UNIVERZITA KARLOVA
FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD
Institut politologických studií Katedra politologie
Bakalářská práce
2022 Lucie Hegerová
UNIVERZITA KARLOVA
FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD
Institut politologických studií Katedra politologie
Obraz teroristických útoků v českých a francouzských médiích:
komparativní analýza
Bakalářská práce
Autor práce: Lucie Hegerová
Studijní program: Politologie a mezinárodní vztahy Vedoucí práce: doc. Michel Perottino, Ph. D.
Rok obhajoby: 2022
Prohlášení
1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu.
2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu.
3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.
V Praze dne 2.5. 2022 Lucie Hegerová
Bibliografický záznam
HEGEROVÁ, Lucie. Obraz teroristických útoků v českých a francouzských médiích: komparativní analýza. Praha, 2022. 68 s. Bakalářská práce práce (Bc). Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií, Katedra politologie. Vedoucí diplomové práce doc. Michel Perottino, Ph. D
Rozsah práce: 62 840 znaků
Abstrakt
Tato bakalářská diplomová práce pojednává o tom, jak šest vybraných médií informuje o otázce teroristických útoků. Do výzkumu byla zařazena tři česká a tři francouzská média s cílem provést komparaci způsobu informování v těchto dvou státech. Konkrétně byla zkoumána MF Dnes, Hospodářské noviny, deník Právo, Le Figaro, Le Monde a Libération. Způsob informování byl zkoumán na příkladu tří teroristických činů – útoky na vlaky v Madridu 11. 3. 2004, norské útoky v Oslu a na ostrově Utøya 22.7. 2011 a útok na redakci Charlie Hebdo v Paříži 7.1.2015.
Význam problematiky zobrazení a rámování teroristických útoků roste také se zvětšující se informovaností společnosti a faktem, že reakce médií a veřejnosti v dnešní době tvoří neopomenutelnou část teroristického činu, se kterou počítají i samotní strůjci při jeho plánování.
Autorka si v práci klade několik otázek týkajících se zejména tematické agendy útoků a jejich rámování. K jejich zodpovězení byla využita kombinace metody kvantitativní a kvalitativní obsahové analýzy se zaměřením právě na využité rámce. V práci je poté provede komparace nejen na úrovni států, ale i mezi jednotlivými médii a konkrétními útoky. Výsledkem práce jsou zjištění o podobnostech a odlišnostech způsobu informování a využita je také mediální teorie o možných účincích médií, které nastiňuje možné dopady interpretace, kterou média ve spojení s teroristickými útoky využívají.
Abstract
This bachelor's thesis deals with how six selected media report on the issue of terrorist attacks. Three Czech and three French media were included in the research in order to compare the method of information in these two countries. Specifically, MF Dnes, Hospodářské noviny,
Právo, Le Figaro, Le Monde and Libération were examined. The method of informing was investigated on the example of three terrorist acts – attacks on trains in Madrid on March 11, 2004, Norwegian attacks in Oslo and on the island of Utøya on July 22. 2011 and the attack on Charlie Hebdo in Paris on January 7, 2015. The importance of depicting and framing terrorist attacks is also growing with the growing awareness of society and the fact that the reaction of the media and the public today is an indispensable part of the terrorist act, which the perpetrators themselves take into account when planning it. The author asks several questions concerning the thematic agenda of attacks and their framing. A combination of quantitative and qualitative content analysis methods was used to answer them, focusing on the frameworks used. The work will then be compared not only at the state level, but also between individual media and specific attacks. The result of the work are findings on the similarities and differences of the method of information and also uses the media theory of the possible effects of the media, which outlines the possible effects of the interpretation used by the media in connection with terrorist attacks.
Klíčová slova
Terorismus, teroristický útok, rámování, Utøya, Madrid, Charlie Hebdo
Keywords
Terrorism, terrorist attack, framing, Utøya, Madrid, Charlie Hebdo
Title/název práce
Obraz teroristických útoků v českých a francouzských médiích: komparativní analýza
Media image of terrorist attacks in the Czech and French media: a comparative analysis
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své práce doc. Michelu Perottinovi, Ph.D. za cenné rady a konzultace. Dále děkuji své rodině – Tamaře, Honzovi a Benovi za veškerou podporu.
Obsah
1. ÚVOD ... 11
2. TEORETICKÁ ČÁST ... 13
2.1.TERORISMUS JAKO FENOMÉN ... 13
2.2VYBRANÉ TERORISTICKÉ ÚTOKY ... 15
2.2.1. Madrid ... 16
2.2.2. Norsko ... 17
2.2.3. Charlie Hebdo ... 18
2.3.ROLE MÉDIÍ ... 19
2.3.2. Agenda-setting ... 21
2.3.3. Rámování ... 22
2.4.MEDIÁLNÍ SYSTÉM V ČESKÉ REPUBLICE ... 23
2.5MEDIÁLNÍ SYSTÉM VE FRANCII ... 25
2.6.CHARAKTERISTIKA VYBRANÝCH MÉDIÍ ... 27
2.6.1. Česká média ... 27
2.6.2. Francouzská média ... 29
3. METODOLOGIE VÝZKUMU ... 31
3.1CÍL VÝZKUMU ... 31
3.2.STANOVENÍ VÝZKUMNÝCH OTÁZEK ... 31
3.3.VÝZKUMNÉ METODY... 35
3.3.1.Obsahová analýza ... 35
3.3.2. Analýza rámců ... 36
3.3.3.Komparativní analýza ... 37
3.4.CHARAKTERISTIKA VÝBĚROVÉHO SOUBORU ... 37
3.5.PROMĚNNÉ A KÓDOVACÍ KNIHA ... 38
4. VÝZKUMNÁ ČÁST ... 40
4.1.HLAVNÍ SHODY A ROZDÍLY VINFORMOVÁNÍ ČESKÝMI A FRANCOUZSKÝMI MÉDII ... 42
4.1.1. Česká média ... 42
4.1.2. Francouzská média ... 43
4.1.3. Shrnutí ... 44
4.2.RÁMOVÁNÍ ÚTOKŮ... 46
4.2.1 Obecné rámce ... 46
4.2.2. Specifické rámce ... 48
4.2.3 Zodpovězení výzkumných otázek ... 52
4.3.DISKUZE ZÁVĚRŮ ... 53
4.3.1 Limity výzkumu ... 54
4.3.2. Další možnosti výzkumu ... 55
5. ZÁVĚR ... 56
6. SEZNAM PŘÍLOH ... 60
7. POUŽITÉ ZDROJE ... 60
6.1LITERATURA ... 60
6.2INTERNETOVÉ ZDROJE ... 63
6.3.PRIMÁRNÍ ANALYZOVANÉ ZDROJE... 68
1. Úvod
Terorismus se stal mezinárodním fenoménem. Od událostí, které proběhly 11. září 2001 v USA, začal být vnímán nejen jako záležitost pouze některých států, ale jako celosvětový problém, proti kterému je třeba činit opatření, i když rozhodně nelze říct, že by v evropském kontextu byly teroristické útoky novým fenoménem, jak je někdy interpretován.
Teroristický čin lze definovat množstvím způsobů. Primárně je to ale více než samotný akt násilí. V moderní době musí být také chápán jako „komunikační strategie" ve které jsou informace předávány specifickým způsobem (Munkler, 2005, s.77). Distribuce těchto zpráv silně závisí na masových médiích, která jsou společně se státem a jeho zástupci hlavními aktéry s možností ovlivnit tok informací.
Předmětem této bakalářské práce budou útoky na vlaky v Madridu v roce 2004, útoky v Norsku konkrétně v Oslu a na ostrově Utøya z roku 2011 a útok na redakci Charlie Hebdo v Paříži v roce 2015. Všechny tyto útoky vzbudily celospolečenský a mezinárodní ohlas, a kromě lokálních médií se jim věnovala i ta světová. Česká a francouzská média byla vybrána zejména z důvodu velmi odlišné vlastní zkušenosti s teroristickými činy. Zatímco ve Francii došlo od počátku nového tisíciletí k množství teroristických útoků s velkým počtem obětí, Česká republika je v této oblasti v podstatě bez zkušenosti. Cílem práce je tedy srovnání těchto dvou zemí a konkrétních médií, která o činech informují. Autorka si klade za cíl zodpovězení dvou základních otázek: jaké jsou hlavní shody a rozdíly ve způsobu informování o teroristických útocích mezi francouzskými a českými médii a v jakém mediálním rámci jsou tyto události prezentovány. K tomuto účelu bude využita kombinace kvantitativní a kvalitativní obsahové analýzy s analýzou rámců.
Počáteční kapitola této práce se věnuje teoretickému kontextu terorismu, popisu vybraných útoků a také vymezení role médií s popisem zkoumaných mediálních trhů. Další kapitola se věnuje metodologii výzkumu, konkrétně popisu cílů práce, výzkumných otázek, metod a výzkumnému vzorku. Následující kapitola obsahuje interpretaci získaných dat, popis hlavních shod a rozdílů ve způsobu informování a také limity výzkumu. Poslední částí je shrnutí problematiky v závěru práce.
Oproti tezi se autorka odchýlila od předpokládané struktury práce, přičemž došlo k přejmenování nebo přeskupení některých kapitol, k obsahovým změnám však nedošlo.
2. Teoretická část
2.1.Terorismus jako fenomén
Po konci studené války a částečném snížení napětí se tehdejší světové mocnosti v čele s USA, Ruskem a Evropou domnívaly že přichází nová etapa formovaní bezpečnostních vztahů a že globální bezpečnost již nemůže být ohrožena lokálními konflikty či menšími skupinami (Souleimanov, 2010, s.9). Tuto myšlenku zdůrazňuje Francis Fukuyama ve své knize Konec dějin a poslední člověk, kde tvrdí, že všechny zásadní společenské otázky budou zodpovězeny a díky tomu na světě již nebude existovat imperialismus a sníží se také pravděpodobnost vzniku válek (2006, s. 12, 238).
Samotný termín terorismus má svůj původ ve Francii. Poprvé jej v dnešním významu použil Jean Bodin pro popsání stavu „přinucení člověka ke klepání se strachy“. Pojem se postupně vyvíjel a měnil svůj význam až do současného stavu (Bodin, 1576, cit. podle Mayer 2000, s.91–100).
Vzhledem k rozmanitosti teroristických skupin a způsobům útoků je i dnes těžké přesně definovat a vymezit jeho význam. Pro potřeby této práce bude využita definice podle NATO, jehož součástí jsou všechny státy dotčené teroristickými útoky ve výběrovém vzorku a také Česká republika, a která popisuje terorismus jako: „nezákonné použití nebo vyhrožování použitím síly nebo násilí, vyvolávání strachu a teroru, proti jednotlivcům nebo majetku ve snaze donutit nebo zastrašit
vlády nebo společnosti či získat kontrolu nad obyvatelstvem za účelem dosažení politických, náboženských nebo ideologických cílů,“1 (NATO,2016).
Tak, jako existuje množství definic terorismu, nalezneme také nepřeberné množství typologií, snažící se v někdy těžko pochopitelném fenoménu vytvořit kategorie, které nám lépe pomohou chápat zejména motivy a cíle útočníků. Tato práce opomíjí kriminální terorismus, který je zaměřen na získání vlastních materiálních výhod a psychopatologický terorismus, jež je motivován touhou po osobním psychickém sebeuspokojení, a bude se věnovat politickému terorismu, jehož typologie podle Souleimanova (2010, s. 37) je zachycena v následující tabulce.
Politický terorismus
Státní Nestátní
Represivní Subverzní
Represivní
Subversivní
Establihmentu (režimu) Okupační či válečný (barbarismus) Realizovaný státem Sponzorovaný státem Revoluční Subrevoluční
Náboženský
Ultralevicový Ultralevicový Ultrapravcový Etnicko-separatistický
Anarchistický
Single-issue Vigilantistický
Náboženský
Tabulka 1: Typologie teroristických útoků Zdroj: Souleimanov, 2010, s. 37
1 Vlastní překlad autorky. Původní znění: „The unlawful use or threatened use of force or violence, instilling fear and terror, against individuals or property in an attempt to coerce or intimidate governments or societies, or to gain control over a population, to achieve political, religious or ideological objectives.“
Terorismus, stejně jako množství jiných fenoménů, prochází velkými změnami spojenými s příchodem moderních technologií. Internet usnadňuje nejen komunikaci, organizaci teroristických aktivit či šíření know-how (například ohledně výroby některých typů zbraní), ale pomáhá šíření extremistických myšlenek a sám se stává nástrojem útoků, které vytváří zcela novou kategorii – kyberterorismus (Silke, 2018, s. 253).
2.2 Vybrané teroristické útoky
Do této práce byly vybrány tři konkrétní teroristické útoky zkoumané z pohledu zobrazení médii. V následující kapitole bude nastíněn základní sled událostí a charakter útoků, který je nezanedbatelným kontextem nutným ke správné interpretaci reakce médií.
K analýze byly vybrány útoky na vlaky v Madridu v roce 2004, norské útoky v Oslu a na ostrově Utøya z roku 2011 a útoky na redakci Charlie Hebdo v Paříži provedené v roce 2015. Tyto konkrétní případy byly vybrány z několika důvodů. Tím hlavním byla snaha o pokrytí co největšího počtu proměnných. Útoky jsou proto rozloženy nejen v čase a prostoru, liší se ale také jejich charakter z pohledu typologie představené v předchozí kapitole. Tyto případy byly také vybrány kvůli vysoké medializaci, která je s nimi z různých důvodů spojena (z tohoto důvodu nebyly například zařazeny starší případy či případy ze států mimo Evropu).
Cílem práce není obsažení všech historických případů, ale spíše nalezení určitých typů, které mohou být reprezentativními zástupci a díky kterým může být provedena komparace mezi českými a francouzskými médii. Útok v Madridu je reprezentantem „klasického“ islámského terorismu, který byl proveden již relativně etablovanou organizací – Al-Káidou ve spojení s válkou, která v té době probíhala v Iráku. Útoky v Norsku byly naopak spojeny zejména s otázkou migrace
a byly vedeny ultrapravicovými myšlenkami, zatímco napadení redakce satirického časopisu bylo přímo spojeno s útokem na svobodu slova.
2.2.1. Madrid
Jestliže budeme postupovat chronologicky, prvním vybraným případem jsou teroristické útoky na vlaky v Madridu v roce 2004. 11. března o půl sedmé ráno vybouchlo v centru Madridu 11 na dálku aktivovaných bomb ve 4 vlacích. Útok si nakonec vyžádal 191 obětí a 1800 zraněných.
Co do počtu obětí se jedná o druhý nejhorší teroristický útok na území Evropy po roce 2000 (Britannica, 2022). Více lidí, konkrétně 334, zemřelo 1. září 2004 v Severní Osetii, kdy do místní školy vniknuli čečenští separatisté a mezi oběťmi byli zejména děti a jejich rodiče (Aktuálně, 2006).
Specifickým rozměrem této události byl fakt, že útoky v Madridu se odehrály pouze 3 dny před tamními parlamentními volbami a měly tedy zásadní dopad na politickou situaci ve Španělsku. Vláda okamžitě označila za pachatele ETA, baskickou separatistickou organizaci, jejíž činy vzaly v druhé polovině 20. století život více než 800 lidem a takové označení pachatelů posílilo pozici tehdejší vlády. Občané i odborná veřejnost si ale začali všímat množství nesrovnalostí, útoky se průběhem ani cíli nepodobaly obvyklému postupu ETY. Ve Španělsku se konalo množství demonstrací požadující rychlé vyšetření, aby se občané mohli u voleb správně rozhodnout.
Španělská vláda byla podezřívána z úmyslného zatajování a mlžení. Kdyby se viníkem skutečně ukázala ETA, mohlo by to tehdejší vládnoucí Lidové straně pomoci. Pokud by se ale jednalo o dílo Al-Qaidy hrozila ztráta hlasů a možná prohra u voleb. Ve stejné době totiž probíhala válka v Iráku, do které bylo Španělsko, přes nevoli množství občanů, zapojeno. Odvetný teroristický útok by zřejmě posílil tlak na odchod z Iráku a mohl znamenat prohru Lidové strany (The Guardian, 2004).
Policejní vyšetřování nakonec vedlo k odsouzení 21 osob zapojených do útoků, přičemž byla prokázána vazba na Al-Qaidu. Zapojení ETY do útoků se neprokázalo (Reuters, 2007).
2.2.2. Norsko
Druhým zkoumaným případem je série teroristických útoků spáchaných 22. července 2011 Andersem Breivikem v Norsku. Nejprve došlo k výbuchu nastražené bomby ve vládní čtvrti před budovou v Oslu, ve které sídlil i tehdejší ministr za Norskou stranu práce. Na místě zemřelo 8 osob a 90 jich bylo zraněno. Poté se Breivik přesunul na ostrov Utøya, kde v té době probíhal tábor Svazu dělnické mládeže Arbeidernes Ungdomsfylking, což je mládežnická odnož Strany práce.
Jeho primárním cílem byla zřejmě zejména tehdejší premiérka, která ostrov navštívila, ale z důvodu dopravní zácpy ji pachatel na místě nezastihnul. Breivik během více než hodiny zastřelil 68 a další desítky vážně zranil (Aktuálně, 2011). Celkově se v Norsku jedná o nejhorší útok co do počtu obětí od konce druhé světové války.
Breivik byl zatčen přímo na místě činu a nebylo tedy pochyb o tom, kdo je pachatelem.
Později bylo zjištěno, že těsně před útokem odeslal na tisíc emailových adres manifest s názvem 2083: Evropská deklarace nezávislosti, ve které kritizoval zejména politiky EU za přijímání muslimských imigrantů a multikulturalismus. Proto také zaútočil na sídlo tehdejší vlády a tábor Norské strany práce, považoval je totiž za hlavní důvod přítomnosti muslimů v Norsku. V roce 2011 tvořili lidé hlásící se k Islámu asi 2 % norského obyvatelstva (Pew Research Center, 2017).
Policie později sestavila Breivikův profil, kde poukázala na extrémně pravicovou orientaci jeho manifestu, členství v neonacistické straně a také silné protiislámské postoje objevující se
dlouhodobě na jeho sociálních sítích. Breivikovi byl nakonec udělen nejvyšší možný trest – 21 let s neomezeným množstvím možných prodloužení o 5 let (BBC, 2012).
Útok také otevřel otázku norské bezpečnosti a připravenosti policie na podobné útoky.
Proběhlo vyšetřování, jehož výsledky konstatovaly několik zásadních chyb v jednání policie.
Zejména, to byla skutečnost, že nevěnovala pozornost opuštěnému automobilu před vládní budovou, ve kterém byla nastražena výbušnina a také prodlevě 72 minut mezi prvním telefonátem o střílejícím Breivikovi na ostrově a příjezdem zásahové jednotky na ostrov Utøya (Britannica, 2022).
2.2.3. Charlie Hebdo
Třetím případem zvoleným do analýzy jsou útoky na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo v Paříži. V době spáchání útoku se jednalo o incident s největším počtem obětí v Paříži od roku 1961. O půl roku později byl překonán sérií útoků zahrnujícím masakr v klubu Bataclan (ČT24, 2015).
7. ledna 2015 kolem poledne se podařilo dvěma ozbrojeným mužům vniknout do redakce časopisu Charlie Hebdo. Na místě bylo zastřeleno 12 osob, dalších 10 lidí bylo zraněno. Útočníci poté z místa uprchli a po cestě ještě zastřelili policistu na ulici. Následující den byla v Paříži zastřelena policistka, později se ukázala spojitost mezi těmito dvěma činy. 9. ledna byli útočníci identifikováni jako francouzští občané – bratři Chérif a Saïd Kouachi dopadeni a zastřeleni v budově tiskárny severně od Paříže. V době zásahu probíhal také útok na košer samoobsluhu Hyper Cacher, při kterém pachatel hrozil zastřelením rukojmích, pokud se policisté rozhodnou provést akci proti obklíčeným útočník v tiskárně. Pachatel byl identifikován jako Amedy Coulibaly,
který stál také za vraždou policistky v Paříži. Nakonec v samoobsluze zabil 4 osoby a po zásahu policie byl zastřelen (Britannica, 2022). Útok byl živě vysílán například televizí BFM, která byla později rukojmími zažalována za prozrazení jejich úkrytu, které mohlo ohrozit jejich životy (ČT24, 2015). U útočníků byla později prokázána vazba na Al-Qaidu, jeden z bratrů Kouachi byl organizací cvičen v Jemenu (ČT24, 2015).
Útoky spustily po celém světě velkou vlnu solidarity. Výrok „Je suis Charlie“ v překladu „Já jsem Charlie“ se stal během několika dní symbolem boje za svobodu slova a odpor vůči terorismu a násilí, v prvním týdnu byl hashtag sdílen na sociálních sítích více než v šesti milionech případů.
Slogan byl poté znovu využit například po útocích v Bruselu v následujícím roce (BBC, 2016).
2.3. Role médií
Tato kapitola si klade za cíl představit základní teorie účinků médií a jejich konkrétní projevy. V průběhu vývoje masových médií se měnilo také paradigma o jejich skutečných účincích.
Aktuálně panuje shoda na tom, že média do určité míry ovlivňují jak jedince, tak skupiny či celé společnosti. To můžeme vidět například v regulacích, které jsou zakotveny ve většině právních řádů států a které omezují zobrazování násilí, pornografii nebo reklamy na cigarety (Street, 2011, s. 101).
Část vědců je přesvědčena, že komunikace je podstatou politiky. A jedním z hlavních úkolů médií je informování občanů o zásadních událostech a tématech (Schultz, Reifová, 2011, s. 12). Zároveň je reakce médií na teroristické útoky něčím, s čím pachatelé dopředu počítají při naplňování svých cílů, které Šedivý popisuje jako: „vyvolání celospolečenské paniky, hrůzy, strachu, otřesení psychikou společnosti, zviklání víry lidí ve schopnost státu a vlády chránit své
občany“ (2003). Média se tedy dostávají do určitého dilematu vyplývajícího ze skutečnosti, že se ze zpravodajství stává jak produkt komerční, tak produkt sociální a stávající regulace se ukazuje být nedostatečnou (Schmid, 1989).
2.3.1. Mediální teorie
V oblasti výzkumu médií existuje velké množství rozdílných soustav myšlenek a závěrů, které nám pomáhají pochopit, či dokonce předvídat různé fenomény a jevy. Množinám těchto myšlenek říkáme teorie a podle McQuaila (2009, s. 27–29) máme čtyři základní typy teorií využitelné v oblasti masové komunikace.
Sociálněvědní teorie se snaží o objektivní popis charakteru, fungování a účinků médií.
Opírá se při tom o systematické studium médií, ale i dalších relevantních zdrojů včetně studia publik. Díky snaze o objektivní charakter této teorie ji lze na základě zkoumání či odvozování hypotéz potvrdit či zamítnout. Výsledky sociálněvědní teorie jsou v dnešní době již obsáhlé, na druhou stranu je jim vytýkána nedostatečná propojenost, nesourodost a nekonkrétnost.
Kulturální teorie je oproti tomu mnohem různorodější. Nemá ve své podstatě jednu ucelenou formu nebo postup a rozvíjela se pod vlivem dalších humanitních oborů jako literatura, filozofie nebo lingvistika. Ve středu této teorie stojí vztah kultury a komunikace, který je zkoumán různými prostředky, avšak zásadně se vymezuje vůči ověřování metodou pozorování. Kulturální teorie se nevěnuje pouze textům, ale také myšlení člověka a způsobu života.
Každodenní či intuitivní teorie užívání médií vychází z poznatků běžných lidí a jejich všedních životů. Opírá se o poznatky a zkušenosti, které získáváme fungováním ve světě společně s médii a věnuje se zejména tomu, jak na každodenní bázi s médii pracujeme, jakým způsobem
nás ovlivňují a jaké místo či roli v našem životě zastávají. Jednotlivé myšlenky a závěry v této teorii netvoří akademici ani média, ale vycházejí ze společné dlouhodobé zkušenosti celé společnosti nebo její části.
Čtvrtá je takzvaná normativní teorie. Jak vyplývá z názvu, hlavním předmětem zájmu je zde hodnocení a tvorba doporučení, jak by média měla fungovat. Tato teorie předpokládá existenci dobrého a špatného chování, které může ovlivnit vyšší společenské hodnoty. V případě popisu vztahu mezi politikou a médii se mnohdy opíráme právě o normativní teorie, které se zabývají nejen objektivní realitou, ale jejich cílem je nalezení ideálního řešení, ke kterému se můžeme jako společnost snažit přiblížit.
2.3.2. Agenda-setting
První, z dnes již etablovaných teorií popisujících účinky masových médií, je agenda-setting, neboli nastolování tématu. S tímto pojmem poprvé přichází v 70. letech McCombs a Shaw (1972).
Popisují, že redakce a novináři mají velice důležitou roli při utváření politické reality tím, že určují, o jakých tématech se bude ve společnosti mluvit, tedy agendu a zejménato, jaká důležitost bude jednotlivým otázkám přikládána. Jestliže se média nějakému problému budou intenzivně věnovat a pravidelně jej zařazovat do svých obsahů, společnost začne postupně toto téma vnímat jako zásadní a obráceně. V českém prostředí nám může posloužit jako příklad tzv. uprchlická krize z roku 2015 (Macek, 2015).
V případě teroristických činů je otázka nastolování témat klíčová. Svým šokujícím charakterem jsou útoky v dnešní době ideálním materiálem pro zpravodajství, které bojuje o pozornost diváka. V době sociálních sítí a dostupného internetu na většině míst světa se
informace o útocích šíří v podstatě okamžitě, někdy je dokonce sledujeme v přímém přenosu. To s sebou ale nese určitá rizika, která jsme mohli vidět například i u dříve zmíněného prozrazení úkrytu rukojmích v případě útoků v Paříži.
Agenda-setting je jedna z mála teorií vytvořená výzkumníky v oblasti masové komunikace přenesená do dalších odvětví jako je zdravotnická komunikace, politická komunikace nebo business. Rané výzkumy ukázaly, že lidé mají obecně tendenci vnímat jako důležité jen velice omezené množství témat a je tedy na médiích, veřejnosti a státu, aby panovala shoda na tom, jaký je veřejný zájem a kterým oblastem by měla být věnována pozornost (Coleman et al., 2009, s. 147).
Obecně lze říci, že existují dvě úrovně nastolování agendy. Tou první je zkoumání významnosti určitých otázek například pomocí kvantitativní obsahové analýzy. Druhá úroveň se zabývá nastolováním agendy atributů, tedy souvislostí a rámců v nichž jsou události prezentovány (McCombs, 2009).
2.3.3. Rámování
Teorie rámování částečně navazuje na agenda-setting a jedná se o takzvanou druhou úroveň. Média totiž ovlivňují nejen to, jaká témata se budou ve veřejném prostoru objevovat, ale také jakým způsobem budou jednotlivé události interpretovány. Stejně jako u nastolování témat nejsou jedinými, kdo způsob vnímání ovlivňuje, stejně se na tom podílí také politici a jiné významné osobnosti včetně expertů nebo aktivistů. V případě rámování nemluvíme o pravdivých informacích, či fake news. Rámování se týká informování o skutečných událostech, které ale může
být prezentováno v různých souvislostech, ovlivňujících jejich celkové vnímání (Tannen, 1993, s. 23–24).
Tankard tvrdí, že studium mediálních rámců „nám může pomoci odhalit a prozkoumat zásadní bod procesu názorové změny, kde se pravděpodobně tyto rámce silně uplatňují“ (2001).
Poté doplňuje, že největší moc rámců se skrývá v jejich podprahovosti. Média definují základní body veřejné diskuse bez toho, aby si toho většina publika byla vědoma a obvykle vnímáme rámec jako součást výkladu událostí, i když se jedná již předem o částečně interpretovaná fakta.
V rámci této práce bude provedena analýza mediálních rámců využívaných k prezentaci teroristických útoků, která nám pomůže lépe porozumět způsobu vnímání této problematiky jak českou, tak francouzskou společností.
2.4. Mediální systém v České republice
V době, kdy se v jiných částech světa formovala moderní masová média, ta česká neměla stejný prostor pro rozvoj. Výjimku tvoří tisk, který zažil několik svobodnějších období v dějinách a v době svého vzniku, tedy během Národního obrození, sehrál zásadní roli v oblasti zachování českého jazyka a kultury (Bednařík et al., 2011). V Česku i dnes nalezneme deníky či časopisy s dlouhou tradicí. Jsou to ale spíše ojedinělé případy. Po zkušenosti s komunistickým režimem je propojení média s konkrétní politickou stranou vnímáno spíše negativně. Kromě deníku Právo, navazující na Rudé právo a Haló novin neexistuje v současné době žádný výraznější tisk s otevřenou politickou inklinací a historií spojenou s konkrétní politickou stranou.
Po Velké Británii bylo Československo druhým státem v Evropě, který zahájilo vlastní rozhlasové vysílání; stalo se tak 18. května 1923. Stát v té době vlastnil 51% podíl skrze
Československou poštu (Maršík, 2003). Rozhlas má pro Čechy symbolickou hodnotu, během Pražského povstání byl centrem bojů a některé projevy z roku 1968 nebo 1989 se staly zcela ikonickými. Během vlády komunistického režimu byla stanice Svobodná Evropa jedním z mála informačních zdrojů, dostupných na území Československa, který přinášel informace ze západu nepodléhající komunistické cenzuře a propagandě (Bednařík et al., 2011). Po roce 1989 se otevřel trh soukromým provozovatelům a postupně vznikaly další celostátní i regionální stanice.
V současné době, kdy mluvíme o renesanci audia, se tento trend ukazuje i na případu Českého rozhlasu, který trhá rekordy v poslechovosti. Nejposlouchanější stanici Radiožurnál si denně naladí 874 tisíc posluchačů, což tvoří 12 % rozhlasového trhu a celý Český rozhlas dokonce 1,62 milionu posluchačů (iRozhlas, 2022).
Nejsledovanějším masovým médiem ale stále zůstává televize, z celkového času stráveného s médii tvoří 43 %, na druhém místě je internet, poté rádio a nakonec tisk (Mediaguru, 2020).
V českém duálním systému vedle sebe koexistuje, stejně jako u rozhlasu, veřejnoprávní provozovatel a soukromé stanice. Česká televize vychází z kombinace německého a britského modelu fungování médií, inspirovaného zejména BBC (Jirák, 2010, s. 17). ČT zůstává také dlouhodobě nejdůvěryhodnějším médiem, se 73 % se řadí v míře důvěryhodnosti na podobnou úroveň jako například již zmíněná BBC nebo TV France (Mediaguru, 2022).
Celkově se důvěryhodnost českých médií, zejména těch veřejnoprávních, v posledních několika letech výrazně zvedla. Dalším trendem je částečné upouštění od tisku a přechod k internetovým verzím různých deníků, které na to často reagují překlápěním svých tištěných verzí do těch online, případně nabízením přímo online předplatného (Reuters Institute for the Study of Journalism, 2021). Od 90. let se ale zatím žádnému deníku nepovedlo zaujmout místo
dominantního seriózního tisku typu Le Monde, či Guardian (Jirák, 2010, s. 15), přičemž nejnovějším příkladem takového pokusu je Deník N, který je ale svým specifickým financováním založeném čistě na placeném obsahu a minimu reklam z této role předem vyloučen (Reuters Institute for the Study of Journalism, 2021).
Pokud se budeme snažit český mediální model zařadit do konkrétních teorií a kategorií, narazíme často na problémy. Většina typologií byla vytvořena ještě v druhé polovině 20. století a v té době v ní nebylo v ní počítáno s liberalizací východní Evropy a ustavení zcela nových mladých trhů s nevelkou zkušeností s fungováním v kapitalistickém prostoru (Jirák, 2010, s. 10–11).
2.5 Mediální systém ve Francii
Francouzská masová média udávala v mnoha směrech trend, který poté následovaly další státy Evropy, zřejmě nejvýraznější je v této oblasti film. Na evropské poměry dlouhá doba od začátku demokratizace společnosti spojená s relativně velkou nestabilitou režimů a častým střídáním více či méně liberální vlády přinesly ve vývoji médií množství rozdílných epizod (Jeanneney, 2015, s. 8-10).
Za první masové médium můžeme označit periodikum La Gazette, které sice navazovalo na jiný list vycházející několik předcházejících let, charakteristik masového média však dosáhla až La Gazette vycházející od roku 1631, kdy ve Francii vládl Ludvík XIII., až do roku 1915 (Encyclopædia Universalis, 2022). Díky tomuto listu získala vládnoucí elita v čele s králem naprostý monopol na politické informace a na dlouhé období definovala tisk jako jejich mocenský nástroj (Le Monde.fr, 2019). Svoboda slova a názoru je jedním ze základních motivů francouzské revoluce, ve které hraje tisk zejména ve formě různých letáků zásadní roli v šíření myšlenek
(Jeanneney, 2015). Zákon garantující svobodu tisku přichází v roce 1881, vymezuje základní principy svobody vyjádření a názoru a také definuje krajní případy jako ochranu menšin, kdy jsou média regulována (Legislationline, 2022). Poté postupně dochází ke komercializaci tisku, vznikají zcela nové tituly a z tisku se stává vedle vlády a veřejnosti jeden ze základních aktérů demokratické společnosti popisující politické dění v zemi i ve světě.
Televize i rádio byly po většinu 20. století součástí státního monopolu na informace. Nebyly ve stejném postavení jako tisk, který měl svou svobodu garantovanou zákonem. Systém se začal proměňovat až v 60. letech, kdy byla média reorganizována pod hlavičkou ORTF,2 která byla ale stále součástí Ministerstva informací, a tedy pod státním dohledem (Balle, 2013). Definitivní konec státního monopolu a ustavení i soukromých stanic přichází až za prezidenta Mitterranda, který nakonec přispěl k prosazení zákona ustavujícího nový dohlížející orgán CSA3 a garantujícího svobodu médií a komunikace (Légifrance, 2022). Aktuálně tuto roli zastává organizace ARCOM (L’Arcom, 2022).
Stejně jako v České republice je na prvním místě mezi zdroji pro získávání informací televize, poté internet, rozhlas a nakonec tisk. Paradoxně ale Francouzi věří v celkovém součtu právě tisku a rozhlasu (ouest-france.fr, 2020). Nejdůvěryhodnější je podle nich lokální tisk, kterému důvěřuje asi 64% obyvatel. Mezi konkrétními médii poté dominuje státní Francouzská televize s 62 %, dále rádiová stanice Franceinfo a na 3. místě deník Le Monde, kterému se budeme věnovat i v této práci (Reuters Institute for the Study of Journalism, 2021).
2 Office de Radiodiffusion Télévision Français
2.6. Charakteristika vybraných médií
Do výzkumu bylo vybráno celkově 6 deníků, 3 české a 3 francouzské. Cílem výběru bylo zejména pokrýt co nejširší možné spektrum politické či názorové inklinace médií a zároveň přihlédnout k jejich relevanci s odkazem na čtenost.
Při zařazení českých médií vzhledem k politickému spektru byl využit výzkum Magdy Klusákové (2010), která na základě nejčastějších hodnot a normativů v textu vytvořila základní škálu hodnotové orientace. Ve výzkumu bude zahrnuta MF DNES, kterou můžeme zařadit mezi spíše středová média. Právo, i vzhledem ke své historii, řadíme mezi zástupce levicového tisku, a naopak Hospodářské noviny považujeme za deník pravicovější inklinace. Z výzkumu provedeného na začátku roku 2022 vyplývá, že nejčtenějším deníkem z vybraného vzorku je MF DNES, která se v celém srovnání s 440 tisíci čtenářů na číslo umístila na 2. místě za Bleskem. Deník Právo čte 172 tisíc osob na číslo a náleží mu celkově 5. místo. Na 7. místě se 138 tisíci čtenářů se poté umístily Hospodářské noviny (Mediaguru, 2022).
Mezi francouzské deníky byl jako zástupce pravicového tisku zařazen Le Figaro, na středu škály Le Monde a levicový Libération (Intégrer Sciences Po, 2022). Nejčtenějším deníkem v celé Francii je Le Monde s průměrem 2 a půl milionu čtenářů na číslo, následuje Le Figaro s 1,6 miliony a na posledním místě z námi zvolených médií se nachází Libération s 940 tisíci čtenáři (ACPM, 2022).
2.6.1. Česká média
Deník Mladá fronta DNES vznikl transformací původní Mladé fronty, která vycházela od roku 1945 v nezávislém mládežnickém nakladatelství. Po roce 1953 ale nebyl nestranný deník
akceptovatelný, a tak přešel pod Československý svaz mládeže a později Svaz sovětské mládeže, kde mohl sloužit komunistickému režimu (Bednařík et al., 2011, s. 233, 260, 340). Po změně režimu v roce 1989 došlo k privatizaci deníku, který později vlastnil německý koncern RBDV.4 V roce 2013 odkoupila společnost MAFRA, jejíž součástí je i Mladá fronta Dnes, společnost Andreje Babiše Agrofert (Mediář, 2013). Noviny jsou vydávány každý den kromě neděle, vychází také s množstvím regionálních příloh či speciálů a deník má také svou internetovou verzi na webu iDnes.cz.
Deník Právo navazuje na Rudé Právo, které začalo vycházet v roce 1921 z iniciativy radikálních redaktorů listu Právo lidu. V době vlády komunistického režimu byl vydáván přímo KSČ a jednalo se o nejčtenější deník na území Československa (Dolejší, 1960). Po pádu režimu přešel pod společnost BORGIS, odebral z názvu slovo „Rudé“ a částečně změnil vizuál (Bednařík et al., 2011, s. 371). V roce 2013 koupil třetinu celkového podílu společnosti Seznam, i když většinovým majitelem a také šéfredaktorem zůstává od roku 1990 Zdeněk Porybný (Aktuálně.cz, 2013).
Hospodářské noviny začaly vycházet v roce 1957 jako týdeník. Jeho hlavní náplní měly být ekonomické otázky a neskrývaným cílem byla ekonomická propaganda komunistického režimu a centrálně plánovaného hospodářství (Bednařík et al., 2011, s. 294). Stejně jako v předchozích dvou případech, byly noviny v roce 1990 privatizovány a přešly pod společnost Economia vlastněnou od roku 2008 Zdeňkem Bakalou (iRozhlas, 2008). Změnila se také periodicita a Hospodářské noviny začaly vycházet každý všední den, svou ekonomickou orientaci si ale zachovaly.
4 Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft mbH
2.6.2. Francouzská média
Le Figaro byl v roce 1826 založen jako satirický týdeník. V průběhu času změnil svou periodicitu a začal vycházet jako deník od pondělí do soboty. Sehrál roli také během aféry Dreyfus, kdy se veřejně přiklonil na stranu důstojníka židovského původu (Larousse.fr, 2022). Jméno Le Figaro, vychází z názvu slavné Mozartovy opery, z níž také pochází hlavní motto deníku: „Bez svobody kritizovat není pravé chvály.“5 Od roku 2004, kdy deník patří do skupiny Groupe Dasaault se začaly pravidelně objevovat pochybnosti ohledně editoriální svobody redakce vzhledem k možnému napojením majitele Dassaulta na Nicolase Sarkozyho, Vladimira Putina a další významné osobnosti (Le Monde, 2008).
První číslo deníku Le Monde vyšlo v roce 1944 s cílem nahradit Le Temps, tedy francouzskou verzi deníku The Times, který byl během 2. světové války zakázán. Vznik deníku podporuje také De Gaulle, který dá výběr nového šéfredaktora za úkol svému ministrovi informací (Eveno, 1996). V 80. letech minulého století se deník začal výrazně přiklánět na stranu Françoise Mitteranda a některých jeho reforem, za což byl deník kritizovaný a zažíval značné finanční problémy (Eveno, 2015). Deník aktuálně vychází šestkrát týdně a stejně jako ostatní zmiňovaná francouzská média se různými způsoby snaží zajistit svou nezávislost, ať už tvorbou finančních fondů či zdražováním (CB News, 2021).
Libération vychází od roku 1973, kdy byl založen jako typický levicový list pod vedením spisovatele Jeana-Paula Sartra, který ale po roce od vydání prvního čísla z redakce kvůli neshodám
5 Vlastní překlad autorky, v orginále: „Sans la liberté de blâmer, il n'est point d'éloge flatteur.“
odchází (Larousse.fr, 2022). Deník postupně ustupuje ze svého extrémně levicového směřování a posouvá se do běžného levicového spektra a socialistických hodnot. Za svou existenci prochází několika krizemi, spojenými zejména s financováním a snahou o nezávislost. Nakonec stejně jako v případě Le Monde přechází na financování skrze fondy (CB News, 2021). Aktuálně vychází deník šestkrát týdně a plně funguje také ve své internetové verzi.
3. Metodologie výzkumu
Práce kombinuje prvky kvalitativní a kvantitativní obsahové analýzy. V první části je zkoumán výskyt a frekvence určitých předem vymezených kategorií pomocí kódovací knihy.
Druhá kvalitativní část se zabývá zkoumáním latentních významů, hodnotových aspektů a politických souvislostí jednotlivých mediálních obsahů. V poslední části práce je provedena komparativní analýza získaných dat a srovnání mediálního obrazu v obou zkoumaných zemích.
3.1 Cíl výzkumu
Cílem této práce je představit mediální obraz teroristických útoků a zejména jeho porovnání v českém a francouzském kontextu. Práce se soustředí na několik vybraných útoků provedených ve jménu rozdílných ideologií. Význam problematiky zobrazení a rámování teroristických útoků roste také se zvětšující se informovaností společnosti a faktem, že reakce médií a veřejnosti v dnešní době tvoří neopomenutelnou část teroristického činu, se kterou počítají i samotní strůjci při jeho plánování.
3.2. Stanovení výzkumných otázek
První hlavní výzkumná otázka (dále jen jako HVO1): Jaké jsou hlavní shody a rozdíly ve způsobu informování o teroristických útocích mezi francouzskými a českými médii? Odpověď na tuto otázku nám přinese celková analýza vybraných aspektů informování o teroristických útocích a následné srovnání napříč zeměmi a provedení komparativní analýzy. Jednotlivé dimenze, ve kterých lze rozdílnost komunikace teroristických útoků médii zkoumat budou definovány v konkrétních vedlejších otázkách.
První vedlejší výzkumná otázka (dále jen jako VVO1): Jaká jsou hlavní témata spojována s teroristickými útoky v obou zemích? Tato otázka se bude věnovat hlavnímu tématu vybraného příspěvku zařazeného v našem výběrovém souboru. Na základě zkoumání jednotlivých příspěvků byl vytvořen seznam možných témat, která se mohou objevit.
1. Průběh útoku 2. Útočník/útočníci 3. Oběti
4. Dopady na zemi zasaženou teroristickým útokem (bezpečnostní, ekonomické, politické) 5. Dopady na zemi, ze které pochází konkrétní médium (v případě, že se útok odehrál v zemi,
ze které médium pochází, je tento článek řazen pod téma číslo 4) 6. Reakce ve světě
7. Demokratické (evropské) hodnoty
Druhá vedlejší výzkumná otázka (dále jen jako VVO2): Jak rychle jednotlivá média přichází se závěry o vinících/ okolnostech útoků? Tato vedlejší otázka se zaměří na čas, který uběhne mezi spácháním teroristického útoku a označením konkrétního viníka v médiích.
Druhá hlavní výzkumná otázka (dále jen jako HVO2): Jaký je výsledný mediální obraz teroristických útoků? Pro odpověď na druhou hlavní výzkumnou otázku bude využita metoda analýzy rámců, v jejímž průběhu dojde k definici nalezených rámců dle dvou vedlejších otázek.
Třetí vedlejší výzkumná otázka (dále jen jako VVO3): Převažuje u jednotlivých médií epizodické nebo tematické rámování? Odpověď na tuto otázku bude vycházet z výzkumu Papacharissiho a Oliveira (2008), kteří rozpracovali dva druhy rámců mediálního pokrytí teroristických útoků. Tím prvním je rámec epizodický, který má obvykle snahu dramatizovat situaci, využívá k tomu různé prostředky, ať už vizuální (fotografie z místa, obrázky, karikatury) nebo jazykové (využívaná slovní zásoba, struktura vět atd.). Epizodický rámec se také nesnaží o zařazení události do širšího kontextu, věnuje se pouze konkrétní situaci.
Indikátory epizodického rámcování:
• Snaha o dramatizaci (jazykovými nebo vizuálními prostředky)
• Pozornost zaměřena pouze na konkrétní událost
• Absence snahy o zařazení do širšího kontextu
Oproti tomu tematický rámec se snaží právě o zařazení události do souvislostí a generalizaci.
Je charakteristický spíše odměřeným přístupem bez snahy o dramatičnost a více analytický přístup k situaci.
Indikátory tematického rámcování:
• Snaha o odměřenost a spíše analytický přístup
• Pozornost zaměřena i na další události podobného charakteru a zařazení do širšího kontextu
• Událost je prezentována jako důsledek dlouhodobých tendencí a vývoje ve společnosti
Původní autor konceptu dvou rámců Iyengar (2010) také dospívá k závěru, že většina informací je dnes v médiích rámována epizodicky. Je to dáno množstvím důvodů, prvním z nich je časová omezenost médií. Autoři klasických reportáží či novinových článků nemají v čase a prostoru, který je jim vymezen, možnost hlubší analýzy a jsou obvykle odkázáni na pouhé popsání situace. Dalším důvodem jsou ustálené organizační postupy, formát médií a trh.
Čtvrtá vedlejší výzkumná otázka (dále jen jako VVO4): Které specifické mediální rámce převažují u příspěvků publikovaných v České republice a ve Francii? U jednotlivých příspěvků lze identifikovat nejen obecné mediální rámce, ale také některé konkrétní vztažené k tématu teroristických útoků. Ve výzkumu Gerharda a Schafera (2014), kteří se věnovali mediálnímu pokrytí teroristických činů některými televizními stanicemi, můžeme nalézt dva základní rámce.
Tím prvním je takzvaná válka s terorem, která je specifická zejména využíváním vojenského či policejního slovníku i vizuálních prostředků a celkově snaha o globalizaci útoku.
Indikátory války proti teroru jsou:
• Využívání vojenského či policejního slovníku a fotografie či obrázky ozbrojených složek
• Přisuzování globálního kontextu události
• Zaměření na útočníka/útočníky a případně jejich motivaci
Druhým tematickým rámcem je zločin proti lidskosti. Ten se vyznačuje zaměřením na konkrétní událost a její destruktivní či tragické prvky. Více prostoru je věnováno obětem či jiným konkrétním dopadům na společnost či stát.
Indikátory zločinu proti lidskosti jsou:
• Prezentace události jako izolovaného aktu bez vazeb na širší zejména mezinárodní kontext
• Zaměření na oběti nebo dopady útoku
3.3. Výzkumné metody
Jak již bylo zmíněno, v první části výzkumu bude využita kvantitativní obsahová analýza pro vymezení základních kategorií a specifik jednotlivých médií při informování o teroristických činech. V druhé části bude provedena analýza mediálních rámců, která nastíní souvislosti a kontext, ve kterém jsou jednotlivá fakta a témata prezentována. V průběhu celého výzkumu bude probíhat zároveň komparace mezi jednotlivými médii, ale také napříč dvěma zkoumanými státy.
3.3.1.Obsahová analýza
Kvantitativní obsahová analýza je základním nástrojem pro zkoumání mediálních produktů. Umožňuje srovnávat nejen jednotlivá témata, kterými se média zabývají, ale také prostor, který jim věnují. A díky kategorizaci a kvantitativnímu charakteru dat nabízí snadnou možnost komparace (Trampota, Vojtěchovská, 2010, s. 99).
V rámci této metody je k práci s daty nejčastěji voleno kódování. V tomto postupu jsou mediální obsahy děleny na takzvané kódovací jednotky, v našem případě jsou to jednotlivé články a ty jsou dále řazeny do různých předem definovaných kategorií, přičemž jsou jim přiřazovány kódy, které jednotlivé kategorie pro zjednodušení zastupují. Získaná data se zanáší do kódovací knihy a vyhodnocují rozdílnými statistickými metodami (Schulz et al. 2004).
Nevýhodou této metody může být nedostatečný prostor pro zkoumání specifických případů a souvislostí, ve kterých jsou obsahy prezentovány (Trampota, Vojtěchovská, 2010, s.
110). Pro tyto účely byly do analýzy zařazeny také kvalitativní metody, které budou mít za cíl tento kontext doplnit.
3.3.2. Analýza rámců
Druhou metodou, využitou v rámci výzkumu médií bude analýza mediálních rámců.
Konkrétní zkoumané rámce již byly popsány u výzkumné otázky, ke které se vztahují. Obecně ale analýza rámců nemá ustanovenou jednotnou definici, jako například kvantitativní obsahová analýza. Jedná se o přístup s nejednotným paradigmatem, přesto je ale snaha jednotlivé postupy sjednocovat (De Vreese, 2003). V případě této práce bude využit deduktivní přístup. Ten vychází při obsahové analýze z předem definovaných rámců a zkoumá, zda a v jaké míře se v daném textu vyskytují. Tento postup vyžaduje předchozí obeznámení s rámci a jeho nevýhodou může být opomenutí rámců, které nejsou předem definovány (Semetko a Valkenburg, 2000, s.94).
3.3.3.Komparativní analýza
Třetí využitou metodou bude komparativní analýza. Srovnání je základním nástrojem analýzy. Nabízí nové možnosti při deskripci a hraje ústřední roli při vytváření konceptu tím, že se zaměřuje na sugestivní podobnosti a kontrasty mezi případy (Collier, 1993).
Hlavním problémem komparativní metody je to, že musí zobecňovat na základě relativně malého počtu empirických případů. Jsou diskutovány a ilustrovány čtyři konkrétní způsoby, kterými lze tento problém vyřešit: prvním je maximální zvýšení počtu případů, dále zmenšení prostoru analýzy a zúžení tématu, třetím nástrojem je zaměření komparativní analýzy na
„srovnatelné“ případy, a nakonec zaměření na klíčové proměnné (Lijphart, 1971).
V případě této analýzy bude probíhat srovnání na úrovni všech proměnných, v první fázi mezi všemi zkoumanými médii a následně mezi státy, odkud média pochází.
3.4. Charakteristika výběrového souboru
Analýza bude obsahovat 3 francouzská tištěná média (Le Figaro, Le Monde a Libération) a 3 česká tištěná média (MF DNES, Právo a Hospodářské noviny) vždy v rozsahu prvního měsíce po teroristických útocích. Konkrétně tedy:
• Útoky v na vlaky Madridu (11.3. 2004 – 11.4. 2004)
• Útoky v Norsku (22.7. – 22.8. 2011)
• Útok na redakci Charlie Hebdo v Paříži (7.1. – 8.2. 2015)
Články budou čerpány z webových archivů jednotlivých médií a do výzkumu budou zahrnuty verze článků, které vyšly v tištěné podobě.
3.5. Proměnné a kódovací kniha
• Kódovací jednotka: článek
• Proměnné:
o DATUM: definuje datum vydání článku, případně datum vysílání
o MÉDIUM: MF DNES, Právo, Hospodářské noviny, Le Figaro, Le Monde a Libération o TITULEK: v původním jazyce
o DÉLKA: počet slov v článku o HLAVNÍ TÉMA
o RÁMEC: epizodický, tématický
o TÉMATICKÝ RÁMEC: válka proti teroru, zločin proti lidskosti
• Kódovací kniha:
Název proměnné Hodnota Název hodnoty
Číslo jednotky číslo číslo
Datum datum datum (DD.MM.RRRR)
Médium
1 MF DNES
2 Právo
3 Hospodářské noviny
4 Le Monde
5 Le Figaro
6 Libération
Titulek název název
Délka číslo počet slov
Hlavní téma
1 Průběh útoku
2 Útočník/útočníci
3 Oběti
4 Dopady na zemi zasaženou teroristickým útokem (bezpečnostní, ekonomické, politické)
5 Dopady na zemi, ze které pochází konkrétní médium
6 Reakce ve světě
7 Demokratické (evropské) hodnoty
Rámec 1 Tématický
2 Epizodický
Tématický rámec 1 Válka proti teroru
2 Zločin proti lidskosti
Tabulka 2: Kódovací kniha Zdroj: Vlastní tabulka
4. Výzkumná část
Celkově bylo do výzkumu zařazeno 565 článků odpovídajících zadanému období a určeným klíčovým slovům, přičemž pro zpracování získaných dat byly využity zejména metody deskriptivní statistiky.
Médium Počet článků V procentech
MF Dnes 99 18 %
Právo 71 13 %
Hospodářské noviny 69 12 %
Celkem české články 239 42 %
Le Monde 123 22 %
Le Figaro 92 16 %
Libération 111 20 %
Celkem francouzské články 326 58 %
Celkový počet 565 100 %
Tabulka 3: Počet analyzovaných článků Zdroj: Vlastní tabulka
Z výzkumu vyplývá, že největší množství článků (v rozmezí 61 % – 70 % dle konkrétního útoku) vychází v prvním týdnu po události a v druhé vlně v období vyšetřování či dopadení útočníků. S přibývajícím časem, který od události uplyne množství článků rychle klesá, přičemž témata, kterým se média v jednotlivých časových obdobích věnují, se také výrazně proměňují (viz následující podkapitoly). Na úrovni komparovaných států a médií nebyly nalezeny významné rozdíly a trend v počtu publikovaných článků je obdobný.
Graf 1: Vývoj počtu článků – Madrid Graf 2: Vývoj počtu článků – Norsko Zdroj: Vlastní graf Zdroj: Vlastní graf
Graf 3: Vývoj počtu článků – Charlie Hebdo Zdroj: Vlastní graf
0 10 20 30 40 50
1/8/15 1/15/15 1/22/15 1/29/15 2/5/15
Vývoj počtu článků v čase Útok na Charlie Hebdo
0 5 10 15 20 25 30
3/12/04 3/19/04 3/26/04 4/2/04 4/9/04
Vývoj počtu článků v čase Útoky v Madridu
0 5 10 15 20 25 30
7/23/11 7/30/11 8/6/11 8/13/11 8/20/11
Vývoj počtu článku v čase
Útoky v Norsku
4.1. Hlavní shody a rozdíly v informování českými a francouzskými médii
V této podkapitole se budeme věnovat odpovědím na 1HVO, 1VVO a 2VVO. Již při pohledu na formální stránku příspěvků, lze vypozorovat mezi českými a francouzskými médii rozdíly.
V případě českých médií činí průměrná délka příspěvků o teroristických útocích 413 slov, zatímco francouzské články mají v průměru 625 slov. Více slov přináší autorovi více prostoru pro rozpracování složitějších myšlenek či konceptů a doplnění kontextu a okolností útoků, které mohou být určitou nadstavbou k samotné informaci o útoku.
4.1.1. Česká média
Jestliže se zaměříme na tématickou složku, v českých médiích zaujímají největší část článků texty o útočnících, viz graf 4. Jak bylo nastíněno již v teoretické části této práce, jedním z hlavních cílů útočníků je vyvolání chaosu, případně zviditelnění se. Ve snaze o naplnění tohoto cíle počítají do velké míry i s reakcí médií a ta se tak stávají, stejně jako v jiných společenských otázkách, bez vlastního přičinění, jedním aktérů majících možnost ovlivnit způsob, jak bude teroristický čin společností vnímán. Například v příručce pro žurnalisty vytvořené OSN (Jean-Paul Marthoz, 2017, s. 21) varuje autor před nadměrným zobrazováním útočníků. Tvrdí, že je důležité vysvětlovat a popisovat, ale přílišné informování o útočnících může vést k jejich ospravedlňování či dokonce glorifikaci. V případě českých médií jsou ale útočníci tím nejčastějším tématem a informace o nich tvoří necelou třetinu veškerého obsahu. Oproti tomu například téma dopadů na Česku republiku je přítomno minimálně (3 %), což může mít za následek zkreslené představy o skutečných dopadech a vytvoření prostoru pro extremistická hnutí a populistické strany směřující k jejich vlastní interpretaci situace.
Graf 4: Témata zobrazovaná v českých médiích Zdroj: Vlastní graf
4.1.2. Francouzská média
Při pohledu na témata přítomná ve francouzských médiích je zřejmé, více než 34 % veškerého obsahu spojeného s teroristickými útoky tvoří informace o zemi zasažené teroristickými útoky. V tomto případě je samozřejmě důležité zmínit, že jeden z útoků se odehrál přímo v hlavním městě zkoumané země a vysoká míra zaměření se na dopady v zasažené zemi je logická francouzská média se také obecně více zaměřují na světový kontext a reakce různých zemí, větší pozornost byla zaměřena například na okolní státy, oproti tomu v ČR se média většinou soustředila na reakce velmocí jako USA, či Velká Británie. Méně jsou poté čtenáři informováni například o útočnících, ale také o obětech.
10%
29%
15%
23%
3%
11%
9%
Témata zobrazovaná v českých médiích
Průběh útoku Útočník/útočníci Oběti
Dopady na zemi zasaženou teroristickým útokem Dopady na zemi, ze které pochází konkrétní médium Reakce ve světě
Demokratické (evropské) hodnoty
Graf 5: Témata zobrazovaná ve francouzských médiích Zdroj: Vlastní graf
4.1.3. Shrnutí
První část odpovědi na HVO1: Jaké jsou hlavní shody a rozdíly ve způsobu informování o teroristických útocích mezi francouzskými a českými médii, můžeme nalézt ve zmíněných formálních rozdílnostech jako je délka, nebo v tematické složce, která se ukázala být rozdílná zejména v míře, v jaké česká a francouzská média informují o útočnících a dopadech na zemi zasaženou teroristickým útokem. Naopak v podobném množství bylo obsaženo téma obětí nebo dopadů na zemi, ze které pocházelo médium v případě útoků mimo území jejich státu. Druhou část odpovědi tvoří analýza rámování provedená v následující kapitole.
První vedlejší výzkumná otázka VVO1: Jaká jsou hlavní témata spojována s teroristickými útoky v obou zemích byla zodpovězena v rámci předchozí podkapitoly a shrnutí získaných dat je zobrazeno v grafu 4 a 5.
6%
19%
13%
34%
5%
19%
4%
Témata zobrazovaná ve francouzských médiích
Průběh útoku Útočník/útočníci Oběti
Dopady na zemi zasaženou teroristickým útokem Dopady na zemi, ze které pochází konkrétní médium Reakce ve světě
Demokratické (evropské) hodnoty
Druhá vedlejší výzkumná otázka VVO2: Jak rychle jednotlivá média přichází se závěry o vinících/ okolnostech útoku byla zaměřena na čas, který uběhne od útoku po chvíli, kdy média oficiálně označí pachatele. I v této oblasti lze vypozorovat rozdíly. Česká média informují o útočnících v průměru o den až dva dny dříve než média ve Francii, ta obvykle čekají až na konkrétní jména a potvrzení policií. Oproti tomu média v Česku přichází se zprávami většinou hned první den po útoku, přičemž na začátku nezmiňují konkrétní jména pachatelů, ale využívají obecnějších označení, ať už teroristických skupin, či národnostních menšin viz příklad titulků zaměřených na hledání vůdce útoku v Madridu zobrazených na obrázku 1 a obrázku 2.
Obrázek 1: Titulek MF Dnes z 30. března 2004 Zdroj: MF Dnes, 30.3.2004
Obrázek 2: Titulek MF Dnes z 2. dubna 2004 Zdroj: MF Dnes, 2.4.2004
4.2. Rámování útoků
Jak bylo popsáno v teoretické části práce, mediální rámce do značné míry definují, jak budou konkrétní teroristické útoky vnímány, a tedy jaká bude v návaznosti na to odezva společnosti nebo i politiků. Proto bude následující podkapitola věnována jejich postupné analýze a následně odpovědím na 2HVO, 3VVO a 4VVO.
4.2.1 Obecné rámce
Oproti předpokladu, že jsou v dnešní době události ve zpravodajství většinou rámovány epizodicky, z výzkumu vyplývá, že v českých i francouzských médiích jsou oba druhy rámování zastoupeny v podstatě stejnou mírou viz graf 6 a graf 7. Může to být dáno postupným vývojem a opakovaným tlakem, aby média informovala o teroristických útocích v širších souvislostech.
Oproti jiným tématům je u teroristických útoků častější snaha o nalezení příčin. Může to být dáno i šokem a nepochopitelností daného činu, který nás více vede k otázkám, jak může k dané situaci dojít. Odpovědi bývají většinou velice komplexní a vyžadují kontextualizaci. Z výzkumu je zároveň patrné, že druh rámování se odvíjí od času, který od dané události uplynul. V prvních dnech po útocích informují média obecně více o konkrétní události, útočnících a obětech a rámují tedy epizodicky. Čím více se posouváme v čase, tím více se média věnují i dalším aspektům a například i dlouhodobějším dopadům a rámují tématicky. Tato skutečnost se při porovnání médií napříč státy nelišila.
Graf 6: Rámce v českých médiích Graf 7: Rámce ve francouzských médiích Zdroj: Vlastní graf Zdroj: Vlastní graf
V průměru se sice způsob rámování mezi státy příliš neliší, jestliže se ale zaměříme na konkrétní média, můžeme pozorovat větší rozptyl v poměru druhů rámování viz graf 8. Celkově se epizodické rámování nejvíce objevuje u deníku Le Figaro, dohromady 63 %. Toto rámování je obecně spojeno s větším zaměřením média na výdělek, což odpovídá modelu Le Figaro, které se několikrát stalo terčem kritiky za zavádějící titulky, které mají zajistit upoutání pozornosti, či za tendenci k senzacechtivosti. Druhým médiem, u kterého převažuje tento druh rámování, je deník Právo, který obecně informoval o útocích zejména v prvních dnech po události a byl u něj nejviditelnější pokles počtu příspěvků s přibývajícím časem. Naopak nejvíce uváděly do kontextu se snahou prezentovat čin ve spojení s dlouhodobým vývojem ve společnosti a příbuznými tématy deníky Libération, Le Monde a MF Dnes.
51% 49%
Rámec – česká média
Tématický rámec Epizodický rámec
54% 46%
Rámec – francouzská média
Tématický rámec Epizodický rámec
Graf 8: Rozložení rámců v jednotlivých médiích Zdroj: Vlastní graf
4.2.2. Specifické rámce
Jestliže se přesuneme od obecných mediálních rámců k těm specifickým, tedy přímo zaměřeným na oblast teroristických útoků, můžeme pozorovat, že v součtu je v českých médiích častěji přítomný rámec války proti teroru, celkově tvoří přes 76 % – viz graf 9. V novinách se prezentují útoky jako součást většího konfliktu, v případě útoků na vlaky v Madridu a na redakci Charlie Hedbo je zdůrazňována opozice mezi západním světem a džihádistikými skupinami.
V případě útoků v Norsku jsou témata přistěhovalectví a muslimské menšiny zdůrazňována ve spojení s motivy útočníka. Souvisí to také s již dříve zmíněným zaměřením pozornosti na útočníka, či útočníky a méně na oběti. Téma je také často dáváno do souvislosti s celkovou bezpečností, přičemž je hojně využívána slovní zásoba z vojenského či policejního prostředí. Přítomna jsou také slova jako „ohrožení“, „síla“, „válka“, „obrana“ a jiné výrazy spojené s rámcem války proti teroru.
