Vysoká škola ekonomická v Praze
Diplomová práce
2021 Bc. Lucie Mařanová
Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta podnikohospodářská
Studijní obor: Management
Název diplomové práce:
Teorie klasické školy managementu v 19. století mezi manažery českého původu v Rakouském císařství
a Rakousku-Uhersku
Autor diplomové práce: Bc. Lucie Mařanová
Vedoucí diplomové práce:
PhDr. David Anthony Procházka, Ph.D., MBA, MScP r o h l á š e n í
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma
„Teorie klasické školy managementu v 19. století mezi manažery českého původu v Rakouském císařství a Rakousku-Uhersku“
vypracovala samostatně s využitím literatury a informací, na něž odkazuji.
V Praze dne 3. prosince 2021
Poděkování
Tímto bych chtěla poděkovat PhDr. Davidovi Anthony Procházkovi, Ph.D., MBA, MSc za pomoc a vstřícný přístup při vedení mé diplomové práce. Dále děkuji Michalovi Bečvářovi, PhDr. Martinovi Vostřelovi, Mgr. Janu Lehnerovi a Bc. Heleně Cedlové za to, že byli ochotní zodpovědět mé otázky o tématu a umožnili mi nahlédnout do spravovaných archivních fondů.
Název diplomové práce:
Teorie klasické školy managementu v 19. století mezi manažery českého původu v Rakouském císařství a Rakousku-Uhersku
Abstrakt:
Cílem práce bylo prokázat používání principů jedné ze škol klasického managementu i před jejich sepsáním a zjistit, jaké k tomu byly důvody z hlediska dobového kontextu. Práce je konkrétně zaměřena na manažery a podnikatele českého původu žijící v 19. století v Rakouském císařství a Rakousku-Uhersku. Pomocí literárního a archivního výzkumu byl vybrán pro zpracování studie cukrovarník Gustav Hodek. Veškerá zjištění byla zpracována tematickou analýzou do případové studie. Výzkum se řídil hermeneutickými přístupy. Bylo zjištěno, že Gustav Hodek používal některé z principů vědeckého managementu o přibližně 40-60 let dříve, než tato škola vznikla. Zároveň byly u Hodka identifikovány sklony k mikromanagementu a workoholismu. Možné důvody tohoto chování jsou: oblíbenost metody kritického zkoumání v 50. letech v 19. století; specifické odvětví výroby cukru, které bylo vysoce konkurenční; podobně smýšlející kolektiv pohybující se kolem Gustava Hodka a v neposlední řadě jeho osobnost, kdy k vědě inklinoval už od dětství.
Klíčová slova:
Vědecký management, Rakousko-Uhersko, klasické teorie managementu, Gustav Hodek, 19. století
Title of the Master´s Thesis:
Theory of the classical school of management in the 19
thcentury among managers of Czech origin in the Austrian Empire and Austria-Hungary
Abstract:
The aim of this work was to prove the use of the principles of one of the schools of classical management before they were written, and to find out what the reasons were in terms of period context. The work is specifically focused on managers and entrepreneurs of Czech origin living in the 19th century in the Austrian Empire and Austria-Hungary. Gustav Hodek, a sugar factory owner, was selected for the study based on literary and archival research. All findings were processed by thematic analysis into a case study. The research was guided by hermeneutic approaches. It was found that Gustav Hodek used some of the principles of scientific management approximately 40-60 years before this school was established. At the same time, it was identified that Hodek had tendencies towards micromanagement and workaholism.
Possible reasons for this behaviour are: the popularity of the critical research method in the 1850s; a specific sugar industry that was highly competitive; a like-minded group moving around Gustav Hodek and, last but not least, his personality, that has tended to science since childhood.
Key words:
Scientific Management, Austria-Hungary, classical management theories, Gustav Hodek, 19th century
1
Obsah
SEZNAM TABULEK ... 2
SEZNAM OBRÁZKŮ ... 3
ÚVOD ... 4
1 TEORETICKÝ ZÁKLAD ... 6
1.1 Základní údaje o Rakousku-Uhersku ... 6
1.2 Podnikatelé a manažeři v Rakousku-Uhersku ... 23
1.3 Stručná historie managementu ... 31
1.4 Manažeři 19. století v dosavadním výzkumu ... 34
2 VÝZKUMNÉ OTÁZKY ... 39
3 METODIKA ... 40
3.1 Data ... 40
3.2 Postup práce ... 40
3.3 Použité metody ... 43
4 PŘÍPADOVÁ STUDIE – GUSTAV HODEK ... 45
4.1 Stručný životopis ... 45
4.2 Vědecké řízení ... 48
4.3 Mikromanagement a workoholismus ... 58
4.4 Osobnost Gustava Hodka z pohledu teorií leadershipu ... 63
5 VÝSLEDKY A DISKUSE ... 70
5.1 Zodpovězení výzkumných otázek ... 70
5.2 Diskuse ... 72
ZÁVĚR ... 74
POUŽITÁ LITERATURA ... 76
PŘÍLOHA 1 – HODKOVY PODOBIZNY ... 90
PŘÍLOHA 2 - GUSTAV HODEK A JEHO FUNKCE V RÁMCI SPOLKU PRO PRŮMYSL CUKROVARNICKÝ ... 94
PŘÍLOHA 3: SPISOVATELSKÁ ČINNOST GUSTAVA HODKA ... 97
PŘÍLOHA 4: LISTINNÉ DOKUMENTY ... 102
2
Seznam tabulek
Tabulka 1: Geografické a demografické údaje o Rakousko-Uhersku v roce 1914 ... 8
Tabulka 2: Přirozený přírůstek obyvatelstva v ‰ v českých zemích ... 10
Tabulka 3: Růst hustoty obyvatelstva dle typu ekonomické oblasti v českých zemích ... 10
Tabulka 4: Největší města českých zemí v 1 000 obyvatel ... 11
Tabulka 5: Podíl činného obyvatelstva podle ekonomických sektorů v roce 1869 ... 12
Tabulka 6: Etnicko-jazykové složení obyvatel českých zemí ... 13
Tabulka 7: Struktura obyvatelstva českých zemí podle sektorů hospodářství v roce 1910 v % ... 14
Tabulka 8: Hospodářská zvířata v tisících kusech v Čechách ... 15
Tabulka 9: Přínos zemědělské výroby v % k hrubému domácímu produktu ... 15
Tabulka 10: Podíl regionů Předlitavska na průmyslové výrobě v % ... 16
Tabulka 11: Počet parních strojů podle regionů ... 17
Tabulka 12: Podíl regionů Předlitavska v % na celkové těžbě kamenného uhlí ... 18
Tabulka 13: Podíl regionů Předlitavska v % na celkové těžbě hnědého uhlí ... 18
Tabulka 14: Regionální vývoj příjmů z přímých daní (v %) ... 20
Tabulka 15: Regionální vývoj příjmů z nepřímých daní (v %) ... 20
Tabulka 16: Přehled analýz regionálního původu podnikatelů s výsledky v % ... 25
Tabulka 17: Přehledová tabulka výzkumu sociálního původu podle příslušnosti otce v % .... 26
Tabulka 18: Přehledová tabulka výzkumu vzdělání podnikatelů v letech 1800-1914, údaje v % ... 27
Tabulka 19: Přehled výzkumu spolkové činnosti podnikatelstva v letech 1800-1914 ... 29
Tabulka 20: Přehled výzkumu angažovanosti podnikatelstva v politické činnosti v letech 1800-1914 29 Tabulka 21: Přehled výzkumu společenského ocenění podnikatelů v letech 1800-1914 ... 30
Tabulka 22: Ukázka třídění podnikatelů ... 41
3
Seznam obrázků
Obrázek 1: Mapa administrativního uspořádání Rakouska-Uherska ... 9
Obrázek 2: Postup modernizace v průmyslových odvětvích v českých zemích ... 17
Obrázek 3: Počty cukrovarů v letech 1829-1919 ... 21
Obrázek 4: Počty uzavřených cukrovarů v letech 1831-1899 ... 22
Obrázek 5: Počty aktivních cukrovarů v letech 1869/1870 v Rakousku-Uhersku ... 22
Obrázek 6: K úmrtí Gustava Hodka ... 47
Obrázek 7: Nekrolog v Národních listech ... 47
Obrázek 8: Snižování nákladů pomocí Hodkova saturáku ... 49
Obrázek 9: Článek v Cukrovarnických listech o vyběrači kamenů ... 50
Obrázek 10: Přehled vystavovaných předmětů ... 50
Obrázek 11: Císařské privilegium pro Uhry na cukerné počitadlo ... 51
Obrázek 12: Založení Spolku cukrovarníků severních Čech ... 53
Obrázek 13: Výňatek z pamětí J. V. Diviše ... 53
Obrázek 14: Hodkovy poznámky ke schůzi Spolku pro průmysl cukrovarnický v Čechách .. 54
Obrázek 15: Hodkův vzorec a komentář ke zdanění difuzérů ... 56
Obrázek 16: Stanovy s osobním vzkazem a jmenování Hodka jako člena rady ... 56
Obrázek 17: Methoda kritického zkoumání ... 57
Obrázek 18: Hodkův nesouhlas s Diviš-Grossovým počítadlem, zaznamenáno Divišem... 60
Obrázek 19: Poznámky v pojednání o počitadle difuzérů ... 62
Obrázek 20: Z fejetonu F. A. Šubrta o Hodkovi ... 63
Obrázek 21: Z fejetonu F. A. Šubrta o vysokém věku Gustava Hodka ... 63
Obrázek 22: Osobní omluva Gustavu Hodkovi z roku 1915 ... 66
4
Úvod
Když 7. září 1848 zrušil císař Ferdinand I. poddanství včetně roboty v Rakouském císařství, dal do pohybu nejen v českých zemích velké věci (Evans, 2006; Jakubec, Efmertová, Szobi, Štemberk, 2008). Pro stovky lidí vznikl prostor začít svobodně podnikat, plnit si své sny, a také budovat tržní ekonomiku nezávislou na rozmarech šlechty a bez jejího přikazování.
Mluvíme o prvních podnikatelích a manažerech v pravém slova smyslu. Devatenácté století je dobou vzniku a zániku desítek průmyslových odvětví.
Ale jak si tito proto-podnikatelé a proto-manažeři vedli? Jak postupovali? Řídili se jen nějakou svojí intuicí? Orientovali se podle čísel ve firemním účetnictví? Měli plán? A jak dlouhodobý byl? Existoval nějaký konsensus, kterým se řídili? Na tyto otázky zatím u manažerů českého původu z 19. století neznáme odpovědi a můžeme si jen představovat a domnívat se, jak to bylo.
Management nebo vedení lidí jako vědecký obor se dočkal větší pozornosti až na úplném konci 19. století a začátku století 20., kdy začali publikovat své poznatky například F. W. Taylor, H. Gantt, F. a L. Gilbrethovi nebo J. Duncan. Ačkoliv nesmíme zapomínat na průkopníky v podobě A. Smitha nebo J. S. Milla, kteří se zabývali již dříve alokací surovin, kontrolou kvality a dalšími moderními prvky spojovanými s managementem a efektivním fungováním podniku (Witzel, 2010). Jde o dobu přibližně padesát let před vznikem a aktivním zájmem vědců a podnikatelů o management. Tato diplomová práce má za cíl zmíněnou mezeru ve vědění u prvních manažerů po zrušení roboty a poddanství alespoň částečně vyplnit a identifikovat, jakým stylem nebo způsobem se vybraný podnikatel/manažer řídil.
Diplomová práce „Teorie klasické školy managementu v 19. století mezi manažery českého původu v Rakouském císařství a Rakousku-Uhersku“ má za cíl zodpovědět dvě výzkumné otázky: „Jaké používali podnikatelé a řídící pracovníci českého původu v 19. století v Rakousku-Uhersku styly řízení? Jaké jsou důvody používání jednotlivých stylů řízení v dobovém a osobním kontextu?“ Jako nejvhodnější kandidát pro vypracování případové studie zodpovídající výzkumné otázky byl vybrán Gustav Hodek, cukrovarník z Pětipes, který se stal velmi váženým a obdivovaným členem tehdejší společnosti díky svým osobním kvalitám a příkladnému vedení svěřených podniků. Cíle práce bylo dosaženo pomocí tematické analýzy za pomoci principů hermeneutiky, výstupy jsou zpracovány do případové studie. Vypracování studie předcházel rozsáhlý archivní a literární výzkum.
Téma této práce je zajímavé hned z několika důvodů. Devatenácté století je (nejen) pro historiky velmi přelomovým obdobím, ačkoliv bývá často přehlíženo. Předcházelo mu totiž pompézní období baroka, vedle kterého může vypadat století devatenácté nudně, a z druhé strany máme hned z kraje dvacátého století dvě světové války. Roky 1801 až 1900 představují turbulentní svět, který formoval Evropu a formuje ji dodnes. Je to doba nacionalismu a národního obrození, doba změny myšlení společnosti, a hlavně přerodu od feudalismu
5
ke kapitalismu, ale také velkých mocenských her a šarvátek mezi mocnostmi, které nakonec vedly ke dvěma nejkrvavějším konfliktům lidské historie (Veber, 2010; Kulhánek, 2008).
Navíc vzhledem k dosavadní absenci znalostí manažerských postupů 19. století v českých zemích je nutné ve výuce představovat manažery z jiných zemí, nebo je toto období ve výuce dokonce vynecháváno.
A jako poslední důvod zajímavosti a důležitosti tohoto tématu lze uvést prostý, ale zásadní citát: „Ti, kdo si nepamatují svou minulost, jsou odsouzeni ji opakovat“ (Santayna, 1906, kapitola 11). V dnešní době se často hovoří o budoucnosti, jaký bude zákazník v roce 2030, jaká bude společnost v roce 2050, a může se při honbě za inovací a senzačním převratným vynálezem zapomínat na staré známé principy, které jsou podnikatelům a manažerům známy už stovky let. K výběru tématu práce přispěla i autorčina osobní zainteresovanost do historie a poznávání lidské minulosti. Je důležité rozplétat a splétat lidské příběhy a osudy dohromady, porovnávat je s našimi moderními poznatky a touto syntézou získávat mnohem více než jen pouhým konstatováním skutečností.
Práce je rozčleněna do 5 kapitol, které jsou dále děleny do podkapitol, v teoretické části je popsána doba 19. století, Rakouské císařství a Rakousko-Uhersko, podkapitoly se věnují manažerům a podnikatelům té doby. Druhou část tvoří výzkumné otázky. Ve třetí kapitole je popsána metodika a postup výzkumu. Čtvrtá část je věnována samotné případové studii a v páté části je rozepsána diskuse a výsledky práce. Práce má 4 přílohy – Hodkovy podobizny, Gustav Hodek a jeho funkce v rámci Spolku pro průmysl cukrovarnický, Spisovatelská činnost Gustava Hodka, Listinné dokumenty.
6
1 Teoretický základ
Devatenácté století je obdobím mnoha společenských, technických a vědeckých změn a objevů. V teorii jsou všechny tyto aspekty rozebrány a konfrontovány v jednotlivých kapitolách. Stejnou měrou je věnována pozornost vědeckým studiím a metodám bádání zabývajícími se podnikateli a manažery 19. století.
1.1 Základní údaje o Rakousku-Uhersku
Rakousko-Uhersko patřilo mezi jedno z nejzajímavějších státních uskupení v Evropě, jde o stát, který byl národnostně a kulturně velmi bohatý. Z toho pramenila spousta problémů, ale i výhod. Tato specifika a jejich vývoj v čase jsou popsány v následujících podkapitolách.
Pro usnadnění rozlišování je pro celou dobu 19. století používáno pro oblast Rakouského císařství a Rakouska-Uherska pouze označení Rakousko-Uhersko nebo Rakouská monarchie.
Rozdíly a historie těchto dvou celků je rozepsána níže v kapitole Stručná historie.
1.1.1 Stručná historie
Předchůdců Rakouska-Uherska je několik, neoficiálnímu uskupení států pod vládou Habsburků se říkalo Habsburská monarchie. Část těchto zemí formálně náležela do Svaté říše římské. Jádro této německé větve Habsburků tvořilo Rakouské arcivévodství, které tvořily Horní a Dolní Rakousy (Kulhánek, 2008; Prokš, 2010; Pánek, 2008; Veber, 2010; Petschar, 2011; Kolm, 2001).
Svatá říše římská zaniká abdikací Františka II. (resp. Františka I. Rakouského) a je v roce 1806 rozpuštěna. Abdikaci předcházela vojenská porážka ze strany napoleonských vojsk.
František I. Rakouský byl vnuk Marie Terezie. Po rozpuštění Svaté říše římské zaniká i Habsburská monarchie, protože se z těchto dvou útvarů zformovalo Rakouské císařství (Kulhánek, 2008; Prokš, 2010; Pánek, 2008; Veber, 2010; Petschar, 2011; Kolm, 2001).
Rakouské císařství existovalo od srpna 1804 do prosince 1867. Prvním rakouským císařem se stal právě František I. Rakouský, titul si nechal udělit v reakci na Napoleonovo jmenování císařem. Jinak Rakouské císařství prakticky kopírovalo předchozí Habsburskou monarchii. Na přelomu let 1848/1849 se do císařství naplno začlenily i Uhry (Kulhánek, 2008;
Prokš, 2010; Pánek, 2008; Veber, 2010; Petschar, 2011; Kolm, 2001).
V roce 1809 nastupuje do úřadu ministra zahraničí Klemens von Metternich, který se stal jednou z nejvýznamnějších osobností své doby. Od roku 1821 do roku 1848 pak zastával funkci kancléře. Byl známý svými konzervativními názory a liberalismus viděl jako legální revoluci.
Metternich se na poli evropské politiky snažil o vybalancování sil, aby žádná země nebyla příliš silná, ale ani příliš slabá a nespokojená tak, aby vyvolala další revoluci nebo válku. Pod jeho vládou byla tvrdě potlačována nacionalistická hnutí, např. na severu Itálie. Konec Metternichovi vlády přinesly až revoluční roky 1848 a 1849 (Kulhánek, 2008; Prokš, 2010;
Pánek, 2008; Veber, 2010; Petschar, 2011; Kolm, 2001).
7
Revoluce v Rakouském císařství probíhala v několika zemích a měla silně nacionalistický charakter. Tenze a nespokojenost obyvatelstva pomalu narůstala od Vídeňského kongresu v roce 1815, kdy začala platit nařízení o cenzuře tisku, limitaci výuky na vysokých školách a byly zakázány některé spolky. Impulsem k revoluci bylo povstání roku 1848 v Paříži, které vítězně sesadilo Ludvíka Filipa z trůnu. Dav ve Vídni před parlamentem požadoval rezignaci Metternicha. Ten, jelikož se nedočkal žádné podpory ze strany císaře, po pár dnech doopravdy rezignoval a utekl do Londýna. Tím nepokoje neskončily. Italské státy Benátsko a Lombardie se chtěly připojit ke vzniklému Italskému království. Maďarská vláda také oznámila svůj záměr odtrhnout se od Rakouského císařství (Kulhánek, 2008; Prokš, 2010;
Pánek, 2008; Veber, 2010; Petschar, 2011; Kolm, 2001; Hobsbawm, 1962; Maxwell, 2016).
Rakouské císařství nakonec zmobilizovalo své vojenské síly, a především díky generálovi Alfrédu Windisch-Grätzovi dobylo zpět Lombardsko-Benátsko a porazilo české národní hnutí v Praze. V roce 1849 za pomoci ruské armády dobylo Rakouské císařství i Maďarsko, a tím skončilo veškeré větší revoluční snažení. Menší několikadenní povstání se objevovala po celou historii Rakouského císařství a Rakouska-Uherska (Kulhánek, 2008;
Prokš, 2010; Pánek, 2008; Veber, 2010; Petschar, 2011; Kolm, 2001; Aliprantis, 2019;
Maxwell, 2016).
Dalším výrazním milníkem v historii Rakouského císařství je jmenování Alexandra von Bacha ministrem vnitra. Pod jeho vládou došlo ke sjednocení byrokracie a administrativy v rakouské i uherské části císařství. Také opět potlačil svobodu tisku a byl silným představitelem absolutismu, který tvrdě reagoval na jakékoliv revoluční pokusy a nacionalistická hnutí. Především mezi Čechy měl Bach velmi špatnou pověst, kvůli své síti špehů a udavačů. Avšak pod vedením Bacha ekonomická situace v rámci císařství vzkvétala, byla zrušena cla mezi jednotlivými zeměmi a bylo zrušeno nevolnictví (Kulhánek, 2008; Prokš, 2010; Pánek, 2008; Veber, 2010).
V roce 1859 ztratilo Rakouské císařství království Lombardsko-benátské, které si přivlastnila Sardinie. V roce 1864 získalo Rakouské císařství oblast Holštýnska, Prusko získalo oblast Šlesvicka. Vztahy mezi Pruskem a Rakouskem se zhoršily a v roce 1866 Rakouské císařství válku s Pruskem prohrálo. Oslabené pozice Rakouska využila maďarská část císařství, aby prosadila své zájmy. V roce 1867 došlo k vyrovnání, Uhry a Rakouské císařství se tímto staly dvěma samostatnými státy propojenými v duální monarchii. Oficiální název státního útvaru se z Rakouského císařství změnil na Rakousko-Uhersko, nebo přesněji na Rakousko- Uherskou monarchii. Jde o reálnou unii Předlitavska a Zalitavska. Rakousko-Uhersko zaniká v roce 1918 s koncem první světové války, kdy se uskupení rozpadlo a jednotlivé země získaly samostatnost (Kulhánek, 2008; Prokš, 2010; Pánek, 2008; Veber, 2010; Petschar, 2011; Kolm, 2001; Aliprantis, 2019).
1.1.2 Geografické údaje
Rakousko-Uhersko svou celkovou rozlohou (v roce 1914) 676 615 km² představovalo po Rusku největší stát v Evropě, zároveň bylo po Rusku a Německu třetí nejlidnatější zemí
8
v Evropě. České země tvořily 26,44 % rozlohy Předlitavska a 35,29 % obyvatelstva Předlitavska, jak je patrné z tabulky 1. (Jindra & Jakubec et al., 2015; Prokš, 2010; Pánek, 2008;
Veber, 2010).
Tabulka 1: Geografické a demografické údaje o Rakousko-Uhersku v roce 1914
Země Hlavní město Rozloha v km² Počet obyvatel v 1000
Čechy Praha 51 947 6 860
Morava Brno 22 222 2 667
Rakouské Slezsko Opava 5 147 776
české země celkem - 79 316 10 303
Dolní Rakousy Vídeň 19 825 3 635
Horní Rakousy Linec 11 982 864
Salcbursko Salcburk 7 153 221
Štýrsko Štýrský Hradec 22 425 1 468
Korutany Celovec 10 326 406
Kraňsko Ljubljana 9 954 530
Přímoří Terst 7 969 938
Tyrolsko a Vorarlbersko Innsbruck 29 285 1 130
Halič a Lodoměřicko Lvov 78 497 8 212
Bukovina Černovice 10 441 818
Dalmácie Zadar 12 831 668
Předlitavsko celkem Vídeň 300 004 29 193
Uhersko Budapešť 282 870 18 811
Fiume (Rjeka) Fiume 20 49
Chorvatsko a Slavonsko Záhřeb 42 521 2 670
Zalitavsko celkem Budapešť 325 411 21 530
Bosna a Hercegovina Sarajevo 51 200 2 076
Rakousko-Uhersko celkem Vídeň 676 615 52 799
Zdroj: Jindra et al. (2015); vlastní zpracování (2021)
Mezi země spadající pod toto zřízení patří: země koruny české (Království české, Markrabství moravské, Vévodství Horní a Dolní Slezsko), země koruny uherské (Království uherské, Království chorvatské, Království slavonské, Velkoknížectví sedmihradské), Království dalmatské, Království haličsko-vladiměrské (Halič-Vladimirsko, Knížectví osvětimské, Knížectví Zátorské, Velkovévodství krakovské), Království lombardsko-benátské, Arcivévodství Rakousy pod Enží, Arcivévodství Rakousy nad Enží, Království ilyrské, Vévodství solnohradské, Vévodství štýrské, Vévodství Bukovina, Okněžněné hrabství tyrolské a Vorarlbersko (Kořalka, 1996; Prokš, 2010; Pánek, 2008; Veber, 2010).
Během 19. století podoba Rakouského císařství/Rakouska-Uherska nezůstala stejná.
Například o Království lombardsko-benátské země přišla v roce 1866 ve prospěch Italského království. Království ilyrské bylo roku 1849 rozděleno do konstitutivních zemí. A roku 1849 se k Rakouskému císařství připojilo Vévodství solnohradské a Vévodství Bukovina. Jak je z výčtu zemí zřejmé, jednalo se o desítky různých národností a kultur, které spolu koexistovaly (Kořalka, 1996; Prokš, 2010; Pánek, 2008; Veber, 2010; Aliprantis, 2019).
9
Země byla rozdělována na dva celky – Předlitavsko a Zalitavsko. Do Předlitavska patří české země, Dolní a Horní Rakousy, Salcbursko, Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Přímoří, Tyrolsko a Vorarlbersko, Halič a Lodoměřicko, Bukovina, Dalmácie. Mezi země Zalitavska patří Uhersko, Fiume, Chorvatsko a Slavonsko. Celek českých zemí tvoří Čechy, Morava a Rakouské Slezsko. Rakouské Slezsko obsahovalo oblast dnešního Slezska, ale také Těšínsko, naopak oproti dnešnímu uspořádání mu chybělo Hlučínsko (Prokš, 2010; Pánek, 2008; Veber, 2010). Mapa s rozdělením jednotlivých celků je vyobrazena na obrázku 1.
Obrázek 1: Mapa administrativního uspořádání Rakouska-Uherska
Zdroj: Bauman (2019)
1.1.3 Demografické údaje
V 19. století prošlo lidstvo v Evropě demografickou revolucí, byl to výsledek dlouhodobého procesu, kdy se tzv. starý demografický režim transformoval v moderní režim.
Ve starém režimu byla běžná vysoká míra natality (35-40 ‰), a zároveň vysoká míra mortality (30-40 ‰). Zatímco moderní režim je charakteristický poklesem obou sledovaných jednotek – střední až nízkou mírou natality (2-30 ‰) a klesající mírou mortality (15-20 ‰). Dle Jakubce et al. (2008) tento proces probíhal v západoevropských ekonomikách v letech 1880 až 1913, konkrétně v Rakousku-Uhersku byla tato transformace lehce zpožděná (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015). Naopak stále zůstávala vysoká kojenecká i dětská úmrtnost, ta se začala zlepšovat až na přelomu století 19. a 20. (Jindra et al., 2015). Zajímavým populačním trendem je i odkládání svateb do vyššího věku, a také vědomé omezování počtu dětí v některých sociálních skupinách, které lze pozorovat ve 30. letech 19. století. Věk vstupu do manželství se zvýšil přibližně o 2 roky, na přelomu 18. a 19. století se ženy na venkově vdávaly ve 22 letech a muži ve 26-28 letech, ve městech to bylo o 1-2 roky více. S tím souvisí i narůstající část trvale svobodného obyvatelstva. Zároveň došlo ke zvýšení počtu nemanželských dětí a různých forem soužití (Šubrtová, 1989; Jindra et al., 2015; Pánek, 2008).
10
Na začátku 19. století došlo k úbytku obyvatelstva v letech 1806-1807, 1808-1810 a také v roce 1814. Tyto úbytky byly zapříčiněny válečnými operacemi a následnými epidemiemi (především neštovic a tyfu). Poté přišel růst a v letech 1816-1822 dosahovaly přírůstky obyvatelstva rekordních hodnot, přírůstek v hodnotě 10-15 ‰ se udržel až do 30. let.
Následovalo zvolnění tempa růstu a přírůstky dosahovaly hodnot 8-10 ‰. Kromě hospodářského růstu podpořilo nárůst obyvatelstva také zlepšení hygieny a zdravotní péče a zavedení očkování proti neštovicím. Bylo naočkováno 70-80 % dětí (Jindra et al., 2015;
Zaremba, 1964; Pánek, 2008). Objevily se další epidemie, ve 30. letech to byla především cholera, která si jen v roce 1832 vyžádala 50 000 životů. Tyto epidemie dle Jindry (2015) a Zaremby (1964) nijak zásadně neovlivnily demografický vývoj. V tabulce 2 je vidět, že přirozený přírůstek obyvatelstva kolísal mezi 5-8 ‰.
Tabulka 2: Přirozený přírůstek obyvatelstva v ‰ v českých zemích
1850-55 1855-60 1860-65 1865-70 1870-75 1875-80 1880-85 1885-90 1890-95 1895-1900
5,3 7,6 5,0 5,1 7,2 6,9 5,5 5,2 7,9 7,8
Zdroj: Srb (2004), vlastní zpracování (2021)
Během 19. století se počet obyvatel v Čechách zvýšil z přibližně 5 milionů v roce 1819 na více než 10 milionů v roce 1913. Nejrychlejší nárůst obyvatelstva byl zaznamenán v oblasti středních, severních a západních Čech, střední Moravy a Slezska. Zvýšila se také hustota obyvatelstva z 58 na 122 obyvatel na km² v Čechách (Jakubec et al., 2008; Srb, 2004;
Jindra et al., 2015; Kárníková, 1965; Urban, 1978). V tabulce 3 je vidět, že tento růst je velmi nerovnoměrný, nejvíce hustota rostla v oblastech průmyslové výroby nového typu – Praha, Kladensko, Plzeňsko, Mostecko-Teplicko. Tyto oblasti jsou spojeny především s těžbou kamenného a hnědého uhlí, strojírenstvím a železářskou výrobou. Naopak oblast Pošumaví, Posázaví, Povltaví, Budějovicka a Třeboňska zaznamenala zvýšení hustoty za 60 let pouze o 9 jednotek (Jindra et al., 2015; Kárníková, 1965).
Tabulka 3: Růst hustoty obyvatelstva dle typu ekonomické oblasti v českých zemích 1857 1869 1890 1910 Bilance
Textilní oblasti 110 119 129 142 + 32
Oblasti průmyslové výroby nového typu 101 118 161 228 + 127
Úrodné zemědělské oblasti 91 96 111 125 + 32
Neúrodné a neprůmyslové oblasti 67 71 74 76 + 9
Zdroj: Kárníková (1965), vlastní zpracování (2021)
11
V českých zemích probíhala výrazná urbanizace, v roce 1890 existovalo 47 měst s více než 10 000 obyvateli, v roce 1910 to bylo již 83 měst. V tabulce 4 jsou vidět největší města Čech, Moravy a Slezska a vývoj počtu obyvatel v letech 1969 až 1910.(Jakubec et al., 2008;
Jindra a et al., 2015).
Tabulka 4: Největší města českých zemí v 1 000 obyvatel
1869 1890 1910 ČECHY
Praha 152 182 224
Královské Vinohrady (dnes Praha) - 34 77
Žižkov (dnes Praha) 5 41 72
Nusle (dnes Praha) 2 12 31
Smíchov (dnes Praha) 15 33 52
Liberec 22 31 36
Cheb 13 19 27
Kutná Hora 13 14 16
Plzeň 24 50 80
Ústí nad Labem 11 24 39
České Budějovice 17 28 44
Pardubice 8 12 20
Most 6 15 26
Teplice 10 18 27
Jihlava 20 24 26
Jablonec nad Nisou 7 15 30
MORAVA
Brno 74 94 126
Jihlava 20 24 26
Olomouc 15 20 22
Ostrava 8 19 37
Přerov 7 13 20
Prostějov 16 20 30
SLEZSKO
Opava 17 23 31
Zdroj: Jakubec et al. (2008), vlastní zpracování (2021)
Aristokracie tvořila přibližně 0,1 % mužského obyvatelstva v českých zemích, ačkoliv se zde nalézali po Haliči největší šlechtické velkostatky. Jejich moc byla podobně jako v Prusku spojována s úřednickou mocí a různými vládními funkcemi. Podnikání šlechtictva výrazně pomohly peníze z výkupu z roboty získané v roce 1848, díky tomu vlastnili ještě v 70. letech 19. století 37 % železářských podniků, 41 % produkce železářského průmyslu, 32 % cukrovarů
12
v Čechách, 24 % na Moravě a 30 % ve Slezsku. Aristokraté v českých zemích se často nepovažovali ani za Čechy ani za Němce nebo rakouské Němce, vyznávali tzv. „zemský patriotismus“, a více než o národnost se starali o zemi nebo stát jako takový (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015)
Nejpočetnější sociální vrstvu tvořili rolníci. Nelze opomenout agrární buržoazii, ke které patřili majitelé menších a středních hospodářství, zámožní mlynáři a velcí sedláci.
Právě tato skupina byla velkým zastáncem a tahounem národních hnutí. Z těchto rodin pocházela spousta intelektuálů, jako např. F. L. Rieger, J. Perner, A. Strobach. Měšťané pak byli bohatí rolníci, malí obchodníci a živnostníci. Zvláštní vrstvu obyvatelstva tvořili Židé (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015)
Pracovali také děti, v roce 1842 povolil dvorský dekret práci až od 9 let věku dítěte, pokud navštěvovaly alespoň tři roku školu, nebo od 12 let, pokud školu nenavštěvovaly (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015; Lenderová, Jiránek & Macková, 2009). Rozvrstvení obyvatel podle ekonomických sektorů v roce 1869 ukazuje tabulka 5. Podíly mezi českými zeměmi se výrazně neliší, pouze Morava má lehce vyšší podíl obyvatelstva v zemědělství a nižší v průmyslu.
Tabulka 5: Podíl činného obyvatelstva podle ekonomických sektorů v roce 1869
Zemědělství, rybářství, lesnictví Průmysl Obchod a doprava Ostatní
Čechy 50,73 30,76 3,21 15,30
Morava 57,14 25,23 2,82 14,81
Slezsko 51,80 31,06 2,35 14,79
Zdroj: Jindra et al. (2015), vlastní zpracování (2021)
Další dělení obyvatelstva bylo etnicko-jazykové složení. V tabulce 6 na následující straně je vidět složení obyvatel českých zemí, v 80. letech 19. století se změnilo kritérium pro určení příslušnosti. Tím se stala tzv. obcovací řeč, tedy jazyk, kterým se osoba dorozumívala doma a v zaměstnání. Největší zastoupení Čechů bylo na Moravě, nejméně ve Slezsku. Složení se během 19. století měnilo jen mírně v řádu několika procent (Jakubec et al., 2008, Kořalka, 1996; Jindra et al., 2015).
Tyto globální údaje jsou však značně zkreslující, když se podíváme na jednotlivé regiony, tak jsou podíly etnik velmi rozdílné. Například v okresech Most, Duchcov, Bílina a Teplice tvořili Němci 80 % obyvatelstva a Češi pouze necelých 20 %. Z přibližně 300 měst v českých zemích bylo v roce 1890 pouze 50 výlučně českých a 36 výlučně německých (Jindra et al., 2015). Ačkoliv bylo v ústavě z roku 1848 zakotveno, že všechny jazyky jsou si rovné, tak byl český jazyk v praxi překážkou při kariéře u armády nebo v úřadech. Až částečné poněmčení jednotlivce tuto překážku vyřešilo (Jindra et al., 2015; Lenderová et al., 2009).
13
Tabulka 6: Etnicko-jazykové složení obyvatel českých zemí
1846 1880 1910
Počet % Počet % Počet %
Čechy
Češi 2 298 774 59,77 3 470 252 62,78 4 241 918 63,19 Němci 1 679 151 38,62 2 054 174 37,17 2 467 724 36,76
Morava
Češi 1 253 320 70,23 1 507 328 70,41 1 868 971 71,25 Němci 496 492 27,65 628 907 29,38 719 435 27,62
Rakouské Slezsko
Češi 93 561 20,08 126 385 22,95 180 348 24,33
Němci 222 616 47,77 269 338 48,91 325 523 43,90 Poláci 146 870 31,52 154 887 28,13 235 224 31,72
Zdroj: Jakubec et al. (2008), Kořalka (1996), vlastní zpracování (2021)
Ve společnosti docházelo k dekorporatizaci – k přechodu od stavovské společnosti ke společnosti třídní. Určujícím kritériem už nebyl původ, ale pozice v ekonomickém systému.
Na sociální zařazení existují dva pohledy – objektivní a subjektivní. Objektivní pohled je faktické zařazení dle profese, obcovací řeči, určení náboženství při křtu… Subjektivní pohled souvisí s vnitřním ztotožněním jedince s touto vrstvou. Například nejlépe placení kvalifikovaní dělníci by objektivně patřili do třídy dělnictva, zatímco vnitřně přejímali spoustu buržoazních vzorců kultury, jako je odívání, způsob trávení volného času nebo důraz na vzdělání. Stejně tak služka u německé rodiny by byla zařazena podle obcovací řeči k německému etniku, ale vnitřně to může být Češka. Další komplikací především s dělnickou třídou je ta, že dělníci se neidentifikovali jako celek všech manuálně pracujících v námezdním poměru, místo toho se vnímali jako stavební dělníci, rukavičkáři, lučebníci – podle oboru, ve kterém pracovali (Jindra et al., 2015; Lenderová et al., 2009).
Kromě nerovnosti dle společenské třídy existovala ještě v 19. století silná nerovnost mezi pohlavími. Všeobecný občanský zákoník ustanovil, že žena je podřízená muži, ekonomicky nesamostatná a je povinna vykonávat manželovy příkazy v domácnosti. Muž naopak měl povinnost zastupovat rodinu navenek, například při styku s úřady. Zároveň musel rodinu zabezpečit. V roce 1859 Živnostenský řád hovořil o tom, že povolování živností je pro obě pohlaví bez rozdílu. Vdané ženy tak mohly činit pouze se souhlasem manžela. Žen živnostnic existovalo velmi málo a věnovaly se čistě ženským odvětvím jako výroba šněrovaček. Proti emancipaci a organizaci žen byly zákony z let 1852 a 1862, které zakazovaly ženám být členkami politických organizací. Všeobecné volební právo v Předlitavsku bylo vydáno v roce 1907 (Jindra et al., 2015; Lenderová et al., 2009).
14 1.1.4 Hospodářství
Stejně jako pro zbytek světa období 1848 až 1948 je charakteristické vybudováním tržní kapitalistické ekonomiky skrze průmyslovou revoluci, industrializaci a ekonomický růst.
I zde došlo k transformaci agrární společnosti v průmyslovou a k přesunu obyvatelstva z venkova do měst. Rozvrstvení obyvatelstva na začátku 20. století je patrné z tabulky 7, kdy poměr lidí pracujících v II. sektoru už lehce převyšuje sektor zemědělství a živočišné výroby (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015).
Tabulka 7: Struktura obyvatelstva českých zemí podle sektorů hospodářství v roce 1910 v %
I. sektor II. sektor III. sektor Celkem
české země 34,4 39,5 26,1 100
Zdroj: Jakubec et al. (2008), vlastní zpracování (2021)
1.1.4.1 Primární sektor
Od konce 18. století patřily české země mezi nejvýznamnější zemědělské producenty v rakouské části monarchie. Na počátku 19. století dochází k pomalému přechodu od extenzivního k intenzivnímu zemědělství. V praxi to znamenalo účelnější využívání půdy, pokles rozlohy pastvin a rostoucí podíl pícnin. Další velkou změnou bylo pomalé opouštění trojpolního systému ke střídavému systému. To znamenalo střídat na jednom místě plodiny s různými nároky na živiny. Zároveň se zvyšovala celková kvalita péče o půdu. Významným českým objevem na tomto poli je nový typ pluhu s válcovitou radlicí od bratranců V. a F. Veverků v roce 1827 (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015). Pro venkovské obyvatelstvo bylo velkou změnou ke zvýšení kvality života zrušení roboty v roce 1848.
Tato událost dopadla na celou zemi, protože pozemková vrchnost dostala poměrně vysoké náhrady (celková hodnota náhrad v českých zemích dosáhla asi 90 milionů zlatých).
Tyto peníze byly často využity k založení zemědělského nebo i průmyslového podnikání.
Překážkou v rozvoji byl nedostatek lidské síly, ta byla nahrazována stroji, ale ty byly až do 70. let 19. století převážně dovozovým zbožím z Velké Británie. Až poté došlo k rozvoji vlastní strojírenské výroby (F. Wichterle, F. Melichar, J. Pracner). V roce 1871 byla založena První českomoravská továrna na stroje v Praze (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015; Jílek, 1986;
Lacina 1990).
V českých zemích se nejvíce pěstovaly obiloviny a z nich žito, cennější na trzích byla pšenice, která potřebovala teplejší podnebí. Ječmen byl zase ceněný pro pivovarnictví. Dále se pěstovalo proso, kukuřice a luštěniny. Vzhledem k rozšiřování chovu hospodářských zvířat byla zvýšena i produkce pícnin. Z dalších plodin svůj význam měly brambory (pro lihovary a škrobárny) a cukrová řepa (pro cukrovary). Co se týče živočišné výroby, je pro 19. století charakteristický růst poptávky po hovězím a vepřovém mase. Naopak se snižovala poptávka po ovcích, protože vlna klesala na ceně (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015).
15
Vývoj počtu kusů hospodářských zvířat je vidět v tabulce 8. Počet kusů drůbeže rovněž rostl, ale drůbež byla chována především v malých hospodářstvích (Jakubec et al., 2008;
Jindra et al., 2015; Lacina, 1990).
Tabulka 8: Hospodářská zvířata v tisících kusech v Čechách 1869 1890 1900 1910
Skot 1 602 2 022 2 258 2 295
Ovce 1 106 424 228 153
Prasata 270 2 514 689 1 014
Koně 194 216 230 251
Kozy 194 334 316 406
Zdroj: Jakubec et al. (2008), vlastní zpracování (2021)
V roce 1873 přišla krize z nadvýroby, která zasáhla celé zemědělství. Ke krizi došlo v důsledku technického rozvoje, rostoucího importu a zapojení do mezinárodního trhu. Nejvíce postiženým sektorem zemědělství bylo obilnářství. Následkem této krize byl pokles osevních ploch pro obiloviny, a naopak vzestup okopanin a pícnin určených pro krmivo. Živočišné produkce se krize nedotkla (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015).
Celkový přínos zemědělské výroby je vidět v tabulce 9. Pro představu v roce 1841 byl celkový přínos zemědělství k HDP 427,3 milionu zlatých, zatímco v letech 1911/1913 to bylo 2 092,7 milionu zlatých. Přínos se za 70 let více jak zečtyřnásobil. Důležitým faktem je, že se české země staly nejvíce přínosnou částí Předlitavska, krátce před světovou válkou jejich přínos činil 46,4 % (Jakubec et al., 2008; Lacina, 1990; Jindra et al., 2015).
Tabulka 9: Přínos zemědělské výroby v % k hrubému domácímu produktu
1841 1851 1864 1911/13
Horní a Dolní Rakousy, Solnohradsko, Štýrsko, Korutany, Tyroly, Vorarlberg
31,9 38,9 27,8 20,6
Čechy, Morava, (rakouské) Slezsko 44,9 36,6 39,9 46,4
Halič a Bukovina 17,1 17,7 25,3 22,1
Kraňsko, Přímoří, Dalmácie 6,1 6,8 7,0 10,9
Zdroj: Jakubec et al. (2008), vlastní zpracování (2021)
Závěrem je k zemědělství a živočišné výrobě v českých zemích důležité říct, že během druhé poloviny 19. století dochází ke stálému poklesu osob zaměstnaných v tomto sektoru souvisejícím s růstem produktivity v zemědělství. Zároveň docházelo i k vylidňování venkova a stěhování do měst (Jakubec et al., 2008; Lacina, 1990). Na konci 19. století tvořila malá hospodářství s výměrou do 2 ha zemědělské půdy 48,3 %, měla především rodinný charakter.
Často měli lidé v těchto hospodářstvích pouze nejzákladnější zemědělské vybavení (Jindra et al., 2015; Lacina, 1990). Před 1. světovou válkou bylo již více osob činných v průmyslu než v zemědělství (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015).
16 1.1.4.2 Sekundární sektor
České země v 19. století byly významným průmyslovým centrem, nalezneme zde 13 průmyslových oblastí: severočeská textilní, severočeská hnědouhelná, liberecko-jablonecká sklářská, plzeňská, brdská, pražská, kladenská, severomoravská textilní, mladoboleslavská, severo-východočeská textilní, jesenická, brněnská a ostravská. Jak již bylo zmíněno výše, význam zemědělství klesal a pracující lidé se přesouvali právě do sekundárného sektoru. V roce 1880 byl počet továrních dělníků v českých zemích přibližně 407 000, což byly 2/5 všech dělníků Předlitavska, v roce 1912 to už bylo dokonce 1 123 000 osob, to je celá polovina Předlitavska (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015; Lacina, 1990). Významnou roli v tomto silném růstu hrála železniční doprava a na ni navázaná odvětví (výroba kolejnic, výstavba tratí, výroba lokomotiv).
Struktura průmyslu se během století měnila, do 80. let měl největší podíl textilní průmysl (50-60 % trhu), poté potravinářský průmysl a kovoprůmysl. Pod kovoprůmyslem si můžeme představit hutnictví, kovodělnictví a elektrotechniku. Postupně docházelo k přesunu od tradičního textilního a sklářského průmyslu k technicky novým odvětvím – cukrovarnictví, lihovarnictví, konzervárenství, ocelářství, polygrafie… Textilní a sklářský průmysl vlastnili povětšinou němečtí podnikatelé, zatímco potravinářský průmysl a zpracování zemědělských výrobků bylo v rukou Čechů. Češi se na konci 19. století hojně angažovali v nových oborech, jako byla elektrotechnika, výroba technického skla a automobilů (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015; Jílek, 1986; Lacina, 1990). V tabulce 10 jsou vidět data pro podíl regionů Předlitavska na průmyslové výrobě. Je patrné, že české země zaujímají výsadní postavení, kdy Rakousy byly schopné mít pouze poloviční podíl výroby v českých zemích a méně industriální regiony jako Halič a Bukovina nebo Kraňsko, Přímoří a Dalmácie byly schopné vyrábět objem jen v řádech procent (Jakubec et al., 2008; Jílek, 1986; Lacina, 1990).
Tabulka 10: Podíl regionů Předlitavska na průmyslové výrobě v %
1841 1880 1911/1913
Rakousy 35,2 31,4 29,9
české země 49,3 61,5 56,5
Halič, Bukovina 9,3 4,6 8,7
Kraňsko, Přímoří, Dalmácie 5,2 2,9 5,0
Zdroj: Jakubec et al. (2008), vlastní zpracování (2021)
Vyspělost českých zemí potvrzuje i tabulka 11 na následující straně, kde jsou vidět počty parních strojů. Žádný z ostatních regionů Předlitavska se ani zdaleka nepřiblížil počtu parních strojů v českých zemích. Z dat je patrné, že došlo k růstu a industrializaci ve všech regionech, kdy i Karpatské země se během třiceti let staly, alespoň částečně automatizovanou výrobnou.
Důležitý je fakt, že ačkoliv mají české země kusově nejvíce parních strojů, tak šlo především o malovýrobu a drobné provozy do 5 zaměstnanců, výkon těchto parních strojů byl nízký.
V roce 1902 při sčítání průmyslových závodů v Čechách vyplynulo, že 93,4 % podniků má 0-5 zaměstnanců. Dalších 4,9 % podniků zaměstnává 6-20 lidí, 0,9 % zaměstnává 21-50 lidí
17
(cca 2700 podniků) a pouhých 0,8 % (2 412 podniků) mělo více než 51 zaměstnanců (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015).
Tabulka 11: Počet parních strojů podle regionů
1841 1852 1863 1875
Alpské země 60 155 676 2 427
české země 156 473 2 012 5 956
Karpatské země 1 15 129 570
Přímoří 7 28 63 207
Zdroj: Jakubec et al. (2008), vlastní zpracování (2021)
Vývoj a mechanizace šla postupně mezi odvětvími, nejlépe tuto časovou linii zobrazuje obrázek 2. Nejprve prošla industrializace skrze textilní výrobu a přidružené obory jako předení bavlny, vlny a tkaní. Poté se modernizoval cukrovarnický průmysl a železářství. Obdobný průběh lze zaznamenat (v jiný čas) i u ostatních zemí, třeba v Anglii, která začala s industriální revolucí dříve. V Anglii ovšem chyběl aspekt cukrovarnictví (Myška, 1996; Jindra et al., 2015).
Obrázek 2: Postup modernizace v průmyslových odvětvích v českých zemích
Zdroj: Myška (1996), s. 5
Dalším velmi významným odvětvím sekundárního sektoru na území Čech, Moravy a Slezska byla těžba uhlí, která je významná dodnes. V tabulkách 12 a 13 na následující straně jsou vidět podíly regionů Předlitavska na těžbě kamenného a hnědého uhlí. Je patrné, že se české země staly předním producentem hnědého uhlí, pokles podílu v těžbě kamenného uhlí byl kvůli klesající oblíbenosti tohoto artiklu. Ale i tak si české země uchovaly téměř 90% podíl.
18
V konkrétních číslech se v roce 1880 vytěžilo 5 528 514 tun kamenného uhlí a 6 281 244 tun hnědého uhlí (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015; Jílek, 1986).
Tabulka 12: Podíl regionů Předlitavska v % na celkové těžbě kamenného uhlí
1840 1860 1880 1900 1910
Horní a Dolní Rakousy, Salcburk, Štýrsko, Korutany, Tyroly, Vorarlbersko
5,9 2,8 0,7 0,5 0,5
Čechy, Morava, (rakouské) Slezsko 91,3 91,6 94,3 88,8 89,7
Halič, Bukovina 0 5,6 5,0 10,6 9,8
Kraňsko, Přímoří, Dalmácie 2,8 0 0 0 0
Zdroj: Jakubec et al. (2008), vlastní zpracování (2021)
Tabulka 13: Podíl regionů Předlitavska v % na celkové těžbě hnědého uhlí
1840 1850 1860 1880 1900 1910
Horní a Dolní Rakousy, Salcburk, Štýrsko, Korutany, Tyroly, Vorarlbersko
46,7 55,5 42,9 23,2 15,8 13,7
Čechy, Morava, (rakouské) Slezsko 48,2 40,8 53,0 74,6 81,5 83,9
Halič, Bukovina 0 0 0,6 0,1 0,4 0,1
Kraňsko, Přímoří, Dalmácie 5,1 3,7 4,5 2,2 2,3 2,3
Zdroj: Jakubec et al. (2008), vlastní zpracování (2021)
Co se týče strojírenské výroby, tak v Čechách se nacházelo 10 strojíren a na Moravě dalších 6 závodů, ty vyráběly poměrně pestrou paletu strojů od parních kotlů, turbín a strojů pro doly a hutě, až po komplikované stroje pro cukrovary, lihovary a textilky. Z významných českých strojíren můžeme chronologicky dle data založení uvést: strojírnu Luz v Brně (1821), strojírnu salmovských blanenských železáren (1825), strojírnu Thomasů v Liberci (1832) strojírnu Evans & Lee v Praze (1834), strojírnu Ringhoffer v Praze (1852), specializovanou vagónku v Kopřivnici (1852), závody Götzel & Daněk v Praze (1854). Nakonec pak v roce 1859 vznikla ještě Valdštějnská strojírna u Starého Plzence. Tu v roce 1869 koupil Emil Škoda a přesunul ji přímo do Plzně (Jakubec et al., 2008; Jílek, 1986).
Na konci 19. století začalo docházet k elektrifikaci závodů a od parních motorů a strojů se přecházelo k elektrickým. V roce 1902 už mělo 7,8 % podniků v českých zemích elektromotor. Významně k tomu přispěla práce Františka Křižíka a Emila Kolbena (Jakubec et al., 2008; Jílek, 1986).
1.1.4.3 Terciární sektor
Třetím neméně důležitým sektorem hospodářství v Rakousku-Uhersku byl obchod.
V 60. letech 19. století vznikaly záložny, spořitelny a banky. Tento rozvoj samozřejmě souvisí s pokrokem v oblasti průmyslu, rozvoji komunikační a dopravní sítě. Pravomoci ohledně obchodních a živnostenských záležitostí spadaly pod ministerstvo obchodu (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015).
19
První polovina 19. století je charakteristická ochranitelstvím v zahraničním obchodě – v praxi to znamenalo cla a další poplatky. Například plátenické zboží muselo projít přes zahraniční zprostředkovatele, vývoz skla zase zajišťovali domácí zprostředkovatelé. Naopak v cukrovarnictví již existovali obchodníci. Obchodní činnost se dělila na svobodnou a vázanou.
K provozu svobodné činnosti nebylo potřeba žádných dokladů, vázaná činnost mohla být vykonávána jen na základě úředního povolení. Aby obchodník dostal povolení, musel většinou prokázat své znalosti, mravní bezúhonnost a finanční zajištění. Od 50. let 19. století docházelo k liberalizaci hospodářské politiky v monarchii, od prohibitivního systému došlo k přesunu k pouhé celní ochraně. Byly uzavírány obchodní smlouvy s evropskými zeměmi – s Norskem, Rumunskem, Portugalskem, Švýcarskem, ale i se zeměmi z Asie, jako je Čína, Siam nebo Japonsko. V roce 1850 došlo ke zrušení celní hranice mezi rakouskou částí monarchie a jejími východními částmi (Předlitavsko a Zalitavsko). Obchod mezi Rakouskem a Uherskem je velmi zvláštní případ vzájemně zahraničního i domácího trhu. Západní část monarchie vyvážela do Uher především průmyslové suroviny, tkaniny, železo, chemické výrobky a stroje. Uhry západní části dodávaly zemědělská zvířata a živočišné produkty, potraviny a nápoje. Konkrétně v roce 1910 bylo do Rakouska importováno z Uher zboží za 1,29 mld. a do Uher bylo za Rakouska exportováno zboží v hodnotě 1,39 mld. (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015).
V 80. letech došlo opět k příklonu k ochranářství a protekcionismu, Rakousko-Uhersko začalo ekonomicky zaostávat za dalšími velmocemi. Byly nastaveny celní tarify a platby ve zlatě. Po celé monarchii jsou zestátňovány železnice a dochází k výstavbě přístavů a dalších dopravních sítí (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015; Hlavačka, 1990).
Pokud bychom rozdělili obchod na maloobchod a velkoobchod, tak velkoobchod byl především v rukou Rakušanů nebo německých Židů, český kapitál se uplatňoval především v maloobchodu. Z velkoobchodních surovin Češi obchodovali s cukrem, cementem a koloniálním zbožím. Na konci 19. století také vznikaly první obchodní domy – Haas und Söhne na Příkopech v Praze, Breda & Weinstein v Opavě (Jakubec et al., 2008; Jindra et al., 2015).
Protože v Rakousku-Uhersku neexistovala dostatečně velká obchodní síť, vznikala obchodní oddělení v bankách, ta přes komisionářský způsob prodeje nabízela zboží. Konkrétně Živnostenská banka nabízela 25 druhů výrobků z lihovarů, cukrovarů, výrobků z hradeckých železáren, ale také sléváren a keramiček (Jakubec et al., 2008; Jindra & Šouša, 2000;
Vencovský, 1999).
Celkovou ekonomickou situaci v Rakousku-Uhersku a rozdílnost jednotlivých regionů lze také ukázat na výši přímých a nepřímých daní, viz tabulka 14 a 15 na následující straně. Je nutné podotknout, že některé významné podniky se závody v Česku měly své sídlo ve Vídni, kvůli snadnějšímu přístupu k obchodním možnostem. To znamená, že daně odváděly v Rakousku. Praha byla až třetím nejvýznamnějším finančním centrem monarchie (Jindra et al., 2015; Jakubec et al. 2008).
20
Tabulka 14: Regionální vývoj příjmů z přímých daní (v %)
1841 1850 1860 1870 1880 1890 1900 1913
Alpské země 35,2 37,6 37,3 40,2 40,9 45,6 48,9 52,6
Čechy, Morava, (Rakouské) Slezsko
40,8 43,1 44,5 41,9 41,3 37,5 35,5 32,9
Bukovina, Halič 15,5 13,1 12,7 12,1 12,5 11,7 10,4 9,2
Zdroj: Jakubec et al. (2008), vlastní zpracování (2021)
Z dat je patrné, že do 80. let tvořily největší část přímých daní ty z Čech, Moravy a rakouské části Slezska. Naopak u nepřímých daní byly Čechy, Morava a Slezsko největším plátcem až od roku 1870 do začátku 1. světové války. Nepřímými daněmi se myslí daň potravní, daň cukerní, daň z lihu apod. (Jindra et al., 2015; Jakubec et al. 2008).
Tabulka 15: Regionální vývoj příjmů z nepřímých daní (v %)
1841 1850 1860 1870 1880 1890 1900 1913
Alpské země 47,5 44,6 40,6 40,2 28,8 30,9 20,4 21,6
Čechy, Morava, (Rakouské) Slezsko
32,2 35,1 40,1 45,8 62,6 49,5 63,0 59,5
Bukovina, Halič 15,5 15,1 15,7 10,6 6,4 17,6 13,9 16,7
Zdroj: Jakubec et al. (2008), vlastní zpracování (2021)
1.1.5 Vývoj cukrovarnictví v Čechách
Protože vybraný manažer Gustav Hodek byl významným cukrovarníkem, je důležité pochopit rozmach a vývoj tohoto průmyslového odvětví. K rozmachu cukrovarnictví došlo během průmyslové revoluce, hlavními výrobci cukru byly země západní Evropy s koloniemi v Zámoří, které dovážely tamní zásoby cukrové třtiny. Kvůli dovozu byl cukr poměrně drahý a mohla si jej dovolit pouze šlechta nebo majetní měšťané. V druhé polovině 18. století fungovaly v Rakousku rafinerie na cukr v Terstu, Klosterneuburgu a Rijece. V Čechách byla první rafinérie založena Valonem Josefem de Sauvaigne ve Zbraslavi (Říha, 1976; Pucherna
& Šandera, 1951; Dudek, 1979; Kutschera, 1896).
První výrobna cukru z cukrové řepy v českých zemích vznikla v roce 1783 ve Slezsku.
První pokusy o výrobu cukru z cukrové řepy nebyly moc uspokojivé a na začátku 19. století se od této výroby po celé Evropě ustupovalo. Oproti cukrové třtině byla výroba neefektivní. Kvůli Napoleonově kontinentální blokádě a nemožnosti exotickou třtinu dovážet se průmyslníci začali opět o možnosti výroby z cukrové řepy zajímat. Ve větším měřítku v Čechách začala výroba z řepy v roce 1810 v Žakách u Čáslavi. V roce 1813 se už na území Čech, Moravy a Slezska nacházelo 18 cukrovarů (Říha, 1976; Pucherna & Šandera, 1951; Dudek, 1979;
Bavorová, 2002). Mimo cukrovou řepu byla snaha o výrobu cukru také z javoru cukrového, javoru mléčného a javoru horského. Nikdy se příliš neujala (Kokeš, 1988).
Po skončení kontinentální blokády a opětovném přívalu třtiny do Evropy začaly řepařské cukrovary zaostávat. Aby mohly výrobě třtinového cukru konkurovat, byla nutná
21
inovace a modernizace. Rafinérie z řepy přežily především díky francouzským cukrovarům, kde byla v Evropě jejich největší koncentrace a francouzská vláda je mohutně podporovala prémiemi a celní ochranou. Nápady, experimenty a inovace se z Francie šířily dál do Evropy.
Cukrovarníci z Ruska, Pruska ale i Rakouského císařství se jezdili do Francie učit a podívat na novinky (Říha, 1976; Pucherna & Šandera, 1951; Kutschera, 1896, Dudek, 1985).
Druhým důvodem, proč zůstalo řepné cukrovarnictví v Rakouském císařství zachováno, je pokles ceny obilí v období 1818 až 1840. Zemědělcům se více než obilniny vyplatila pěstovat právě cukrová řepa. V neposlední řadě pomohla rozmachu cukru z cukrové řepy vzrůstající obliba kávy a čaje, který byl slazen. Na začátku druhé třetiny 19. století dochází k rozmachu cukrovarnictví, od roku 1830 do roku 1840 vzniklo jen v Čechách 59 cukrovarů a v následujících obdobích 1841 až 1860 se jejich počet dále zdvojnásobil. Do Čech se dokonce z důvodu nerentability přestal dovážet cukr třtinový a český řepný cukr se začíná exportovat zejména do německých zemí. Pro srovnání s počty v celém Rakouském císařství, nejvíce cukrovarů v českých zemích bylo zaznamenáno v roce 1872, což bylo 225 funkčních cukrovarů. Toto množství tvořilo 95 % všech cukrovarů v monarchii (Dudek, 1979 a 1985).
Obrázek 3: Počty cukrovarů v letech 1829-1919
Zdroj: Diviš (1894); Dudek (1979); vlastní zpracování (2021)
Počty založených a uzavřených cukrovarů jsou přehledněji zaznamenány na obrázku 3 (výše) a 4 (na následující straně). Nejvíce aktivních cukrovarů v Čechách bylo v roce 1878, poté jejich počet začal mírně klesat a po první světové válce bylo na území Čech 168 cukrovarů.
Nejvíce cukrovarů zaniklo v roce 1839 a 1847 (Dudek, 1979; Diviš, 1894). Z dobových záznamů vyplývá, že cukrovary většinou zanikaly z důvodu špatného hospodaření nebo špatně
1
65
52
93
126
207
188 187
170 168
0 50 100 150 200 250
1829/30 1838/39 1848/49 1858/59 1868/69 1878/79 1888/89 1898/99 1908/09 1918/19
Počty cukrovarů
Kampaně v letech Počty cukrovarů v Čechách
22
vybrané polohy, bylo velmi nevýhodné dopravovat do cukrovarů suroviny, a především palivo v podobě uhlí (Diviš, 1891 a 1894).
Obrázek 4: Počty uzavřených cukrovarů v letech 1831-1899
Zdroj: Dudek (1979 a 1985), vlastní zpracování (2021)
Počty cukrovarů v jednotlivých částech rakouské monarchie dokládá i dobový dokument. Jan Vincenc Diviš ve svém pojednání „Příspěvky k dějinám průmyslu cukrovarnického v Čechách“ uvádí následující statistiku – v Čechách, na Moravě a Slezsku bylo dohromady 178 z tehdejších 220 funkčních cukrovarů. V celých Uhrách pouze 26 a samotné Dolní Rakousy obsluhovaly pouze 6 výroben cukru (Diviš, 1894). Konkrétní čísla pro jednotlivá území jsou níže na obr. 5.
Obrázek 5: Počty aktivních cukrovarů v letech 1869/1870 v Rakousku-Uhersku
Zdroj: Diviš (1894), s. 11 1
0 10
3 8
2 6
3
1 0
2
1 1
2 1
0 1 0
2 4 6 8 10 12
1831 1835 1839 1843 1847 1851 1855 1859 1863 1867 1871 1879 1883 1887 1891 1895 1899
Počty uzavřených cukrovarů
Roky
Počty uzavřených cukrovarů
23
1.2 Podnikatelé a manažeři v Rakousku-Uhersku
Slovo podnikatel, nebo německy Unternehmer měnilo během 18. a 19. století svůj význam. Slovo Unternehmer ve svém původním významu znamená ten, kdo dělá něco důležitého. V praxi to byli například lidé zajišťující dodávky pro armádu – obilí a koně (Popelka, 2011). Dobová encyklopedie z roku 1788 napsaná Krünitzem tak označuje i člověka, který realizuje stavební práce. V jeho encyklopedii slovo podnikatel nenajdeme, je tam ovšem zmíněné francouzské synonymum Entrepeneur. V encyklopedii je zdůrazněno, že se jedná vždy o předem dohodnuté kontrakty. Až druhotně je slovo podnikatel ztotožňováno s kamerálními vědami. Dalším významem dle Krünitze (1788) je člověk, který vede obchod, továrnu nebo si podnik pronajímá. Z toho je zřejmé, že pojem podnikatel neměl na konci 18. století jasnou definici a mohl označovat velmi širokou skupinu osob (Popelka, 2011;
Krünitz, 1788). Spřízněným slovem je i fabrikant, jde opět o mnohoznačné oslovení, fabrikantem mohl být jak podnikatel/továrník, tak tovární dělník nebo cechovní mistr.
V průběhu první poloviny 19. století můžeme pod pojmy podnikatel najít kupce, továrníky, obchodníky, průmyslníky a bankéře (Popelka, 2011; Jindra et al., 2008).
Definice, a především identifikace podnikatelů v 19. století, je tak poměrně komplikovaná. Schumann například jako průmyslové podnikatele označuje každého, kdo zaměstnával do roku 1860 aspoň 10 osob a po roce 1860 alespoň 50 osob (Schumann, 1992;
Popelka, 2011). Identifikaci podnikatele navíc ztěžuje ještě existence pojmu Bürgertum, který nemá v češtině žádný ekvivalent. Jde o směs měšťanstva, státních občanů a buržoazie. Spolu s podnikateli tvořila tato složka společnosti hybnou sílu průmyslové revoluce. Měšťany můžeme dále rozlišovat na majetné měšťany a vzdělané měšťany (Popelka, 2011; Brunner, Conze & Koselleck, 1997). Pohled Kocky (1995) a Hesselmanna (1985) ztotožňuje Bürgertum s podnikatelstvem, naopak Schumann (1992), Cassis (1988) a Wehler (1995) tyto pojmy rozlišují. Pojem Bürgertum vidí jako širší pojem, podnikatelé do něj mohli a nemuseli patřit.
Cassis (1988) vidí na rozdíl od Wehlera (1995) Bürgertum za vlastní jádro měšťanstva, podnikatele a buržoazii považuje za nejdůležitější a nejprogresivnější složku hospodářsky aktivních měšťanů.
Anglické slovo manager, které se celosvětově rozšířilo, bylo poprvé použito v oficiálním dokumentu v roce 1589. Manager byl někdo, komu byl svěřen do péče majetek na svou zodpovědnost. Kořeny má v latinském slově manus, znamenající rukou / pod rukou, když v antickém Římě byl některý člověk popsán jako „pod rukou“, znamenalo to, že byl pod něčí mocí, pod některým úředníkem nebo oficírem a ten za něj měl zodpovědnost. Tento termín se dochoval až do středověku a ve 13. století se objevilo v Itálii slovo maneggiare, které bylo označením pro lidi dohlížejícími nad produkcí například v oděvních manufakturách. Ve Francii v 15. století se začal používat výraz manegerie s obdobným významem jako v Itálii. Kolem roku 1700 se stal pojem manager běžným slovem pro popsání kohokoliv, kdo dohlíží nad podnikem (Witzel, 2010).
24
Osoba podnikatele a manažera v historii často splývala, nejvíce u rodinných firem, kdy majitelem a manažerem byl otec rodiny, a poté manažerskou pozici přebrali jeho synové. Se zvětšováním se podniků začala vznikat potřeba pozici manažera zprofesionalizovat, a tak se do této role dostávali lidé mimo rodinu (Odehnalová, 2011).
Z důvodu nedostatku studií zaměřených přímo na podnikatele je v následujících kapitolách pracováno především s pojmem podnikatel, který v 19. století často splýval s rolí manažera.
1.2.1 Geografický a regionální původ podnikatelstva
Regionální původ je důležitý k určení tzv. prostorové mobility, ta je součástí sociální mobility. Mobilitou je myšlen prostorový nebo konfesní přesun beze změny sociálního statutu (Petrusek, Maříková, Vodáková, 1996). Určení původu podnikatele nemusí být jednoznačné, například u sklářů na Šumavě nelze přesně určit, zda pocházeli z Čech, Bavorska nebo z oblasti Horního Rakouska (Popelka, 2011).
Situaci v Rakousku-Uhersku popisuje nejpodrobněji Meixner (2001). Ze vzorku 836 osob bylo 39 % osob narozených v českých zemích, 31 % v některé z alpských zemí a 16,5 % osob mělo původ v německých zemích. Mentschl (1973) provedl obdobnou analýzu na podstatně menším vzorku, ze 150 významných podnikatelů bylo 19 z českých zemí, 8 z Uher, přibližně polovina z rakouských zemí, 25 z německých zemí a několik podnikatelů z ostatních zemí. Podle Mentschla (1973) zažilo Rakousko-Uhersko několik vln přílivu zahraničních podnikatelů. Poslední vlna dle něj přišla v polovině 19. století, kdy do monarchie dorazili francouzští, angličtí a němečtí mechanici a kvalifikovaní technici. S domněnkou o několika vlnách přílivu cizinců pracuje i Matis (1972), ten zdůrazňuje rozdíly mezi jednotlivými regiony monarchie. Vyspělé země jako Vorarlbersko a české země disponovaly silným zastoupením domácího podnikatelstva. To potvrzuje i práce Mathise (1990), jeho analýza 228 velkopodnikatelů ukazuje, že 61 % pocházelo z Předlitavska, 21,5 % z německých zemí, 11 % z ostatních zemí Evropy a 2 % ze zámoří. Obecným problémem těchto analýz je proměnlivost složení obyvatelstva v čase a oborech podnikání (Popelka, 2011; Meixner, 2001).
Konkrétně na Moravě a Slezsku se dle analýzy Česákové (2001) narodilo 48 % podnikatelů na Moravě, 23 % v Rakouském Slezsku, 9 % v Čechách, 8 % v alpských zemích a 8 % v německých zemích. Její vzorek obsahoval 398 osob. Řezníková (2001) zjistila ještě vyšší podíl domácích podnikatelů v českých zemích, a to až 86 %. Z těchto analýz vyplývá, že migrace v českých zemích byla velice omezená a pohybovala se mezi 7-11 % (Česáková, 2001; Řezníková, 2001; Meixner, 2001). V tabulce 16 na následující straně je vidět stručný přehled zmiňovaných výzkumů, data pracují s podnikateli žijícími v období 1800-1914.
