MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií
Katedra sociologie
Porozvodové párování a adaptace v České republice
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Autorka: Bc. Barbora Radová Vedoucí práce: Mgr. Petr Fučík, PhD.
Brno 2018
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně. Veškeré literární a informační zdroje, které jsem v práci využila, jsou uvedeny v seznamu literatury.
V Brně dne 28. 5. 2018
..……….
Barbora Radová
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce panu Mgr. Petru Fučíkovi, PhD. za cenné rady, připomínky a za čas, který mi ochotně věnoval. Také děkuji svému manželovi a rodině, kteří mě během celého studia podporovali.
4
Obsah
Úvod ... 5
1. Výzkumy o porozvodovém párování ... 7
1.1 Typy vztahů po rozvodu a jejich časové kontury ... 7
1.2 Faktory ovlivňující porozvodové párování ... 8
1.3 Pozitivní následky rozvodu a jejich vliv na partnerskou dráhu ... 14
1.4 Adaptace po rozvodu ... 16
2. Teoretické principy porozvodového párování ... 18
2.1 Nedostatečná institucionalizace a deinstitucionalizace manželství ... 18
2.2 Obecná vysvětlení vstupu do nového partnerství po rozvodu ... 21
3. Cíle výzkumu a data ... 23
3.1 Výzkumný soubor ... 23
3.2 Základní populace ... 24
4. Vstup do nového korezidenčního vztahu po rozvodu ... 25
4.1 Faktory vstupu do nového vztahu ... 25
4.2 Vliv faktorů na míru a časový průběh nalezení partnera po rozvodu ... 27
5. Porozvodová adaptace ... 41
5.1 Indikátory porozvodové adaptace ... 41
5.2 Vliv nového vztahu na adaptaci (všichni rozvedení) ... 43
5.3 Vliv nového vztahu na adaptaci (jedinci rozvedení maximálně 5 let) ... 47
6. Diskuse ... 51
6.1 Diskuse faktorů ... 51
6.2 Diskuse indikátorů adaptace ... 52
6.3 Faktory jako indikátory adaptace ... 54
7. Závěr ... 56
Seznam literatury ... 58
Seznam tabulek ... 63
Seznam grafů ... 63
Jmenný rejstřík ... 64
Anotace ... 66
Abstract ... 67
5
Úvod
Pro současná manželství často neplatí pohádkové „žili šťastně až do smrti“. Úhrnná rozvodovost v České republice činila v roce 2016 45 % [ČSÚ 2017], což značí, že rozvodem končí necelá polovina uzavřených manželství. V Evropě není v tomto ohledu naše země ojedinělá, míra rozvodovosti manželství dosáhla v České republice v roce 2015 hodnoty 54,1, přičemž Dánsko mělo v tomtéž roce 56,6, Nizozemí 53,2 a Španělsko 57,9 [Eurostat 2017]. Po rozvodu jsou jedinci postaveni před rozhodnutí, zda zůstat sami nebo zda si najít nového partnera. V dnešní době stojí před tuto volbou mnohem více lidí než dříve, navazování partnerství se oproti minulosti stalo častěji opakovaným jevem, který ve svém životě prožívá větší množství lidí. Tento fenomén zvyšují nejen vyšší míry rozvodovosti, ale i vyšší nestabilita partnerství či větší individualizovanost jedinců [Rabušic 2001].
Význam fenoménu opakovaného navazování partnerství roste, je však zatím na akademickém poli prozkoumáno nedostatečně [Maslauskaitė, Baublytė 2015]. Rozhodla jsem se tedy v této práci zkoumat vliv různých charakteristik rozvedených jedinců na jejich šance vstoupit po rozvodu do nového vztahu. Chtěla bych tím navázat na české autory, kteří se již výzkumu párování vyšších pořadí věnovali. Svým výzkumem na novějších datech z roku 2016 bych mohla dosavadní výsledky aktualizovat a přispět novými poznatky. Vzhledem k tomu, že stoupá podíl lidí vstupujících spíše do nesezdaného soužití než do manželství, uvažovala jsem i o zahrnutí lidí v novém partnerství po rozpadu kohabitace. Avšak kohabitace je velice heterogenní fenomén, zatímco manželství má určité typizované prvky (např. většina lidí v manželství má dříve či později děti, což ale platí pouze u některých typů kohabitací [Chaloupková, Šalamounová 2004]), a také rozpad vztahu sezdaných a nesezdaných lidí je minimálně z právního hlediska velice kvalitativně odlišný. Rovněž párování lidí, kteří prošli institucionalizovanou formou partnerství, a tudíž nesou určité stigma institucionalizovaného rozvodu, má ve srovnání s rozchodem rozdílnou povahu. Pod váhou těchto argumentů jsem došla k názoru, že by nebylo vhodné zkoumat lidi po rozvodu a po rozchodu společně. Navíc i přes to, že čím dál více lidí dnes vstupuje spíše do nesezdaného soužití, korezidenční manželství v České republice zůstává nejčastější formou partnerského uspořádání [Vohlídalová 2014a: 81].
Kromě charakteristik lidí v partnerstvích vyššího pořadí se zaměřím i na ty, kteří po rozvodu nevstoupili do nového vztahu. V mnoha předešlých pracích lze při kritickém čtení nalézt patrný předpoklad, že jedinci, kteří si nenašli nového partnera, jsou hůře adaptováni na
6
porozvodovou situaci. Implicitně se také většinou předpokládá, že člověk si po rozvodu chce najít nového partnera. Pouze malá část textů operuje s myšlenkou, že pozitivní následky rozvodu by mohly být natolik silné, že jedinec po rozvodu bude chtít zůstat sám a i bez nového partnera se dokáže adaptovat na rozvod ve stejné míře jako jedinec, který nový vztah založil.
Mým záměrem bude pomocí různých indikátorů porovnat míru adaptace nově zadaných i nezadaných lidí a ukázat, do jaké míry přítomnost nového partnera ovlivňuje kvalitu porozvodové adaptace.
Tato práce má tedy dva cíle: 1) zmapovat vliv vybraných faktorů na porozvodové párování v České republice a 2) ověřit tezi, že míra porozvodové adaptace nesouvisí s přítomností nového partnera po rozvodu. Výzkum budu provádět pomocí sekundární analýzy na datech z druhé vlny výzkumu České panelové šetření domácností z roku 2016.
7
1. Výzkumy o porozvodovém párování
Výzkumů o párování po rozvodu bylo v akademickém světě věnováno více prostoru než teoretickému bádání, základní otázky na toto téma byly prozkoumány mnoha studiemi, přičemž v určité míře docházejí ke shodným výsledkům. Některé aspekty párování však vykazují nekonzistenci a různí výzkumníci docházejí k různým, často i protichůdným výsledkům, což značí velkou diverzitu života po rozvodu a vysokou míru závislosti na kontextu a možných dalších faktorech, jejichž vliv ještě nebyl testován.
1.1 Typy vztahů po rozvodu a jejich časové kontury
Po rozvodu se jedinec ocitá v situaci bez partnera, a pokud nezůstane single a najde si nového partnera, má různé možnosti, jaký typ vztahu s ním povede. Ještě nedávno bylo nejčastějším typem nové/opakované manželství, což je pojem, který zahrnuje více různých typů vztahů. Pro oba manžele to může být manželství druhého, třetího či ještě vyššího pořadí (čili oboustranně opakované manželství), nebo to může být opětovné manželství jen jednoho z nich, zatímco pro druhého je to teprve první manželství [Coleman, Ganong, Fine, 2000].
Kromě manželství je možnost vstoupit do nesezdaného soužití neboli kohabitace. Jedná se o „soužití dvou jedinců opačného pohlaví, kteří žijí ve svazku podobném manželství, to je mají spolu intimní sexuální vztahy, společně bydlí a společně hospodaří, avšak nejsou oficiálně sezdáni“ [Rabušic 2001: 193]. Nový vztah však nutně nemusí být korezidenční. V poslední době se rozšiřuje fenomén odděleného soužití (spolu, i když zvlášť; living apart together). Jedná se o situaci, kdy partneři prožívají naplňující intimní vztah, ale zároveň si ponechávají podstatný stupeň autonomie – mají oddělené bydlení a finance. Občasně a přechodně sice mohou u partnera přespávat, ale svůj domov mají jinde. Tento trend se výrazněji týká lidí v mladším stáří (young old), kteří jsou rozvedení či ovdovělí [Karlsson, Borell 2002; de Jong Gierveld 2004]. Zahraniční i české výzkumy ukazují, že většina rozvedených lidí volí u svého dalšího vztahu častěji nesezdané soužití než nové manželství [de Jong Gierveld, Peeters 2003; Skew, Evans, Gray 2009; Kreidl, Hubatková 2012; Vohlídalová 2014a]. Ačkoliv například těhotné ženy nebo ženy s malými dětmi mají větší šanci, že po rozvodu vstoupí do nového manželství než do nesezdaného soužití [Hughes 2000; Wu, Schimmele 2005].
Co se týče časového hlediska, výsledky jednotlivých výzkumů jsou různorodé. Wilsonová a Clarkeová [1992] na amerických datech vyzkoumaly, že muži i ženy se znovu ožení či vdají
8
v průměru necelé čtyři roky po rozvodu, ačkoliv časové období mezi rozvodem a novým manželstvím se pohybuje v rozmezí od 1,3 roku do 11,2 roku v závislosti na věku a pohlaví jedinců. Téměř 20 % rozvedených znovu vstoupilo do manželství ve stejném kalendářním roce, ve kterém se rozvedli, a necelých 30 % do dvanácti měsíců od rozvodu. Předpokládám, že pokud by autorky zkoumaly i kohabitace po rozvodu, byla by tato čísla ještě vyšší. Data z Kanady ukazují, že rozvedení, jejichž prvnímu manželství nepředcházela předmanželská kohabitace, si v rámci pěti let po rozvodu nacházejí partnera ve 41 % případů (31 % si vybere kohabitaci, 10 % vstupuje do nového manželství). Do deseti let od rozvodu tato hodnota vystoupá na 60 %. Rozvedení, kteří kohabitovali před prvním manželstvím, mají míru vstupu do nového vztahu značně vyšší – 63 % lidí naváže nový vztah do pěti let a 83 % do deseti let od rozvodu [Wu, Schimmele 2005]. Ve Velké Británii je situace obdobná jako u kanadských rozvedených lidí bez předmanželské kohabitace – v prvních pěti letech od rozvodu se znovu dostane do vztahu 43 % rozvedených1. V Austrálii je toto číslo o 7 % nižší [Skew, Evans, Gray 2009]. Vohlídalová [2014a] zkoumala česká data z roku 2010 a došla k závěru, že do pěti let od rozvodu znovu vstoupí do korezidenčního partnerství 37 % rozvedených. Data z roku 2007 vykazují podobné výsledky. Pět let po rozvodu má nového korezidenčního partnera 31 % žen a 35 % mužů. Po dalších pěti letech čísla stoupla na 38 % u žen a 46 % u mužů [Kreidl, Hubatková 2012]. Při zkusmém srovnání všech výsledků dle chronologického pořadí (při vědomí, že pocházejí z různých zemí), můžeme sledovat spíše sestupnou tendenci jedinců vstupovat po rozvodu do korezidenčních vztahů než její vzestup. Příčinou by mohla být deinstitucionalizace manželství a s tím spojená diverzifikace forem rodinného života, kdy v dnešní době roste fenomén odděleného soužití, který může snižovat podíl jedinců v korezidenčních vztazích. Vohlídalová [2014a] nalezla ve skupině rozvedených lidí 8,8 % mužů a 10,8 % žen, kteří mají partnera, ale žijí odděleně. Tito lidé by možná před třiceti lety vstoupili do korezidenčního vztahu, avšak dnes při větší paletě možných vztahů si zvolili život „spolu, i když zvlášť“.
1.2 Faktory ovlivňující porozvodové párování
Tato podkapitola je věnovaná charakteristikám rozvedených lidí, u kterých je pravděpodobné, že mají vliv na porozvodové párování. Představím faktory, jichž si výzkumy
1 V tomto výzkumu nebyli rozlišováni jedinci kohabitující či nekohabitující před prvním manželstvím.
9
všímají nejčastěji, jako je například pohlaví, věk či děti z předchozího vztahu, i další činitele, kterým se doposud věnovala pouze malá část výzkumníků, kupříkladu vliv zdraví nebo volnočasových aktivit.
Všechny zahraniční výzkumy se shodují v tom, že pohlaví hraje důležitou roli při opakovaném párování, přičemž mužům v drtivé většině přisuzují vyšší míru nalezení nového vztahu a také kratší dobu mezi rozvodem a novým partnerstvím. Pro tento jev se v literatuře vžil pojem „gender gap in repartnering“ [Wilson, Clarke 1992; Hughes 2000; Wu, Schimmele 2005; Ivanova, Kalmijn, Uunk 2013; Poortman, Hewitt 2015]. I v českém prostředí bylo zjištěno, že muži mají větší šanci vstoupit po rozvodu do nového vztahu [Kreidl, Hubatková 2012, 2017; Vohlídalová 2014a]. Kreidl a Hubatková [2012: 148] shrnuli důvody, proč tomu tak bývá: muži benefitují ze svazku více než ženy; ženám trvá déle, než překonají negativní emocionální důsledky rozvodu; ženy mají menší příležitost najít si nového partnera, protože po rozvodu častěji dostávají do péče děti; starší ženy nalézají partnera hůře než starší muži;
a s rostoucím věkem se ženám snižuje velikost sňatkového (či dnes již spíše partnerského) trhu rychleji než jedincům opačného pohlaví.
Také ohledně věku vykazují výzkumy víceméně konzistentní výsledky, a to že starší lidé vstupují po rozvodu méně často do nového vztahu než mladší jedinci. Souvisí to především s věkem vstupu do prvního manželství a s věkem při rozvodu. U obou platí, že čím vyšší věk, tím menší šance vstupu do nového korezidenčního vztahu, přičemž u žen je tento efekt výraznější [Wilson, Clarke 1992; Lampard, Peggs 1999; de Graaf, Kalmijn 2003; Skew, Evans, Gray 2009]. Maslauskaitė, Baublytė [2015] nalezly negativní působení věku u mužů, avšak u žen podle nich závisí na míře genderové rovnosti dané společnosti, přičemž v rovnostářštějších zemích ztrácí věk žen efekt na šanci opětovného párování. Česká data rovněž vykazují negativní vliv věku na porozvodové párování [Kreidl, Hubatková 2017].
Vohlídalová [2014a] nalezla, že věk v době rozvodu, který je vyšší než 41 let, výrazně snižuje u žen šanci na vstup do nového partnerství; u mužů se tento vztah nepotvrdil. Podobně i z výsledků Fučíkova [2008b] výzkumu ohledně heterogamie sňatků uzavíraných po rozvodu můžeme usoudit, že u žen je vliv věku výraznější než u mužů. Obecně za menší mírou vstupu do opakovaného manželství u starších lidí může stát omezený partnerský trh, ekonomické faktory (například záležitosti ohledně dědictví), nebo již naplněná potřeba rodičovství, takže je již touha po dítěti nenutí ke vstupu do partnerství. Starší lidé také zažívají menší tlak svého okolí k tomu, aby si někoho našli, nebo si také mohli najít jiné způsoby, jak žít spokojený život
10
bez partnera [Sweeney 2010; Poortman, Hewitt 2015]. Vyšší věk sice zhoršuje možnost najít si partnera, má ovšem pozitivní efekt na stabilitu nového partnerství. Pokud si tedy jedinec staršího věku najde nového partnera, jejich vztah má větší pravděpodobnost vydržet a bude vykazovat větší stabilitu [Wu, Penning 1997]. Obecně však mají opakovaná manželství vyšší šanci na rozpad než první manželství [Amato 2000; Bumpass, Raley 2007].
Co se týče vzdělání, výsledky výzkumů jsou různorodější a bývají rozděleny zvlášť pro muže a pro ženy. U mužů jsou výsledky konzistentnější, většina studií tvrdí, že vyšší vzdělání činí muže atraktivnější a zvyšuje jejich šance na vstup do nového partnerství po rozvodu [de Jong Gierveld 2004; Maslauskaitė, Baublytė 2015; Vanassche et al. 2015]. Vzdělání žen však vykazuje rozmanitější výsledky. Některým výzkumníkům vyšlo, že lépe vzdělané ženy mají vyšší šanci najít si partnera [Sweeney 2002; Wu, Schimmele 2005], další tvrdí, že vzdělání žen při opakovaném párování nemá vliv [Meggiolaro, Ongaro 2008; Maslauskaitė, Baublytė 2015], a jiní přisuzují největší šanci vstoupit do nového vztahu ženám majícím vzdělání „tak akorát“, tedy ani nejvyšší ani nejnižší [de Jong Gierveld 2004]. Výzkumy prováděné na českých datech ukázaly, že méně vzdělaní lidé (a to především jedinci se základním vzděláním) mají menší šanci na vstup do nového partnerství [Kreidl, Hubatková 2012; Vohlídalová 2014a]. Kreidl s Hubatkovou [2017] sice nenalezli významný vliv vzdělání obecně na šanci nalézt partnera, avšak podle nich má vzdělání vliv na typ vztahu po rozvodu –se vzrůstajícím vzděláním klesá preference kohabitace oproti manželství. Katrňákova a Fučíkova [2009] analýza rozvedených ukázala, že zejména pro rozvedené ženy je vzdělání potenciálního partnera nejsilnějším preferenčním kritériem na sňatkovém trhu, což potvrzuje zjištění, že vyšší vzdělání zvyšuje mužům (ať rozvedeným či nerozvedeným) šanci navázat vztah. Data ukazují, že po rozvodu se snižuje podíl manželství, kde je muž méně vzdělaný než žena, a naopak se zvyšuje podíl sňatků hypergamních pro ženu [Fučík 2008a].
V závislosti se vzděláním jsou zaměstnání a finance také důležitými faktory při hledání nového partnera po rozvodu. Opět ale výzkumy nepředkládají úplně jednoznačné závěry.
U zaměstnání převážně platí, že zaměstnaní muži mají vyšší šanci na nový vztah [Hughes 2000;
de Jong Gierveld 2004; Pasteels, Mortelmans 2017]. U žen předkládají studie protichůdné výsledky. Některé tvrdí, že zaměstnání snižuje u žen celkovou míru opakovaných vztahů [Wu, Schimmele 2005], jiné argumentují, že zaměstnané ženy mají vyšší šanci na nalezení nového partnera po rozvodu než nezaměstnané [de Graaf, Kalmijn 2003; Poortman 2007;
Pasteels, Mortelmans 2017]. Průzkum ekonomických zdrojů má ještě rozmanitější výsledky.
11
U mužů se lze shodnout na tom, že nízký příjem jim v hledání partnerky nepomůže, avšak výsledek Pasteelsové a Mortelmanse [2017], že čím vyšší příjem, tím vyšší šance najít novou partnerku, nebyl v jiných výzkumech nalezen. Hughesová [2000] našla největší šanci na opakovaný vztah u mužů s průměrným ekonomickým profilem. Nalezla tento trend i u žen, což by mohlo naznačovat, že partnerský trh je pro rozvedené otevřen více u střední skupiny socio-ekonomického spektra než pro skupiny na obou koncích této škály. Jiné výzkumy tvrdí, že ženy v nízkých (avšak ne nejnižších) příjmových skupinách mají větší úspěch při nacházení nového partnera oproti ženám s vysokým příjmem. Záleží zde ale také na zdroji příjmů. Ženy dostávající výživné či sociální dávky mají menší šanci na nalezení nového partnerství než ostatní ženy [Hughes 2000; Pasteels, Mortelmans 2017]. De Graaf a Kalmijn [2003] toto potvrdili pro opakovaná manželství, avšak ne pro nesezdaná soužití po rozvodu.
Z hlediska náboženství vykazují výzkumy větší míru shody. Ženy hlásící se k římskému katolictví mají menší šanci nalezení nového partnera než ženy nehlásící se k žádné církvi [de Jong Gierveld 2004]. Když se zaměříme na typ nového vztahu, tak ženy bez náboženské orientace budou s větší pravděpodobností kohabitovat a protestanti obecně mají nejvyšší míru vstupu do opakovaného manželství [Wu, Schimmele 2005]. De Graaf a Kalmijn zkoumali vliv náboženství podrobněji a zjišťovali členství v církvi a četnost návštěv bohoslužeb.
Vyzkoumali, že jedinci pravidelně navštěvující bohoslužby mají větší šanci na nalezení partnera než pasivní věřící a lidé nehlásící se k žádné církvi. Nepřikládají to však náboženským hodnotám, ale spíše tomu, že aktivní věřící mají více sociálního kontaktu. Faktorem pro větší příležitost vstupu do nového partnerství je zde tedy spíše sociální integrace než náboženská víra. Náboženská víra jako taková šanci na nový korezidenční vztah naopak snižuje, protože věřící častěji odmítají kohabitaci [de Graaf, Kalmijn 2003]. V souhrnu tedy vyplývá, že věřící po rozvodu spíše uzavřou další manželství a nevěřící spíše začnou kohabitovat, což oproti věřícím zvyšuje jejich šance na nový korezidenční vztah.
Také předchozí manželství má vliv na porozvodové párování, a to v několika ohledech.
Lidé, kteří před uzavřením prvního manželství kohabitovali, budou v novém vztahu po rozvodu spíše kohabitovat než uzavírat manželství [Wu, Schimmele 2005]. Co se týče časování, výzkumy se neshodují. Některé tvrdí, že předmanželští kohabitanti si nacházejí nového partnera později [Lampard, Peggs 1999], jiné jim zase přisuzují nejrychlejší nalezení partnera [Wu, Schimmele 2005]. Počet předešlých rozpadlých partnerství nemá vliv na šanci nalézt nového partnera, což Poortmanová [2007] vysvětluje větou „the first cut is the deepest“. Tedy
12
rozpad prvního vztahu významně sníží šanci na opakované partnerství, avšak případné rozpady následujících partnerství již nevedou k dalšímu snižování této šance. Počet předchozích partnerů má ovšem vliv na typ nového vztahu – lidé, kteří prošli dvěma či více partnerstvími, vstupují častěji do nekorezidenčních vztahů (oddělené soužití) než lidé po prvním rozvodu či rozchodu [de Jong Gierveld 2004]. Délka trvání předchozího manželství má buď pozitivní nebo žádný efekt na opakované párování. Někteří výzkumníci tvrdí, že čím déle trvalo první manželství, tím větší má jedinec šanci, že si po rozvodu najde partnera.
Pravděpodobné vysvětlení je, že člověk, jehož manželství vydrželo delší dobu, je pro-rodinně orientovaný [de Graaf, Kalmijn 2003; Poortman 2007]. Avšak existují i výzkumy, kde vyšlo, že délka přechozího vztahu nemá signifikantní vliv na nalezení nového partnera [Mott, Moore 1983; Skew, Evans, Gray 2009].
Jedním z nejčastěji zkoumaných faktorů párování po rozvodu je vliv dětí z předchozího manželství neboli vliv rodičovství. Některé výzkumy rozlišují vliv rodičovství jako takového, věk dětí a to, zda dítě s rozvedeným rodičem bydlí nebo nebydlí, přičemž věku dětí a jejich bydlišti často připisují větší význam než samotné jejich existenci. Závěry jednotlivých studií jsou velmi různorodé a často i protichůdné. Víceméně se však většina výzkumníků shoduje na tom, že dítě bydlící v domácnosti s rozvedeným rodičem má na párování větší, a to spíše negativní, vliv než dítě bydlící jinde2 [Hughes 2000; Beaujouan 2012]. Zvláště pokud se jedná o malé dítě3, je šance rezidenčního rodiče najít si nového partnera nižší než u rodičů již nezávislých dětí nebo u bezdětných lidí. A protože takto malé děti bývají většinou v péči matky, jsou to ženy, na koho mívá rodičovství větší vliv [Poortman 2007; Skew, Evans, Gray 2009; Ivanova, Kalmijn, Uunk 2013]. Také větší počet dětí snižuje u žen šanci založit nový korezidenční vztah [Lampard, Peggs 1999; Meggiolaro, Ongaro 2008]. S narůstajícím věkem dětí se však šance rodičů založit nový korezidenční vztah zvyšují [Ivanova, Kalmijn, Uunk 2013]. Otcovství variuje od pozitivního vlivu [Wu, Schimmele 2005], přes žádný [Maslauskaitė, Baublytė 2015], až k negativními efektu na formaci nového vztahu [de Graaf, Kalmijn 2003]. I zde se ale výsledky liší v závislosti na věku a bydlišti dítěte. Zajímavým zjištěním Stewartové a jejích kolegyň bylo, že více než výše zmíněné aspekty může mít u mužů vliv na párování kontakt s dítětem po rozvodu.
2Výjimkami jsou například Graaf a Kalmijn [2003], kteří nalezli negativní efekt na opakované párování mužů i u dětí bydlících mimo jejich domácnost, nebo Skewová, Evansová a Grayová [2009], jež tvrdí, že děti žijící mimo domácnost nemají žádný vliv na porozvodové párování.
3 Skewová, Evansová a Grayová [2009] našly negativní efekt u dětí mladších pěti let, Poortmanová [2007] má tuto hranici na dvanáctém roku dítěte.
13
Bydliště dítěte podle nich nemá vliv na mužovu šanci vstoupit po rozvodu do nového manželství, avšak dítě bydlící mimo jeho domácnost má pozitivní vliv na pravděpodobnost mužovy porozvodové kohabitace, pokud má daný muž častý kontakt s dítětem. Tento výsledek je konzistentní s hypotézou o faktoru otcovství (fatherhood factor hypothesis), která tvrdí, že muži aktivně zapojení do své rodičovské role jsou vnímáni jako dobří otcové, což zvyšuje jejich atraktivitu u potenciálních partnerek [Stewart, Manning, Smock 2003]. České výzkumy se zatím studiem vlivu dětí nezabývaly natolik podrobně. Kreidl a Hubatková [2012] nalezli rozdíl mezi ženami s dětmi a bezdětnými, přičemž ženy mající alespoň jedno dítě mají nižší šanci založit nový vztah. Počet dětí ve výši této šance podle nich nehraje významnou roli.
Vohlídalová [2014a] naopak došla k závěru, že přítomnost dětí mladších 18 let v době rozvodu nesnižuje šanci žen se znovu zadat a u mužů tuto šanci dokonce zvyšuje.
Méně prozkoumaný je vliv hodnotové struktury spojené s tradicionalismem ve společnosti, v níž jedinec žije. Meggiolarová s Ongarovou [2008] zkoumaly párování žen po rozvodu v Itálii a nalezly rozdíl mezi severní a jižní Itálií, přičemž v severní části země bylo pro ženy po rozvodu snazší nalézt nového partnera než na jihu. Připisují to rozdílnému společenskému klimatu kvůli odlišnému šíření druhé demografické tranzice v zemi. Severní část postoupila v tranzici dále a vykazuje modernější a sekulárnější hodnoty, vyšší míru sociální akceptace manželské nestability a z ní plynoucí vyšší počet nových rodinných forem. Naopak jižní část je spíše tradiční, svazek s rozvedenou ženou přináší pro potenciálního partnera sociální a psychologické náklady kvůli nekonvenčnosti tohoto jednání a rodiny těchto mužů se snaží takovým svazkům bránit. Rozvedení lidé v tradičních společnostech mají tedy větší bariéry pro navázání nového vztahu. Na tradičním jihu také děti z předchozího manželství více znesnadňují nové partnerství než na sekulárnějším severu. K podobným výsledkům dospěly i Maslauskaitė a Baublytė [2008], když porovnávaly tradičnější a rovnostářštější země z hlediska genderu.
Dalším z méně zkoumaných faktorů je zdraví. Zde statistiky vycházejí tak, že lidé hodnotící své zdraví jako excelentní mají o něco větší šanci na nalezení partnera po rozvodu než lidé hodnotící své zdraví jako dobré nebo špatné [Skew, Evans, Gray 2009]. Efekt zdraví se zdá být ještě důležitější u opakovaného párování ve vyšším věku [Murphy, Glaser, Grundy 1997]. Některé výzkumy řadí mezi faktory opakovaného párování i rasu/etnicitu. Zde dochází ke shodným výsledkům v tom smyslu, že běloši rychleji a ve větší míře vstupují do nových manželství než Afroameričané a Hispánci [Wilson, Clarke 1992; Bramlett, Mosher 2001].
14
Faktorem urychlujícím navázání vztahu po rozvodu, může být i iniciace rozvodu. Jedinec, který si je vědom dostatečně velkého množství možných nových partnerů, může ukončit své původní manželství, a po rozvodu si rychleji nalezne nový vztah [Sweeney 2010]. Iniciátoři se také obvykle lépe adaptují na rozvod, a tudíž jsou dříve připraveni na nový vztah [Sakraida 2008]. Typ vztahu, který člověk po rozvodu hledá, taktéž může být faktorem párování. Wu a Schimmele [2005] zjistili, že jedinci, kteří chtějí opět vstoupit do manželství, mají dobu hledání partnera delší než lidé, kteří si vybírají nesezdané soužití. U žen byl také nalezen význam volnočasových aktivit mimo domov na porozvodové párování. Čím více jich žena provozuje, tím větší má šanci na navázání nového vztahu [de Graaf, Kalmijn 2003].
Na českých datech byl testován vliv kohorty rozvodu na porozvodové párování. U lidí rozvádějících se po roce 1989 výrazně poklesla tendence vstupovat do nových korezidenčních vztahů oproti situaci za doby komunismu, kdy lidé zakládali korezidenční svazky častěji [Kreidl, Hubatková 2012]. Dalším intervenujícím faktorem je také příslušnost ke generaci. Vohlídalová [2014a] nalezla, že lidé narození v 70. a 80. letech 20. století mají vyšší šanci navázat po rozvodu nový korezidenční vztah oproti lidem z dřívějších kohort narozených. Vysvětlení hledá v souvislosti s věkem, kdy starší lidé mají nižší šanci najít nový vztah, a nebo se změnou hodnot a společenských norem mezi generacemi, přičemž u dříve narozených generací bylo obvyklé uzavírat jeden vztah na celý život, zatímco nyní se stává běžnější sériová monogamie. Tatáž autorka také nalezla významný efekt délky doby od rozvodu ve smyslu snižování šance na nové partnerství v průběhu času. Lidé rozvedení 3–5 let mají o 30 % nižší šanci na nový korezidenční svazek než lidé rozvedení maximálně dva roky. Lidé rozvedení více než jedenáct let mají tuto šanci ve srovnání se skupinou do dvou let po rozvodu dokonce o 70 % nižší.
1.3 Pozitivní následky rozvodu a jejich vliv na partnerskou dráhu
Když se mluví či píše o rozvodu, výzkumníci se spíše soustředí na negativní dopady na rozvádějící se jedince a jejich děti. Často je reportována zhoršená ekonomická situace, zvýšený stres, horší zdravotní stav, ztráta přátel či nutnost přestěhovat se [Wang, Amato 2000;
Johnson, Wu 2002; Hetherington 2003; Raz-Yurovich 2013]. Rozvod ale nemusí být výlučně negativní záležitostí, nabízí i možnost pro pozitivní životní změny, jako například formace nových, více konstruktivních vztahů, větší individuace či osobní růst [Hetherington 2003;
Vohlídalová 2014b]. Amato [2000] uvádí, že ženy (a případně jejich děti) se mohou cítit lépe po oddělení od násilnického muže a mohou mít vyšší pocit autonomie. Rozvedené matky také
15
uvádějí zlepšení v sociálním životě, v pocitu štěstí a v příležitostech vybudovat si kariéru [Acock, Demo citováni in Amato 2000: 1274]. Ve výzkumu Riessmannové uváděly rozvedené ženy po rozvodu vyšší sebevědomí a silnější pocit kontroly, rozvedení muži reportovali lepší interpersonální schopnosti a větší ochotu mluvit o svém soukromí [Riessmannová citována in Thoits 1995: 58]. Mezi pozitiva rozvodu patří i psychologická úleva, typicky toho partnera, který o rozvod požádal [Härkönen 2013]. Kladně můžeme vidět rozvod i z perspektivy Turnera a Avisona [1992]. Ti vyzkoumali, že úspěšně vyřešené životní události mohou mít dlouhodobé pozitivní následky, mohou sloužit jako zkušenosti, ze kterých jedinec čerpá pro sebe a svou budoucnost, a rovněž mohou podpořit efektivitu a růst osobnosti. Když tedy jedinec projde rozvodem, jenž je pro většinu lidí stresujícím, a dokáže se s ním úspěšně vyrovnat, může skrze tuto zkušenost posílit svoji osobnost a pozitiva nakonec mohou převážit nad negativy spojenými s rozvodem.
Z těchto zjištění lze vyvodit různé dopady na porozvodové párování. Jedinci vyrovnaní s rozvodem mohou mít vyšší šanci na navázání stabilnějšího vztahu díky tomu, že se poučili ze svých minulých zkušeností. Jejich větší autonomie po rozvodu však může naopak způsobit, že se budou cítit uvolněnější a spokojenější sami a nebudou mít tendenci hledat si nového partnera. Toto může být umocněno u jedinců, kteří se rozvedli s násilníkem či despotou. Můžeme z toho usuzovat, že když si jedinec po rozvodu nenašel nový vztah, nemusí to znamenat jeho horší adaptaci – mohl jednoduše zjistit, že bez partnera se mu žije lépe. Také lidé s dětmi mohou mít nižší potřebu hledat si nový vztah, a to nejen z důvodu, že by přítomnost dětí vztahu bránila v negativním slova smyslu. Ivanovová a její kolegové vyzkoumali, že rozvedené matky mají nižší šanci na nový vztah než ženy bez dětí.
Tento výsledek interpretují v tom smyslu, že ženy s dětmi již pravděpodobně mají naplněnou potřebu mít dítě, a proto mají i sníženou potřebu hledat si nového partnera [Ivanova, Kalmijn, Uunk 2013]. K podobným závěrům došli i Lampard s Peggsovou [1999].
Důležitý je přitom také vztah s dítětem. Bylo vyzkoumáno, že pokud se rozvedenému dostává podpory od jeho potomka, vyjadřuje nižší touhu vstoupit znovu do manželství [Poortman, Hewitt 2015], což může naznačovat, že dítě dostatečně uspokojuje jeho emocionální potřebu mít blízkého člověka, a proto nepotřebuje hledat partnera.
Ve výsledku lze sice říci, že tak i tak dítě brání jedinci vstoupit do nového vztahu, avšak ve většině případů to bývá řečeno s negativními konotacemi. Přitom však lze z výše uvedeného vyvodit, že na to můžeme mít pozitivní pohled. Při zkoumání porozvodového
16
párování je tedy třeba brát v úvahu obě strany mince – na jedné straně atraktivitu rozvedeného pro potenciální partnery na partnerském trhu a na straně druhé jeho vůli vůbec do nového vztahu vstoupit.
1.4 Adaptace po rozvodu
Období porozvodové adaptace je relativně dlouhodobý proces, při kterém dochází k obnovování a dosahování duševní rovnováhy a znovunalezení životní spokojenosti [Matějček, Dytrych 1999]. Pavlát [2013] uvádí, že rozvedené lze shrnout do tří skupin: někteří se s rozvodem vyrovnají rychle, jiní se s ním vypořádávají dlouho a přibližně desetina lidí se zcela nezotaví nikdy. Podle Hetheringtonové [2003] se po rozvodu většina lidí během dvou až tří let adaptuje na novou situaci, pokud nepřetrvává nebo se neobjeví nový stres. Matějček a Dytrych [1999: 34] uvádějí, že ještě po šesti letech od rozvodu zůstává špatně adaptovaných 36 % žen a 22 % mužů.
Po rozvodu většina lidí zažívá horší psychologický well-being, pokles v pocitu štěstí, zvýšené symptomy deprese či nízké sebevědomí a je náchylnější ke zdravotním problémům [Kulik, Heine-Cohen 2011]. U jedinců neadaptovaných či hůře adaptovaných na rozvod mají tyto symptomy tendence přetrvávat. S úspěšnou adaptací naopak přicházejí pocity uvolnění, zvýšeného sebevědomí a životní spokojenosti. Za dobrou adaptaci na rozvod lze považovat situaci, kdy bývalí manželé vyřešili bytové, finanční, výchovné a partnerské situace, zvládli citové a sexuální odpoutání a nalezli novou perspektivu života, porozvodovou identitu a uspokojivý životní styl [Plaňava 1994; Matějček, Dytrych 1999]. Dobře adaptovaní jsou tedy lidé vyrovnaní s rozvodem, kteří na rozvod pohlížejí kladně, jsou emočně odpoutáni od bývalého manžela, netrpí depresemi či smutkem a jsou spokojeni se svým životem.
Mezi typické faktory, které lidem pomáhají vyrovnat se s rozvodem, patří stabilní zaměstnání a příjem, nový partner (korezidenční i nekorezidenční), kladný postoj k rozvodu, dítě v domácnosti4 či skutečnost, že jedinec rozvod inicioval [Amato 2000; Wang, Amato 2000]. Zdůrazňován je především pozitivní vliv nového partnera, poněvadž nový vztah posiluje odpoutání se od bývalého manžela/manželky, zlepšuje jedincovu ekonomickou situaci a pro většinu lidí je také blízký vztah zásadním faktorem pro pocit štěstí [Booth, Amato 1991;
4 Opačný vliv dětí na porozvodovou adaptaci našly Williamsová a Dunne-Bryantová [2006]. Podle jejich výzkumu se rodiče dětí mladších šesti let adaptují na rozvod hůře než rodiče starších dětí a bezdětní lidé, protože kvůli péči o děti se častěji musejí setkávat se svým bývalým manželem/manželkou. A právě tento častější kontakt většinou zvyšuje stres, vyvolává vzpomínky, a brání tak úspěšné adaptaci.
17
Aseltine, Kessler 1993; Wang, Amato 2000; Hetherington 2003]. Wallersteinová [1986]
dokonce vyzkoumala, že některé ženy se nebyly schopné dobře adaptovat ani po deseti letech, pokud zůstaly bez nového manžela. Existence nového partnera je natolik častý a zdůrazňovaný jev, až se může zdát, že z výzkumů zároveň implicitně vyplývá, že se jedinec bez partnera nedokáže adaptovat na porozvodovou situaci ve stejné míře či kvalitě jako ten, kdo si nový vztah našel. Vliv existence nového partnerství na porozvodovou adaptaci se mi však zdá být mírně přeceňovaný. Domnívám se, že pozitivní následky rozvodu, uvedené v předchozí podkapitole, mohou být stejně silnými činiteli při procesu adaptace, jako je přítomnost nového partnera. Pokusím se tudíž v empirické části mé práce (kapitola 5) ověřit, jak moc přítomnost nového partnera ovlivňuje míru adaptace rozvedených lidí.
18
2. Teoretické principy porozvodového párování
Výsledky výše popsaných výzkumů bohužel nelze zastřešit žádnou všeobjímající teorií o porozvodovém párování, poněvadž žádná dosud nebyla vytvořena. Většina teorií se zabývá spíše navazováním partnerských vztahů obecně. I přesto lze ale najít teoretické perspektivy, které jsou relevantní pro párování po rozvodu, tedy které od sebe oddělují párování prvního a vyššího pořadí nebo první vztahy od dalších partnerství založených po rozvodu či rozchodu.
2.1 Nedostatečná institucionalizace a deinstitucionalizace manželství
V roce 1978 představil Andrew Cherlin teorii nedostatečné institucionalizace manželství vyšších pořadí. Vychází z předpokladu, že sociální instituce organizují sociální role a významně ovlivňují lidské jednání. Instituce rodiny poskytuje jedincům vodítko k tomu, jak jednat v každodenním rodinném životě, čímž přispívá k jednotě a stabilitě rodin. Tato instituce navíc umožňuje sociální kontrolu nad reprodukcí a výchovou dětí. Podle Cherlina byla instituce manželství ustavena pro potřeby prvních manželství, pro něž slouží dobře, avšak pro opakovaná manželství po rozvodu řádně neplní svoji funkci, protože se pro ně ještě dostatečně neinstitucionalizovala. Nedostatečná institucionalizace se projevuje v mnoha aspektech.
Manželství vyššího řádu, zvláště ta, ve kterých jsou přítomné děti z předchozího vztahu, jsou komplexnější a zahrnují více sociálních rolí a vztahů než první manželství [Cherlin 1978]. Dítě například obvykle má kromě vlastních rodičů a sourozenců i nevlastního otce či matku a nevlastní sourozence. Zároveň s nevlastním rodičem pravděpodobně získává i nevlastní prarodiče. Také když si jeho vlastní rodič pořídí dítě s novým partnerem či partnerkou, přibyde i polovlastní sourozenec. Jedním z problémů těchto vztahů je, že nejsou dostatečně zakotveny v jazyku. Macecha a otčím jsou sice vžité termíny pro nevlastní rodiče, avšak jsou zatíženy negativními konotacemi. Dítě pravděpodobně nebude říkat své nevlastní matce macecho, ale slovo máma si bude spíše chtít nechat pro vlastní matku. Pojem pro označení nevlastních prarodičů také není v běžném slovníku lidí přítomen. Chybí zde tedy obecný termín pro oslovování nových členů rodiny. Podle Cherlina je komplexita vztahů umocněna i tím, že nově získané příbuzenstvo většinou nenahradí původní příbuzenstvo, ale přidá se k němu, čímž se může až násobit počet sociálních vazeb a rolí. Kromě nedostatečné jazykové institucionalizace chybí i habitualizované konvence pro každodenní jednání, jedinci v opakovaných manželstvích musejí řešit problémy, které se u prvních svazků nevyskytují, nedostává se jim však k tomu
19
institucionálního vodítka. Nevlastní rodič může mít potíže určit svůj výchovný vztah k dítěti svého partnera, jakým způsobem ho má vychovávat, samo dítě ho třeba nemusí považovat za výchovnou autoritu, což může situaci ještě dále komplikovat. Jedna Cherlinova opětovně vdaná respondentka byla na své vlastní děti mnohem přísnější než na nevlastní, aby nemohla být nařčena z toho, že své děti favorizuje. Dalším příkladem může být střídavá péče. Pokud je dítě ve střídavé péči obou rodičů, přičemž u každého tráví přibližně stejnou dobu, není jasné, které místo má považovat za svůj domov a kdo jsou vlastně členové jeho nejbližší rodiny. Také právo neposkytuje dostatečnou institucionální podporu novým rodinám rozvedených jedinců [Cherlin 1978]. Například právní regulace incestu v České republice pro nové rodiny vzniklé po rozvodu zákon nijak neupravuje. Zakazuje soulož v přímé příbuzenské linii a mezi sourozenci, avšak o nevlastních příbuzných se nezmiňuje [§ 188 zákon č. 40/2009 Sb.].
Opakovaná manželství po rozvodu, což můžeme vztáhnout obecněji na opakované korezidenční vztahy, se tedy musejí vyrovnávat s problémy, které se u prvních manželství nevyskytují, přičemž ale pro jednání v těchto situacích schází institucionalizovaná forma. Lidé, kteří si po rozvodu nacházejí nového partnera, si pravděpodobně tuto skutečnost neuvědomují, ačkoliv určité aspekty řešit musejí. Například pokud mají děti, zřejmě budou brát ohled na vztah dítěte k případnému novému nevlastnímu rodiči a jeho příbuzným, což může ovlivňovat jejich partnerskou dráhu. Obzvlášť pokud mají oba partneři děti ze svých bývalých vztahů, je tato situace ještě komplikovanější. Očekávaný vztah „dítě-nevlastní rodič“
tedy může být důležitým faktorem při navazování vztahů po rozvodu, a to jak na načasování, tak i na typ vztahu [Poortman, Hewitt 2015; McCarthy, Edwards, Gillies 2000].
Na konci výše zmíněného článku předložil Cherlin domněnku, že až se opakovaná manželství po rozvodu stanou běžnějšími, ustaví se pro ně normy, institucionalizují se a začnou se podobat prvním manželstvím. Po téměř třiceti letech však došel k závěru, že se stal opak, že první manželství se začínají podobat opakovaným manželstvím. Místo institucionalizace opakovaných manželských svazků tedy v posledních desetiletích dochází spíše k deinstitucionalizaci prvních manželství. Deinstitucionalizace se vyznačuje oslabováním sociálních norem, které definují chování v manželství. Institucionalizovanou povahu manželství začal podkopávat nárůst počtu dětí narozených mimo manželství a změna dělby práce v domácnosti. S nástupem žen na pracovní trh se dříve oddělené role muže jako živitele a ženy jako hospodyně začaly rozostřovat a očekávalo se, že se institucionalizuje rovnější dělba domácí práce mezi manželi. K tomu však nedošlo v dostatečné míře, muži se sice začali
20
v domácnosti více angažovat, páry ale nemají jasné a habitualizované vodítko, jak práci uspořádat, a musejí si vytvořit vlastní způsob rozdělení práce. To může zvyšovat jejich možnosti zorganizovat si svoje povinnosti dle libosti, což ale při neshodných názorech může zvyšovat i konflikty, které mohou vést až k rozvodu. Později se k příčinám deinstitucionalizace manželství přidalo i šíření kohabitace jakožto alternativy k manželství a legalizace registrovaných partnerství. Cherlin za tímto vývojem vidí dlouhodobé kulturní a materiální změny, které proměnily význam manželství, přičemž vyzdvihuje dvě tranzice. První je tranzicí od institucionálního manželství k „přátelskému“ manželství, kde je kladen důraz na emocionální uspokojení a romantickou lásku ve vztahu, manželé si mají být společníky, přáteli a milenci. Od začátku 60. let 20. století však začala tato představa manželství upadat a nastoupila druhá tranzice směrem k individualizovanému manželství. Role v manželství se stávají více flexibilnějšími a je zde zdůrazňována osobní volba a seberozvoj manželů, od kterého je pak odvozováno, zda je manželství šťastné [Cherlin 2004].
Z hlediska porozvodového párování má deinstitucionalizace manželství vliv na situaci lidí po rozvodu i na nově utvářené vztahy. Obecně můžeme v rámci instituce manželství hovořit o třech aspektech:
„(1) strukturálním, tedy o vzorcích jednání, které jsou k dispozici jako „vyzkoušené";
(2) normativním, tedy o hodnotách a významech, které se s danými typy jednání pojí;
(3) disciplinačním, tedy o formách vynucení daných typů jednání, stigmatizaci, riziku, odmítnutí“ [Fučík 2016: 572]
Při deinstitucionalizaci manželství může docházet u těchto aspektů k jejich rozpojování a nekonzistenci [Fučík 2016]. Co se týče prvního aspektu, ještě na začátku minulého století bylo manželství nejrozšířenějším způsobem partnerského soužití [Kučera 1994], dnes se škála přijímaných způsobů rozšířila o kohabitaci, oddělené soužití či registrovaná partnerství, přičemž většina z nich nemá institucionální formu. „Vyzkoušené“ jsou i formy porozvodového života, například opakovaná manželství. Proměňují se i významy jednotlivých typů partnerství – dříve bylo manželství prakticky jediným společensky akceptovatelným způsobem života v páru, dnes však jsou společností přijímané i další výše zmíněné formy. Dochází i ke změně disciplinačního aspektu, kdy rozvedení nejsou již tolik stigmatizovaní, pohled na homosexuální páry se liberalizuje a těhotenství u nesezdaných jedinců již nutně neznamená povinnost vstupu do manželství. Obecně lze tedy říci, že čím deinstitucionalizovanější manželství jsou, tím se může zvyšovat pravděpodobnost jejich rozpadu, protože existují jiné přijatelné alternativy.
21
V situaci, kdy je rozvod stále běžnější událostí, přestává být tolik stigmatizovaný a snižuje se rozdíl v pohledu, jakým společnost nahlíží na rozvedené a nerozvedené. Tato destigmatizace zvyšuje u rozvedených šanci najít si nového partnera na sňatkovém trhu. Jedinci hledající si po rozvodu nového partnera tedy mají volnější cestu k novému vztahu a zvyšuje se počet jejich potenciálních partnerů. Čím více je rozvodů, tím více je rozvedených na sňatkovém trhu a tím větší je šance, že si rozvedený člověk najde nového partnera [Chiappori, Weiss 2000].
2.2 Obecná vysvětlení vstupu do nového partnerství po rozvodu
Jednou z perspektiv nejčastěji zmiňovanou v souvislosti s opakovaným párováním jsou tři obecná vysvětlení vstupu do korezidenčních partnerství, které shrnuli de Graaf a Kalmijn [2003]. Jsou jimi potřeby, atraktivita a příležitosti. Z hlediska prvně jmenovaného mohou jedince vést k uzavření vztahu jeho emoční, ekonomické či sociální potřeby. Partner mu může poskytnout finanční zajištění, zredukovat pocit osamění či pomoci naplnit touhu po dítěti. Je ale rozdíl mezi jedinci vstupujícími do prvního a opakovaného vztahu, protože potřeby se po absolvování nějakého vztahu mohou změnit. Například lidé po rozvodu mají většinou již nějaké dítě, takže jejich touha po dalším dítěti nemusí být tolik silná, a tedy tato potřeba už pro ně nemusí být relevantní ve smyslu, že by si kvůli ní chtěli najít nového partnera. Opačně může, především pro ženy, působit potřeba finančního zajištění, protože po rozvodu často zažívají velký pokles v příjmu a hrozí jim chudoba [de Graaf, Kalmijn 2003]. Toto však není obecným pravidlem, sociální stát může poskytovanými dávkami zmírňovat negativní ekonomické následky rozvodu. Mezi sociální potřeby může patřit i snaha mít status jedince v manželství či v partnerství. V určitých společnostech či v určité době byli svobodní lidé po rozvodu považováni za odchylku v běžné životní dráze, což mohlo dané jedince motivovat k rychlejšímu nalezení nového partnera [Maslauskaitė, Baublytė 2015]. S deinstitucionalizací manželství a s rozmachem rozvodů a rozvedených lidí však toto onálepkování, a tedy i tato potřeba, ztrácejí svůj význam.
Druhým aspektem vstupu do partnerství je atraktivita jedince pro opačné pohlaví, kdy je většinově přijímána přímá úměra: čím atraktivnější je člověk, tím vyšší má šanci najít si partnera. Atraktivita jedince ovlivňuje načasování této tranzice i skutečnost, zda vůbec vstoupí do partnerství. Opět je zde rozdíl mezi svobodnými a rozvedenými, přičemž rozvedení mívají více vlastností, které mohou jejich atraktivitu snižovat. Příkladem může být dítě z předchozího vztahu (ačkoliv to v určitých situacích může mít opačný efekt) či vyšší věk, jež jsou častěji
22 překážkou pro ženy [de Graaf, Kalmijn 2003].
Třetí argument zdůrazňuje příležitost potkat nového partnera. Čím větší příležitosti jedinec má, tím vyšší má šanci, že najde potenciálního vhodného partnera, a tedy i šanci, že vstoupí do partnerství. Rozvedení mají většinou v tomto ohledu ztíženou pozici, protože bývají starší než svobodní lidé hledající svůj první vztah. V jejich věku je počet lidí bez partnera menší než v mladších věkových kohortách a také již nebývají přítomni v místech, kde typicky dochází k párování (například na školách [Kalmijn 1998]). Jejich sňatkový trh je tudíž omezenější [de Graaf, Kalmijn 2003]. Někteří autoři vidí příležitost k novému partnerství v míře deinstitucionalizace manželství. Dříve by podle nich značný počet rozvedených lidí již do nového manželství nevstoupil, avšak diverzifikace forem partnerství, tedy třeba možnost kohabitace, je pro ně vhodnou alternativou a příležitostí navázat nový korezidenční vztah [Maslauskaitė, Baublytė 2015].
Fučík [2008b] aplikoval tuto perspektivu na konkrétní rovinu párování a uvádí tři úrovně faktorů, které odlišují opakovanou volbu partnera od první volby. Z hlediska osobnosti mají rozvedení již zkušenost s manželstvím, což může přinášet různé dopady na párování5. Na sociální úrovni jsou rozvedení lidé oproti svobodným více či méně stigmatizováni okolní společností. A ze strukturálního hlediska vstupuje do partnerských voleb například vyšší věk rozvedených nebo často již existence vlastního potomka. Z těchto perspektiv je patné, že svobodní a rozvedení mají jiné šance najít nového partnera a že i pouze v rámci skupiny rozvedených se šance na opakovaný vztah liší.
5 Rozvod je také často spojen s redefinicí jedincovy identity a změnou postoje vůči manželství [Araújo, de Oliveira Lima 2016].
23
3. Cíle výzkumu a data
Empirická část této práce má dva cíle. Prvním je zmapovat vliv faktorů na porozvodové párování v České republice. Chci tímto navázat na předchozí výzkumy Kreidla a Hubatkové [2012, 2017] a Vohlídalové [2014a] a za pomoci použití novějších dat zjistit, jak se z hlediska osobních charakteristik jedinců vstupujících po rozvodu na partnerský trh výsledky shodují či neshodují. Vliv těchto charakteristik či faktorů budu zkoumat pomocí Kaplan-Meierových křivek přežití a binární logistické regrese.
Druhý cíl se týká úvah popsaných v podkapitole 1.4, kde předkládám, že pozitivní následky rozvodu mohou na rozvedené působit tak, že nemají potřebu hledat si nového partnera, a přitom se dokáží adaptovat na porozvodovou situaci stejně dobře jako lidé, kteří si nový vztah nalezli. Výzkumy zaměřující se na rozvedené lidi většinou podrobněji zkoumají jedince, kteří si po rozvodu našli nový vztah, tedy například se zaměřují na stabilitu nových partnerství či vztahy nevlastních rodičů a dětí. Avšak o lidech, kteří po rozvodu zůstali single, se ve velkém procentu případů dozvíme, že jim v nalezení partnera brání přítomnost dítěte, nedostatečná adaptace na porozvodovou situaci či jiná překážka, a dále již stojí mimo zorné pole výzkumu [např. Coleman, Ganong, Fine, 2000; Sweeney 2010]. Implicitně se zde předpokládá, že jedinec si po rozvodu chce najít nového partnera a nový vztah je považován za jednu z hlavních strategií, která překoná negativní konsekvence rozvodu [Wang, Amato 2000]. Toto je sice většinový vzorec, avšak existují lidé, kteří si volí jinou cestu, a tito lidé jsou dosud nedostatečně prostudováni. Dala jsem si tedy za cíl prozkoumat skupinu rozvedených jedinců bez partnera, a to z hlediska adaptace na rozvod6. Pomocí sady indikátorů se budu snažit zjistit míru jejich adaptace. Tyto indikátory budu zjišťovat i u lidí, kteří vstoupili do nového vztahu, a výsledky porovnám. Budu se tímto snažit ověřit tezi, že rozvedení bez nového partnera se neliší v míře porozvodové adaptace od těch, kteří si nový vztah nalezli.
3.1 Výzkumný soubor
Výzkumná část práce je postavena na sekundární analýze dat z Českého panelového šetření domácností (CHPS – Czech Household Panel Study), které pro veřejnost využívá název Proměny české společnosti. V tomto výběrovém šetření byl v každém roce v letech 2015–2018
6 Textů zabývajících se adaptací po rozvodu sice existuje celá řada (např. Wang a Amato [2000], Kuliková a Kasa [2014], Yárnoz-Yabenová [2015]), avšak obvykle nerozdělují soubor na jedince s novým a bez nového vztahu a neměří pro ně míru adaptace odděleně – tedy to, jak to chci provést já.
24
opakovaně dotazován náhodně vybraný vzorek domácností žijících na území České republiky.
Používám data z druhé vlny šetření z roku 2016, kterého se zúčastnilo 4 147 domácností. Cílem CHPS je zmapovat životní podmínky českých domácností a charakterizovat změny v životě domácností i jednotlivců. Využívá k tomu tyto tematické okruhy: rodinný život, užívání času, zdraví, vzdělání a trh práce, sociální stratifikace, bydlení, politická participace a občanská společnost. Výzkum zorganizoval Sociologický ústav AV ČR, CERGE-EI a Fakulta sociálních studií MU. Sběr dat byl realizován standardizovanými face-to-face rozhovory s využitím počítače (CAPI) a standardizovanými PAPI a CAWI dotazníky. Provedly jej agentury MEDIAN a STEM/MARK [Röschová 2018]. Veškeré analýzy na těchto datech provádím v programu IBM SPSS Statistics 23.
3.2 Základní populace
Základní populací mých analýz jsou lidé, jejichž první partnerský korezidenční vztah byl manželský (bez ohledu na to, zda mu předcházela či nepředcházela kohabitace) a u nichž toto manželství skončilo rozvodem. Vyloučila jsem tedy z analýzy jedince, kteří v prvním vztahu kohabitovali a až v druhém či dalším vztahu vstoupili do manželství. Domnívám se, že tito lidé mají jiné charakteristiky a zkušenosti, poněvadž si prošli rozpadem kohabitace i rozvodem, a navíc jich je v datovém souboru pouze 22, což je zanedbatelný počet. Partnerstvím po rozvodu mám na mysli jakékoliv korezidenční partnerství (nerozlišuji manželství a nesezdané soužití), přičemž alespoň jeden z partnerů již prošel rozvodem. V případě, že je respondent rozvedený vícekrát, zkoumám párování po jeho prvním rozvodu. V dalším textu používám pojmy jako nový vztah či nové partnerství, je tím myšleno nové korezidenční partnerství či manželství po rozvodu, pro lepší srozumitelnost textu však tuto definici vždy nevypisuji celou.
V nadcházející kapitole uvádím grafické výsledky Kaplan-Meierových křivek přežití a modely binární logistické regrese pro jednotlivé faktory, které předpokládám, že mají vliv na vstup do nových partnerství. V kapitole 5 předkládám výsledky popisné analýzy vztahující se k porozvodové adaptaci rozvedených jedinců.
25
4. Vstup do nového korezidenčního vztahu po rozvodu
Při zkoumání faktorů vstupu do nového korezidenčního vztahu po rozvodu mě zajímají dvě dimenze – míra vstupu a načasování. Obojí ještě rozděleně pro obě pohlaví. Tedy jaký podíl mužů a jaký podíl žen si jak rychle nalézá nového partnera v závislosti na různých charakteristikách. Obě dimenze mohu nalézt v Kaplan-Meierových křivkách. Binární logistická regrese nemá časové hledisko, takže ta mi ukáže pouze míru vstupu, resp. šance na vstup do nového vztahu. Dokáže však vyjádřit vliv daných proměnných v kontextu komplexních vlivů ostatních proměnných.
Mým výzkumným zájmem je zjistit: Jaké faktory ovlivňují míru a časování vstupu do nového korezidenčního vztahu po rozvodu? Faktory jsem vybrala na základě minulých výzkumů a cílem je porovnat jejich závěry s mými výsledky. Výzkumné otázky a hypotézy pro jednotlivé zkoumané faktory zde nevytvářím. Vycházela bych ze závěrů již provedených studií, a tudíž by mé hypotézy byly triviální, protože výsledky by se daly snadno předpovědět.
4.1 Faktory vstupu do nového vztahu
Jelikož jsem neprováděla vlastní výzkum, ale sekundární analýzu dat, nemám k dispozici všechny faktory porozvodového párování, které byly zkoumány dříve v různých šetřeních.
Nemohla jsem využít v analýze například velikost příjmů v době rozvodu či informaci o tom, zda byl respondent iniciátorem rozvodu. Nicméně dostatek základních faktorů k dispozici mám. V analýze přežití a binární logistické regresi tedy využívám tyto vysvětlující proměnné:
pohlaví, věk v době rozvodu, vzdělání, počet dětí mladších 18 let při rozvodu, náboženské vyznání, frekvence návštěv bohoslužeb a délka trvání prvního manželství. Pohlaví nabývá dvou hodnot: muž a žena. Věk v době rozvodu respondenta jsem transformovala do čtyř kategorií:
25 a méně let, 26–35 let, 36–45 let, 46 a více let. Vzdělání nabývá také čtyř hodnot: maximálně základní škola, vyučení + střední škola bez maturity, vyučení + střední škola s maturitou, vyšší odborná škola + vysoká škola. U počtu dětí při rozvodu jsem vzhledem k povaze otázek v dotazníku počítala vliv biologických a adoptivních děti dohromady. Data mi nedovolila zkoumat, zda děti bydlely s respondentem v době jeho rozvodu, což by jistě mělo více vypovídající hodnotu z hlediska šancí na nový vztah než jen konstatování existence či neexistence dětí a jejich počet. Do analýz jsem tedy alespoň zahrnula děti mladší 18 let, u kterých je vyšší pravděpodobnost, že ještě s respondentem bydlely ve stejné domácnosti
26 Tabulka 1. Popisné statistiky proměnných
Proměnná Absolutní četnosti Relativní četnosti
Nový korezidenční vztah po rozvodu
ano 689 64,2 %
ne 384 35,8 %
Pohlaví muž 375 34,3 %
žena 719 65,7 %
Věk v době rozvodu 25 a méně let 154 14,7 %
26–35 let 417 39,7 %
36–45 let 342 32,5 %
46 a více let 138 13,1 %
Vzdělání maximálně ZŠ 59 5,4 %
vyučení či SŠ bez maturity 365 33,4 %
vyučení či SŠ s maturitou 470 42,9 %
VOŠ, VŠ 200 18,3 %
Počet dětí mladších 18 let při rozvodu
žádné 450 41,1 %
jedno 320 29,3 %
dvě a více 324 29,6 %
Náboženské vyznání křesťanské 323 32,4 %
žádné 675 67,6 %
Frekvence návštěv bohoslužeb
alespoň někdy 260 27,4 %
nikdy 690 72,6 %
Délka trvání prvního manželství
0–5 let 254 24,8 %
6–15 let 413 40,3 %
16 a více let 358 34,9 %
Zdroj: České panelové šetření domácností 2016.
a byly na něm závislé, a tudíž mohly více ovlivňovat jeho šanci na nalezení nového partnera.
Kategorie jsem určila takto: žádné dítě, jedno dítě, dvě a více dětí. Poslední kategorii nemělo smysl rozdělovat podrobněji, poněvadž by vznikly skupiny s příliš nízkým počtem respondentů.
U proměnné náboženské vyznání jsem k druhé vlně výzkumu CHPS připojila i data z první vlny, poněvadž v druhé vlně byli dotazováni pouze noví panelisté, kterých bylo pouze 138, což by neumožnilo smysluplnou analýzu. Naopak jsem zde vyloučila pouhých šest případů jedinců hlásících se k mimo-křesťanskému náboženství. Vzhledem k nedostatku respondentů hlásících se k jednotlivým křesťanským církvím jsem nakonec byla nucena vytvořit pouze dvě skupiny:
27
jakékoliv křesťanské vyznání a žádné vyznání. Podobný problém malého množství případů jsem řešila i u frekvence návštěv bohoslužeb, kde jsem z původních šesti kategorií (např. každý den, alespoň jednou měsíčně atd.) také nakonec vytvořila pouze dvě kategorie jedinců navštěvujících bohoslužby: alespoň někdy a nikdy. Délku trvání prvního manželství jsem klasifikovala do tří kategorií: 0–5 let, 6–15 let, 16 a více let. Tabulka 1 přináší deskriptivní charakteristiky využívaných proměnných.
4.2 Vliv faktorů na míru a časový průběh nalezení partnera po rozvodu
V této kapitole představím výsledky analýzy přežití a binární logistické regrese a porovnám je s výstupy ostatních výzkumů. U Kaplan-Meierových křivek přežití pracuji s binární závisle proměnnou – zda jedinec po rozvodu vstoupil či nevstoupil do nového korezidenčního vztahu. Jako nezávisle proměnné využívám výše uvedené faktory a časové hledisko počítám v měsících od rozvodu. Používám data necenzorovaná a cenzorovaná zprava.
Do první skupiny spadají jedinci, kteří po rozvodu vstoupili do nového vztahu. Ve druhé skupině jsou respondenti, u nichž není tato tranzice zaznamenána, a to kvůli ukončení sběru dat (čili tito lidé možná navázali nový vztah, ale stalo se tak až po ukončení výzkumu) nebo z důvodu ukončení analýzy, kterou ukončuji patnáct let po rozvodu (z analýzy tedy vypadávají jedinci, kteří vstoupili do nového vztahu po více než patnácti letech od rozvodu, jedná se však o méně než 5 % respondentů). Pro přehlednější ilustraci používám obrácené křivky přežití, plocha pod křivkami tedy označuje ty, kteří vstoupili do nového vztahu, a plocha nad křivkami jedince zůstávající bez korezidenčního partnera.
V binární logistické regresi používám tytéž závisle i nezávisle proměnné. Pro každé pohlaví jsem vytvořila pouze jeden model, do kterého jsem zahrnula všechny faktory naráz.
Nejde mi o nejlepší možný model, ale o posouzení vlivu všech vybraných faktorů najednou.
Logistická regrese nepřináší naprosto stejné výstupy jako Kaplan-Meierovy křivky, avšak většina výsledků podobná je. Hodnoty koeficientu B a šance (Exp(B)) uvádím pro muže v tabulce 2 a pro ženy v tabulce 3.
Pohlaví
Prvním zkoumaným faktorem bylo pohlaví. Vliv pohlaví se prolíná do všech ostatních faktorů, proto jsem při binární logistické regresi rovnou vytvářela modely odděleně pro muže a ženy. V regresních modelech tedy nemám zahrnutý vliv pohlaví, podle analýzy přežití však
28
Tabulka 2. Výstupy binární logistické regrese – faktory vstupu do nového korezidenčního partnerství po rozvodu (muži)
MUŽI B Std. chyba Exp(B)
Věk v době rozvodu (25 a méně let je ref. kat.)
26–35 let 1,082 0,780 2,951
36–45 let -0,225 0,861 0,798
46 a více let -1,924* 0,937 0,146
Vzdělání (maximálně ZŠ je ref. kat)
vyučení či SŠ bez maturity -0,241 0,873 0,786
vyučení či SŠ s maturitou 0,015 0,862 1,016
VOŠ, VŠ 0,291 0,899 1,338
Počet dětí mladších 18 let při rozvodu (žádné je ref. kat)
jedno -0,847 0,438 0,429
dvě a více -1,537** 0,454 0,215
Náboženské vyznání (křesťanské je ref. kat)
žádné 0,032 0,367 1,032
Frekvence návštěv bohoslužeb (alespoň někdy je ref. kat)
nikdy -0,109 0,411 0,897
Délka trvání prvního manželství (0–5 let je ref. kat)
6–15 let -0,142 0,598 0,868
16 a více let 0,323 0,706 1,381
Konstanta 1,823* 0,923 6,189
Poznámka: Statistická významnost B koeficientu: hladina významnosti *** < 0,001; ** < 0,01; * < 0,05.
N respondentů = 258.
Zdroj: České panelové šetření domácností 2016, vlastní výpočty.
mohu konstatovat, že stejně jako u předchozích studií [např. Kreidl, Hubatková 2012, 2017]
i výzkum na novějších datech potvrdil „gender gap in repartnering“ v české společnosti.
Z Kaplan-Meierových křivek7 (Graf 1) lze jednoznačně poznat, že rychleji i častěji vstupují do nového vztahu muži. Během prvního roku života od rozvodu (případně ještě před rozvodem) si našlo korezidenční partnerku 30 % rozvedených mužů, ženy si nalezly partnera ve 22 % případů. Na konci sledovaného období, tedy po patnácti letech (180 měsíců) od rozvodu,
7 Jednotlivé křivky nezačínají na ose y v bodě 0 kvůli kódování odpovědí u proměnné „měsíce od rozvodu“.
V datech jsem totiž nalezla jedince, kteří začali bydlet s novým partnerem ještě před rozvodem, a těmto jsem přiřadila hodnotu 0. V případě grafu 1 tedy okolo 10 % mužů i žen začalo bydlet s novým partnerem ještě před rozvedením prvního manželství.
