl uvést majetkové poměry poškozeného buďto do stavu, který by nastal, kdyby k tomuto protiprávnímu zásahu nedošlo (restitutio in integrum, tedy naturální restituce), anebo by měl újmu kompenzovat prostřednictvím peněžité náhrady.³⁵ Tato funkce si zachovává rozhodující úlohu navzdory vzrůstajícímu důrazu na prevenci ve společnosti. Je sice efektivnější a pro subjekty lepší škodám předcházet, než se je následně snažit zhojit (neb to si vyžaduje další úsilí obou stran, které plně vyčíslit ani nahradit nelze), avšak uhrazovací funkce je i nadále nejvýznamnější, neboť pokud již k újma vznikla, je jedině tato schopna zajistit v potřebné míře úplnou a urychlenou nápravu majetkové nerovnováhy, což je i nadále cílem občanskoprávního odpovědnostního systému.³⁶ Tak i Pelikánová uvádí, že „soukromé právo jako právo majetkové zaměřuje odpovědnost především k obnovení porušené majetkové rovnováhy.“³⁷

34 HAVEL, Bohumil. Obchodní korporace ve světle proměn: Variace na neuzavřené téma správy obchodních korporací. Praha: Auditorium, 2010. 196 s. 978-80-87284-11-7, s. 123.

37 PELIKÁNOVÁ, Irena. Právní odpovědnost i v jejích různých formách vždy dle jejího smyslu a účelu dle zákona a její současné vývojové tendence (se zaměřením především na náhradu škody) s přihlédnutím ke zvláštnostem českého práva. Sborník Karlovarské právnické dny, 2012, č. 20, s. 184

(17)

Další je funkce satisfakční, představující poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která se však omezuje jen na případy, kdy to zvlášť stanoví zákon, nebo si tak strany ujednají,³⁸ aby byla za účelem spravedlivé nápravy újma zmírněna či odčiněna.

Normativní rozšíření občanskoprávní odpovědnosti i na nemajetkovou újmu svědčí o zvýšeném zájmu zákonodárce o ochranu jednotlivce a jeho postavení v občanském právu.

Zpravidla ale nelze takovou újmu objektivně ocenit či vyčíslit a je tedy nutné snažit se co nejvíce přiblížit ekvivalentu vzniklé újmy, ať už hrazené penězích, či jinou relevantní satisfakcí. Kvalitu a kvantitu takového zadostiučinění, která je způsobilá odčinit, a tak z právního hlediska „zmírnit“ újmu postiženého, určuje zpravidla soud, případně tak můžou strany stanovit vzájemnou dohodou.

Za sekundární považuje Pelikánová funkci prevenční či odrazovací.³⁹ Tu lze nazvat i jako funkci motivační ve vztahu k subjektu konajícímu. Z pohledu potenciálně ohrožených subjektů pak jako funkci ochrannou. Podle Švestky je v českém právu na prevenci škod kladen značný důraz, neboť její úloha je neméně významná, a to zejména v případech, ve kterých dochází potenciálně častěji k újmám. Působení této funkce je odrazuje subjekty od porušování povinností hrozbou sankce, a tedy ex ante ovlivňování jejich chování.

V ekonomickém pojetí tato funkce nežádoucí jednání „zdražuje“, mění rozložení nákladů, když internalizuje externí náklady vlastního chování a může tak i motivovat subjekty k přijímání adekvátních prevenčních opatření.⁴⁰Odrazovací funkci normy plní i tak, že v duchu zásady neminem laedere přispívají k motivaci subjektů, aby svým jednáním neporušovaly povinnosti, ať už smluvní, konkrétní zákonné, či obecné povinnosti počínat si v každém případě vždy natolik rozumně, aby nebyla způsobena nedůvodná újma v majetkové či nemajetkové sféře jiných osob občanského práva, jak vyžaduje „obecná prevenční povinnost“ v § 2900 OZ.⁴¹ Podle Pelikánové je tato funkce „prohlubována rozšiřováním a prohlubováním rozsahu náhrady“.⁴² Oslabována je naopak působením jiných faktorů, jako je samotná povaha hrozící sankce, či poměřování této sankce s výnosy, které může případné nerespektování uložené povinnosti představovat. V závislosti na rozložení odpovědnosti ve smluvním vztahu, respektive zákonném určení rozsahu sankce tak lze dopředu kalkulovat,

38 Srov. § 2894 odst. 1 a 2 .

39 PELIKÁNOVÁ Irena, op. cit. sub. 5, s. 31

40 ŠILHÁN, Josef. Náhrada škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace. 2. dopl. a přepracované vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. 160 s. ISBN 978-80-7400-393-6. s. 2.

42 PELIKÁNOVÁ, Irena, op. cit. sub. 37, s. 184.

(18)

zdali i navzdory motivaci není v konečném důsledku výhodnější pravidlo porušit.⁴³ Vezmu-li v úvahu péči řádného hospodáře, budu lepším hospodářem, pokud se zcela nevyhnutelně vystavím zákonné sankci, ale zároveň vygeneruji několikanásobně vyšší zisk? K takovým situacím zcela běžně dochází ve vztazích mezi státem určujícím pravidla podnikání pod hrozbou sankcí, jejichž výše je omezená, a ekonomickými subjekty, které tyto pravidla vědomě a opakovaně porušují i v případě uložení sankce v maximální, neboť výši jejich zisk ji mnohonásobně přesáhne. Tento jev je v soukromém právu nazýván jako „eroze odpovědnostního režimu“.⁴⁴ Za součást prevenční funkce v deliktním právu považuje Tichý i funkci odstrašení, která se projevuje jak ve formě hrozby sankcí, tak v ekonomicko-právním pojetí ve vztahu k nebezpečným činnostem. Teorie „obecného odstrašení“ dává trhu úkol určit, zda se riziková činnost z ekonomického hlediska, s ohledem na náklady spojené s pojištěním či náhradou případných škod v takových případech vyplatí provozovat.⁴⁵

Podobně je podle Tichého součástí preventivní funkce v deliktním právu i teorie funkce usměrňovací, která by měla subjekty stimulovat k pozitivní činnosti, a to právě tím, že působením těchto norem na chování subjektů se do jejich chování promítají příkazy norem, které představují meze, v nichž by se mělo chování uskutečnit, a v zájmu subjektů je pak přijmout dostatečná opatření, aby k jejich porušení nedocházelo.⁴⁶

Funkce represivní se dle Švestky se začíná postupně prosazovat i v občanskoprávní odpovědnosti, ačkoliv jejím cílem není trestat či odstrašovat do budoucna. Rozšíření peněžité náhrady nemajetkové újmy za účelem represe je možné v případech, kdy k závažné újmě na chráněných osobnostních statcích došlo zvlášť zavrženíhodným neoprávněným zásahem.⁴⁷ I OZ v určitých případech připisuje občanskoprávní odpovědnosti funkci represivní, např. v § 2971 OZ, který spojuje se zvláštními okolnostmi vzniku nemajetkové újmy protiprávním činem, zejména došlo-li k porušení z hrubé nedbalosti, popř. i s úmyslem zničení, ublížení či s jinou nečestnou pohnutkou, aditivní nemajetkovou újmu všech osob, které „důvodně pociťují způsobenou újmu jako osobní neštěstí, které nelze odčinit jinak“; či v § 2669 odst. 2 OZ, jenž při svévolném či škodolibém poškozením zakotvuje aditivní náhradu „ceny zvláštní

43 HAVEL, Bohumil, op. cit. sub. 34, s. 125.

44 HAVEL, Bohumil, op. cit. sub. 34, s. 125.

45 TICHÝ, Luboš; HRÁDEK, Jiří. Deliktní právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 978-80-7400-625-8. s. 11.

46 Tamtéž, s. 12.

47 Srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012; např. „…existenci pouhé hrozby či přímo uložení značné a citelné sankce lze (…) do jisté míry vnímat prizmatem (…) preventivně-sankční funkce takových nástrojů) za žádoucí.“

(19)

obliby“.⁴⁸ Obdobně pléduje i Pelikánová, dle které „není vhodné redukovat soukromoprávní odpovědnost na pouhé ekonomické vyrovnání utrpěné ztráty zcela neutrální k etickému rozměru odpovědnosti“.⁴⁹

Tichý pak obdobně připisuje deliktnímu právu občanskému sankční (či trestní) funkci, když bere v úvahu trestní povahu zvýšených náhrad škod, tzv. punitive damages, které se uplatňují v common law. Jejich účelem je na rozdíl od kompenzačních a nominálních náhrad skutečné potrestání a odrazení od zavrženíhodného jednání. V kontinentálním pojetí je však takové pojetí prozatím nepřípustné, zvýšení přiznané náhrady nad skutečně vzniklou škodu je pak zásadně nepřípustné pro rozpor se zákazem obohacení.⁵⁰

Odpovědnosti je tak připisována celá řada funkcí. Při hledání funkce smluvní odpovědnosti je třeba zohlednit i funkce považované za typicky deliktní. Smlouva je sice úzký závazek mezi dvěma (či vícero) určitými stranami, avšak i v prostředí („mikrokosmu“) tohoto závazku se uplatní pravidla typicky deliktní na vztahy mezi stranami, které se závazku přímo týkají.⁵¹ Důvodem, proč jsou funkce deliktní odpovědnosti odlišovány od funkcí smluvní odpovědnosti je právě fungování deliktního práva erga omnes, když deliktní právo klade povinnost vzájemně si neškodit všem subjektům bez ohledu na jejich vzájemné postavení. Funkce odpovědnosti v deliktním právu tak dle mého názoru suplují to, co je vyjádřeno přímo normami závazkového práva, resp. ujednáním mezi stranami, která se týkají odpovědnosti. Není to proto, že by bez takového vymezení nebyly funkce typické pro deliktní právo v nějaké míře obsaženy, ale dochází k jejich konkretizaci dle povahy závazku.

Podle mého názoru je nejprospěšnější funkce prevenční, neboť právo by mělo svým regulativním působením mířit především na zamezení porušování povinností, místo aby se pak soustředilo na nápravu následků porušení. I po reparaci bude poškozená strana mnohdy v horším postavení oproti stavu před porušením, ačkoliv pohledem práva byly její statky řádně obnoveny. S důrazem na prevenční funkci dále rozvíjím i výklad v kapitole 4.

50 TICHÝ, Luboš; HRÁDEK, Jiří, op. cit. sub. 42, s. 12–14.

51 K tomu blíže v kapitole 4.

(20)

3 Odpovědnost za újmu

Odpovědnost za újmu je nejen základem soukromoprávní odpovědnosti, ale ustanovení o odpovědnosti za újmu jsou často brána za obecná pro soukromoprávní odpovědnost a v případě absence obecnějších pravidel těmito obecnými pravidly i jsou. Tento institut je i titulem pro uplatnění sankčních postihů vůči protiprávně jednajícím orgánům veřejné správy, neboť i veřejnoprávním jednáním může vzniknout újma, jakožto nový soukromoprávní vztah.⁵² Veřejnoprávní vztahy tak s obligačním charakterem získávají i prvek rovnosti, který je obligacím vlastní. Obligační povinnost je totiž obsahem vztahu, v němž má škůdce i poškozený rovné postavení. Náhrada újmy je tak nejen subsidiární univerzální sankcí, ale i nástroj k překlenutí mezer v právní ochraně; je právním institutem, jenž slouží k zahlazení negativních majetkových dopadů protiprávního chován.⁵³ Pojem újma v OZ zahrnuje jak újmu majetkovou, tzn. újmu na jmění (škodu), tak újmu nemajetkovou.⁵⁴ Povinnost odčinit nemajetkovou újmu postihuje rušitele jen v případech výslovně ujednaných, nebo stanovených zvlášť zákonem. V těchto případech se tato povinnost k náhradě nemajetkové újmy posoudí obdobně jako povinnost nahradit škodu.⁵⁵ V této práci mluvím, pokud jde o následek porušení, primárně o újmě, jde-li však o výklad vztahující se k majetkové újmě, používám i termínu škoda.

3.1 Způsoby náhrady

Způsob náhrady vzniklé újmy může být taktéž významným faktorem smluvní úpravy odpovědnosti. Lze uvažovat o sjednání smluvní úpravy prostředků nápravy na jeden či vícero způsobů již v okamžiku, kdy újma hrozí pouze teoreticky, ale strany například vědí, že na některém způsobu případné náhrady nebudou mít zájem, nebudou ho v žádném případě schopny, anebo mají jen v úmyslu přesněji vymezit pravidla pro případnou náhradu.

Nově je pro náhradu škody v majetkové sféře poškozeného preferováno uvedení do předešlého stavu (naturální restituce), na rozdíl od předchozí úpravy, která upřednostňovala náhradu peněžní, tedy relutární restituci. Tím je realizována reparační funkce občanskoprávní odpovědnosti, neboť tak může spíše (a již v okamžiku plnění náhrady) dojít k navrácení statků poškozeného v předešlý stav. Škoda se tak hradí podle § 2951 odst. 1 OZ „uvedením do

52 PELIKÁNOVÁ, Irena. Obchodní právo. 5. díl. Odpovědnost (s přihlédnutím k návrhu nového občanského zákoníku). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. 978-80-7357-714-8, s. 30.

53 Tamtéž, s. 30.

54 Srov. § 2894 OZ.

55 Srov. § 2894 odst. 2 OZ.

(21)

předešlého stavu; není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se v penězích“.

Odstavec 2 téhož stanoví, že „nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním“, poskytnutým v penězích, nebude-li zajištěn jiný způsob zadostiučinění, který by byl způsobilý způsobenou újmu skutečně a dostatečně účinně odčinit.

Podstatou naturální restituce je navrácení do původního stavu, na kterém se poškozený nepodílí a nemá tedy starost s nápravou. Proto se nebude jednat o naturální restituci například tehdy, když poškozený sám náhradní věc zakoupí a po škůdci bude požadovat úhradu nákladů. Náhrada se neomezuje na pouhé vyrovnání jmění poškozeného, ale usiluje o navrácení totožného statku a lépe tak odpovídá kompenzační funkci náhrady škody, když se snaží odstranit veškeré negativní následky škodné události. Navzdory této racionalitě převládá v praxi uplatnění peněžité kompenzace. Naturální restituci lze ostatně vyloučit zvláštními pravidly, např. zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla stanoví, že újma, kterou hradí pojistitel za pojištěného, se hradí v penězích.⁵⁶ Dispozitivní charakter ustanovení ostatně umožňuje vyloučit případné naturální plnění již při uzavření smlouvy. Vynutitelnost naturální restituce je ovšem limitována faktickou, právní i hospodářskou smysluplností. Zde lze analogicky aplikovat kritéria stanovená pro nemožnost plnění a lze očekávat, že soud naturální restituci neposvětí, pokud je buďto zcela nemožná anebo není dobře možná.⁵⁷ Tato varianta může být ostatně výhodná i pro škůdce, protože pro něj může být levnější obnovení předchozího stavu, zvláště pokud má jím způsobená škoda souvislost s jeho podnikáním či zaměstnáním. Zároveň je i ekonomicky motivován k realizaci náhrady s co nejnižšími náklady, obzvláště v porovnání s poškozeným, který takovou motivaci nemá, či má dokonce motivaci opačnou, především pak požaduje-li peněžní náhradu až jako úhradu vynaložených nákladů na navrácení do původního stavu. Jako ekonomičtější se tak jeví naturální restituce provedená škůdcem. Tak i Pelikánová usuzuje, že naturální restituce je vhodným řešením v případě škůdce, který je profesionální dodavatel, zatímco pro soukromou nepodnikající osobu škůdce bude vhodnější plnit náhradu v penězích.⁵⁸

Pokud se přistoupí k peněžité náhradě, bude se stanovovat její výše primárně podle nákladů potřebných k odškodnění uvedením věci v předešlý stav. To může být pro poškozeného výhodnější, neboť se může sám rozhodnout, zda pomocí nabytých prostředků

56 Zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v § 6 odst. 3.

57 PETROV, Jan. In HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI: závazkové právo: zvláštní část (§ 2055-3014).

Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. ISBN 978-80-7400-287-8, s. 1680.

(22)

obnoví předchozí stav, nebo zvolí odlišný, pro něj efektivnější způsob využití peněžité náhrady. Peníze jsou také druhově zastupitelné, nehrozí tak riziko (jako u naturální restituce), že poskytnuté plnění má v nějakém ohledu nedostatečnou kvalitu. Peníze tak, zjednodušeně, buďto jsou nebo nejsou poskytnuty, zatímco naturální plnění může být poskytnuto, avšak může nastat nesrovnatelně více vad plnění. Koneckonců je podle mého obvykle i jednodušší vymoci od škůdce právě peníze, protože kterákoliv osoba bude disponovat spíše zastupitelnými a univerzálně užívanými penězi, než právě jedním konkrétním statkem.

Problematickým prvkem při naturální restituci může být i důvěra ve škůdce, obzvláště pokud již jednou při plnění svých povinností selhal, mohou existovat odůvodněné pochybnosti poškozeného, zda je schopen (a má v úmyslu) náhradu uvedením do předešlého stavu poskytnout řádně. Pokud poškozený zvolí náhradu v penězích, může taková rizika eliminovat a získané prostředky využít k zajištění nápravy skrze důvěryhodnější subjekt.

I v kontextu smluvní limitace náhrady újmy se jako praktičtější jeví náhrada v penězích.

Při vymezování mantinelů případných budoucích náhrad je dle mého praktičtější vyjádřit veškeré hodnoty penězi, spíše než se pokoušet o kazuistické předvídání možné budoucnosti při vymezování parametrů naturální restituce.

Nemajetková újma se odčiňuje přiměřeným zadostiučiněním. Tato satisfakce není náhradou újmy v pravém slova smyslu a určení její výše není na případně vzniklé újmě přímo závislé. Újma je jen obtížně vyčíslitelná a účelem zadostiučinění není její vyrovnání, ale poskytnutí morální satisfakce poškozenému, má nabýt přesvědčení, že se škůdce kaje a uznává újmu; případně mu má být poskytnuta i peněžní satisfakce, aby prostředky využil dle své vůle, snížil pocit křivdy, případně i utišil touhu po odplatě.⁵⁹

3.2 Rozsah náhrady

Smyslem této podkapitoly je stručný nástin povahy složek náhrady a komplikovanosti výpočtu jejich rozsahu. Mám totiž za to, že právě omezení rozsahu odpovědnostních náhrad je v praxi smluvní limitace odpovědnosti nejsnadnějším, a tedy i nejběžnějším postupem.

Z hlediska působení na subjekty, nositele povinností a odpovědnosti ze závazků, je optimálním řešením při omezování odpovědnosti nikoliv vyloučení veškeré odpovědnosti, ale omezení odpovědnosti určitým, jasně vymezeným rozsahem. Současně dochází k zúžení odrazovací, satisfakční i prevenční funkce odpovědnosti. Ty ale mohou i nadále omezeně

59 PETROV, Jan. In HULMÁK, M. a kol, op. cit. sub. 57, s. 1683.

(23)

působit. Strana, jíž újma hrozí, má zpravidla zájem na zachování těchto funkcí v co nejvyšší míře. Mám za to, že omezení odpovědnosti jedné strany může působit prevenčně i na stranu, jíž újma hrozí, neboť ta si je vědoma, že v případě, že by výše újmy přesáhla stanovený rozsah, nedomůže se na odpovědném dostatečné náhrady, a tak je i ona vedena ke snaze předcházet případné újmě, za kterou by byla protistrana odpovědná. Lze tak tvrdit, že omezení odpovědnosti působí prevenčně i na stranu, k jejíž tíži hrozí újma vzniknout, ač to, jestli újma vznikne nebo nevznikne, může ovlivnit většinou jen nepřímo.

Škoda, tedy újma na jmění, sestává dle § 2952 OZ ze škody skutečně vzniklé – pozitivní, spočívající ve zmenšení majetku poškozeného, a ušlého zisku, o který by byl rozmnožen majetek poškozeného, pokud ke škodě nedošlo. Účelem takto vymezeného rozsahu je zajištění plné a spravedlivé náhrady. Proto jsou součástí skutečně vzniklé škody i např.

náklady na zjištění rozsahu škody.⁶⁰

Skutečná škoda je újma spočívající ve zmenšení aktiv poškozeného.⁶¹ Jde o zmenšení majetku oproti stavu před škodnou událostí. Za škodnou událost považujeme nejen např.

ztrátu či poškození věci, ale v případě pohledávky také její zánik či způsobení její nedobytnosti.⁶² Při určování výše škody zahrnujeme i související skutečně vynaložené vedlejší náklady poškozeného, které byly smysluplně a účelně použity na odvrácení dalších škod, k samotnému určení výše škody, na odstranění následků či překonání přechodné doby kdy poškozený daný porušený statek postrádá apod. Tyto náklady však musejí být vynaloženy v dostatečné příčinné souvislosti se způsobenou škodou a v důsledku primárního porušení.⁶³ Jak poznamenal i Nejvyšší soud: „nejde o jakékoli náklady, které vznikly v souvislosti s tím, že smluvní partner porušil svoje právní povinnosti, ale jen takové náklady, k nimž porušení povinnosti přímo vedlo, které byly nutně spjaty s protiprávním jednáním škůdce“.⁶⁴ Zatížení jmění spočívající ve vzniku dluhu, tedy zvýšení pasiv, je taktéž skutečnou škodou.

Poškozenému vůči škůdci vzniká právo, aby ho tento dluhu zprostil, nebo mu poskytl náhradu.⁶⁵ Vzniklou škodu lze požadovat i před vynaložením nákladů na její odstranění,

60 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍKOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. 2.

aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016. 978-80-7552-187-3, s. 363.

62 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 02. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012.

63 ŠILHÁN, Josef. Náhrada škody v obchodních vztazích a možnosti její smluvní limitace. 2. dopl. a přepracované vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. 160 s. ISBN 978-80-7400-393-6, s. 21.

64 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008.

(24)

neboť judikatura dovodila, že: „nárok na náhradu škody způsobené na věci nevzniká až vynaložením prostředků na odstranění škody“.⁶⁶

Méně zřetelnými jsou např. škody, které mohou vzniknout až následně po vadném plnění, např. znemožnění výroby v důsledku nedodání výrobků, které nemohou být kryty nárokem z odpovědnosti za vady, ale musí být uplatněny v režimu odpovědnosti za škodu. Uplatněním takového nároku se poškozený nebude domáhat kompenzace hodnoty provedeného díla, ale bude žádat náhradu skutečné škody nebo ušlého zisku, které jsou důsledkem vadného plnění;

předpokladem uplatnění je prokázání příčinné souvislosti mezi vadným plněním a touto následně vzniklou škodou, aniž by bylo nutné prokazovat řádné a včasné uplatnění nároku z vad.⁶⁷

Problémy může činit i vztah odpovědnosti za škodu a za vady po odstoupení od smlouvy při nedokončení díla, vzniknou-li náklady na odstranění vad. Podle Nejvyššího soudu lze náklady na odstranění vad vymáhat jako náhradu škody, neboť výše nákladů odstranění vad díla je újmou poškozeného. Soud v tomto případě posoudil nárok jako náhradu škody, neboť došlo k odstoupení od smlouvy, a proto nešlo o nárok z odpovědnosti za vady, když dílo nebylo splněno jeho řádným dokončením a předáním objednateli.⁶⁸ To platí i dle současné úpravy občanského práva, když podle § 2005 odst. 1 OZ sice odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu účinků odstoupení práva a povinnosti stran, ale podle odst. 2 tohoto ustanovení se: „Odstoupení od smlouvy nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty nebo úroku z prodlení, pokud již dospěl, práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti ani ujednání, které má vzhledem ke své povaze zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy“, což akcentuje i zachování práva na náhradu škody vzniklé z porušení smluvní povinnosti, které bude typicky důvodem odstoupení, ale i po zániku závazku má oprávněná strana možnost požadovat náhradu způsobené škody, což analogicky platí i pro případné náhrady nemajetkové újmy.⁶⁹

V rámci náhrady škody jsou nárokovatelné i zbytečně vynaložené náklady,⁷⁰ tedy náklady, které by poškozená strana vynaložila v každém případě, ale vlivem porušení smluvní

66 Nález ÚS ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 548/99 či rozsudek NS ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 552/2003 ad.

67 ŠILHÁN, Josef, op. cit. sub. 63, s. 23.

68 Srov. rozhodnutí NS ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007.

69 ŠILHÁN, Josef. In HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054).

Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. ISBN 978-80-7400-535-0 IV, s. 1217.

70 V zahraničních úpravách pak obdobně „frustrated expenses“ tedy „zmařené výdaje“.

(25)

povinnosti dlužníkem se staly zbytečnými. V judikatuře se objevují jako „náklady na mzdy a další související náklady, které vynaložil poškozený zaměstnavatel zbytečně tj. k jiné než zamýšlené činnosti, neboť jeho zaměstnanci nemohli vykonávat činnost, pro kterou byli zaměstnáni, případně nevykonávali ani jinou pracovní činnost ve prospěch poškozeného, ačkoli jim mzda byla zaplacena“.⁷¹ Jde i o zbytečně vynaložené poplatky na patentové řízení, když v důsledku nečinnosti škůdce nedošlo k přihlášení patentu.⁷² Jde tedy o výdaje vynaložené na realizaci závazku, které česká judikatura je považuje za skutečnou škodu.

V kontextu limitace smluvní odpovědnosti je proto otázkou, zda a v jakém smyslu limitovat odpovědnost za tyto výše uvedené „druhotné“ či „odvozené“ následky porušení povinností některou ze stran, když jejich kauzalita je nepochybná, avšak strana, která svou povinnost porušila, a mnohdy ani strana poškozená, většinou nebudou mít představu o rozsahu těchto nákladů v okamžiku podpisu smlouvy ani v okamžiku porušení smluvního závazku. Řešením, které je dle mého názoru nejefektivnější, je formulace odpovědnostně limitujících klauzulí tak, aby zahrnuly veškeré újmy, které mohou vzniknout z porušení závazkových povinností.

Ušlým ziskem je újma spočívající v tom, že nebudou „následkem škodné události rozmnoženy majetkové hodnoty poškozeného, ač by se tak s ohledem na pravidelný běh věcí dalo očekávat“.⁷³ Při snaze o určení škody se pohybujeme v rovině abstrakce, spekulujeme o tom, co by bývalo nastalo, kdyby nebylo škody. Ušlý zisk je ztrátou něčeho, co poškozený ve skutečnosti nikdy nezískal a neměl.⁷⁴ Problematické je už jen určení, zda ušlý zisk vznikl, neboť to si vyžaduje prokázat onen pravidelný běh věcí a pokud ano, je dále obtížné i prokazování konkrétních částek a míry pravděpodobnosti jejich dosažení. Důkazním prostředkem mohou být jak pravidelně se opakující obchodní příležitosti, tak i tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, jejichž obsah nebylo možné v důsledku zásahu škůdce realizovat a dosáhnout tak příslušného zisku, kterým může být v takovém případě i marže ze sjednaného prodeje.⁷⁵ Cílem při stanovení výše ušlého zisku je určit jeho „pravděpodobnou výši blížící se podle běžného uvažování jistotě“.⁷⁶ Jeho budoucí eventuální dosažení musí být

71 Rozsudek NS ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001.

72 Rozsudek NS ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 453/2005.

73 Srov. rozhodnutí NS ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99.

75 Rozhodnutí NS ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1085/2006.

76 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. II Odon 15/96.

(26)

nepochybné, nikoliv pouze hypotetické. Mělo by se jednat zásah do průběhu děje, který odvrátil jinak nepochybný zisk.⁷⁷

S ušlým ziskem souvisí také otázka škody současné nebo budoucí. Hrazena je totiž zásadně jen škoda, která již nastala a za výjimečných okolností i škoda hrozící. Ušlý zisk ale klasifikujeme jako škodu již nastalou, bylo-li jeho dosažení znemožněno v důsledku škodné události. Překrývá se ale s budoucí škodou, neboť by ho bylo dosaženo až v pozdějším okamžiku, než ke škodě došlo.⁷⁸

Odlišným pojmem je pak i ztráta šance, která však nesměřuje k nahrazení újmy, která by poškozenému vznikla, kdyby tento, pokud by nenastala škodná událost, zcela jistě dosáhl úspěchu, ale pouze definuje hodnotu této teoretické šance, která má být nahrazena, přičemž jde o újmu majetkové povahy. Tento institut, který uznává i judikatura SDEU, v českém právu dosud zakotven není. Na rozdíl od ušlého zisku, který může být přiznán v případě jistoty, že by byl poškozeným dosažen, pokud by škodná událost nenastala, je ztráta šance nahraditelná v situaci, kdy o ušlém zisku naprostá jistota není, avšak pravděpodobnost, že určitého výsledku by bývalo bylo dosaženo, je větší než menší.⁷⁹

3.3 Předpoklady vzniku odpovědnosti

Obecnými předpoklady vzniku odpovědnosti v českém občanském právu jsou právní skutečnosti popsané buďto v hypotéze právní normy, nebo v ustanovení smlouvy. Dispozice právní normy (případně podobné kontraktní ujednání) pak ukládá škůdci povinnost újmu nahrazovat. Právními skutečnostmi, které spojujeme se vznikem odpovědnosti, jsou:

protiprávnost, škoda (újma), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody, zavinění a případně i předvídatelnost. Jedná se o kumulativní předpoklady vzniku odpovědnosti. ⁸⁰ Jsou-li naplněny všechny čtyři hlavní předpoklady, jedná se o občanskoprávní odpovědnost za zavinění, absentuje-li zavinění, mluvíme o objektivní odpovědnosti, která může být prostá, pokud existují liberační důvody, anebo absolutní, pokud je liberace vyloučena.⁸¹

77 ŠILHÁN, Josef, op. cit. sub. 63, s. 25–27.