Vysoká škola ekonomická v Praze
Fakulta národohospodá ř ská
Katedra ekonomiky životního prostředí
Ř
EŠENÍ STARÝCH EKOLOGICKÝCH ZÁTĚŽÍ S OHLEDEM NAÚČELNOST VYNALOŽENÝCH FINANČNÍCH PROSTŘEDKŮ
Vypracovala: Petra Šmrhová Vedoucí bakalářské práce: doc. Ing. Antonín Dvořák, CSc
2006
„Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci zpracovala samostatně a veškerá použitá literatura a další prameny jsou uvedeny v seznamu.“
Petra Šmrhová V Praze dne 7.8. 2006
„Tímto bych chtěla poděkovat paní Ing. Michaele Hillermannové a panu RNDr. Milanu Čáslavskému za odbornou výpomoc,bez níž by tato bakalářská práce pravděpodobně nikdy nevznikla.“
OBSAH
ÚVOD A CÍL PRÁCE ... 4
1. Analýza současného stavu ...5
1.1. Studie reparativní ...5
1.2. Studie preventivní ...9
1.3. Základní pojmy používané v oblasti analýzy rizika ...11
2. Metody řešení ...12
3. Základní znalosti a postupy ...13
3.1. Postup zpracování Analýzy rizik ...13
3.1.1. Údaje o území ...13
3.1.2. Průzkumné práce...14
3.1.3. Hodnocení rizika ...14
3.1.4. Doporučení nápravných opatření ...15
3.1.5. Doporučení cílových parametrů nápravných opatření ...15
3.1.6. Doporučení postupu nápravných opatření...17
3.1.7. Závěry a doporučení...20
3.2. Organické látky a přehled sanačních metod...20
3.2.1. Základní rozdělení organických látek ...20
3.2.2. Přehled sanačních metod...21
3.3. Ekonomika sanačních prací ...26
3.3.1. Nedostatky v určování ekonomických parametrů sanačních technologií...26
3.3.2. Standardní jednotky pro vyjadřování nákladů...27
3.3.3. Ekonomické hodnocení sanačních technologií ...28
3.3.4. Náklady životního cyklu ...28
4. Konkretizace případu ...31
4.1. Údaje o území ...31
4.2. Vytipování látek potenciálního zájmu ...32
4.3. Určení prostorového a plošného rozsahu kontaminace ...33
4.4. Doporučení cílových parametrů sanace ...33
4.5. Varianty nápravných opatření ...34
4.5.1. Nulová varianta ...34
4.5.2. Střední varianta ...35
4.5.3. Maximalistická varianta ...38
ZÁV Ě R... 39
P Ř ÍLOHY ... 42
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ... 54
SEZNAM TABULEK A OBRÁZK Ů ... 55
SUMMARY ... 56
Úvod a cíl práce
Každá lidská činnost je zpravidla zdrojem rizik pro lidské zdraví a životní prostředí. Taková činnost, která není zdrojem žádných rizik téměř neexistuje. Jedná se o to, že při lidské činnosti vznikají ve větší nebo menší míře některé nežádoucí vedlejší produkty. Tímto „produktem“ může být např. závažná kontaminace jednotlivých složek životního prostředí, vznik nebezpečných odpadů a emisí, poškození nebo likvidace původních biotopů, narušení krajinné ekologie apod. V současnosti je předmětem zájmu veřejnoprávních médií řada jevů s negativními dopady na životní prostředí i lidskou populaci. S rostoucím počtem činností se zvyšuje i celkové riziko z nich plynoucí a může se stát neúnosným. Je proto třeba hledat metody, které rizika identifikují, hodnotí, srovnávají jejich významnost a hledají cesty k jejich snížení na únosnou, resp.
přijatelnou míru.
Eliminace či odstranění nechtěného vedlejšího „produktu“ je potom financováno z prostředků, které jsou často obtížně hledány mimo hospodářské smluvní vztahy, často ze státních prostředků, a je zde samozřejmá snaha pro existující problémy nalézt technicky, ekonomicky a časově co nejracionálnější řešení a potenciální problémy vůbec nevytvářet, nebo je alespoň preventivně co nejvíce eliminovat.
Cílem předložené bakalářské práce je posouzení používaných metod řešení ekologické zátěže. V procesu analýzy rizika jsou vytipovány vhodné varianty z hlediska dosažení optimálního poměru mezi investovanými finančními prostředky a výsledkem nápravného opatření. Předmětem bakalářské práce však nebude hodnocení komplexního procesu analýzy rizika, ale pouze její část zabývající se nalezením vhodné metody eliminace ekologické zátěže a to jak z hlediska technického řešení, tak finančních nákladů.
1. Analýza sou č asného stavu
V současnosti existují v zásadě dva typy metodických postupů pro věcné a finanční zvládání rizik vyplývajících z lidské činnosti. Jedná se o postupy řešící stávající problémy (reparativní) a postupy předcházející vzniku problémů nových (preventivní).
1.1. Studie reparativní
V současnosti zavedenými procesními nástroji pro efektivní management existujících rizik jsou enviromentální studie typu ekologický audit, analýza rizika a studie technické proveditelnosti.
Ekologický audit (Ecological Audit) je v obecném pojetí pracovní postup, který slouží k posuzování stavu jednotlivých složek životního prostředí na pozemku nebo v podniku, kde se předpokládá existence ekologické zátěže, nebo nesoulad činnosti podniku s platnou legislativou v oblasti životního prostředí. V současnosti existuje několik specifických variant ekologického auditu, které se liší metodikou zpracování, nároky na rozsah řešené problematiky a formou závěrečných výstupů.1
Závaznou osnovou pro zpracování klasického privatizačního auditu byl a je Metodický pokyn Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci a Ministerstva životního prostředí České republiky ze dne 18. 5. 1992 k zabezpečení § 6a zákona č. 92/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby2. Tento materiál pochází z období, kdy Česká republika ještě nebyla členem Evropské unie a zákonné předpisy pro některé sektory životního prostředí ještě neexistovaly (nebezpečné chemické látky, prevence průmyslových havárií), legislativa pro jiné sektory byla několikrát novelizována, nebo zásadně změněna a přizpůsobena legislativě EU. Tyto změny nebyly do původní osnovy ekologického auditu ani náznakem zohledněny, přestože uvedený zákon č. 92/1991 Sb.
dnes existuje již ve znění celkem 10 novelizací.
Obsah a rozsah zprávy o ekologickém auditu podle tuzemských předpisů je v zestručněné podobě následující:
1Služby v oblasti životního prostředí, www.hydrotech-sg.cz/?sec=redaction&id_red=3, ze dne 22.3.2006
2 Zákon č. 92/1991 Sb. ze dne 26. února 1991 o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby
Část I: Úvod
Část II: Zhodnocení dodržování právních předpisů a vyčíslení nákladů, které budou nezbytné k dosažení souladu s těmito předpisy
1. Ochrana vod 2. Ochrana ovzduší 3. Odpadové hospodářství
4. Hodnocení ostatních složek životního prostředí
Část III: Přehled plateb za znečišťování životního prostředí a sankcí 1. Ochrana vod
2. Ochrana ovzduší 3. Odpadové hospodářství
4. Ostatní složky životního prostředí
Část IV: Vyčíslení škod na životním prostředí způsobených dosavadní činností (v závažných případech se doporučuje konzultace se zákazníkem a potenciálním dodavatelem nápravných opatření)
Část V: Závěr
V případě, že v rámci majetkového přechodu vstupuje do privatizované společnosti zahraniční kapitál, zpracovávají se ekologické audity podle směrnice Evropské banky pro obnovu a rozvoj (European Bank for Reconstruction and Development – EBRD, London, GB) používané dlouhodobě v zemích ES. Obsah a rozsah zprávy o ekologickém auditu podle směrnic EBRD je ve zestručněné podobě následující:3
1. Shrnutí 2. Úvod
3. Místo (pozemek)
4. Popis výrobků a výrobních technologií
5. Management v oblasti životního prostředí
6. Přehled dodržování zákonných předpisů, vnitropodnikových předpisů a politiky podniku v oblasti životního prostředí
7. Možnosti opatření v oblasti životního prostředí 8. Odhad finančních nákladů
9. Závěry a doporučení
Zahraniční společnosti někdy vyžadují účelové studie, které poskytují v zestručněné podobě relevantní informace o existenci ekologických závazků a jejich finanční vyjádření. Pro moderní studie tohoto typu se vžilo označení Due diligence audit.
Analýzy rizika (+ posuzování rizika ) (Risk Analysis + Assessment) v klasickém pojetí jsou podřízeny hlavně potřebám velké privatizace, kde slouží jako zdůvodňující zprávy pro uvolnění finančních prostředků na zmírnění starých ekologických zátěží privatizovaných subjektů podle správního rozhodnutí a podmínek uzavřené ekologické smlouvy. Postupně se analýzy rizika začínají uplatňovat i při řešení ekologických zátěží, které nelze financovat z prostředků FNM ČR.4
Zpočátku neexistovala žádná závazná osnova a využití zahraničních materiálů nebylo možno beze zbytku implementovat do našich podmínek. V roce 1995 se objevila provizorní metodika doporučená Fondem národního majetku ČR a v roce 1996 byla vydán závazný metodický pokyn Ministerstva životního prostředí ČR, který byl publikován ve Zpravodaji MŽP ČR č. 8/1996. V září 2005 vyšel Metodický pokyn MŽP č. 12 pro analýzu rizika kontaminovaného území a na něj navazující Metodický pokyn MŽP č. 13 pro průzkum kontaminovaného území5. Oba pokyny byly uveřejněny ve Věstníku MŽP č. 9/2005.
Obsah standardní zprávy o analýze rizika kontaminovaného území obsahuje 5 základních částí:
3http://evropska-banka-pro-obnovu-a-rozvoj.navajo.cz/, ze dne 11.4.2006
4http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPJGFCGJBTM, ze dne 22.3. 2006
5 Metodický pokyn MŽP č. 12 pro analýzu rizik kontaminovaného území. Věstník MŽP XV, 9, září 2005 strana 1-41.
údaje o území průzkumné práce hodnocení rizika
doporučení nápravných opatření závěr a doporučení
Dalším závazným materiálem, který upravuje pozici analýzy rizika v procesu odstraňování starých ekologických zátěží je společná směrnice MŽP a FNM č. 3/20046. Touto směrnicí je mj. uložena povinnost opakované aktualizace analýzy rizika, která je důležitou součástí procesu řízení rizika, v průběhu nápravných opatření na starých ekologických zátěžích.
V souvislosti s obecně závaznou legislativou v oblasti životního prostředí (voda, chemické látky apod.) se analýzy rizika začínají uplatňovat jako obecně použitelný relevantní podklad pro kvalifikované rozhodnutí při řešení ekologické problematiky.
Analýza rizika je např. důležitým podkladem pro stanovení ochranných pásem vodních zdrojů.
Studie technické proveditelnosti (Feasibility Study) se zpracovává ve složitých případech pro nalezení racionálních nápravných opatření.
Metodika zpracování studií technické proveditelnosti je upravena pouze Směrnicí č. 1/20017 (neobjevuje se ve Směrnici 2/2003 ani 3/2004). Tyto studie jsou v ČR dosud málo zavedené, dosud byly ve zjednodušené podobě pouze součástí analýz rizika, kde jsou diskutovány metody nápravných opatření a některých rozsáhlých nabídek na sanaci
6 Směrnice FNM ČR a MŽP pro přípravu a realizaci zakázek řešících ekologické závazky při privatizaci č. 3/2004, 25 s.
7 Směrnice FNM ČR a MŽP pro přípravu a realizaci zakázek řešících ekologické závazky při privatizaci č. 1/2001, 49 s.
staré ekologické zátěže, jako doklad použitelnosti navržené metodiky nápravných opatření.8
Postup při zpracování studie technické proveditelnosti je v zásadě následující s možnými odchylkami a modifikacemi:
1. identifikace známých řešení a technologií 2. posouzení rizik jednotlivých řešení 3. určení ekonomického efektu 4. určení mimoekonomických efektů 5. integrace znalostí a výběr řešení
6. v odůvodněných případech je součástí studie pilotní ověření navrhované technologie
1.2. Studie preventivní
Základními studiemi preventivního charakteru jsou posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), méně známé jsou studie typu posuzování životního cyklu výrobků (LCA).
Posuzování vlivů na životní prostředí9 (Environmental Impact Assessment – E.I.A.) hodnotí potenciální dopady zákonem stanovených staveb, činností a technologií na životní prostředí. Předmět posuzování může stanovit i orgán příslušný k posuzování vlivů na životní prostředí z vlastního podnětu, nebo z podnětu příslušného stavebního úřadu, nebo jiného orgánu státní správy či místní samosprávy.10
Posuzování vlivů na životní prostředí mělo mezi ostatními environmentálními studiemi od počátku nejsnadnější pozici, protože metodika zpracování byla vždy
8 Směrnice FNM ČR a MŽP pro přípravu a realizaci zakázek řešících ekologické závazky vzniklé před privatizací č. 2/2003, 26 s.
9 Zákon č. 100/2001 Sb. ze dne 20. února 2001 o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí)
10 http://www.ceu.cz/eia/is/leg.asp, ze dne 22.3. 2006
stanovena právním předpisem nejvyšší právní síly. Od počátku 90. let to byl zákon č. 244/1992 Sb., který vystřídal nový zákon č. 100/2001 Sb.
Původní zákon uplatňoval společnou metodiku zpracování pro všechny záměry bez rozdílů jejich velikosti, významu a jejich pozice. Nový zákon zavedl mechanismus předběžného stanovení priorit (screening) a definice společenské objednávky (scoping), které proces posuzování soustředily na řešení relevantní problematiky a celkově jej poněkud zjednodušily.
Novela zákona č. 93/2004 Sb. rozšířila rozsah působnosti zákona i o posuzování koncepcí.
Posuzování životního cyklu (Live Cycle Analysis - LCA)11. Tento typ analýz se zabývá posuzováním životního cyklu výrobků v předem stanovených mantinelech jejich existence z hlediska jejich možného vlivu na životní prostředí. Maximální rozsah rámce posuzování je možný od dobývání surovin až po odstranění konečných odpadů. Pro tyto analýzy v celosvětovém pohledu není zatím dostatek pochopení, zejména s ohledem na globální zájmy řady nadnárodních společností. V „bohaté“ části světa se někdy obtížně vnímá, že bavlněné výrobky mohou mít na svědomí katastrofu Aralského jezera, mahagonový nábytek devastaci deštného pralesa v povodí Amazonky a tlak na další exploataci nerostných surovin snahu o narušení panenských regionů Aljašky, Antarktidy aj.
Metodika zpracování LCA je v současnosti v ČR ošetřena v ČSN EN ISO řady 14040. Na rozdíl od základní řady 14000, která je orientována na organizační a řídící složky organizací, které přistoupily k implementaci EMS, řada norem ČSN 14040 je orientována na oblast výroby.
Do oblasti preventivního managementu potenciálních rizik je možno zařadit i oblast integrované prevence (IPPC) ve smyslu zákona č. 76/2002 Sb. Obsah žádosti o vydání integrovaného povolení musí obsahovat kromě základních identifikačních údajů řadu informací, které mají povahu EIA, analýzy rizika či studie technické proveditelnosti. 12
11ČSN ISO 14040 Environemntální management – Posuzování životního cyklu – zásady a osnova
12 http://www.env.cz/ippc, ze dne 15.4. 2006
1.3. Základní pojmy používané v oblasti analýzy rizika
13Bezpečný (Safe) – Expoziční podmínky, za kterých existuje reálná jistota, že exponovaní jednotlivci nebudou ohroženi.
Dávka (Dose) – Množství látky přijaté subjektem (člověk, zvíře) za jednotku času.
Ekologické riziko (Ekological risk) – Pravděpodobnost výskytu nebo možnost výskytu nepříznivých ekologických účinků jako výsledek vystavení živého systému jednomu nebo více stresorům.
Ekologická zátěž – Úroveň znečištění, kdy není možno vyloučit negativní účinky na zdraví lidí nebo složky životního prostředí.
Expozice (Exposure) – Kontakt fyzikálního, chemického případně biologického faktoru s vnějšími hranicemi organismu.
Expoziční cesta (Exposure pathway) – Popis všech procesů, kterými prochází škodlivina v jednotlivých složkách životního prostředí, zahrnující i expoziční vstup.
Faktor nejistoty (Uncertainty factor, UF) – Faktor, obecně nabývající hodnoty násobků deseti, používaný při odvozování referenční dávky RfD z experimentálních dat. UF vyjadřuje nejistoty vyplývající 1) z rozdílné sensitivity členů populace, 2) z extrapolace dat získaných ze studií trvajících dobu kratší než délka života, 3)z extrapolace dat získaných na exp. Zvířatech na člověka a 4) z použití LOAEL místo NOAEL.
LOAEL (Lowest-observed-adverse-effect level) – Nejnižší úroveň expozice při které je ještě pozorována nepříznivá odpověď na statisticky významné úrovni ve srovnání s kontrolní skupinou.
Modifikující faktor (Modifying factor (MF)) – Faktor vždy větší než 0 a nabývající hodnot do 10, vyjadřující nejistotu nezachycenou faktorem nejistoty. Velikost faktoru MF je dána zhodnocením studie a báze dat v ní použité.
Nápravné opatření – Soubor opatření technického a organizačního charakteru, jejichž cílem je snížit riziko vyplývající z environmentální zátěže.
13 Bláha, K., Cikrt, M.: Základní pojmy spojené s hodnocením rizika. MS Metodická pomůcka. Státní zdravotní ústav, Praha, 1994, 16 s.
Nebezpečná látka – Látka vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností, např. výbušnost, hořlavost, dráždivost, toxicitu, karcinogenitu, mutagenitu apod.
NOAEL (No-observed-adverse-effect level) – Nejvyšší dávka (úroveň expozice), při které ještě není pozorována žádná nepříznivá odpověď na statisticky významné úrovni ve srovnání s kontrolní skupinou. Určité účinky mohou být pozorovány, nejsou však považovány za nežádoucí, ani za prekurzory nežádoucích účinků. Referenční dávka (Reference Dose (RfD)) – Denní expozice (odhadnutá v rozpětí až
jednoho řádu), která při celoživotní expozici pravděpodobně nezpůsobí poškození zdraví.
Riziko (Risk) – Matematická pravděpodobnost, se kterou za definovaných podmínek dojde k poškození zdraví, nemoci nebo smrti nebo pravděpodobnost, se kterou dojde k šíření kontaminantu do okolního prostředí. Kvantitativně se pohybuje od 0 (k poškození vůbec nedojde) do 1 (k poškození dojde ve všech případech). Riziko lze vyjádřit rovnicí P(d) = d : n, kde d je počet jedinců, u kterých bylo poškození pozorováno a n je počet jedinců ve zkoumané části populace.
Transport – Pohyb látky způsobený přírodními silami a probíhající v příslušné složce životního prostředí (vzduch, voda, půda). Patří sem i hromadění (akumulace) nebezpečného faktoru v dané složce.
Určení nebezpečnosti (Hazard identification) – První složka procesu hodnocení rizika, která zahrnuje sběr a vyhodnocení dat o typech poškození zdraví, která mohou být vyvolána chemickou látkou a o podmínkách expozice, za kterých k těmto poškozením dochází.
Zdravotní riziko (Health risk) – Pravděpodobnost poškození, choroby nebo smrti člověka jako důsledek poškození rizikovými faktory, vyskytujícími se v životním prostředí.
2. Metody ř ešení
V této bakalářské práci byly použity následující obecné metody zpracování.
Metodou, která byla použita ke zpracování největší části práce byla metoda analýzy.
Tato metoda se zabývá poznáváním jednotlivých prvků a jejich vzájemných vazeb a odhalení zákonitostí chování systému. Další byla použita metoda komparace, která se
zabývá srovnáváním jevů. Hlavním významem této metody je především sledování, v čem se zkoumaný jev liší od jiných nebo s nimi naopak shoduje. Další použitou metodou byla metoda syntézy. Tato metoda se uplatňuje pro sledování vzájemné podstatné souvislosti mezi jednotlivými složkami jevu a tím se lépe a hlouběji poznává jev jako celek. Ke zpracování další části této práce byla využita metoda pozorování, která spočívá ve sledování určitých skutečností, jejich popisu a vysvětlení.
Specifickými metodami zpracování bylo především studium literárních pramenů. Hlavním zdrojem informací byla literatura zaměřená na problematiku sanačních prací, dále pak zákony a další legislativní podklady, zabývající se oblastí zpracování analýzy rizik.
Dalším velkým přínosem pro zpracování této práce byla možnost participace na řešení odborného úkolu, které mi byly umožněny díky firmě GEOtest Brno, a.s. Další důležité informace byly získány metodou rozhovoru. V rámci účasti na terénních pracích při řešení odborného úkolu byly získány velmi cenné informace, které by nebylo možno pořídit jiným způsobem.
3. Základní znalosti a postupy
3.1. Postup zpracování Analýzy rizik
Podle Metodického pokynu MŽP č. 12 obsahuje analýza rizik 5 základních částí14 1. Údaje o území
2. Průzkumné práce 3. Hodnocení rizika
4. Doporučení nápravných opatření 5. Závěr a doporučení
3.1.1. Údaje o území
V této kapitole jsou zahrnuty všeobecné údaje a přírodní poměry zájmového území.
Všeobecné údaje zahrnují geografické vymezení území, informace o stávajícím a
plánovaném využití území, základní charakterizaci obydlenosti území a majetkoprávní vztahy v zájmovém území. Přírodní poměry zájmového území zahrnují informace o geomorfologii a klimatologii, geologii, hydrogeologii, hydrologii, geochemii a hydrochemii. Tyto informace se uvádí v přiměřeném rozsahu, s odkazy na grafické přílohy.
3.1.2. Průzkumné práce
Požadavky na náplň této kapitoly obecně vycházejí z vyhlášek MŽP č. 368/2004 Sb. o geologické dokumentaci, č. 369/2004 Sb. o projektování, provádění a vyhodnocování geologických prací a Metodického pokynu MŽP č. 13 pro průzkum kontaminovaného území.
V první části jsou soustředěny informace o dosavadní prozkoumanosti území. Na základě dostupných informací z archivních materiálů je zpracován předběžný koncepční model znečištění. Tento koncepční model je podkladem pro projektování a odůvodnění rozsahu průzkumných a vzorkovacích prací. V druhé části je provedeno zhodnocení aktuálních průzkumných prací, provedených na základě předběžného modelu.
3.1.3. Hodnocení rizika
Hodnocení rizika zahrnuje identifikaci rizik, hodnocení zdravotních rizik, hodnocení ekologických rizik, shrnutí celkového rizika a popis omezení a nejistot.
Identifikace rizik je zaměřena na aktualizaci koncepčního modelu znečištění na základě nových relevantních informací. Pro tento ověřený model jsou následně hodnocena reálná rizika.
Hodnocení zdravotních rizik je standardněřešeno ve 4 krocích:
určení nebezpečnosti
vyhodnocení vztahu dávka – účinek vyhodnocení expozice
charakterizace rizika
14 http://www.env.cz/__C1256D3D006B1934.nsf/$pid/MZPJGFCHM5W8/$FILE/Met.pokyn.12.pdf, ze dne 15.4.
2006
Zde je hodnocen reálný či potenciální vliv zjištěných prioritních kontaminantů na lidské zdraví. Primárním indikátorem negativních vlivů je překročení závazných legislativních limitů pro hodnocené prostředí (podzemní a povrchová voda, zemina, pracovní prostředí atd.). Pokud tyto limity nejsou stanoveny, je nutný potenciální účinky na lidské zdraví odvodit ze známých toxikologických dat a z jejich porovnání s vypočtenými expozičními dávkami pro reálné expoziční scénáře.
Hodnocení ekologických rizik zahrnuje charakteristiku ohrožených ekosystémů a kvalitativní, popř. kvantitativní popis potenciálních rizik včetně mechanismů jejich možného působení. Provádí se v případě hodnocení rizik pro jednotlivé složky životního prostředí.
Shrnutí celkového rizika zahrnuje výčet a charakteristiku zjištěných zdravotních a ekologických rizik, která je třeba eliminovat nebo nadále monitorovat.
Popis omezení a nejistot musí zahrnovat veškeré nejistoty spojené s hodnocením rizik (podmíněnost expozičních cest, odvození expozičních koncentrací, vztah dávka a účinek, synergické účinky různých látek, ohrožení ekosystémů).
3.1.4. Doporučení nápravných opatření
Návrh nápravných opatření je jedním ze stěžejních výstupů analýzy rizik, neboť slouží především jako odborný podklad pro správní řízení v němž jsou kompetentním správním orgánem ukládána opatření k nápravě – tedy odstranění rizik vyplývajících z existence ekologické zátěže pro životní prostředí – především pro lidské zdraví a ekosystémy, nebo snížení jejich dopadů na přijatelnou definovanou míru. Obsahuje doporučení cílových parametrů nápravných opatření a doporučení postupu nápravných opatření.
3.1.5. Doporučení cílových parametrů nápravných opatření
Cílový stav eliminace negativních vlivů a rizik ekologické zátěže je možno v zásadě determinovat ve dvou rovinách:
a) Kvalitativní cílové parametry – jedná se v podstatě o „společenskou objednávku“ kvalitativních cílů, kterých by mělo být dosaženo realizací nápravných opatření. Jedná se zpravidla o verbálně definované vyjádření cílového stavu, například:
odstranit v efektivně dosažitelném rozsahu volnou fázi kontaminantu
zamezit dalšímu plošnému a prostorovému šíření kontaminace mimo definované hranice
zamezit promývání nesaturované zóny srážkovými a jinými povrchovými vodami
b) Kvantitativní cílové parametry (zpravidla číselné) - vyjádření definovatelných, měřitelných a interpretovatelných charakteristik kontaminace, které musí být realizací nápravných opatření trvale dosaženy, resp. podkročeny, například:
koncentrace kontaminantu ve sledovaném prostředí (voda, zemina, vzdušnina, výluh, …)
vyjádření jinými fyzikálně – chemickými, biologickými či technickými jednotkami, veličinami a parametry (např. pH, početnost mikrogramismů ve sledovaném médiu apod.).
Cílové parametry se navrhují relevantními dostupnými metodami a metodikami (hydrotechnickými či jinými výpočty, odvozením od závazných legislativních limitů, odvozením či výpočtem od reálných expozičních scénářů, odvozením z matematických modelů) a v neposlední řadě i odborným odhadem. Způsoby výpočtu, odvození či odhadu musí být věcně, odborně, technicky a technologicky zdůvodněny. Při jejich navrhování musí být zohledněny v přiměřené míře veškeré specifické podmínky konkrétního řešeného případu:
charakter, závažnost a rizikovost kontaminantu stávající i budoucí účel využití dotčeného území reálné možnosti navrhovaných sanačních technologií
konfrontace technologické, ekonomické a časové efektivity (např. v případech, kdy na základě daného stávajícího či budoucího scénáře využití území, budou požadované cílové limity či parametry absolutně, či technologicko – ekonomicky nedosažitelné, je třeba navrhovat změnu využití území – iniciovat např. změnu územního plánu)
V případech, kdy lokalita má znaky heterogenity (z hlediska geologických, hydrogeologických podmínek, či s ohledem na rozdílnou úroveň rizik pro různě ohrožené subjekty či objekty) je třeba volit plošnou, případně prostorovou diverzifikaci cílových parametrů – například:
pro intravilány a extravilány průmyslových areálů
pro oblasti a objekty vyžadující zvýšenou ochranu z hlediska vodohospodářských zájmů, z hlediska ochrany zdraví obyvatel a podobně
pro lokality a ohniska, která jsou zabezpečena prvky aktivní či pasivní ochrany (hydraulické bariéry, pasivní či reaktivní podzemní stěny,…)
V případech, kdy se předpokládá či realizuje etapovité řešení sanačního zásahu je vhodné v úvodních etapách volit spíše měkčí technologicky dosažitelné cílové etapové parametry a vytvořit věcný i procesní rámec pro jejich zpřesňování či modifikaci na základě sumy zkušeností a informací získaných v průběhu předchozích etap.
Při konstrukci návrhu konečných cílových parametrů musí být pečlivě a zodpovědně zváženy a zohledněny veškeré zásadní poznatky a skutečnosti získané v dosavadním průběhu sanačního zásahu:
efektivně dosažitelná účinnost sanačních technologií
reálnost doposud aplikovaných scénářů ohrožení či expozice konečných příjemců
konfrontace použitých modelů, migrace a odbourávání kontaminantů se zjištěnou skutečností
posouzení vývojových trendů kontaminace (trvalé snižování, stagnace či rozkolísanost koncentrací kontaminantu, nebo vývoj plošné distribuce kontaminantu, …)
lokalizace, početnost a reprezentativnost zvolených monitorovacích objektů. Konečné cílové parametry by měly být stanoveny konsensuálním projednání všech zainteresovaných stran – správní orgán (ČIŽP, státní správa na úrovni pověřené obce a kraje, místní samospráva) MŽP, MF ČR, vlastník pozemků či podnikatelský subjekt, sousedi, zpracovatel AR, supervize, hygiena, ve spec. případech Správce povodí.
3.1.6. Doporučení postupu nápravných opatření
Při zpracování návrhů nápravných opatření je zapotřebí vzít v úvahu a respektovat v plném rozsahu veškerá data a informace o charakteru, rozsahu a závažnosti kontaminace i o potenciálních a zejména akutních reálných rizicích zjištěných
v průběhu zpracování analýzy rizik. Rovněž je nutné zohlednit v plném spektru specifické podmínky dané lokality a definované faktory nejistoty. K interpretaci dat je zapotřebí přistupovat (se zohledněním faktorů nejistoty) s jistým empirickým nadhledem ke zjištěným absolutním číselným údajům (naměřené koncentrace, převzaté tabulkové hodnoty, konstanty, výsledky matematických modelů a podobně) a se snahou tato data citlivě implementovat na specifické podmínky hodnocené lokality.
Nápravná opatření je nutno věcně a časově definovat do uchopitelné etapy (jedné popř. několika), která odpovídá úrovni poznání z analýzy rizik.
V jednoduchých případech může být jako nápravné opatření vnímáno např. realizace monitoringu dalšího případného vývoje kontaminace, nebo monitoring přirozených atenuačních procesů. Mezi tyto jednoduché případy patří například:
jedno ohnisko kontaminace, plošný rozsah stabilizován, jeden prioritní kontaminant, koncentrace pod limitní hodnotou, v dosahu nejsou akutně ohrožené objekty
přirozeně či uměle izolované, či zakonzervované ložisko kontaminace, které za standardních podmínek nepředstavuje riziko, nicméně jsou důvody pro sledování jeho dalšího vývoje
Ve složitých případech, kdy aktuální úroveň poznání problému nedovoluje exaktně definovat návrhy opatření směřující k definitivnímu řešení, je nezbytné zvolit etapovitý přístup k řešení sanačního zásahu, definovaného pro každou etapu dílčím rozhodnutím správního orgánu. Nutnost etapovitého řešení je nutno volit například v následujících případech:
rozsáhlá lokalita s větším spektrem významných kontaminantů
nehomogenní geologické prostředí (puklinové prostředí, privilegované migrační cesty či zóny,…)
vysoká rizika pro snadno zasažitelné objekty a subjekty významné faktory nejistoty
jiné závažné skutečnosti (nevyjasněné budoucí využití území)
Průběh sanačního zásahu bych popsala v následujícím algoritmu:
Návrhy nápravných opatření musí zahrnovat věcný rozměr (limitní koncentrace, plošný a prostorový rozsah, lokalizaci kontaminantu,…) a časový rozměr (lhůty, termíny realizace).
V závislosti na složitosti a rozsahu řešeného případu musí být nápravná opatření navržena ve variantách (min. nulová, optimální, maximální). Všechny tyto navržené varianty musí být podrobně vyhodnoceny ve všech důležitých aspektech, zejména z hlediska technického, technologického a ekonomického. Součástí hodnocení bude rovněž identifikace možných sanačních rizik (např. dosažitelnost účinnosti sanačních technologií, potažmo navržených cílových limitů a parametrů, vznik sekundárních negativních environmentálních aspektů a dopadů, …). Výsledkem bude návrh optimální varianty s podrobným zdůvodněním jejích předností, výhod a přínosů, ale i případných faktorů nejistoty a rizik. Rovněž musí být zdůvodněna případná nepřijatelnost dalších diskutovaných variant. Pro eliminaci případných faktorů nejistoty u doporučené optimální varianty je nezbytné navrhnout další „předsanační“ opatření, například:
realizace vstupního předsanačního doprůzkumu
realizaci pilotních modelových poloprovozních či provozních zkoušek navržených sanačních technologií
zpracování studie technické proveditelnosti „Feasibility Study“
zpracování analýzy ekonomického zabezpečení „Coast Benefit Analysis“
analýza rizik rozhodnutí
pro I. etapu
realizace I. etapy
aktualizace analýzy rizik
rozhodnutí pro II. etapu
realizace II. etapy
aktualizace analýzy rizik
rozhodnutí pro další etapu
aktualizace analýzy rizik
realizace další etapy
rozhodnutí pro ukončení sanace
a pro monitoring
realizace monitoringu
Nedílnou součástí analýzy rizik je i návrh sanačního monitoringu (metodika, rozsah, četnost, návrh bodů nebo sítě monitorovacích objektů, …).
V závěrečných etapách je třeba rovněž navrhnout způsob a metody hodnocení dosažení cílových limitů a parametrů sanace.
V samostatné příloze, která bude nedílnou součástí analýzy rizik, musí být zpracována kalkulace, respektive odborný odhad nákladů nutných pro realizaci navržených sanačních opatření v rámci doporučených variant.
3.1.7. Závěry a doporučení
V této kapitole je potřebné zdůraznit nejdůležitější výsledky provedených prací a shrnout návrhy dalších opatření.
3.2. Organické látky a p ř ehled sana č ních metod
V rámci realizace odborného úkolu byla řešena lokalita se zátěží ve formě organických látek, proto je tato kapitola věnována základnímu rozdělení organických látek a přehledu sanačních metod používaných pro eliminaci znečištění tohoto typu.
3.2.1. Základní rozdělení organických látek
Organické látky, které tvoří starou ekologickou zátěž je možno rozdělit podle původu a fyzikálně chemických vlastností do následujících skupin:15
organické látky těkavé (TOL): benzen, toluen, etylbenzen, xylén (BTEX), ostatní těkavé ropné uhlovodíky, nižší alkany a alkeny asi do C11. Prakticky se jedná o destilační ropné frakce s nízkým bodem varu jako jsou technické, automobilové a letecké benziny, petrolether, většinou i letecký petrolej, zejména jeho čerstvé průniky do podzemí, chlorované alifatické uhlovodíky (např. dichlorethan (DCA), dichlorethylen (DCE), trichlorethylen (TCE)
organické látky obtížně těkavé (OTOL): ostatní ropné uhlovodíky nad C11, polyaromatické uhlovodíky (PAU), polychlorované bifenyly (PCB), fenoly.
15MŽP (2001): Monitorovaná přirozená atenuace ropných uhlovodíků a chlorovaných uhlovodíků v podzemní vodě, Metodická příručka, Ministerstvo životního prostředí, Praha
Organické látky se mohou vyskytovat ve čtyřech fázích:
Plynná fáze: Kontaminant je přítomen jako výpary v nesaturované zóně
Pevná fáze: Kapalný kontaminant je adsorbován na půdní částice jak v nesaturované tak v saturované zóně
Vodní fáze: Kontaminant je rozpuštěn v pórové vodě jak v nesaturované tak saturované zóně
Volná fáze: Kapalný kontaminant je primárně přítomen v nesaturované zóně, ale může se vyskytovat i na hladině podzemní vody (LNAPL-ropné uhlovodíky, zejména letecký petrolej), nebo dokonce i na bázi zvodně (DNAPL-chlorované uhlovodíky, které mají vyšší specifickou hmotnost než voda). Nemísitelné organické látky těžší než voda (DNAPL) pronikají nejen celou mocností zvodněného kolektoru, ale mohou se při masivním úniku a překročení své koncentrace nad mez rozpustnosti akumulovat na nerozpustném podloží v morfologických depresích a zasakovat i do puklin, anebo se jako fáze při ukloněném podloží šířit účinkem gravitace a to bez ohledu na hydraulický sklon hladiny podzemní vody. Představují tak druhotný, velmi obtížně detekovatelný zdroj kontaminace podzemní vody, když v procesu obnovování rovnováhy mezi vyloučenou fází a znečištěnou vodou v důsledku jejího proudění se znovu rozpouštějí. Z tohoto hlediska jsou DNAPL v horninovém prostředí nejobtížněji sanovatelnou skupinou kontaminantů.
Organické látky mohou podle aktuálního barometrického tlaku a teploty v podzemí přecházet z vodné fáze do plynné a naopak.
3.2.2. Přehled sanačních metod16
3.2.2.1. Podle cíle resp. technologické funkce
Zásadně lze rozlišit tři obecné přístupy k odstranění rizika ekologické zátěže:
1) izolace kontaminovaného horninového prostředí,
16 Fuchs, P.: Optimalizace výběru sanačních technologií na základě hodnocení LCC. Sborník konference Sanační technologie VIII, Vodní zdroje Ekomonitor, Uherské Hradiště, 2005.
2) úplná dekontaminace (revitalizace) horninového prostředí, 3) částečná dekontaminace horninového prostředí.
Ad 1) Izolace kontaminovaného horninového prostředí
Tato metoda neodstraňuje (buď vůbec ne anebo ne prvoplánově) vlastní znečištění ze zemin a podzemní vody, ale brání vložením mechanické nebo hydraulické překážky šíření kontaminace v nesaturovaném pásmu anebo podzemní vodě do dosud čistého prostředí.
Mechanická překážka může být vodorovná nepropustná izolace, užívaná k zamezení infiltrace srážkových vod do kontaminovaného prostoru-nejčastěji se jedná o sanaci starých skládek. Nutným předpokladem úspěšnosti této varianty je absence znečištění ve zvodni.
Častěji se používají svislé těsnící stěny zahloubené do nepropustného podloží kontaminované zvodně. Podle použité technologie se může jednat o klasickou milánskou stěnu hloubenou speciálními stroji a vystrojenou jílocementovou směsí nebo bentonitem. Dále se mohou těsnící stěny zřizovat pomocí injektáže speciálních směsí vrty, eventuálně budovat stěny tenké z vibrovaných nebo hydromonitorovaných speciálních pilot. Pokud není zabráněno infiltraci srážkové vody, musí se počítat s periodickým odčerpáváním (a často i čištěním) podzemní vody.
Nejspolehlivější, ale také nejnákladnější je kombinace horizontálního a vertikálního těsnění.
Optimálně této kombinace lze využít při sanování starých skládek, kdy kontaminanty již dosáhly, nebo se předpokládá, že dosáhnou hladiny podzemní vody.
Častější je hydraulická izolace znečištěného území. 17
Nejvíce používanou metodou u nás i v zahraničí je ochranná depresní hydraulická bariéra, kdy snižováním hladiny ve vrtech nebo horizontálních drenážích se vytvoří souvislá deprese, která brání migraci znečištění ze sanovaného území. Vyčerpaná voda obsahující rozpuštěné nebo i splývající kontaminanty se musí čistit a tak vlastně dochází ke kombinaci izolace a (částečné) dekontaminace území.
17 KUBAL, M., BURKHARD, J., BŘEZINA, M., 2002: Dekontaminační technologie. Učební texty VŠCHT v Praze, Fakulta technologie ochrany prostředí, Ústav chemie ochrany prostředí,
www.vscht.cz/uchop/
Méně často je používána elevační hydraulická bariéra, kdy soustavou vrtů nebo příkopů se do podzemí infiltruje čistá voda. Vzniklá elevace na hladině podzemní vody vytváří předěl mezi ohniskem znečištění a jeho předpolím. Nevýhodou tohoto způsobu ochrany je velká spotřeba čisté vody a následná kolmatace vsakovacích objektů jílovými částicemi i vysráženými hydratovanými oxidy železa a manganu.
Ad 2) Úplná dekontaminace (revitalizace) horninového prostředí.
Sanačním zásahem je vyčištěno celé kontaminované území na úroveň přirozeného pozadí nebo na hodnoty tomuto pozadí blízké. V žádném případě nesmí zůstatkový obsah škodlivin znamenat riziko na lokalitě i ve směru proudění podzemní vody.
Pro daný cíl se musí zpravidla používat více sanačních technologií. Tento způsob sanace je v případě rozsáhlé a masivní kontaminace nákladnou a dlouhodobou záležitostí.
Ad 3) Částečná dekontaminace horninového prostředí
Není požadováno vyčištění celého území na hodnoty pozadí nebo zcela bezrizikové.
Často se technicky dekontaminují nebo částečně jen izolují vlastní ohniska znečištění.
Pouze masivní kontaminace proniklá již do jejich okolí se rovněž odstraní a na většině (slaběji) znečistěného území probíhá přirozené snižování kontaminace přírodního prostředí. Hlavními procesy jsou oxidace, redukce, odpařování, biodegradace, sorpce na horninovou matrici (reverzibilní proces) a v neposlední řadě ředění. Bezpodmínečnou podmínkou pro udržení jakosti i této levné sanační metody je monitoring kvality a to nejen původních kontaminantů, ale i možných metabolitů rozkladných procesů.
3.2.2.2. Podle technologické funkce
Podle technologické funkce sanace lze rozlišit tři přístupy:
1) odstranění kontaminovaného materiálu 2) rozklad kontaminovaného materiálu 3) imobilizace (fixace) kontaminantu Ad 1) Odstranění kontaminovaného materiálu
Jedná se pouze o přemísťování kontaminantu, nejčastěji i s nosným mediem z podzemí na povrch terénu. Zde se potom kontaminovaný materiál čistí (buď opět metodou 1) nebo progresivněji některou z metod 2) či 3), anebo se odveze na skládku.
Nejčastějším případem této sanační funkce je těžba kontaminovaných zemin, odsávání znečištěného půdního vzduchu (venting) a čerpání znečistěné vody. Z čistících procesů vody na povrchu pak jejich naprostá většina je: gravitační odloučení, striping, adsorpce, filtrace; z čistících procesů zemin pak praní a termická desorpce.
Ad 2) Rozklad kontaminantů
Biologickými nebo fyzikálně-chemickými pochody event. radioaktivním zářením dojde k destrukci či mineralizaci kontaminantů. Při biodegradaci je konečným produktem oxid uhličitý a voda.
Typickým představitelem této technologické funkce je již zmíněná biodegradace, dále bioventing, oxidace v UV záření, spalování a katalytická oxidace.
Ad 3) Imobilizace (fixace) kontaminantu
Fyzikálním procesem nebo fyzikálně-chemickými pochody dochází k pevnému zakotvení kontaminatu do zeminové či jiné matrice. Nejrozšířenějším případem je solidifikace a stabilizace znečistěných zemin. Ostatní procesy jsou jen zřídka používané: chemické srážení změnou pH a redox potenciálu, injektáží speciálních sorpčních nebo reakčních směsí do horninového prostředí. Efektivní, ale u nás vůbec nepoužívanou metodou je izolace i nejnebezpečnějších kontaminantů vitrifikací v elektrickém oblouku do sklovité taveniny „in situ“.
V podzemní vodě jsou nejčastějším izolačním prvkem nepropustné vertikální stěny a hydraulické bariéry.
3.2.2.3. Podle místa sanace18
Podle místa sanace (ve vztahu k místu výskytu staré ekologické zátěže) se rozlišují:
1) Metody „in situ“
2) Metody „ex situ“
Ad 1) Metody „in situ“
18 SURESH, P., RAO, S., 2004: Contaminated Site Remediation: Performance Assessment and Decision Making. Department of Civil and Environmental Engineering, Beyer Distinguished Lecture Series, University of Houštin Seminars, October 29, 2004, University of Houštin, TX
Sanační metody in situ probíhají přímo v horninovém prostředí. V nesaturovaném pásmu je nejčastější metodou biodegradace, venting a bioventing, eventuálně ještě promývání. V podzemní vodě je nejvíce v České republice používáno odstraňování samostatné ropné fáze a následuje biodegradace a air sparging.
Obecně platí, že metodami in situ se pro nepravidelnost v uložení a litologii a chemismu geologických vrstev a často i vzhledem k nepředvídatelným anomáliím (preferenčním migračním cestám) nepodaří dosáhnout takového vyčištění media, jako snadno kontrolovatelnými metodami ex situ. Ale na druhé straně jindy geologické poměry (kontaminant desítky metrů hluboko do nesaturovaného pásma v pevných horninách) a místní poměry ( znečištění v podloží letištních ploch, dálnic, budov) nedovolují jiné sanační metody než právě in situ.
Ad 2) Metody „ex situ“
Sanace „ex situ“ se koná na povrchu terénu, proto je nutným předpokladem dodání kontaminovaného materiálu do předmětného čistícího zařízení. Někdy se metody ex situ podrozdělují ještě na metody “on site”, které probíhají na sanované lokalitě a metody
“off site”, kdy se dekontaminuje znečistěný materiál respektive se čistí vyčerpaná voda mimo sanovanou lokalitu.
Všechny složitější technologie sanace zemin ex situ se nejčastěji realizují, včetně skládkování odpadů, v modifikaci “off site”: solidifikace/stabilizace, termická desorpce, spalování a pod. V podstatě se “on site” sanují zeminy pouze loužením a promýváním a zejména metodami biologickými, ale ty se ve stejné míře aplikují i „off site“.
Opačně je tomu u podzemních vod, kde téměř vždy se čistí vyčerpaná voda „on site“.
Pro větší stručnost textu a přehlednost tabulek je použito nadále jen prvoplánového členění na metody „in situ“ a „ex situ“.
Zvláštním případem sanačních metod jsou pomocné metody, které jsou aplikovány vždy „in situ“ a pomáhají zlepšit odstraňování nebo degradaci kontaminantů zlepšením propustnosti prostředí a to hydraulickým štěpením nebo pneumatickým štěpením nebo torpedací vrtů. Jinou pomocnou metodou jsou horizontální vrty nebo mikrotunelování (dálkově usměrňované vrtání), kdy je cílem umožnit odčerpávání a odsávání nebo
dotaci dekontaminačních roztoků do těžko přístupných míst: podloží výrobních hal a skládek (podrobnosti příloha č.1)
3.3. Ekonomika sana č ních prací
19Sanační technologie jsou produktem nabízeným v konkurenčním prostředí. Proto jsou informace o nákladech na čištění tou kterou technologií pro dosažení konečného komerčního úspěchu a uplatnění technologie na trhu velmi důležité. Potenciální klient si pro řešení svého problému přeje vybrat ekonomicky nejvýhodnější technologii. Velké rozdíly v podmínkách na různých lokalitách způsobují, že je velmi obtížné srovnatelná data o nákladech jednotlivých sanačních technologií získat. Platí to zejména pro technologie použité in situ. I když jsou určeny investiční a provozní náklady sanační technologie, způsob, jakým byla tato data získána, a způsob, jak jsou interpretována, může vést ke zcela rozdílným závěrům o ekonomických vlastnostech sanačních technologií.
Pohled zákazníka na ekonomickou výhodnost/nevýhodnost sanační technologie tak předurčuje, zda jeho technologie bude schopna se uplatnit v konkurenčním prostředí trhu.
3.3.1. Nedostatky v určování ekonomických parametrů sanačních technologií Hlavní nedostatek při tvorbě ekonomických informací o sanačních technologiích je, že náklady zjištěné za určitých podmínek na jedné lokalitě prakticky nelze extrapolovat pro další lokality, protože podmínky na nich jsou zcela odlišné. Stejně jako účinnost technologie jsou i náklady citlivé na specifické podmínky na každé lokalitě a závisí na geologických, hydrogeologických a geochemických podmínkách, druhu polutantů či jejich směsí, stanovených sanačních limitech, koncentraci polutantů na počátku sanace apod.
Dalším problémem při porovnávání ekonomických ukazatelů sanačních technologií jsou srovnávací parametry. Ti, kdo technologie nabízejí, informují o ekonomických ukazatelích v různých jednotkách, které nelze přímo porovnávat. Náklady lze vyjádřit v korunách na ošetřené množství, v korunách za kg odstraněného polutantu, v nákladech
za snížení mobility polutantu, v korunách za celkové množství odstraněného polutantu, v korunách na vyčištěnou plochu apod. Takové rozdíly v použitých jednotkách prakticky znemožňují jakékoli srovnání ekonomické náročnosti jednotlivých sanačních technologií, navíc, když informace byly získány z provozu na různých lokalitách.
Třetí nedostatek tkví v tom, že často není přesně definováno, co vše je zahrnuto v udávané ceně. Často nejsou v ceně zahrnuty náklady na získání všech potřebných povolení a schválení, náklady na dopravu technologických zařízení do místa použití, náklady na pilotní testy a náklady na úpravu technologie pro konkrétní podmínky v lokalitě. Tak jsou od počátku poskytované informace zkreslené.
Způsoby, kterými se náklady odvozují, jsou nesrovnatelné. To je čtvrtý nedostatek vstupních informací o nákladech sanačních technologií. Porovnání jednotkových cen nemá prakticky žádnou cenu, pokud nejsou zajištěny jednotné metody a podmínky pro jejich určení.
Poslední významný nedostatek je tvorba nákladů sanačních technologií aplikovaných in situ. Uváděné informace jsou vytvářeny mnoha způsoby a naprosto postrádají jakékoli sjednocující prvky. Proto je velice obtížné vytvořit porovnatelné informace o nákladech pro jednotlivé sanační technologie.
3.3.2. Standardní jednotky pro vyjadřování nákladů
Jednotkové ceny se využívají jako základní vyjádření nákladů sanačních technologií. V tabulce č 4-3 je přehled běžně používaných jednotek pro vyjádření jednotkových cen. Jednotkové ceny poskytované sanačními společnostmi se mění podle toho, zda se jedná o technologii použitou ex situ či in situ, zda je technologie navržena pro uzavření kontaminace nebo pro její odstranění, zda je kontaminovanou matricí podzemní voda, pevný materiál z nesaturované zóny nebo stavební konstrukce apod.
Běžně užívané jednotkové ceny pro vyjádření nákladů sanační technologie
Tab. č. 1
Matrice Ex situ In situ
cena za jednotkový objem [Kč.m-3] cena za jednotkový objem [Kč.m-3] Půda, pevný
odpad
cena za jednotkovou hmotnost [Kč.t-1] cena za odstraněnou jednotkovou hmotnost polutantu [Kč.kg-1], [Kč.t-1]
19 Fuchs, P. – Čermáková, H.: Management rizika a efektivnost sanačních technologií. Sborník semináře Reduktivní technologie pro sanaci horninového prostředí, Technická univerzita, Liberec, 2005
cena za odstraněnou jednotkovou hmotnost polutantu [Kč.kg-1], [Kč.t-1]
cena za ošetřenou jednotkovou plochu [Kč.m-2]
cena za jednotkový objem ošetřené podzemní vody [Kč.m-3]
cena za jednotkový objem ošetřené podzemní vody [Kč.m-3]
cena za odstraněnou jednotkovou hmotnost polutantu [Kč.kg-1], [Kč.t-1]
cena za odstraněnou jednotkovou hmotnost polutantu [Kč.kg-1], [Kč.t-1] Podzemní
voda
cena za ošetřenou jednotkovou plochu [Kč.m-2]
3.3.3. Ekonomické hodnocení sanačních technologií
V současné době v České republice nelze získat objektivní informace o nákladech na realizaci sanačních technologií, jsou známy ceny za sanaci některých lokalit, avšak tyto ceny nemohou poskytnout dostatek informací o tom, jak je která sanační technologie ekonomicky náročná. Náklady na provádění sanací nemají dobrou vypovídací hodnotu, protože jsou zatíženy různými vícenáklady, které nemají přímý vztah k sanační technologii. Celkem snadno lze získat informace o nákladech na jednotlivé provozní celky sanačních technologií (například na čerpání nebo stripping), ty však mají jen omezenou vypovídací schopnost pro celkové náklady na sanaci.
Porovnání nákladů různých sanačních technologií vycházející z reálných aplikací těchto technologií v praxi v České republice nebylo dosud publikováno.
3.3.4. Náklady životního cyklu
Složitost problematiky oceňovaní následků šíření nebezpečných látek v životním prostředí nemůže být důvodem pro rezignaci nad hledáním ekonomicky optimálních a společensky zdůvodnitelných postupů sanačních prací. To je důležité zvláště v případě, kdy sanační práce budou probíhat relativně dlouhou dobu a vyžádají si značné ekonomické náklady. Nabízí se tedy možnost aplikovat na procesy spojené s dlouhodobými škodami na životním prostředí a se sanačními technologiemi, některé postupy aplikované v oboru spolehlivosti. Jedná se zejména o postupy výběru variant sanačních technologií podle nákladů životního cyklu (LCC – Life Cycle Cost) a ekonomické optimalizace při řízení rizik.
Analýza nákladů životního cyklu je proces ekonomické analýzy zaměření na posouzení celkových nákladů na pořízení vlastnictví, jakož i na vypořádání (likvidaci)
produktu. Lze ji však aplikovat nejen na produkt, ale i na komplexní proces, kterým je např. likvidace ekologických zátěží. Analýza nákladů životního cyklu se může též efektivně použít při vyhodnocování nákladů spojených se specifickou činností, například na vyhodnocování vlivů různých koncepcí/přístupů k sanaci. Protože se analýza provádí nad náklady rozprostřenými zpravidla v dlouhodobém časovém horizontu, zahrnuje i problematiku časové hodnoty vynaložených finančních prostředků, zpravidla formou diskontování peněžních toků. Tato analýza proto poskytuje důležité vstupní údaje při procesu rozhodování, zejména v počáteční fázi projektu.
3.3.4.1. Optimalizace sanačních prací
Analýza nákladů životního cyklu umožňuje jednoduše rozhodnout o ekonomické výhodnosti té či oné varianty sanace jen v případě, že varianty sanace mají podobnou účinnost. Pokud tento předpoklad není splněn, musí být analýza rozšířena o vyhodnocení účinnosti sanace. Vždy je však třeba mít na paměti faktor času.
Protože princip ekonomické optimalizace vyžaduje schopnost kvantifikovat náklady a přínosy v peněžních jednotkách, je nezbytné vyjádřit environmentální škody formou finančních ztrát. Podstatné je, aby byly vyčísleny jako roční škoda na životním prostředí.
Vyčíslením roční škody jsme získali možnost sledovat dynamiku hodnoty škody na životním prostředí a účinnosti zvolené sanační technologie. V případě zasažení životního prostředí se toto zasažení považuje za trvalou hrozbu s potenciálem působit škodu. Předpokládá se, že pokud nejsou realizovány sanační práce, škoda s časem roste v důsledku zasažení větších oblastí či více složek životního prostředí. Proti tomu však působí skutečnost, že hodnota škody s časem klesá.
Nasazení sanačních technologií zpomaluje nebo likviduje škodu na životním prostředí. To lze vyjádřit sanačním faktorem, který vyjadřuje účinnost sanace. Účinností sanace se rozumí změna hodnoty škody za časový interval. Hodnota sanačního faktoru S pak charakterizuje schopnost sanační technologie eliminovat škodu na životním prostředí. V případě, že je sanační faktor
S > 0 … sanace je málo účinná a nárůst škody jen zpomalí, S = 0 … sanace nárůst škody zastaví,
S < 0 … sanace je účinná a hodnota škody se snižuje.
Optimalizace volby sanační technologie by měla vycházet z analýzy přínosů a nákladů, která bude zahrnovat přínosy sanace a náklady na sanaci za dobu životního cyklu technologie sanace. Tuto skutečnost ilustruje obr. č. 1.
Přínosy a náklady sanace za dobu životního cyklu Obr. č. 1
Zdroj: Fuchs, P. – Čermáková, H.: Management rizika a efektivnost sanačních technologií. Sborník semináře Reduktivní technologie pro sanaci horninového prostředí, Technická univerzita, Liberec, 2005
Vodorovná osa reprezentuje škálu účinnosti možných technologií sanace a náklady na sanaci pak vyjadřují náklady na sanaci za dobu životního cyklu technologie sanace.Rovněž přínosy jsou vyjádřeny formou snížení environmentálních škod za dobu životního cyklu technologie sanace. Konkrétní sanační technologii Si zde odpovídá hodnota přínosů a nákladů. Zjednodušeně se předpokládá, že pokud zvolená sanační technologie má vyšší účinnost, jsou i náklady na sanaci vyšší, což nemusí být v řadě případů oprávněné a křivka nákladů na sanaci tak bude mít obecný charakter.
Při volbě sanační technologie je třeba dát přednost té, která vykáže optimum za celkovou dobu životního cyklu technologie, viz obr. č. 1. V některých případech může být ekonomicky oprávněné kombinovat více technologií sanace k dosažení nákladového optima sanace.
