VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE
FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2006 Václav Fiřtík
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztahů
Obor: Mezinárodní obchod
Evropský parlament - postavení a úloha v Evropské unii a aktuální otázky
Bakalářská práce Vypracoval: Václav Fiřtík
Vedoucí bakalářské práce: Ing. Vlasta ADÁMKOVÁ, CSc.
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Evropský parlament – jeho úloha a postavení v Evropské unii a aktuální otázky“ vypracoval samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
V Praze dne ………..….. …………...………..
Podpis
Poděkování
Děkuji vedoucí své bakalářské práce Ing. Vlastě Adámkové, CSc. za cenné rady a připomínky a za čas, který vedení mé práce věnovala.
V Praze dne ………..….. …………...………..
Podpis
Obsah
PŘEDMLUVA... 1
ÚVOD... 2
1. INSTITUCE EVROPSKÉ UNIE... 7
1.1. EVROPSKÁ KOMISE... 7
1.2. RADA MINISTRŮ... 8
1.3. EVROPSKÁ RADA... 9
1.4. EVROPSKÝ SOUDNÍ DVŮR... 10
1.5. EVROPSKÁ CENTRÁLNÍ BANKA... 11
1.6. EVROPSKÁ INVESTIČNÍ BANKA... 12
2. EVROPSKÝ PARLAMENT... 13
2.1. HISTORIE EVROPSKÉHO PARLAMENTU... 13
2.2. SOUČASNÁ PODOBA EVROPSKÉHO PARLAMENTU... 14
2.3. PRACOVNÍ STRUKTURA EVROPSKÉHO PARLAMENTU... 15
2.4. PRAVOMOCI A ÚLOHY EVROPSKÉHO PARLAMENTU... 17
2.4.1. Legislativní pravomoc ... 17
2.4.2. Rozpočtová pravomoc ... 19
2.4.3. Kontrolní pravomoc ... 19
3. AKTUÁLNÍ OTÁZKY EVROPSKÉHO PARLAMENTU ... 21
3.1. EVROPSKÝ PARLAMENT A ROZPOČET... 21
3.2. EVROPSKÝ PARLAMENT A LIBERALIZACE SLUŽEB... 24
3.3. LIBERALIZACE POHYBU PRÁCE... 26
3.4. EVROPSKÝ PARLAMENT A ZVEŘEJŇOVÁNÍ PROHLÁŠENÍ O FINANČNÍCH ZÁJMECH... 28
ZÁVĚR... 30
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ... 33
Předmluva
Jako téma své bakalářské práce jsem si vybral Evropský parlament, jeho úlohu a postavení v Evropské unii a aktuální otázky, kterými se zabývá. Toto téma jsem zvolil také v návaznosti na svůj studijní pobyt na Univerzitě v Pasově, kde se věnuji oboru Evropská studia. Mnou vybrané téma patří v současnosti mezi výrazně diskutovanou problematiku a stále více obyvatelům států Evropské unie se dostává Parlament do povědomí.
Ve své práci úvodem stručně popíši základní momenty vývoje procesu integrace v Evropě, jejíž původní kořeny lze v náznacích najít již ve středověku, od kdy až do skončení obou světových válek přetrvává rozpolcenost evropského kontinentu. Zajímají mě důvody, které vedou k rozvoji integračních procesů v Evropě po roce 1945. V první kapitole chci popsat základní instituce Evropské unie a strukturu jejich úkolů a základních pravomocí, s výjimkou Evropského parlamentu, kterému bude samostatně věnována druhá kapitola.
Hodlám se zaměřit na Evropský parlament a jeho postavení v Evropském společenství, rozebrat jeho úlohy a stanovit některé aspekty, kterými je práce této nadnárodní instituce ovlivněna. Součástí bude například podoba sdružování do různě orientovaných skupin uvnitř toho poslaneckého sboru, jakým způsobem se jedná, kolik jednacích jazyků parlament používá a jaké úkoly plní čeští zástupci. V neposlední řadě rozeberu základní úspěšné mise a úkoly, které na své cestě dějinami Evropský parlament plnil. Ve čtvrté kapitole se chci zabývat aktuálními otázkami, které dnes musí Evropský parlament, potažmo Evropská unie řešit. Jedná se zejména o otazníky, které visí nad problematikou rozpočtu Evropské unie, jeho složení na straně příjmů a výdajů, dále problematiku liberalizace služeb a práce v Evropské unii a v neposlední řadě nad zveřejňováním prohlášení poslanců Evropského parlamentu o finančních zájmech. Každý bod shrnu na jeho konci v dílčímu závěru.
K tomuto tématu lze nalézt velký počet tištěných zdrojů, které však postupem času zastarávají a ztrácejí na aktuálnosti a přesnosti. Tento nedostatek je však doplněn denně aktualizovaným množstvím informací publikovaných na internetu ve všech jazycích členských zemí EU a množstvím článků v novinách a časopisech. Faktem zůstává, že instituce, kterou se budu zabývat, hraje v dnešní Evropské unii podstatnou roli a to zejména z hlediska legitimity celé EU. Jedná se totiž o jediný nadnárodní orgán tohoto společenství, který je volen v přímých, tajných, celounijních volbách, což u občanů jistě podporuje myšlenku fungování formy nepřímé demokracie.
Úvod – Vývoj integračních procesů v Evropě
Evropská integrace vyjadřuje soudržnost a sbližování členských zemí ES k vyššímu stupni evropské jednoty. Státy budou částečně omezovat svoji suverenitu, přenášet svá práva na nadnárodní instituce. V procesu integrace hrozí nebezpečí ztráty národní identity, čemuž chce ES předcházet posilováním kulturních dědictví členských zemí.
Myšlenka sjednotit evropské státy je velmi stará a pochází již ze středověku. Jejím prvním předkladatelem byl Jiří z Poděbrad, který se snažil vytvořit křesťanskou unii. Tímto integračním procesem měla křesťanská Evropa v 16. století bránit proti expansi islámu vedenou osmanskými Turky. Další náznaky integrace se objevují po I. sv. válce, jejíž důsledky pro Evropu vedou k dalším myšlenkám na vytvoření spojené Evropy. Tentokrát byly příčinou bojů spory mezi osvícenstvím, liberalismem, racionalismem a romantismem. I tehdy ale zůstaly veškeré plány nedokončeny.
Základy dnešní Evropské unie byly položeny po skončení II. sv. války. Skutečné vítězství patřilo Spojeným státům a Sovětskému svazu. Amerika vyšla z války téměř bez ztrát. Z ekonomického hlediska se USA potýkaly s přebytkem na straně nabídky. Výrobní kapacity, kterými disponovaly, nenacházely dostatečnou domácí poptávku. Na druhé straně válkou zničená Evropa nemohla pro svou domácí poptávku v důsledku válkou zničených výrobních kapacit nalézt dostatečnou nabídku. Proto Spojené státy, které ke konci roku 1945 zajišťovaly téměř polovinu veškeré světové produkce, mají tendenci diktovat nový světový řád. V letech 1947 – 1948 začíná studená válka a Evropa se rozděluje na dva bloky, které mají protichůdné směry zájmu. První z nich je vedený Spojenými státy a druhý je vedený Sovětským svazem. Z tohoto důvodu se v Evropě uskutečňují dva odlišné systémy - euroatlantický a sovětský systém.
Na konferenci v Curychu v září 1946 vyzval W. Churchil k založení spojených evropských států po vzoru Ameriky. Skutečný zárodek evropské integrace představuje Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Bylo založeno Pařížskou smlouvou 18. 4. 19511. Těžba uhlí a výroba oceli byly v tehdejší době významnými odvětvími, prvotním významem smlouvy ale byla snaha o udržení míru a bezpečí ve staletími válkami a spory zmítané Evropě. Jejími zakládajícími členy bylo Německo, Francie, Itálie a státy BENELUXu. Toto společenství mělo přispět k rychlejšímu hospodářskému vývoji a vzestupu poválečné Evropy.
1 Všemi státy byla tato smlouva ratifikována roku 1952 na dobu 50 let
Dalším mezníkem ve vývoji EU je podpis dvou Římských smluv 25. března 19572. Na jejich základě vznikly další dvě evropské organizace, představující další integraci ekonomických a jiných sektorů. Bylo to Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). Cílem EHS bylo společně zabezpečit hospodářský a sociální pokrok členských zemí, harmonický ekonomický rozvoj doprovázený zvyšováním životní úrovně a také stabilitu míry inflace. Dalšími prvky spolupráce bylo odstranění cel, vznik a koordinace společného trhu, spolupráce všech členských zemí v oblasti čestné hospodářské soutěže a odstranění korupce. K významně důležitým patřilo rovněž legislativní a praktické uvolnění základních volností. Mezi ně zahrnujeme volný pohyb osob, služeb, kapitálu a pracovních sil.
V novodobé historii první praktický a konkrétní impuls k založení Evropského společenství vzešel od Roberta Schumana, který byl poválečným francouzským ministrem zahraničních věcí. Jeho plán hlubší spolupráce mezi Francií, Německem, Belgií, Lucemburskem, Nizozemskem a Itálií byl představen 9. května 1950 a právě tento den se později každoročně začal slavit jako ,,Den Evropy“. Nicméně takto náročné uskupení muselo být v průběhu dějin postupně upravováno a doplňováno dalšími smlouvami, které stanovovaly a usměrňovaly fungování jednotlivých institucí a dávaly jim závazný právní rámec. Myšlenka vzájemného míru a spolupráce se ukázala být velmi dobrá a tak k 1. lednu 1973 vzrostl počet členů Evropského společenství na devět. Původní šestka se rozrostla o Dánsko, Irsko a Spojené království. Následně Evropu zasáhne ropná krize, která vznikla také v důsledku arabsko-izraelské války. Ropný problém se v očích občanů zemí EU projevuje mimo jiné frontami, které se pravidelně stojí na nedostatkový benzín. V roce 1974 dochází v Řecku k pádu vojenského režimu a znovunastolení demokracie, po tomto obratu může Evropská unie zahájit vstupní rozhovory a Řecko se stává plnoprávním členem EU 1. ledna 1981. Přesně o pět let později vstupují do EU Španělsko a Portugalsko a počet členů se rozšiřuje na dvanáct.
Zdvojnásobení počtu členů si však vyžádalo i podstatnou revizi původních smluv, kterými byly integrační procesy založeny. Roku 1986 byl přijat Jednotný evropský akt. Hlavním účelem bylo usnadnění dokončení postupu vytvoření jednotného trhu pro všechny členské státy, který měl být uskutečněn na počátku devadesátých let, a proto byl také nazván ,,Program 1992“. Spolu s ním byla v Jednotném evropském aktu přijata i Bílá kniha, která analyzovala tři druhy překážek, které bránily volnému pohybu faktorů a produktů. Jednalo se o překážky fyzické, daňové a technické. Jako fyzické byly označovány překážky, které na
2 Ratifikovány byly v roce 1958
hranicích členských zemí bránily skutečnému pohybu jako takovému. Za technické byly považovány zejména rozdílné standardy v jednotlivých členských zemích a roztříštěnost trhu, která tím byla způsobena. Daňovými překážkami byly různé sazby daně z přidané hodnoty a odlišné systémy nepřímého zdaňování. Další změny vynucené právě růstem počtu členů spočívaly ve změně rozhodovacích mechanismů. Posílení pravomocí zaznamenala Rada ministrů, která mohla přijímat rozhodnutí, týkající se zavádění jednotného vnitřního trhu, kvalifikovanou většinou místo dosavadní praxe jednomyslnosti, což velmi výrazně přispělo k akceschopnosti celého rozhodovacího procesu. V tomto roce byla také zrušena vnitřní cla a Společenství zahájilo mezinárodně vzdělávací program Erasmus, který se své oblíbenosti těší do současnosti a výrazným způsobem usnadňuje interkulturální vcítění a jazykové vzdělávání studentů z členských a spolupracujících zemí EU.
Další revidující, respektive doplňující smlouvou se stala Smlouva o Evropské unii z Maastrichtu roku 1992. Jednání, která vyústila v tuto smlouvu, byla zahájena již v roce 1990 v Římě a vyvrcholila v prosinci roku 1991 v Maastrichtu. Všemi členskými státy byla podepsána 7. února v Maastrichtu. Hlavním záměrem konferencí bylo vytvoření právního rámce pro společnou hospodářskou a měnovou unii členských zemí a následně k umožnění bližší spolupráce v oblasti zahraniční politiky, justice a vnitřní bezpečnosti. Jakkoliv je přijímání takovýchto dokumentů pro Evropu v dnešních dnech problematické, ani tato smlouva neprošla lidovým hlasováním v Dánsku hladce, což zkomplikovalo celý integrační proces v hospodářské oblasti. Proto musel být ve Skotsku vypracován zvláštní protokol pro Dánsko a následně mohla smlouva 1. listopadu 1993 vstoupit v platnost. V tomto dokumentu je také zakotveno zdaňování zboží v zemi původu, ke kterému plně došlo až v roce 1996.
Výsledkem Smlouvy o EU bylo přejmenování Evropského hospodářského společenství na Evropské společenství. K němu byly přidány další dva pilíře, a sice zahraniční spolupráce a spolupráce v oblasti vnitřní bezpečnosti a justice. Spojením těchto tří oblastí vznikla Evropská unie, nový prvek v rámci integrace Evropy. K rychle se rozvíjející Evropské unii přibyly v roce 1995 další tři státy : Rakousko, Finsko a Švédsko. Touto dobou se také stává stále světlejší myšlenka z konce sedmdesátých let na zavedení společné měny pro všechny členské země. V roce 1997 byla podepsána Amsterodamská smlouva. V platnost vstoupila v roce 1999 a z právnického hlediska vedla zejména ke zrušení některých již nerelevantních článků ze smluv o EU a ES, které pocházely z doby Evropského hospodářského společenství, a k následnému přečíslování. Dále změnila oblasti, které se týkaly například Evropského parlamentu. Smlouva stanovila, že počet poslanců nepřesáhne 700 křesel a že dojde ke změně
rozdělování křesel v Evropské komisi tak, aby velké státy již nadále neměly zaručeny 2 křesla, ale aby všechny státy byly rovnoprávné. Nadále administrativně upravila velikost kvót v Radě při hlasování kvalifikovanou většinou. S rozrůstající se Evropou se také ve smlouvě hovoří o případném pozastavení členství a sankcím vůči státu, který hrubě porušuje základní zásady EU. Jedná se o pojmy jako svoboda, demokracie, lidská práva a základní práva, a právní stát. V neposlední řadě došlo i na posílení pravomocí institucí EU v otázkách finanční a hospodářské kriminality.
V březnu 2000 proběhla v Portugalsku jednání, na kterých Evropská rada přijala takzvanou Lisabonskou strategii. Jednalo se o komplexní plán, který měl zajistit modernizaci hospodářství napříč Evropskou unií, umožnit členským státům plně obstát na světových trzích. Je důležité zajistit kvalitní vzdělání a liberalizovat veškerá odvětví, což by mělo vést ke zvýšení akcelerace modernizace a vnitropodnikových investic. Nicméně na konferenci konané na VŠE v Praze v roce 2005 se většině hostů jevila Lisabonská strategie jako špatně implementovaná, a to hlavně vzhledem ke znepokojující míře nezaměstnanosti s porovnáním například k USA. Na konci devadesátých let Evropská unie směle vykročila zahájením přístupových rozhovorů (v roce 1997 v Lucemburku a v roce 1999 v Helsinkách) k největšímu rozšíření ve své historii. Rozhovory započalo celkem dvanáct zemí (Bulharsko, Rumunsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Kypr a Malta)3. Proto zcela logicky došlo 11. prosince 2000 na základě předchozích jednání k podpisu smlouvy z Nice, která vstoupila v platnost v březnu 2003.
Jednalo se o administrativní úpravy fungování Evropské unie, což lze opět nazvat revizí předchozích smluv z Maastrichtu a z Říma. Vzhledem k plánovanému rozšíření došlo k navýšení křesel v Evropském parlamentu na počet 732 a došlo k přerozdělení systému hlasování v institucích EU po rozšíření. Dále stanovila dvojí systém hlasování v Radě EU.
Systém kvalifikované většiny musí odsouhlasit nejméně 55 % hlasů členů EU, kteří zároveň reprezentují minimálně 65% obyvatelstva EU. V podstatě lze Smlouvu z Nice charakterizovat jako dokument, který má připravit EU na rozšíření a zajistit, aby v momentě rozšíření členů nedošlo k výkyvům ve fungování hlavních institucí. V současné době patří mezi aktuální otázky Evropská ústavní smlouva, které se netěší velké oblibě v zemích Unie a kterou na její cestě referendy zastavily nezdary se schvalováním v zemích, které s návrhem Ústavy pro Evropu nejsou spokojené.
3 Posledních deset jmenovaných bylo v květnu 2004 přijato
V souhrnu lze říci, že Evropská unie je nadnárodní institucí, která již více než půl století zajišťuje mír mezi jednotlivými členskými zeměmi, což byl původně jeden z impulsů k založení tohoto společenství, zároveň ale dbá na hájení ostatních hodnot společnosti, kterými je demokracie, svoboda, respektování práva a blahobyt. I pro občany členských států přináší tato integrace nesporné výhody, kterými jsou jednak volnost pohybu, ale i garance nezcizitelných práv a svobod, jak národními, tak i unijními institucemi. Svůj význam získává Evropská unie i po stránce ekonomické. Odstranění bariér obchodu podporuje ekonomický růst, zavedení společné měny usnadňuje mezinárodní platební styk, zůstává však otázkou do budoucnosti nakolik toho přílišné a těsné spojení může ohrozit okolní země, dostanou-li se některé z ekonomik do dolních částí hospodářského cyklu. Nicméně zatím Evropská unie zůstává jednou z dobře prosperujících oblastí světa. Integrace jednotlivých států bezpochyby zaručila takovou kvalitu mezinárodního vlivu a vyjednávací pozici, kterou by samostatně žádný z členských států dosáhnout nemohl. Zároveň se unie podílí na udržení suverenity a posilování národní identity všech členských států.
Proces integrace je velice zdlouhavý. Původní myšlenky stále ještě nejsou plně uskutečněny. Po světové válce byl v evropském prostoru započat proces integrace, který částečně vyvrcholil v roce 2004 zatím největším rozšířením Evropské unie o deset nových členských států. Instituce takových rozměrů však také musí procházet určitými změnami, které doprovázejí zpravidla měnící se společnost a rozšiřující se počet členských zemí. Tyto změny byly prováděny pomocí smluv, jež musely být vždy schváleny všemi jednotlivými členskými státy. Toto schvalování se může stát také velice problematickým, což dokazuje pokus o schválení zatím posledního revidujícího dokumentu, kterým je Smlouva o Ústavě pro Evropu, která byla podepsána 29. října 2004 v Římě, dosud však nevstoupila v platnost.4 Pro účinnost Smlouvy totiž musí být ratifikována všemi členskými zeměmi, které samy způsob ratifikace stanoví. Hladké přijetí smlouvy zastavila nevydařená referenda ve Francii a Nizozemsku, kde se 55, respektive 62 procent hlasujícího obyvatelstva vyslovilo proti přijetí.
4 Předpokládalo se, že se tak stane 1.listopadu 2006
1. Instituce Evropské unie
1.1. Evropská komise
Evropská komise je jeden z nejdůležitějších orgánů Evropské unie. Často je označována jako ,,vláda Evropské unie“. Je kolegiem, které má ztělesňovat obecné zájmy Společenství5. Členy tohoto orgánu jsou komisaři, kteří jsou pod vedením předsedy Komise Evropské unie. Postup výběru a jmenování Komise EU byl výrazně pozměněn Maastrichtskou a Amsterodamskou smlouvou. Původně bylo jmenování orgánu vázáno na konsensus vlád členských zemí. Po revizi smlouvami z Maastrichtu a Amsterodamu se musí na Komisi shodnout vlády členských zemí a Parlament EU. Jmenování Komise má 2 fáze.
Vlády členských zemí se nejprve dohodnou na jménu osoby, kterou zamýšlejí jmenovat předsedou Komise a následně v druhé etapě předkládají vlády členských zemí společně s designovaným předsedou jména osob, které zamýšlejí jmenovat jako členy Komise EU.
Mezi základní funkce tohoto orgánu patří navrhování, provádění a kontrola norem. Je to orgán, který disponuje rozhodovací pravomocí a může zároveň provádět rozhodnutí přijaté Radou ministrů. Pomocí procedur sankcí a výzev přitom kontroluje dodržování norem a chování členů Evropské unie. Komise jako kolektivní orgán podléhá schvalovacímu řízení Evropského parlamentu, který současně Komisi může i vyslovit nedůvěru.
Komise je orgán založený na nezávislosti, což v praxi znamená, že jednotliví komisaři nemohou být při rozhodování a výkonu funkce vázáni návody nebo pokyny vlády země, ze které pocházejí, ani žádné jiné. Jedná se o nestranný, nezávislý, apolitický orgán, jehož jediným zájmem je prospěch celé Evropské unie. Členové tohoto orgánu mají vymezen určitý okruh kompetencí. Komise se dělí na jednotlivá generální ředitelství a představuje administrativu celého Společenství. V dnešní době se často hovoří o tom, že Komise je orgánem expertů, pravdou však zůstává, že politická úloha, směr a patrnost Komise záleží v největší míře na jejím předsedovi. Posledními předsedy Evropské komise byly Jacques Santer6 z Lucemburska, Ital Romano Prodi a portugalský předseda José Barroso. Hlavním sídlem Evropské komise je v současné době budova Berlaymont v Bruselu. Celkově je
5 definováno v maastrichtské smlouvě z roku 1992
6 1995 – 16.března 1999 (celá komise podala demisi)
v tomto orgánu zaměstnáno zhruba 24 tisíc pracovníků a zhruba celou desetinu z nich tvoří překladatelská služba.
Komise má v EU zákonodárnou iniciativu, fakticky se jedná o orgán, který předkládá legislativní návrhy Společenství. Řídí a dohlíží na provádění společných politik Evropské unie. Po revizi novými smlouvami zastupuje v Komisi každý členský stát jeden komisař, který však při výkonu své funkce absolutně nehledí na státní příslušnost. Volební období komise je pětileté a Komise jako celek musí být schválena Evropským parlamentem.
1.2. Rada ministrů
Jedná se o hlavní legislativní a výkonný orgán Evropské unie, který má právo rozhodovat o všech otázkách týkajících se EU. Hlavním úkolem Rady je koordinace obecných hospodářských politik členských zemí a tento orgán také disponuje rozhodovací pravomocí. Jedná se o vícedimenzionální orgán, ve kterém se střetávají zájmy a názory všech členských zemí, z nichž každá se snaží hájit své zájmy, což lze uskutečnit dosahováním různých kompromisů. Setkání rady probíhají v různých skupinách, které odpovídají různým resortům. Scházejí se ministři zahraničních věcí, zemědělství, dopravy, průmyslu a dalších odvětví. V čele rady předsedá vždy ministr jedné ze členských zemí, podle předem dohodnutého pořadí. V předsednictví Radě ministrů se jednotlivé státy střídají vždy po půl roce. Jednání rady spočívají v postupném projednávání návrhů Komise a jejich další předávání relevantním institucím. Důležitou roli v tomto procesu hraje COREPER7, který je složen z velvyslanců členských zemí u Evropské unie. Jedná se v podstatě o stálý poradní orgán, který připravuje podklady pro práci Rady a zajišťuje administrativní činnost v období, kdy Rada nezasedá. Název instituce prošel společně s přijetím Maastrichtské smlouvy v roce 1992 změnou a od 8. 11. 1993 společně se vstupem smlouvy v platnost se původní název ,,Rada ministrů“ pozměnil na ,,Rada ministrů Evropské unie“.
Jelikož se jedná o kolektivní orgán, mají zástupci každého státu stanoven počet hlasů, kterými disponují. Tento počet hlasů se s každým rozšířením Evropské unie upravuje, všem úpravám však zůstává společné, že takzvané ,,velké státy“ disponují větším počtem hlasů než
„malé státy“. Rada ministrů Evropské unie používá při hlasování 3 základní systémy. Je to prostá většina, kvalifikovaná většina a konsensus. Velice četná jsou právě rozhodnutí přijatá prostou většinou, nebo kvalifikovanou většinou. V poslední době je systém rozhodování Rady
ministrů podroben ostré diskuzi. K dřívějším změnám došlo, aby bylo zamezeno „velkým státům“ rozhodovat záměrně proti malým a zároveň musí být dosaženo určitého počtu zastoupených obyvatel dle hlasujících států. Pokud jde o vysoce postavené zájmy mělo by být rozhodnutí dosaženo konsensem bez námitek, nebo jednomyslnou shodou při hlasování.
Podstatnou změnu do hlasování přinesl Jednotný evropský akt z roku 1986, který zavedl právě hlasování kvalifikovanou většinou a umožnil tak snadnější implementaci jednotného trhu.
Jako shrnutí lze říci, že Rada je jedním z nejdůležitějších, ale i nejpestřejších orgánů EU. Schází se v různých kombinacích členů vlád zemí EU, a to vždy podle témat, které projednává. Její funkcí je dohadovat se společně s Evropským parlamentem na schvalování evropských zákonů. Předsednictví v radě funguje na základě předem dohodnutého šestiměsíčního rotačního principu. Velice důležitým výborem rady je COREPER, který připravuje rozhodnutí Rady a v podstatě funguje nepřetržitě i v době, kdy Rada přímo nezasedá a to tak, aby byla zajištěna plná funkčnost této instituce.
1.3. Evropská rada
Počátky tohoto vrcholného politického orgánu Evropské unie, který je také nazýván Evropským summitem, byly položeny na počátku 70. let minulého století v návaznosti na schůzky nejvyšších představitelů států Evropského společenství. Do institucionální struktury ES vstoupila Evropská rada až po přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986. Členy tohoto orgánu jsou představitelé jednotlivých členských států, což jsou v tomto případě hlavy vlád členských zemí. Jednání je rovněž přítomen předseda Evropské komise. Podobně jako v případě Rady ministrů se zde střídá předsednictví v čele tohoto orgánu a sice podle stejného klíče, což v praxi znamená, že stát, který předsedá Radě ministrů má předsedajícího i v Evropské radě.
Schůzky Evropské rady se konají většinou pouze jedenkrát za půlroku, a to vždy ke konci funkčního období jednotlivých předsedajících států. Většinou se setkání koná ve státě, který momentálně předsedá, z čehož lze dovodit, že pro jednání ER není stanoveno žádné oficiální sídlo. Rada je také přímo zodpovědná za dohled nad dvěma ze tří základních pilířů
7 Výbor stálých zástupců
EU, stanovených ve smlouvě z Maastrichtu a sice za Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku8 a za policejní a justiční spolupráci v trestních věcech9.
Jedním z nejdůležitějších úkolů, které Evropská rada má, je vydávání a uskutečňování podnětů pro rozvoj Unie. Udává základní politický směr, kterým se bude například v mezinárodních otázkách ubírat. Po každém svém zasedání musí předložit Evropskému parlamentu zprávu o jednání a každým rokem písemnou zprávou informovat o pokroku, kterého Unie dosáhla.
1.4. Evropský soudní dvůr
Tato instituce Evropské unie je podle descendenční teorie postavena na samém vrcholu právního systému EU a přestavuje nejvyšší instanci práva Společenství. Základní náplní činnosti této instituce je interpretace práva, sjednocuje výklad pro všechny členské země, nese odpovědnost za aplikaci práva v Unii a mezi její úkoly patří dohlížet na dodržování tohoto práva. Důležitá je i interakce v systému vzájemných brzd institucí, kdy Evropskému soudnímu dvoru přísluší kontrola legitimity činnosti Komise a Rady, rozhoduje o podáních a dotazech z oblasti práva Unie, které vznášejí soudy členských států. Důležité je, že Evropský soudní dvůr nemá žádné pravomoci při interpretaci a dodržování vnitrostátních práv jednotlivých členských států a tudíž nemůže zasahovat do sporů s povahou vnitrostátního práva, pokud je toto s právem EU v souladu. Podle Maastrichtské smlouvy nyní Evropský soudní dvůr disponuje pravomocí vynutit si dodržení sankcí jím uvalených, a to pomocí pokut a penalizací. Evropský soudní dvůr se zabývá zejména stížnostmi jednotlivých členských zemí na porušování práva EU, na soud se ale mohou obrátit i jednotlivci, případně firmy, kteří mají pocit, že jim bylo v souvislosti s komunitárním právem ublíženo, nebo že v jejich zemi není právo EU uplatňováno.
Tato instituce sídlí v Lucemburku a každý stát EU je v ní zastoupen 1 soudcem, dále u soudu pracuje 8 generálních advokátů, kteří jsou jmenování na základě dohody mezi členy EU. Generální advokáti fungují jako nestranní a nezávislí poradci Evropského soudního dvora, kteří zaujmou stanovisko k projednávanému případu a na jeho základě soud dále rozhoduje.
8 Druhý pilíř
9 Třetí pilíř
Závěrem je možno naznačit, že Evropský soudní dvůr plní úlohu převážně v oblasti jurisdikce. Nerozhoduje však o věcech soukromoprávní povahy, nýbrž pouze provádí sjednocenou interpretaci práva Evropské unie pro všechny členské státy, dále vykonává kontrolu činnosti Komise a Rady. EHS nemá žádné pravomoci v oblasti vnitřního práva členských států, rozhoduje, zabývá se většinou jen dotazy a stížnostmi členských států, či jejich občanů v souvislosti s unijním právem.
1.5. Evropská centrální banka
ECB byla založena 1.7. 1998 a jejím hlavním úkolem je udržovat stabilitu společné měny eura v rámci Unie, její založení bylo nezbytné spolu se budováním Euro-zóny, tedy územím, na kterém je používána společná měna euro. Hlavním posláním měny je udržování stability společné měny, ale zároveň i stabilita cen a udržování konkurenceschopnosti hospodářství států EU a všeobecná podpora hospodářské politiky. Tato problematika je velice ožehavá, protože žádný stát se nechce vzdát kontroly svého monetárního mechanismu, protože tím je ovlivňováno celé národní hospodářství a zároveň se vedou spory mezi systémem, jakým je provádění monetární politiky uskutečňováno, tedy osobou guvernéra ECB. Poslední tento spor se vyřešil pomocí gentleman agrément a odstoupením původního guvernéra po uplynutí poloviny funkčního období. Nyní je ECB vedena pod taktovkou francouzského bývalého guvernéra centrální banky Jean-Claude Tricheta.
Mezi další důležité úkoly Evropské centrální banky patří definovat a vést měnovou politiku Společenství, podílet se na programech kompetentních úřadů zaměřených na stabilitu finančního systému, spravovat devizové rezervy zúčastněných států, řídit devizové obchody, podporovat hladké fungování platebních systémů. Sídlem Evropské centrální banky je Frankfurt nad Mohanem.
Evropskou centrální banku lze shrnout jako instituci, která byla založena v posledních etapách vývoje EU a jejím cílem bylo jasně dokončit vytvoření eurozóny a zajistit její plnou funkčnost. Sídlí v německém finančním centru Frankfurtu nad Mohanem a odpovídá za měnovou politiku v zemích, které přijaly společnou měnu euro, dále například spravuje devizové rezervy, podporuje fungování platebních systému a řídí devizové obchody.
1.6. Evropská investiční banka
K založení výše uvedené instituce došlo 1. ledna 1958. Jedná se o orgán, který byl zřízena na základě Římských smluv. V rámci Evropské unie je EIB autonomní institucí, z čehož plyne, že rozhoduje nezávisle na ostatních orgánech EU. Má povahu akciové společnosti, jejíž základní kapitál poskytly členské státy EU. Ve skutečnosti je to organizace, která nevytváří žádný zisk, a tím ani peněžní prospěch pro členské státy – akcionáře. Finanční prostředky získává EIB na mezinárodních kapitálových trzích za komerční úrokovou sazbu.
Mezi hlavní úkoly Evropské investiční banky patří maximálně napomáhat rozvoji Unie, a to financováním projektů integrace, rozvoje hospodářství, soudržnosti ve společnosti a dále podporuje pokrok založený na inovacích, rozvoj dopravní a telekomunikační infrastruktury, ochranu životního prostředí, rozvoj konkurenceschopnosti průmyslu a podporu malého a středního podnikání. Lze tedy cíle ztotožnit s cíli Evropské unie.
Evropská investiční banka ale půjčuje finanční prostředky i na rozvoj mimo území EU. Podílí se například na financování uskutečnění plánů udržitelného rozvoje v zemích Afriky a Latinské Ameriky, a to v rámci rozvojové pomoci. Speciálně pro podporu malého a středního podnikání byl založen v roce 1994 Evropský investiční fond, který je schopen dodat finance až do výše padesáti procent uznatelných nákladů.
Evropská investiční banka je řízena radou guvernérů, které ve většině případů představují ministři financí členských zemí. Rada guvernérů má za úkol určit všeobecné direktivy úvěrové politiky, schválit účetní rozvahu a výroční zprávu EIB, jmenovat členy Rady ředitelů, Řídícího výboru a Účetního výboru. Dalším orgánem banky je Správní rada, kde je 25 zástupců členů EU plus jeden představitel tohoto orgánu, který je jmenován Komisí a který se stará o rozhodování o poskytování půjček. Každodenní úkoly a vedení banky zajišťuje Řídící výbor. Zodpovídá za provádění úkolů Rady guvernérů. Českým zástupcem v této instituci je Ivan Pilip, který se stal jedním ze sedmi viceprezidentů EIB.
EIB byla tedy založena již v počátcích evropské integrace. Jedná se o banku, jejímiž akcionáři jsou členské státy Evropské unie, a proto také hlavními úkoly EIB je napomáhat rozvoji Společenství, zejména podporovat hospodářství, inovace, rozvoj infrastruktury a konkurenceschopnosti.
2. Evropský parlament
2.1. Historie Evropského parlamentu
Evropský parlament je velice důležitou institucí Evropské unie. Za dobu své existence prošel řadou změn. Jeho vznik je spojen s rokem 1952, kdy nebyl nazýván Parlamentem, ale Shromáždění ESUO. Toto shromáždění se v podstatě považuje za předchůdce Evropského parlamentu, který do dnešní doby prošel četnými proměnami. Na počátku Shromáždění ESUO v něm zasedalo 78 členů, kteří pocházeli z tehdejších členských států Společenství, což bylo Německo, Francie, Itálie a státy BENELUXu. Počet přidělených křesel jednotlivých zemí byl stanoven na základě poměrného systému k počtu obyvatel jednotlivých členských států. Nejvíce členů tedy měly státy Německo a Francie, menší státy získaly nižší počet mandátů, přičemž se ale dbalo na dodržování zásady nediskriminace malých zemí .
Velice rozdílné od dnešní doby bylo přidělování mandátů jednotlivých poslanců členských států, kteří nebyli, jak je tomu dnes, voleni na základě přímých voleb. Právě naopak poslanci byli do Shromáždění ESUO delegováni z národních parlamentů členských zemí.
Nutno dodat, že v té době měl tento předchůdce dnešního Evropského parlamentu pouze kontrolní pravomoc a sice vůči orgánu Vysokého úřadu, z kterého se později vyvinula Komise. Také proto si poslanci mohli dovolit vykonávat činnost jak pro národní tak pro Evropský parlament. S pozdější změnou struktury výrazně přibylo úkolů, které musel Evropský parlament naplňovat a tak postupně došlo k omezení, které platí dnes a sice, že poslanec národního parlamentu nemůže být zároveň poslancem Evropského parlamentu, a to právě kvůli faktickému zvládání a plnění úkolů, které s sebou tato funkce přináší10.
S další vlnou integrace v souvislosti s uzavíráním takzvaných Římských smluv z roku 1957 došlo k dohodě, že Shromáždění ESUO vytvořené v roce 1952 bude nadále plnit i úkoly, které vyplývaly z uzavření Římských smluv a stane se tak společným orgánem pro Evropské sdružení uhlí a oceli, Evropské hospodářské společenství i Evropského sdružení pro atomovou energii. V souvislosti s rozšířením pole působnosti došlo i ke zvýšení počtu mandátů a sice na 142 členů. V roce 1962 oficiálně došlo ke změně názvu ze Shromáždění na Evropský parlament. Dále byla v šedesátých letech uzavřena takzvaná Slučovací smlouva, jejímž výsledkem bylo to, že proběhlo oficiální sloučení všech orgánů tří evropských
10 vstoupilo v platnost od volebního období 2004
společenství11 do jednoho. První parlamentní přímé volby do EP se uskutečnily v Evropě v roce 1979. V roce 1986 došlo společně s přijetím Jednotného evropského aktu k revizi v rámci systému moci mezi jednotlivými institucemi. Od tohoto roku byla Evropskému parlamentu přidělena legislativní pravomoc a bylo mu umožněno předkládat k projednávané legislativě pozměňovací návrhy a rovněž získal pravomoc rozhodovat o nově přijímaných zemích a mezinárodních smlouvách. V podstatě se tedy role Evropského parlamentu začala vyrovnávat roli jednotlivých parlamentů, co se jejich pravomocí týká. V souvislosti s novou Evropskou ústavou by měla být role Evropského parlamentu nadále posilována, což se týká výkonu jeho pravomocí, vetování nebo spolurozhodování o určených otázkách.
Naposledy v roce 2004 byl počet poslanců Evropského parlamentu navýšen, a to v důsledku rozšíření Evropské unie o deset nových členských zemí. V Evropské ústavě však bude stanoveno, pokud bude přijata, že počet poslanců Evropského parlamentu nesmí přesáhnout 750. V případě dalšího rozšiřování tedy budou muset být počty poslanců opět upraveny.
2.2. Současná podoba Evropského parlamentu
Od roku 1952, kdy se začaly psát dějiny Evropského parlamentu, tato instituce výrazně změnila podobu, formu i principy fungování. Dnes se jedná o velice významnou vrcholnou instituci Evropské unie, která je jako jediná plně legitimní, v souvislosti s občanskou demokracií Evropské unie, o což bylo v podstatě usilováno už v počátcích fungování této instituce. Již v roce 1952, kdy se dnešní Evropský parlament ještě původně nazýval Shromážděním, byly členy Shromáždění osoby volené občany členských států, byť fakticky nepřímo. V počátcích totiž byli za členy Shromáždění delegováni za každý stát poslanci jednotlivých národních parlamentů členských států, což už dnes prakticky možné není. Od května 2004, posledního volebního období, nelze, aby byl poslanec Evropského parlamentu zároveň poslancem národního parlamentu některého členského státu. V důsledku posílení role této instituce a narůstajícího počtu úkolů nesmí mít poslanci zdvojené mandáty.
Vedlo by to k omezení výkonnosti poslanců, kteří by se dnes nemohli věnovat oběma činnostem naplno. Původně bylo Shromáždění, později přejmenované na Evropský parlament, pouze orgánem s poradní funkcí. Přelomem bylo rozšíření pravomocí Parlamentu v roce 1975, kdy mu byla přiznána pravomoc měnit návrh rozpočtu předloženého Radou. Dalším
11 zde je myšleno ESUO, EHS a EURATOM
významným mezníkem v posilování pozice Evropského parlamentu bylo přijetí Jednotného evropského aktu, kdy se Parlament začal spoluúčastnit na obecném zákonodárném procesu12. Nová Ústavní smlouva také značně rozšiřuje pravomoci Evropského parlamentu zejména v oblasti legislativního procesu13 a dále například i volby budoucích předsedů Evropské komise v plénu Parlamentu.
2.3. Pracovní struktura Evropského parlamentu
Nyní je v Evropském parlamentu 732 poslanců. Jejich počet byl zvýšen v roce 2004 v souvislosti s rozšířením Evropské unie o 10 nových členských zemí. V nepřijaté Evropské ústavě je stanoveno, že počet poslanců nesmí překročit 750, takže v případě dalšího rozšíření budou muset být počty poslanců jednotlivých zemí pravděpodobně pozměněny. Volby se konají každých pět let na základě přímého, všeobecného, tajného hlasování na bázi poměrného systému, ať již na národní, nebo regionální úrovni, což si stanoví samy členské státy.
Jednání Evropského parlamentu jsou veřejná a je možno je dokonce sledovat živě na internetu. Veškerá stanoviska, rozhodnutí a evropské zákony jsou zveřejňovány v Úředním věstníku Evropské unie a jsou rovněž přístupné na internetu. Práce Parlamentu probíhá ve všech úředních jazycích Evropské unie, což je celkem 20 různých řečí.
Evropský parlament má celkem 3 pracovní sídla. Je to Štrasburk, kde se již od roku 1952 koná většina zasedání Evropského parlamentu. Tato plenární zasedání se konají jedenkrát každý měsíc. Doplňující plenární zasedání se konají v Bruselu, který je druhým pracovním sídlem Evropské unie. V Bruselu zároveň zasedají výbory Evropského parlamentu.
Generální sekretariát Parlamentu a jeho složky pak sídlí ve třetím pracovním sídle, v Lucemburku. Mezi základní řídící orgány v Parlamentu patří předseda, předsednictvo a konference předsedů. Předseda má na starosti řízení veškerých základních funkcí Evropského parlamentu a jeho orgánů, reprezentuje ho navenek v mezinárodních otázkách. Předsednictvo je dalším řídícím orgánem, který je zodpovědný za administrativní, personální a organizační činnost Parlamentu. Tento orgán je zastoupen předsedou Parlamentu, čtrnácti místopředsedy a pěti kvestory. Konference předsedů je orgán, který jde napříč politickým spektrem
12 Procedury spolupráce bylo využívána zejména se zaváděním jednotného vnitřního trhu
13 Procedura spolurozhodování je v ÚS povýšena na legislativní proces
Evropského parlamentu, protože je v něm sdružen předseda EP a předsedové jednotlivých frakcí EP a projednává aktivity výborů a je zodpovědný za politické formování Parlamentu.
Poslanci jsou sdruženi v jednotlivých politických skupinách, jen někteří jsou nezařazení. Politickými skupinami jsou
• Evropská lidová strana a Evropští demokraté14
• Sociální demokraté v Evropském parlamentu
• Aliance liberálů a demokratů pro Evropu
• Zelení/Evropská svobodná aliance
• Skupina konfederace Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice
• Skupina Nezávislosti a demokracie
• Unie pro Evropu národů
• Nezařazení poslanci
Tento seznam frakcí je složen od nejsilnějších frakcí po nejméně zastoupené. Mimo sdružení do těchto politických skupin jsou poslanci sdruženi při práci do 20 parlamentních výborů, které připravují materiály a plány pro plenární zasedání Evropského parlamentu.
Každý výbor musí zvolit svého předsedu a místopředsedy. Mezi tyto výbory patří například Výbor pro zahraniční věci, Výbor pro rozvoj, další se zabývají mezinárodním obchodem, rozpočtem a jeho kontrolou, hospodářstvím, zaměstnaností, průmyslem, vnitřním trhem, cestovním ruchem, zemědělstvím, kulturou a vzděláním, občanskými svobodami a další. Čeští poslanci jsou hojně zastoupeni v těchto výborech. V předsednictvu Parlamentu zastupuje ČR místopředseda Miroslav Ouzký.
Evropský parlament je institucí Evropské unie, která je reprezentací evropského politického rozložení. Plénum je tvořeno 732 poslanci, kteří jsou voleni občany členských států na základě přímých, poměrných, rovných a tajných voleb. Jednotlivé státy stanoví, jestli volby budou probíhat na národní, či regionální úrovni, nebo kombinačně. Každý občan má právo sledovat činnost Evropského parlamentu, tudíž jsou jednání veřejná a dokonce živě vysílaná na internetu.
14 je největší frakcí Evropského parlamentu
Parlament zasedá ve Štrasburku a v Bruselu, administrativní sídlo má v Lucemburku.
Poslanci parlamentu se sdružují do pracovních a politických skupin. Pracovní skupiny – výbory – připravují většinou materiály a zprávy k projednávané legislativě. Politické skupiny – frakce – tvoří politickou reprezentaci Evropy. V čele Evropského parlamentu stojí jeho předseda, kterým je v současnosti Josef Borrell Fontelles.
2.4. Pravomoci a úlohy Evropského parlamentu
Evropský parlament jako vrcholná instituce Evropské unie má určité poslání, které musí naplňovat, a aby tyto úkoly mohla uskutečňovat, musí zároveň disponovat pravomocemi, které úkoly Parlamentu odráží a umožňují je vykonávat.
Mezi poslání Evropského parlamentu se řadí 3 základní úlohy. Prvním z nich je výkon zákonodárné moci, o kterou se dělí s Radou a k níž je legitimován pomocí demokratických voleb. Druhým úkolem je demokratická kontrola veškerých orgánů Evropské unie, zvláště pak Evropské komise. V rámci této pravomoci má Parlament například právo na vyslovení nedůvěry celé komisi. Poslední úlohou je interakce Parlamentu společně s Radou při schvalování Evropského rozpočtu, bez kterého by Evropská unie nemohla fungovat.
Jako vrcholná role Evropského parlamentu je většinou občanů Evropské unie vnímána jeho pozice v legislativě, nejedná se však o tak silnou pravomoc, jak se může zdát. Právě naopak jsou jeho promoci mnohem širší. Evropský parlament disponuje
• Legislativní pravomocí
• Rozpočtovou pravomocí
• Kontrolní pravomocí
Lze tedy shrnout, že Evropský parlament vykonává stejné druhy pravomocí, jako jakékoliv národní parlamenty. Nicméně jeho pozice je vzhledem k výkonu v některých oblastech oproti národním parlamentům oslabena.
2.4.1. Legislativní pravomoc
V procesu příjímání legislativních aktů vystupuje Evropský parlament v interakci s Radou ministrů na základě návrhů Komise. Může se tedy zdát, že návrh legislativního aktu je pouze plně v kompetenci Komise, nicméně Evropský parlament má právo vyzvat Komisi
k předložení jakéhokoliv návrhu s tím, že může podrobně doporučit obsah takového návrhu.
Komise však předložením návrhu není zavázána.
Oslabení legislativní pravomoci Parlamentu lze vidět v tom, že právní akt může být přijat i přes negativní stanovisko Parlamentu. V některých oblastech přijímání aktů má zároveň zatím převahu Rada ministrů, což by mělo být změněno společně s možným přijetím Evropské ústavy, nad kterou v současnosti visí velký otazník. Jedná se o oblasti, ve kterých má Rada převahu i v případě vyjednávání o rozpočtu a sice zemědělství, výzkum a regionální rozvoj.
Konkrétní role Evropského parlamentu se liší podle toho jaký typ přijímání právního aktu se jedná. Mezi nejdůležitější procesy přijímání patří tyto 3 procesy:
• Konzultace
• Spolupráce
• Spolurozhodování
Pro všechny tyto procesy schvalování je společné, že jsou vyvolány na základě návrhu Komise, která disponuje tzv. iniciativním monopolem15. Při procesu konzultace putuje návrh do Evropského parlamentu, který k němu zaujme stanovisko prostřednictvím výborů a následně hlasuje v plénu.16 Po vyjádření Parlamentu je návrh poslán do Rady, která však stanoviskem Parlamentu nijak vázána není a i přes negativní výsledek z Parlamentu může právní akt požadovanou většinou přijmout. V tomto procesu tedy nehraje Parlament žádnou významnější roli.
V procesu spolupráce, který probíhá zpravidla ve dvou čteních, má stanovisko Parlamentu poněkud větší váhu, nicméně není stoprocentně rozhodující. Pokud ve druhém čtení Parlament s návrhem souhlasí, Rada může příslušný právní akt s požadovanou většinou schválit. Pokud Parlament přijme pozměňující návrhy, musí se k nim vyjádřit Komise, po jejímž souhlasu opět může dojít k přijetí požadovanou většinou. Silnější pozice Parlamentu se projeví až v případě odmítnutí takového aktu. V tomto případě totiž takovýto akt může být Radou přijat jen na základě jednomyslné shody při hlasování. Fakticky tedy může Parlament donutit negativním stanoviskem Radu k jednomyslnosti.
15 STREINZ, Rudolf: Europarecht; Bochum 2005, str. 155
16 Kromě toho je návrh právního aktu ještě odeslán do Výboru regionů, nebo do Sociálního a hospodářského výboru.
Proces spolurozhodování, který zpravidla probíhá ve třech čtením a používá se zejména pro procesy související s přijímáním rozpočtu, dává Parlamentu nejsilnější pozici ze všech tří případů. Tento proces, který je podrobněji vysvětlen v poslední kapitole, dává totiž Evropskému parlamentu právo s definitivní platností návrh odmítnou. Role Parlamentu je tedy v tomto případě relativně velká a blíží se roli národních Parlamentů v legislativní oblasti.
V praxi vypadá legislativní činnost Parlamentu tak, že návrh Komise je předán příslušnému parlamentnímu výboru, respektive výborům, které se k nim vyjádří prostřednictvím jím určeného zpravodaje. K tomuto návrhu mohou v dalším kroku poslanci přijmout pozměňovací návrhy. Jako další bod následuje projednání uvnitř politických frakcí Parlamentu. V posledním kroku je návrh předložen na plenárním zasedání k hlasování.
2.4.2. Rozpočtová pravomoc
Na dotváření a schvalování rozpočtu se Evropský parlament podílí také společně s Radou. Při úpravách rozpočtu platí potom různá pravidla konečného rozhodnutí o některých položkách pro Parlament i Radu. Schvalování rozpočtu probíhá ve dvou čteních, přičemž Parlament disponuje právem rozpočet zamítnout jako celek, pokud neodpovídá potřebám Evropské unie. S revizí smluv v souvislosti s přijetím Evropské ústavy zaniknou základní rozdíly v rozhodování o jednotlivých položkách mezi Radou a Parlamentem a obě instituce budou postaveny na stejnou úroveň. Dále se bude rozpočet projednávat již pouze v jednom čtení, přičemž právo Evropského parlamentu zamítnout rozpočet jako celek zůstane zachováno. Parlament také rozpočet prostřednictvím výboru pro rozpočtovou kontrolu a využívání rozpočtových prostředků jeho plnění také kontroluje.
2.4.3. Kontrolní pravomoc
Stejně jako běžným národním parlamentům, tak i Evropskému parlamentu přísluší pravomoc kontrolovat činnost moci výkonné, tedy hlavně Komise. Konkrétně má Parlament zásadní úkoly při procesu sestavování Evropské komise, kdy designuje navrženého předsedu komise a pořádá slyšení s jednotlivými komisaři17. Následně má právo odhlasovat Komisi jako celek, tím, že jí dá svou důvěru. V průběhu funkčního období Evropské komise má dále Parlament právo ji vyslovit nedůvěru, pokud není zásadně spokojen s její prací. Takovéto hlasování probíhá na bázi kvalifikované dvoutřetinové většiny hlasujících poslanců. Mezi
17 bývá také označováno jako „grilování komisařů“
další prostředek k uplatňování kontrolní moci Parlamentu patří možnost dotazování se členů Rady a Komise v otázkách působnosti těchto institucí.
Evropský parlament disponuje podobně jako národní parlamenty třemi druhy pravomocí. Je to pravomoc legislativní, kontrolní a rozpočtová. Na začátku působení Parlament tyto pravomoci neměl, ale s postupným nárůstem úkolů a důležitosti mu byly přidávány. Nejdůležitější je pravomoc legislativní, protože Parlament může společně s Radou přijímat legislativní akty. Rozpočtová pravomoc mu dává jistý prostor pro rozhodování v oblasti financování Evropské unie a Parlament má rovněž právo rozpočet jako celek zamítnout, pokud nevyhovuje jeho představám o směru, kam by se Evropská unie měla ubírat.
Pomocí kontrolní pravomoci kontroluje Parlament výkonné orgány a disponuje právem schvalovat a odvolávat18 Evropskou komisi.
18 pouze na základě kvalifikované většiny
3. Aktuální otázky Evropského parlamentu
3.1. Evropský parlament a rozpočet
V roce 1975 se výrazně rozšířily pravomoci Evropského parlamentu, který získal rozpočtovou pravomoc, jež mu umožňuje podílet se na sestavování rozpočtu a vetovat ho v případě, že nevyhovuje požadavkům na budoucí vývoj Evropské unie. Významnou událostí v souvislosti s Evropským parlamentem bylo v poslední době schvalování rozpočtu. Vedle ostatních pravomocí totiž Parlament disponuje také pravomocí rozpočtovou. Znamená to, že se spolu s Radou podílí a spoluvytváří rozpočet Evropské unie, čímž může Parlament projevit své politické priority. Rozpočet se stanovuje v prosinci vždy na následující rok a musí zapadat do víceletého finančního rámce. Zpravidla probíhá projednávání rozpočtu ve dvou čteních na půdě Parlamentu i Rady a každá z těchto institucí má rozšířené pravomoci při rozhodování o rozpočtu v předem vymezených oblastech, nicméně v souvislosti s Evropskou ústavou už s těmito rozšířenými pravomocemi počítáno není a Rada i Parlament jsou postaveny na stejnou úroveň. Parlament může také zamítnout rozpočet jako celek a to za předpokladu, že není v souladu s potřebami Evropské unie na další rozvoj. Poté musí být rozpočtový proces započat znovu.
Rozpočet Evropské unie je financován výhradně z vlastních zdrojů, nemůže být schodkový, to znamená, že se z něj nemůže vydat více, než se vybere. V současné době je rozpočet tvořen čtyřmi základními položkami. Jedná se v první řadě o část výnosu z daně z přidané hodnoty, kterou vybírají jednotlivé členské země a je tvořena sazbou maximálně 50 procent z vyměřovacího základu daně. Suma této položky představovala například v roce 2004 14 % z celkových příjmů rozpočtu Evropské unie. Dalším prvkem na straně příjmů jsou celní výnosy, které jsou opět vybírány členskými státy a uvaleny na zboží, které je do Evropské unie transportováno ze třetích zemí. Celní sazebník je společný pro všechny členské státy Evropské unie. Z vybrané sumy si mohou jednotlivé státy ponechat 25 % částky na pokrytí administrativních nákladů související s výběrem celních dávek. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2004 představovali tyto dávky 10 % celkových příjmů rozpočtu EU. Dalším prvkem jsou zemědělské vyrovnávací dávky, což jsou poplatky za dovoz zemědělských produktů, které se dovážejí do Unie ze třetích zemí a jsou tvořeny na základě společné zemědělské politiky. Tyto dávky tvoří pouhé jedno procento všech příjmů rozpočtu, na čemž lze demonstrovat značný nesoulad mezi příjmy a výdaji spojených se zemědělstvím, protože
na vybrané jedno procento připadá zhruba čtyřicet vydaných procent rozpočtu. Nejmasivnější příjmovou položkou je takzvaný čtvrtý zdroj, který je tvořen příspěvky jednotlivých členských zemí a který je stanoven na základě vyprodukovaného hrubého národního produktu. Tento zdroj představuje zhruba 75 % příjmů rozpočtu Evropské unie. Na základě přerozdělovacího procesu potom vykrystalizují takzvaní čistí plátci19 a čistí příjemci20. Z dlouhodobého hlediska patří mezi čisté příjemce Irsko, Portugalsko, Španělsko a Řecko, které pobírají značnou část rozpočtu na podporu zemědělství a na strukturální rozvoj.
V souvislosti s rozšířením EU v květnu 2004 nyní přibylo zemí, které se budou snažit čerpat více prostředků, než do rozpočtu zaplatí. Naopak mezi čisté plátce patří tradičně Belgie, Švédsko, Nizozemí a hlavně Německo, Francie a Velká Británie, která si ale při vstupu do Evropské unie vymohla slevu na odvody do společné pokladny.
Rozpočtová procedura se dělí na několik částí. V první řadě Komise předloží předběžný rozpočet. Na jeho základě potom Rada a Parlament musí určit výši výdajů na jednotlivé položky a snaží se dospět ke shodě. Poté následuje dvojí projednání v Radě a Parlamentu a následně v posledním kroku Parlament rozpočet přijme. První čtení rozpočtu probíhá v Radě, kde se návrh Komise přijme, potažmo upraví a odešle do Evropského parlamentu. Při prvním čtení v Evropském parlamentu se vezmou v úvahu pozměňovací návrhy Rady a Parlament se k rozpočtu do 45 dnů od podání vyjádří. Pokud rozpočet schválí, nebo se v dané lhůtě vůbec nevyjádří považuje se rozpočet za schválený. K tomu ale dochází velmi zřídka, takže většinou následuje druhé čtení v Radě, při kterém jsou opět hodnoceny pozměňovací návrhy Evropského parlamentu a pokud je Rada v nezměněné podobě přijme, je rozpočet schválený. Pokud Rada opět něco pozmění míří návrh opět do Evropského parlamentu k druhému čtení. Na vyjádření už má Evropský parlament pouze 15 dnů, protože toto druhé čtení probíhá zpravidla v prosinci. Parlament také může celý rozpočet odmítnout, což již se v historii Evropské unie stalo čtyřikrát a celá rozpočtová procedura musí začít od začátku. V tomto případě potom Evropská unie hospodaří na základě rozpočtového provizoria, kdy na každý měsíc je přidělena jedna dvanáctina posledního rozpočtu schváleného v minulém roce. Plnění a dodržování rozpočtu, potažmo rozpočtového provizoria je kontrolováno na základě zpráv Evropského účetního dvora prostřednictvím parlamentního Výboru pro rozpočtovou kontrolu a využívání rozpočtových prostředků. Každým rokem také musí být schválen závěrečný účet Evropské unie.
19 Země, které do rozpočtu odvedou více peněz, než z něj získají.
20 Země, které z rozpočtu získají více finančních prostředků, než do něj odvedou.
V prosinci roku 2005 na vrcholícím summitu v Bruselu mělo dojít k dohodě členů Evropské unie a následnému schválení. Na základě požadavků nejsilnějších členů Evropské unie měla své příspěvky navýšit Velká Británie, jejíž platby jsou výrazně nižší díky slevám, které si Velká Británie při svém vstupu do Evropské unie vymohla a ve výsledku tak odvádí méně, než ostatní členové Evropské unie. Na tomto summitu byly základní rozpory na straně právě Velké Británie a Polska, které nakonec pomocí Francie a Německa dosáhly kompromisu. Výsledky summitu byly takové, že Německo byly ochotno zvýšit příspěvek do společné pokladny na úroveň 1,045 % hrubého národního produktu, Francie přislíbila revizi své zemědělské politiky, která se ale uskuteční až po skončení projednávaného sedmiletého rámce, to znamená až po roce 2013 a Velká Británie ustoupila ze své pozice a přislíbila zvýšit své příspěvky. Z těchto jednání nejlépe vyšla Česká republika z vůbec nejvyšším příspěvkem na 1 obyvatele a podle původních dohod mohla čerpat 80 mld. korun ročně. Nicméně dohoda o tomto rozpočtu na léta 2007 až 2013 nebyla ve Štrasburku potvrzena a Evropský parlament zamítl v lednu 2006 tento návrh poměrem 541 z 732 přítomných poslanců. Návrh rozpočtu byl odmítnut, protože neodpovídal aktuálním potřebám Unie. Z rozpočtu se plánovalo vydat více než 40 procent na zemědělství, zatímco výdaje na vědu a výzkum, v čemž Evropská unie pokulhává za Spojenými státy americkými a Japonskem, byly minimální. Fakt, že by tento sedmiletý rozpočtový rámec nebyl schválen do příštího rozpočtového období by výrazně zkomplikoval situaci nově vstoupivších zemí, především České republiky. Bez rozpočtu by totiž Unie musela hospodařit na základě rozpočtového provizoria, a tak by Česká republika přišla o již slíbené finanční prostředky na příští rok z prosincového summitu Rady v Bruselu.
Komise rozpracovala nový návrh rozpočtu a současný rakouský předseda Wolfgang Schussel nabídl navýšení rozpočtu až o 4 miliardy eur, které by měly být věnovány na vědu a výzkum. Tyto prostředky budou použity z neutracených položek minulého rozpočtu. Tento návrh již Evropský parlament schválil a tak 5. května došlo ke kompromisu a je rozhodnuto, že Evropská unie bude v letech 2007 až 2013 hospodařit s rozpočtem v objemu 866 miliard eur. Ke schválení rozpočtu došlo také díky tomu, že podle původních požadavků Evropského parlamentu byly navýšeny prostředky, které půjdou na vědu a výzkum a ještě na rozvoj infrastruktury. Díky tomuto novému kompromisu může Česká republika čerpat o 3 miliardy korun ročně více právě na rozvoj infrastruktury. Podle statistik, které ukazují, jakým způsobem byly čerpány dotace je ale možno se obávat, že Česká republika není na čerpání peněz z fondů Evropské unie plně připravena, protože z rozpočtů na rok 2004 až 2006 bylo zatím využito jenom přibližně 20 procent prostředků, které České republice stály k dispozici.
Pro hospodaření Evropské unie je velice důležitý její rozpočet, jehož sestavování a schválení podléhá po řadě Evropské komisi, Evropskému parlamentu a Radě ministrů.
Samotné schválení je velice složitou procedurou a Parlament disponuje právem rozpočet zamítnout jako celek, pokud má pocit, že nevyhovuje potřebám Evropské unie. Každý rozpočet musí zapadat do sedmiletého rozpočtového rámce, který se sestavuje a schvaluje podobným způsobem, jako roční rozpočet. Rozpočtové období je od 1. 1. do 31. 12. každého roku. V letošním roce se Parlament opravdu proti rozpočtu jako celku postavil a ten tedy nebyl schválen. Důvodem byly nedostatečné zdroje na vzdělání a rozvoj, kterými Parlament přijetí podmínil, po následném navýšení o 4 miliardy eur na tyto účely dospěl v červnu Parlament s Radou ke společné shodě a rozpočet byl schválen. V případě, že by se tak nestalo pravděpodobně by Unie musela hospodařit podle rozpočtového provizoria, které přidělí na každý měsíc dvanáctinu z posledního schváleného rozpočtu.
Příjmy na straně rozpočtu jsou tvořeny zásadně z příspěvků členských zemí a část prostředků, které vyberou na clech a jiných dávkách. Největší položkou na straně výdajů je zemědělství, které spolkne přes 40 procent celkových výdajů, proto podmínkou pro přijetí rozpočtového výhledu byl například slib Francie revidovat svoji zemědělskou politiku po roce 2013.
Zástupcům České republiky se podařilo dojednat výborné podmínky, takže dosáhla co se možností týká, čerpat největší množství prostředků na jednoho obyvatele z nových zemí Evropské unie. Zůstává ale otázkou, jestli jsme dostatečně připraveni na toho čerpání po administrativní stránce, protože dosavadní statistiky tvrdí pravý opak.
3.2. Evropský parlament a liberalizace služeb
Mezi prvotní myšlenky vytvoření Evropského společenství patřila také hospodářská prosperita, naplňovaní svobod pohybu a rozvoj. Některé úlohy se podařilo dobře zvládnou, nicméně Evropská unie pořád nedosahuje ekonomické úrovně americké, či japonské ekonomiky, přestože Unie už od roku 2000 plánuje stát se nejsilnější a nejdynamičtější ekonomikou světa. Problémy se objevují i na straně rozpočtu, který s 866 miliardami eur není nijak závratný za předpokladu, že téměř 40 procent z něj půjde na podporu zemědělské politiky Evropské unie. Rozšířením Unie na 25, jak se ukázalo nebyla ohrožena akceschopnost EU, jejíž rigidita spočívá v nevůli reformace velkých států Unie v základních
otázkách. Zejména by měly být odstraněny překážky volného podnikání na vnitřním trhu Evropské unie.
K tomu všemu má jednoznačně napomoci i nově schválená liberalizace služeb, která do února roku 2006 nebyla nijak formálněji upravena. Dne 16. 02. 2006 byla Evropským parlamentem tato diskutovaná směrnice přijata. Toto vítězství není ale zejména pro Českou republiku zcela jednoznačné, i přesto, že řada médií zpočátku přijetí této směrnice komentovala pozitivně. Pro novou směrnici, která má umožnit volný pohyb služeb mezi členskými státy EU, se vyslovilo 391 z 638 přítomných poslanců, 213 bylo proti a 34 se zdrželo. Přijatá směrnice má umožnit podnikatelům v členských zemích, aby mohli své služby nabízet i v zahraničí, aniž by si tam museli založit pobočku, nebo jinou formu podnikání.
Čeští podnikatelé takto mohou nabízet stavební, kadeřnické, či úklidové práce za hranicemi.
Co se týká výčtu služeb platí zde negativní definice pro některé, na které se tato nově přijatá směrnice vztahovat nebude. Zde se jedná zejména finanční, telekomunikační a dopravní služby. Schválená forma směrnice ale nevyhovuje zejména novým států, které rozšířily řady Evropské unie v roce 2004. Zejména pravicoví poslanci těchto nových členských zemí sepsali rezoluci, ve které žádají mnohem razantnější a větší otevření trhů jednotlivých členských států, protože podnikání za hranicemi nebude probíhat podle pravidel domovského státu, což je nevýhodné zejména pro nově přistoupivší desítku. Podle této nové směrnice mohou členské země omezit přeshraniční nabízení těchto služeb, nebo například úplně zakázat například z bezpečnostním důvodů.
Odborníci se shodují na tom, že tato směrnice v mnoha ohledech chrání zejména ty země, které nebudou preferovat konkurenci a nebudou chtít umožňovat přístup poskytovatelů z ostatních členských zemí Evropské unie. Mezi takovéto státy patří klasičtí odpůrci levné pracovní síly, jako Francie, Belgie a Německo.
Poslanec Evropského parlamentu Jan Březina, který hlasoval proti, ale s návrhem spokojen nebyl a považuje přijetí tohoto dokumentu za pošlapání původních idejí integrace v Evropě. V konečném důsledku totiž zůstává situace stejná a živnostníci a podnikatelé z nových členských států se bezbariérového přístupu na trh se službami budou muset domáhat pomocí nákladných soudních sporů, který jim nezaručuje pozitivní výsledek. Na vině je vlna protekcionismu, která v současné době Evropou prochází a zasahuje hlavně levicově orientované země. Tato vlna se ale v žádném případě neshoduje s původní myšlenkou evropské integrace. Celá situace působí tak, že země, které nově vstoupili do Evropské unie stojí vždy až v druhé řadě a stále nejsou plnohodnotnými členy Evropské unie.
