Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta
Hlavní specializace: Národní hospodářství
K OMPARACE PŘÍMÉ FINANČNÍ PODPORY RODINNÉ POLITIKY F INSKA
A Č ESKÉ REPUBLIKY V OBDOBÍ 2000-2021
bakalářská práce
Autor: Karolína Patíková
Vedoucí práce: Mgr. Vladimír Barák
Rok: 2021
Prohlašuji na svou čest, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.
Karolína Patíková
V Praze, dne 17. 12. 2021
Poděkování:
Zde bych chtěla poděkovat svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Vladimírovi Barákovi za profesionální přístup a všechny poskytované rady. Velké poděkování patří především Ing. et Bc. Julii Hrabánkové za její podporu a nepřetržitou pomoc po celou dobu mého studia, a to zejména v posledních týdnech.
Abstrakt:
Práce se zabývá přímou finanční podporou v rámci rodinné politiky a srovnává přístup České republiky a Finska. Teoretická část nejprve představuje přístupy a nástroje rodinné politiky. Praktická část potom popisuje konkrétní nastavení a opatření v obou zemích. Komparace přímé finanční podpory ve Finsku a ČR je založena na porovnání situací modelových rodin. Česká republika se v současnosti zaměřuje především na pomoc nízkopříjmovým rodinám a většina dávek se tak odvíjí od finanční situace rodin. Naopak Finsko se snaží o podporu rodinného života obecně, usiluje zejména o sladění rodinného a pracovního života rodičů, a podporuje tak rodiny plošně.
Klíčová slova:
Přímá finanční podpora, rodinná politika, Finsko, Česká republika, sociální dávky, sociální politika
Abstract:
The thesis deals with direct financial support within the family policy and compares the approach of the Czech Republic and Finland. The theoretical part first presents the approaches and tools of family policy. The practical part then describes the specific settings and measures in both countries. The comparison of direct financial support in Finland and the Czech Republic is based on a comparison of situations of model families. The Czech Republic currently focuses primarily on helping low-income families, and most benefits are based on the financial situation of families. On the contrary, Finland seeks to support family life in general, in particular to reconcile family and family life, and thus to support families across the board.
Key Words:
direct financial support, family policy, Finland, Czech Republic, social benefits social policy
JEL klasifikace (JEL classification) H55, J12, J13
Obsah
Úvod ... 9
1 Rodina ... 11
1.1 Funkce rodiny... 12
2 Rodinná politika a její definice ... 14
2.1 Současné problémy rodinné politiky ... 14
2.2 Cíle rodinné politiky ... 15
2.3 Modely rodinné politiky ... 16
2.3.1 Typologie podle Kamermana a Kahna ... 17
2.4 Typologie podle G. Esping-Andersena ... 17
2.4.1 Liberální režim neboli anglosaský ... 19
2.4.2 Konzervativní režim ... 20
2.4.3 Sociálně-demokratický režim ... 20
2.4.4 Prorodinně orientovaný neboli latinský režim ... 21
2.4.5 Typologie podle prof. Krebse ... 21
3 Nástroje podpory rodin ... 23
3.1 Finanční podpora ... 23
3.1.1 Pravidelné hotovostní platby ... 24
3.1.2 Jednorázová příspěvky ... 24
3.1.3 Slevy na dani, daňové odpočty a bonusy, společné zdanění manželů ... 24
3.1.4 Bezplatné nebo dotované služby a zboží pro děti ... 25
3.2 Nefinanční podpora ... 25
4 Rodinná politika v České republice ... 26
4.1 Česká republika a její demografická situace ... 26
4.2 Vývoj rodinné politiky v České republice ... 27
4.2.1 Transformační proces rodinné politiky ... 29
4.2.2 Současná rodinná politika České republiky ... 29
5 Rodinná politika ve Finsku ... 32
5.1 Demografická situace Finska ... 32
5.2 Vývoj rodinné politiky ve Finsku ... 32
5.2.1 Současná podoba rodinné politiky Finska ... 36
6 Komparace demografické situace Finska a ČR ... 37
6.1 Počet obyvatel ... 37
6.2 Plodnost ... 38
6.3 Průměrný věk ženy při narození prvního dítěte ... 39
6.4 Hrubá míra sňatečnosti a hrubá míra rozvodovosti... 40
7 Komparace nástrojů rodinné politiky v ČR a Finsku ... 42
7.1 Nástroje podpory rodin v České republice ... 42
7.1.2 Příjmově netestované dávky sociální podpory ... 46
7.1.3 Příjmově testované dávky ... 47
7.2 Nástroje podpory rodinné politiky ve Finsku... 49
7.2.1 Přímá podpora od instituce Kela ... 49
8 Komparace pomocí modelových rodin ... 54
8.1 První modelová rodina ... 55
8.2 Druhá modelová rodina ... 57
8.3 Třetí modelová rodina ... 59
Závěr ... 62
Seznam grafů ... 65
Seznam tabulek ... 65
Zdroje ... 66
Úvod
Rodina je, byla a bude jednou z nejdůležitějších jednotek společnosti. Stejně jako ostatní rozvinuté státy se i Česká republika snaží o optimální nastavení rodinné politiky a jejích nástrojů a opatření, které budou v souladu s potřebami obyvatel i ekonomickou situací. V České republice byl vývoj i nastavení sociálního zabezpečení silně ovlivněn komunistickou érou probíhající od padesátých let až do začátku devadesátých let. Po revoluci bylo potřeba celou rodinnou politiku zrevidovat a zmodernizovat s ohledem na přechod na tržní fungování ekonomiky. Skandinávské země jsou naopak známé svými dlouhodobě dobře fungujícími sociálními systémy. Proto hlavním důvodem pro porovnání systémů sociálního zabezpečení České republiky a Finska je především inspirace, nastínění vhodných doporučení a prostoru pro zlepšení. Srovnání obou systémů pomůže přehledně odkrýt jejích výhody i nevýhody, silné stránky a slabá místa.
Teoretická část práce je založena na literární rešerši a vychází především z publikace Sociální politika od profesora Vojtěcha Krebse, který je odborníkem na sociální politiku. V této části práce jsou představeny nejprve cíle a funkce rodinné politiky, dále také typologie sociálních států a jejich možné režimy. Popisuje a shrnuje dosavadní vývoj až po současnou situaci sociálních systémů, včetně jejich nástrojů a opatření. Otevírá i téma současných problémů sociální politiky, které jsou více a názorněji představeny v praktické části na příkladech modelových rodin.
Literární rešerše je z části využita i v praktické části práce pro představení konkrétní podoby jednotlivých nástrojů sociální politiky v obou porovnávaných zemích.
Následná demografická analýza dokresluje pozadí zemí, ve kterých se sociální politika
odehrává. Pro praktickou aplikaci nástrojů a opatření sociální politiky jednotlivých států a jejich vzájemné porovnání je využita tvorba modelových rodin. Díky tomuto
modelování pak práce odhaluje výhody a nevýhody obou těchto systémů sociálního zabezpečení.
Hlavním cílem této bakalářské práce je především porovnání dvou sociálních systémů a jejich nástrojů a nalezení odpovědi na otázku, který z této dvojice států má lépe fungující přímou finanční podporu v oblasti rodinné politiky. Skandinávské země jsou
na první pohled obrovskou inspirací pro zbytek Evropy v jejich dlouhodobém nastavení rodinné politiky, proto práce vychází z hypotézy, že rodinná politika ve Finsku motivuje místní obyvatele k zakládání rodin více než rodinná politika v České republice. Dílčím cílem je pak poukázat na silná a slabá místa obou systémů a navrhnout případná doporučení pro systém sociálního zabezpečení rodin pro Českou republiku.
1 Rodina
Každý ekonom či dokonce stát pohlíží na rodinu a na její funkce odlišně vzhledem k jejich rozdílným kulturním hodnotám. Jednotná definice rodiny proto v podstatě neexistuje. Například Miroslav Petrusek (1996, s. 940) v jedné ze svých publikací představuje rodinu jako „…původní a nejdůležitější společenskou skupinu“.
Definice v knize Úvod do rodinné sociální práce uvádí, že rodina je „…skupina lidí spjatá buď příbuzenstvím nebo afinitou. Účelem rodin je udržovat blahobyt svých členů a společnosti. V ideálním případě by rodiny nabízely předvídatelnost, strukturu a bezpečí, jak členové dospívají a zapojují se do komunity.“ (Collins et al., 2010, s.
28-29) Kniha se zaměřuje především na představení a ujasnění základních pojmů a koncepcí, které se týkají rodinné politiky.
Samotné ministerstvo práce a sociálních věcí vymezuje rodinu jako „…celek rozličných konstelací takové́ formy života, která́ obsahuje minimálně̌ dvougenerační́
soužití́ dětí́ a rodičů̊, má́ trvalý charakter a vykazuje pevné́ vazby mezigenerační́ a vnitrogenerační solidarity.“ (MPSV, 2004a, s. 3). Dále uvádí, že rodina, která je spjatá mezigeneračními vazbami je nenahraditelnou a existující sociální institucí, která je zároveň uznávaná v každé společnosti či kultuře (MPSV, 2004a).
Jak uvádí prof. Krebs (2005, s. 381), rodina je brána „…jako nejstarší a základní sociální jednotka společnosti, je ve většině států předmětem zvláštní podpory prostřednictvím opatření rodinné politiky, která je nedílnou součástí sociální politiky státu.“ Je to skupina osob spjatých příbuzenskými vztahy, kde se dospělý jedinci zodpovědní za výchovu dětí. Příbuzenství se rozumí vztah mezi jedinci, jenž vzniká buď sňatkem, anebo pokrevními vazbami v otcovské či mateřské linii (Giddens, 1999).
Krebs dodává, že s manželskými páry a dětmi často žijí i další jedinci, měli bychom proto používat spíše pojem rodinná domácnost v centru s úplnou či neúplnou rodinou (Krebs, 2005).
Společným jmenovatelem všech definic je, že se jedná o skupinu více lidí žijících společně v jedné domácnosti. Většinou se jedná o lidi v příbuzenském nebo partnerském vztahu. Některé z nich poukazují i na důležité funkce, které by měla sama
rodina splňovat, jako je poskytování bezpečí či dohled na socializaci dítěte do společnosti. Další definice naopak vidí jako jednu z nejdůležitějších funkcí sociální podporu od státu (Mitchell, 2010).
Rodina je zároveň jedním ze základních pilířů státu. Kvůli své podobě, nezávislosti, flexibilitě a otevřenosti má podstatný vliv na strukturu společnosti. I po veškerých historických pokusech o nahrazení jejích funkcí například státem, zůstává rodina nadále nenahraditelnou a nezastupitelnou institucí. Svou velikostí má vliv jak na ekonomickou, tak na sociální prosperitu státu. Kvůli jejímu významu je tedy důležité, aby tato samotná instituce byla dostatečně podporována a motivována, aby docházelo k naplnění jejích funkcí a životních a společenských standardů, které s životními cykly většinou rostou (Mitchell, 2010).
1.1 Funkce rodiny
Rodina jako instituce musí splňovat hned několik funkcí, které, jak už bylo zmíněno, nelze nahradit nikým ani ničím jiným. Ekonomická, výchovná a sociální funkce patří mezi ty nejzákladnější a nejdůležitější. Rodina má ten největší podíl na chování a navazování vztahů dítěte ve společnosti, protože jako jedna z prvních ovlivňuje jeho osobní a společenský rozvoj na základě interakcí v domácnosti (Krebs, 2005).
Funkce rodiny, které vycházejí z vydání Koncepce rodinné politiky od Ministerstva práce a sociálních věcí jsou biologicko-reprodukční, socializační, sociálně- ekonomická, regenerační a emocionálně-stabilizační. Podle MPSV je společnost v ohrožení, pokud nebude docházet k plnění těchto základních funkcí. Sama společnost bude muset za neplnění funkcí zaplatit. A to například vniklými náklady týkajícími se ekonomického a sociálního odvětví (MPSV, 2017b).
V současné době dochází k selhávání některých ze zásadních funkcí rodiny.
Především jde tedy o kolabování reprodukční funkce. To způsobuje pokles porodnosti, a zároveň zvýšení podílu seniorů ve společnosti. Aby se tomuto problému mohlo v současné době, a hlavně do budoucna předejít, bylo by třeba zavést vhodná opatření, která budou rodiny motivovat a podporovat (Mitchell, 2010).
Není však možné určit, jakou váhu má která z výše uvedených funkcí, a proto často závisí na politických i etických postojích společnosti nebo na oboru, který se rodinou zabývá, ať už psychologii, sociologii, statistice nebo demografii. Lze však konstatovat, že tyto základní funkce jsou důležitou částí pro správné vymezení a následné používání pojmu rodina veřejným sektorem (MPSV, 2004a).
2 Rodinná politika a její definice
Ministerstvo práce a sociálních věcí definuje rodinnou politiku jako „…souhrn aktivit a opatření za účelem podpory rodiny.“ (MPSV, 2021h) Tato politika zasahuje do dalších odvětví. Tím se myslí například bydlení, školství, zdravotnictví, trh práce a infrastruktura. Hlavním úkolem rodinné politiky je tedy podporovat rodiny při vykonávání jejich přirozených funkcí, nikoli snaha přebírat tyto funkce za rodiny (MPSV, 2021h).
Vymezení rodinné politiky lze však rozdělit na širší a užší pojetí. Podle širšího pojetí rodinná politika proniká do všech veřejných oblastí, které by mohly mít v přítomnosti či budoucnosti vliv na blaho rodin. Zatímco rodinná politika v užším pojetí představuje hlavně všechny dávky a služby, na které mají právo páry s dětmi či osamělí rodiče (Matějková & Paloncyová, 2005).
Jedna z autorek knihy Sociální politika vidí rodinnou politiku jako „vědomé a cílevědomé působení veřejných institucí na právní, ekonomický a sociální stav rodiny, na její členy a na její prostředí staví tak rodinu pod zvláštní ochranu státu, jejíž nedílnou součástní by mělo na druhé straně být i garantování práv na svobodu a sebeurčení členů rodin, které by vylučovalo přímé zásahy státu mířící k ovlivňování rodinného chování..“ (Krebs, 2005, s. 381)
2.1 Současné problémy rodinné politiky
O rodinu by měl stát řádně pečovat a chránit ji. Mít rodinu a děti je stále ta nejvyšší hodnota pro většinu společnosti. Přesto však dětí ubývá a dochází ke stárnutí populace.
Pokles úhrnné porodnosti je momentálně jedním z největších problémů, a to nejen v České republice. Včetně úhrnné plodnosti žen současně klesla i četnost uzavírání manželství. Tyto dva trendy jsou v současnosti největším problémem rodinné politiky (Matějková & Paloncyová, 2005).
K problému poklesu porodnosti a následného stárnutí populace se váže mnoho dalších problémů. Díky vyššímu počtu seniorů se zvyšuje také tlak na ekonomické zabezpečení. Bude potřeba zvyšovat náklady ve zdravotní i sociální oblasti, poroste
poptávka po službách, a především budou mít další generace důchodců větší požadavky na kvalitu jejich života a životní úroveň, než mají současní senioři (Matějková & Paloncyová, 2005).
Důležitou otázkou však je, jestli pomocí nástrojů rodinné politiky můžeme motivovat obyvatele k zakládání rodin. Společnost má na tuto otázku dva odlišné názory. První názor je spojen s nedostatkem ekonomickým prostředků a ztráty životních jistot.
Druhý pak věří, že lidstvo pouze odkládá zakládání rodiny a oddalování porodů do vyššího věku kvůli změně jejich životních hodnot. Rodinná politika a případné hmotné či finanční podpory, které mají motivovat obyvatele založit rodinu dříve, pak podle nich nepřiměje rodinu změnit načasování a jejich současné priority, které můžou být aktuálně nastavené například na jiné oblasti (Mitchell, 2010).
K poklesu porodnosti se různí ekonomové často vyjadřují odlišně. Avšak je zcela jasné, že stát musí začít motivovat páry nejen finančně, ale změnit i celkový přístup k rodinám. Snaha všech států by měla tedy mířit ke zpomalení stárnutí obyvatelstva podporou rodin tak, aby byly připraveny a schopny na výchovu dalších generací (Matějková & Paloncyová, 2005).
Dalším často probíraným a řešeným tématem v rodinné politice je rovnoprávnost mužů a žen, a to nejen ve společnosti, ale například i na trhu práce a v samotné rodině.
Dále pak sladění výkonu zaměstnání a rodinných rolí, chudoba rodin a dětí, situace mladých dospělých a transformace systému sociálního zabezpečení a jeho zohledňování různých forem rodiny (Matějková & Paloncyová, 2005).
2.2 Cíle rodinné politiky
Cíle rodinné politiky se napříč státy a kulturami mění. Avšak hlavním cílem všech států by mělo být zmírňování narůstajících nákladů, kterým musí rodiny čelit.
Především rodiny, které nesou určité zatížení nebo mají zvláštní potřeby. Nástroje, které by měly dopomáhat ke zmírňování nákladů, jsou převážně přímé peněžní transakce a nepřímé poskytování veřejných statků, finanční pomoci, slev a výhod (Krebs, 2005).
Další cíle, které by neměly chybět jsou převážně na bázi podporování rodiny a manželství. Rodinná politika by také měla usilovat o zlepšování životních podmínek rodin a podporu jejich přirozenosti (Matoušek, 1997). V neposlední řadě by do cílů měla patřit slučitelnost vykonávání rodinných funkcí spolu se zaměstnáním. Jedná se například o podporu flexibility pracovní aktivit. Ta může pomoci k plnohodnotnému vykonávání jak funkcí v rodině, tak v práci (MPSV, 2017b).
Klíčovým cílem rodinné politiky je však vytvořit místo či prostředí, ve kterém se budou moci rodiny chovat a rozhodovat na základě svých hodnot, cílů a potřeb.
V návaznosti na tento cíl vytvořilo Ministerstvo práce a sociálních věcí Národní koncepci podpory rodin z roku 2008, která se váže na Strategický rámec České republiky 2030. Jejím hlavním úkolem je posílení soudržnosti společnosti a zvýšení důvěry obyvatel v budoucnosti a v prostředí, ve kterém žijí (MPSV, 2017b).
Cíle jsou definovány následovně:
• „Vytvořit příznivé společenské klima vůči rodinám a zmenšení bariér a společenských tlaků. Rodiny, rodičovství a manželství mají být vysoce oceňovány, prožívat zákonné ochrany a je nutné dbát na posilování jejich autonomie.
• Vytvořit vhodné socioekonomické podmínky, které budou podporovat výchovu děti a fungování rodin. Jde především o finanční stránku a slučitelnosti práce z vykonávání rodinných funkcí, které zkvalitňují rodinné vztahy.
• Věnovat zvláštní pozornost pro rodiny se specifickými potřebami, které mají dopomáhat hlavně k rovnému přístupu v oblastech jako je vzdělávání, trh práce nebo společnost.
• Posilovat vědomí a význam všech rodinných hodnot. Těmi je trvalý vztah, manželství, vzájemná péče, hodnota lásky, úcty a význam rodiny ve společnosti
• Vzhledem k demografickým problémům podpora vyšší porodnosti a sňatečnosti obyvatel.“ (MPSV, 2017b, s. 4).
2.3 Modely rodinné politiky
Vzhledem k historickému, politickému a také ekonomickému vývoji v jednotlivých zemích by se měla každá rodinná politika zabývat danými cíli s různou intenzitou a
odpovídajícím způsobem pak používat různé nástroje. I v rámci Evropské unie je rodinná politika v rukou jednotlivých států. Avšak pro všechny státy by měla být chápána jako soubor praktických opatření a na podporu rodiny v rámci sociální politiky (Krebs, 2005).
Stát má hned několik možností, jakými může pomoci. Některé země zasahují pouze v těch nejdůležitějších či nejnutnějších momentech, zatímco další země poskytují pomoc plošně. Jiné země mohou svou podporu zaměřit více konkrétně a podporovat například více seniory nebo naopak mladé rodiny. Ostatní rozdíly politik mohou pramenit z podpory převážně buď úplných rodin nebo se nezaměřují na složení rodiny, nedělají mezi nimi rozdíly a podporují všechny přiměřeně (Mitchell, 2010).
2.3.1 Typologie podle Kamermana a Kahna
Díky komparativnímu výzkumu států vznikly různé typologie sociálních států, které v současné době slouží k porovnávání jednotlivých režimů a jejich odlišností.
Nejčastěji využívaná a nejvíce rozšířená typologie sociálních států je takzvaný stát blahobytu od G. Esping-Andersena. Mezi první však patřila explicitní a implicitní rodinná politika, kterou v roce 1978 definoval Kamerman a Kahn (Matějková &
Paloncyová, 2005).
Explicitní politika je známá tím, že má přesně stanovené politické cíle. Implicitní koncept naopak nemá žádnou jasně stanovenou charakteristiku. To ale neznamená, že země, které implicitní politiku používají, nemají fungující a rozvinutou rodinnou politiku. Každá z politik má různě formulované cíle, které nejsou určeny pouze pro rodiny, ale řeší i rovnoprávnost žen nebo například chudobu. Hlavním rozdílem mezi explicitní a implicitní rodinnou politikou tedy spočívá v existenci či neexistenci politického programu (Matějková & Paloncyová, 2005).
2.4 Typologie podle G. Esping-Andersena
Již zmiňovaný G. Esping-Andersen přišel s teorií, ve které rozděluje státy na tři režimy – liberální, konzervativní, sociálně-demografický a prorodinně orientovaný režim.
Dělení je tvořeno na základě vztahu mezi státem, trhem a rodinou. Nejdůležitějším
kritériem je však to, do jaké míry stát snižuje závislost občana na trhu práce. Tím se myslí, jak moc vážně by jeho právo neúčastnit se trhu práce ohrozilo jeho živobytí (Mitchell, 2010). Esping-Andersen (1990, s. 80) vnímá stát blahobytu jako
„institucionální ustanovení a pravidla, která řídí a ovlivňují: rozhodování v oblasti sociální politiky, sociální výdaje, definici (sociálních) problémů, a dokonce i strukturu nabídky a poptávky obyvatel po sociálním blahobytu“. Tyto welfare režimy pak vyplývají z toho že „sociální programy, reformy, sociální diskurz a rozhodovací procesy se odvíjí v rámci historické institucionalizace, která se v jednotlivých zemích liší.“ (Esping-Andersen, 1990).
Autor této typologie vycházel ze tří otázek a následně z jejich odpovědí. Každá z otázek se zaměřuje na jiné odvětví. U první oblasti a otázky to je dekomodifikace, u druhé stratifikace a u třetí vztah mezi státem a trhem. Každé toto odvětví měří autor pomocí odlišných indikátorů. Dekomodifikace („Stát by měl podporovat i lidi, kteří mají starosti ohledně snížení jejich životní úrovně či ztráty místa, díky svému dobrovolnému rozhodnutí k neaktivnímu přístupu k zaměstnání.“ (Esping-Andersen, 1990)) se měří pomocí podmínek a náhrad pro vyplácení výsluhové penze, dávek v nezaměstnanosti a také dávek nemocenských. Sociální stratifikace („Je to výsledek sociální nerovnosti, která vede ke vzniku alespoň do jisté míry hierarchicky uspořádaných soc. uskupení různého typu.“ (Sociologický Ústav AV ČR, 2021)) vyplývá z rovnosti přístupu k sociálním dávkám, výdajů na zdravotní péči, korporativismu apod. Poslední oblastí je vztah mezi státem a trhem, který se zabývá především poměrem soukromých a státních příspěvků do penzijního systému (Mitchell, 2010).
První otázkou bylo, jak moc jsou služby a státní podpora dostupné pro obyvatele, aniž by se sám stát zajímal o jejich postavení na trhu práce. Jestli platí pojištění, nebo dokonce, jestli danou podporu vůbec potřebují. Jako druhé ho zajímalo, do jaké míry pomáhá zdanění a podpora vyřešit problém nerovnosti ve společnosti. Například jestli mají rovná sociální práva, aniž by záleželo na jejich sociálním statutu. Posledním okruhem byla výše a vyplácení důchodu v závislosti na státu, zaměstnavateli či tržním systému. Jak moc jsou uspokojovány sociální potřeby občanů díky sociální politice nezávisle na činorodosti trhu nebo samotné rodiny (Mitchell, 2010).
Do původní typologie z roku 1990 podle autora patří sociálnědemokratický, liberální a konzervativní režim. Bohužel nebere v úvahu přístup státu k ženám jako k zaměstnankyním a ohled na rodinnou politiku. Proto se Esping-Andersen nevyhnul bouřlivé genderové kritice od mnoha ekonomů. Kvůli kritice později obohatil svou typologii o defamilializaci. Tam bylo popsáno vše, co sám považoval za genderově relevantní. Defamilializace je „indikátorem toho, co do jaké míry přebírá stát či trh od rodiny zodpovědnost za domácí práce a péči o rodinné příslušníky a měří ji čtyři indikátory.
• Státními výdaji na služby pro rodiny jako podílu z HDP
• Hodnotu finančních příspěvků a úlev na daních pro rodiny s dětmi
• Existencí a mírou dostupnosti služeb péči o děti
• Existencí a mírou dostupnosti domácí péče o seniory “ (Mitchell, 2010, s. 16) V současnosti už se nerozlišují pouze tři typy sociálních států, ale čtyři. Tím je typ liberální, konzervativní, sociálnědemokratický a prorodinně orientovaný (Mitchell, 2010).
2.4.1 Liberální režim neboli anglosaský
Tento režim se zaměřuje především na chudé a stát by měl řešit jen to, co je absolutní potřebou. Úroveň dekomodifikace je v tomto režimu velmi nízká. Hodnoty tohoto režimu nalezneme hlavně v individualistické ideologii. Hlavním úkolem sociálního státu by měla být pomoc při ekonomickém selhání jedince tím, že mu pomohou s obnovou jeho soběstačnosti. Jinak by stát měl zasahovat pouze minimálně a nechat jedince být ekonomicky úspěšný (Holub, 2010). Rodiny se zde podporují pouze v krizových situacích. Tento režim je charakteristický nízkými sociálními dávkami, podporou soukromých systémů sociálního zabezpečení a slabou rolí odborů a dalších ochranářských institucí (Mitchell, 2010). Mezi hlavní představitele liberálního režimu patří Kanada, USA a Velká Británie (Holub, 2010).
2.4.2 Konzervativní režim
Zde je úroveň dekomodifikace na střední úrovni. Jednu z hlavních rolí zde hraje profesní korporace. Pokud člověk plnohodnotně pracuje a má vysoké výdělky, odvede hodně do systému, tak ze státu bude také nejvíce čerpat. Tzv. ten kdo plnohodnotně pracuje je také patřičně zajištěn. Charakteristické pro konzervativní režim je tedy poskytování dávek podle zásluhy, silná role státu a nízká míra přerozdělování (Holub, 2010). Mužské a ženské role jsou zde tradičně vymezeny a státem podporovány. Od ženy se čeká, že bude ekonomicky závislá na manželovi, tedy živiteli rodiny. Bude v domácnosti zastávat ženské role, pečovat o děti a pracovat maximálně na zkrácený úvazek. Kvůli tomuto režimu často mladé lidi nezakládají rodiny. Problémem je malá státní podpora, a tudíž většinou nemohou spojit práci a rodinu dohromady (Mitchell, 2010). Německo, Rakousko nebo Francie jsou země, kde konzervativní režim stále trvá (Holub, 2010).
2.4.3 Sociálně-demokratický režim
Ve státech, kde se kloní k tomuto režimu, se snaží opouštět od dualismu státu a trhu.
Je zde vysoká úroveň dekomodifikace a vychází ze zásad univerzalismu. Stát disponuje velkou zodpovědností za své občany. Zaměřuje se na podporu rovnosti obyvatel a jeho cílem je co nejvíce omezit vliv trhu. Peněžité dávky se zde přesouvají od vysoko-příjmových rodin k nízko-příjmovým anebo rodinám zcela bez příjmu (Holub, 2010). Charakteristikou tohoto režimu je vysoké zdanění obyvatel, vysoká zaměstnanost, aktivita žen na trhu práce a štědrá sociální politika. Díky svým rysům je zde možné lepší soulad práce a rodinného života než v předešlých režimech (Mitchell, 2010). Jednou z negativních stránek tohoto systém je jeho daňové zatížení.
Aby se tento systém udržel v chodu, je nutné sociální zajištění financovat z daní, jelikož příspěvky na pojištění v něm hrají spíše vedlejší roli. Z tohoto důvodu je tento typ tak málo využívaný. Příkladem, kde ale tento režim funguje, jsou především skandinávské země jako je Finsko, Švédsko, Norsko a Dánsko (Holub, 2010).
2.4.4 Prorodinně orientovaný neboli latinský režim
Tento typ byl autorem Espring-Andersenem přidán jako poslední v roce 1999.
Vyskytují se v něm prvky předešlých režimů. Nejvíce je však spojován s režimem liberálním, a to kvůli nízké míře sociálního zajištění všech příjmově podprůměrných skupin. Jednou z nejdůležitějších úloh států využívající tento režim je silná úloha rozvětvených rodin. Možná také proto zde mladí lidé opouštějí domácnosti rodičů v pozdějších letech než ve většině jiných států. Naopak nejčastěji zde bydlí dvě i více generací pospolu. Rodinné kontakty jsou pro ně důležité i z hlediska hledání či zajišťování si zaměstnání. Ve stáří nebo v nezaměstnanosti to v podstatě řeší obdobně, a to tím, že jim pomáhá rodina. Ekonomická aktivita žen je v tomto režimu velice nízká. Hlavou rodiny je totiž jeden živitel a žena se stará o děti a domácnost. Snaha, aby měl alespoň jeden z rodiny vysoký příjem, by mohla být jedním z hlavních cílů tohoto systému. Pak z příjmu může profitovat celá rodina. Tomuto režimu se jinak také říká jihoevropský. Je přiřazován k zemím jako je Španělsko, Itálie, Portugalsko nebo Řecko (Holub, 2010).
Posledním režimem, který by šel k těmto čtyřem základním přidat, je režim postsocialistický. Ten se momentálně nachází v přechodné fázi a utváří se. Díky přechodu na tržní ekonomiku musí tento systém čelit novým hrozbám, chudobě, nezaměstnanosti a sociálnímu vyloučení. Nově musí také podporovat především sociální chování občanů a začít vytvářet soukromý sektor. Přestože je míra zaměstnanosti poměrně vysoká, systém peněžitých dávek zatím nemotivuje k většímu pracovnímu zapojení (Matějková & Paloncyová, 2005).
V současné době se klade důraz hlavně na problematiku spojení rodiny s prací. A právě to různé státy s odlišnými systémy velmi sblížilo. Některé státy se snaží a přehodnocují zavedené názory, například Německo se svým tradičním dělením rolí mezi manželi (Matějková & Paloncyová, 2005).
2.4.5 Typologie podle prof. Krebse
Prof. Krebs uvádí ve své knize Sociální politika uvádí tři systémy rodinných politik, a to již zmiňovaný liberální a konzervativní systém, a navíc systém univerzalistický.
Univerzalistický systém zahrnuje státní podporu většiny a neohlíží se na to, zda danou podporu rodina vůbec potřebuje. Je známý svou vysokou redistribucí sociální podpory a dominantní vlastnosti státu. Systém je známý dokonce malou podporou a omezením nestátních subjektů, co se týká podpory rodin (Krebs, 2005).
3 Nástroje podpory rodin
Stát podporuje rodinu pomocí různých nástrojů a opatření, které spadají do systému sociálního zabezpečení. Tento systém stojí na třech základních pilířích, na systému sociálního pojištění, systému dávek státní sociální podpory a systému sociální péče (Holub, 2010).
Opatření a nástroje sociální politiky se rozdělují na dva typy – finanční a nefinanční podporu. Finanční podpora se pak dále člení na přímou a nepřímou finanční podporu.
Touto podporou se stát snaží rodinám vynahradit znevýhodnění plynoucí z vyšších životních nákladů oproti bezdětné části populace. Základním nástrojem je finanční podpora v podobě dávek známých jako porodné či různé rodinné přídavky. Dalším opatřením jsou daňové úlevy, které se poskytují například na děti či manželku (Mitchell, 2010).
V posledních letech se výrazně rozvíjí podpora slučitelnosti práce s rodinou. To hlavně u rodičovské dovolené, kdy je možné ji kombinovat s částečným úvazkem či dalšími flexibilními formami práce (Holub, 2010). K této formě podpory patří i dostatečně husté sítě institucí, které nabízí péči a různorodé rodinné veřejné slevy na služby (Mitchell, 2010).
3.1 Finanční podpora
Rodinné dávky jsou jedním z nejdůležitějších zdrojů příjmu v době, kdy má rodina pečovat o dítě v raném věku. I když nejsou z daleka všemocné, dokážou pomoci sociálně slabým rodinám nebo v případě dočasné ztráty zaměstnání. Dávky představují také vztah státu k rodině. Stát díky nim chce zmenšit nerovnosti životní úrovně domácností bezdětných lidí a lidí, kteří musí věnovat svůj čas péči a výchově dětí. To vysvětluje, proč se téměř veškeré dávky točí okolo narození dítěte a jeho prvních pár let. V tomto období je totiž rodina většinou zabezpečena pouze jedním příjmem.
Samoživitelé jsou pak závislí výhradně na pomoci ze strany státu v podobě těchto dávek (Mitchell, 2010).
Finanční podporu lze rozdělit do čtyř základních skupin. Pravidelné hotovostní platby, jednorázové příspěvky, slevy na dani, daňové odpočty a bonusy, společné danění manželů a bezplatné nebo dotované služby a zboží pro děti (Mitchell, 2010).
3.1.1 Pravidelné hotovostní platby
Do této skupiny spadají všechny platby, které se dělají přímo v hotovosti a vážou se na přítomnost dítěte. Jsou to například přídavky na děti a rodičovské příspěvky. Výška dávky se odlišuje podle věku či pořadí narození daného dítěte. Tato skutečnost pomáhá státu preferovat určitou velikost nebo složení dané rodiny. Jejich největším pozitivem je správná adresnost. Dokážou se dostat přímo k osobě, která pečuje o dítě, na rozdíl od nepřímé podpory. Tyto platby v podstatě vyjadřují společenské uznání vzniklých nákladů při výchově dětí a mají za úkol udržovat co největší rovnost společnosti (Mitchell, 2010).
3.1.2 Jednorázová příspěvky
Tato skupina příspěvků má pozitivní vliv na zakládání rodiny, a to především díky tomu, že jsou tyto dávky poskytovány okamžitě. Naopak dávky časově odložené, jako například výhoda bezplatného vysokoškolského vzdělání populaci k zakládání rodiny tolik nemotivuje. Mezi jednorázové příspěvky můžeme zařadit porodné a finanční podporu při založení spořícího účtu pro dítě. Tento typ příspěvků má však i negativní stránku, tou je především neadresnost. Není možné zajistit, že budou vždy použity ve prospěch dítěte (Mitchell, 2010).
3.1.3 Slevy na dani, daňové odpočty a bonusy, společné zdanění manželů
Tato opatření mají podobný charakter a vlastnosti jako hotovostní platby. Zaměřují se na počet dětí a jejich věk. Jejich hlavním rozdílem je, že daňové slevy i ostatní bonusy jsou založeny na existenci manželství. Z pravidla bývají poskytovány spíše otcům a stát počítá se sdílením finančních prostředků. To je zároveň jejich velký problém, protože ne vždy se dostanou tam, kam je potřeba (Mitchell, 2010).
3.1.4 Bezplatné nebo dotované služby a zboží pro děti
V této skupině se například nachází všechny úrovně bezplatného vzdělávání (základní, střední i vysoké školství). Dále sem můžeme zařadit bezplatné zdravotnictví, slevy na veřejnou dopravu nebo státní dotace na školní pomůcky pro děti.
Zvláštní skupinou jsou příspěvky na úhradu výdajů spojených s bydlením (Mitchell, 2010). Bydlení, které přináší nové náklady, často partnery odrazují od brzkého založení rodiny. Pokud náklady na bydlení překračují 30 % příjmu rodiny, což se stává velmi často, má rodina nárok na příspěvek na bydlení. Ten spadá do hotovostní platby (MPSV, 2021). Příspěvky spojené s bydlením ale spadají i do ostatních skupin.
Jednorázovým příspěvkem může být například příspěvek na koupi nemovitosti, daňová úleva v podobě osvobození od daně z nemovitosti nebo také dotace, které mohou probíhat formou výstavby bytů či poskytování státního bydlení (Mitchell, 2010).
3.2 Nefinanční podpora
Neexistují pouze peněžní formy podpory. Lidé mohou obdržet i podporu nefinančního rázu, které jsou spjaty s potřebami rodin. Podoba nefinanční podpory může být v každém státu odlišná. Nejčastěji se jedná o služby pro rodiny, které zajišťují péči o děti, například jesle, agentury na hlídání dětí nebo mateřské školy. Nejen stát, ale i soukromé instituce tak pomáhají rodinám s každodenním životem. Další podporu můžeme najít i na samotném trhu práce v podobě flexibility pracovních úvazků jako je práce z domova či zkrácený úvazek. Rodiče tak mohou propojit pracovní i rodinný život (Holub, 2010).
4 Rodinná politika v České republice
4.1 Česká republika a její demografická situace
Od 90. let 20. století, kdy se totalitní stát transformoval na demokratický, prochází český populační vývoj krizí. Může za to trend stárnutí populace a skutečnost, že stále méně lidí žije v úplných rodinách. Za oddalování manželství a oddalování příchodu prvního dítěte může především ekonomická situace a všechny vzniklé náklady na následnou péči o dítě či život v manželství, které sebou tyto dvě skutečnosti nesou.
Tyto dva zjevné problémy pak vytváří náročnější a zranitelnější společnost. Mezi další aspekty, kvůli kterým dochází ke změně struktury populace je fakt, že se z naší emigrační země v 90. letech stala země imigrační (Dagmar Bartoňová, 2008).
Dalšími trendy, které lze v posledních desetiletích pozorovat, jsou například:
• Snížení počtu umělého ukončení těhotenství a nárůst používání hormonální antikoncepce
• Zvyšování střední délky života
• Snížení sňatečnosti a zvýšení rozvodovosti
• Posun mateřství na pozdější věk a zvýšení počtu mimomanželských dětí
• Snižování úmrtnosti lidí ve středním věku a smrti v kojeneckém období (Dagmar Bartoňová, 2008)
V době totalitního režimu vláda poskytovala mnoho finančních dávek a zajímala se o rozvoj institucí zabývající se péčí o dítě tak, aby zajistila populační růst a zpomalila stárnutí populace. Avšak spolu se změnou politických názorů po roce 1989 se změnila i podpora populační politiky. Tato politika se již nezaměřovala na předcházení tomuto problému, ale na řešení již vzniklých sociálních a ekonomických problémů (Dagmar Bartoňová, 2008).
První náznaky podpory zakládání rodin přišly od tehdejšího ministra práce a sociálních věcí Vladimíra Špidly, který hlasoval pro zpětné zavedení plošných dávek. Teprve po tomto rozhodnutí se začaly tvořit nové návrhy na zabezpečení rodin. Oddělení rodinné politiky na Ministerstvu práce a sociální politiky ČR, které v roce 2004 vydalo svou
první Národní zprávu o rodině, se ale ukázalo jako neúčinné stejně jako všechny ostatní snahy. V této době se začal pojem rodinná politika a větší zaměstnanost žen řešit nejen u nás v České republice, ale i na evropské úrovni (Dagmar Bartoňová, 2008) (Krebs, 2005).
Největším opatřením, které mělo podpořit rodiny, bylo zvýšení rodičovského příspěvku na dvojnásobek v roce 2007, kdy se plodnost mírně zvýšila. V České republice se nastavení podpory rodiny a výše dávek často mění, což mohou mladé páry vnímat jako nestabilní prostředí pro zakládání rodiny. Výše finanční podpory, kterou mohou mladé páry vnímat jako nízkou, může být také důvodem pro absenci dítěte či snížení počtu dětí (Dagmar Bartoňová, 2008) (Krebs, 2005).
Demografická situace České republiky bude dále a podrobněji v číslech popsána v praktické části této práce.
4.2 Vývoj rodinné politiky v České republice
Podle profesora Krebse (2005, s. 387) se „rodinná politika v Československu formovala od počátku padesátých let a byla spojována se sociálními cíli stávajícího politického systému a prezentována na postavení ženy a jejím plném sociálním a ekonomickém zrovnoprávnění.“ Z toho pak plynuly i další podstatné důsledky jako byla institucionální péče o děti, rozpad vícegeneračního soužití rodin a rozvoj přímé i nepřímé podpory rodin, která měla za úkol potlačit ekonomickou funkci rodiny (Krebs, 2005).
K potlačení ekonomické funkce rodiny nedošlo, naopak spíše zesílila, jelikož podstatná část nákladů na zaopatření dětí zůstávala i díky nedostatečné nabídce zboží a služeb v rodinných rozpočtech. Rodinná politika byla z velké části extenzivní forma společenského rozvoje, avšak v dalším období se stala nefunkční a neúčinnou (Krebs, 2005).
Dávky byly neadresné a monopolně státem uplatňované, bez jakékoliv spolupráce samotné rodiny. To později vedlo k ztrátě podpory a sledování zájmů rodin a vztah mezi rodinou a státem byl narušený (Krebs, 2005).
S nástupem komunistické diktatury přišla ze strany státu tendence integrace do soukromých oblastí lidského života. Tento režim však upřednostňoval model dvoupříjmových rodin, což znamená, že museli pracovat oba manželé a stát poskytoval vhodné podmínky, například prostřednictvím institucí na výchovnou péči. Všechny tehdejší funkce rodiny jako je výchovná či socializační nahrazoval stát, který funkci rodiny omezil jen na biologicko-reprodukční (MPSV, 2004a).
Totalitní rodinná politika měla za úkol rozvolnit rodinné vazby a pokusit se rodinu omezit pouze na realizaci biologických potřeb. Proto stát přišel s rozsáhlým systémem přímé finanční podpory za účelem výše zmiňovaného omezení (MPSV, 2004a).
Rodinná politika v tehdejší době představovala především peněžité dávky, které byly pojaty jako nemocenské pojištění a měly svou danou maximální částku. A právě to mělo na svědomí ztrátu hodnoty těchto dávek například v druhé polovině sedmdesátých let, kdy se u nás nepoužívaly valorizační mechanismy a současně s tím docházelo k neustálým změnám jak cenových, tak příjmových relací. Dávky nebyly vázány na žádnou jinou ekonomickou veličinu a jejich hodnota se tvořila neustálým zvyšováním. Nejdůležitější dávka byla přídavek na děti a jejím hlavním kritériem byl pouze počet dětí v rodině. Žádné náklady na životní úroveň, které by byly relevantní například k věku dítěte, zde nebyly zohledněny (Krebs, 2005).
K další transformaci došlo až počátkem devadesátých let, kdy byla rodinná politika tvořená již přímou i nepřímou finanční podporou a naturální pomocí (Krebs, 2005).
Koncept záchranné sociální sítě byl hlavním principem v celých devadesátých letech.
Stát se zaměřoval na pomoc hlavně nízkopříjmovým rodinám. V polovině devadesátých let došlo k důležitému kroku – sociální reformě, kdy se stala státní sociální podpora jedním z pilířů sociálního zabezpečení (MPSV, 2004a).
K nejdůležitějším a nejvýznamnějším dávkám patří mateřský a rodičovský příspěvek, který v průběhu let také prošel svým vývojem a mnoha změnami. Mateřský příspěvek v době, kdy byl přijat, tedy v sedmdesátých letech, byl poskytován pouze ekonomicky aktivním ženám, které navíc pečovaly o dítě, které bylo v období povinné školní docházky. Jeho výše závisela pouze na počtu dětí do dvou let věku dítěte a postupem času se zvyšoval. Později, na začátku devadesátých let, došlo k prodloužení
poskytování dávky o jeden rok, a to hlavně kvůli tomu, aby se stát pokusil zamezit poklesu porodnosti. Díky tomu, že tento problém nadále trval, došlo později k zrovnoprávnění obou rodičů vůči výchově dítěte. Došlo tím pádem také ke změně názvu dávky z mateřského na rodičovský příspěvek, sjednotila se doba pobírání a byla nastavena jednotná výše příspěvku (Krebs, 2005).
V roce 1997 proběhlo výzkumné šetření, kde bylo z výsledků vidět, že 60 % žen by při správně zvolených opatřeních rodinné politiky mělo plánovaný počet dětí. Z toho můžeme vyvodit, jak moc důležitá tato politika je (MPSV, 2005).
4.2.1 Transformační proces rodinné politiky
V době transformace ČR směrem k tržní ekonomice bylo logické, že transformace postihne i rodinnou politiku. Ta nově podléhala sociálně tržnímu systému, což znamenalo akceptování adresných dávek, o které si musí občan žádat sám nebo dokonce musí podstoupit testování příjmu rodiny, aby mu na dávku vznikl nárok. Díky potřebné systémové změně byl v roce 1991 vytvořen státní vyrovnávací příspěvek, který měl za úkol vynahradit lidem příliš rychle rostoucí životní náklady. Přesně na tomto příspěvku bylo vidět, jak se z neadresných příspěvků staly příspěvky adresné.
Další změny se týkaly rodičovského příspěvku či slev na daních, u kterých se zavedla jednotná odpočitatelná roční částka ze základu daně jednoho z rodičů dítěte (Krebs, 2005).
Ostatní dávky se také postupně měnily tak, aby se nesnížila jejich reálná hodnota.
Výjimkou byla tehdy plošná dávka přídavek na dítě, u které byl hlavním sledovaným parametrem věk dítěte, nikoliv počet dětí. Transformace byla dokončena přijetím a schválením zákona o státní sociální podpoře (Krebs, 2005). Podpora rodin začala být posuzována jednotlivě a její hlavním kritériem se stala sociální solidarita vysokopříjmových rodin s nízkopříjmovými rodinami (MPSV, 2004a).
4.2.2 Současná rodinná politika České republiky
V roce 2004 vznikla Národní zpráva o rodině, na kterou navazovala roku 2005 Koncepce rodinné politiky. Tato koncepce má dopomáhat k reflektování plnění cílů a
správnému směřování rodinné politiky. Zpráva byla bohužel velmi široce stanovena, a tak bylo náročné zjistit její výsledky. V dalších letech žádné velké změny nenastaly.
Avšak 1. 1. 2008 byl zaveden trojrychlostní rodičovský příspěvek, který pomáhal s flexibilitou návratu do zaměstnání (MPSV, 2004a).
Dne 16. listopadu 2008 byl schválen takzvaný Prorodinný balíček, který se zabýval sedmi různými opatřeními. Jeho cílem, jak řekl tehdejší ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas, byla snaha o lepší sladění pracovního a rodinného života. Zároveň poukázal na to, že u nás chybí různé typy služeb péče o děti, které ale dobře fungují například v zahraničí (MPSV, 2008).
Hlavními body balíčku byly:
I. Otcovská
II. Sladění rodinného a pracovního života
a) Evidovaný poskytovatel vzájemné rodičovské výpomoci b) Podpora služeb péče o děti v živnostenském podnikání c) Miniškolka
d) Daňové výhody pro zaměstnavatele e) Podpora částečných pracovních úvazků III. Náhradní péče rodinného typu (MPSV, 2008, s. 2-4)
Další koncepce vydaná v roce 2017 se snažila nastavit dlouhodobá řešení pomocí tří hlavních cílů. První cíl je zlepšit společenské klima a nastavit příznivější podmínky socioekonomického rázu pro snadnější slučitelnost práce a rodiny. Dalším je zmírňování či dokonce odstranění různých tlaků, které může ohrozit fungování rodiny.
Posledním a velmi důležitým cílem je posílení povědomí a významu rodinných hodnot (MPSV, 2017b).
Tyto cíle se vláda snažila naplnit pomocí úpravy a navýšení dávek či poskytnutí novomanželských půjček tak, aby se lidé nemuseli bát, že pokud si založí rodinu budou žít v nedůstojných podmínkách. Ocenění péče bylo jedním ze zásadních témat, a to
například u dlouhodobého ošetřovného. Důraz se kladl i na samoživitelky či samoživitele. Všechna navrhovaná opatření byla brána především jako investice do budoucí generace (MPSV, 2017b).
Během let 2020–2021 probíhá pandemie Covid-19, která s sebou nese spoustu negativních dopadů na rodinnou politiku. Mezi nejzávažnější problémy patří ztráta zaměstnání, bydlení či snížení mzdy. Nemůžeme opomenout ani vyčerpání rodičů plynoucí z úplného lockdownu, které může vyústit až k domácímu násilí či alkoholismu. Nejvíce ohroženou skupinou v době pandemie jsou samoživitelky či samoživitelé (Nadace Sirius. MEDIAN s.r.o., 2020).
5 Rodinná politika ve Finsku
5.1 Demografická situace Finska
Po druhé světové válce nastalo ve světě období baby boomu a ani Finsko nebylo výjimkou. A to i přesto, že země v důsledku války i následných reparačních plateb velmi ekonomicky trpěla. Finsko se však poměrně rychle vzpamatovalo i díky ženám, které se zapojily do pracovního procesu (Rønsen, 2004).
V 50. letech došlo k legalizaci potratů. Později v 70. letech došlo ještě k úpravě podmínek jejich realizace. V současnosti tento zákon povoluje matkám přerušit těhotenství do 12. týdne těhotenství, do 20. týdnu těhotenství se umělé přerušení těhotenství může uskutečnit pouze v případě zdravotních potíží. Samotná legalizace potratů v 70. letech měla za následek poměrně rychlý přírůstek potratů. Dnes má však Finsko naopak jednu z nejnižší míry potratů, zejména díky dostupnosti antikoncepce a vysoké míry informovanosti. Potratový zákon byl ve Finsku odůvodněn na základě třídní rovnosti a veřejného zdraví, nikoli na základě práva žen (Katja Forssén, Anne- Mari Laukkanen ja Veli-Matti Ritakallio, 2008).
Mezi lety 1985-2000 se celkový počet rodin snížil, nicméně počet dětí v rodinách vzrostl. Tento strukturální vývoj je z části důsledkem trendu bezdětných žen. Naopak ženy, které se rozhodly děti mít, jich měly více než dříve (Katja Forssén, Anne-Mari Laukkanen ja Veli-Matti Ritakallio, 2008).
Demografická situace bude podrobněji popsána v praktické části práce.
5.2 Vývoj rodinné politiky ve Finsku
Hlavní příčinou vzniku rodinné politiky byla starost o chudé děti a sirotky. Ještě v prvním desetiletí 20. století ve Finsku neexistovaly žádné specifické zákony, které se zabývaly právě těmito dětmi a péčí o ně. První zákony se pak objevovaly například v platových předpisech (Pay regulation) z roku 1865, v dekretu o úlevách pro chudé (Decree on poor relief) z roku 1879, v zákonu o opatrovnictví (Law on guardianship)
z roku 1898 a nakonec v trestním zákonu (Criminal code) z roku 1889 (Katja Forssén, Anne-Mari Laukkanen ja Veli-Matti Ritakallio, 2008).
Jedním z prvních náznaků rodinné politiky ve Finsku bylo otevření tzv. Child advise centre v roce 1904. Později roku 1907 navázali vznikem různých domovů a institucí, které pomáhaly dětem a neprovdaným matkám. Roku 1922 byla například otevřena dětská zdravotnická klinika (Ministry of social affairs and health, 2013).
V roce 1917 byl zřízen Sociální odbor, který se později přejmenoval na Ministerstvo sociálních věcí pod Státní radou a který se staral o záležitosti týkající se chudoby a dalších sociálních problémů. Všechny výše zmiňované zákony byly přijaty na počátku 20. století a zlepšovaly postavení nezaopatřených dětí. Zákon o manželství (Marriage act) se zase snažil zlepšit postavení žen. Poté už ale nevznikla další ucelená legislativa, která by se týkala dětí, až do 70. let (Katja Forssén, Anne-Mari Laukkanen ja Veli- Matti Ritakallio, 2008).
Dalším tématem bylo asi jako ve všech ostatních státech snížení porodnosti. Tento problém však okomentoval pediatr Arvo Ylppö, který řekl, že by mělo být cílem namísto zvyšování porodnosti snížení úmrtí dětí v kojeneckém období. Jeho myšlenku pak podpořila Mannerheimova liga pro péči o děti (Mannerheim League for Child Welfare), založená v roce 1920. Ta se zabývala i zdravotní péčí na základních školách (Katja Forssén, Anne-Mari Laukkanen ja Veli-Matti Ritakallio, 2008).
Poté reformy začaly směřovat především ke zlepšování životních podmínek chudých lidí, protože se ukázalo, že špatné podmínky nutí obyvatele k emigraci či k rozhodnutí nemít děti. V roce 1927 byl schválen zákon o péči o děti. V roce 1937 pak přišel první pokus o vyrovnání nákladů, které vznikají rodině, a tím byl zákon o mateřských dávkách (The law on maternity benefit). Tato dávka byla poskytovaná buď v penězích či naturáliích, podle toto, co si samotná matka vybrala. Avšak mohlo dojít i k zániku práva na tuto dávku, a to pokud matka nenavštívila během těhotenství svého lékaře. I o tento zákon se zasloužil pediatr Arvo Ylppö (Katja Forssén, Anne-Mari Laukkanen ja Veli-Matti Ritakallio, 2008).
K dalším opatřením, která se snažila vyrovnávat náklady rodin s dětmi, byl daňový odpočet na dítě z roku 1920 (The child tax deduction). Poté se čekalo téměř dvacet let
na další formy pomoci jako jsou zákony o mateřství (The law on maternity benefit) a zákony o rodinných dávkách (Family benefit). Ty však byly poskytovány pouze v naturáliích a podporovaly spíše rodiny s více dětmi. Systém rodinných přídavků v roce 1947 byl prvním krokem k rozvinutí rodinné podpory, která se postupem času rozvinula v systém univerzálních přídavků na děti. Přídavek na dítě byl od této chvíle používán více než padesát let (Katja Forssén, Anne-Mari Laukkanen ja Veli-Matti Ritakallio, 2008).
Po druhé světové válce se skoro jako ve všech zasažených zemích kladl důraz na sociální práva občanů. Problém populační politiky se tedy přesunul na druhou kolej.
Finsko se začalo formovat jako sociální stát a soustředit se na reformu stávajících opatření, konkrétně na mateřský a rodičovský příspěvek, poskytování péče o děti a rozvoj sociálních práv dětí (Katja Forssén, Anne-Mari Laukkanen ja Veli-Matti Ritakallio, 2008). Za velikou změnu se považovalo například prvenství v zavedení bezplatného školního stravování v roce 1948 (Ministry of social affairs and health, 2013).
Ve Finsku se již v roce 1963 začalo vyplácet výživné na děti rozvedených rodičů či mimomanželských párů (Ministry of social affairs and health, 2013). Důležitá reforma přišla spolu se zavedením pojištění v mateřství a nemocenského pojištění. Tyto dávky začaly být vypláceny v roce 1964. Pojištění v mateřství mělo představovat náklady matky v důsledku jejího otěhotnění, porodu a dávky během mateřské dovolené. Tato dávka také představoval první finskou dávku, která uznala, že práce, kterou matka vykonává s dítětem doma, se rovná práci, kterou matka vykonávala mimo domov.
Stala se tak univerzální dávkou. Z počátku byla mateřská dovolená pouze devět týdnů, ale díky kritice a OSN byla prodloužena na dvanáct týdnů (Katja Forssén, Anne-Mari Laukkanen ja Veli-Matti Ritakallio, 2008).
V 70. letech se Finsko zabývalo především rozvojem institucí, které zajištují péči o dítě. Jedním z prvních kroků byl zákon o denní péči (The Act on the daycare) zavedený v roce 1972. Důvodů pro jeho zavedení bylo mnoho, zejména fakt, že ve Finsku má většina dětí v předškolních letech oba rodiče, kteří vykonávají plný pracovní úvazek, a děti tak musely trávit většinu dne doma samy (Katja Forssén, Anne-Mari Laukkanen ja Veli-Matti Ritakallio, 2008).
V roce 1973 byla zavedena povinnost pro místní úřady poskytovat denní péči o děti ve školním věku. (Katja Forssén, Anne-Mari Laukkanen ja Veli-Matti Ritakallio, 2008) Požadavky na rozšíření jeslí byly ale spojeny s podporou domácí péče. Vláda se proto rozhodla roku 1977 začít podporovat i samotnou domácí péči o dítě. Toto rozhodnutí pak podpořila roku 1985 dotace zaměřená právě na domácí péči zvaná zákon o příspěvku na domácí péči (The law on the child home care allowance) (Ministry of social affairs and health, 2013).
Tento příspěvek byl v roce 1990 rozšířen a rodiče mohli vybrat, zda se o dítě chtějí starat sami a dostávat příspěvek na domácí péči, nebo nechají o své dítě pečovat ve veřejných jeslích, na které mají nárok až do tří let dítěte. Tento systém byl velice unikátní i v porovnání s jinými severskými zeměmi. Zároveň dochází i ke změně a mateřská se přejmenovává na mateřskou, otcovskou a rodičovský příspěvek (Ministry of social affairs and health, 2013).
V roce 1973 byla rovněž zavedená individuální daň z příjmu fyzických osob namísto společné daně. To mělo za úkol přimět ženy, aby se vrátily zpět do pracovního života, a odstranit nevýhody rodin se dvěma příjmy. Jako další byl zaveden příspěvek na péči o invalidní dítě. Při adopci dítěte vznikal nárok na peněžitou pomoc v mateřství, kterou mohl pobírat i adoptivní otec dítěte. Toto se změnilo i v klasické rodině. Otec mohl čerpat otcovskou dovolenou, ale pouze za splnění podmínky souhlasu matky (Ministry of social affairs and health, 2013).
Finsko se také od roku 1984 mohlo pyšnit zavedením zákazu tělesných trestů na dětech, patřilo tak mezi první dvě země světa (Katja Forssén, Anne-Mari Laukkanen ja Veli-Matti Ritakallio, 2008).
Už od začátku 90. let mělo Finsko svou ucelenou formu fungující rodinné politiky.
Dalo by se říct, že jejich politika je pro další státy vzorem a je svým dotováním domácí péče velice unikátní. Všechny jejich dávky mají za cíl zlepšit rodinnou finanční situaci a sociální postavení ve společnosti (Ministry of social affairs and health, 2013).
V roce 2001 nastal přelom a místní úřady musely začít poskytovat předškolní vzdělávání do 6 let zdarma. V roce 2005 vzniká úřad Ombudsman for Children, který má posílit veškerá práva dětí a jejich současné postavení ve společnosti. Další velkou
změnou je možnost adopce dítěte stejnopohlavním párem schválené v roce 2009 (Ministry of social affairs and health, 2013).
5.2.1 Současná podoba rodinné politiky Finska
Podoba současné rodinné politiky ve Finsku s sebou nese spoustu opatření, která se snaží podporovat rodiny s dětmi, dobré zázemí, materiální i psychologické prostředky, které rodičům dopomohou v době výchovy jejich dítěte. V posledních letech se snaží o to, aby rodiče měli co nejsnadnější rozhodování mezi návratem k zaměstnání či věnování se péči o dítě doma. Ve Finsku neexistuje žádná zvláštní politika zaměřená pouze na velké rodiny. Většina opatření však může fungovat jako pobídka k tomu mít další děti (Katja Forssén, Anne-Mari Laukkanen ja Veli-Matti Ritakallio, 2008).
Podpora rodin se zaměřuje na tři oblasti:
• Finanční podpora rodin
• Poskytování služeb pro rodiny
• Rodinné dovolené (Family leave) (Ministry of social affairs and health, 2013) Finanční podpora rodin je zaměřena na náklady, které vyplývají z péče o dítě a nákladů s tím spojených. Nejdůležitějšími a nejvýznamnějšími dávkami jsou přídavky na děti a služby denní péče. Za změny a různé formování dávek a celkové rodinné politiky je zodpovědné především Ministerstvo sociálních věcí a zdravotnictví. Toto ministerstvo se zaměřuje na soulad pracovního a rodinného života. Jeho cílem je, aby rodiče mohli trávit dostatek času se svými dětmi, usnadnit jim práci a dále se pokusit co nejvíce integrovat otce do rodinné politiky díky možnosti systému rodinné dovolené. Služby, které stát poskytuje, jsou nejen pro úplné rodiny, ale také pro opatrovníky. Ve Finsku však rodinu podporuje a ovlivňuje více politik. Mezi další patří bytová politika, politika životního prostředí, politika vzdělání či politika zaměstnanosti (Ministry of social affairs and health, 2013).
6 Komparace demografické situace Finska a ČR
Na rodinnou politiku bezpochyby působí demografický vývoj. Jak už zaznělo v teoretické části, každý stát má své problémy se změnami ve struktuře obyvatelstva.
Ať už se jedná o stárnutí obyvatelstva, pokles porodnosti, odkládání prvního porodu do pozdějšího věku či vysokou rozvodovost anebo dokonce vynechání manželství ve vztahu.
6.1 Počet obyvatel
Co se týká počtu obyvatel obou sledovaných zemí, Česká republika má o polovinu více obyvatel. K roku 2021 populace dosáhla 10 702 942 obyvatel, zatímco ve Finsku ve stejném období činila 5 552 764 obyvatel. V grafu č.1 je zobrazen vývoj obyvatelstva ve sledovaném období od roku 2000 do roku 2020.
Graf 1 - Vývoj počtu obyvatel Finska a ČR v období 2000–2020
Zdroj: (ČSÚ, 2021a), (Worldometer, 2021); vlastní zpracování
Obě sledované země vykazují pozvolný nárůst populace. Ve sledovaném období v České republice dosáhl celkový přírůstek 436 478, což je o trochu rychlejší nárůst než ve Finsku. Ve Finsku počet obyvatel vzrostl o 352 756. V obou zemích docházelo v
4,000,000 5,000,000 6,000,000 7,000,000 8,000,000 9,000,000 10,000,000 11,000,000
2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 2016 2018 2020
Finsko ČR
tomto období k poměrně stálému růstu populace jak vlivem porodnosti, tak zahraniční migrace.
V ČR za poslední rok ubylo 6 000 obyvatel, za tímto propadem může stát současná pandemická krize Covid-19. Ve Finsku však k propadu počtu obyvatel mezi lety 2020- 2021 nedošlo.
6.2 Plodnost
Graf 2 - Úhrnná plodnost ve Finsku a ČR v období 2000-2019
Zdroj: (ČSÚ, 2021b), (Eurostat, 2021a); vlastní zpracování
V devadesátých letech Česká republika zaznamenala velký pokles porodnosti, a to hlavně díky tehdejší politické a ekonomické situaci. V této době matky začaly odkládat své mateřství do pozdějšího věku. Úhrnná plodnost byla tedy na začátku sledovaného období na jednom z nejnižších bodů, a to 1,14 dítěte na ženu. Tyto odkládané porody proběhly okolo roku 2004, kde na grafu č. 2 můžeme vidět začínající nárůst, který začíná na hodnotě 1,23 dítěte na ženu (Dagmar Bartoňová, 2008).
Dalším faktorem, který tento nárůst mohl způsobit, je navýšení rodičovského příspěvku v roce 2007, a to až na dvojnásobek. V roce 2008 úroveň plodnosti dosahovala dokonce 1,51 dítěte na ženu. Avšak tento mírný nárůst začal později roku 2008 stagnovat z důvodu tehdejší hospodářská krize a úhrnná plodnost byla v letech
1 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5 1.6 1.7 1.8 1.9 2
Finsko ČR
2008-2010 prakticky stejná. V roce 2011 došlo dokonce k propadnutí hodnoty na 1,43.
V roce 2016 však průměrná plodnost v ČR rostla až na úroveň průměrné plodnosti Evropské Unie, která činí 1,61 dítěte. Od té doby se míra úhrnné plodnosti v ČR udržuje na podobné úrovni.
Finsko je známé pro svou vysokou a stabilní plodnost. V období let 2000-2010 se Finsko mohlo chlubit nadprůměrnou úhrnnou plodností v rámci Evropské Unie. Její úroveň se držela mezi hodnotami 1,73-1,83 dítěte na ženu. V průběhu posledního desetiletí však došlo k dramatickému poklesu plodnosti. Zdejší politici propad připisují tomu, že ženy dávají přednost kariéře před dětmi. Finsko totiž patří mezi čtyři země s nejrovnějšími příležitostmi, jak pro muže, tak pro ženy. V roce 2019 pak hodnota dosáhla jen 1,35 dítěte na ženu. Přesná příčina tohoto propadu je předmětem spekulací, ale finská vláda stále doufá v pozitivní obrat (Bauer, 2019).
6.3 Průměrný věk ženy při narození prvního dítěte
Graf 3 - Průměrný věk ženy při narození prvního dítěte ve Finsku a ČR v období 2000-2019
Zdroj: (ČSÚ, 2021b), (UNECE, 2021); vlastní zpracování
Graf č. 3 přibližuje vývoj věku žen při porodu jejich prvního potomka. Průměrný věk se postupně zvyšuje ve všech státech Evropy a oba sledované státy tento trend
26.5 27 27.5 28 28.5 29 29.5 30 30.5
Finsko ČR
