Příloha č. 14 - Souhrnný dokument:
Redigovaná transkripce rozhovorů s respondenty č.l - č.9
Respondent: č. 1 (dále jen "Rl")
Demografické údaje: viz tabulka v kapitole 6.3.2 Design výzkumu a použité metody Výzkumnice: Markéta Voborníková Mašková (dále jen "V")
Místo sběru dat: on-line (ZOOM) Datum záznamu: 29. 11. 2020, 19:00 Délka záznamu: 26:32
Komentář k průběhu rozhovoru: Čas na rozhovor byl z důvodu vytíženosti respondenta omezený na maximálně 30 minut. Ještě před začátkem rozhovoru jsem si proto připravila stručnější osnovu rozhovoru. Jednalo se zároveň o první realizovaný rozhovor, při pokládání otázek je proto možné z mé strany (tedy strany výzkumnice) pozorovat nejistotu při formulaci otázek, a z toho důvodu někdy i nejistotu při odpovídání na straně respondenta. V některých případech považuji formulaci otázek za potenciálně návodnou, což beru v potaz při analýze a interpretaci rozhovoru. Zároveň jsem se pokusila o eliminaci návodné formulace otázek v následujících rozhovorech. Atmosféra rozhovoru byla (navzdory krátké časové dotaci) přátelská a ze strany respondenta j sem nevnímala žádné negativní pocity, které by mohly vést ke zkreslení.
Redigovaná transkripce rozhovoru:
R l : Tak Vás zdravím.
V: Já Vás také. Perfektní. Já se pokusím rychle, když máte jenom tu půlhoďku. Je toho trošku víc, když něco nestihneme, tak se asi nic nestane. Je to tedy výzkum zaměřený na výtvarné umění, zejména na mecenášskou činnost, takže na veškerou finanční podporu i na sbírání umění, podporu mladých umělců. Nejprve jsem se chtěla zeptat, jestli si vybavíte, kdy poprvé jste se začal věnovat výtvarnému umění tak, že byste pociťoval, že k němu máte vztah? Ze je
to oblast, která Vás zajímá a chtěl byste sejí věnovat.
R l : Tak to už si úplně nepamatuji přesně, ale asi odjakživa. Mě vždy zajímala architektura nebo prostředí kolem. A z to přirozeně plyne, že když jsem koupil třeba první byt, tak jsem přirozeně řešil, co v tom bytě bude. Osobně moc neodlišuji mezi uměním a estetikou jako takovou, tedy dejme tomu mezi obrazem a tím, čím se obklopujete v nej obecnějším významu slova. To všechno je pro mě jedna smíchaná kategorie. Umění může být ostatně cokoliv, jak víme.
Nejsem si jist, zda tyto dlouhé odpovědi Vám k něčemu jsou. Co přesně potřebujete? Chcete věk, třeba? Od kolika let řeším umění? Co má být přesně výstupem pro Vás?
V: Spíš asi nějaká inspirace, motiv, moment. Jestli je to třeba rodinná tradice. Spousta filantropů ten vztah získala-
R l : U mě to není rodinná tradice. Prostě mi připadalo, že kvalita života je definována tím, čím je člověk obklopen. A on je obklopen spoustou věcí - a jednu z kategorií, která na nás velmi silně funguje, představuje umění. A jestli tedy můj zájem trvá od nějaké doby, tak od doby, kdy jsem začal podobné věci reálně vnímat - čili asi od puberty to řeším.
V: Dokážete nějak popsat svůj vztah k umění? Co to pro Vás vlastně je? Jestli třeba máte sám pro sebe nějakou definici toho, co je umění?
R l : (zaváhání) Těch definic je strašné množství. Umění je cokoliv, co se za umění považuje, samozřejmě. To, co pro mě je zajímavé umění, kterým se chci obklopovat, tak to jsou věci, které se mnou nějak komunikují. Anebo odpověď - klišé, že jde o okna do jiných vesmírů. Asi taková bude pro mě definice - nebo hodně podobná. Připadá mi, že je podstatné, co člověka obklopuje, i když to vědomě neřeší, tak stejně myslím, že to nějaký vliv má. Takhle bych věc popsal. Já nejsem sběratel, který sbírá a někam své věci zavírá - a potom studuje analýzy, cizí názory nebo cenový vývoj. Nakonec nejsem ani sběratel, myslím. Já Vám pak pošlu hezký článek k tomu. Tam asi možná ještě budete mít víc odpovědí k tématu. Mám rád spoustu věcí.
Někdy je pro mě umění to, co vidíte na skládce, a ani nevíte, kdo to udělal a odkud to pochází.
A někdy jde o drahou záležitost z aukční síně. Já si ale myslím, že oboje může nakonec přinášet podobné druhy pocitů.
V: Ještě by mě zajímala souslednost. Když porovnáte zaujetí pro umění, respektive to, že se ho mecenášsky rozhodnete nějakým způsobem podporovat - a filantropii obecně, lidumilnost a další mecenášské aktivity. Tak jestli si myslíte, že se nejdřív objevilo to, že jste začal
filantropicky podporovat nějaké projekty a pak Vás ex post napadlo, že byste mohl mecenášsky podporovat i umění, anebo to bylo přesně naopak.
R l : Já si myslím zaprvé, že tyto dvě kategorie nemají vůbec žádné propojení. Mohou vedle sebe existovat, ale nemyslím si, že sběratelé umění jsou vždy zároveň mecenáši. To vůbec nemusí tak být, v první řadě. Znám sběratele, kteří mecenáši vůbec nejsou a ani je takové téma nezajímá. V nějaké mini kategorii možná, ale vůbec neřeší věci veřejné. Je zajímá umění z hlediska vytváření kolekcí, z hlediska zájmové činnosti nebo z hlediska rozšiřování ega.
Hromadí majetek. Někdo hromadí firmy nebo peníze a někdo hromadí předměty, které pro něj mají nějakou hodnotu. Samozřejmě spousta sběratelů je nadšená, když jim hodnota sbírky roste i v peněžním vyjádření. Čili znovu - osobně si myslím, že vůbec žádné obecné propojení filantropie a vztahu k umění není. Pokud jde o mě, vývoj byl, jak jsem ho popsal. Řešil jsem, čím jsem obklopen, pak jsem začal zkoumat jednotlivé předměty, které jsou zvláštní, fungují zvláštně a nazývají se umění. Zkoumaljsem, odkud to celé vychází ajakou to má historii. Nikdy nejinak než amatérsky, samozřejmě. No a někdy se stalo, že jsem se při tomto svém zkoumání zároveň stal součástí určitých aktivit, kterým jsem pomohl. Což je v podstatě filantropie.
Galerie X X X je příklad par excellence. Byť tam zůstávají vždycky, kdyby se něco stalo a projekt zkrachoval, zainvestované cihly alespoň na konci. U tohoto projektu mi přišel tehdy zajímavý jednak rozměr sociálního dopadu a druhák příběh. Prostě zkusit vybudovat v Česku nějaké vlastní M o M A (pozn. výzkumnice: The Museum of Modern Art). A třetí věc mi připadala atraktivní, že kdo to nezkusí, ten nikdy nezjistí, o čem podobná aktivita je. Nejde o podnikání, a přesto to má něco s podnikáním společného. Není to ani přímo umělecká angažovanost, ale přesto je umění pro takovou aktivitu nezbytné. Galerie X X X nemá žádné sbírky, jde prostě o kunsthalle. A zároveň je to sociální záležitost. Něco jako kostel nebo maják, ke kterému se vztahuje spousta lidí - umělců i neumělců. Zároveň spousta věcí a aktivit uvnitř má i určité politické konotace, vždy mě zajímala celá šíře toho zážitku. Jak se vše propojuje.
Ale že jsem se stal filantropem v kultuře myslím nevychází přímo jen z mého zájmu o umění.
Pokud podporuji občas nějaké umělce, koupím od nich například něco ve studiu. Ale to není podpora, je to transakce. Jinak nemyslím, že jsem nějak extrémně zaangažovaný v mecenášství umění.
V: Ještě, když se zeptám - myslím, že jste mi na to teď už trochu odpověděl - jestli máte nějaký konkrétní vzor? Předpokládám, že ne asi konkrétního člověka, ale nějaký systém. Například
systém toho, jak financování kultury funguje v Americe - myšleno menší stát, kultura pokrývaná více ze soukromých zdrojů - jestli je to něco, co pro Vás třeba je inspirativní?
R l : Jo, těch inspirací je určitě nesmírné množství - ať už privátních galerií nebo velkých institucí. Co se týkalo popsaného příběhu Galerie X X X . Ale za sebe, když se podívám, tak co udělám, když někam cestuji? Většinou zkoumám, zdajsou v místě nějaké zajímavé galerie nebo kulturní instituce, které - pokud možno - řeší současné umění. Což znamená, že většinou nejdu do historických muzeí, zajímá mě přítomnost. Vlastně mi připadá, že tak se nejlépe procítí energie místa, i když třeba místní kulturu vůbec neznám. A přišlo mi, že něco podobného by bylo dobré mít u nás. Když přijede cizinec do Prahy, tak aby mohl zažít podobnou věc taky. V tom jsem viděl nějaký moment, který mi připadal správně. Máme tady historický Pražský hrad a současnost by měla být zastoupena na podobné úrovni významnosti zážitku.
V: Podporujete kulturu a zároveň i další oblasti. Když je mezi sebou subjektivně porovnáte, je pro Vás mezi nimi nějaký rozdíl? Teď narážím na to, že kultura je označovaná jako oblast, která tenduje k neefektivnosti, kde dopady jsou špatně měřitelné, takže mi připadá, že není moc často v hledáčku filantropů.
R l : Já obecně podporuji věci, o kterých jsem přesvědčený, že jsou dobré, aby se staly. Může to být galerie, může to být kniha, která by jinak nevyšla. Příkladem je třeba několikakilová, X X X , kterou j sem teď sponzoroval. Proč? Přišlo mi dobře, aby existoval kompletní soupis díla umělce X X X . Jak to, že ještě neexistuje? Kdyby se příprava nezaplatila dopředu, tak obsah nikdo nedá dohromady. Nebo jestliže podporuji, v rámci jiného projektu - a to byla samozřejmě taky čirá filantropie - knihu o X X X . Řekl jsem si, že nic takového na světě není, a teď se to může dát dohromady. Takže tímto způsobem, když uvažujete, tak ono vlastně není úplně podstatné, jestli jde o kulturní počin nebo o nějaký jiný počin, dejme tomu, ze sociální oblasti - nebo z nějaké
oblasti, řekněme, společnosti nepříliš zatím profilované. To je jedno. Ale vždycky mám pocit, že něco je dobře, aby se stalo. A pokud se zároveň ukáže, že bych tomu mohl pomoci nějak na svět, tak se toho někdy zúčastním.
V: Takže žádnou předem definovanou oblast věcí, kterou nepodporujete ze zásady, nemáte?
R l : Já to prostě takhle nemám. Já vnímám svět jako příběh. A tím, že já nemám příliš erudici - zcela upřímně - v kunsthistorii nebo v historii umění, tak si odbornosti v tomto segmentu ani
nijak významně nevážím, popravdě řečeno. Já jsem totiž nakonec rád, že podobnou erudici nemám, protože pak je vjem vždy svazující. Díváte se na věci příliš přes to, co jste se už o tom dozvěděl od jiných. Zatímco já vše opravdu hodně vnímám jako unikátní příběhy. Nemám pocit, že věci jsou na stole a zanalyzované. Pokud jde o umění, vlastně příliš nechci fungovat v raciu. Mně naopak připadá zajímavá stránka iracionality a emocí. Ano, spousta věcí se musí strukturovat a organizovat, aby se staly. Aby je vůbec šlo pochopit. Ale vážím si zároveň iracionální stránky.
V: Možná určitou svázanost mohu potvrdit (smích). V rámci toho studia.
R l : Super (smích).
V: Když popíšete trochu ty způsoby, kromě toho, že podporujete, sem tam - jste říkal, nějaké mladé umělce, od kterých kupujete, potom máte Galerii X X X , tak jestli je tam ještě nějaká další aktivita, kterou do oblasti výtvarného umění směřujete?
R l : Teď myslíte výtvarné umění - čistě?
V: Ano, čistě.
R l : Asi jsem podporoval nějaké výstavy v minulosti. Téměř jistě. Zapomněl jsem jaké, pořád se něco děje, takže určitě jsem byl sponzorem nějakých výstav. Protože každá výstava něco stojí, dát ji dohromady, samozřejmě. A určitě jsem pomáhal dělat nějaké katalogy. Také už si nepamatuji jaké (smích), ale určitě také. Ostatně Galerie X X X má i spoustu knížek vydaných.
Ta publikační činnost je bohatá. A spousta těch knížek vyžaduje kromě toho, že Galerie X X X běží jako kunsthalle, podporu separátně - jako projekt. Ale teď kdybyste po mně chtěla, abych vše vyjmenoval, tak to už nepůjde.
V: Stačí jmenovat způsoby - konkrétní projekty určitě nejsou třeba.
R l : Jo, takže takhle asi.
V: Ještě když se zeptám na to sbírání. Máte něj akou preferovanou formu, obsah toho, co sbíráte?
Máte nějak profilovanou tu sbírku? Či je to „pouze" o tom, že je to člověk, jehož projev je vám blízký - a tak ho sbíráte?
R l : Opět nemám, protože mi právě vyhovuje naprostá chaotičnost, která má jediný společný jmenovatel v tom, že věc vyvolá můj zájem. Dalo by se určitě sestavit pár konkrétních kritérií.
Například nevlastním moc žádné významně staré umění. Zajímají mě spíš současné věci nebo alespoň moderní věci. Ale jinak jde o opravdu široký a eklektický průřez. A asi je ještě důležité, že ve vztahu k umění neřeším vůbec investorský aspekt. Já prostě nemám žádné věci nakoupené proto, že si myslím, že to je dobrá investice. To mě vůbec nezajímá.
V: Potkal jste se někdy s nějakou překážkou? Teď se opět bavíme čistě jen o té kultuře - nebo o výtvarném umění. Co si třeba myslíte, že další filantropy může odradit od toho, že by se do podpory výtvarného umění - nebo do podpory kultury obecně - pustili?
R l : No, já jsem nějak přesvědčený, že - ale to opravdu berte spíš anekdoticky - že překážkou vlastně může být přesilovka všech těch kunsthistoriků a lidí, kteří se kolem umění motají a kteří se snaží běžného člověka s normálním zájmem vzdělat. To může být silně kontraproduktivní, protože v řekněme slabším jedinci vyvolají pocit, že umění vůbec nerozumí. A že jde o nějaký vesmír, do kterého je nezbytné vstupovat výhradně s velkou erudicí. A vlastně ho to díky tomu přestane bavit. To si myslím, že se může snadno stát. Nebo člověka, který má nějaký názor a nemá dostatečně sílu chápat, že svět umění je čirá hra, že tam nakonec nemusí být žádná kritéria, podle kterých se dá cokoliv posuzovat. Fakt, že spousta kunsthistoriků mezi sebou souhlasí, a tím tvoří konsenzus, ještě nic neznamená. I kdyby s něčím souhlasilo 99 % kunsthistoriků, tak to neznamená, že na věc nemůžete mít vlastní a úplně opačný názor. Umění má být o kognitivní svobodě. Takže mi přijde, že síla všech těch odborníků, kteří se ve světě umění pohybují a jsou vzdělaní podobnými školami, může být velká překážka (smích). Já si myslím, že čím méně o umění víte, o to víc si můžete užít dobrodružství objevování. Vzdělávat seje lepší až v druhém kroku.
Ale jinak ještě já vím, co chcete slyšet, že tady není trh s českým uměním a že tady nejsou dostatečně přístupné galerie. Já si myslím, že tohle všechno se za poslední desetiletí strašně zlepšilo. Co se týká přístupu k tomu, že někdo má řekněme byt a má ho vybavený věcmi z IKEA, ale má pocit, že by bylo fajn, aby tam něco pěkného a originálního měl na stěně, tak si
myslím, že dnes existuje i spousta výborných on-line projektů, kde si může kdokoliv koupit opravdu dobré umění. A dostane se k němu. Přístup - respektive bariéra - už je úplně jiná, než byla třeba před deseti lety. To je skvělé.
V: Ještě když se zaměřím na financování institucí, které j sou v podstatě státní - Národní galerie a další instituce, které jsou v těch středoevropských - nebo spíš kontinentálně evropských - podmínkách financované převážně státem. Myslíte si, že tam by měla proběhnout nějaká změna? Více dělit ten způsob financování mezi soukromý sektor, anebo si myslíte, že současný systém je vyhovující?
R l : To se nedá úplně naplánovat. Já si myslím, že kdyby tam bylo schopné vedení (a pan Fajt se o to u Národní galerie trochu snažil), tak by řeklo: pojďme si vytvořit ještě jednu nohu financování a pojďme najít nějaké patrony naší galerie z privátní sféry. Dala by se z toho udělat prestižní věc a třeba by z toho byly i velmi zajímavé peníze. A jak říkám, bývalý ředitel Fajt se oto snažil a já j sem byl jedním z prvních patronů v novém klubu. Nápad mi přišel fajn, protože klub opravdu fungoval jako klub za pana Fajta. Patroni se mezi sebou znali nebo se měli zájem poznat, protože nápad zahrnoval i dvě tři akce za rok pro ty sponzory nebo řekněme členy klubu. Další peníze se vybraly třeba skrze aukci, kde privátní osoby dražily dar pro galerii od jiné privátní osoby. Tenkrát si pamatuji, že jedna akce byla o tom, že lihovarník Zufánek věnoval vzácné lahve absinthu, které se opravdu dobře vydražily - vybrala se pro Národní galerii částka v řádech milionů. Ale připadá mi, že podobné privátní financování se nedá úplně naplánovat, protože buď je v instituci schopný department a charizmatický ředitel, který dokáže takový zájem u privátních osob vzbudit anebo ne. Ale samozřejmě, pokud se mě ptáte na to, jak by financování optimálně mělo vypadat, tak si myslím, že určitě je lepší stát na více nohách.
Pokud by se podařilo najít dost financujících subjektů - ať už z řad právnických nebo fyzických osob, tak zároveň věc funguje i marketingově. Každý člen klubu o tom vypráví dalším lidem a popisuje, co se tam děje. A toho chcete dosáhnout. Vy nechcete mít Národní galerii, o kterou se nikdo pořádně nezajímá. Chcete mít živou instituci, o které se mluví a jejíž program a obsah je společenské téma.
V: Napadá vás ještě nějaké úskalí nebo něco negativního, co by to mohlo přinést? Protože se teď třeba hodně mluví o etických otázkách: kdo financuje umění, jaké peníze jsou společensky přijatelné, jaké ne - spíše tedy s ohledem na to, jakým způsobem to třeba legitimizuje činnost, kterou daný mecenáš provozuje.
R l : Já bych podobnou diskusi bral za relevantní dejme tomu u start-upů. Jaké peníze start-up financují pro mě například je důležité. Zabývám se start-upy, a proto tento příklad. Ale překvapivě - ale jde čistě o můj soukromý názor, který nikomu nevnucuji - je mi to úplně jedno u podpory umění. Pokud někde platí známá formulka "wash your dirty money through our art", klidně. Jestliže někdo vpustí do uměleckého světa peníze a má pocit, že se tím nějak vykoupí, ať to udělá. Ať má každý možnost se vykoupit z minulých hříchů, vždyť to je fajn. A pokud to dělá takhle - přes kulturu, podporu umění a kreativity, tak za mě lepší, než když si koupí třeba letadlo.
V: Setkal jste se někdy s nějakou negativní zpětnou vazbou týkající se Vašich aktivit na poli výtvarného umění?
R l : Setkal hned na začátku. Pamatuji si na legendární díl jednoho pořadu, který byl o naší nové galerii. Určitá skupina lidí na české umělecké scéně tehdy měla pocit, že u nás není - byť je to privátní instituce - nezávislá kurátorská komise, která by tam měla být přizvána, aby tvořila obsah. Tvůrcům pořadu se nelíbilo, že přestože je naše instituce čistě privátní aktivita, tak že sami majitelé rozhodují o všem. Výsledkem byla docela drsná kritika ve smyslu, že zakládat velké privátní galerie, které se chovají, jak chtějí, je kapitalisticky nehorázné. A že už to ze světa dorazilo i k nám. Už jde o hodně starou věc, ale pamatuju si, že mě tenkrát překvapilo, jak rychle se podařilo někomu z řad progresivních levicových umělců vytvořit problém a z jejich pohledu identifikovat slabá místa. Já teď ten názor nekritizuji ani s ním nepolemizuji. Jen mě to tenkrát nesmírně překvapilo. Mě podobné uvažování vůbec nenapadlo. Já myslel, že v naší aktivitě každý uvidí jen samá pozitiva.
V: Myslíte si, že by filantropie nebo úžeji mecenášství mělo být společensky více propagováno?
Ze je to věc, která není dostatečně společensky zakořeněná? Případně napadá Vás nějaký způsob, jak by se to mělo dělat?
R l : Já si myslím, že ano. A myslím, že se významně povědomí společnosti posunulo za posledních deset let. Osobně asi deset let pomáhám financovat časopis X X X , což je čtvrtletník o filantropii v Česku. Najdete v něm rozhovory s různými mecenáši, kteří popisují svoje motivace, proč to nebo ono dělají. Nejen s mecenáši českými, ale taky zahraničními. Tam jsou úvahy často mnohem zajímavější, protože zahraniční pohledy jsou už hodně kultivované a
vytříbené generacemi. A dostanete i různé návody, jak vlastně, když má člověk v sobě nějakou podobnou myšlenku, postupovat. Nemluví se zde tedy pouze o filantropii v kulturní sféře. Ale také o ní. Takže já si myslím že ano, určitě. A pokud někdo má pocit, že mu kultura připadá jako jeho téma, tak perfektní. Určitě je ovšem potřeba o tématu filantropie hodně mluvit,
protože jinak bude stále marginální.
V: A ten nejlepší způsob - nebo podle Vás preferovaný způsob - by měla být spíš takováto osvěta pomocí těch organizací, že se o tom mluví ve veřejném prostoru...
R l : Já si myslím, že jo. Myslím, že by to mělo být téma - ať už ve veřejnoprávních médiích, soukromých médiích. Ideálně sdílet příběhy lidí, proč věci dělají, jak je dělají, jak k tomu dospěli. Protože co je mecenášství v libovolném podání? Nakonec jde vždy o součást unikátního životního příběhu. A ten životní příběh je nějaké širší pojetí vlastní identity. Jak já jsem. A co já jsem. Jsem spoustu věcí, mám nějaké talenty, znalosti, majetky, ale zároveň
unikátní příběh a aktivity. To, čemu věnuji pozornost, to jsem také já. A mecenášství častokrát u většiny lidí není o tom, aby se jen tak někam poslaly nějaké peníze potom, co patnáct minut něco zkoumám. Aleje to opravdu o tom, že jsou s těmi věcmi. U kultury speciálně. Pokud jde třeba o mecenáše, co podporují nějaká divadla, tak to není o tom, že je podporují jednorázově, když někde nevyšly peníze na nějaké představení. Oni často dlouhodobě podporují třeba nějaké svoje oblíbené soubory. Umožňují jim fungovat. Ostatně v Galerii X X X to děláme taky. Tam máme oblíbený soubor X X X , který nám připadá geniální. Velké ovace sklidil v třeba v Japonsku. V podstatě, kdybychom ho nepřijali my do naší budovy se zkušebnou, tak by pro něj asi bylo těžké najít nějakou scénu, kde by mohl svoje věci dávat dohromady. Myslím si, že to není tak, že mecenáš jenom dává. On i hodně dostává. Dostává obohacení svého životního příběhu.
V: Ještě jedna závěrečná otázka. Cítíte se Vy sám být mecenášem?
R l : To je dobrá otázka. Mě by to nikdy nenapadlo, se musím přiznat. Ale pak se to slovo začalo používat v pár článcích, co o mně někdo napsal. A všichni zkopírovali, že jsem investor a mecenáš nebo filantrop a ekonom. A takhle to tam dali. Mně to přišlo úsměvné a samozřejmě se tomu úplně nebráním. Je pravda, že nějaké větší peníze představovaly aktivity typu Galerie X X X . A ty aktivity jsou viditelné. Ale rozhodně se necítím být mecenáš. O sobě bych to sám neřekl. Protože jsou lidé, kteří opravdu třeba polovinu svého majetku někde rozdávají a mají to
jako hlavní fokus svých životů. Což je skvělé, ale tam já nejsem. Pro mě je to nějaká paralelní linie mezi dalšími spoustami jiných aktivit, které mám.
V: Skvěle, díky moc. Tak to je za mě všechno.
R l : Já teda nevím, co s tím chcete dělat, s těmi odpověďmi, protože mi připadá, že se nijak nedají zařadit do nějakého hodnotového systému. Nemá to „od nula do deseti" škálu, mé odpovědi. Tak jenom otázka na Vás, co s tím chcete dělat?
V: On je to pořád kvalitativní výzkum, nejde to v podstatě škálovat. Nicméně vybrala jsem si tento způsob rozhovoru proto, že mecenáši jsou poměrně těžko zkoumatelná skupina. Zaprvé ty jejich aktivity jsou neuvěřitelně rozličné, takže se to těžko mezi sebou srovnává. A za další si myslím, že cílem tohoto výzkumu není získat nějaký obecný přehled o tom, jak většinově se ta skupina chová, ale spíš podat nějaký ucelený obraz.
R l : Rozmanitost - popsat vlastně v tomto segmentu.
V: Porozumění podle mě i tomu, jak ti lidé nad tím uvažují, co pro ně filantropie/mecenášství znamená, jakou pro ně představuje hodnotu. To si myslím, že je to, co bych tím chtěla postihnout. Uvidíme.
R l : Zajímavé, no. Já jsem přesvědčený, že tam budou motivace strašně rozmanité. Budou nadšenci, kteří opravdu o tématu budou hodně vědět. A tím, že o tom hodně vědí, tak jsou často dobří investoři. Protože oni opravdu chápou trendy, jak se vyvíjejí a tak podobně. A baví je příběhy s tím spojené. A já proti tomu vůbec nic nemám, já to akorát takhle nemám za sebe.
Byť třeba o tom trošku taky něco vím. Ale takový úhel uvažování mi připadá mnohem méně zajímavý než to, čím se obklopuji. A pro mě je umění kategorie třeba jako bydlení. Bydlet dobře je fantastická zkušenost. Většině lidí je to ale úplně jedno. Když jim bydlení splní pragmatickou
možnost zaparkovat a vyjet výtahem do bytu, kde si uvaří a přespí, tak tím skončila jejich schopnost a ochota téma posuzovat. Ale pro mě třeba fakt, jak člověk bydlí, co doma zažívá, j ak se j eho tělo vztahuj e k prostoru kolem, j e strašně zásadní kategorie, pro kterou ani nemáme, bych řekl, úplně přesný název. Protože architektura je něco trochu jiného. Takže se zde pohybujeme na pomezí mezi architekturou a asi uměním. Takže jo, to bude zajímavé. Tak, až práci dopíšete, tak případně pošlete.
V: Ona bude určitě dostupná veřejně on-line v systému ISu Masarykovy univerzity.
Ale jinak se snažím tímto výzkumem pokrýt i diverzitu těch mecenášů v tom smyslu, že samozřejmě oslovuji i mecenáše mimo Prahu - kde lidé také provozují vlastní galerie, sbírají umění, zpřístupňují svoje sbírky veřejnosti, dají je do správy samosprávy a tak dále.
R l : Já Vám ještě pošlu rozhovor k tématu, co j sem měl projeden umělecký časopis. Tak klidně, kdyby se Vám tam něco líbilo, tak jde o veřejný text - a klidně si z toho něco můžete vyloupnout.
V: Super. Mohu Vás požádat ještě o laskavost - a to o podpis formálního souhlasu se zpracováním osobních údajů? Elektronicky podepsané určitě stačí.
R l : Není problém, tak jsme to zvládli za dvacet tři minut.
V: Krásné. Díky moc.
R l : Tak hezký večer, mějte se.
V: Vám také, na shledanou.
R l : Nashle.
Respondent: č. 2 (dále jen "R2")
Demografické údaje: viz tabulka v kapitole 6.3.2 Design výzkumu a použité metody Výzkumnice: Markéta Voborníková Mašková (dále jen "V")
Místo sběru dat: Festina Leňte, Horoměřická 8, Praha 6 Datum záznamu: 10. 12. 2020, 8:00
Délka záznamu: 1:54:34
Komentář k průběhu rozhovoru: S respondentem č. 2 jsem se setkala v době rozvolnění protipandemických opatření osobně v kavárně. I díky tomu se podařilo vytvořit během rozhovoru velmi přátelskou a neformální atmosféru, která způsobila, že jen nahrávaná část rozhovoru trvala téměř dvě hodiny. Během vedení rozhovoru jsem nezaznamenala ze strany respondenta žádné negativní pocity nebo bloky, které by mohly způsobit zkreslení rozhovoru.
Témata jsme diskutovali velmi zevrubně a také zeširoka, díky čemuž jsem mimo jiné získala bližší představu o realitě financování soukromých kulturních institucí v prostředí menšího města.
Redigovaná transkripce rozhovoru:
V: (...) Dokončuji teď diplomovou práci a čekají mě státnice. Zároveň ale pracuji na plný úvazek už asi tři roky (...).
R2: A v oboru?
V: Ne. Pracuji jako fundraiser v neziskové organizaci, takže řeším granty, udržuji kontakty s velkými dárci.
R2: Tak to mám radost, to mi pomůžete.
V: Bohužel ale nepracuji v kulturní instituci (...). Mojí náplní práce tedy je psaní grantů a komunikace s podporovateli. Snažím seje tedy udržet v obraze o tom, na čem jako organizace aktuálně pracujeme - a proč by nás případně měli podpořit. (...)
R2: Jsem zvědav, co z Vaší práce vznikne.
V: To já též (pousmání). (...) Ona je ta fundraiserská profese velmi inspirativní. Člověk (...) má možnost mluvit se zajímavými lidmi a spousta z nich se nevěnuje jenom tomu tématu, na které se zaměřuje naše organizace, ale podporuje právě i kulturní aktivity. Proto mě napadlo, že by bylo skvělé to propojit - tedy mou profesi s tím, co studuji, a co mě baví, a to je to výtvarné umění (...).
R2: A ještě možná jedna z posledních otázek, kterou bych měl: jak jste na mě narazila?
V: Já (...) v rámci té práce sháním respondenty, kteří podporují to umění různými způsoby.
Tedy nejenom lidi, kteří podporují finančně nějakou instituci, která už je etablovaná, například Národní galerii, ale zároveň i ty, kteří třeba budují vlastní sbírku a poté ji třeba zpřístupňují za nějakých příznivých podmínek veřejnosti, jako to dělá například X X X . A zároveň jsem pátrala i po lidech, kteří zakládali nějakou výstavní instituci - ať už sbírkotvornou, nebo čistě jen jako výstavní prostor. A tímto způsobem se snaží pozdvihnout tu kulturu v nějakém například menším městě. A tak jsem právě narazila na Vás.
R2: To je pěkné, že se dá na mě takto narazit. To mám radost, protože člověk vždycky sleduje ty kanály, jak se u nás lidé objeví - a na základě toho usuzuje, na čem můžeme zapracovat víc a na čem míň. Takže proto se také ptám - jestli ta naše instituce je trošku viditelná i jinde než v X X X kraji. A jestli to děláme tak, že si toho lidé všimnou.
V: Mě právě překvapilo, kolik těch institucí je. Na první pohled, když se tím člověk úplně nezabývá, nehledá to cíleně, tak jsem si říkala, že v těch menších městech takových institucí tolik nebude. A pak jsem byla mile překvapená, kolik lidí se umění věnuje tím způsobem, že zakládá nějakou galerii. Jako je právě X X X nebo X X X v X X X (...).
R2: Já si myslím, že na můj vkus je jich stále málo. (...) Tím myslím na množství lidí, kteří se třeba dostali k penězům, a to takovým, že nejsou schopni je za svůj život utratit. A mohli by přemýšlet nad něčím smysluplným - například nad tím, co udělat pro okolní svět. Bohatých lidí už je dost, ale málo se zapojují do těchto věcí.
V: To si myslím také.
R2: Spíš stále lidé „počítají ty nuly" a těší se z toho, jak jim to na účtu hezky roste. A když potom vyletí někde komínem, tak z toho asi má radost maximálně ta rodina. Já jsem měl takovou příležitost, když jsme kdysi za ten náš projekt dostali nějaké ocenění. Jmenuje se to X X X , jsou tam různé kategorie - nějaké kanceláře, obchodní prostory... A kromě toho tam byla kategorie „nezařazených objektů", které neslouží primárně byznysu. Já jsem si nedělal moc velkou naději, protože jsme byli nej menší z těch projektů. Kromě nás tam byly velké projekty, jako Baťův mrakodrap - v podstatě památky, které byly všechny financovány buď státem, krajem, nebo z evropských dotací. M y jsme byli jediní, kteří jsme byli soukromě financováni. A to si myslím, že nakonec zvítězilo. Bylo mi dost teskno, když jsem tam poslouchal ty lidi, kteří se baví o těch kancelářích, o obchodních prostorech a o tom, jak každý ten centimetr čtvereční musí vynést dostatek peněz. Všichni jsou zaměřeni na ten efekt ekonomický. Na konci jsem měl možnost při udělování té ceny vystoupit a hovořil jsem o tom, že tam je taková „smetánka", že mezi nimi vidím spoustu lidí, kteří by si takovéto projekty mohli dovolit a že bych to rád využil, abych je podnítil k tomu, aby právě, když se k nějakým těm penězům dostanou, tak aby je věnovali na nějakou bohulibou činnost. A myslím, že se mi to moc nepovedlo.
V: Za zkoušku to stojí (pousmání).
R2: Za zkoušku to stálo (pousmání). Chodili za mnou a plácali mě pak při nějakém tom chlebíčkovém rautu po zádech, jak jsem to hezky řekl. Ale že by někdo přišel a řekl: „to je výborné, teď mě to oslovilo, už jdu do toho, už jsem vyčlenil prvních 10 miliard" - tak to neproběhlo. Je to složité, ale myslím si, že tato situace tomu nenahráva - jako ekonomicky.
Lidé se teď trošku starají o tu svoji budoucnost. Mají z toho obavy, takže možná, že to teď bude horší. Uvidíme.
V: M y už to také pociťujeme v rámci té organizace. Máme nějaké dlouholeté vztahy s našimi podporovateli - to už je taková „rodina", protože jsme s nimi v kontaktu téměř neustále. Tak někteří z nich mluví také o tom, že by rádi v podpoře pokračovali stejně jako doposud, ale kvůli situaci nemohou. (...) Dobrá, tak já možná rovnou začnu. Jen pro forma se zeptám, jestli je v pořádku, že si ten rozhovor s Vámi budu nahrávat a poté bude v anonymizované podobě přílohou té diplomové práce.
R2: Nemám žádné tajnosti.
V: Na začátek se ještě zeptám, zda Vám mám přiblížit, čemu se věnuji v rámci té práce a výzkumu?
R2: Ten cíl mi není úplně jasný. Samozřejmě dostanete nějakou sumu informací a nevím, jak se s tím bude dále nakládat. K čemu to povede? Jestli se to dá využít nějak rozumně? Podobně jako jsem já mluvil o tom, že jsem se snažil oslovit ty lidi, kteří by možná mohli nějakou tu
grešli utratit na něco smysluplného. (...)
V: Cílem té práce je zmapovat více motivaci mecenášů, jejich inspirační zdroje. Zajímá mě také, jak se ta situace ohledně podpory výtvarného umění tady v České republice vyvíjí - a to třeba i ve srovnání s jinými státy. (...) A to také vzhledem k tomu, že ten model financování se například v U S A vyvíjí úplně jinak než v té kontinentální Evropě, která typicky má blízko k financování kultury z veřejných zdrojů. (...) Zjišťuji také, zda mecenáši typicky podporují i další oblasti kromě té kultury - tedy jestli je mecenáš obvykle člověk, který podporuje výhradně kulturu, anebo jestli je to člověk, který má širší filantropické spektrum. (...) Takže to je taková základní idea za tím. Kvalitativním výzkumem je pak dáno to, že jde o hloubkové rozhovory s nižším počtem lidí. Odhaduji, že jich bude orientačně 5 až 15. Pravděpodobně kolem 10. A tím, že je to kvalitativní výzkum, nemám žádnou tezi, kterou bych ověřovala, ale z rozhovorů budu naopak syntetizovat závěry.
R2: (...) A Vy máte k dispozici takové prameny z Evropy a ze světa, že to budete moci porovnat? Ty informace j sou dostupné někde?
V: Těch výzkumů je více. Ty zahraniční jsou detailnější, lépe propracované, ale myslím si, že to je právě i tím, že ten podíl „filantropických" - soukromých financí směřovaných do kultury je v těchto zemích větší. (...) Týká se to zejména Velké Británie a U S A - tam ty zdroje jsou lépe dostupné a ty výzkumy jsou detailnější. (...) V České republice k tomuto tématu vznikla asi jedna diplomová práce a nějaké podklady lze načerpat také z rozhovorů s mecenáši například pro internetové televize (...). Ale jinak to není systematicky zpracované téma.
K dispozici jsou pak ještě výzkumy zaměřené speciálně třeba na neziskový sektor, typicky kvantitativní.
R2: Dostupnost těch informací je nízká. (...) Já jsem na to narazil, když jsem se pustil do nějakého zevrubnějšího zkoumání té kultury. Začal jsem tím, že jsem si nakoupil nějakou literaturu a začal jsem se do toho začítat, abych zjistil, „co ti chytří vymysleli". Pravdou je, že všichni všechno vymysleli v době, kdy nebyla tato krize. A já jsem si uvědomil, že to je strašně velký zlom pro tu kulturu. Čili j sem si říkal, j estli se nezačít zabývat tím poškozením té kultury, nebo tím vlivem té pandemie. Zrovna včera jsem na rádiu Beat slyšel krásnou poznámku. Host reagoval na tu výzvu pro umělce, aby šli do samoobsluh, k pokladnám - zkrátka šli dělat nějaké pomocné práce. A zpětně mu přišlo docela líto, že nevyužil tu hospodářskou krizi po roce 2008 - a že nešel poučovat ty lidi propuštěné z práce, aby si koupili nějakou aparaturu a šli někam zpívat nebo hrát divadlo. A to mi přišlo docela vtipné, ta alegorie sedí. M y j sme vždycky chytří a hned začneme poučovat: „nebreč tam, umělce, chytni odpadkový koš a běž vynést smetí"
nebo něco takového. Všechny ty knížky, na které jsem narazil, jsou vydané tak do roku 2017 - a všichni vycházejí z toho, že se máme dobře a že se té kultuře budeme věnovat. Teď se ta situace tak obrátila, že si nejsem úplně jistý, jak to vlastně může dál pokračovat? (...) Protože jsem sám v podobné situaci a přemýšlím, jak dál, tak jsem udělal takový, bych řekl, riskantní krok, že jsem se přihlásil na nějaké M B A studium právě k tomuto tématu, kde bych chtěl v rámci té práce na tomto tématu trochu zapracovat. Uvidíme, jestli se mi to podaří, jestli mi to dovolí hlava, zdraví, okolnosti.
V: Já doufám, že ta má práce bude využitelná minimálně z pohledu těch institucí. (...) Ze jim pomůže udělat si obrázek o tom, kdo je ta skupina mecenášů - a pomůže jim třeba v nastavení strategie, jak s ní následně pracovat, jak takové lidi najít, případně že jim pomůže k pochopení motivace mecenášů. A tím vším by je mohla motivovat k tomu, aby se do takové činnosti pustili, aby se třeba pokusili najít další nohu financování pro tu instituci a tak dále. Je to takový fundraiserský pohled (...).
R2: Protože teď se ukazuje, že to bude nejhorší, že budou chybět peníze všude. Ty instituce se nějak etablovaly, fungují a samozřejmě měly nějaké externí zdroje, které vysychají. A teď neví, jak dál, a přemýšlejí nad tím, jak v té horší situaci ty peníze získat, popřípadě jak se
transformovat na něco, co ty peníze pro sebe umí trochu generovat. U nás v X X X se teď změnil náměstek pro kulturu - a pochopili, že se musí věnovat nové koncepci, aby věděli, kolik peněz a jak ty peníze mohou rozdělit mezi příspěvkové organizace a soukromý sektor. (....) Ono to může dost pomoci, ale může to také dost ublížit, když se to udělá tak, že se znevýhodní určité skupiny. Já jsem vždycky kritizoval, že ten příspěvkový sektor rozmazluje ty lidi a není
spravedlivý. Rozdělují se peníze všech, takže by se měly rozdělovat i těm soukromým subjektům. Ale na druhou stranu, když je rozdělují těm soukromým subjektům, tak z nich vytváří pseudopříspěvkovou organizaci. Ona pak zapadá do toho stereotypu, že má svůj příjem, má svůj klid, má svoje „teploučko" ala „oni mi pošlou peníze". Tak budu držet palce, ať Vaše výstupy j sou k něčemu.
V: Taky doufám (...). Neuvěřitelně bych si přála, aby se to propojilo s tou praxí (...).
R2: Tak klaďte otázky, jak je Vám libo.
V: Já bych se nejprve chtěla zeptat, jak se vybudoval Váš vztah k výtvarnému umění? Jestli je (...) spojen třeba s rodinným prostředím, vzděláním, nebo s něčím dalším? (...)
R2: (...) Já jsem vzděláním technik - stavař. Chodil jsem na X X X a věnoval jsem se tomu oboru od skončení školy v projektových organizacích až do revoluce nebo těsně po revoluci.
(...) Začínal jsem jako absolvent, potom postoupil na nějaké asistentské místo, pak se stal vedoucím té projektové skupiny, a nakonec vedoucím střediska, kde jsem skončil s nějakými třiatřiceti projektanty. Ono svým způsobem je to trošku tvůrčí práce. Mě to velice bavilo, protože dostanete nějaké zadání a snažíte se tomu investorovi vyjít vstříc. Dosáhnout toho, aby to fungovalo, aby všichni byli spokojeni a aby to nestálo moc peněz. Je to i o nějaké estetice (...). A pak odměnou je Vám to, že ti lidé přicházejí a říkají: „to je super, v tom se třeba krásně bydlí, nebo se to krásně používaje to bezvadné, nic bychom na tom neměnili", což je největší odměna. Nejhorší jsou takoví, co řeknou po dvou letech: „je to špatně, teď bychom to měli předělat, protože to nefunguje tak, jak jsme si představovali". Takže tato práce mě velmi bavila a vytvořila spíš lásku k nějakým objektům - než třeba k samotnému výtvarnému umění.
Vyrůstal jsem v dobrých rodinných podmínkách - můj otec byl právník a matka ekonomka.
Takže my jsme vyrůstali v nějakém vztahu ke kulturnímu prostředí a někteří přátelé mých rodičů byli významní umělci. A ta konfrontace byla zajímavá. Byl to tedy příjemný vztah, ale že bych byl přímo „fanda" umění a že bych si tvořil nějakou sbírku umění nebo cokoliv jiného, to ne. A ta cesta vedla spíše přes ten objekt. Tedy že existoval objekt, který byl velmi zchátralý, nevyužívaný a mě celou dobu trápilo to, že tak dopadl, a přemýšlel jsem nad tím, jak by mohl fungovat. A víceméně je to trochu náhoda, protože X X X je rodák z X X X . (...) Já jsem měl dědečka nádražáka a kdysi, jako dítě školou povinné, když jsem se nudil, tak jsem prázdniny dost často trávil na nádraží, protože nebyl nikdo, kdo by se o mě staral. (...) A ten objekt byl
takový velice strašidelný, protože tam byl ohromný parní kotel, dýmilo se tam, bylo to takové temné. Nepůsobilo to na dítě moc dobře. A po té revoluci, když se ukázalo, že to nemá využití, a já jsem se do toho objektu znova dostal, tak jsem si uvědomil, že najít tomuto využití bude nej větší kumšt, že to je atypická budova. Ta spodní část vytváří nějakou krychli 8 x 8 x 8 m. Je to památkově chráněno, to znamená, není možné do toho vložit podlaží (...). V té chvíli se mi to spojilo s X X X - říkal jsem si, on dělá hodně ty instalace zavěšené ve vzduchu a je pro takováto alotria, tak jsem ho oslovil a řekl jsem mu, jestli by byl schopen a ochoten do toho projektu společně jít s tím, že nemá nikde žádné muzeum takové malé, kde by vystavil průřez té své tvorby. On tím byl poměrně dost nadšen, že by něco takového vzniklo - a bez nějaké jeho velké námahy, protože by to byl jen takový sběratelský průřez. To znamená, že on sám by
vybral něco, co by se do toho prostředí hodilo - a něco sem tam zavěsilo. Takže od něj byl příslib spolupráce a mezitím, po té revoluci, si poměrně velké renomé získal ten X X X v X X X , na té X X X univerzitě, která jinak podle mého soudu za moc nestojí, (...) ale tady ten X X X docela funguje a má i mezinárodní prestiž. V současné době tam studuje i velké množství studentů z jiných evropských zemí. Za nimi jsem tedy také zašel a říkal jsem: ten objekt potřebuje nějaké přístavby a my potřebujeme, aby to navazovalo na toho X X X - aby to bylo nějak spojeno s tím uměním. A dostal jsem od nich příslib, že by vznikla taková malá galerie, kde by oni prezentovali své hotové studenty i své pedagogy, své kolegy z branže. Takže to byl takový pseudosynergický efekt, který hlavně vedl k tomu, že to nebude moc stát. Protože bylo nepředstavitelné začít třeba kupovat díla. Galerie jsou navíc mrtvý prostor, protože když se tam nic neobměňuje a je tam stálá výstava, tak ti lidé tam jednou byli a už se jim tam znovu nechce.
Říkají: „to už jsme viděli, až tam něco změníte, tak my zase přijdeme". (...) Ačkoliv jsem ale od samého začátku pochopil, že výtvarné umění je krásná věc, ale když to není nějaká prodejní galerie nebo něco, co by získávalo peníze ze svého provozu, tak to musí mít dalších x variací, které zaprvé ty lidi přitáhnou a zadruhé přinesou i nějakou tu korunu. Proto jsme z té galerie fotografií vytvořili takový multifunkční prostor, který může fungovat jako kino, mini divadélko, prostor pro hudební vystoupení nebo pro nějakou debatu. A to výtvarné umění pozitivně ovlivňuje návštěvníky, protože když si uvědomíte, že tam třeba přijde za rok 9 000 lidí, tak ať chtějí, nebo nechtějí, tak když si tam sednou do toho kina nebo na koncert, tak kolem sebe mají výstavu fotek. Začnou se zajímat, kdo to tam vystavuje a co to je. Potom, když jdou na to WC, tak musí projít tím prostorem, takže se dívají, co jim to tam bliká nad hlavou. A má to ještě takovou, řekl bych, edukativní nástavbu. Ti lidé by normálně do galerie nepřišli, ale takhle přijdou a začnou se o to zajímat. A možná je to třeba i osloví a řeknou si: „to je zajímavé, budeme sledovat program, jestli se tam objeví nová výstava - a půjdeme se podívat". To jen
říkám (...), ať Vám to zapadá do kontextu, jak se to celé tvořilo a jaký byl záměr. Tedy, že to není tak, že bych byl ten největší fanoušek výtvarného umění a udělal si radost, ale pokusil j sem se zaprvé o zachránění nemovité památky, pak o to jí vdechnout nějaký život a pokud možno takovým způsobem, aby byla co nejvíce ekonomicky soběstačná a nemusela podlehnout těžké komerci. A věděl jsem, že ten svůj záměr jsem schopný realizovat pouze v případě, že se tomu budu sám věnovat - to znamená, že se tomu víceméně obětuji. (...) Musel jsem přestat dělat
„to svoje" a musel jsem se začít věnovat na 100 % tomuto projektu, protože když nejste třeba pan X X X (...), tak samozřej mě pro Vás j sou všechny tyto věci dost důležité a všechno si hlídáte a snažíte se vlastními silami tomu pomoci tam, kde byste za externisty platila spoustu peněz.
V podstatě tedy dělám vše od programového dramatu, produkce, stavění, chystání židlí, sklízení židlí, chystání stolů, zásobování do kavárny, protože ten zbylý personál jsou z 90 % studenti.
(...) Máme takový uzavřený kroužek lidí, který se snažím stmelovat jako jednu rodinu. (...) Počítám s tím, že se třeba časem objeví někdo, kdo se do té mojí práce pustí a dělal by to třeba lépe - a uměl by si třeba vydělat i peníze. Protože ten způsob, jakým my to vedeme, zatím k žádným penězům samozřejmě nevede.
V: Takže to vnímáte spíše tak, že to výtvarné umění je integrální součástí nějakého kulturního balíčku...
Pv2: Tak dělá mi to ohromnou radost, protože j e to velmi kultivované prostředí (...). Ty moderní studie všechny říkají, že do prostoru galerií se musí vnést život, že otevřít od desíti do pěti takovouto malou galerii, (...) kde třeba vystavují umělci, které ti lidé ani neznají, nemá smysl.
Je zapotřebí tam lidi dotáhnout přes nějaký doprovodný program, který jim ten svět otevře. To považují za velmi důležité. (...) Co se týká toho kina, máme za rok minimálně 100 filmů premiérovaných v Česku a už si to vytvořilo „svoji rodinu". Když jsme začínali, (...) byla průměrná návštěva filmového představení v republice 17 lidí. A my jsme se před uzavřením - před koronavirem - v tom 1. kvartálu letošního roku dostali už na průměr 33 lidí v tom prostředí galerie. Což já jsem považoval za naprostý zázrak (...). Takže některé věci z toho jsou dobré, některé se musí posunout ještě kousek dál a chtělo by to samozřejmě profesionální aparát lidí.
Já jsem začínal naprosto bez jakýchkoliv konexí a ono to není jednoduché, když si dáte za cíl, že chcete, aby tady vystoupil X X X . Ono to je hezké, když to chcete, ale dostat ho, je (...) výzva.
Bojujete s tím, jak ho oslovit, co by ho mohlo zaujmout, jak často ho můžete otravovat, co můžete pro to udělat, až ho nějakým způsobem zlomíte a vytvoří se nějaký kontakt, který vím,
že funguje. (...) Zase na druhou stranu máte strach, že když to někomu svěříte, že to nebude dělat tak, jak Vy si představujete, že Vám to přinese trauma. To tak prostě je.
V: (...) Máte Vy sám pro sebe máte nějakou definici umění? Přemýšlel jste někdy nad tím, co za umění považujete - co už ne?
R2: Ne. (...) Já jsem hodně zdeformovaný tím prostorem, protože ten prostor něco umožňuje a něco ne. A já se vždycky snažím dívat na to, jestli se to k nám hodí. Samozřejmě pomíjím ty velké věci, za kterými člověk jede třeba někam do světa, nebo alespoň do té Prahy, a zajímá se o to. (...) My jsme teď na konci roku dokončili další dvě patra v té věži - poslední. A já jsem X X X slíbil, že mu ještě jedno patro věnuji. On to chtěl celé, ale já jsem říkal, že chci mít ještě jedno další patro pro výstavy jiných umělců. Jsem ve spojení s mladými lidmi, kteří vystudovali tady na akademii, chtějí se nějakým způsobem realizovat a mají svůj okruh přátel. (...) Není to tedy úplně objektivní samozřejmě, ale chtěl bych, aby se těm lidem také nabídlo i něco jiného - aby to dostalo různé dimenze. Pro nás je to výhodné i z toho komerčního hlediska, protože jsme schopni přilákat více lidí - a třeba i firmy, které jsou (...) ochotny za ten prostor zaplatit
komerční nájem, což nám strašně pomáhá (...).
V: (...) Máte pocit, že se u Vás nejdříve projevilo nějaké vnitřní filantropické směřování -(...) tedy, že jste zjistil, že jste v nějaké situaci, kdy nějaký Váš příjem nebo finanční zdroje, které máte, převyšují to, co Vy sám pro sebe potřebujete, a rozhodl jste se, že to budete té společnosti vracet - nebo se u Vás dříve vybudoval nějaký vztah ke kultuře? (...)
R2: Jak j sem říkal, ono to bylo přes ten obj ekt, j ehož záchranu j sem bral j ako výzvu. A zároveň jsem si říkal, že je to výhoda - že vyřeším „generační problém". Já jsem si v roce 1991 založil stavební firmu. Bavilo mě to, ale cítil jsem, že mě to baví míň a míň. A v roce 2011 se kupoval ten objekt. (...) My jsme dali nej větší nabídku, vyhráli jsme a když byl ten první balvan na světě, tak jsem vymýšlel využití toho objektu (...). A pak jsem pochopil, že to, co jsem vymyslel, naprosto nemůže ekonomicky fungovat (...). Zároveň jsem si uvědomil, že když já budu dále pracovat a budu si vydělávat nějaké peníze, tak se tomu budu muset dál věnovat. To znamená, že buď budu šidit práci, anebo ten svůj projekt. A zneužil jsem toho, že jeden můj syn se rozhodl, že vystuduje stavební fakultu. Řekl jsem, že jsou tři děti, tak musíme udělat rodinné dělení. 12. 12. 2012 ve 12 hodin měním svůj život, předávám synovi firmu, ale kompenzuji to ostatním dětem tím, že rozdám svůj majetek. Tento projekt se jmenoval „Král
Lear" a já jsem svolal své děti (...) a řekl jim svůj záměr. Vše jsem zjistil, vypočetl si a rozdal všechno, co jsem nahonobil. Nechal jsem si pouze to, co by mě přímo ohrožovalo, to znamená bydlení a prostor mojí manželky pro práci, (...) to znamená místo ordinace (...). Zpětně jsem děti zavázal k tomu, aby mi každý měsíc posílaly 15 000 Kč, což je dohromady 45 tisíc. Došel jsem k závěru, že to je dostatečně vysoká suma, která mně na uživení musí stačit. (...) Takže s proj ektem „Král Lear" j sem byl velmi spokoj en (...) a uvolnil mi cestu se věnovat pouze tomuto projektu. Takže ta cesta k výtvarnému umění je sakra složitá.
(...) Dohromady jsme nakonec do té budovy v penězích dali asi 15 milionů korun, což byl vrchol našich možností. A já jsem se zavázal k tomu, že bez jakéhokoliv nároku na mzdu budu pro tu „opéesku" pracovat. (...) A věřil jsem, že ty děti budou plnit to, co slíbily. (...) Pozítří tomu bude 8 let a platí mi každý měsíc 15 000. Jájsem spokojený s myslím si, že nás to stmeluje i jako rodinu (...). Mezitím jsem vstoupil do důchodu, takže se mi výrazně zlepšila ekonomická situace, protože jsem najednou začal dostávat dalších 21 000 důchod. Nicméně já vždycky na začátku roku vezmu 10 těch měsíčních důchodů, pošlu je na ten náš transparentní účet a z toho žijeme, než přijdou nějaké granty, nějaké dotace. A tím doplníme ten náš rozpočet, který potřebujeme. Protože my v současné době (...) získáme od města, kraje a ministerstva kolem 350 000 ročně. A zhruba 600 000 musíme získat (...), takže těch nějakých 210 000, které tam vložím na začátku roku, jsou první třetinou. (...) Takže tak divně to dělám, není to do učebnic.
(...) Jak říkám, kdybych se lépe učil a měl bych ty peníze, tak by mě to vůbec netrápilo, najmul bych tam nějaké zaměstnance. Mohli by se o to starat a byl by klid. (...)
V: Na druhou stranu je to možná trochu více naplňující než si na to vůbec nesáhnout, ne?
R2: Je, ale já jsem byl zvyklý z té projekce, že za Vámi něco zůstává. Ale tady za Vámi nezůstává nic, nebýt toho baráku. (...) Ta kultura uvnitř je tak strašně pomíjivá, to se vůbec nedá srovnat. A mně to chybí. (...) M y uděláme 200 akcí za rok, to je výborné (...), ale nedá se to pořád srovnat s tou kvalitou třeba té nemovitosti, s tou trvalou hodnotu, protože vy, když zavřete, tak kulturní program zmizí, výstavy zmizí, nic tam nebude, bude prázdný barák a už tam nikoho nedostanete. (...) Ten objekt má zase tu výhodu, že se dá konvertovat do čehokoliv dalšího, třeba i do nějakého obytného prostoru, do hospody třeba (...).
Strašně mě baví - provozovat něco, co je nevýdělečné od samého začátku, a zkusit si, jestli se to dá uvést do života, nebo ne. Já jsem si naivně myslel, že když do toho město nedá ani
desetník, tak když přijdu a řeknu: „my jsme do toho vrazili 15 milionů, zachránili jsme pro město památku zapsanou na seznamu", tak nás začnou alespoň trochu podporovat. A opak je pravdou. Oni se k tomu staví tak jako: „aha, ty sis tam něco vymyslel, tak se trap". (...) Částečně je to možná nějaká závist, třeba si ti lidé řeknou: „aha, neví, co s penězmi, tak se tam zaobírá
blbostmi" (...).
V: Ještě když dál přemýšlíte nad tou motivací, žene Vás kupředu opravdu „jen" snaha zachránit tu budovu a najít jí nějaké smysluplné využití, nebo v sobě cítíte třeba i nějakou odpovědnost vůči společnosti?
R2: No, já z té společnosti nejsem až tak nadšený. (...) Víte, ono je to složité. Oni ve chvíli, kdy za Vámi něco stojí, tak za Vámi přijdou z různých politických stran, protože by se jim líbilo mít nějaký label, že se starají o blaho lidstva (...) Takže za mnou byli Piráti, A N O , Starostové a nezávislí... Já jsem říkal: Podívejte se, já jsem se tomu nevěnoval celý svůj život a mně to umožňuje ohromnou svobodu. Já můžu říct každému, co si myslím, a nemusím se někde krčit.
(...) Takže mě nikdy moc nelákalo se do té politiky dostat. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že to je vlastně příležitost, jak spoustu věcí ovlivnit - i třeba k dobrému. A navíc třeba najít financování, protože když nad tím přemýšlím, tak kdybych já se stal třeba poslancem v Parlamentu a ten svůj plat dával na ten transparentní účet, tak jsme za vodou (...). Už bychom mohli mít profesionální produkční, profesionálního dramaturga a už to může mít jinou úroveň.
(...) Pořád říkám, že jsem měl málo peněz na tenhle projekt. (...) To jsem neodhadl správně.
Ono jen to nadšení nestačí, ono skutečně všechno je založeno na těch penězích. Nadšením se dá dosáhnout něčeho, ale pak už jsou tam hranice, limity. Více už neuděláte. Čekám teď na novou situaci po covidu, možná se to trošku změní, ale nevěřím tomu. (...) Nezdá se mi, že by lidé šli do sebe a řekli si: pojďme být k sobě hodnější a pojďme to nějak využít, je to výborná příležitost.
V: Nějaký konkrétní vzor nebo nějakou inspiraci j ste měl, anebo to tak nějak vyrostlo samo od sebe?
R2: Ve svém okolí úplně nemám nikoho, kdo by mě na tuto cestu strhnul. Spíš opačně, já se snažím neúspěšně strhávat další. A moc mi to nejde tedy, protože i mezi svými známými vím o lidech, kteří mají spoustu peněz, ale chtějí si to užívat. Chtějí mít tu jistotu, chtějí mít ten pocit, že na účtu mají „6 nul" a přibyla jim sedmá nula. Možná jim to přináší vnitřní klid a
radost, j á neví m. To je složitý sociologicko-psychologický problém. Každý jsme jinak stavěný.
(...) Vy mezi těmi podnikateli narážíte na ty pozitivními příklady. Já narážím hodně na ty negativní. Mě třeba vytočil článek v Hospodářských novinách toho majitele firmy X X X . To byla taková velká dvoustrana, kde prostě „já, já, já", pořád pracuji a jediná moje zábava je, když si sednu na toho svého harleye a jedu se někde projet. Normálně se mi to nestává, ale já jsem dočetl ten článek a byl jsem tak naštvaný, že jsem napsal e-mail tomu chlapíkovi a řekl jsem mu, že to je taková hrůza, že tam není žádné lichotivé slovo pro lidi, aby si z toho vzali nějaký odkaz. (...) A protože jsem zvolil dost nepřívětivý tón, tak ho to asi také nadzvedlo, protože jsem do půl hodiny dostal odpověď. A tam mi rozepsal, do nemocnice dal 30 milionů a tak dále. Já mu říkám: ale to v tom článku nikde není. Jak chcete ty lidi oslovit, abyste byl tím příkladem, abyste ty lidi strhnul, když to tam není? Odepsal, že to je chyba toho redaktora, že má dávat jiné otázky. Já jsem na to odvětil, že to je blbost, to není chyba redaktora. A to jsou lidé, kteří si myslím, že by skutečně měli být na špici té filantropie. (...) Samozřejmě existuje to hnutí v Americe, kde se multimiliardáři chlubí mezi sebou taky tím, kdo kolik svého majetku věnuje na různé charitativní účely. A to jsou samozřejmě miliardové sumy, že? Ale jim ty peníze nechybí, to je pořád založeno na tom, že oni, když rozdají 90 % svého majetku, tak pořád těch 10 % je nespočitatelných. (...) Vy máte asi jiný názor, protože jste se setkala svíce takovými lidmi, ale já, uzavřený ve své bublině, těch příkladů tolik nemám a mrzí mě to, protože vím, že ti bohatí lidé tady existují a že nejsou schopni zkonzumovat to, co nahonobyli. A ani nejsou ochotni, i když vím, že se k tomu dostali mnohdy formou nějakého štěstí, že to nejsou jen dovednosti. (...) Po tom škobrtku v roce 1989 se spousta lidí dostala k věcem, ke kterým by se normálně vlastní pílí nebyli schopni dostat. Takže mně se zdá, že toho je strašně málo. A ta moje motivace? Já nevím, ono je to takové přerození se. Prostě pracujete nějakých 30 let a (...) najednou Vám vlastně všechny ty věci připadají trošku nicotné. Naopak mi teď vadí, když se třeba moje děti začnou bavit o nějakém „dobrém kšeftu" (...). A jájsem pro ně nevrlý stařec, protože jim říkám, že mě to nezajímá. Já to ani nechci slyšet, mě to vnitřně spíš znepokojuje.
Takže v tom roce 2012 došlo k takovému přerodu na jinou vlnu a do toho pasovala ta kultura a umění, což je krásná věc. (...) Jájsem kdysi 10 roků hrál na klavír, takže jsem měl nějaký vztah k hudbě, a ve chvíli, kdy j sem na to měl i ty finanční prostředky, tak j sem začal j ezdit po světě, po Evropě na koncerty. To mě hodně bavilo. Ale byl jsem ten pasivní posluchač. Zajel jsem si do Vídně na filharmonii, do Berlína na filharmonii, do Londýna do Královské opery a připadal jsem si naprosto svobodný naprosto (...). Ale vyloženě že bych se stal nějakým sběratelem
umění nebo že by to bylo nějaké vyvrcholení řetězce, to ne (...).
V: Když se teď takto věnujete kultuře, jsou i nějaké další oblasti, které filantropicky podporujete? Tím nemyslím jen finančně, ale i jakkoliv jinak. Například občanskou společnost, sociální oblast, vzdělávání, třeba i nějaká politická strana...
R2: Ne, já jsem se rozhodl, že to zúžím, protože ono to kromě času sebere i dost peněz. A protože ta naše kapacita je malá a z větší poloviny se ty koncerty nezaplatí ze vstupného, je vlastně zapotřebí to pořád dotovat a na to granty neexistují. Oni jsou ochotni Vám dát třeba na nějaký galerijní program ročně, třeba i z toho ministerstva, i když to neradi vidí (...).
Ještě poznamenám, že asi úplně nepasuji do té šablony toho Vašeho průzkumu, který je skutečně zaměřený na to výtvarné umění a jeho sponzorství. Tím, že tedy všechny peníze, které mám, jsem dal jen do toho jednoho projektu a dál se mu věnuji. Když za mnou přijdou a řeknou:
Já vydávám zajímavou knihu o kulturním dění v X X X po roce 1989 a nemám na to peníze.
Neznáš někoho? Tak řeknu, že kontakty na vrstevníky, které já jsem znal z komerční oblasti, už jsem ztratil. Můžu Ti ze svého dát nějakou malou částku, kterou tě podpořím. (...) Občas tedy někde někomu přisypu, když vím, že jde o dobrou věc. (...) Chci podporovat věci, které mají smysl a trošku kultivují tu společnost.
V: Jak Vás poslouchám, tak mi připadá, že se poměrně dost zaměřujete na tu konkrétní geografickou oblast tím, že spolupracujete například s tou univerzitou v X X X , (...) podpořil jste takto lokálně zaměřenou publikaci... Snažíte se záměrně vztáhnout k tomu blízkému okolí
X X X (...)?
R2: Shodou okolností ten region není až tak bohatý, (...) takže tam si myslím, že nemám na to, abych podporoval nějaké ušlechtilejší velké projekty. A tak se snažím, když na to mám sílu, pomoci lidem tam v tom našem rybníčku. (...)
V: Přemýšlel jste někdy nad tím, že byste třeba podporoval umění i nějakým jiným způsobem?
Třeba ještě předtím, než jste založil galerii? (...)
R2: Ne, já spíš přemýšlím nad tím podporováním v tom konkrétním případě - v tom městě.
Zajímalo by mě, jestli existuje nějaká matrice, nějaký způsob, který by se paušálně dal uplatnit.
Protože, abyste se dostala vždycky do obrazu, tak to musíte vzít zeširoka. O určitý balík peněz se dělí spousta různých institucí - galerie, divadla, to znamená ta příspěvková kultura. Příklad:
X X X je velmi kulturní město, my z rozpočtu ve městě dáváme více než 10 % kulturu. To znamená z miliardového, nebo něco málo přes miliardu velkého městského rozpočtu, se přes 100 milionů dá na kulturu. Dokonce bych řekl, že v této době možná nějakých 130-140 milionů.
(...) Divadlo momentálně spotřebovává 95 milionů z toho rozpočtu, to znamená, dotace města je 95 milionů. Jejich rozpočet je nějakých 110 milionů a oni pořád navyšovali požadavky. Přes vstupné jsou schopni vydělat minimum, protože ho nemají odvahu ani zvednout. (...) Tak se vytvořila taková zvláštní konzerva, protože to nikdo moc nehlídal. A divadlo je tak nej větší spotřebovávač peněz. Nemáme odbor kultury, takže jsme vytvořili takový zvláštní hybrid.
Jmenuje se to X X X , která zastřešuje dva výstavní prostory - jeden je čistá galerie, to je X X X , a druhý je X X X . (...) A tihle spotřebují 17 milionů na svůj rozpočet, je tam 17 lidí. A když si to spočtete, tak je to ohromná porce. Navíc když se to město pak chce předvést ještě něčím jiným, což jsou 2 velké festivaly, které se dělají na jaře a na podzim (...).
V: Takhle když o tom mluvíte: setkal jste se někdy vyloženě s nějakou negativní reakcí na ty Vaše aktivity? Ze by vůči tomu někdo například vystupoval...
R2: Ne. Tedy kromě toho, že to město nepodporuje (...).
V: Myslíte, že třeba právě toto může být nějakou překážkou pro další lidi, aby se do něčeho podobného pustili? Nebo co si myslíte, že ostatní lidi třeba demotivuje nebo drží zpátky?
R2: Víte co? Je úplně nádherné, když třeba máte komentovanou prohlídku (...) a máte možnost s těmi lidmi, které to skutečně zajímá, o tom projektu povykládat. Tak já to neodbývám, věnuji se jim (...) a řeknu jim všechno - i to zázemí a financování. A nádherná reakce třeba je, když se Vám ozve třeba druhý den paní a řekne: Já jsem tam byla, jsem architektka na volné noze, a když Vy tam máte takové problémy, tak bych, když mám volno, k Vám ráda přišla brigádničit.
Tak to je takové největší pohlazení po duši. Takového, kdyby bylo víc, tak bych si říkal, že to není s tou společností tak špatné. Je to dobré - uvědomují si to ti lidé. (...) Takže kdyby byl ten poměr lepší, tak bych viděl, že se v té společnosti něco děje, a čekám na ten ozdravný proces.
Myslel jsem si, že teď ten koronavirus, jak o tom začali mluvit na jaře, že to ty lidi trošku vylepší, a už jsem ztratil tu naději (...).
V: Spíš se obávám škrtů z těch veřejných rozpočtů.
R2: No právě. Ti lidé začnou zase více hlídat „to svoje".
V: To si právě myslím.
R2: A ta určitá neurvalost, která z toho čiší. (...) Bohužel v tomto jsem takový pesimista.
Obrázek té naší společnosti vidím dost zle. Nevyužili jsme tu nádhernou příležitost po té revoluci, abychom s tím něco udělali. Jak se říkalo: bude nová vlna v umění, v kultuře, to budou ty nové 60. a 90. roky. Nic se nestalo (...).
V: Čím myslíte, že to je? Ze se v těch lidech tady toto smýšlení neprobouzí (...)?
R2: Komercí. M y jsme tu zlatou hroudu prostě zvedli nade vše. (...) Klaus i ta politika byla taková, že jen ten byznys rozhodne o všem, ten určí Vaše schopnosti. (...) Takže se to vydalo špatnou cestou a teď máme problém. (...)
V: Ještě by mě zajímalo, jak Vy osobně vnímáte nějakou rovnováhu v tom kulturním sektoru - mezi tím soukromým financováním a financováním z veřejných rozpočtů? Jestli máte pocit, že by se ten podíl těch soukromých zdrojů měl zvyšovat či naopak?
R2: Rozhodně by se měl podíl soukromých zdrojů zvyšovat. To je můj nej větší boj, abych nebyl zahořklý dědek, protože to je něco tak nespravedlivého. Mně to tak vadí, že já se zase vrátím.
To není jenom výtvarné umění, ale vlastně ty příspěvkovky fungují jako překážka v práci:
nemůžeme otevřít, všichni dostanou 100 % mzdy. (...) Všichni byli doma a brali peníze. To divadlo stejné. Od března doma, 100 % mzdy a oni nešli ani zafidlat těm důchodcům pod okno.
Já jsem byl na ně tak naštvaný (...). Stal jsem se zase takovým kverulantem. Říkal jsem: To je takový bordel, tolik peněz to stojí, jenom ti lidé zlenivěli. (...) Dejvické divadlo začalo hrát, i když měli mít rozestupy, a řekli: Víte, co? Tak to budeme dělat tak, že Vy nám můžete doplatit za ta prázdná místa. Je to dobrovolné (...). A lidé zaplatili, protože samozřejmě tu (...) dobročinnost v sobě mají a vědí, že to divadlo z něčeho musí žít. (...) Dokud nebude každá instituce muset o ty granty žádat, nic se nezmění. Ať jim město v rámci příspěvkového systému zaplatí fixní náklady, ale o ty umělecké věci, tak jako ti ostatní, pěkně žádej. Udělej si dramaturgický plán, napiš nám k tomu, co tam budeš dělat, a my (...) rozhodneme. Já jsem říkal: udělejte poctivě dobrou kulturní komisi z odborníků, pokud možno ne místních, (...) udělejte z toho otevřený systém, protože jsou to i moje peníze, které V y rozdělujete v rámci
příspěvkovek. A trošku zkuste ty lidi podrobit té konkurenci, protože oni jsou zavření v těch svých inkubátorech (...).
V: Možná poslední otázka: jestli Vy sám se cítíte být mecenášem, nebo jak Vy sám byste v tomto ohledu sebe označil?
R2: Kdyby po mně někdo chtěl vyplnit rubriku, tak asi ano. (...) Vzhledem k tomu, že jsem do toho projektu dal veškeré své volné úspory a že do toho každý rok dávám svůj desetiměsíční důchod a že tomu dávám veškerý svůj volný čas. Tak si myslím, že to svým způsobem jakési mecenášství je, i když omezené. (...) Ale asi ano. Když se bavíme o tom mecenášství (...), tak v tom normálním ryze ryzím slova smyslu asi ano, protože tak by to mělo asi vypadat, že něco nezištně podporujete. Takže v tomto ohledu se tak cítím. (...) Ze bych od toho něco čekal, to ne. Je to spíš takové pro sebe, pro to uspokojení. (...) Ze si říkáte: ten život se tak zjednoduší.
Nemusíte pořád přemýšlet, co by ještě člověk dovybavil. (...) Soustředím se na ty děti, které to teď svým způsobem nějak vracejí zpátky. Cítím tu vazbu, že se to docela povedlo, protože vidím, že to je úplně jiný život. (...) Takže v tomto smyslu ta rodina plní svoji funkci, mám z toho radost. (...) Je to prostě takový fajn život, mně se to strašně líbí. Je to bezvadné, že vím, že třeba ty děti samy o sobě cítí nějaký závazek. To znamená, že kdyby byl nějaký problém - zdravotní, ekonomický, jakýkoliv, jsou připraveni pomoci. (...) Myslím si, že kdyby si to člověk mohl v životě nanečisto vyzkoušet - a vybrat si, co je lepší, tak určitě by spousta lidí toto volilo raději než třeba ten svůj život, který vedou. Jenomže k tomu nemají třeba odvahu - nebo nemají ani příležitost (...).
Respondent: č. 3 (dále jen "R3")
Demografické údaje: viz tabulka v kapitole 6.3.2 Design výzkumu a použité metody Výzkumnice: Markéta Voborníková Mašková (dále jen "V")
Místo sběru dat: on-line (ZOOM) Datum záznamu: 16 12 2020, 8:30 Délka záznamu: 28:58
Komentář k průběhu rozhovoru: Rozhovor s respondentkou č. 3 se nesl v klidném duchu a nezaznamenala jsem v jeho průběhu žádné překážky, které by mohly rozhovor zkreslit. Lehce nepříjemnou emoci možná vyvolala otázka, která směřovala k překážkám nebo negativním zkušenostem, se kterými se za dobu svého mecenášského působení respondentka setkala.
Odpovědi respondentky byly velmi pregnantní, proto se rozhovor podařilo realizovat v krátkém čase - a to při zachování vysoké vypovídající hodnoty.
Redigovaná transkripce rozhovoru:
(...)
R3: Přestože je doba lockdownová, tak já teda ten pocit opravdu nemám. Ale jsem ráda, že člověk má pořád co dělat, a snažíme se žít maximálně normálně. Bohužel teda děti sedí víc před počítačem, než chodí do školy, tak budeme doufat, že to bude příští rok lepší.
V: Já bych se nejprve ráda zeptala, zdaje v pořádku, když si ten rozhovor s Vámi nahraji pro potřeby přepisu. Poté ho anonymizuji a pošlu Vám ještě tu transkripci k autorizaci (...).
Rozhovor pak bude společně s dalšími rozhovory přílohou té diplomové práce (...).
R3: Ano, souhlasím.
V: A pak se ještě zeptám, zda máte nějakou otázku k tomu výzkumu - co v jeho rámci řeším, o čem píšu a tak dále? Případně se můžu rovnou ptát, záleží na Vás.
R3: Možná by mě zajímala Vaše motivace, proč jste se rozhodla zrovna pro toto téma?
V: Je to kombinace dvou věcí: první složkou té motivace je, že mě umění vždy zajímalo, věnuji se mu přibližně 8 až 10 let. Vystudovala jsem Dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity
