Hlavní práce23778_xkozb01.pdf, 1.9 MB Stáhnout

Vysoká škola ekonomická v Praze

Diplomová práce

2006 Barbora Kozlovská

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta podnikohospodá ř ská

Hlavní specializace: Podniková ekonomika a management

Vedlejší specializace: Management kvality, environmentu a bezpe č nosti

Název diplomové práce:

Prokazování shody v obchodní politice stát ů Evropské unie

Vypracovala: Barbora Kozlovská

Vedoucí diplomové práce: Ing. Alena Plášková, CSc.

P r o h l á š e n í

Prohlašuji, že diplomovou práci na téma

„Prokazování shody v obchodní politice stát ů EU“

jsem vypracovala samostatn ě .

Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v p ř iloženém seznamu literatury.

V Praze dne 11. ledna 2006 Podpis:

Ráda bych touto cestou pod ě kovala Ing. Jaroslavu Skopalovi, CSc. za velmi

hodnotné rady, konzultace a interní materiály Č NI, které mi poskytl jako

pracovník Č eského normaliza č ního institutu.

OBSAH

Úvod ... - 8 -

1. Úvod do normalizace ... - 11 -

1.1 Základní pojmy ... - 11 -

1.2 Druhy norem ... - 13 -

1.3 Metody normalizační činnosti ... - 14 -

1.4 Označování českých technických norem ... - 14 -

2. Vývoj technické normalizace po roce 1989 ... - 15 -

3. Mezinárodní a evropská normalizace ... - 17 -

3.1 Mezinárodní a evropská normalizace ... - 17 -

3.2 Charakteristika, členství a struktury ... - 18 -

4. Nový přístup a Globální přístup v normalizaci ... - 27 -

4.1 Koncepce nového přístupu a Globálního přístupu ... - 27 -

4.1.1 Starý přístup ... - 27 -

4.1.2 Nový přístup k technické harmonizaci a normalizaci ... - 28 -

4.1.3 Globální přístup k posuzování shody ... - 29 -

4.2 Standardní prvky směrnic nového přístupu ... - 29 -

4.3 Přijímání směrnic nového přístupu ... - 33 -

4.4 Převzetí směrnic nového přístupu... - 34 -

4.5 Směrnice nového přístupu ... - 36 -

5. Posuzování shody ... - 38 -

5.1 Přístup státu k zabezpečování technických požadavků na výrobky ... - 38 -

5.2 Postup posuzování shody ... - 39 -

5.3 Použití norem systému jakosti ... - 44 -

5.4 Technická dokumentace ... - 46 -

5.5 ES prohlášení o shodě... - 47 -

6. Notifikované orgány/osoby ... - 50 -

6.1 Zásady notifikace ... - 50 -

6.2 Postup notifikace a zrušení notifikace ... - 54 -

6.2.1 Postup notifikace ... - 54 -

6.2.2 Zrušení notifikace ... - 55 -

6.3 Všeobecná odpovědnost notifikovaných orgánů ... - 56 -

6.4 Notifikované orgány a posuzování shody ... - 57 -

7. Označení CE ... - 57 -

7.1 Zásady pro označení CE ... - 57 -

7.2 Výrobky, které mají nést označení CE ... - 58 -

7.3 Připojení označení CE ... - 60 -

7.4 Označení CE a jiné značky ... - 63 -

8. Vybrané články ze Směrnice Rady 89/686/EHS, týkající se posuzování shody, notifikovaných orgánů a označení CE ... - 65 -

8.1 Oblast působnosti, uvádění na trh a volný pohyb osobních ochranných prostředků. - 65 - 8.1.1 Oblast působnosti ... - 65 -

8.1.2 Uvádění na trh a volný pohyb ... - 66 -

8.2 Postupy certifikace ... - 67 -

8.3 ES přezkoušení typu ... - 71 -

8.4 ES prohlášení o shodě výroby ... - 73 -

8.5 Označení shody „CE“ ... - 73 -

Závěr ... - 75 -

PŘÍLOHY ... - 76 -

PŘÍLOHA I ... - 77 -

PŘÍLOHA II ... - 78 -

PŘÍLOHA III ... - 83 -

PŘÍLOHA IV ... - 87 -

PŘÍLOHA V ANNEX V ... - 93 -

PŘÍLOHA VI ... - 94 -

PŘÍLOHA VII ANNEX VII ... - 95 -

PŘÍLOHA VIII ... - 97 -

PŘÍLOHA IX ... Chyba! Záložka není definována. Literatura ... - 108 -

Hlavním cílem mé diplomové práce je nastínit problematiku prokazování shody, ukázat důležitost sjednocování trhu pro výrobce i spotřebitele a popsat jednotlivé postupy prokazování shody.

Úvod

Pojem technických norem prošel významnými změnami. Původně jako nástroj používaný výrobci v rámci jednoho podniku resp. průmyslového oboru, se dalším vývojem staly nástrojem regulace trhu. V mezinárodním obchodě se objevila jejich další funkce, funkce ochranářská, tj. ochrana vlastního trhu před zahraniční konkurencí. Ruku v ruce se zákonnými předpisy se tak normy stávají technickými překážkami obchodu. Zjednodušeně, technické překážky se objeví tehdy, když dodavatel výrobku z jedné země narazí na trhu jiné země na odlišné zákonné a normativní předpisy (normy). Chce-li uspět, musí svůj výrobek upravovat, měnit, aby vyhověl technickým normám nebo právním předpisům cílové země, popř. jej musí nechat zvlášť a dodatečně zkoušet a certifikovat v této zemi.

Existují tři základní zdroje technických překážek obchodu, a to diference mezi technickými normami v různých zemích, (kde normy podmiňují vstup, prodej nebo používání výrobku), dále pak diference v právních předpisech, které jsou svým účinkem podobné normám, ale liší se v tom, že jsou právně závazné (ve veřejném zájmu, zejména s důrazem na ochranu zdraví, bezpečnosti a životního prostředí) a posledním zdrojem je diference ve zkušebních a certifikačních postupech, vytvořených ke zjišťování shody s předpisy a normami (překážky vznikají tehdy, jestliže země dovozce vyžaduje něco navíc v porovnání se zemí vývozce).

Existence těchto rozdílů je dána rozdíly v chápání toho, co je považováno za „podstatný požadavek“ nutný k ochraně veřejného zájmu, historickými rozdíly v normalizačních, zkušebních a certifikačních postupech různých zemí a celkovým ovzduším místního trhu.

Prvním problémem vývozce do jiné země je zjistit, které zahraniční normalizační dokumenty se vztahují na jeho výrobky. Někdy jsou to jen předpisy a nařízení, jindy jen normy, nejčastěji kombinace obou. Pokud se norma ukáže jako extrémně detailní (tj. pokud jde národní

normalizace cestou podrobného popisu požadavků na konstrukční části výrobku), bude muset podstoupit rozsáhlé úpravy svého výrobku, aby těmto požadavkům vyhověl. S tím se lze poměrně často setkat i přes ujišťování, že dotyčné národní normy zavádějí mezinárodní normy ISO a IEC (o mezinárodních a evropských normalizačních organizacích je pojednáno v kapitole 3). Faktem je, že při transformaci mezinárodních norem na národní se uplatní řada omezení, doplňků a odlišných ustanovení národního charakteru a to vše může mít za následek podstatné změny původní normy.

Aby se v mezinárodním obchodě předcházelo vzniku takových situací, a aby normy naopak podporovaly mezinárodní obchod, byly uzavřeny významné mezinárodní dohody.

V celosvětovém měřítku jde o Dohodu o technických překážkách obchodu z r.1980.

Dohoda byla uzavřena v rámci Všeobecné dohody o clech a tarifech, kterou spravuje WTO (Světová obchodní organizace). Jejím účelem je zajistit, aby veřejná správa nebo normalizační orgány nepřijímaly takové předpisy nebo normy, které vytvářejí technické překážky partnerům této dohody. Obsahuje zejména závazek vlád uvědomit WTO o libovolných technických předpisech nebo normách, které by mohly mít významný vliv na obchod.

Současně zavázala každý partnerský stát uvést informační místo, které bude za danou zemi podávat všechny potřebné informace o platných předpisech, normách, certifikačních systémech v dané zemi zájemcům (v ČR plní tuto funkci Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví). Účastníci dohody se zavazují k co nejširšímu používání unifikovaných mezinárodních norem a k nediskriminačnímu přístupu k zahraničním zájemcům.

V Evropské Unii, kde členem výše uvedené dohody je Komise Evropských společenství, jsou nástrojem k odstraňování technických překážek Směrnice, které mají právně závazný charakter pro členské země a dobrovolné evropské normy. Je o nich pojednáno ve 4. kapitole této práce. Obsahují obecněji formulované podstatné požadavky na výrobky, normy pak pro tyto požadavky stanoví odpovídající technická řešení. Takovým normám se říká

„harmonizované“ a všechny členské země EU jsou povinny je zavést do své soustavy národních norem. Výrobky shodné s požadavky těchto norem pak mají volný přístup na trh EU.

To, zda je výrobek shodný s příslušnými požadavky posuzují tzv. „Notifikované orgány“.

Zásady, postupy, rušení notifikace a další informace o těchto orgánech či osobách popisuje kapitola 6. Na konci procesu posuzování shody, který je popsán v 5. kapitole, je výrobek opatřen označením shody, které prokazuje, že výrobek splnil stanovená kritéria a tedy, že

nepředstavuje žádné nebezpečí (pro zdraví, životní prostředí, atd.). Podobu označení, zásady a další podrobnosti uvádí kapitola 7.

Pro představu konkrétních požadavků na výrobek, dokumenty a proces posuzování shody je v 8. kapitole uvedeno několik článků ze Směrnice Rady 89/686/EHS z 21.prosince 1989 o sbližování právních předpisůčlenských států týkajících se osobních ochranných prostředků.

1. Úvod do normalizace 1.1 Základní pojmy

Úvodem tohoto dokumentu je třeba osvětlit obsah některých základních pojmů/termínů a podat některé základní informace o technické normalizaci pro lepší porozumění jejích cílů a metod a s ní souvisících činností všech zúčastněných stran v normalizačním procesu.

Základní požadavky

Základní požadavky (ochrana zdraví, bezpečnosti či další požadavky v obecném zájmu) jsou zavazující technická kritéria, která jsou stanovena v obecné formě ve směrnicích nového přístupu. Výrobky uvedené do oběhu, které spadají do rámce těchto směrnic, musí splňovat základní požadavky.

Technická normalizace

Technická normalizace je dána definicí, na které se shodly národní normalizační organizace a národní normalizační komitéty, sdružené v Mezinárodní organizaci pro normalizaci ISO a v Mezinárodní elektrotechnické komisi IEC. Je to „činnost, kterou se zavádějí ustanovení pro všeobecné a opakované použití, zaměřená na dosažení optimálního stupně pořádku v dané souvislosti s ohledem na aktuální nebo potenciální problémy“. A dodávají, „tato činnost sestává zejména z vypracování, vydávání a zavádění norem. Důležitým přínosem normalizace je zlepšení vhodnosti výrobků, postupů a služeb pro zamýšlené účely, předcházení překážkám obchodu a usnadnění technické spolupráce“.

Technické normy

Výsledkem normalizační činnosti jsou technické normy. Technickou normou je podle Pokynu 2 ISO „Dokument vytvořený na základě konsensu¹ a schválený uznaným orgánem, poskytující pro všeobecné a opakované používání pravidla, směrnice nebo charakteristiky činností nebo jejich výsledky a zaměřený na dosažení optimálního stupně uspořádání v dané souvislosti.“Definici doplňuje poznámka „Normy mají být založeny na společných výsledcích vědy, techniky a praxe a zaměřeny na dosažení optimálního společenského prospěchu“.

Norma vytvořená jako dohoda dobrovolných účastníků normotvorného procesu nemůže být závazná a má charakter doporučení. České technické normy ČSN jsou ze zákona č.22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, doporučené.

1Konsens je termín, používaný pro všeobecný souhlas účastníků normotvorného procesu s navrženým řešením. Žádná ze zainteresovaných stran nemá odůvodněné námitky proti podstatným otázkám. Umožňuje jej snaha vzít v úvahu stanoviska všech zúčastněných stran a smířit protichůdné názory. Konsens ale nemusí znamenat jednomyslnost!

Norma je dokument schválený uznaným orgánem. V praxi je to normalizační orgán, uznaný na národní, regionální nebo mezinárodní úrovni za kompetentní k tomu, aby na základě svého statutu připravoval, schvaloval nebo přijímal normy dostupné veřejnosti.

V ČR je touto organizací Český normalizační institut - ČSNI, na evropské úrovni Evropský výbor pro normalizaci - CEN, Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice - CENELEC a Evropský institut pro normalizaci v telekomunikacích - ETSI. Na mezinárodní úrovni pak ISO (Mezinárodní organizace pro normalizaci) a IEC (Mezinárodní elektrotechnická komise).

Norma je veřejně dostupný dokument, je přístupná ve všech fázích vzniku a používání v praxi. Nesmí být v rozporu s platnými zákonnými předpisy!

Regulovaný sektor

Uvádění výrobků do oběhu je řízeno zákony, nařízeními a jinými předpisy za účelem ochrany občanů. Existuje rozdíl mezi harmonizovanou oblastí spadající pod předpisy ES a neharmonizovanou oblastí řízenou pouze národní legislativou. Shoda s požadavky je posuzována notifikovanými orgány, které na základě předpisů ES musí být autorizovány a notifikovány jako takové Komisí ES; tyto orgány jsou takto součástí harmonizovaného regulovaného sektoru.

Regulovaný neharmonizovaný sektor

Regulovaný neharmonizovaný sektor se řídí principem vzájemného uznávání právních opatření na základěčlánků 28 – 30 Smlouvy o ES.

Neharmonizovaná oblast

V neharmonizované oblasti se jedná o jednotlivé kategorie výrobků, služeb apod., u kterých nejsou požadavky sjednoceny na úrovni Společenství, ale mohou být (pokud jde o regulovanou oblast) stanoveny na národní úrovni.

Harmonizovaná oblast

V takovéto oblasti došlo ke sjednocení požadavků, postupů atd. (přijetím směrnic, nařízení apod.) na úrovni Společenství. Povinností je zanést tyto požadavky a postupy do národní legislativy a do opatření jednotlivých členských států.

Regulovaný harmonizovaný sektor

Regulovaný harmonizovaný sektor se řídí principem vzájemného uznávání výsledků posuzování shody a způsobilosti notifikovaných orgánů, které jsou stanoveny v evropských směrnicích.

Neregulovaný sektor

Oproti tomu se v neregulovaném sektoru není uvádění výrobků do oběhu řízeno zákony, nařízeními ani jinými předpisy, protože výrobky nepředstavují téměř žádné nebezpečí.

1.2 Druhy norem

Existuje celá řada kritérií podle kterých je možné normy třídit (podle úrovně, rozsahu zpracovávané problematiky, obsahu, atd.). Dále je uvedeno základní třídění¹ norem a to podle úrovně a obsahu.

Dle úrovně třídíme normy na:

mezinárodní normy – přijaté mezinárodní normalizační organizací, dostupné veřejnosti (ISO, IEC)

regionální normy – přijaté regionální normalizační organizací, dostupné veřejnosti (evropské normy EN)

národní normy – přijaté národní normalizační organizací, dostupné veřejnosti (ČSN) teritoriální – přijaté na úrovni části území, dostupné veřejnosti

normy organizací – přijaté vedením organizace k internímu využívání a dodržování, dostupné veřejnosti jen na základě dohody

Dle obsahu lze rozčlenit normy takto:

základního a všeobecného charakteru terminologické

výrobkové

bezpečnosti a ochrany zdraví

1 Toto členění je ukázkové. Při aplikaci na konkrétní normalizační problém ho lze podle dalších (podrobnějších) hledisek rozšířit nebo zúžit. V důsledku toho se v konkrétních normách jednotlivé kategorie tohoto třídění často vzájemně překrývají.

služeb

organizační, apod.

1.3 Metody normaliza č ní č innosti

Normalizace je mnohotvárná činnost procházející všemi obory lidské činnosti. Díky velké rozmanitosti z hlediska cílů a způsobů jak těchto cílů dosáhnout, se volí metody, které by měly vést k optimálním výsledkům. A to v co možná nejkratším čase a s nejnižšími náklady.

Následující metody převládají v normalizaci výrobků, postupů a služeb a v praxi se často vzájemně doplňují.

Unifikace (tzv. „sjednocování tvarů, rozměrů, technických vlastností“) Typizace

je cestou jednak k omezení počtu stávajících typů, jednak k vytvoření prvních typů tam, kde ještě neproběhla normalizace. (tzv. „zachycování charakteristických znaků skupiny, proces ustalování typu“)

Specifikace (tzv. „podrobnější vytýčení jednotlivostí)

je jasné a přesné vymezení kvality, rozměrů a vlastností surovin, zboží, výrobků, materiálu, součástí apod. a také technologických postupů, provedení, uspořádání, řešení, zkoušení, organizačních podmínek, pojmů, veličin a jednotek, jejich značek apod.

1.4 Ozna č ování č eských technických norem

Sestává se z kombinace písmen a číslic. Základem písmenové části je chráněná značka ČSN, doplněna podle potřeby dalšími značkami, které prozrazují původ normy. Tak například převzatá mezinárodní norma se označí ČSN ISO, ČSN IEC, převzatá evropská norma se pak označí ČSN EN. Pokud je evropská norma, která sama přebírá mezinárodní normu, pak se označí ČSN EN ISO. U takto označených norem se nesmí nic měnit na jejich obsahu, ani na formě zpracování ve vztahu k originálu.

Základem číslicové části označení je systém šestimístného číslování, založený na roztřídění tematicky příbuzných norem do určitých skupin.

xx xx xx

třída norem skupina norem pořadové číslo normy ve skupině

Tento systém byl vybudován a zaváděn v roce 1948 v kovodělném průmyslu, záhy se však rozšířil do všech odvětví průmyslu k zajištění návaznosti mezi jednotlivými obory. Tak vzniklo první, základní rozdělení tříd označených dvojciferným číslem, třídy 00-40, které se postupně rozšiřovalo až do dnešních tříd¹ 01 až 99.

U mezinárodních a evropských norem se používá pořadové číslování, které nemá žádný vztah k obsahu normy. Při přejímání takovýchto norem do ČSN se převezme i původní označení.

Šestimístné třídící číslo podle ČSN se pak uvede jako orientační třídící znak.

Jako příklad můžeme uvést:

Č SN EN 6107-1

75 0175

2. Vývoj technické normalizace po roce 1989

Politický převrat v roce 1989 znamenal počátek nové éry v technické normalizaci.

Z Prozatímní dohody o obchodu a otázkách s obchodem souvisejících mezi ČSFR a Evropským hospodářským společenstvím, která byla v roce 1993 nahrazena Evropskou dohodou, vyplynul závazek harmonizovat národní legislativu, normy a technické předpisy

1 Podrobnosti o třídění a číslování ČSN jsou v periodicky vydávaných Seznamech ČSN.

s evropskými. Kromě evropských norem EN, jejichž přejímání se stalo přednostním úkolem se zavádějí do soustavy ČSN¹ mezinárodní normy ISO a IEC.

Důležitou podmínkou kompatibility národního systému normalizace se systémy běžnými v zemích Evropské unie bylo opětovné zavedení dobrovolných, nezávazných norem. Prvním krokem byl zákon č. 142/1991 Sb. o československých technických normách, který zavedl nové, Československé normy ČSN, nezávazné a zrušil oborové normy jako druh celostátně platných norem. Ponechal možnost „zezávaznit“ některé normy nebo jejich části rozhodnutím kompetentního orgánu státní správy. Šlo především o ustanovení z oblasti bezpečnosti práce, ochrany zdraví, životního prostředí, protipožární ochrany a dalších oborů vyjmenovaných v zákoně.

Další důležitou událostí, která zásadně ovlivnila technickou normalizaci, byl vznik České republiky v roce 1993. Vznikl zákon České národní rady č. 20/1993 Sb. o zabezpečení výkonu státní správy v oblasti technické normalizace, metrologie a státního zkušebnictví.

Tento zákon, který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, dal základ nové organizační struktuře české technické normalizace, stanovil orgány zabezpečující výkon státní správy v činnostech dříve zajišťovaných Federálním úřadem pro normalizaci a měření a jejich působnost a zřídil Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (ÚNMZ).

Národní normalizační organizací zabezpečující vlastní normalizační a související činnosti se stal Český normalizační institut (ČSNI), jehož posláním je tvorba, vydávání a distribuce Českých technických norem ČSN, účast na tvorbě mezinárodních technických norem, shromažďování a poskytování informací z oblasti technické normalizace, mezinárodní spolupráce v rozsahu jeho působnosti².

Základním cílem české technické normalizace byla od samého počátku harmonizace soustavy českých technických norem se soustavou norem evropských a mezinárodních, za současné transformace systému a uspořádání normalizace na národní úrovni. Naplnění tohoto cíle bylo jednou z podmínek členství České republiky v Evropské unii. Harmonizace nespočívala pouze v přejímání evropských a souvisících mezinárodních norem do národní soustavy ale šlo

1 Tvorba ČSN domácího původu se omezuje na nezbytné minimum ve snaze zachovat funkčnost dosavadní soustavy.

2 Působnost ČSNI pokrývá všechna odvětví a oblasti, kde přichází v úvahu uplatnění normalizačních principů.

o postupné přizpůsobení organizačního uspořádání a způsobů technické práce na národní úrovni normalizačnímu systému¹, který je obvyklý v zemích Evropské unie.

Současná právní úprava je zakotvena v zákonu č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění zákona č. 71/2000 Sb., zákona č. 102/2001 Sb., zákona č. 205/2002 Sb., zákona 226/2003 Sb. a zákona č. 277/2003 Sb.

Zákon nabyl účinnosti 1. září 1997 a zrušil samostatné zákony z oblasti technické normalizace a státního zkušebnictví. Cílem jeho vypracování je závazek České republiky „dosáhnout ve spolupráci s EU plné shody s technickými předpisy ES, evropskou normalizací a postupy posuzování shody“. Následné novely zákona uvádějí jeho znění do plného souladu s legislativou Evropského společenství.

1. května 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie.

3. Mezinárodní a evropská normalizace 3.1 Mezinárodní a evropská normalizace

Česká republika je plnoprávným členem všech uznávaných mezinárodních a evropských normalizačních organizací. Jedná se o organizace nevládní, sdružující národní normalizační organizace členských zemí. Zájmy ČR v nich zastupuje od roku 1998 Český normalizační institut, který se stal na základě pověření vydaného Ministerstvem průmyslu a obchodu dne 1.

září 1997 národní normalizační organizací způsobilou být členem mezinárodních a evropských normalizačních organizací.

Mezinárodní a evropské normalizační organizace:

ISO – Mezinárodní organizace pro normalizaci (International Organization for Standardization) se sídlem v Ženevě, založena 1947, ČR členem od roku 1947

IEC – Mezinárodní elektrotechnická komise (International Electrotechnical Commission) se sídlem v Ženevě, založena 1906, ČR členem od roku 1921

1 Charakteristické znaky takového systému je otevřenost, rovný přístup všech zainteresovaných subjektů k technické práci, vyvážené zastoupení všech zájmových sfér v procesu tvorby norem, uplatňování konsensuálního principu při řešení sporných záležitostí a nezávislost národní normalizační organizace na státní administrativě.

CEN – Evropský výbor pro normalizaci (European Committee for Standardization) založen 1961 se sídlem v Paříži, kde působil pod záštitou AFNOR – Association Francoise de Normalisation, v roce 1975 přesídlil do Bruselu, získal oficiální statut a byl zaregistrován jako mezinárodní, nevýdělečná, vědecká a technická instituce, ČR členem od roku 1997

CENELEC – Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice (European Committee for Electrotechnical Standardization) se sídlem v Bruselu, založen 1973, ČR se stala členem roku 1997

ETSI – Evropský institut pro normalizaci v telekomunikacích (European Telecommunications Standards Institute) se sídlem v Sophia Antipolis (Francie), založen 1988, účast ČR jako národní normalizační organizace od roku 1993

3.2 Charakteristika, č lenství a struktury

ISO - Mezinárodní organizace pro normalizaci

se zabývá tvorbou dobrovolných technických norem¹ s označením ISO a dalších druhů technických dokumentů (technických specifikací – TS, technických zpráv – TR a veřejně dostupných specifikací – PAS) ve všech oblastech normalizace kromě elektrotechniky, která je v působnosti IEC.

Členství je rozděleno do tří kategorií:

Řádné členství – Národní normalizační organizace (označované jako Member bodies) reprezentující normalizaci v dané zemi. Každou zemi zastupuje pouze jedna takováto organizace. Základní povinností členů je informovat zainteresované orgány a organizace ve své zemi o nových normalizačních aktivitách, zajišťovat za danou zemi jednotné stanovisko k předkládaným dokumentům a finančně podporovat činnost ISO.

Mezi jejich práva patří především právo účastnit se prací v jakékoliv technické komisi, veškerá hlasovací práva, právo být zvolen do Rady ISO a být zastoupen na Generálním zasedání ISO.

1 Od roku 1947 až do současnosti vydala organizace ISO více než 13 700 norem.

Korespondenční členství – Členem je organizace v zemi, kde se ještě plně nerozvinula národní normalizační činnost. Korespondenční člen se nepodílí aktivně na technických a strategických pracích, ale má právo být informován o pracích, o které má zájem.

Kandidát na členství – Tato kategorie náleží zemím s velmi malou ekonomikou, které udržují kontakt s ISO a platí snížené poplatky.

Struktura ISO obr. č.: 1

IEC – Mezinárodní elektrotechnická komise

IEC je světovou organizací, která vypracovává a publikuje mezinárodní normy IEC a jiné druhy dokumentů jako TS, TR, technické dohody průmyslu – ITA a PAS v oblasti elektrotechniky a elektroniky. V současnosti existuje více než 4 600 publikací. Členy IEC jsou národní elektrotechnické komitéty z více než 60 zemí.

Členství: - existují dvě formy

Plné členství – Dává možnost se plně účastnit na mezinárodních normalizačních činnostech.

Přidružené členství – Umožňuje omezenou účast zemí s omezenými finančními zdroji.

Tito členové mají status pozorovatele a mohou se účastnit všech zasedání IEC, nemají však právo hlasovat.

Struktura IEC obr. č.: 2

Evropský výbor pro normalizaci – CEN

Největší dobrovolná normalizační organizace v Evropě. Zodpovědná za plánování, návrh a přijetí evropských norem, kromě oblastí které pokrývá CENELEC a ETSI. Jejím posláním je podporovat formou evropských norem technickou harmonizaci a přispívat k vytvoření jednotného evropského trhu. Je uznána Evropskou unií jako evropská normalizační organizace Direktivou 98/34/ES.

Členství: - čtyři formy vztahů

Národní členové CEN (Cen National Members) – Členy jsou národní normalizační organizace zemí, které jsou buďčleny EU, členy EFTA, nebo se jimi pravděpodobně stanou a které se zavážou plnit všechny podmínky spojené s členstvím. Tito členové mají právo a povinnost účastnit se prací v technických komisích a subkomisích, účastnit se Generálního zasedání CEN a jmenovat své zástupce do řídících orgánů CEN. Mezi další povinnosti patří povinnost hlasovat ke všem dokumentům předkládaným k hlasování, povinnost aplikovat dohodu o zastavení národních prací po schválení příslušného evropského úkolu, povinnost zavádět EN obvykle do 6 měsíců od data zpřístupnění do národních norem a zrušit národní normy, které jsou s nimi v rozporu.

Přidružené členství (Affiliates) – Těmito členy jsou národní normalizační organizace¹ zemí Střední a Východní Evropy, které se v principu mohou stát členy Unie nebo EFTA a které se tedy mohou stát plnými Národními členy CEN po splnění určitých kritérií, z nichž nejdůležitější je přijetí Evropských norem jako norem národních. Tyto organizace mají právo účastnit se Generálního zasedání, zasedání technických komisí a subkomisí a pracovních skupin (po souhlasu příslušné komise nebo subkomise), nemají však právo zúčastnit se zasedání Správní rady a Technického výboru. Jsou jim také zasílány všechny technické a obecné dokumenty.

1 Současnými přidruženými organizacemi jsou Albánie (DPS), Bulharsko (SASM), Makedonie (ISRM), Rumunsko (ASRO), Řecko (DZNM) a Turecko (TSE)

Spolupracující členové (Associates) – jsou evropské organizace reprezentující specifická odvětví, spotřebitele a malé a střední podniky. Tyto organizace se zaručily za podporu evropské normalizace a CEN. Mohou se účastnit Generálního zasedání (bez možnosti volit), Technického výboru a dalších technických skupin. Jsou jim zasílány všechny významné dokumenty a informace včetně návrhů norem.

Současnými spolupracujícími členy jsou:

o ANEC (Evropská asociace pro koordinaci účasti spotřebitelů v normalizaci)

o CECIMO (Evropský výbor pro spolupráci v odvětví obráběcích strojů) o CEFIC (Evropská rada chemického průmyslu)

o EUCOMED (Evropská konfederace asociací zdravotnických prostředků) o FIEC (Evropská stavební federace)

o TUTB (Evropský odborový technický úřad pro zdraví a bezpečnost) o NORMAPME (Evropský úřad řemeslných a malých a středních podniků

pro normalizaci)

Korespondenční členové – Korespondenční člen je definován jako národní normalizační organizace:

o „která je současně členem ISO nebo regionálního sdružení národních normalizačních organizací uznávaného ISO“

o „která se pravděpodobně vzhledem ke své politické a zeměpisné povaze nestane členem CEN nebo přidruženou organizací CEN“

o „která přijala dohodu WTO (World Trade Organization) o normách a která uzavřela dohodu s EU/EFTA o výměně informací.“

Struktura CEN:

V čele organizace CEN stojí prezident spolu s generálním tajemníkem.

Organizace je řízena Generálním shromážděním (General Assembly), které je podle stanov složeno z národních členů. Shromáždění je zodpovědné za rozpočet, členství a jmenování úředníků.

Správní rada (Administrative Board) je oprávněna k řízení operací CEN. Připravuje roční rozpočet a projednává záležitosti spojené s členstvím.

Odpovědným orgánem Správní rady je Řídící výbor (Management Committee), který je tvořen prezidentem, generálním tajemníkem a třemi víceprezidenty. Prosazuje rozhodnutí učiněná Správní radou a Technickým výborem (Technical Board). Dále zajišťuje řízení operací systému CEN.

Technický výbor kontroluje standardizační program a napomáhá jeho plnění Řídícím centrem, technickými komisemi a ostatními orgány.

Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice – CENELEC

Jedná se o neziskovou organizaci, uznanou Evropskou unií Direktivou 98/34/ES jako evropská normalizační organizace pro tvorbu norem z oblasti elektrotechniky. Pro členství v CENELEC platí stejné podmínky jako pro členství v CEN.

Členství spadá do tří kategorií:

Plné členství – Členy jsou národní elektrotechnické komitéty z 28 evropských zemí.

Členové mají právo a povinnost účastnit se práce v technických komisích a subkomisích, účastnit se Generálního shromáždění a jmenovat své zástupce do řídících orgánů CENELEC. K dalším povinnostem patří povinnost hlasovat o všech dokumentech, které jsou k hlasování předloženy, povinnost aplikovat dohodu o zastavení národních prací po schválení příslušného evropského úkolu, povinnost zavádět evropské normy obvykle do 6 měsíců od data zpřístupnění do národních norem a zrušit národní normy, které jsou s nimi v rozporu, notifikovat pravidelně

národní normy zavádějící evropské normy a notifikovat záměr na vypracování nové národní normy nebo revizi stávající národní normy.

Přidružené členství (Affiliates) – přidruženými členy jsou ty státy, u kterých se předpokládá, že se po splnění daných podmínek stanou platnými členy organizace.

Spolupracující partneři (Co-operating partners) – do této kategorie patří zejména významné evropské asociace výrobců elektrických zařízení a součástí, které přispívají k tvorbě norem v dané oblasti.

Evropský institut pro normalizaci v telekomunikacích – ETSI

Jedná se o neziskovou organizaci, jejíž posláním je tvorba telekomunikačních norem cílených převážně na evropský region. Je oficiálně uznána jako evropská normalizační organizace Evropskou unií pro svůj obor činnosti Direktivou 98/34/EC. Organizace usiluje prostřednictvím mezinárodní spolupráce o vývoj globálně aplikovatelných norem, které budou splňovat potřeby telekomunikace/elektrokomunikace. Cílem institutu ETSI je produkce a udržování široce implementovaných technických norem tak, jak je to požadováno jejími členy.

Členství: - na rozdíl od CEN a CENELEC není omezeno na jednu národní normalizační organizaci z každé země.

Plné členství – Plným členem může být každá organizace zabývající se telekomunikacemi, která se zaváže respektovat pravidla ETSI a platit členské příspěvky. Takovýto člen má právo účastnit se zasedání technických orgánů a podílet se na pracích, má právo hlasovat. I když se jedná o evropskou organizaci, není členství geograficky omezeno.

Přidružené členství – Tito členové mají právo účasti na zasedání technických orgánů, jejich prací s právem hlasovat o všech záležitostech kromě norem EN a dokumentů výhradně určených pro předpisy EU.

Pozorovatelé – nemají právo účasti na zasedání technických orgánů, ale pouze generálního zasedání bez práva hlasovat.

Struktura ETSI

Organizace se člení na tyto orgány:

o Generální shromáždění (General Assembly) o Výbor (Board)

o Sekretariát (Secretariat)

o Technickou organizaci (Technical Organization)

o Speciální skupiny pověřené určitým úkolem (Specialist Task Forces)

Struktura ETSI obr. č.: 3 na následující straně.

4. Nový p ř ístup a Globální p ř ístup v normalizaci 4.1 Koncepce nového p ř ístupu a Globálního p ř ístupu

Technickou harmonizací se rozumí sjednocení technických právních předpisů, technických norem a postupů pro posuzování shody vlastností výrobků, které jsou předpisy či normami upraveny. Harmonizace má být zajištěna do té míry, aby byly odstraněny technické překážky obchodu, které díky rozdílným národním požadavkům existují.

Principy pro odstraňování technických překážek obchodu byly v Evropském společenství založeny již v zakládající Římské smlouvě v r. 1957, s cílem vytvořit jednotný vnitřní trh s volným oběhem zboží, kapitálu, služeb a osob. Tento proces byl ovšem velmi dlouhý a nesnadný.

Do r. 1985 byly technické překážky odstraňovány zejména vydáváním harmonizujících technických předpisů (na úrovni tehdejšího Evropského hospodářského sdružení), které přímo upravovaly podrobné technické specifikace výrobků. Tento přístup však vylučoval postižení všech individuálních požadavků pro jednotlivé kategorie výrobků. Technické specifikace navíc s pokrokem zastarávaly a podrobné závazné předpisy bylo pak nutno často aktualizovat, aby se nestaly brzdou inovací výrobků i výrobních metod. Jednalo se o tzv. Starý přístup. V roce 1985 byl proto v zájmu rychlejšího a účinnějšího postupu, který byl naprosto nezbytný pro zajištění správné funkce vnitřního trhu v ES, přijat nový systém – Nový přístup k technické harmonizaci a normám. Nový přístup byl v r. 1989 doplněn Globálním přístupem k posuzování shody (Usnesení Rady z 21. prosince 1989 č. 90/C10/01), který se zabývá obecnými principy zkoušení a certifikace, především pak prvky, které zajišťují důvěryhodnost systému a jsou předpokladem pro uznávání certifikátů mezi členskými státy. K těmto prvkům patří mj. akreditace zkušebních a certifikačních orgánů a certifikace systémů jakosti u výrobce.

Rozhodnutím Rady č. 90/683/EHS, resp. 93/465/EHS byl pak přijat systém modulů, které lze k posouzení shody použít. Zpravidla existuje volba mezi moduly, které jsou považovány za rovnocenné. Postupy jsou přesně stanoveny v každé jednotlivé směrnici nového přístupu.

Výrobek, který splňuje požadavky směrnice, popř. více směrnic, se opatřuje označením CE.

4.1.1 Starý přístup

Jednou z oblastí, do nichž vkládá ES značné úsilí, je odstraňování omezení volného pohybu zboží pomocí harmonizace (sbližování) národních předpisů prostřednictvím směrnic ES. V rámci tzv. starého přístupu obsahovaly samotné směrnice ES vedle základních ustanovení

veškeré technické specifikace ve formě příloh, např. přesné postupy při měření apod. Tento přístup se ukázal být příliš zdlouhavý, těžkopádný a detailní. Jeho používání však dodnes zůstalo zachováno v řadě sektorů, jako např. u motorových vozidel, kde prokázal svou svébytnost a potřebu.

4.1.2 Nový přístup k technické harmonizaci a normalizaci¹

V Programu Jednotného trhu (formulovaného v tzv. Bílé knize z roku 1985) definovalo Evropské hospodářské společenství jako svou prioritu kroky směřující k vytvoření jednotného (či vnitřního) trhu včetně časového rozvrhu. To s sebou přineslo požadavek pro nový zrychlený harmonizační postup k řešení technických překážek obchodu ve světle rozhodnutí

„Cassis de Dijon²“. Ke splnění tohoto požadavku Rada ministrů přijala v r. 1985 tzv. „Nový přístup“ k technické harmonizaci a normalizaci. Nový přístup ustupuje od předchozího systému založeného na technických detailech. Legislativa Společenství (směrnice používané hlavně k harmonizaci) se zaměřuje na stanovení základních požadavků, např. stanovení potřebné úrovně ochrany. Popis uznávaných možných technických řešení ke splnění základních požadavků je obsažen v samostatných harmonizovaných normách formulovaných na základě zadání (mandátů) Komise evropským normalizačním orgánům CEN, CENELEC a ETSI.

Používání harmonizovaných norem je spíše dobrovolné než povinné. Nicméně poskytují presumpci shody výrobků se základními požadavky směrnic. Harmonizované evropské normy však nejsou jediným způsobem, jak dosáhnout shody se základními požadavky směrnic.

Výrobci a orgány pro posuzování shody si mohou zvolit jiná vhodná technická řešení, např. používání jiných – hlavně národních – norem. V takovýchto případech však nelze předpokládat shodu a výrobci sami, kde je to třeba, musí poskytnout průkaz o shodě se základními požadavky směrnice. Toto může vyžadovat aplikaci přísnějších postupů posuzování shody.

Bezpečnostní a zdravotní hlediska některých výrobků jsou tak významná, že obchodování s těmito výrobky bez odkazu na přesnou technickou specifikaci by mohlo zapříčinit problémy.

Zkoušky přímo vycházející z požadavků směrnic jsou obtížnější a mohou vést k rozdílným

1 Usnesení Rady o Novém přístupu k technické harmonizaci a normalizaci 85/C136/01.

2 Rozhodnutí ESD (Evropského soudního dvora) z roku 1979 které říká: „Neexistují-li společná pravidla, překážky pohybu uvnitř Společenství vyplývající rozdílnosti mezi národními předpisy vztahujícími se k obchodování s výrobkem, musí být akceptovány, pokud taková opatření mohou být uznána jako nezbytná pro splnění závazných požadavků týkajících se zejména účinnosti fiskálního dohledu, ochrany veřejného zdraví, slušnosti obchodních transakcí a ochrany spotřebitele“.

interpretacím. Evropské – a pokud je to možné, mezinárodní – normy na ochranu zdraví, bezpečnosti a prostředí jsou proto důležité pro efektivní funkci jednotného trhu.

4.1.3 Globální přístup k posuzování shody¹

Zkoušení a certifikace jdou ruku v ruce s normalizací. V r. 1990 byl proto Nový přístup k technické harmonizaci a normalizaci doplněn, s ohledem na zkoušení a certifikaci, Globálním přístupem k posuzování shody. Cílem Globálního přístupu je vytvořit podmínky, které umožní vzájemné uznávání jak v regulovaných, tak v neregulovaných sektorech. V neregulovaných sektorech je možné požadovat, aby dohody o vzájemném uznávání mezi orgány posuzujícími shodu byly schvalovány kompetentními sektorovými výbory Evropské organizace pro zkoušení a certifikaci (EOTC), ustanovenými přímo k tomuto účelu, v souladu se zásadami a postupy, ve které všechny zúčastněné strany mají důvěru. To vytváří transparentní jednoinstanční systém posuzování shody v rámci Evropského trhu. V sektorech regulovaných evropskými směrnicemi Nového přístupu Globální přístup ustavuje systém modulů², které vytvářejí „stavební bloky“ postupu posuzování shody pro každou jednotlivou směrnici v závislosti na možných rizicích souvisejících s daným výrobkem; jakmile je tento postup dokončen, výrobci mohou připojit označení CE³ a obchodovat s výrobky ve všech zemích EHP (Evropského Hospodářského Prostoru) bez jakékoliv potřeby dalšího národního zkoušení či schvalování. Dodavatel si může svobodně zvolit certifikační orgány nebo notifikované orgány či jiné schvalující orgány ve své vlastní zemi nebo v jedné z dalších zemí EHP.

4.2 Standardní prvky sm ě rnic nového p ř ístupu

Jak uvádí příručka pro zavádění směrnic založených na novém přístupu a globálním přístupu jsou směrnice nového přístupu založeny na následujících zásadách:

Harmonizace se omezuje na základní požadavky.

1 Usnesení Rady o Globálním přístupu k posuzování shody 90/C10/01.

2 Viz. oddíl 5.2

3 Viz. oddíl 7.1

4 Standardní prvky jsou uváděny v pořadí obvyklém ve směrnicích nového přístupu.

Na trh a do provozu mohou být uvedeny pouze výrobky, které splňují základní požadavky.

Harmonizované normy, na něž byly odkazy zveřejněny v Úředním věstníku a které byly převzaty do národních norem, se považují za vyhovující příslušným základním požadavkům.

Použití harmonizovaných norem nebo jiných technických specifikací zůstává dobrovolné, výrobci mohou zvolit jakékoli technické řešení zaručující soulad se základními požadavky.

Výrobci mohou volit z různých postupů posuzování shody stanovených příslušnou směrnicí.

Rozsah působnosti

Rozsah působnosti vymezuje rozsah výrobků, na které se směrnice vztahuje, nebo povahu nebezpečí, jimž má směrnice zamezit. Obvykle pokrývá rizika vztahující se k určitému výrobku nebo jevu. Na výrobek se proto může vztahovat více směrnic.

Uvedení na trh a uvedení do provozu

Členské státy jsou povinny učinit nezbytná opatření, aby byly výrobky uvedeny na trh a do provozu pouze tehdy, pokud neohrozí bezpečnost a zdraví lidí nebo jiné veřejné zájmy zahrnuté ve směrnici, pokud jsou správně instalovány, udržovány a používány k zamýšleným účelům. Z toho vyplývá pro členské státy povinnost vykonávat dozor nad trhem.

Členské státy však mohou v souladu se Smlouvou (v souladu především s články 28 a 30 Smlouvy o ES) přijímat dodatečné národní předpisy na ochranu pracujících, spotřebitelů nebo životního prostředí. Tyto předpisy však nesmějí vyžadovat úpravy výrobků ani mít vliv na podmínky jeho uvedení na trh.

Základní požadavky

Výrobky mohou být uvedeny na trh nebo do provozu pouze tehdy, splňují-li základní požadavky. Tyto požadavky jsou stanoveny v přílohách směrnic a obsahují vše potřebné k dosažení cílů jednotlivých směrnic.

Směrnice nového přístupu obecně usilují o to, aby zahrnovaly všechna typická rizika ohrožující veřejné zájmy, které má určitá směrnice chránit. Soulad s právními předpisy Společenství tudíž často vyžaduje souběžné použití několika směrnic nového přístupu, popřípadě dalších právních předpisů Společenství. Mimoto mohly některé prvky zůstat mimo rozsah působnosti příslušných právních předpisů Společenství, což umožňuje, aby členské státy vypracovávaly vnitrostátní právní předpisy v souladu s články 28 a 30 Smlouvy o ES.

Volný pohyb

Členské státy musí předpokládat, že výrobky nesoucí označení CE splňují všechna ustanovení příslušných směrnic, na jejichž základě bylo označení připojeno. Z toho vyplývá, že členské státy nesmějí na svém území zakázat, omezit nebo bránit volnému pohybu výrobků, které nesou označení CE, na trh nebo do provozu, pokud ustanovení vztahující se k označení CE nebyla použita nesprávně.

Existují však výjimky, a těmi jsou případy kdy členské státy mohou zakázat, omezit nebo bránit volnému pohybu výrobků nesoucích označení CE, (v souladu s články 28 a 30 Smlouvy o ES) kvůli rizikům nezahrnutým v příslušných směrnicích.

Předpoklad shody

Výrobky, které splňují národní normy přejímající harmonizované normy a jejichž referenční čísla byla zveřejněna v Úředním věstníku Evropských společenství, se považují za vyhovující příslušným základním požadavkům. Pokud výrobce takovou normu nepoužije, nebo ji použije jen částečně, musí být zdokumentována opatření, která byla učiněna s cílem splnit základní požadavky i jejich přiměřenost.

Ochranná doložka

Členské státy jsou povinny učinit všechna příslušná opatření zakazující nebo omezující uvedení výrobků nesoucích označení CE na trh, nebo je stáhnout z trhu, pokud by tyto výrobky mohly ohrozit bezpečí a zdraví osob nebo jiné veřejné zájmy zahrnuté v příslušných směrnicích, kdyby byly použity k zamýšlenému účelu. Mimoto členské státy musí informovat Komisi, jakmile takové opatření přijmou. Shledá-li Komise, že vnitrostátní opatření je

oprávněné, oznámí to všem členským státům, které musí učinit odpovídající opatření vyplývající z jejich všeobecné povinnosti prosazovat právní předpisy Společenství.

Posuzování shody¹

Aby mohl výrobce opatřit výrobek označením CE, musí svůj výrobek podrobit postupu posuzování shody stanovenému příslušnou směrnicí ještě před uvedením výrobku na trh Společenství.

Notifikované orgány/osoby²

Posuzování shody třetí stranou provádějí notifikované orgány určené členskými státy z orgánů, které splňují požadavky stanovené směrnicí a mají sídlo na jejich území.

Označení CE³

Označení CE vyjadřuje zejména skutečnost, že výrobky splňují základní požadavky příslušných směrnic a že byly podrobeny postupu posuzování shody stanovenému ve směrnicích. Tyto výrobky, které splňují všechna ustanovení příslušných směrnic (ve kterých se stanoví označení CE), musí také toto označení nést. Kromě toho jsou členské státy povinny učinit příslušná opatření na ochranu označení CE.

Koordinace zavádění

Pokud členský stát nebo Komise usoudí, že harmonizovaná norma plně nevyhovuje základním požadavkům určité směrnice, bude tato záležitost předložena výboru zřízenému směrnicí 98/34/ES (Výbor pro technické normy a předpisy). S přihlédnutím ke stanovisku výboru oznámí Komise členským státům, zda norma má nebo nemá být stažena ze seznamu zveřejněného v Ústředním věstníku Evropských společenství.

V mnoha směrnicích nového přístupu se zřizuje stálý výbor, aby byl Komisi nápomocen tím, že předkládá svá stanoviska k předběžným opatřením směřujícím k zavedení ustanovení příslušné směrnice a zkoumá záležitosti týkající se zavádění a používání směrnice v praxi.

1 Postup posuzování shody viz. kapitola 5.

2 Viz. kapitola 6.

3 Podrobnosti viz. kapitola 7.

Kromě toho se technické otázky zavádění projednávají na pravidelných zasedáních pracovních skupin složených ze zástupců jmenovaných členskými státy a zájmovými skupinami (např. notifikovanými orgány, normalizačními organizacemi, výrobci, distributory a odbory) za předsednictví Komise¹.

Převzetí a přechodná ustanovení²

Od členských států se vyžaduje, aby převzaly ustanovení směrnic do svých vnitrostátních právních předpisů. Členské státy rovněž musí informovat Komisi o opatřeních, která učinily.

Členské státy musí povolit, aby na trh byly uváděny výrobky splňující předpisy platné na jejich území ke dni nabytí účinnosti dané směrnice, a to až do data stanoveného touto směrnicí. S určitými omezeními musí povolit uvedení takových výrobků do provozu i po tomto datu.

4.3 P ř ijímání sm ě rnic nového p ř ístupu

Směrnice nového přístupu vycházejí z článku 95 Smlouvy o ES a jsou přijímány postupem společného rozhodování stanoveným v článku 251 Smlouvy o ES.

Přijaté směrnice nového přístupu jsou vyhlašovány v řadě L Úředního věstníku Evropských společenství. Návrhy směrnic nového přístupu předložené Komisí jsou zveřejňovány v řadě C Úředního věstníku.

Právním základem pro přijímání směrnic nového přístupu a jejich úpravu je článek 95 Smlouvy o ES. Dle článku 251 zahájí Komise legislativní postup předložením návrhu Radě a Evropskému parlamentu. Základem návrhů Komise týkajících se ochrany zdraví, bezpečnosti, ochrany životního prostředí a ochrany spotřebitelů má být podle článku 95 vysoká úroveň ochrany. Tento článek navíc vyžaduje v příslušných případech ochrannou doložku.

Po obdržení návrhu Komise si Rada vyžádá stanovisko Parlamentu a Hospodářského a sociálního výboru předtím, než vyjádří společné stanovisko k návrhu. Když se dohodne na

1 Spolupráce vychází z usnesení Rady z roku 1994 o rozvoji administrativní spolupráce při zavádění a prosazování právních předpisů Společenství na vnitřním trhu.

2 Převzetí směrnic nového přístupu viz. oddíl 4.4.

společném stanovisku, předá jej Parlamentu, který během tohoto druhého čtení může návrh přijmout, zamítnout nebo navrhnout změny. Komise znovu přezkoumá svůj návrh ve světle změn navržených Parlamentem a vrátí jej Radě, která do tří měsíců přijme konečné rozhodnutí. V případě potřeby jsou problémy postoupeny Dohodovacímu výboru Rady a Parlamentu, v němž Komise působí jako prostředník. Obrázek č.: 4 (v příloze I) podrobně zobrazuje postup přijímání podle článku 251 Smlouvy o ES, s alternativami v jednotlivých fázích.

Až do přijetí společného stanoviska vychází diskuse z návrhu Komise. Zatímco Komise může svůj návrh pozměnit kdykoli, např. s ohledem na stanovisko Parlamentu, Rada se od návrhu Komise může odchýlit pouze jednomyslným rozhodnutím.

4.4 P ř evzetí sm ě rnic nového p ř ístupu

Směrnice nového přístupu jsou směrnicemi úplné harmonizace => ustanovení těchto směrnic nahrazují všechna odpovídající vnitrostátní ustanovení.

Směrnice nového přístupu jsou určeny členským státům, které jsou povinny je odpovídajícím způsobem převzít do svých vnitrostátních právních předpisů.

Vnitrostátní právní nebo správní předpisy, kterými se směrnice přebírají, musí obsahovat odkaz na danou směrnici nebo musí být takový odkaz připojen při jejich úředním vyhlášení.

Členské státy musí Komisi uvědomit o vnitrostátních právních nebo správních předpisech, které byly přijaty a vyhlášeny jako převzetí dané směrnice.

Směrnice nového přístupu sbližují právní předpisy členských států s cílem odstranit překážky obchodu. Směrnice nového přístupu jsou směrnicemi úplné harmonizace, z čehož vyplývá povinnost členským státům zrušit veškeré vnitrostátní předpisy, které jsou v rozporu se směrnicemi. Mimoto podle obecného pravidla nesmějí členské státy ponechávat v platnosti nebo zavádět přísnější opatření, než jaká jsou předpokládána směrnicí, jak je tomu v případě

směrnic přijatých podle článku 138 Smlouvy o ES (směrnic směřujících ke zlepšení ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků, zejména v pracovním prostředí)¹.

Směrnice jsou podle článku 249 Smlouvy o ES pro členské státy závazné, pokud se týká výsledku, jehož má být dosaženo, ale způsob jeho dosažení a forma jsou záležitostí volby.

Členské státy samy rozhodují jaká vnitrostátní opatření mají být přijata a vyhlášena pro dosažení souladu se směrnicí. Členské státy však musí učinit odpovídající prováděcí opatření, aby směrnice byla převzata způsobem, který plně zaručuje splnění požadavků jasnosti a jistoty v právních situacích, v nichž mají směrnice pomoci obchodníkům z jiných členských států. To nemusí pokaždé nutně vyžadovat legislativní opatření týkající se všech ustanovení směrnice.

Nejsou-li pro převzetí směrnice přijata žádná opatření, příp. správná opatření, která by dosáhla předepsaných výsledků během doby stanovené pro tento účel, představuje to porušení práva Společenství. Podle článku 226 Smlouvy může Komise přijmout opatření vůči členskému státu, který nesplnil povinnost vyplývající ze Smlouvy.

Členské státy jsou povinny nahradit škody vzniklé z porušení práva Společenství. Tato povinnost vzniká, jsou-li splněny tři podmínky:

a) předpis o porušení práva umožňuje jednotlivcům prokázat svá zákonná práva, b) porušení je dostatečně závažné a

c) mezi porušením povinnosti členského státu a škodou, kterou utrpěla poškozená strana, je přímý příčinný vztah.

Není-li přijato jakékoli opatření nutné pro převzetí směrnice během doby v ní stanovené, představuje to dostatečně závažné porušení².

1 Výjimečně mohou být přípustné dodatečné vnitrostátní předpisy v oblastech spadajících do oblasti působnosti směrnic nového přístupu podle článku 28 a 30 Smlouvy o ES.

2 Rozhodnutí Soudu, případ C-178/94

4.5 Sm ě rnice nového p ř ístupu

V příručce pro zavádění směrnic založených na novém přístupu a globálním přístupu jsou směrnice nového přístupu definovány jako: „směrnice ve kterých se stanoví označení CE“.

Existuje však několik směrnic dodržujících zásady nového přístupu a globálního přístupu, ve kterých se označení CE nestanoví. Směrnice se do naší legislativy zavádějí v podobě vládních nařízení. Viz následující tabulky. Výrobky, které podléhají jednotlivým směrnicím jsou uvedeny v příloze č. III.

Tabulka č.: 1 Směrnice založené na zásadách nového přístupu a globálního přístupu, ve kterých se nestanový označení CE

Směrnice Číslo směrnice Datum účinnosti Konec přechodného období

1. Obaly a odpad z obalů² 94/62/EC 30.6.1996 31.12.1999

2. Vysokorychlostní železniční síť 96/48/EC 8.4.1999

3. Lodní zařízení 96/98/EC 1.1.1999

Tabulka č.: 2 Návrhy směrnic založených na zásadách nového přístupu nebo globálního přístupu

Navrhovaná směrnice Číslo návrhu,

Změny

1. Předměty z drahých kovů COM/93/322 konečný

COM/94/267 konečný

2. Lanové dráhy určené k přepravě cestujících COM/93/646 konečný

3. Označování obalů COM/96/191 konečný

4. Zdroje hluku COM/98/46 konečný

1 Úplný přehled směrnic je uveden v příloze II.

2 Tato směrnice neobsahuje postup posuzování shody ani režim označování, které se předpokládají v návrhu směrnice o označování obalů (COM/96/191 konečný). Směrnice o obalech a odpadu z obalů se proto týká jen 4. kapitola Příručky pro zavádění směrnic založených na novém přístupu a globálním přístupu.