Vysoká škola ekonomická v Praze
Diplomová práce
2006 Josef Pilka
Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta podnikohospodá ř ská
Hlavní specializace: Podniková ekonomika a management
Název diplomové práce:
P ODNIKÁNÍ SE ZAHRANI Č NÍ MAJETKOVOU Ú Č ASTÍ
Zpracoval: Josef Pilka
Vedoucí diplomové práce: prof. Ing. Ji ř í Dvo ř á č ek, CSc.
Prohlášení
Prohlašuji, že diplomovou práci na téma
„Podnikání se zahrani č ní majetkovou ú č astí“
jsem vypracoval samostatn ě .
Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v p ř iloženém seznamu literatury.
V Praze dne 1.12. 2006 ………..
podpis
Touto cestou bych chtěl poděkovat vedoucímu diplomové práce prof. Ing. Jiřímu Dvořáčkovi, CSc. za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.
1 Obsah
Prohlášení... 3
1 Obsah ... 5
2 Úvod ... 7
TEORETICKÁ ČÁST... 10
3 Přímé zahraniční investice (PZI) ... 10
3.1 Charakteristika PZI... 10
3.2 Vliv PZI na rovnováhu ekonomiky ... 11
3.2.1 Pozitiva ... 11
3.2.2 Negativa... 13
3.2.3 Investiční pobídky ... 14
3.3 Lokalizační faktory investic ... 17
3.4 Globální pohled na PZI ... 19
3.4.1 Svět ... 19
3.4.2 Česká republika rámci regionu střední a východní Evropy... 21
4 Spolupráce firem... 26
4.1 Rozšiřování aktivit firem ... 26
4.1.1 Důvody pro vstup na zahraniční trh ... 26
4.1.2 Volba země... 27
4.2 Možnosti strategických partnerství firem ... 28
4.2.1 Volné formy... 29
4.2.2 Strategické aliance... 30
4.2.3 Joint ventures... 32
4.2.4 Těsné formy... 34
4.3 Porovnání výhodnosti jednotlivých forem spolupráce ... 36
4.4 Další formy spolupráce firem ... 37
5 Založení společného podniku ... 39
5.1 Zamyšlení nad budoucí strategií... 39
5.2 Problémy při výběru partnera ... 42
5.3 Jednání se zahraničním partnerem... 45
5.3.1 Příprava na jednání ... 45
5.3.2 Jednání ... 46
5.3.3 Dokumenty ... 47
5.3.4 Převzetí podniku ... 49
PRAKTICKÁ ČÁST ... 50
6 Představení firem a trhu nátěrových hmot... 50
6.1 Helios, a. s. ... 50
6.1.1 Historie ... 50
6.1.2 Současnost ... 50
6.2 Chedo, spol. s r.o. ... 52
6.3 Představení českého trhu nátěrových hmot ... 53
7 Cesta ke společnému podnikání ... 56
7.1 Důvody pro spolupráci ... 56
7.2 Dopis o záměru... 57
7.3 Jednání ... 58
7.4 Smlouva o vytvoření společného podniku ... 60
7.5 Změna vlastnických podílů... 61
8 Fungování společného podniku ... 63
8.1 Dodavatelé ... 63
8.2 Konkurence... 64
8.3 Zákazníci ... 66
8.4 Prodejnost výrobků... 67
8.5 Získávání zákazníků... 69
8.6 Ostatní podnikové činnosti ... 71
8.6.1 Marketing ... 71
8.6.2 Plánování ... 72
8.6.3 Zaměstnanecká politika ... 72
9 Finanční pohled na společný podnik ... 75
9.1 Finanční analýza ... 75
9.1.1 Horizontální analýza... 75
9.1.2 Vertikální analýza... 77
9.1.3 Ukazatele rentability... 80
9.1.4 Ukazatele likvidity... 81
9.1.5 Ukazatele aktivity ... 83
9.1.6 Ukazatele zadluženosti a rizika a ostatní... 84
9.1.7 Altmanův index ... 86
9.2 Stanovení hodnoty firmy ... 87
9.2.1 Analýza okolí podniku a SWOT analýza ... 87
9.2.2 Finanční plán ... 91
9.2.3 Stručná finanční analýza finančního plánu... 98
9.2.4 Výpočet FCFF ... 100
9.2.5 Výpočet WACC... 101
9.2.6 Výpočet hodnoty firmy... 103
9.3 Zhodnocení finanční situace... 104
10 Závěr... 106
11 Seznam použité literatury ... 109
12 Přílohy ... 111
12.1 Rozvaha – aktiva ... 111
12.2 Rozvaha – pasiva ... 112
12.3 Výsledovka ... 113
12.4 Horizontální analýza aktiv... 114
12.5 Horizontální analýza pasiv ... 115
12.6 Horizontální analýza výsledovky ... 116
12.7 Vertikální analýza aktiv... 117
12.8 Vertikální analýza pasiv ... 118
12.9 Vertikální analýza výsledovky ... 119
2 Úvod
V průběhu 90. let minulého století došlo v České republice k velkým změnám.
Nastolení tržního hospodářství nastavilo nemilosrdné zrcadlo všem socialistickým monopolům a vytvořilo základ pro fungování nových firem na nenasyceném trhu. Soukromé firmy začaly překvapovat zákazníky rozmanitostí své nabídky a lidé zabývající se dříve spíš hledáním cest vedoucích ke zboží než uvažováním nad jejich cenou, skupovali vše, co jim nově vznikající trh nabízel. Dovozci zaplňovali mezery, které za sebou tuzemští výrobci zanechávali, a vytlačovali z trhu zastaralé a nekvalitní výrobky. Domácí producenti byli donuceni uvažovat tržně, neboť jen tak byli schopni odolávat konkurenčnímu tlaku. Dříve málo užívaný pojem konkurence nabyl na významu.
Transformující se prostředí v zemích střední a východní Evropy neuniklo pozornosti mezinárodních investorů a nadnárodních firem. Pokud byli ochotni akceptovat riziko spojené s nejistotou dalšího porevolučního vývoje, poskytovaly jim transformující se země možnost vysokého výnosu za relativně levný peníz. Nejjednodušší cestou k získání zdejšího tržního podílu se tedy dost často stal nákup dobře fungující české firmy, která sice měla know-how, ale chyběly jí peníze na realizaci cílů. Mnohé tyto firmy uvízly v hledáčku nadnárodních šampionů, pro něž takové podniky představovaly ideální formu vstupu na český trh.
Jedním z takových příkladů je firma Chedo, která zásobuje český trh barvami a laky již od roku 1992. Tato firma byla v roce 2001 částečně koupena slovinským výrobcem barev Helios, který si v rámci své středoevropské strategie vybral právě Chedo jako partnera za vstupní bránu pro český trh. Pro Chedo transakce představovala jednu z možných cest, jak na vysoce konkurenčním trhu obstát, a to obzvláště v situaci, kdy se na českém trhu už definitivně usadily ty největší světové firmy. Pro Helios představoval nákup podílu v české firmě nalezení partnera, pomocí jehož znalostí a zkušeností se prosadí na našem trhu. Nyní, 5 let po akvizici, je čas zhodnotit působení slovinského kapitálu v české firmě.
V teoretické části mé práce se budu zabývat problematikou přímých zahraničních investic jako zdroje většiny aktivit zahraničních firem u nás. Vzhledem k tomu, že ze sdělovacích prostředků se dozvídáme pouze samá pozitiva o jejich vlivu na českou ekonomiku, rozhodl jsem se zařadit do své práce také subkapitolu, která se zabývá stinnou stránkou tohoto fenoménu posledních let. Přesto je třeba zdůraznit již na začátku, že PZI se zařadily mezi základní faktory, které podporují ekonomický růst každého hospodářství.
Toho jsou si vědomy i vlády jednotlivých států, které se snaží přilákat zahraniční investory právě do své země pomocí investičních pobídek. V textu nastíním jejich základní formy a pokusím se alespoň rámcově zamyslet nad jejich smyslem a efektivitou v situaci, kdy je nabízí již téměř všechny země. S tím souvisí i rozhodování investorů, kam svoje investice umístí, neboli lokalizační faktory investic. Na závěr kapitoly o PZI se podrobněji podíváme na situaci ve světě včetněČR, protože naše země se v posledních letech těšila obzvlášť velkému zájmu zahraničních investorů.
V druhé kapitole teoretické části se budu věnovat nejrůznějším formám spoluprací firem s důrazem na spojenectví mezi domácím a zahraničním podnikem. Tyto formy spolupráce lze vidět z různých pohledů, záleží z jaké literatury čerpáme informace pro tuto problematiku. Nicméně každá z možných forem spolupráce představuje pro zúčastněné strany jak příležitosti, tak i rizika, proto je nutné věnovat zvýšenou pozornost výběru vhodné formy společného podnikání. Součástí této kapitoly tedy bude i stručné srovnání jednotlivých forem a upozornění na úskalí, které v sobě jednotlivé možnosti spolupráce skrývají.
V poslední kapitole teoretické části konečně přistoupím alespoň k teoretickým východiskům tvorby společného podniku, kde naznačím, jak by měly firmy postupovat, jaké nástrahy na ně čekají a co všechno je třeba udělat, aby měl společný podnik ty nejlepší předpoklady pro jeho následný rozvoj. Dotknu se také možných úskalí při vyjednávání s potenciálním obchodním partnerem a popíšu základní dokumenty, které jsou zpravidla při vytváření společných podniků používány.
V praktické části se pokusím popsat, jak probíhá vytvoření společného podniku mezi domácí firmou a zahraničním partnerem ve skutečnosti. Nejdříve představím oba obchodní partnery, a poté na základě rozhovorů s manažerem české firmy zjistím, co jeho firmu vedlo ke spojení se zahraničním partnerem. V dalším textu se zaměřím na vyjednávání mezi nimi s tím, že se budu snažit konfrontovat skutečnost s teoretickými východisky, aby si čtenář mohl udělat obrázek, do jaké míry se doporučené postupy z odborné literatury realizují v praxi.
V dalších dvou kapitolách praktické části se zaměřím na fungování společného podniku a budu jeho výsledky konfrontovat s představami majitelů, se kterými do tohoto společného projektu vstupovali. Bude se jednat nejen o věcný pohled na fungování firmy, ale i o pohled finanční, který alespoň v hrubých číslech naznačí, zda byl vstup cizího kapitálu pro českou firmu přínosem. Finanční část zakončím stanovením hodnoty firmy, kterou srovnám s hodnotu stanovenou znalcem v okamžiku vstupu zahraničního investora do podniku.
Cílem mé práce tedy bude zjistit, zda zahraniční kapitál pomohl české firmě v růstu a expanzi na trhu či zda se jedná o případ neúspěšné spolupráce podniků. Vzhledem k dosavadní neznalosti dané problematiky a díky tomu, že jsem doposud čerpal informace z běžných sdělovacích prostředků, očekávám, že zahraniční partner bude pro českou obchodní firmu významným přínosem a česká firma se s tímto partnerem dokáže na trhu lépe prosadit.
Pokud se tato hypotéza potvrdí, zjistím, v čem přesně spočívá přínos zahraničního investora a případně identifikuji úskalí, jejichž odstranění by vedlo k dalšímu zvýšení výkonnosti českého podniku. Předpokládám, že pozitivní působení investora se odrazí nejen ve zlepšujících se ukazatelích finanční analýzy, ale hlavně v růstu hodnoty firmy od doby vstupu investora až po současnost.
TEORETICKÁ Č ÁST
3 P ř ímé zahrani č ní investice (PZI)
3.1 Charakteristika PZI
Přímé zahraniční investice (PZI) můžeme považovat za jeden z hlavních projevů globalizace. Poprvé o sobě daly výrazněji vědět na konci 50. let minulého století, v masivnějším měřítku se však začaly šířit až na přelomu 70. a 80. let. Dnes lidé díky nim sdílí znalosti po celém světě, firmy konkurují se svými výrobky napříč hranicemi a z hlediska veřejného sektoru se ukazatele PZI zařadily mezi hlavní indikátory přitažlivosti národních ekonomik.
Přímé investice můžeme rozdělit do tří základních skupin podle majetkového podílu zahraničního investora:
• přidružené společnosti (10 – 50% podíl),
• dceřiné společnosti (více než 50% podíl na základním kapitálu),
• pobočky (100% podíl).
Za zahraniční investici považujeme kromě podílu na základním kapitálu společnosti také reinvestovaný zisk a ostatní kapitál.
Reinvestovaný zisk lze chápat jako „podíl přímého investora (v poměru k přímé majetkové účasti) na zisku (ztrátě), sníženém o proplacené dividendy.“1
Ostatní kapitál zahrnuje úvěrové vztahy s přímým investorem, které jsou zachyceny v rozvaze podniku pod položkami závazky a pohledávky. Jde o přijaté a poskytnuté úvěry včetně dluhových cenných papírů a dodavatelských úvěrů.
PZI se tedy můžeme zapsat následující rovnicí:
Přímá investice = základní kapitál + reinvestovaný zisk + ostatní kapitál
Nyní konečně přistoupíme k definici PZI podle OECD. „Přímá zahraniční investice odráží záměr rezidenta jedné ekonomiky (přímý investor) získat trvalou účast v subjektu,
1 http://wdb.cnb.cz/cnb/docs/PZI/PZI_2002_CZ.PDF.
který je rezidentem v ekonomice jiné než ekonomika investora (přímá investice). Trvalá účast implikuje existenci dlouhodobého vztahu mezi přímým investorem a přímou investicí a podstatný vliv na řízení podniku. Přímá investice zahrnuje jak původní transakci mezi oběma subjekty, tak všechny následující kapitálové transakce mezi nimi a mezi afilovanými podniky, zapsanými i nezapsanými v obchodním rejstříku.“2
Všimněme si, že definice přímo nespecifikuje, jak velký musí být vliv investora, aby byl považován za přímou zahraniční investici; OECD hovoří pouze o „podstatném“ vlivu. O co více jsou ostatní prameny ve stanovení konkrétního podílu jednoznačnější, o to méně jsou jednotnější. Například Mezinárodní měnový fond považuje za PZI ty investice, které zabezpečují účinnou kontrolu minimálně 25% kapitálu, v ČR hovoří devizový zákon nejméně o 10% podílu na ZK a další státy mohou mít tuto hranici stanovenou rozdílně.
Vedle přímých zahraničních investic hovoří teorie i o nepřímých, neboli portfoliových investicích. „Portfoliová investice znamená export a import cenných papírů, resp.
portfoliového kapitálu a jejím cílem je dosáhnout určitý výnos.“3 Přímé investice sice vyžadují výnos také, ale rozdíl je v tom, že u nich dochází k ovládnutí a kontrole druhého subjektu, což u nepřímých investic není.
3.2 Vliv PZI na rovnováhu ekonomiky
3.2.1 Pozitiva
O pozitivním vlivu PZI na ekonomiku nemůže být pochyb, jinak by se jednotlivé státy nesnažily lákat investory pomocí systému investičních pobídek. Protože o kladných stránkách PZI se dozvídáme téměř ze všech stran, shrnul bych na následujících řádcích jen to nejpodstatnější.
Mezi jednu ze základních výhod řadíme transfer znalostí a technologií, který může probíhat několika způsoby. Nadnárodní společnost buď může „implementovat“ své znalosti do nového prostředí pomocí školení a různých kvalifikačních programů nebo existuje i přirozenější způsob, kdy místní firma jen pozoruje a napodobuje práci zahraničních pracovníků, čímž se sama stává efektivnější a produktivnější. Nové znalosti a postupy se posléze šíří celým odvětvím, a to díky přesunu pracovníků mezi firmami. Zahraniční investor nutí k efektivitě také velkou část svého mikrookolí. Konkurenti jsou nuceni více inovovat a případně kupovat dokonalejší technologie, aby jejich zákazníci nepřešli ke zpravidla lépe
2 http://wdb.cnb.cz/cnb/docs/PZI/PZI_2002_CZ.PDF.
3
vybavenému zahraničnímu investorovi; dodavatelé jsou zase nuceni vyhovět vyšším standardům nového odběratele a zvýšit kvalitu svých výrobků. Dopad zahraničního investora na své okolí je samozřejmě tím větší, čím větší je rozdíl mezi ekonomickou úrovní země investora a investice.
Od transferu znalostí a technologií se odvíjí všechno ostatní. Jestliže má investor dostatek finančních zdrojů na nákup technologií a případně restrukturalizaci podniku, vytvoří tím vhodné podmínky pro tvorbu nových pracovních míst. Nová pracovní místa mají pozitivní vliv na zaměstnanost daného regionu a omezení sociálních výdajů s tím souvisejících. S příchodem investora se místní orgány zpravidla snaží zlepšit i okolní infrastrukturu, z čehož těží i firmy podnikající v regionu.
Tímto způsobem se roztáčí pozitivní spirála. Po prvotní aktivitě státu, který investuje do přípravy podnikatelského prostředí, investor přinese kombinaci kapitálu, znalostí, technologií a třeba klíč k novým trhům. Dochází k rozvoji regionu, zaměstnanosti, okolních firem atd. „Obecně lze konstatovat, že PZI sice vyžadují určitou socio-ekonomickou stabilitu, ale zároveň ji pomáhají významným způsobem také rozvíjet.“4 Z tohoto důvodu je tedy důležité umísťovat PZI do strukturálně postižených oblastí, vytváří totiž předpoklady pro dlouhodobý rozvoj takového regionu.
Z celonárodního pohledu nemusíme zdůrazňovat, že daňové odvody těchto firem pozitivně promluví do vyrovnanosti státního rozpočtu a jejich aktivita podpoří ekonomický růst země. Příliv zahraničních investic také významně ovlivňuje saldo platební bilance, a to zejména v malých a otevřených ekonomikách, jako jsme my. Přítomnost PZI je znát zejména v situacích, kdy dochází v těchto ekonomikách k hospodářskému oživení a jejich hlavní obchodní partner (např. EU) se potácí na hraně recese. Ekonomický růst v transformujících se ekonomikách tlačí na růst dovozů, který na druhé straně bývá vyrovnáván exporty zejména do EU. V případě, že EU je v krizi a export nedosahuje obvyklých hodnot, vzniká v platební bilanci zahraničního obchodu deficit, který je alespoň částečně snižován přílivem zahraničních investic. Projekty realizované pomocí PZI by postupem času měly zvyšovat exportní schopnost ekonomiky tak, aby bylo dosaženo kladného salda platební bilance pomocí příjmů z prodaných výrobků.
4 www.rrajm.cz.
3.2.2 Negativa
Pokud ale předchozí úvahu rozvineme dále, je třeba zdůraznit, že u nás od roku 1995 dominuje přímým zahraničním investicím sektor služeb, u nichž se vývoz příliš nepředpokládá. Firmy podnikající v oblasti služeb totiž nerozšiřují své aktivity do ostatních zemí z důvodů úspor, ale zejména kvůli blízkosti svým zákazníkům. Příkladem může být výstavba obchodních center, které mají na vývoz minimální vliv a dokonce zvyšují importy, protože mnohé z nich mají zahraniční dodavatele. Výsledkem je tedy rostoucí deficit platební bilance. V posledních letech je sice často slyšet o výstavbách závodů v průmyslových zónách, z nichž mnohé se soustřeďují na zpracovatelský průmysl, to znamená, že se u nich dá očekávat export, nicméně z dlouhodobého pohledu má více než polovina zahraničních investic nejistý nebo dokonce negativní vliv na čistý export.
V úvahu je třeba vzít i repatriaci zisků, kdy zahraniční společnosti převádí zisk z ČR do země své mateřské společnosti. Nemůžeme si myslet, že zahraniční společnosti investují do zemí střední a východní Evropy, aby jim pomohly v hospodářském oživení. Pokud se nerozhodnou svůj zisk znovu reinvestovat, chtějí ho mít co nejdříve u sebe, tj. v zahraničí.
Jedinou obranou proti takovému postupu je snaha o maximální zvýšení exportu tak, aby v momentě, kdy dojde k odlivu vydělaných zisků ze země, byla ekonomika schopna pokrýt tento deficit příjmy z exportu. Zkušenosti s tímto problémem mají především Irové a Slovinci.
Řešením by mohla být podpora konkurenceschopnosti českých podniků, aby obstály jako dodavatelé do podniků se zahraniční účastí. Tím by se předešlo extrémním případům, kdy zahraniční majitelé používají jako své subdodavatele zahraniční podniky, v ČR výrobek pouze zkompletují a prodají ho zahraničnímu zákazníkovi.
Českým podnikům zahraniční investice život rozhodně neulehčují. Z dlouhodobého hlediska sice mohou naše podniky profitovat z nových postupů a znalostí, které se k nim postupem času od nového konkurenta dostanou, nicméně správné fungování PZI tlačí na posilování domácí měny, což znevýhodňuje proexportně orientované podniky. Dalším problémem je i tlak na růst mezd, který je logickým důsledkem zvýšení produktivity práce.
Tento tlak začnou pociťovat i okolní firmy, ovšem v jejich případě roste produktivita pomaleji V konečném důsledku domácí firmy nedokáží konkurovat platovým podmínkám ve firmách zahraničních investorů, neudrží své odborníky a jejich konkurenceschopnost klesá. Takový průběh může v krajním případě vést až k vytvoření tzv. duální ekonomiky, kde na jedné straně fungují prosperující podniky v zahraničním vlastnictví a na druhé straně skomírají podniky v českých rukách. Zde je ovšem seriózní připomenout, že vláda má v rukách nástroje, pomocí
nichž může regulovat například minimální podíl domácích vstupů či přikázat zakládání nových podniků pouze ve spojení s českým vlastníkem.
Přitom abstrahujeme od krajních případů, jako například převzetí domácí firmy investorem za účelem utlumení výroby a zbavení se konkurenta, úpadek domácích dodavatelů v situaci, kdy investor dováží polotovary z jiných zemí nebo růst nezaměstnanosti v důsledku změny technologie z pracovně náročné na kapitálové náročnou. Na makro úrovni může krajní případ nastat, pokud se více investorů současně rozhodne například odejít ze země nebo stačí i výplata dividend či čerpání úvěru. V malé otevřené ekonomice jako je ČR mohou tyto rozhodnutí nepříjemně rozkolísat měnový kurz. U úvěrů navíc ve velké většině dochází k dalšímu zadlužování země, protože firmy jsou zvyklé financovat své potřeby ze zahraničních zdrojů.
Přes všechna zmiňovaná negativa fungují PZI ve světě již mnoho let s velmi dobrými výsledky a jsou jednou z hlavních hybných sil v mnoha ekonomikách napříč kontinenty.
Klíčem k úspěchu je uvážlivé alokování PZI, které respektuje rozvojovou strategii země a sníží tak riziko případné závislosti ekonomiky na jednom odvětví. V případěČeské republiky si můžeme položit otázku, zda se nám toto opravdu povedlo.
3.2.3 Investi č ní pobídky
Investiční pobídky (IP) jsou samostatnou kapitolou při přílivu zahraničních investic do české ekonomiky. Transformující se země střední a východní Evropy se odlišují velikostí trhů, formou daňového systému i cenou pracovní síly, nicméně neliší se ve zkušenosti spotřebitelů s monopolním trhem a zahraniční investoři mohou vidět tento region do značné míry jako homogenní celek. Právě v tomto okamžiku vystupuje do popředí zájem vlády o investora, který zefektivní a restrukturalizuje výrobu v již existujícím podniku nebo zvýší zaměstnanost v regionu založením nového podniku.
Jednou ze základních cest, jak vyjádřit zájem vlády, jsou IP, které UNCTAD charakterizuje jako „měřitelné výhody poskytnuté vládou konkrétním firmám či skupinám firem s cílem přimět je chovat se určitým způsobem.“5 Po pravdě řečeno, dnes už ani tak nejde o vyjádření zájmu o investora, ale o vyrovnání se ostatním zemím v nabízených podmínkách, protože dnes už investiční pobídky patří ke standardu. Samozřejmě, že pro investora hraje mnohem důležitější roli cena pracovní síly či kvalita infrastruktury, nicméně pokud se v konečné fázi rozhoduje investor mezi dvěma až třemi zeměmi s velmi podobnými
5 Srholec, M.: Přímé zahraniční investice v České republice, Praha, Linde, 2004, str. 129.
podmínkami, mohou právě pobídky být jazýčkem na vahách. Záleží pak na investorovi, která kombinace pobídek mu vyhovuje nejlépe.
Lákání investorů pomocí pobídek probíhalo v zásadě ve třech generacích. V první generaci vlastně o IP ani nešlo, jednalo se o vytvoření příznivých podmínek pro PZI vůbec, což znamená, že státy mezi sebou uzavíraly smlouvy o vzájemné ochraně investic a zamezení dvojího zdanění. Druhá generace se již nesla ve znamení zavedení investičních pobídek, které aktivně lákaly investory a třetí generace IP už má za úkol mířit na vybrané skupiny investorů a jsou poskytovány na regionální či celostátní úrovni jen firmám ze specifických oborů, používajících specifické technologie atd.
IP mohou nabývat různých forem v závislosti na ekonomické situaci země a náklonnosti vlády k PZI. V zásadě se vždy jedná o kombinaci daňových pobídek a přímých dotací. Ucelený přehled IP je znázorněn v následující tabulce:
Tabulka 1: Základní členění systému investičních pobídek6 INVESTIČNÍ POBÍDKY
Fiskální Finanční Ostatní
Jsou zaměřeny na: • Vládní granty
• Zisk
• Dotovaná infrastruktura
• Kapitálové investice
• Vládní úvěry za zvýhodněných
podmínek • Privilegia na trhu
• Pracovní sílu
• Tržby
• Vládní pojištění za zvýhodněných podmínek
• Přednostní zacházení na devizovém trhu
• Přidanou hodnotu • Dotované služby
• Ostatní výdaje
• Vládní spoluúčast na rizikovém kapitálu
• Dovoz
• Vývoz
6 Dvořáček, J. a kol.: Společné a nadnárodní podniky, Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2006, str. 56.
Když se podíváme na konkrétní příklad České republiky, podle zákona č.72/2000 Sb.
se investičními pobídkami rozumí:
• slevy na daních z příjmů podle zvláštního právního předpisu,
• převod technicky vybaveného území za zvýhodněnou cenu,
• hmotná podpora vytváření nových pracovních míst podle zvláštního právního předpisu,
• hmotná podpora rekvalifikace zaměstnanců podle zvláštního právního předpisu,
• převod pozemků podle zvláštního právního předpisu, evidovaných v katastru nemovitostí jako zemědělské pozemky a převod ostatních druhů pozemků, a to za ceny zjištěné podle zvláštního právního předpisu účinného ke dni uzavření smlouvy o převodu. Zvláštní zákony omezující převody pozemků ve vlastnictví České republiky tím nejsou dotčeny.
IP vznikly jako důsledek zákona poptávky a nabídky, kdy na jedné straně spolu soupeří jednotlivé státy o lákavé projekty nadnárodních společností a na straně nabídky si společnosti vybírají nejvhodnější lokalitu pro své investice. Že je na trhu skutečně převis poptávky po investicích nad nabídkou můžeme ilustrovat na příkladu automobilky Honda.
Když se rozhodla v 80. letech postavit v USA továrnu na výrobu automobilů, poskytla americká vláda investiční pobídku na jedno pracovní místo v hodnotě 4000 USD, kdežto pro podobné projekty automobilek BMW a Mercedes Benz se v 90. letech poskytla podpora ve výši přes 100 000 USD na jedno pracovní místo. Možná se nám to zdá moc, nicméně si musíme uvědomit, že na každé nové pracovní místo vytvořené přímo investorem připadá od 0,5 do 3 nepřímo vytvořených pracovních míst.
„Firmy, které v ČR získaly IP, zvažovaly jako konkurenční lokality zejména Polsko, Maďarsko, ale i Německo. Tedy země, které poskytují IP ve stejné nebo ještě větší míře než ČR. Z průzkumu, který pro společnost PricewaterhouseCoopers provedla firma Opinion Window vyplývá, že hlavní faktory pro umístění investice do ČR je cena pracovní síly, vzdělanost a kvalifikace pracovní síly, investiční pobídky a geografická poloha. Další faktory, jako naše makroekonomická a politická stabilita, jsou podmínkami zcela nezbytnými a bez nich by ČR nebyla vůbec zvažována.“7
Významný fakt hovořící ve prospěch IP je konstatování, že „minimálně 70 % pobídkových investorů by bez těchto zvýhodnění umístilo své projekty v konkurenčních zemích.“8 Ministerstvo průmyslu a obchodu například dále uvádí, že projekty podpořené
7 http://www.econ.muni.cz/~zidek/Jahn.htm.
8 http://www.econ.muni.cz/~zidek/Jahn.htm.
investičními pobídkami mají výrazně vyšší přidanou hodnotu na zaměstnance a menší podíl práce na přidané hodnotě než průměr českého průmyslu. Také roste počet vysokoškolsky vzdělaných pracovníků, kteří se účastní na projektech využívajících investičních pobídek.
Z posledních dvou vět tak můžeme soudit, že ČR neslouží pouze k nekvalifikovanému montování výrobků, ale že se u nás realizují i projekty s čím dál vyšší přidanou hodnotou.
3.3 Lokaliza č ní faktory investic
Shrnutí základních faktorů, podle kterých se podniky při umísťování svých investic rozhodují, uvádí následující obrázek:
Obrázek 1: Lokalizační faktory PZI9
Z mikroekonomických faktorů je to především levná a kvalitní pracovní síla, která lákala po pádu železné opony investory do ČR. Výhodu nízkých mzdových nákladů sice již naše země pomalu ztrácí, nicméně ve srovnání s původními členskými zeměmi EU jsou u nás náklady na pracovní sílu stále podprůměrné. Druhým často skloňovaným tématem v souvislosti s pracovní silou je kvalifikace. Česká republika má na jednu stranu kvalitní systém výuky produkující odborníky schopné uplatnit se i v okolních zemích EU, na druhou stranu máme trvalé potíže s nízkým počtem absolventů vysokých škol. V dnešní době už sice firmy lákají schopné talenty do svých poboček bez ohledu na geografické hranice států, ovšem kvalita a dostupnost odborníků na místě investice stále patří ke klíčovým faktorům rozhodování.
9
Dalším činitelem při rozhodování o investici je postoj státu k výzkumu a vývoji.
Obvyklým folklórem našich vlád bývá jednoznačná podpora vědě a technologii, ale když dojde na sestavování státního rozpočtu, škrtají se výdaje na vědu mezi prvními. Přesto si ČR nestojí v mezinárodních srovnáních úplně nejhůř, v intenzitě výzkumu a vývoje ve zpracovatelském průmyslu vykazujeme dokonce lepší výsledky než některé jižní státy EU.
Chloubou v oblasti R&D může být Technologický inkubátor VUT, ve kterém sídlí několik biotechnologických společností zkoumajících použití živých organismů pro průmyslové účely.
Z makroekonomického pohledu investoři bedlivě sledují stav ekonomiky, neboť její kondice významně ovlivňuje podmínky investování, ať už ve formě měnového kurzu, úrokových sazeb či dalších veličin. Celkový stav ekonomiky můžeme zjednodušeně měřit pomocí souhrnného ukazatele HDP. Obecně lze konstatovat, že čím rychlejší růst HDP, tím příznivější prostředí pro investora, protože v zemi existuje větší uplatnění pro výrobky nového producenta. Inflace nám zase naznačuje, do jaké míry je fungování ekonomiky stabilní - vysoká míra inflace předpovídá její menší stabilitu. Podnikům se v takovém prostředí obtížněji odhaduje budoucí vývoj cenové hladiny, i když na druhou stranu je nutné podotknout, že většina centrálních bank má v posledních letech tuto veličinu pevně v rukou.
Míra nezaměstnanosti napovídá hodně o flexibilitě pracovního trhu a motivaci lidí pracovat.
Z dalších hledisek může investor brát v potaz například rozvinutost kapitálového trhu, pokud by chtěl třeba vstoupit na burzu, dále daňové podmínky atd.
Kvalita legislativy je tradiční bolístkou českého podnikatelského prostředí. Překotné přijímání nových zákonů spolu s nezkušeností zodpovědných osob vyústily do spleti legislativních norem, v níž se vyznají jen odborníci na slovo vzatí. Přesto by tyto zákony měly poskytovat zahraničním investorům plně srovnatelné podmínky při podnikání jako mají domácí firmy, zajišťovat plynulou činnost soudů a celkově zajistit, aby se investor cítil v zemi bezpečně a měl důvěru ve správné fungování místních institucí. Samozřejmě, že takové prostředí nelze nastavit mávnutím kouzelného proutku, ale je spíše otázkou dlouhodobého vývoje ve společnosti, nicméně kvalitní zákony mohou formování takového prostředí výrazně napomoci.
Mezi makroekonomickými faktory má překvapivě samostatné místo i míra korupce, což svědčí o závažnosti tohoto tématu. Pro Českou republiku je takové zjištění obzvláště nepříjemné, protože naše země se v mezinárodních srovnáních stabilně umísťuje ve spodních patrech tabulky. O vnímání korupce platí dvojnásob tvrzení z předchozího odstavce, a to že její rozšířenost bude klesat s vyspělostí společnosti a růstem kvality odpovídajících zákonů.
V této souvislosti můžeme zmínit například firmu PriceWaterhouseCoopers, která přišla s metodikou, jak změřit kvalitu podnikatelského prostředí v dané zemi. Jedná se o tzv.
Opacity index, který „informuje investory o riziku, které je s jejich investicí pravděpodobně spojeno a především umožňuje kvantifikovat dodatečné náklady, jež jsou vyvolány právě kvalitou prostředí.“10 Index se skládá z pěti faktorů (korupce, právní prostředí, úroveň ekonomiky, účetní postupy a regulace) a dodatečnými náklady se rozumí:
• přídavná daň z PZI, která jako by navyšuje daňovou povinnost firem,
• zvýšená riziková prémie,
• odrazené PZI, které by se jinak v průhlednějším prostředí uskutečnily.
K posledním dvěma makroekonomickým faktorům patří ještě investiční pobídky, o kterých už byla řeč a kvalita a hustota dopravní sítě, která se u nás sice trvale zlepšuje, ovšem tempo je pomalé a infrastruktura stále nedostačující. Jako určité pozitivum můžeme vnímat nadprůměrně rozvinutou železniční síť, ovšem co se týká silniční dopravy, zde výstavba dálnic a rychlostních komunikací nadále pokulhává.
K ostatním, ne však nevýznamným charakteristikám můžeme zařadit geografickou polohu, kulturní blízkost nebo politické prostředí. Zvláště posledně jmenovaná charakteristika může výrazně promluvit do tvorby vhodného prostředí pro investování. Navíc v prostředí velkých politických změn se investorům otvírají možnosti výnosně investovat, i když za cenu zvýšeného rizika. Stačí si jen vzpomenout na pád železné opony, jak velkým lákadlem byl pro zahraniční firmy otevírající se český trh. Panovala zde sice nejistota, ale mnozí investoři nedbali na strach a rozjeli podnikání s vědomím, že pokud nebudou na českém trhu přítomni od začátku, bude pro ně daleko těžší vybudovat si dobrou pozici nebo bude všechno minimálně nákladnější.
3.4 Globální pohled na PZI
3.4.1 Sv ě t
Po neustálém růstu PZI už od první poloviny 90. let se počátek nového tisíciletí nesl ve znamení citelného propadu celosvětového objemu PZI, což bylo způsobeno hned několika faktory. Základní příčinou bylo hospodářské zpomalení v zemích, kde mají sídlo mateřské organizace nadnárodních společností, doprovázené splasknutím bubliny na akciových trzích
10
ohledně nové ekonomiky, a svou roli sehrály i účetní skandály ve velkých firmách. Všechny tyto skutečnosti měly za následek omezení investiční aktivity firem, relativní čísla hovoří o propadu PZI o 41 % v roce 2001 a o dalších 21 % v roce 2002. Tento trend můžeme vysledovat i v následujícím grafu, i když se týká jen zemí OECD.
Graf 1: Toky PZI ze zemí a do zemí OECD
Od roku 2003 se příliv PZI sice znovu probouzí, ale zdaleka už nedosahuje rekordních hodnot jako na přelomu tisíciletí. Například v roce 2005 přiteklo do zemí OECD celkově 622 mld. USD, což je nejvyšší číslo od roku 2001, a pro nejbližší léta jsou očekávání ekonomů také optimistická. V roce 2005 se stala největším příjemcem PZI ekonomika Velké Británie, která přitáhla 165 mld. USD, což představuje trojnásobek oproti roku 2004. Hlavní díl na tomto přílivu nesou fúze a akvizice a také restrukturalizace některých nadnárodních firem, jako například Royal Dutch Shell.
Na druhém místě se v přílivu PZI umístily USA, jimž šlape na paty třetí Čína, která nemůže se svou miliardovou populací chybět snad v žádné statistice. Její 10% růst HDP vytváří již několikátým rokem prostor pro zahraniční investice, které nejdříve směřovaly spíše do výrobních odvětví, nyní už si ale čím dál víc investorů hledá cestu do sektoru služeb.
Například v roce 2005 směřovalo v Číně do bankovnictví a pojišťovnictví 12 mld. USD
z celkově investovaných 72 mld. USD. Nenápadně kráčí ve šlépějích Číny další lidnatá země, Indie, kde zatím směřují PZI hlavně do těžby nerostných surovin a automobilového průmyslu.
Je však jen otázkou času, kdy se stejně jako v Číně zaměří zahraniční investoři na sektor služeb a Indie se objeví na čelních místech příjemců PZI.
Pokud se na problematiku PZI podíváme z hlediska investujících zemí, nejaktivnějším investorem se v roce 2005 stala Francie, která proinvestovala 116 mld. USD a vystřídala tak na první pozici tradičně silné USA. Tento fakt byl způsoben spíše shodou okolností, protože několik obřích francouzských společností provedlo zahraniční akvizice zrovna v jednom roce.
Doplňme ještě, že do silné trojky nejvíce investujících států patří vedle Francie a USA trvale aktivní Velká Británie.
3.4.2 Č eská republika v rámci regionu st ř ední a východní Evropy
I přes mohutný příliv investic do regionu je celosvětový význam zemí SVE zanedbatelný, jejich podíl na globálním přílivu PZI se pohybuje mezi 3 až 5%, naopak co se týká přílivu PZI v poměru k HDP, dosahují tyto země jedny z nejvyšších hodnot. Podle serveru newton.cz je tomu tak proto, protože na počátku transformace byl stav PZI v těchto zemích v podstatě nulový - např. v roce 1993 dosahoval pouze 5 % HDP, což bylo výrazně méně než světový průměr na úrovni 10 % HDP. Mezi roky 1993 a 2002 ale sledované země zaznamenaly více než pětinásobné zvýšení stavu PZI a v roce 2002 již PZI činily třetinu hodnoty HDP, což je srovnatelné s průměrem rozvojových zemí, dvojnásobek oproti vyspělým zemím a téměř o deset procentních bodů nad celosvětovým průměrem. „Podle odborníků atraktivnost těchto zemí souvisela s jejich lepšími makroekonomickými výsledky, relativní politickou stabilitou a postupem institucionální transformace.“11 Na druhou stranu je nutno podotknout, že zásadní úlohu při přílivu PZI hrály privatizační prodeje, zejména v bankovnictví a energetice. Příjem z prodejů pak nezřídka tvořil i polovinu celkového přílivu PZI za rok.
Pokud se zaměříme na srovnání mezi jednotlivými zeměmi SVE, pak největší ekonomika regionu Polsko drží v přílivu PZI prvenství, těsně následovaná Českou republikou.
O tom, že ČR je v lákání zahraničních investic skutečně úspěšná svědčí i fakt, že se o ní jako o jediné z postkomunistických zemí zmiňuje brožura OECD „Trends and recent developments in FDI 2006“, kde OECD upozorňuje, že příliv investic do ČR je na tak malou ekonomiku opravdu pozoruhodný.
11 Kalínská, E.: Přímé zahraniční investice a jejich úloha v regionu střední a východní Evropy, Praha, Katedra světové
ČR ovšem nebyla vždy tak úspěšná. Zahraniční investoři ji objevili teprve až po měnové krizi v roce 1997, resp. v roce 1998, kdy vláda začala utvářet ucelený systém investičních pobídek a rozhodla se rychleji privatizovat zbylé státní podniky. Investiční pobídky přilákaly mnoho investic, které se realizovaly na zelené louce, a to zejména v elektrotechnickém a automobilovém průmyslu. Podle výzkumu Ernst & Young dokonce patří naší zemi sedmé místo na světě z pohledu atraktivity pro investory. Předběhnout nás dokázaly pouze buď několikanásobně větší nebo rozvinutější ekonomiky. Z tabulky 2 je patrné, že v rámci středoevropského regionu je v tomto ohledu naším jediným soupeřem čtyřikrát větší Polsko. Slabou stránkou takového výzkumu je ovšem fakt, že nic nevypovídá o skutečné vůli investovat do země, jedná se pouze o její přitažlivost, kterou musí zúročit v množství přilákaných investic.
Tabulka 2: Nejatraktivnější země pro zahraniční investory 200612
1. USA 2. Čína 3. Německo 4. Indie 5. Polsko
6. Velká Británie 7. Česká republika
Co je na nás tak výjimečného, že jsme schopni držet krok s ekonomikami zcela jiné kategorie? Když pomineme investiční pobídky, za jejichž přílišnou podbízivost jsme byli od EU pokáráni, jedná se podle fdimagazine.com zejména o strategickou polohu, která umožňuje stejně dobrý přístup jak na západní, tak na východní trhy. Dobrá poloha je podpořena hustou silniční, ale zejména železniční sítí, která se neustále modernizuje a skutečný trumf držíme v podobě kvalifikované a relativně levné pracovní síly, která ve spojení s průmyslovou tradicí vytváří vhodné předpoklady pro umístění nejen výrobních závodů.
Tyto atributy dokázaly v roce 2005 přilákat PZI v celkové hodnotě 263 mld. Kč (11 mld. USD), což je po rekordním roce 2002 druhý nejlepší rok v historii země. Oba dva roky
12 www.idnes.cz.
2002 i 2005 se staly rekordními zejména díky privatizačním prodejům, v roce 2002 se jednalo o prodej Transgasu do rukou RWE a minulý rok to byl například Český Telecom do rukou španělské Telefóniky. Tak jako obvykle byly PZI proinvestovány téměř výhradně ve formě základního kapitálu a reinvestovaného zisku, podíl ostatních investic byl minimální.
V grafu 2 vidíme vývoj přílivu PZI do naší země za posledních 13 let. Mezi lety 1998 až 2002 je jasně vidět pozitivní vliv investičních pobídek spolu s celosvětovým investičním optimismem, který byl ochlazen na počátku tisíciletí souhrou několika nepříznivých událostí dohromady. Rok 2003 tedy spadnul až na úroveň let 1996 a 1997, kdy se česká ekonomika léčila pomocí známých Klausových „balíčků.“ Od roku 2003 však příliv PZI nepřetržitě roste.
Graf 2: Příliv PZI do ČR v letech 1993 – 2005
Z hlediska země původu investic hrají tradičně první housle Německo a Nizozemí, privatizace Telecomu však nakonec vynesla v roce 2005 na první místo Španělsko. Z hlediska odvětvové struktury investic jsou na prvním místě díky privatizaci telekomunikace a doprava, v jiných letech však bývá premiantem průmysl, a to zejména automobilový a
elektrotechnický.
Tyto dva obory dělají z ČR automobilovou a televizní velmoc, protože jak ve výrobě automobilů, tak ve výrobě obrazovek poskytujeme zázemí hned několika obřím firmám, které zásobují svými výrobky celou Evropu či svět. Přestože se stále jedná spíše o výrobní obory, i
zde už je patrný posun ke složitějším a odbornějším technologiím. Co je ale nejdůležitější – tyto investice se daří směřovat do strukturálně nejpostiženějších oblastí, jako je Ústecký a Moravskoslezský kraj, a tím přispívat k oživení těchto regionů.
Graf 3: Rozdělení PZI v roce 2005
Přestože stále zbývá privatizovat ještě ČEZ, což může jednorázově zvýšit příliv PZI, nelze si nepoložit otázku, jak se budou zahraniční investice vyvíjet, až nebude co privatizovat.
Pro odpověď se stačí podívat do zemí jako je Belgie, Irsko, Rakousko či Nizozemí. V těchto zemích je příliv PZI tvořen zejména investicemi na zelené louce, reinvesticemi anebo akvizicí úspěšných domácích firem zahraničními konkurenty. Dojde také k většímu pohybu investorů
než jsme byli svědky v minulých letech, protože tak, jak k nám investoři v minulých letech přicházeli za levnou pracovní silou, budou stejným způsobem odcházet dál na východ.
Příkladem může být odchod firmy Flextronics z Brna nebo IBM Storage Products z Maďarska do Asie. Zejména pro Maďary to byla velká rána, protože IBM představovalo šestý největší podnik v zemi a druhého největšího vývozce.
Na jejich místo se budou tlačit projekty s vyššími požadavky na kvalifikaci a větší přidanou hodnotou, což se v zásadě děje už teď. V důsledku rostoucí konkurence totiž firmy hledají stále levnější lokality pro financování svých inovací, centra výzkumu a vývoje se tedy pomalu přesouvají na východ. Česká republika skrývá v téhle oblasti značný potenciál, nicméně většina investorů stále raději inovuje v Thajsku, Malajsii či Rusku a atraktivitu českého prostředí pro inovace zařazuje někde na pomezí druhé a třetí desítky světa. Cesta k využití našeho inovačního potenciálu vede podle ředitele Czechinvestu přes dostatečné financování vzdělávání a následnou intenzivní spolupráci firem, univerzit a výzkumných pracovišť.
4 Spolupráce firem
4.1 Rozši ř ování aktivit firem
V posledním desetiletí se objevila celá řada okolností, které vytvářejí tlak na zintenzivnění spolupráce mezi jednotlivými firmami. Zákazníci jsou mnohem náročnější a vyžadují dodat výrobky co možná nejrychleji, přitom ale levně. Stále silnější konkurence tlačí na výrobce, aby zefektivnili své provozy, zaváděli nové technologie, hledali tržní mezery a nabízeli nové výrobky v daleko rychlejším tempu, než tomu bylo kdy jindy. Zkrácení životního cyklu výrobku v důsledku rychlých technologických změn klade velké nároky na investiční aktivity firem, což může finančně slabším společnostem zlomit vaz. Všechny výše uvedené skutečnosti se odehrávají v prostředí, které někteří autoři popisují jako turbulentní, jiní jako prostředí plné nespojitých změn, v zásadě ale všichni myslí totéž – firma si nemůže být jista zítřkem, neexistuje žádná zákonitost ve vývoji událostí, zkrátka současné tržní prostředí je velmi rizikové.
V důsledku tohoto prostředí není divu, že firma nechce zůstat osamocena. Rozvíjejí se nejrůznější formy spolupráce, čemuž napomáhá i internet a ostatní moderní formy komunikace. Firmy se také snaží diverzifikovat své aktivity, a to tím, že pronikají na zahraniční trhy, které třeba nemusí být tak náročné na kvalitu výrobků nebo se spokojí s vyšší cenou. Zde se nám tedy začíná rýsovat řešení, jak přežít v současném tržním prostředí - firma jednoduše koupí podíl v zahraniční firmě, která je na tamním trhu už zavedená. Jak tato situace vypadá v praxi se pokusím popsat až v praktické části mé práce, předtím se ale podíváme na problematiku globalizace, resp. kooperace firem obšírněji.
4.1.1 D ů vody pro vstup na zahrani č ní trh
Prvním a hlavním důvodem pro investování v zahraničí bývá možnost efektivnější výroby, což je umožněno buď levnější pracovní silou nebo blízkou dostupností surovin atd.
Pokud se nejedná o výrobu, ale o sektor služeb, chtějí být firmy svému zákazníkovi blíž.
Druhou základní motivací je snaha proniknout na místní trh – umístěním pobočky v dané zemi firma omezí dopravní náklady, vyhne se byrokratickým procedurám, které s dovozem zboží vždy souvisí, a také zaměstná domácí pracovní sílu, která zná místní podmínky nepoměrně lépe.
Z dalších důvodů můžeme zmínit například diverzifikaci rizika související
s přítomností na více trzích, protože slabá poptávka po výrobcích v jedné zemi může být kompenzována vysokou prodejní úspěšností v druhé zemi, a stejně se nemusí problémy vyhnout ani výrobě, stačí si například uvědomit sílu odborů v jednotlivých zemí. Je ovšem nezbytné, aby byla zajištěna stejná kvalita jak výrobních procesů, tak i prodeje výrobků; záleží na manažerech společnosti, zda se rozhodnou ponechat výrobu nebo prodej v místě, kde není zajištěna dostatečná kvalita, ale na druhou stranu jsou tam mzdové požadavky pracovníkůči daňový systém dané země velmi výhodné.
Rozšířením aktivit do dalších zemí může firma ušetřit na mzdách a na daních v porovnání s tím, kdyby stejné množství vyráběla jen v jedné zemi a jedné továrně. Ušetří se také v oblasti fixních nákladů, kdy určité položky společné pro celý podnik (např. marketing) mohou být rozpouštěny na větší objem konečné produkce. Nákup velkého objemu surovin pro všechny výroby najednou umožňuje získat příznivější ceny od dodavatelů a výhodnější pozici při jednání s nimi, protože z pozice velkého zákazníka může firma lépe prosazovat své představy o podmínkách dodávek. Z mikroekonomické teorie známe také úspory z rozsahu, kdy větší objem výroby snižuje celkové náklady, a můžeme zmínit i snazší přístup ke kapitálu z pozice firmy působící na mezinárodních trzích.
Firmu může ke vstupu na zahraniční trh vést také snaha zabránit konkurenci, aby se v dané zemi bez překážek rozvíjela, záměr budovat či podpořit svou image globální firmy, ale někdy může být obtížné rozpoznat pravé důvody vstupu, protože k nim mohou vést obtížně specifikovatelné osobní motivy vedoucích pracovníků dané společnosti. Tímto přehledem si nekladu za cíl vyčerpat všechny důvody vstupu, jde spíše o nastínění dané problematiky a přehled základních motivů, které mohou firmy vést k tak riskantnímu rozhodnutí, jakým vstup na cizí trh bezesporu je.
4.1.2 Volba zem ě
Předtím než se jakákoliv firma rozhodne rozšířit své aktivity a vstoupí na zahraniční trh, byť pomocí koupě podílu v nějaké společnosti, musí zvážit celou řadu faktorů týkajících se dané země. J. Veber uvádí těchto 7 základních13:
• stabilita politického a ekonomického prostředí,
• logistická dostupnost trhů (vzdálenost, dopravní a komunikační infrastruktura),
13
• podnikatelské prostředí (bankovní služby, pojišťovny, vládní a regionální podpora zahraničních podnikatelských subjektů, daňové zatížení, zvýhodnění, cenová a mzdová úroveň),
• velikost potenciálního trhu obecně, prostor pro předmět aktivit, s nimiž hodlá expandující firma na daný trh vstoupit, úroveň národního patriotismu, konkurence na daném trhu, atd.,
• předpoklady pro rozvoj podnikatelských aktivit (kupní síla obyvatelstva, zájem o nabízený předmět expanze, kulturní zvláštnosti),
• zdroje a dispozice pro předmět expanze (dostupnost, kvalifikační úroveň místních pracovníků, dostupnost místních materiálů a energií),
• překážky, přednosti daného teritoria (jazyková bariéra, etnické, kulturní zvláštnosti, klimatické podmínky apod.).
4.2 Možnosti strategických partnerství firem
Existuje několik cest, jak se firma může pomocí spolupráce s druhým podnikem zapojit do dění na zahraničních trzích. Navzájem se liší způsobem kooperace mezi obchodními partnery, nicméně všechny z nich představují určitou formu strategických partnerství. Odborná literatura rozlišuje v zásadě dvě roviny dělení těchto partnerství, a to podle:
• kapitálové účasti či neúčasti,
• volnosti či těsnosti spolupráce firem.
Obrázek 2: Internacionalizace podnikových činností14
14 Dvořáček, J. a kol.: Společné a nadnárodní podniky, Praha, Nakladatelství Oeconomica, 2006, str. 7 – upraveno.
Na výše uvedeném obrázku jsem se s pomocí literatury pokusil oba tyto pohledy zachytit najednou ve vzájemné souvislosti. Následující subkapitoly pak podávají základní popis jednotlivých forem spolupráce.
4.2.1 Volné formy
Volné formy společného podnikání zpravidla nevyžadují kapitálovou spoluúčast a mohou nabývat následujících podob:
Obchodní zástupce nabízí výrobky jedné nebo několika firem, u kterých také poskytuje poradenský servis. Tyto výrobky se většinou navzájem doplňují, aby tak poskytly zákazníkovi kompletní služby v dané oblasti. Firmy s obchodním zástupcem spolupracují jak v oblasti dodávky výrobků, tak v oblasti komunikace se zákazníky, a za tyto služby poskytují zástupci provizi.
Reprezentant nabízí výrobky pouze od jedné firmy a snaží se poskytnout zákazníkovi celý její sortiment. Spolupracovníci reprezentanta jsou zaměstnanci firmy.
Prodej licence znamená, že její majitel poskytne zájemci kompletní dokumentaci a know-how k danému problému, v případě potřeby poskytne i odborné školení. Za všechny tyto pomocné a podpůrné činnosti zaplatí zájemce licenční poplatek.
Výměnné obchody mohou nabývat různých forem. První a nejstarší z nich je barter, kdy si dva obchodní partneři vyměňují zboží za zboží bez účasti peněz. Kompenzační obchod znamená, že dodavatel přijímá zcela nebo zčásti za jím dodané zboží jiný druh zboží jako platbu a tuto platbu pak převádí na třetí osobu. Při obchodu se zpětným nákupem dodá vývozce dovozci zařízení, vybavení či technologii, pomocí které dovozce bude vyrábět určité zboží, a dovozce za danou technologii platí vývozci zcela nebo částečně právě tímto zbožím.
Paralelní obchod se podobá obchodu se zpětným nákupem s tím rozdílem, že se vývozce technologie zavazuje, že v určité době odebere od dovozce zboží, které se danou technologií nevyrábí.
Kooperací rozumíme spolupráci mezi dvěma hospodářskými subjekty na základě smluv. Podniky byly před uzavřením smlouvy hospodářsky samostatné a jejich status se nemění ani po uzavření smlouvy. Ke kooperaci řadíme například práci na objednávku či franchising.
Mezi volné formy spolupráce firem můžeme zařadit i tzv. tiché dohody, které nemusí být vždy plně legální. Mohou totiž obsahovat ustanovení o určování cen či závazek o
rozdělení trhu nebo omezení výroby. Také může dojít k případu, že jsou diskriminování ostatní firmy na trhu, pokud nejsou členy dohody, a to např. jinými podmínkami od dodavatelů, či je jim dokonce znemožněno vstoupit na trh.
Všechna tato pravidla směřují k omezení hospodářské soutěže a dominanci zúčastněných firem na trhu. Těžko se však dokazují, protože často nemají vůbec formu smlouvy, ale uzavírají se pouze dohodou a stiskem ruky. Záleží, jak si obchodní partneři navzájem věří, každopádně riziko usvědčení při existenci smlouvy by bylo příliš velké.
K legálním formám dohod patří třeba dohody o využívání know-how, informací či ostatních zdrojů firmy. Vzhledem k tomu, že tyto zdroje si firmy většinou chrání, je tato spolupráce v drtivé většině ošetřena smlouvou.
4.2.2 Strategické aliance
Pokud chceme definovat strategickou alianci vskutku vyčerpávajícím způsobem, může nám posloužit následující definice. „Strategickou aliancí (SA) se rozumí organizační forma, která pomáhá zajišťovat společnou kooperativní podnikatelskou činnost. Tvoří ji dvě či více vzájemně samostatných organizačních jednotek (strategičtí partneři). Na základě společně stanovených strategických cílů a návazných cílů taktických (operačních) pak strategická aliance působí jako relativně autonomní podnikatelská jednotka. Posláním této jednotky je aktivovat a zhodnocovat možné dodatečné efekty spolupráce (pozitivní kooperace) strategických partnerů ve stanovené zájmové oblasti podnikatelské činnosti. K zajištění tohoto poslání disponuje strategická aliance vymezenými zdroji a má pravomoc i zodpovědnost jich účelně i účinně využívat. Má též vymezená práva realizovat i rizikové podnikatelské operace a podílet se na jejich podnikatelských důsledcích (ziscích, ztrátách,...).“15
Přestože je definice velmi obsáhlá, nezmiňují se v ní autoři o nutnosti účasti či neúčasti na základním kapitálu společnosti. V některých případech může strategická aliance vyžadovat kapitálovou spoluúčast, většinou však řadíme SA spíše k volnějším formám spolupráce bez vazby na základní kapitál s tím, že představují jakýsi předstupeň joint venture.
Podle cílů, které si aliance klade, je možné vytipovat tři druhy SA:16
• komplementární aliance se poprvé objevily na počátku 80. let minulého století, kdy japonské automobilky ve snaze překonat dovozní restrikce USA začaly uzavírat strategické spojení s americkými firmami, což jim umožnilo
15 Vodáček, L., Vodáčková, O.: Strategické aliance se zahraničními partnery, Praha, Management Press, 2002, str. 12.
16 Machková, H. a kol.: Mezinárodní marketing, Praha, Vysoká škola ekonomická v Praze, 1998, str. 42.
prodávat japonské modely aut pod americkou značkou. Z nejznámějších značek to byly například Mazda a Ford nebo Mitsubishi a Chrysler,
• integrační aliance si kladou za cíl společný vývoj a výrobu určitých komponentů, které jsou poté používány při výrobě finálních výrobků u obou partnerů. Tyto formy aliancí jsou časté zejména v oblasti IT a telekomunikací,
• aditivní strategická aliance vedle vývoje a výroby umožňuje i prodávat finální výrobek v rámci mezinárodního konsorcia. Jedná se především o produkty v oblasti leteckého či zbrojního průmyslu, kde je uvedení nového produktu na trh extrémně nákladné. Tato forma aliance umožňuje například konsorciu evropských firem konkurovat takovým americkým firmám jako je třeba Boeing.
Z předcházejících řádků je tedy zřejmé, že SA jsou záležitostí spíše velkých a kapitálově silných firem z vyspělých zemí, které spolu chtějí kooperovat, ale rozhodně nepomýšlí na fúzi, ať už ze strategických důvodů či kvůli velké rigiditě a organizační náročnosti takového uspořádání. V SA jsou podniky navzájem nezávislé, jak po právní, hospodářské i finanční stránce a jejich spolupráce bývá dost často omezená. Kooperace funguje na základě smlouvy, nikoliv na základě fungování společného podniku, a základním cílem je, aby se podniky navzájem doplňovaly ve svých silných stránkách a vytvořily si na trzích konkurenční výhody.
Základem úspěchu je tedy najít si vhodného partnera, jehož slabé stránky jsou kompenzovány našimi silnými stránkami a naopak. V průběhu spolupráce se musí mezi partnery vytvořit atmosféra vzájemné důvěry, protože pokud bude jeden podnik sledovat své zájmy na úkor druhého a snažit se využít určitých situací jen ve svůj prospěch, může spolupráce velmi brzy skončit. Toto nebezpečí hrozí zejména v těch SA, kde se rozhodly spolupracovat dvě firmy rozdílné velikosti a kapitálové síly, velká firma se může snažit menší firmu „utlačovat.“
Navíc zkušenosti s fungováním SA potvrzují, že zde platí tzv. třetinové pravidlo, kdy třetina pokusů o vytvoření SA skončí na poradách ještě před jejím vytvořením, třetina SA ukončí své fungování do tří let od vzniku kvůli nesplnění cílůči nevýhodnosti pro některého z partnerů a původně sledované cíle splní pouze poslední třetina SA.
K celkovému přehledu o SA ještě chybí zmínit se o třech základních důvodech, proč jsou vůbec strategické aliance uzavírány. Prvním a klasickým posláním SA, které se uplatňuje už od 80. let, je sdílet s partnerem činnosti a zdroje, kdy dochází k tzv. synergickému efektu, to znamená, že výsledný efekt spolupráce je větší než kdyby každá firma pracovala samostatně. K typickým příkladům, kdy partneři společně využívají své zdroje, dochází v oblasti výzkumu a vývoje, dále potom mohou partneři navzájem využívat své konexe a komunikační cesty a dovednosti. Spolupráce s partnerem se hodí také v případě žádosti o úvěr, kdy se silnější partner může za slabšího zaručit a v problémech převzít jeho závazek vůči bance.
Druhým důvodem k vytvoření SA může být snaha o redukci konkurenčních střetů. Tento způsob přemýšlení je v managementu poměrně nový, objevil se teprve na přelomu 80. a 90. let a jde zde o záměr nahradit negativní kooperaci (soupeření) pozitivní kooperací (spoluprací). Přitom ale není nutno vyhýbat se konkurenčním střetům úplně, jestliže v jedné oblasti spolu firmy spolupracují, mohou vést v druhé oblasti tvrdý boj o každého zákazníka.
SA se svým největším rivalem umožňuje nahlédnout do procesů v partnerově firmě, zjistit, v čem jsou jeho silné a slabé stránky, a využít tyto znalosti pro budoucí konkurenční boj.
Stejně tak je účelné uzavřít SA se svým rivalem proto, abychom společně vyřadili ze hry třetího velkého konkurenta. Perioda strávená ve spojenectví s naším konkurentem nám navíc umožní přiučit se od něj mnohým věcem.
Třetím základním důvodem pro vznik SA je vznik, přenos a využití znalostí. Tento přístup se objevil nejpozději, až v druhé polovině 90. let, v souvislosti s rozvojem moderních komunikačních technologií a s rozšířením internetu do všech oblastí hospodářského života.
Zejména díky tomuto komunikačnímu prostředku se propojení v SA mezi partnery velmi usnadňuje. SA jsou díky tomu zaměřeny vedle sdílení zdrojů surovinových také na sdílení zdrojů informačních a partneři se navzájem od sebe začínají učit. Díky využití informačních technologií se daří urychlit inovace a ostatní změny ve výrobním programu, dochází ke snazšímu vzdělávání a získávání know-how a v neposlední řadě díky přístupu k informacím můžeme lépe hodnotit svého partnera, zda je ještě stále výhodné zůstávat s ním v SA atd.
4.2.3 Joint ventures
Joint ventures (JV) bychom v rámci našeho dělení mohli považovat také za určitou formu strategické aliance jen s tím rozdílem, že se jedná o jakýsi vyšší stupeň spolupráce firem. Stejně jako u SA firmy mohou, ale nemusí být kapitálově provázány, v případě joint
ventures však kapitálovou spoluúčast spíše předpokládáme.
Například Velká ekonomická encyklopedie charakterizuje JV následovně: „Jde o právní subjekt vytvořený společně dvěma nebo více samostatnými podniky na základě společné dohody, přičemž žádný ze společníků zpravidla neusiluje o získání vedoucího postavení ve společnosti.“17 Podle M. Synka je joint ventures „…skupina podniků představována právnickými osobami s hospodářskou činností, které mají sídlo na českém území, pokud se na jejich založení nebo po tomto založení na jejich podnikání podílí zahraniční účastník.“18
Účast zahraničního společníka může mít formu věcí movitých i nemovitých, akcií a ostatních účastí na podnicích, pohledávek a jiných práv, které mají finanční hodnotu.
Nejčastější právní formou u podniků se zahraniční majetkovou účastí je u nás buď akciová společnost nebo společnost s ručením omezeným. Z hlediska výše podílu investora stojí za pozornost těchto 5 momentů:
• 25 % - při této výši podílu ve společnosti získává partner blokující minoritu, tzn. že bez jeho účasti nelze přijmout žádné významné rozhodnutí,
• 49 % - partner má maximální minoritní podíl,
• 51 % - partner má minimální majoritní podíl,
• 76 % - při tomto podílu už zahraniční partner nemusí uvažovat při svých rozhodnutích žádnou blokovací minoritu,
• 100 % - partner buď úplně převzal podnik do svých rukou nebo došlo ke zřízení podniku výlučně zahraničním partnerem, což se podle českého práva také považuje za JV.
Z hlediska základních typů JV rozlišuje odborná literatura tři typy této formy spolupráce:
• smluvní JV – při tomto typu spolupráce nevzniká samostatná právnická osoba, jedná se pouze o časově omezenou spolupráci partnerů na určitém projektu, po splnění cílů může, ale nemusí být smlouva obnovena,
• majetkový JV – tady firmy spolupracují na základě společné právnické osoby, kterou založí, a délka jejich partnerství je časově neomezená,
17 Žák, M. a kol.: Velká ekonomická encyklopedie, Praha, Linde, 1999, str. 325.
18
