25. den – zpět do Hoi An

25. den – zpět do Hoi An

sobota 28. 7. 2007

V noci se mi dost špatně spalo kvůli větráku a moc mi nešlo se zachumlat do vložky od spacáku a sebrat Tomovi trošku peřiny. Snad to půjde dospat v buse. Slečna z recepce, co nám měla sehnat motorky, je nevrlá a říká, že je moc brzo a že asi nejezdí (vstávali jsme zase asi v půl páté, náš bus jede v 6). To nám teda pomohla! Vydáváme se pěšky na bulvár, zrovna při přecházení kruháče u tanku ještě vypnou lampy – fakt je super tma. A nějaké motorky taky hned zhasly, tak nevíme, jak budeme chytat xe om. Jdeme kus k osvětlenému místu, ale všechny motorky se zdají jet k určitému cíli, povaleči asi ještě nevstali. Ale přece, hned za první křižovatkou je jich houf. Nemluví anglicky a ukazují 2, tak doufáme, že je to 20. Tom navrhuje „two“, ale to by nám asi nabili:) Frčíme temným bulvárem a ranní mlhou k nádraží, super jízda, až na těžký batoh s vodou. Na nádraží platíme 20 a oni se necukají, to mě mile překvapili, 20 je sice dost, busem za to ujedeme 50 km a taxi by stálo 40, ale u nich člověk nikdy neví.

Jdeme k okýnku, které jsme si vyhlédli včera. Jsme tu v 5:10. Máme problém se naší němou řečí probojovat do pozornosti prodávající paní – i později příchozí Vietnamci jsou vyřízení dřív. Pak nám ale přece vyplňuje do předtištěného busu kýžené údaje 28/7 a 6h, a řidič si nás odvádí k busu – pěkný fialový mikrobus Kia. Ukecáváme výměnu míst za zadnější, kde se nám zdá víc místa na nohy. Tom má spoustu kámošů. Se závozníkem si vysvětluje, že nechceme až do Da Nang, ale chceme vystoupit na odbočce na Hoi An. Jeden další kluk od busu (spíš zřízenec nádraží) se nás pak ptá na jména. Podává si s Tomem ruku, ale až poté, co ho po slabikách a několika opakováních naučí jakž takž vyslovit jeho jméno. To ale okamžitě zapomínáme. Docela dlouho čekáme, ale na nádraží je super rušno, busy do všech koutů země, rozjezd je tu až v 6, ikdyž jedou třeba až do Hai Phongu. Zkouším zdejší železnou budku s tureckými záchody. Paní od WC, když mě vidí přicházet, pro mě jeden záchod opláchne kbelíkem vody. To je servis!:) Pak přecejen nastupují do našeho busu nějací další lidé a jedeme.

Po cestě jsme zase měli možnost pozorovat kávovníkové plantáže a také kaučukovníkové lesíky – stromy přesně v zákrytu, všechny nařízlé a do nějakých pytlů se asi chytá šťáva. Jeli jsme na sever do Pleiku, tam jsme zahnuli na východ k moři a pak podél pobřeží na sever. Asi v polovině cesty byla přestávka na oběd a na záchod. Cestou na záchod jsme museli všichni (celý mikrobus!) projít kuchyní (úzký garážovitý dům). Bylo v ní dost vedro, spousta hrnců asi s rýží, pokličky pokryté žhavými uhlíky. Dali jsme si jedno jídlo dohromady, podobné jako včera k večeři, a zaplatili 20. Pak pokračování cesty, zahlédli jsme pár Čamských věží. Všechno klapalo skvěle, dokonce i nahaněč byl příjemný, usmíval se a vyhodil nás tam, co jsme chtěli, u odbočky na Hoi An.

Tam jsme řekli motorkářům, že pojedeme za 50 dohromady. Chvíli jsme šli pěšky a oni kroužili okolo a postupně snižovali cenu, až došli na našich 50. Docela jsme se projeli (na dvou motorkách). Vysadili nás před jednou cestovkou, kde jsme si hned koupili ranní zájezd do My Son, bývalého centra Čamské říše, a na odpoledne lístek do Hanoje (bylo už skoro sedm večer). Také jsme vybrali z bankomatu další peníze. Ještě nám nabídli hotel za 10, ale ten jsme odmítli, abychom pak zjistili, že jiný v tuto dobu neseženeme. Tak jsme ho nakonec vzali.

Cestou k hotelu jsme objevili super malou a zastrčenou uličku mezi baráčkama. Bylo asi 7 večer a do všech domů jsme viděli jakoby zezadu a všude byla tma, jen byla vždy nasvícená místnost se svatyní a hořely tam vonné tyčinky. Bylo to velice působivé. Ale byly tam hyeny a turisti tam asi jinak nechodí, tak jsme potřetí šli radši okolo. Ale v turisticky přeplácaném Hoi Anu fajn oáza:) Tuto uličku nám poradila holka v lékárně, když jsme se jí ptali na cestu. Mluvila pěkně anglicky.

Byli jsme rádi, že máme konečně vše zařízeno a vyrazili jsme do naší oblíbené restaurace na Cao Lau, Tiger Beer a banánový shake. Pak jsme si chtěli půjčit kola a jet 5 km na pláž, ale o půlnoci by se nám nepovedlo je vrátit a ráno také ne, protože v 5 jsme vyráželi do My Son. Tak jsme se na pláž nechali svézt na motorce (dohromady na jedné za 30). Na pláži super písek, palmy, restaurace a celkem dost lidí a super úplněk. Voda příjemná a teplota vzduchu taky (v půl desáté večer).

Na pláži byla nádherná atmosféra – tak akorát světlo, aby člověk viděl, kde šplouchá moře. A ještě dost na to, aby průzračnou vodou viděl svá chodidla na zemi, ikdyž byl už po pás ve vodě. Nádhera! Ve vodě se super mísily teplé proudy se studenými. Vlny byly jen trošku. Vůbec se mi z vody nechtělo, ani při

třetí rundě (museli jsme se střídat u batohu). Jízda na motorce nočním letoviskem taky super:) Pak ještě praní a mytí hlav. Dnes se opravdu nevyspíme ani 5 hodin.

20 xe om

310 bus do Da Nang

20 oběd

1 wc

50 xe om

160 hotel

40 večeře

60 xe om na pláž a zpět

17 voda

8 icetea

26. den – My Son, cesta do Hanoje

Neděle 29. 7. 2007

Vstávání zase před pátou, ale tentokrát jsme šli spát dost pozdě, takže to nebylo tak jednoduché. Bus přijel chvilku po páté, nabrali jsme pár dalších turistů a směr My Son. Chvilku jsme se procházeli kolem restraurací se slaměnými střechami, které postavili u prodejny lístků a když v 6:30 otevřeli, koupili jsme si lístky a bus nás zavezl do areálu. Bylo nás tam jen asi 22 (Lonely Planet doporučuje prohlédnout si My Son brzy ráno, kdy tam nejezdí organizované skupiny. Reakce místních cestovek – začly organizovat ranní prohlídky), obdrželi jsme vtipný výklad od guida našeho minibusu a pak nás odvedl mezi čamské věže a chrámy, kde výklad pokračoval. Celý jsme ho nevydrželi a radši se rozprchli po areálu kochat se čamskou architekturou.

Většina staveb byla zničena úplně, zbytek jen poničený, protože Vietkong si My Son vybral za svoji základnu a Amíci jim ho rozbombardovali. Mezi zbytky věží jsou stále vidět krátery od bomb a nedoporučuje se chodit mimo cestičky, protože tam můžou být nášlapné miny. Věže jsou super, postavené z malých pálených cihel a nikdo neví, jestli je něčím slepovali nebo ne (stavby jsou z 2. až 15. století, většina z osmého). Stavby jsou zdobené ornamenty a soškami a popsané indickým písmem jazykem, který zatím nikdo nerozluštil (ani my). Tak jsme se procházeli a bylo tam celkem málo lidí a když se člověk posadil a přestal fotit, tak slyšel jen ptáky a viděl jen to zarůstající město a zelenou džungli okolo.

Po příjezdu zpět do Hoi An jsme se odhlásili z hotelu, nechali v recepci batoh a šli do naší oblíbené restaurace, ale byla zavřená. Maminka odjela do města, tak se nevaří. Ale našli jsme jinou s výhledem na řeku a lodičky a dali jsme si nudle s kuřecím masem a shake a bia hoi (poprvé od Sapy). Poté jsme nakoupili trička. Usmlouvali jsme 2 za 90, načež Šárka zjistila, že to jedno asi bude moc malé, tak jsme koupili ještě jedno za 40. Pak jsme přece jen zašli do naší oblíbené restaurace na banánový shake (nápoje připravovali) a pak už jen do hotelu čekat na bus do Hue a odpočívat.

Shake byl úplně super – z těch přezrálých mazlavých banánů to má výbornou chuť:) Ale asi bylo blbý, že si Tom nechtěl nic dát. Měla jsem si dát shaky dva, měla jsem hned chuť na další a za 6 VND, tj. 8Kč – nekupte to:) Jinak nám dnes v Hoi An přišlo na sluníčku opravdu nesnesitelně. Navíc už nějak cítíme, že jedeme domů, a nechtělo se nám po hektickém včerejšku lítat i posledních 30 minut volného času po Hoi Anu a obhlížet obchody nebo památky.

Ale krejčovství a ševci tu mají vystavené nádherné věci – vietnamky = žabky bych si tu určitě vybrala, jen je mají předražené. Taky tu mají krásné lehké letní sukně a měla jsem si nechat ušít kostýmek. Jen nechápeme, jak se těch krejčovství může uživit tolik, a to i na úplných okrajích města.

120 vstup do My Son

18 voda

3 net

130 trička

73 oběd

6 shake

3 bagety

10 mirinda

25 večeře

27. den – Přes Hanoj a Lang Son do Číny, Ping Xiang

pondělí 30. 7. 2007

Ráno jsme dorazili do Hanoje. Do centra jsme se dopravili MHD jako obvykle. Vše bylo ještě zavřené (infocentrum, obchody), tak jsme začli návštěvou kavárny (kterou jsme původně v plánu neměli).

Hlavně kvůli záchodu. Šárka si dala obvyklý banánový shake a já ochutnal vietnamské kafe. Smrťák mě docela probudil, musel jsem si k němu říct o cukr. Pak jsme hodili pohledy, navštívili super WC v parku u jezera a zašli do infocentra. Tam nám řekli, na které nádraží máme jet a jaký bus nás tam doveze. Takže vůbec není pravda, že hanojské infocentrum je na nic, jak se píše v Lonely Planet, a taky není pravda, že busy do Lang Son odjíždějí z nádraží za řekou. Odjíždějí z My Dinh na západě města.

Pak jsme začli chodit po nákupech. Koupili jsme banány, klobouky a konečně otevřely naše oblíbené holky a tam jsme nakoupili zbytek – nejdřív misky a pak pohledy se slevou. Jedna z holek říkala, že dřív bydlela na vesnici a taky sázela rýži, jako lidé na pohledech. Ještě jsme koupili CD (zajíc v pytli), náušnice, napsali mail z infocentra a vyrazili na nádraží. Tentokrát sedělo i číslo busu a hned přijel, tak jsme ani nestihli koupit vodu. Bus byl starý francouzský bez klimatizace, o to víc jsme si užili hanojského smogu (Hlavně na křižovatkách fakt hrozný smrad z čekajících motorek). Jeli jsme až na konečnou, takže žádné problémy s vystupováním. Na nádraží jsme se utábořili u jedné zdi a já šel zjistit busy. Mezitím se kolem Šárky shromáždilo asi 7 chlapů a pořád koukali a něco chtěli vědět, tak už jsem radši Šárku samotnou nenechával a šli jsme kupovat lístky spolu i s batohy. Na tabuli se spoji jsem Lang Son neviděl, ale naštěstí s paní v pokladně byla super domluva, takhle vypadal náš písemný rozhovor:

Já: LANGSON Paní: 11:30h, 50 VND Já: 2x

Paní: 100 VND

Při poslední odpovědi ještě zamávala stodongovkou. A měli jsme lístky a nahaněč, který stál vedle, si nás odvedl k busu. Začal se s námi bavit člověk, co seděl za volantem. Ale asi to byl nějakej debil, pochopili jsme ještě míň než obvykle. Pak to vypadalo, že Tomovi ukazuje, ať mě vymění za Vietnamku, co seděla z druhé strany, tak to už nás namíchl definitivně. Naštěstí pak vystoupil a opravdový řidič byl fajn. Na Vietnamce řídil neobvykle slušně:) A závozník byl dost laxní. Vůbec nevlál ze dveří, jen řval z okýnka. Tak není divu, že jsme za celou cestu nikoho neulovili:) Nejdříve jsme asi hodinu kroužili po Hanoji, ale pak už to celkem ubíhalo. Krajina zase nádherná, rýže už se pomalu žlutila. Měla jsem chuť si ještě pořádně vyfotit Vietnam, ale foťák zase stávkoval. Byl to zvláštní pocit, že toho víme o té zemi už tolik a tak dlouho jsme v ní byli a teď prostě jenom ukážeme pasy a budeme venku. Ale naštěstí jsme se těšili na objevování Číny, takže na smutnění nebyl čas:)

V Lang Sonu se nám chlapíky nakonec podařilo přesvědčit, že chceme vyložit na nádraží. Pak jsme chtěli utratit zbytek Dongů, ale úplně se to nepovedlo. Zmrzlina byla levná a hnusná, tak jsem radši zanechal dalších pokusů o utrácení. Šárka ještě zvládla vymačkanou cukrovou třtinu (zase 2x, nějak jí nejde objednat jen jednu). Navíc byla za 2x4, což mě dost štvalo, ale s paníma debilníma nebyla řeč.

Pak jsme si stopli pidibus na hranice za 60 VND.

Přechod hranice byl rychlejší než minule, protože na vietnamské celnici nebyl takový nával (konkrétně jsme tam byli sami). Pak si nechali zaplatit 3 VND za něco, co se nám nepodařilo vypátrat, a byli jsme venku. Vstup do Číny v pohodě, výměna zbývajících 40 VND za 13 Y (50 VND Šárka zapomněla ve své peněžence, kterou jsme skoro nepoužívali) a už se o nás perou taxikáři, kdo nás odveze do Ping Xiang. Vybrali jsme si na tuto trasu stejné vozítko jako minule (za 15, taxi bylo za 30Y) a užívali si drncání po prázdné čtyřproudé dálnici, až se nám z toho rozkutálely blumy po podlaze.

Odvezl nás před busové nádraží. Tam jsme zahájili průzkum a Šárka zjistila, že některá města jsou na cedulích i latinkou. Já jsem zjistil, že deštníček je Ning a že bus do Ning Mingu jede v 6:50 a stojí 8 Y.

Rozhodli jsme se mu dát přednost před pozdějším vlakem. Paní v prodejně lístků umí aspoň pár slov anglicky. Pak jsme vyrazili hledat hotel.

V okolí nádraží měly být levné hotely, nápis hotel jsme nikde neviděli, ale Šárka objevila cosi, co vypadalo jako recepce. Naznačili jsme usmívající se paní, že chceme spát a ona kývla. Ukázala nám, že to stojí 30Y, o čemž jsme se ještě několikrát ujistili a pak si nechali ukázat pokojíček. Byl prostší a zašlejší než všechny, kde jsme dosud spali, ale použitelný. I s tureckým záchodem, sprchou a kohoutkem. Žádné umyvadlo nebo vanička pod sprchou, všechna voda šla na podlahu, ale dal se pod kohoutek dát kýbl. Koupelna byla docela fajn, líbily se mi bílé kachličky, že bylo vidět, že je tam celkem čisto. Postele měly matrace, na nich prostěradla (špinavá) a na nich rohože. Takže jsme nakonec vyzkoušeli i spaní na rohožích. Pak paní ukázala, že chce něco vyplnit. Dali jsme jí kopie pasů a ona pořád chtěla něco jiného. Báli jsme se, že chce originály. Nakonec jsem skočil za Šárkou do pokoje a ona už tam měla připravené kopie čínských víz, tak jsem je donesl paní. Problém vyřešen. Paní nevěděla, kde jsou v pasech naše jména. Na vízech byly kolonky popsány i čínsky, tak byla spokojená.

Obkreslila naše jména do sešitu a hotovo. Zaplatil jsem, dostali jsme zpět kopie pasů a vyrazili do města.

Začali jsme hypáčem. Super jsme si to užívali, ve Vietnamu skoro nejsou, jen jeden v Hanoji. Pevné ceny! Spousta sušenek, bonbónů, ešusy, drogerie, papírnictví. Koupili jsme stříháček a sešítek. Všichni byli moc milí, dali jsme prodavačkám v papírnictví pohled. Taky jsme koupili sušenky a pití. Pak jdeme na večeři vedle našeho hotelu. Podnik s bílými ubrusy. Posadí nás ke stolu a přinesou konvičku zeleného čaje se dvěma miskami a nalijí nám. Je výborný. Pak jídelní lístek celý v čínštině. Budu si ukazovat, co chceme. Nejdřív u vedlejšího stolu nějaké maso a kangkong. Pak hledám rýži. Ještě mě vedou do kuchyně a nabízejí další typy masa a nudle. Odmítám. Nakonec najdu rýži u jednoho z hostů.

Objednáno. Dostáváme přesně to, co jsme chtěli. Maso je hodně tlusté, ale chuť super. Dáváme si i čínské pivo. Vietnamské mi chutnalo víc. Je toho obrovská porce, takže to ani nesníme. Celé za 31 Y.

Po večeři jsem poprvé začala mít trochu problémy se střevy, ale po třech kombinacích shaků a jejich jídla fakt není moc divu. Ráno mi bylo i trochu špatně od žaludku, ale vzhledem k tomu, že mi nebylo špatně dost a tak trochu jsme čas v Číně chtěli zasvětit utrácení a ochutnávkám, dieta se ještě odkládá.

Pak, už po setmění, jsme se šli projít po městě – docela fajn, spousta obchodů, butiků evropského typu, otevřených. Na ulici to žije, ale jinak než ve Vietnamu. Lidi se baví, nesedí u svých stánků a neprodávají a nejezdí na motorkách. V jednom obchodě si kupuju košili. Taky vybíráme peníze z bankomatu Bank of China. Bankomat je přátelský, uvidíme, kolik bude výběr stát. Pak už jdeme na pokoj, osprchovat a spát na rohožích.

12 VND MHD Hanoj 29 VND kavárna 35 VND CD 100 VND misky 20 VND klobouky 35 VND sponka 25 VND náušnice 8 VND třtina 10 VND blumy

60 VND minibus na přechod 100 VND bus do LangSonu 6 VND exit tax 8 VND voda

15 Y drožka do Ping Xiang 30 Y hotel

70 Y košile 25 Y jídlo 31 Y košile 4 Y blok a stříháček

1 Y net

28. den – výlet do okolí Ning Ming

úterý 31. 7. 2007

Spaní na rohožích bylo docela fajn. Vstávání na bus v 6:50 do Ning Ming. Paní z hotelu jsme si museli probudit a kroutila nad námi hlavou. Cesta do Ning Ming trvala asi hodinu. Na busovém nádraží nám jeden kámoš říká, že zná Czechoslovakia a ukazuje mi jako řízení a říká skota, chvíli mi trvá, než pochopím škodovku:) Pak se nás ještě ptá, jestli jsme teď kámoši s Rusama. Tak říkáme, že tak napůl a on říká, že nechápe, proč oni kámoši s Rusama jsou. Pak jsme docela dlouho hledali, odkud že odjíždí výletní lodě ke skalním freskách. Řeku jsme našli celkem jednoduše a překvapilo nás, jaké má pěkné nábřeží, vysoká zeď s pěknými výhledy na řeku a druhý břeh, kde byly u břehu pro změnu louky. A na nábřeží lavičky, které nesly sošky žab, želv, pand a koček. Loďky jsme nějaké objevili, ale nevypadaly, že by chtěly na výlet. Ani ti lidé, co na nich bydleli. Zato jsme kousek od jejich parkoviště našli jakési městské shromaždiště buvolů.

Moc se nám nedařilo dostat se na lodě k freskám, měli jsme obkreslený nápis a parníček se mi myslím také povedl... Lidé nás asi posílali správným směrem, ale bylo to ještě hodně daleko. Rozhodli jsme se jet busem a když jsme se vraceli k nádraží, objevili jsme šejkárnu a v ní holku, co mluvila anglicky.

Studovala angličtinu v Nan Ningu a teď je doma na prázdninách a dělá super šejky. Tomův banánový shake byl lepší než můj mangový. Na rozdíl od vietnamských nebyly mléčné, jen mražené. Dozvěděli jsme se, že lodě odjíždí od vlakového nádraží, ale říkala, že by nám to mohl vyjednat její přítel, nebo že by nás tam mohl vzít na motorce. Ale rozhodli jsme se lodě vyjednat sami. Bylo nám blbé holku odmítat, ale naučili jsme se z Vietnamu nedůvěřovat. Co by za to asi chtěla... Ale možná si chtěla jen

pokecat anglicky a svézt se s námi lodí. No nic, příště. Taky se ptala, co nás přivádí do jejího malinkého hometownu:) Vypadala překvapenější než ostatní lidi v ulicích, ikdyž běloši jsme tu byli tutově jediní. Ale nikdo se nám tu nesnaží nic zdražit, kromě lodě a taxíku, kde je smlouvání asi normální. Mají sice cedule s cenama – v šejkárně, restauraci a tak, ale vůbec nezneužívají toho, že neumíme položky přečíst. Za zmrzlinu a shake si naopak naúčtovali nejmenší cenu z cedule. To by se ve Vietnamu stát nemohlo:)

Stopli jsme si drožku k vlakovému nádraží. Zkusili jsme si koupit lístek na druhý den na vlak do Ping Xiangu, ale to asi nejde. A paní v pokladně byla super nepříjemná. Napsali jsme jí datum, čas, číslo vlaku, počet lidí, nevím, co by ještě chtěla. Začli jsme hledat lodě. Z mostu jsme viděli zase jen nevýletní, ale zastavil nás pán a nabídl nám zájezd lodí. Takže se z nich nakonec vyklubaly výletní.

Usmlouvali jsme to z 200 za obě cesty na 150 za cestu jen tam:) To jsme si tedy mysleli my, ale náš řidič zřejmě počítal s tím, že je to za obě cesty. My jsme ale zpět chtěli jet nějakým rychlejším způsobem, například taxíkem.

Loď byla asi 1,5 metru široká a asi 8 metrů dlouhá. Přední třetina byla odkrytá a zadní dvě byly kryté stříškou a bočnicemi. Tam nám řidič rozložil rohož, abychom se na ni posadili. Pak někam odběhl, že se za pět minut vrátí a vrátil se s kanystrem nafty a půllitrovkou čaje. Nastartoval motor na zádi a chvíli kormidloval přímo na zádi natáčením kormidla, ale měl tam i primitivní převod pomocí provázků, takže většinu času seděl s námi vpředu u železného vodorovného kormidla.

Tak jsme jeli na lodi a kochali se krásou skalních útvarů a hor a jeskyní, mezi nimiž se řeka nádherně klikatila. Občas jsme potkali koupající se děti nebo buvoly (většinou děti vpravo a buvoly vlevo) Vyhlíželi jsme malby na skalách, ale i bez nich to bylo super. Taky jsme si na lodi zpívali. Motor totiž řval dost na to, aby to nebylo slyšet:) A jízda při zpívání byla super. Asi po 2,5 hodinách jsme dopluli k malbám. Tady jsme chtěli vysadit a jet zpět taxíkem, ale jak řidič, tak lidé na břehu nám tvrdili, že tu žádná silnice není. Nakonec jsme jim uvěřili a že se tedy necháme odvézt do vesnice Pan Long, která by měla být na půl cesty zpět do Ning Ming. To nám řidič potvrdil, ale za žádnou cenu nás tam nechtěl vysadit. Po chvíli dohadů jsme pochopili, že šlo jen o to, že si myslel, že mu dáme míň peněz, když nás neodveze až do Ning Ming. Ale když se tohle vysvětlilo, zase se na nás začal usmívat.

Vysadil nás v Pan Longu a my mu dali zbytek peněz. Na dorozumívacím papírku už v tu dobu byly obrázky vlaku, lodi, busu i auta. O chvilku později přibyla ještě motorka. Vesnici Pan Long jsme překřtili na „in the middle of nowhere“. Jediné, co bylo ve vesnici přepsáno do Latinky, bylo Police Station:) Vesnice trpěla absolutní názornou ukázkou zašlé slávy. Stejně jako středisko, kde se dřív vybíralo vstupné k malbě. Zábradlí kolem malby bylo zatarasené a v budovách u toho jen prázdné místnosti a zemědělská rodinka, která obývá budovu i s parčíkem, sochou, veřejnými záchodky a dalšími znaky toho, že to tu kdysi bylo pro turisty.

V Pan Longu jsme šli podél cedulí, kde byly jen nějaké čínské znaky a něco, co připomínalo 100 a hvězdičku. Tak nám to přišlo vtipné, že jdeme asi na nějakou pamětihodnost, ale vůbec nevíme na jakou, ani jak je 100 hvězdiček daleko:) Došli jsme k jakémusi chrámu a na visuté bambusové terase nad řekou bylo asi 6 pěkných stolečků s židličkami. Tak jsme se zaradovali, že hospoda, ale chyba.

Zase jen zašlá sláva. Od paní z hospody jsme si ale koupili za 4Y její vlastní pivo ze soukromé lednice.

U chrámu jsme kromě piva dostali ještě zajímavý plod, který paní před námi shodila ze stromu dlouhým bidlem. Měl průřez ve tvaru pěticípé hvězdy, asi vyšlechtěný komunistickou stranou Číny.

Chutnal zajímavě. Asi měl být zralejší. A za vesnicí areál hotelu, o kterém píše náš průvodce. Moderní hotel funguje, před ním jsme potkali super zájezd Taiwanců, ale okolní sruby i park kolem nich jen zašlá sláva. Na jednom z oken šlo ještě přečíst nápis latinkou: „DISCO“. I taneční parket v parku jsme našli.

Po prozkoumání vesnice jsme sehnali drožku za 30 do Ning Ming, kde Šárka byla už dost unavená ze sluníčka, tak se posadila do čekárny busového nádraží s lahví pomerančového džusu a já šel hledat hotel. Na jedné straně jsem žádný nenašel, tak jsme šli spolu na druhou stranu a tam jsme nakonec našli

zase za 30 a zase naproti supermarketu. Ale hledání bylo náročné. Člověk by neřekl, že je zdálky podobný vchod do hotelu a do kadeřnictví:) Hledali jsme hotel podle toho, že třetí ze čtyř znaků označujících hotel je takové pí se svatozáří:) Pro kadeřnictví to platí taky. A kadeřnictví je v naší ulici asi třicet a hotely dva. Ten druhý byl za 20, ale to jsme fakt nemuseli.V hotelu za 30 vystřídal paní na recepci pán, který byl zřejmě lepší v pantomimě:) Byla s ním celkem rozumná domluva. Vysvětlil mi, že chce 20Y jako kauci na klíč, kterou pak dostaneme zpátky (a taky jsme dostali). Pokojíček asi hezčí než ten minulý, ale s horší koupelnou. Pán nám dokonce naladil TV na anglicky mluvící kanál.

Pak chvíli odpočinek, sprcha, praní a hurá na večerní procházku. Hlavně na večeři. Moc restaurací jsme nepotkali, tak jsme nakonec zašli do jedné naproti nádraží, kde bylo plno, ale akorát se uvolnil jeden stůl. Měla tu výhodu, že si člověk ukazoval, co chce na talíř. Najedli jsme se oba za 11Y, rýže, kangkong, maso – takové nasládlé, kdo ví, z čeho bylo. Celkově super. Kámoška ve fast-foodu nám říkala „six jen“ a když jsme odcházeli, vyšla nám před podnik zamávat a říct bye-bye:) A jeden malý kluk od vedlejšího stolu se mě tam super bál:)

Pak ještě koupit zmrzlinu, vyhodit, zajít do supermarketu pro vodu a vánočku na ráno a spát. Zítra vstáváme v 9, takže se konečně vyspíme. Zajímavé je, že v Ning Mingu vůbec nemají na rozdíl od Ping Xiangu normální počítačovou hernu s počítači, všude jen konzole. Zmrzlinu jsme koupili v obchodě specializovaném na zmrzliny, měli v něm několik mrazících boxů. Nevím, jestli si Šárka vybrala tu nejhnusnější, nebo byly hnusné všechny. Ale druhý den se nám povedlo koupit dobrou zmrzlinu v hypáči. Když si člověk připlatí a dá za ní 1,50Y...

útrata:

bus 16, úschovna 1, shaky 4, drožka 3, loď 150, pivo 4, drožka 30, džus 3, zmrzlina 1, večeře 11, jídlo 21, hotel 30

29. den – čekání na bus do Shenzhenu

Středa, 1.8. 2007

Dnes pomalé vstávání, důkladné přebalení batohu, ranní sprcha a nákup toaletního papíru v supermarketu. Taky pořádná snídaně ještě na pokoji – vánočka a pomerančový džus. Ale jen já, Šárka je na dietě kvůli střevům. Pak si bereme drožku k vlaku, kupujeme jízdenku u nepříjemné paní a jedeme vlakem do Ping Xiangu. Podařilo se nám vybrat vagón a sedačku, kde naproti seděli nějací další běloši. Taxikáři na nádraží měli celkem problém pochopit, že chceme zůstat v Ping Xiangu a nechceme do Vietnamu. Možná jsme byli historicky první:) Vtipné bylo, že jako první nám svou drožku nabízel přesně ten člověk, se kterým jsme předevčírem z Vietnamu přijeli. Byl docela vyžranej a vyholenej, tak jsme si ho zapamatovali, jinak to jde většinou jen podle oblečení.

Cestou z vlakového na autobusové nádraží zjišťujeme, že čínština a vietnamština jsou si fakt podobné.

Naskakují k nám do drožky další lidi a chtějí na „ben sé“:) V úschovně pak zjišťujeme, že číslovka 2=háj je taky stejná. Jen to písmo... Ale i to písmo mě začíná bavit. Těch pár znaků, které se vyskytují v názvech měst, ve kterých se pohybujeme, už bezpečně poznám na busech i jinde ve městě. Začíná nám s Tomem připadat, že jet ještě na měsíc do Číny by nás bavilo – to pronikání do cizího písma je totiž opravdu kouzelné:)

Taky je super, když se člověk na ulici někoho na něco zeptá s papírem a on si neuvědomí, že jeho znaky jsou nám na nic a začne je na papír úžasnou rychlostí malovat. Pokud tedy ten, kdo znaky maluje není nepříjemná paní na nádraží v NingMingu.

Následuje oběd, který se moc nevydařil (nepodařilo se mi objednat dobré maso, jen nějaké slizské a houbovité věci). Pak už jen bloumáme po obchodech. Dnešek je takový ospalý den, je zataženo a občas prší. Zjišťujeme, že čínské butiky jsou stejně drahé jako pražské. Asi proto jim tam nikdo nechodí a prodavačky spí na pultech. Nebo je to jen tím, že je dnes ospalý den.

Jednou pršelo docela silně a vytrvale. Chvíli jsme na to koukali z průjezdu u cukrárny, abychom si ještě to období dešťů užili. Holky z cukrárny nám ale pořád toužily něco prodat. To ale měly smůlu, Tom na to není a já místo cukrárny musela navštívit záchod. V hypáči ve druhém patře byl. Byl jakoby na schodišti vystrčeném do dvora, takže tam byl úžasně slyšet déšť a dokonce na záchodě samotném pršelo, protože okno bylo sice malé a vysoko, ale déšť silný na to, aby se rozstřikoval všude. Jinak záchody sice neuklizené, ale luxusní 1 metr hluboký kanálek:)

Teď sedíme na nádraží před závěrečným výpadem do hypáče. Jízdenky do Shenzhenu už máme od rána. Najednou vidíme na nádraží dva bělochy, dost nás to překvapilo. Proč na nás teda koukají jak na zjevení, když je tu bělochů dost? Možná proto, že jsme dost špinaví:) Včera už Tomovo tričko smrdělo fakt jako bezdomovecké, museli jsme rybáři pěkně smrdět. V hypáči mi zase paní prodavačka (jedna z těch třiceti, které obsluhují hypáč velikosti našeho Alberta, zásobovače nepočítaje) ukazovala na mytí trička a vlasů. Tak nevím, jestli tím chtěla říct, že jsme špinaví, nebo jestli to bylo proto, že jsem se právě zastavila před lahvemi s nějakým čistícím prostředkem a tvářila se nechápavě:) Vlasy jsem si myla nedávno, tak snad to druhé. A tričko sice mám dost děravé, ale na to by zase prášek moc nepomohl, spíš naopak. Ale jinak jsou uniformované prodavačky v halenách a slušných kalhotech fakt vtipné. Nakoupili jsme nějaké víno, které vypadalo co nejčínštěji. Obdobně pivo, ale zvolili jsme neananasové, takže asi ne úplně nejexotičtější:) Pak ještě nějaké takové ovocné slizy v plastu jednotlivých ovocných tvarů. Vyzkoušíme na nich, jestli by domácí plyšáci přežili v Asii ochutnávání neznámých věcí:) Taky kokosové mléko v plechovce a čaj. Pak jsme se vyřádili v papírnictví – šest sešítků pro skoro každého z rodiny. Pak ještě čínsky popsané cigarety pro lidi z práce, snad se někdo odváží to ochutnat. Po několika hodinách mám čínského maloměsta fakt dost – všichni děsně čumí a smějí se nám. Obchody jsou ukrutně drahé a ani v nich nejsou moc hezké věci, tržnice je zase dost ubohá a ani nemám chuť se tam ptát, kolik co stojí. Zato nákup banánů se povedl líp než ve Vietnamu, byly fakt zralé, cena podle váhy, a hlavně nebyl problém jich z trsu pár uříznout.

Takže výpad do hypáče se povedl, pak hodina na nádraží a pak zjišťujeme, že pojedeme lehátkovým busem. Hurá, další dopravní prostředek do sbírky a další nový zážitek. A čínské karaoke a ještě film, na který jsem naštěstí neviděl, protože jsem do cesty fikaně umístil rýžové klobouky. Zavzpomínali jsme

na špunty do uší, které byly hluboko v zavazadlovém prostoru. Naštěstí po dvanácté randál přestal a dalo se spát.

útrata:

drožka 3, vlak 9, sušenky 5, toaleťák 1,50, oběd 25, úschovna 2, drožka 4, bus 464, banány 3, čaj 12, zmrzlina 1,50, papírnictví 11, hypáč 49, cigarety 5

30. den – cesta do Hongkongu, prohlídka města

Čtvrtek, 2.8.2007

Dnes jsem pozoroval východ slunce z našeho lůžkového autobusu. Pak to bylo nějakou dobu napínavé, protože jsme nevěděli, kde nás vysadí. Už jsme si byli skoro jistí, že jedeme do toho správného města, ale spoustu lidí vysazoval na dálničních sjezdech. Dopadlo to dobře, dojeli jsme až na konečnou – autobusové nádraží v Shenzhenu.

Velké čínské město, navíc hned u hranic s Hongkongem, to už je opravdová civilizace. Všude čisto, moderní záchody, moderní metro, ...ale paní v informacích anglicky nemluví (považoval jsem za samozřejmé, že bude, ale Šárka tušila zradu:)). Zeptal jsem se na bus do Hongkongu a ona mi napsala na papír Loa Hu. Ptal jsem se, jestli Lo Wu, které máme na mapě Hongkongu jako hraniční přechod, ale ona nevěděla a zavolala anglicky mluvící paní. Ta mi řekla, že do HK máme jet metrem na stanici Loa Hu, tam je přechod a jezdí odtamtud vlaky KCR do HK. To jsme udělali, přešli jsme hranici, vyměnili peníze, koupili lístek na KCR a za chvíli už jsme svištěli do Kowloonu. No, chvíle na přechod hranic byla se všemi tunely a úředníky aspoň hodina:)

Protože už bylo po poledni, měli jsme strach, že všechny pokoje v Chunking Manson a tom druhém bloku (kde jsou vyhlášené levné hotely) budou obsazené, ale to se ukázalo jako nesmysl. Jen co jsme vlezli do pasáže Chunking Manson, ulovil nás chlápek, že má pokoj za 150, tak jsme se na něj šli

podívat a šel by, ale ještě jsme se chtěli podívat do Travellers Hostel, který doporučuje LP. V Travellers Hostel bydlelo víc bělochů a míň arabů a byl tam internet, tak jsme nakonec zůstali tam.

Chunking Manson je blok budov, zvenku oprýskaná nevábně vypadající budova. V přízemí má systém pasáží lemovaných směnárnami a všude je spousta černochů, arabů a bělochů. Občas člověk mezi směnárnami narazí na dvojici výtahů, levý jede do sudých pater a pravý do lichých. Nad výtahy je napsáno, ve kterém patře sídlí která ubytovna – každé patro je jeden hotel, tj. celkem šestnáct pater krát osm bloků (výtahy A – H), tj. 128 hotelů. Pokoje nejsou nic moc, malá místnost, kde je jen postel, některé jsou s minikoupelnou (jako třeba ten náš).

Hodili jsme batoh do pokoje, v přízemí vyměnili 50 USD za rozumný kurz (ne jako před měsícem) za 390 HKD, zaplatili jsme pokoj a vydali se do města mezi mrakodrapy. Vyrazili jsme k trajektům na ostrov Hongkong, cestou koupili vodu za 7,90 HKD a pak zapadli do Mekáče a dali si BigMac menu za 24,30. Přišlo k chuti. A hranolky byly super! A pak už na trajekt Star Ferry, upper deck za 2,20, super plavba, docela dost to houpe (daleko víc než při plavbě v Ha Long). Mají to super vymakané, nástup na horní a dolní palubu je oddělen do různých pater budovy – dva padací můstky nad sebou. Na lodi mají lavičky s opěradly, které se dají překlopit tak, že člověk může sedět z které strany chce (s výhledem na HK nebo na KW).

Kupujeme pohled HK a hned ho posíláme, pak se procházíme mezi mrakodrapy, kolem radnice a katedrály, které jsou mezi nimi utopené, až k dolní stanici lanovky, které tu říkají tramvaj. Je dost velké vedro. Naštěstí má HK celkem dost zeleně a vodotrysků s bazénky, které vedro činí příjatelnějším, a

také zastřešených chodníků, kde je člověk chráněný před sluníčkem. Vyjeli jsme lanovkou do horní stanice, která leží v sedle mezi dvěma kopci. Jede docela rychle a má děsivé stoupání 500 metrů na 1,4 km. Horní stanici tvoří obludná věž s vyhlídkovou terasou na střeše (naštěstí se na ní člověk nemusí dívat, zato z ní se dívá docela dobře). Výhled na HK je opravdu nádherný. Strávili jsme tam celkem dost času, kochali se, fotili, měnili baterky a přemlouvali je, aby nám udělali ještě jeden snímeček.

Pak jsme vyrazili ještě výš směrem k Victoria Peak. Tam jsme našli super parčík a ještě výš se pak prochází mezi stromy a taky upravenými zahradami s anglickým trávníkem, kde píšou, že si má člověk dávat pozor na hady a jak se má chovat v případě uštknutí (zavolat personál a hlavně hada nechytat – v rozporu s LP). Úplně na vrchol se nemůže, tam jsou vysílače, ale zůstali jsme kousek pod vrcholem,

kde kvůli stromům nebyly vidět mrakodrapy, zato se nám otevřel pohled na druhou (jižní) stranu ostrova, kde je hodně zeleně a jen pár mrakodrapů a dál moře se spoustou ostrůvků. Tam jsme chvíli poseděli, než jsme se vydali zpět do sedla.

Rozhodli jsme se počkat na tmu, abychom viděli noční HK shora a stálo to zato. Při čekání jsme ještě nakoupili v hypáči chleba za 30 Kč, margarín za 40 Kč, vodu za 30 Kč, sprite za 30 Kč a dvě zmrzliny podobné jako magnum dohromady za 30 Kč. Ostatní věci byly neuvěřitelně drahé. Rozhodli jsme se netísnit se s ostatními na vyhlídkové plošině a dali přednost schodům pod věží poblíž veřejných záchodků (které byly jedinou vadou toho místa). Pochutnali jsme si na chlebu (toastovém, ale dost tmavém) s margarínem (jedna z nejdražších večeří naší cesty) a udělali pár fotek nočního HK.

Slibovaná hra světel nic moc, světla jsou totiž úžasná i bez nějakého hraní – to, že tři mrakodrapy ze sta nesvítí, ale blikají, není zas tak zajímavé.

Vydali jsme se pěšky dolů. Byla to docela štreka – úzká ulička lesem s prudkým klesáním, slabě osvětlená lampami, kde jsme byli sami a jen občas potkali osobu funící v protisměru. Když jsme

konečně došli k vršku slavného hongkongského eskalátoru (nejdelšího na světě), zjistili jsme, že zrovna jede nahoru (dolů jede jen od šesti do deseti ráno), takže jsme museli podél něj scházet pěšky. To už městem, v barech to žije. Pivo za cenu, kterou se neodvažujeme hádat, teče proudem. Sangria stojí 450 Kč.

Dojdeme až skoro k průlivu na stanici dvoupodlažní tramvaje. Jezdí jich spousta, někdy jich stojí v zastávce i pět v řadě (druhý den v poledne jsme ale nepotkali žádnou). Zabíráme přední sedačky v patře

a kocháme se nočním HK. Cesta stojí 2 HKD a platí se při vystupování. Tak jsme jeli na konečnou a ještě zpět za 2 HKD:) Z výšky prvního patra je pohled daleko lepší, než když člověk stojí na zemi.

Pak trajekt zpět do KW, takže jsme se ještě pokochali nočním panoramatem. V hotelu ještě net a spát, už je půlnoc. Šárka ještě v jednu zjišťuje, že net je stále otevřený a jde nás nacheckovat na let do Dubaje (24 hodin před odletem), abychom měli sedadla u okna.

Útrata: baterky 6 Y, metro 8Y, KCR 73 HKD, hotel 140 HKD, voda 7,90, trajekt 4,40, Mekáč 24,30, lanovka 44, jídlo 57,20, tramvaj 4, trajekt 4,40, 7up 6, baterky 13, net 10

31. den – Hongkong, ostrov Lantau, odlet

Pátek, 3.8.2007

Ráno jsem stejně jako večer při usínání trpěla nějakou předcestovní horečkou a nemohla jsem spát.

Tak jsem se šla kouknout do koupelny, kde byla super zima díky klimatizaci, která je inteligentně umístěna v koupelně a na pokoj nemá moc efekt. A otevřela jsem okno do odporného světlíku a tam bylo už v sedm ukrutné vedro. Trochu jsem dloubala do Tomíka, jestli by s ním nebyla řeč nebo jestli třeba nevyrazíme časně do města, že první feřřík už odjel, ale Tom spal jak dudek v craftu a ani mu nebylo vedro. Nakonec jsme vyráželi v deset:)

Vyrážet dřív stejně nemělo smysl, to by jel eskalátor dolů a my museli nahoru šlapat pěšky. Po zbytku chleba s margarínem a banánu k snídani zase vyrážíme na trajekt. Tentokrát bereme spodní palubu, je o 50 centů levnější a je tam líp vidět vlny:) Míříme k eskalátoru, super věc. Vyvezeme se asi do půlky a navštěvujeme templ Ma Mo, kde je zapálená spousta vonných tyčinek, takže se nedá dýchat a vůbec templ spíš připomíná tržiště, lidé vykládají na stoly ovoce (oběti bohům), řemeslníci tu něco opravují, rozhodně žádné klidné místo vhodné k meditaci. Zato naproti na dětském hřišti je klid a příjemný stín.

Dáváme si banán a vodu a Šárka vyráží na výlet k dalším veřejným záchodkům. Pak trošku

povylezeme po Ladder street nahoru (název je přehnaný, jsou to schody, ikdyž dost prudké) a vracíme se k eskalátoru, abychom popojeli ještě o kus výše k zoologické zahradě. To je moc příjemné místo se spoustou stromů a laviček (vstup zdarma). Chovají tu opice, jaguáry, plameňáky apod. Pak nakupujeme vodu v Park&Shop. Šárce není úplně dobře, vůbec nic ji nezlákalo, dokonce ani zmrzlina jako mě.

Celý den je ukrutné vedro, slyšela jsem si stěžovat i místní. A v poledne ani jedna strana ulice nemá stín. Nakonec vyměknu a natřu se, abych zase nebyla ráček. Místní si lehají do stínu, který vytvářejí nekonečné silniční podjezdy a nadjezdy, je to skoro jediný který tu je:)

Jedeme zpět do KW a do našeho oblíbeného Mekáče (2krát bigMac v super chládku). Pak vyzvednout batoh v hotelu a zalézt do metra. Super čekání na Tomíka než dojede nahoru do hotelu pro batoh. Na výtah je totiž velká fronta a proto je tam obrazovka, která ukazuje, kolik je ve výtahu lidí. Takže Tomík mi sice odjel, ale viděla jsem na obrazovce, jak se dívá do mapy a uvidím, až nastoupí v šestnáctém patře s batohem. Snad ten nával přežijou naše klobouky:) Jen mi to uniformovaný hlídač výtahu zakázal vyfotit:( A pak mě ještě přišel napomenout, že nemám sedět na báglu. Asi věděl, že si o něm právě píšu do deníčku. Ještě by do mě třistakilová černoška mohla přestat bouchat svou aktovkou a čekalo by se krásně. Hurá, Tomík už je zase v televizi:)

Cesta metrem do Tung Chung stojí 17 HKD. Tam se dá přestoupit na bus za 3,50. Je to asi nejlevnější způsob, jak se dostat na letiště. My jsme kromě toho ještě chtěli navštívit nějaké památky na ostrově Lantau, ke kterým jezdí také busy z Tung Chung. Cesta metrem super, s přestupem, druhá část jede nejdřív po mostě přes průliv, pak tunelem pod dalším průlivem a pak po pobřeží ostrova Lantau, kde jsou skvělé výhledy na moře na jedné straně a zelené kopce na druhé straně.

V Tung Chung jsme našli bus 23 ke klášteru a soše buddhy (největší venkovní socha sedícího buddhy na světě – takže asi existují větší venkovní sochy buddhů, ale ty stojí, a taky větší sedící sochy, ale ty jsou uvnitř:)) Z Tung Chung tam jede také lanovka, ale momentálně je mimo provoz. A tak se musí busem přes hory na protější pobřeží ostrova (sklon místy 16%, jednosměrná silnice s místy na vyhýbání), pak kus podél něj a pak zpět do hornatého středu ostrova. Tak jsme se aspoň projeli a pokochali se horami, ikdyž Šárka si to moc neužívala, protože jí nebylo dobře. Socha buddhy je na vrcholu kopce a vede k ní dlouhé rovné schodiště (ikdyž ne tak dlouhé, jak nám připadalo na obrázku).

Nádherné místo, od sochy super výhled na okolní kopce, které jsou ale vyšší. Jsou tu i značené turistické trasy, škoda, že nemáme více času. Dají se tu dělat i několikadenní treky.

Od buddhy jsme se ještě šli podívat do kláštera (hlavního buddhistického kláštera v HK). Bylo to pěkné tiché místo, ale možná jen takhle večer, protože jinak tu funguje vegetariánská restaurace. Vonné tyčinky tentokrát smrděly jen na nádvoří a v sále, krásně zdobeném, byl vzduch čistý. Z kláštera jsme se vydali na „cestu moudrosti“, což měla být třicetiminutová procházka, tj. přesně čas do odjezdu našeho busu. Příjemná cesta džunglí zakončená chodníkem ve tvaru osmičky lemovaným sloupy (půlky kmenů) popsanými čínskými znaky. Takže té moudrosti se nám nedostalo, ale aspoň jsme nahlédli z větší blízkosti do místní přírody.

Pak už jen bus zpět do Chung Tung a další na letiště. Gemma tentokrát váží 23,5 kila (na rozdíl od nás přibrala), takže bude velké přebalování a pošleme tentokrát oba batohy jako zavazadla. Pět hodin čekání uběhlo celkem rychle – nejdřív jsme se utábořili, vyrobili solidní bordýlek, pak vše znovu zabalili, směnili 24 HKD za 3 USD a hledali, za co utratit zbývající 4HKD. Jediná věc za tuto cenu byla instantní nudlová polévka. A máme ji!

Nalodění do letadla (s igelitkami působíme celkem komicky) a čekání na emirátské menu, které bylo super, jako vždy. Při odletu jsme dokonce viděli noční HK – nejdřív přístav, pak mrakodrapy a Victoria Peak. A pak už jen sem tam lodičku.

32. den – Dubaj, Mnichov, Praha

Sobota, 4.8.2007

V letadle do Dubaje jsme spali, jedli a pařili hry (hlavně arkanoid), v letadle do Mnichova jsme jedli, pařili hry (hlavně arkanoid), koukali na Shreka a taky z okýnka. Skvěle jsme viděli Bospor. V Dubaji pro nás neměli chobot, tak jsme se projeli busem z letadla i do letadla a měli jsme možnost okusit emirátské ovzduší a teploty – sice jen mezi letadlem a busem, ale stačilo to (sucho a horkovzdušná trouba). Při odletu jsme viděli Dubaj shora – spousta vilek, nějaké stromy, ale mezi nimi jen písek, žádná tráva ani voda. Taky kruháč o poloměru 100 metrů a uvnitř jen písek a okolo domy. Vypadalo to skoro strašidelně. Shodli jsme se, že bychom tu bydlet nechtěli.

Při letu přes moře jsme viděli krásné malinké ostrůvky. Pak jsme letěli přes arabskou poušť,

neuvěřitelně rozlehlou. Byla někde hladká, někde s kopcema. Asi jsme viděli i tok Tigridu. V Turecku nejdřív poušť, pak políčka a pak dokonce pár pěkných jezer a víc zeleně. Skvěle byl vidět Istambul do každého detailu, i Zlatý roh. A pak nádherné tyrkysové pobřeží. Pak políčka a město na úpatí hor v Bulharsku. Prostě těch 15 Kč, co jsme dali za rezervaci míst, se fakt vyplatilo. Až nad Rakouskem začly být trochu mraky, ale při přistání v Mnichově zase super výhled.

Jídlo jako obvykle výborné, stále mě fascinuje ta spousta chodů. Tomík byl v letadle zase super

Radovan z jídla. Hlavně na rozdíl ode mě do sebe zvládl nacpat vždy všechno včetně přidaných sušenek a čokolád, které já jsem zbaběle schovávala do batůžku:) A ještě byl Tomík super v tom, jak se to zásadově snažil jíst podle jejich pořadí v menu:) Jen na druhé snídani už jsme měli po dlouhém čekání v Dubaji fakt hlad, takže nezvládl dát si nejdřív džus a ovoce a pak až croissant a muffin. Ale já do sebe taky nacpala croissant skoro na jedno sousto, takže to úplně chápu. K obědu jsme porušili

trojnásobnou tradici a dali si poprvé z výběru dvou jídel to samé – úžasnou porci filé z lososa s bramborovou kaší. Fakt úžasně dobré, a to je u mě u ryb co říct!

Za WC v Mnichově platím 1,1 Eura! Obešla jsem celé nádraží, jak moc jsem nechtěla tenhle ukrutný podnik podporovat, ale musí to být asi hodně silná lobby, když i v Mekáči asi záchody zakázali:( Když si uvědomím, jak jsme nikdy nechtěli dát motorkářům 40 tisíc dongů a jak to byla spousta peněz, je to fakt absurdní. A ještě tam bylo plno a drobné si člověk musí rozměnit v mašince, protože turniket nevracel. Měli by se učit v Hongkongu. A já doufám, že se nám podaří odtud odjet dřív, než tam budu muset znova:)

Většinu cesty z Mnichova jsem prospal. Po měsíci, kdy jsme nevidělí televizi, jsme prakticky celý let koukali do televizní obrazovky. Pěkně mě z toho bolely oči, tak jsem je radši zavřel. Ovšem příjezd do Prahy byl triumfální! Zavolali jsme rodičům, kdy nás mají čekat na Hlavním nádraží a co nám mají přinést. Na Smíchově jsme se však dozvěděli, že vlak kvůli poruše navigace na Hlavní nedojede.

Museli jsme tedy rodiče přesměrovat na Smíchov. Okamžitě po příjezdu si nás začali fotografovat několika foťáky. Naštěstí jsme si ve Vietnamu a Číně na popularitu zvykli, takže nás to na rozdíl od okolo čekajících taxikářů nerozhodilo.