BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

VYSOKÁ ŠKOLA REGIONÁLNÍHO ROZVOJE Studijní program Bezpečnostní management v regionech

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

KRIMINALISTICKÉ UČENÍ O STOPÁCH

Autor: Michal Janek

Vedoucí bakalářské práce: Prof. Ing. Václav Krajník, CSc.

2017

P r o h l a š u j i,

že jsem předloženou bakalářskou práci vypracoval samostatně a všechny citace a prameny řádně vyznačil v textu. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury. Současně souhlasím s tím, aby tato práce byla zpřístupněna v knihovně VŠRR a používána ke studijním účelům v souladu s autorským právem.

V Praze, dne 28.4.2017 Podpis studenta

Poděkování

Rád bych poděkoval Prof. Ing. Václavu Krajníkovi, CSc. za odborné vedení a cenné rady při zpracování bakalářské práce.

Obsah

Úvod ... 5

1 Vývoj názorů na pojem, podstatu a význam kriminalistických stop ... 7

1.1 Materiální podstata kriminalistických stop ... 13

1.2 Stopa jako gnozeologie materiálního odrazu ... 15

2 Druhy a význam stop v kriminalistice ... 16

2.1 Druhy stop ... 18

2.2 Význam stop ... 18

3 Materiální stopy (látkové) ... 20

3.1 Druhy materiálních stop ... 21

4 Paměťové stopy ... 27

5 Mikrostopy ... 30

5.1 Dělení mikroskop ... 31

5.2 Vlivy působící na mikroskopy ... 32

6 Některé druhy forenzních stop ... 34

6.1 Forenzní antropologie ... 34

6.1.1 Kriminalistická identifikace ... 34

6.1.2 Kriminalistická antropologická expertiza ... 35

6.1.3 Zajišťování antropologických stop ... 36

6.1.4 Zkoumání antropologických stop ... 38

6.2 Forenzní genetika (Kriminalistická biologie) ... 46

6.2.1 Druhy genetického materiálu ... 47

6.2.2 Genetická identifikace ... 48

6.2.3 Vyhledávání a zajišťování biologických stop ... 50

6.3 Fyziodetekce (detektor lži) ... 51

6.3.1 Princip ... 53

ZÁVĚR ... 54

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 57

5

ÚVOD

Tématem mé bakalářské práce je kriminalistické učení o stopách. Toto téma jsem vybral proto, protože jsem chtěl být vždy policista – kriminalista, vyšetřovatel. Ale také bych se chtěl dále zdokonalovat a rozvíjet se ve znalostech problematiky kriminalistických stop.

Cílem práce je definovat podstatu kriminalistické stopy jako předmětu kriminalistiky, vysvětlit stávající dělení kriminalistických stop a charakterizovat vybrané druhy forenzních stop (forenzních věd) a jejich prolínání s kriminalistikou. V této práci konkrétně forenzní antropologie, forenzní genetika a fyziodetekce (detektor lži).

Pro tuto práci jsem zvolil jako hlavní zdroje knihu od dvou velice známých českých autorů, a to Viktora Porady a Jiřího Strause. Kriminalistické stopy. Teorie, metodologie, praxe. Další důležité informace jsem hledal v knize Základy kriminalistiky od dvou autorů, Miroslava Protivinského a Karla Klvani. Za další velice zajímavý a poučný zdroj jsem zvolil knihu Krimininalistika, od autora Iva Svobody a kolektivu.

Práce je rozdělena do 6 hlavních kapitol. První kapitola se zabývá vývojem názorů různých světových autorů, kriminalistů na pojem, podstatu a význam kriminalistických stop. Dále se zaobírá, jaká je materiální podstata stop a gnozeologií materiálního odrazu.

Druhá kapitola pojednává stručně o druzích a významu stop v kriminalistice. Tedy materiální stopy, stopy paměťové a mikroskopy. Třetí kapitola se už podrobněji věnuje problematice materiálních stop, co obsahují za informace a druhy těchto stop. Ve čtvrté kapitole se můžeme dozvědět podrobnější informace o paměťových stopách, jak vznikají a jaký mají význam. Pátá kapitola popisuje poměrně těžko vyhledatelné stopy, a to mikroskopy. Vysvětluje jejich dělení a vlivy, které na mikroskopy působí. Za poslední kapitolu jsem zvolil velmi zajímavé téma, a to některé druhy forenzních stop. V první řadě forenzní antropologie, která je v kriminalistice velice důležitá a zabývá se antropologickým materiálem, který se zachovává po smrti člověka, ale i zvířat. Tato kapitola vysvětluje dále kriminalistickou identifikaci, následnou kriminalistickou antropologickou expertizu, zajišťování a zkoumání těchto stop. Jako další podkapitolu v této kapitole jsem zvolil

6 forenzní genetiku, protože je to velmi zajímavé, naučné téma a také velmi podstatné pro kriminalistiku. V této podkapitole se dále dozvíme informace o genetickém materiálu, genetické identifikaci a vyhledávání, zajišťování biologických stop. A jako poslední podkapitolu jsem určil fyziodetekci, nebo-li detektor lži. Dozvíme se na jakém principu tento přístroj pracuje.

7

1 VÝVOJ NÁZORŮ NA POJEM, PODSTATU A VÝZNAM

KRIMINALISTICKÝCH STOP

Vzájemné působení hmotných objektů na sebe, to znamená odraz, který je chápán jako obecná vlastnost hmoty. Je zkoumán a analyzován ze třech hledisek, které navzájem spolu souvisejí:

1. V ontologickém a obecném smyslu je odraz chápán jako obecná vlastnost hmoty a základ jejího vývoje, charakterizuje ontologickou stránku světa (nebo-li učení o bytí, o jeho nejobecnějších určeních a pojmech), což umožňuje jednotný materialistický výklad vývoje přírody, společnosti a v poznání.

2. V gnozeologickém aspektu charakterizuje odraz zobrazování objektivní reality v lidském vědomí a poznání, což umožňuje materialistický výklad poznání, vztahu subjektu a objektu.

3. V sociálním aspektu charakterizuje odraz procesy vzájemného působení přírody a společnosti, vztah společenského bytí a vědomí. Formy společenského vědomí jsou odrazem materiálního společenského bytí, aktivní charakter subjektu vede ke zpětnému působení na toto bytí (Porada, Straus 2012, s. 13).

Vzájemné působení hmotných objektů je tradičně historicky označováno v kriminalistice a forenzních vědách jako teorie odrazu. Teorie odrazu vychází z materiální jednoty světa a opírá se zejména o dialekticky chápaný pojen vzájemného působení, procesu vzájemného vlivu těles (Porada, Straus 2012, s. 13). Odraz jako obecná vlastnost hmoty je: ,,podmíněna univerzálním vzájemným působením předmětů a procesů, pohybem hmoty, její časoprostorovou formou bytí a strukturností“ (Spirkin 1971, s. 117). Vzájemná a univerzální působení těles a procesů je jejich funkčním projevem, pohybem, jehož

8 charakter je dán strukturní organizací daného systému, který je jistým způsobem zapojen do souboru všech materiálních systémů, tj. hmoty, do všeobecné souvislosti jevů. Kromě fyzikálního vzájemného působení, které může být bezprostřední (přímé) nebo zprostředkované na dálku, vystupuje řada dalších forem, které nelze redukovat na fyzikální formu. Kromě vzájemného působení v oblasti jevů fyzikálních a chemických lze tedy hovořit i o vzájemném působení v oblasti jevů biologických a společenských. Výsledkem vzájemného působení věcí, jevů i procesů je vzájemné odrážení, které se projevuje jako změna jejich stavu, mechanické deformace, chemické změny, fyziologické pochody, psychika, vědomí apod. (Porada, Straus 2012, s. 13-14). ,,Výsledkem vzájemného působení, které může být vnější (mezi systémy) a vnitřní reakce systému (nebo jejich částí), je jednak vnější reakce systému (nebo jejich částí), který toto působení odráží, přijímá a jednak vnitřní změna – proměna uspořádanosti soustavy jakožto stopa, otisk atd.,“ (Spirkin 1971, s. 117).

Pavlov (1975, s. 50) zdůrazňuje, že hmota je nositelem odrazu, což je jen jiným vyjádřením toho, že hmota je nositelem psychického odrazu. To znamená, že každé těleso reagující na vnější popudy jiných těles zároveň tyto popudy vnitřně odráží ve formě nahromadění stop.

Ukrajincev (1969, s. 82-83) charakterizuje odraz těmito rysy:

- odraz je zvláštní schránkou a produktem vzájemného působení, - odraz je vůči zobrazovanému druhotný,

- adekvátnost reprodukce je podmíněna daným kvalitativním stupněm odrážejícího systému,

- obsah odrazu je především určován odráženým objektem, - odrážející určuje zejména forma odrazu,

- odraz je dialektickou jednotou vnitřního a vnějšího, obsahu a formy atd.,

9 - odraz je buď spojen s bezprostřední reakcí, nebo má jistou relativní samostatnost.

Ursul (1975, s. 139) vymezuje odraz následovně: ,,Odraz je spojen jednak s charakteristikou vzájemného působení objektů a jednak se shodou nebo podobností těchto objektů.“

Odraz je obecná vlastnost všech materiálních objektů a konkrétně znamená reakci objektu v procesu vzájemného působení. Tato reakce je jednak vnější, jako zpětné působení objektu vyvolané působením zvenčí, a jednak vnitřní, jako změna objektu, záznam, fixace vnějšího působení ve formě stopy, otisku. Stopu v tomto významu lze chápat široce i jako změnu parametrů systému vlivem působení, které má jisté trvání v čase. Odraz má stránku procesuální, tj. průběh, proces odrážení, který nastává všude tam, kde působí objekt odrazu – odrážené na subjekt odrazu – odrážející v řetězu příčin a účinků s takovým výsledkem, tj. výsledek odrazu, obraz jako rezultativní stránka odrazu.

Odraz je vlastností veškeré hmoty, organické i anorganické. Formy odrazu jsou tím vyšší a složitější, čím vyšší a složitější je forma pohybu hmoty. Podle druhů objektů, které na sebe vzájemně působí, je rozlišován odraz v neživé přírodě, odraz v živé přírodě a odraz ve vědomí jako nejvyšší forma odrazu (Porada, Straus 2012, s. 15).

,,Na základě dialektického zákona o vzájemné souvislosti a vzájemné podmíněnosti jevů hmotného světa lze učinit závěr, že vzájemná souvislost je při odrazu jednou z nutných a univerzálních souvislostí objektivní skutečnosti, je-li každý hmotný proces v nutné souvislosti s procesy jinými, pak neexistují izolované jevy. Z toho také vyplývá, že neexistují jevy zásadně neodrazitelné,“ (Bělkin a Vinberg 1973, s. 23).

Také událost trestného činu je jedním z hmotných procesů skutečnosti a jako taková se nachází v souvislosti a vzájemné podmíněnosti s jinými procesy, událostmi a jevy, odráží se v nich a sama je odrazem nějakých procesů (Bělkin 1970, s. 4). Podle Korjukina (1965, s. 42-43) ,,každá událost souvisí se změnami v okolním prostředí. K tomu, abychom mohli událost poznat, musíme vybrat změny, jež s ní souvisí“. Souvislost změn s událostí existuje objektivně. Tuto otázku ještě konkrétněji rozvádí Pješčak a kol. (1976, s. 7), když uvádí: ,,Trestná činnost je vždy reálnou skutečností. Ta se stala nebo nestala. Představuje určitý systém postupů osob v příčinné, místní, časové i jiné souvislosti, a to před

10 spácháním trestné činnosti, v jejím průběhu a po jejím spáchání. Trestná činnost se odráží v konkrétním prostředí a odraz trestné činnosti v objektivním světě probíhá podle určitých zákonitostí. Projevuje se ve formě zanechaných stop ve vědomí lidí a na materiálních předmětech. Tím je dána možnost poznání, dokázání každé trestné činnosti.

O vztahu odrazu můžeme v případě trestného činu hovořit proto, uvádí Protivinský (1976, s. 29-30), že dochází ke vzájemnému působení události trestného činu jako materiálního systému (především pachatele, jím použitých nástrojů a prostředků aj.) na jedné straně a vnějšího prostředí (především místa činu, napadených předmětů, oběti aj.) i ve vědomí lidí (např. svědků) jako materiálních systémů na druhé straně. Míra vzájemného působení je určována nejen vlastnostmi těchto systémů, nýbrž i dalších systémů účastnících se nějak, třeba podružně, procesu vzájemného působení.. Proces odrazu trestného činu je jednou ze stránek procesu vzájemného působení zmíněných systémů a vlastní odraz trestného činu vzniká jako výsledek tohoto vzájemného působení.

Proces odrazu trestného činu vyžaduje podle Ponomareva (1960, s. 85) tyto tři faktory:

- předmět odrazu, odrážený materiální systém, který je určen souhrnem vlastností (obecných, specifických), v procesu odrazu vystupuje jako objekt,

- odrážející materiální systém, materiální nositel odrazu, příjemce, který je schopen odrazit a fixovat vlastnosti odráženého objektu, v procesu odrazu vystupuje jako subjekt,

- vzájemné působení odráženého a odrážejícího materiálního systému, též objektu a subjektu.

,,Stopy vzájemného působení, jako nutná stránka informačních vztahů, jsou materiálním substrátem odrazu, jeho materiální formou. Od zobrazení stop je třeba přísně odlišovat obsah odrazu jako sdělení, jako informaci o odráženém objektu. Přitom musíme vyzvednout především gnoseologickou podstatu obsahu odrazu, která je charakterizována tím, že odraz a odrážený objekt jsou adekvátní. Nehledě na to, že stopa jako forma zobrazení je chudší než stopu vytvářející objekt, přesto obsahuje dostatečnou a nikoli

11 zřídka mimořádně zajímavou informaci o podstatných vlastnostech ztotožňovaného objektu.“ (Segaj 1972, s. 16).

Bělkin (1970, s. 6) uvádí, že ,,soudit o odráženém podle odrazu, o trestném činu podle důkazů, lze pouze v tom případě, jestliže odraz má obsahovou stránku, jestliže souvislost změn s událostí je možno odhalit, objevit a pochopit podstatu těchto změn.

Obsah změn, jejich charakter, to je informace o těchto změnách…změny obsahují informaci o celém procesu odrazu, jehož výsledkem jsou. Změny – důkazy jsou hmotným nositelem informací o události trestného činu“.

V souvislosti s pácháním trestné činnosti vznikají:

a) stopy předáním energie b) stopy předáním hmoty

c) stopy předáním energie a hmoty.

Předáním energie se vytvářejí stopy tak, že:

a) Vznikají změny deformací vnější struktury (stavby) odrážejícího objektu, tj.

hmotného nositele stopy. V těchto stopách se mohou odrážet obecné i specifické vlastnosti vnější struktury odráženého objektu, a proto mohou sloužit ke skupinové identifikaci objektu (tzv. nedovršená individualizace objektu) i k individuální identifikaci (tzv. dovršené individualizaci objektu);

b) Nevznikají tyto deformace, nýbrž jen změny odrážející druh působení. V těchto stopách se neodrážejí obecné a specifické vlastnosti objektu, nýbrž se jen projevuje druh působení (např. mechanický, tepelný aj.) Proto tyto stopy nemohou sloužit k individuální a skupinové identifikaci, nýbrž převážně pouze ke kriminalisticko-taktickým závěrům o mechanismu událostí trestného činu, a tudíž i k získání poznatků pro vytyčování vyšetřovacích verzí;

12 c) Oddělují se části z monolitního celku (nástrojem skla světlometu motorového vozidla, tkaniny, listiny aj.) K oddělení částí z celku dochází energetickým působením jiného objektu. Tyto stopy (části celku) mohou sloužit jak ke skupinové identifikaci objektu (nejen nedovršené individualizaci, nýbrž i klasifikaci látky), tak k individuální identifikaci (dovršené individualizaci objektu) (Porada, Straus 2012, s. 19-20).

Předáním a přijetím hmoty vznikají především:

a) Stopy navrstvení (např. stopa slin, krve, potu, prachu atd.) Tyto stopy podle své povahy mohou sloužit:

- k taktickým závěrům o mechanismu vyšetřované události (co, kde a jak pravděpodobně probíhalo),

- ke klasifikaci navrstvené hmoty (krev, barva, cement, hnojivo atd.),

- ke skupinové identifikaci objektu (krevní skupina zjištěná z lidské krve nebo u sekretorů i z jiných tělních tekutin atd.),

- k individuální identifikaci objektu (např. individualizace osoby podle potních, mastných, krevních a barevných stop papilárních linií).

b) Stopy odvrstvení (např. stopy papilárních linií na zaprášeném předmětu, stopy obuvi na zaprášené podlaze, stopy dezénu pneumatik motorového vozidla v místech posypaných umělým hnojivem, cementem atd.) Tyto stopy mohou také sloužit k taktickým závěrům, ke skupinové identifikaci a k individuální identifikaci objektu (Porada, Straus 2012, s. 20).

13 Současným předáním energie a hmoty vznikají:

a) Změny deformací vnější struktury (stavby) a vnitřního složení odráženého objektu. V těchto stopách se mohou odrážet obecné i specifické vlastnosti vnější i vnitřní struktury odráženého objektu, a proto mohou sloužit ke skupinové i individuální identifikaci na základě tzv. sdružené informace (Porada a kol. 1981).

b) Změny deformací vnější struktury (stavby) a částí z monolitního celku. Tyto stopy podle své povahy mohou sloužit jak k identifikaci (skupinové, individuální), tak klasifikaci látky;

c) Změny deformací vnější struktury (stavby) se současným navrstvením či odvrstvením. Tyto stopy mohou sloužit k identifikaci (skupinové, individuální), ke klasifikaci navrstvené či odvrstvené hmoty nebo k závěrům o mechanismu vyšetřované události (Porada, Straus 2012, s. 21).

Změny (stopy), které vyvolává událost trestného činu v určitém prostředí lze rozdělit do dvou skupin, a sice změny (stopy) materiální a na změny (stopy) myšlenkové, tj. stopy existující ve vědomí člověka (Pješčak 1973). Obě skupiny stop jsou kriminalisticky relevantní, neboť z nich můžeme získat informace důležité pro trestní řízení (pro trestně- procesní dokazování) i pro operativní pátrání (Porada, Straus 2012, s. 23).

Trestný čin jako každá jiná událost je hmotným procesem, který je podmíněn jinými hmotnými procesy, s těmito hmotnými procesy souvisí, a protože vlastnost odrazu má veškerá hmota, dochází i k odrážení události trestného činu (Porada, Straus 2012, s. 20).

1.1 Materiální podstata kriminalistických stop

Materiální podstata kriminalistických stop vychází z teorie odrazu, která v podstatě stanoví, že každý jev nebo činnost vyvolává v materiálním prostředí konkrétní odraz, tedy změnu. Tyto změny jsou v kriminalistice chápány jako stopy, které vznikají zákonitě, bez vědomí a vůle člověka, který je vytvořil. Požadavek zjistitelnosti, zajistitelnosti a

14 využitelnosti vychází z praktické možnosti stopu nalézt, zachovat a posoudit její kriminalistickou relevantnost. Platí zásada, že na místech kriminalisticky relevantních událostí se zajišťují všechny změny. Až následným zkoumáním se zjišťuje, zda mají ke konkrétní události vztah a můžou být využitelné při jejím objasňování (Kašpar 2014, s.

22).

Ve stopě se nachází kriminalisticky relevantní informace o objektu, který stopu vytvořil. Informace je obsažena:

- v přenesené hmotě buď v její vnitřní formě (např. krevní skupinové vlastnosti, profil DNA, druh trhaviny, druhy návykových látek aj.) anebo ve vnější formě (tvar potního otisku prstu),

- v deformaci hmotného nositele, např. vtisku podešve obuvi v zemi, sešinutí záběrové části páčidla u zámku dveří,

- nebo v obojím, tj. jak v přenesené hmotě, tak i v deformaci hmotného nositele (např. vtisk prstu potřísněného krví do tmelu) (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 14).

V procesu objasňování trestných činů plní tedy kriminalistické stopy funkci substitutů originálu, tzn., že zastupují pachatele a jím použité prostředky v procesu poznávání trestných činů. Pro kriminalisty a vyšetřovatele jsou trestné činy vždy událostmi minulými, které mohou poznat a objasnit jen prostřednictvím stop a jiných důkazů, jež v souvislosti s trestným činem vznikly. Kriminalistické stopy souvisejí nejen s vlastním provedením trestného činu, ale i často s jeho připravováním (např. obstarání zbraní, spolupachatelů, dopravních prostředků apod.) a s jednáním pachatele po spáchání trestného činu (např. zahlazování stop, obstarávání alibi, ukrytím případných důkazů apod.) (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 14).

15

1.2 Stopa jako gnozeologie materiálního odrazu

Vlastnosti objektu, originálu mohou být zkoumány a poznávány nejen bezprostředně, ale i zprostředkovaně, např. z výsledků jejich odrazu v materiálním prostředí. Tyto výsledky odrazu i změny v materiálním prostředí mohou v procesu poznávací činnosti člověka substituovat objekt – originál, neboť se v nich odrážejí obecné i specifické vlastnosti objektu – originálu. Tyto změny se dají nazvat gnozeologickými substituty originálu. Tuto tezi lze plně vztáhnout i na vzájemné působení a odrážení materiálních těles, k nimž dochází v souvislosti s událostí trestného činu, který obsahuje informace o vlastnostech odráženého objektu, tedy např. o vlastnostech pachatele a jeho použitých nástrojů nebo o vlastnostech oběti atd. Taková stopa je gnozeologickým substitutem odráženého objektu – originálu, neboť vyčleněním jejího informačního obsahu lze poznat vlastnosti objektu – originálu (Porada, Straus 2012, s. 37-38).

16

2 DRUHY A VÝZNAM STOP V KRIMINALISTICE

Kriminalistickou stopu můžeme chápat jako změnu v materiálním prostředí nebo ve vědomí člověka, která:

- příčinně, místně a časově souvisí s vyšetřovanou událostí,

- obsahuje kriminalisticky a nebo trestněprávně relevantní informaci,

- je zjistitelná a využitelná dostupnými kriminalistickými (technickými, taktickými, přírodovědnými, chemickými) metodami, prostředky a postupy (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 14).

Kriminalistická stopa je jedním z nejdůležitějších pojmů v kriminalistice. Je to dáno tím, že změna tvoří velice důležitou okolnost pro seznámení se s trestným činem.

Vytváření změn nelze zabránit, k jejich tvorbě dochází vždy nezávisle na vůli člověka. Jde o odraz již spáchaného trestného činu, ať už se jedná o samotnou činnost pachatele, průběh trestného činu nebo použitého nástroje. Samotná definice kriminalistické stopy není jednotná, navíc docházelo k jejímu vývoji. V učebnicích kriminalistiky nalezneme několik definic. Stručně můžeme říci, že kriminalistickou stopou je jakákoli změna v materiálním prostředí nebo vědomí člověka, která souvisí s vyšetřovanou událostí.(Kollár 2016, s. 12).

Kriminalisticky relevantní událostí jsou:

a) trestné činy – jejich výčet je taxativně vymezen v trestním zákoníku; tvoří největší skupinu kriminalisticky relevantních událostí;

b) přestupky a další správní delikty – taxativní výčet nalezneme v zákoně o přestupcích, případně v jiných zákonech; v kriminalistice nejsou tak časté;

17 c) sebevraždy – považována za kriminalisticky relevantní událost, dokud není prokázáno, že se nejedná o trestný čin;

d) náhlá úmrtí – smrt následkem přirozené příčiny; pro kriminalistiku důležitá pouze, dokud není prokázána přirozená příčina smrti; prvotně se mohou jevit podezřelé vlivem nálezu na podezřelém místě nebo dobou, než k nálezu došlo;

e) nešťastné náhody – řadíme sem nehody a úrazy; pro kriminalistiku relevantní, dokud není vyloučeno cizí zavinění, případně porušení předpisů;

f) působení přírodních sil – nehody způsobené přírodními silami (vítr, blesk, povodně); mají pro kriminalistiku význam do té doby, než je vyloučeno cizí zavinění nebo porušení předpisů (Kollár 2016, s 12-13).

Mimo výše uvedené podmínky pro rozhodnutí, zda je změna kriminalistickou stopu, je důležité, aby změna trvala od vzniku minimálně do jejího objevení. Nakonec ke změnám sice dochází vždy, ale ne vždy je změna vytvořená při páchání trestného činu za současných metod zjistitelná. Velice důležitým pojmem je souvislost změny s vyšetřovanou událostí. Jelikož ke změnám dochází vždy, logicky vznikají na místě činu také změny i po spáchání trestného činu, např. je může způsobit poškozený pohybem na místě činu po spáchání trestného činu. Některé změny se vyskytují na místě činu také ještě před spácháním daného činu. V praxi je potom potřeba tyto stopy patřičně oddělit, což bývá velice obtížné. Z toho důvodu zde panuje snaha o zajištění veškerých stop, které se na místě činu nalézají. Samozřejmě nelze zajistit všechny stopy, a proto se zajišťují stopy, kde se předpokládá, že s nimi pachatel nebo oběť přišli do styku. Nezřídka kdy se stává, že většinu nalezených změn nelze označit jako kriminalistickou stopu (Kollár 2016, s. 13).

Změny po svém vzniku nejsou trvalé, ale postupem času dochází k jejich deformaci, čímž ztrácí informační hodnotu, či dokonce mohou i zaniknout. Odvíjí se to podle toho, o jakou stopu jde, a kde se stopa nachází. Stopa boty podlehne deformaci dříve, než tomu bude u stopy na nábojnici. Co se týče prostředí, kde se stopa nachází, tak stopa boty v bahně bude mít delšího trvání než stopa boty v trávě. Důvody pro zánik stopy jsou čtyři:

a) úmyslné zničení – pachatel má zájem na neexistenci a zničení stopy;

18 b) neúmyslné zničení – např. zničení stopy v důsledku špatného postupu a metody na místě činu;

c) zničení přírodními vlivy (déšť, sníh atd.);

d) působení vlastností nositele stopy (Kollár 2016, s. 13-14).

2.1 Druhy stop

Stopy v kriminalistice můžeme rozdělit do třech základních skupin, a to:

a) Materiální (látkové) - stručně řečeno jde o stopy vytvořené mimo lidskou paměť;

b) Paměťové - jedná se o odraz v paměti člověka, jenž je nezávislý na lidské vůli.

Tento odraz vzniká působením situací nebo objektů na smyslové buňky. Ovšem vnímání situací a objektů je ovlivňováno pocity nebo inteligencí. Samotný proces uložení odrazu v paměti je velice složitý proces, zjednodušeně můžeme říci, že jde o přeměnu obrazu ve smyslových orgánech na nervové impulsy s následným přesunem do mozku (Kollár 2016, s. 16).

c) Mikrostopy - tvoří zvláštní skupinu kriminalistických stop. Tyto stopy jsou svým charakterem odrazu stopami materiálními (látkovými). Jejich zvláštní postavení v systému kriminalistických stop vyplývá z takticko-technických hodnot, které jsou významné pro jejich vyhledávání a zajišťování. Stejně specifický je i jejich kriminalisticko-technický a kriminalisticko-taktický význam (Svoboda a kol. 2016, s. 37).

2.2 Význam stop

Význam a hodnota kriminalistických stop závisí na množství informací využitelných pro objasňování kriminalisticky relevantních událostí (Kašpar 2014, s. 24).

19 Kriminalistická stopa má hodnotu

a) kriminalisticko-taktickou b) kriminalisticko-technickou c) procesní hodnotu

a) Kriminalisticko-taktická hodnota kriminalistických stop se uplatňuje zejména při posuzovaní a kriminalistickém využívání způsobu páchání kriminalisticky relevantních událostí. Informační obsah kriminalistických stop dovoluje posoudit řadu okolností vzniku a průběhu kriminalistický relevantních událostí, příčin a podmínek, které ji umožnily, resp. které k ní vedly;

b) Kriminalisticko-technická hodnota kriminalistické stopy spočívá v možnosti stopu zjistit, zajistit a zkoumat. Projevuje se zejména ve vztahu k možnostem ztotožnění, nebo vyloučení objektu, který stopu zanechal. Výsledek zkoumání má zpravidla zásadní význam pro objasňování. Technická kvalita materiálních stop nalezených, zjištěných v souvislosti s kriminalisticky relevantní událostí se předběžně posuzuje před jejich zajištěním. Pro jejich zajištění není rozhodující, protože i stopa dobré technické kvality může být pro objasňování události bezvýznamná, a naopak stopa špatné technické kvality může být i rozhodující;

c) Procesní hodnota kriminalistické stopy znamená, že zajištěná stopa na místě kriminalisticky relevantní události může mít v trestním řízení za určitých podmínek hodnotu důkazu. Podmínkou je, že stopa musí být zajištěná a zdokumentovaná tak, aby nevznikla žádná pochybnost, že se jedná o stopu zajištěnou na místě kriminalisticky relevantní události. Dokumentace stopy se vykonává popisem stopy v záznamu o prohlídce místa trestného činu, fotografickou dokumentací a zpracováním plánu místa trestného činu (Kašpar 2014, s. 24).

20

3 MATERIÁLNÍ STOPY (LÁTKOVÉ)

Vznikají v živé i neživé přírodě působením jednotlivých objektů mimo lidský mozek.

Z toho vyplývá, že materiálních stop je velmi mnoho. Protože se jejich využíváním zabývá především kriminalistická technika, ve starší literatuře bývají označovány za stopy kriminalisticko-technické (Kašpar 2014, s. 22-23). Zpravidla bývají rozděleny do čtyř skupin:

a) Stopy obsahující informace o znacích vnější stavby objektu

Tyto stopy jsou významné pro určení konkrétního objektu schopného za určitých okolností zanechat obraz znaků jeho povrchu (papilární linie, otisk podrážky obuvi, či pneumatiky, části zbraně nebo oděvu). Uvedené stopy zpravidla umožňují pouze určení skupinové příslušnosti;

b) Stopy obsahující informace o znacích vnitřního složení, stavby a stavu objektu

Zahrnujeme sem většinu biologických a chemických stop a většinu stop fyzikální podstaty (změny energetického stavu, změny metalografického, defektoskopického charakteru), včetně řady dalších;

c) Stopy obsahující informace o funkčních a pohybových vlastnostech objektu Jde o stopy různých aktivit a projevů člověka (chůze a její specifika, gestikulace a mimika, ruční písmo, hlas). Některé z těchto stop mohou vést k určení konkrétního objektu;

21 d) Stopy obsahující společnou informaci o objektech

Tyto stopy obsahují informace nejméně dvou druhů, např. stopa obuvi s obsahem přenesených znaků umožňujících vyhodnocení některých specifik chůze nebo daktyloskopická stopa vytvořená krví (Kašpar 2014, s. 23).

3.1 Druhy materiálních stop

1. Stopy, které obsahují informace o vnější stavbě odráženého objektu a) Statické (vznikají kontaktem bez posuvu)

1a) plošné: - navrstvení (otisk), např, potní otisk prstu) (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 15).

Obrázek č.1. Práškem zviditelněný potní otisk prstů

22 Obrázek č.2 Práškem zviditelněný potní otisk prstu na nůžkách

1a) plošné: - odvrstvení (odtisk), např. papilární linie prstu na předmětu zaprášeném vápnem, moukou apod (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 16).

.

Obrázek č.3 Stopa papilárních linií prstů vytvořená odvrstvením práškové barvy

1a) plošné – periferní (obrys), např. sypká hmota spadlá z obuvi po vstupu do místnosti nebo stopa čistého místa po přemístění předmětu ze zaprášené plochy (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 16).

.

23 Obrázek č.4 Periferní stopa po nástroji, který na místě ležel delší dobu

2a) Objemové (vtisky) Např. vtisk podešve obuvi v zemi. Tyto stopy mají též prostorové obrácení reliéfu, tj. vyvýšenina odráženého objektu je prohlubeninou ve stopě a jeho prohlubenina je vyvýšeninou ve stopě (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 16).

.

Obrázek č.5. Vtisk podešve obuvi v půdě

b) Dynamické 2b) plošné:

- navrstvení, např. brzdná stopa vytvořená pryží pneumatiky,

- odvrstvení, např. brzdná stopa vytvořená sedřením povrchu vozovky kolem nebo jinou součástí vozidla (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 17).

24 Obrázek č.6 Brzdná stopa motorového vozidla

2b) objemové (mají také prostorové obrácení reliéfu):

- rýhy, např. hřebíkem na karoserii motorového vozidla, diamantem na skle apod., - sešinutí, např. brázda rýh vytvořená páčidlem na kovu nebo tvrdém dřevě,

- zhmoždění, např. promáčknutí plechu karoserie (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 17- 18).

Obrázek č.7 Rýha po nástroji u zámku dveří

25 Obrázek č.8 Stopa sešinutí nástroje na kovovém předmětu

2. Stopy, které obsahují informace o znacích vnitřního složení, stavby a stavu objektu

a) Stopy drobných látek pevných (např. textilní vlákna, úlomek nátěrového systému, vlasy aj.),

b) Stopy látek kapalných (např. krve, ejakulátu, toxických tekutin, drog pro injekční aplikaci aj.),

c) Stopy látek plynných (např. pachu pachatele, pachu výbušnin, toxických hmot apod.) (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 18).

3. Stopy obsahující informace o funkčních a pohybových vlastnostech objektu a) Stopy chůze, běhu,

b) Stopy rukopisu a písemného projevu, c) Stopy hlasu a řeči,

26 d) Stopy jiných funkčních a dynamických vlastností a návyků (např. návyků při psaní na

stroji, chování na místě činu) (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 19).

4. Stopy obsahující společnou informaci o objektech

a) Stopy se sdruženou informací o vnějších i vnitřních vlastnostech objektu (části mechanicky rozděleného celku, např. úlomky skla světlometu motorového vozidla, útržky dokladu nebo listiny),

b) Stopy prostorové (změna polohy předmětů, zmizení a objevení předmětů), c) Stopy účetní, počítačové apod. (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 19).

Obrázek č.9 Stopy mechanicky rozděleného celku

27

4 PAMĚŤOVÉ STOPY

Kriminalistické stopy paměťové vznikají procesem zapamatování na základě vjemů smyslových orgánů (sluchových, zrakových, chuťových, hmatových a čichových), který probíhá ve vědomí osoby. Výsledkem tohoto procesu je, změna materiální (kvalitativní), jejíž strukturu v současnosti podrobně neznáme, ale na zkoumání jejího obsahu má kriminalistika vlastní specifické metody. Obsahem paměťové stopy je zapamatovaný vnímaný objekt. Obsah paměťové stopy podléhá změnám, tak jako všechny materiální objekty. Změna paměťové stopy souvisí s procesem zapomínání a dalšími psychickými a fyziologickými procesy (domýšlení, představy, fantazie…) (Svoboda a kol. 2016, s. 37).

Současný stav poznání nám dovoluje formulovat pouze tyto dílčí závěry:

a) Paměťové stopy vznikají zprostředkovaně pomocí lidských smyslů. Tak můžeme charakterizovat paměťové stopy jako sluchové, zrakové, čichové, chuťové a hmatové;

b) Tvorba paměťových stop není doposud dostatečně přesně objasněna. Zcela jisté je (alespoň z kriminalistického hlediska), že existují paměťové stopy krátkodobého, střednědobého a v podstatě trvalého charakteru. Stopy krátkodobého charakteru nemají kriminalistický význam, protože neexistuje objektivní důvod, aby konkrétní osoba věnovala trvale svou pozornost veškerému dění kolem sebe. Ostatně i v případě takového zájmu by mozková paměťová kapacita nebyla pro tyto účely dostatečná;

c) Paměťové stopy jsou zásadně ovlivněny vlastnostmi osoby, která je má ve své paměti uschovány. V tomto smyslu má zásadní význam schopnost vnímání, fixování, vybavování a reprodukce informací, které jsou obsahem paměťové stopy. Veškeré tyto vlastnosti jsou dány charakterem konkrétní osoby;

d) Paměťové stopy nevznikají okamžitě po příslušném vjemu. Doba, která uplyne od vjemu do zafixování, může být různě dlouhá, řádově se pohybuje v desítkách

28 sekund. Uvedená skutečnost může mít v řadě případů praktický kriminalistický význam. Uvedený odstup – vjem – zafixování – vybavení se může negativně projevit např. při výslechu konkrétních osob. Typické jsou v tomto směru případy mozkového poranění osob při dopravních nehodách, po nichž tyto osoby nejsou schopny vybavit si děj bezprostředně předcházející dopravní nehodě, případně děj následující po dopravní nehodě. Odlišení těchto objektivních skutečností od možnosti fabulace účastníků dopravní nehody je třeba prověřit psychologickými nebo psychiatrickými metodami;

e) Paměťové stopy nelze zpravidla využívat opakovaně, v praxi většinou nelze opakovaně vyslýchat osobu ke konkrétní události (nezískáme nové informace, příp. získáme domyšlené kriminalisticky irelevantní informace);

f) Paměťové stopy jsou nedostupné, pokud konkrétní osoba nechce nebo nemůže sdělit jejich obsah (např. pro duševní poruchu, bezvědomí apod.). Neexistují prostředky (přístroje, léky, drogy a další), které by mohly tento stav změnit;

g) Paměťové stopy jsou definitivně ztraceny, pokud osoba , která je má zafixovány ve své paměti, zemře (Straus a Suchánek 1991, s. 70-71).

Paměťové stopy vznikají určitým odrazem (vjemem) ve vědomí člověka, na kterého působí organické a anorganické prostředí. Jde prakticky o proces vjemů, pocitů, představ, vnímání a aktů na vůli člověka nezávislých. Na veškeré tyto podněty působí další vlivy, jako je strach, schopnost zapamatování, inteligence apod. (je např. známo, že ve strachu vidí člověk věci větší a hrozivější). Pokud nahlédneme do lidské paměti, tak zjistíme, že veškerý obraz světa je vnímaný smysly a ve smyslových orgánech se přeměňuje na nervové impulsy, které se přivádějí po nervových vláknech do mozku. Tyto vzruchy a impulsy, trvající velice krátkou dobu, proudí do mozku, kde se všechny shromažďují a vytvářejí obraz (Porada, Straus 2012, s. 105-106).

29 Proces, při kterém se vytváří paměť, je velice složitou záležitostí a skládá se ze tří fází:

V první fázi dochází ke kroužení mezi kůrou mozkovou a částí mezimozku. Zde se vytváří krátkodobá paměť trvající jen několik sekund, a pokud nejsou postoupeny tyto vjemy do další fáze, tak zaniká. Kromě toho ne všechny podněty si člověk uvědomuje (např. při jízdě po dálnici si řidič ze dvaceti automobilů zapamatuje jen jedno vozidlo, které ho upoutalo). V této fázi je paměť velice zranitelná (stačí lehký otřes mozku a paměť mizí). Proto se velice často stává, že např. oběť po úrazu si nic z předešlého děje nepamatuje;

Ve druhé fázi paměti dochází k biomechanické změně v ribonukleové kyselině (RNA). Každá její změna odpovídá určitému přesnému sledu vzruchů. Takže určitý sled vzruchů se rovná určitému složení kyseliny. Tato druhá fáze již trvá několik hodin, nazývá se pamětí krátkodobou. Může se poškodit např. použitím toxických látek (např. vdechování toluenu);

Ve třetí fázi se vytváří paměť dlouhodobá, která má u různých osob různou dobu trvání. Spočívá v syntéze bílkovin, resp. jejich vzniku. K tomuto dochází v období spánku (Porada, Straus 2012, s. 106).

Paměťová stopa má v kriminalistice velký význam. Na dekódování informace z paměťové stopy je založena řada kriminalisticko-taktických metod. Má proto značný teoretický, ale i praktický význam. Pro kriminalistiku je významné objasnit pojem paměťové stopy, vysvětlit, jak vzniká a zaniká paměťová stopa v mozku člověka a jaké jsou mechanismy paměti a zda lze a v jakém rozsahu dekódovat informaci z kriminalistické stopy (Porada, Straus 2012, s. 107).

30

5 MIKROSTOPY

Mikrostopy se liší od klasických stop především svou velikostí a tedy náročností na jejich vyhledávání a zkoumání. Z mnoha existujících definic mikroskop můžeme uvést definici Suchánkovu: ,,Mikrostopy jsou materiální stopy, které pro své nepatrné geometrické rozměry, malé množství hmoty, nízkou koncentraci, malou změnu ve struktuře nositele nebo malý odraz funkčních a dynamických vlastností jsou prostým okem slabě viditelné nebo neviditelné a pro účely vyhledávání nebo fixace nebo zajišťování nebo zkoumání nebo vyhodnocování vyžadují použití současných špičkových metod a prostředků“. (Suchánek a kol. 1999, s. 242).

Nález mikroskop je velice cenný, zejména v případech, kdy pachatel klasické stopy nezanechal, anebo když je počinu odstranil. Mikrostopy mohou existovat ve všech skupinách a druzích materiálních stop, ale nejčastěji se vyskytují ve skupině stop obsahujících informaci o vnitřních vlastnostech objektu, který je zanechal. Jde převážně o nepatrné látky pevné, kapalné a plynné, které se vyskytují především jako materiály biologické, chemické, pyrotechnické, mechanoskopické a balistické (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 74).

Mikrostopy vznikají zejména předáním hmoty, například jako části nebo částice:

- homogenního celku (chemikálie, vápna, mouky aj., např. v dopravním prostředku pachatele nebo na jeho oděvu),

- nehomogenního celku (např. povýstřelové zplodiny na ruce střelce, nebo zemina, maltovina na obuvi a oděvu pachatele atd.),

- nátěrových systémů, např. z motorových vozidel na místě dopravní nehody, - textilních vláken, např. z oděvu pachatele nebo oběti,

31 - biologických materiálů, např. krve, ejakulátu, vlasů, kůže aj. (Protivinský, Klvaňa

2007, s. 74).

5.1 Dělení mikroskop

Stejně tak jako máme obsáhlé dělení materialních stop, je tomu i tak u mikrostop, kde můžeme poukázat na celou řadu kritérií pro jejich dělení. Můžeme se setkat s dělením mikroskop na daktyloskopické, mechanoskopické, chemické atd., ale to není příliš časté.

Nejčastěji se setkáme s níže uvedeným rozdělením.

Podle trvanlivosti rozlišujeme mikroskopy:

- velmi stálé (minerální látky, nátěrové hmoty, chlupy, vlasy, textilní vlákna aj.), - relativně stálé (biologické materiály, zbytky potravin aj.),

- zcela nestálé (např. silně těkavé látky), (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 74).

Dělení podle způsobu vzniku:

a) kontaktní – vznikají fyzickým kontaktem dvou a více objektů, nejčastěji jde o kontakt oděvů;

b) jednostranně nanášené – spad různých částic, které se vlivem meteorologických podmínek zachytily na určitém objektu (Kollár 2016, s. 21).

Dělení podle druhu mikrostop:

a) mikrostopy odrážející vnější strukturu odraženého objektu – balistické, daktyloskopické, mechanoskopické, trasologické;

32 b) mikrostopy s charakterem rovnosti objektu – biologický materiál, nátěrové systémy, textilní vlákna, homogenní hromadný celek (cukr, chemikálie), nehomogenní hromadný celek (např. zemina);

c) mikrostopy s charakterem změn struktury zkoumaného objektu v kriminalistické praxi je jejich význam minimální;

d) mikrostopy s charakterem odrazu funkčních a dynamických vlastností objektu – opět nejsou pro kriminalistickou praxi tak významné (Kollár 2016, s. 21).

5.2 Vlivy působící na mikroskopy

Vliv času – mikrostopy jsou tomuto vlivu vystaveny trvale. Řadíme sem například rozklad biologického materiálu, oxidace různých materiálů nebo působení koroze na kovové materiály. Jediná možnost, jak zamezit působení vlivu času, je správné zajištění a uložení, ale také rychlé zpracování a vyhodnocení mikroskop;

Vliv prostředí – například znečištění mikrostop nějakou nečistotou. Vyvarování se vlivům prostředí je možné při dodržení nároků na specifická prostředí při zkoumání mikrostop. Jedná se ovšem o velice náročnou činnost;

Vliv manipulace – do této skupiny patří např. použití špatného postupu nebo nástroje. Důsledkem je změna informační hodnoty vzorku. Lze se ji vyvarovat důslednou, pečlivou a hlavně promyšlenou manipulací se stopami (Kollár 2016, s. 22).

Můžeme se setkat i s dalším kritériem pro dělení mikrostop, je jím čas, kdy k samotnému znečištění došlo:

Primární znečištění – vlivy existující již při vzniku mikrostop, nelze je Eliminovat;

33 Sekundární znečištění – vlivy působící mezi vznikem mikrostopy a jejím

zajištěním, lze se jich vyvarovat rychlým zajíštěním mikroskop;

Terciární znečištění – vlivy působící od zajištění mikrostopy do jejího

vyhodnocení, lze se jich vyvarovat správnou manipulací s mikrostopami (Kollár 2016, s.

22).

34

6 NĚKTERÉ DRUHY FORENZNÍCH STOP

Forenzní věda (nebo zkráceně forenzika, forensics), je vědní obor, který se zabývá vyšetřováním, získáváním a (soudním) dokazováním nějakého bezpečnostního incidentu nebo porušení práva státu či pravidel organizace. Forenzní věda vytváří a zlepšuje postupy vedoucí k prokázání identity osob, pravosti dat, pravosti listin, identifikace zbraní, chemikálií a podobně (managementmania.com).

6.1 Forenzní antropologie

Kriminalistická antropologie je věda, jejímž předmětem je zkoumání

antropologického materiálu, který se zachovává po smrti člověka, ale i zvířat, zkoumání trichologického materiálu a zkoumání totožnosti osob (Svoboda a kol. 2016, s. 68).

6.1.1 Kriminalistická identifikace

Materiály, které jsou předmětem kriminalisticko‑antropologického zkoumání, rozdělujeme do tří částí:

-- trichologický materiál (vlasy, chlupy, nehty);

-- osteologický materiál (kostrový materiál – celé kostry a jejich části, jednotlivé kosti);

-- somatoskopický materiál (osoba, její vzhled a její fotografie) (Svoboda a kol. 2016, s.

68).

Trichologický materiál se zkoumá při objasňování násilné trestné činnosti, majetkových trestných činů, dopravních nehod a podobně. Trichologický materiál pocházející od člověka umožňuje pátrat po hledaných osobách (Svoboda a kol. 2016, s.

68).

35 Osteologický materiál může představovat celý skelet nebo jen jeho části. Cílem zkoumání osteologického materiálu je, zjistit totožnost neznámé kostry, případně jakým způsobem zranění nastala smrt. Výsledkem osteologického zkoumání může být až individualizace osoby (Svoboda a kol. 2016, s. 69).

Somatoskopický materiál tvoří osoby, u kterých je podezření, že se vydávají za jinou osobu, fotografie osob, různé listiny, na kterých je součástí identifikačních znaků i fotografie. Můžou to byt taky dynamické záznamy osob zachycené kamerou (např. osoby při páchání trestné činnosti). Zkoumáním tohoto materiálu lze individuálně identifikovat osobu jejím porovnáním s fotografií nebo porovnáním dvou fotografií (Svoboda a kol.

2016, s. 69).

6.1.2 Kriminalistická antropologická expertiza

Na místě nálezu kosterního nálezu se zkoumá především toto:

1. Jde o kosti lidské nebo zvířecí?

2. Jde o kosti jedné nebo více osob?

3. Jde o původní uložení pozůstatků?

4. Jde o kosti muže nebo ženy?

5. Jaký byl věk osobo v době smrti?

6. Jaká byla tělesná výška osoby?

7. Jaká doba uplynula od smrti do nálezu pozůstatků?

8. Jaké úrazy, operace, choroby a vývojové vady měla osoba?

9. Jaká byla příčina smrti a jaké jsou možnosti identifikace osoby? (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 45).

K identifikaci osoby podle nalezených kosterních pozůstatků se využívají především tyto metody:

a) Evidence pohřešovaných osob;

36 b) Lékařská a stomatologická (zejména rentgenografická) dokumentace;

c) Kriminalistická antropologická expertiza, která se dokumentuje superprojekční fotografií (dříve se promítala fotografie pohřešované osoby do jednoho pozitivu s analogickou fotografií nalezené lebky). V současné době existuje moderní způsob superprojekce, který využívá televizní a počítačovou techniku, počítačového modelování a dokumentace výsledků. Obrazová digitální technika umožňuje nejen komparaci ,,lebka – fotografie“, ale také komparaci jednotlivých částí lebky a obrazu. Shodu identifikačních znaků lebek posuzuje antropolog;

d) Zajištění zbytků oděvních součástek, osobních věcí, dokladů, bižuterie a šperků pro účely pátrání a následné rekognice;

e) Kriminalistická antropologická expertiza spočívá ve zmodernizování původní metody prof. Gerassimova (modelování měkkých částí na sádrový odlitek lebky) uplatněním metod digital imaging. Jedná se o počítačovou rekonstrukci podoby člověka podle jeho lebky. Laserovým 3D skenerem se získá model lebky, který se převede do počítače a upraví. Na modelu se vytyčí kraniofaciální regiony a také regiony obličejových komponent (očí, nosu, rtů). V kraniofaciálních oblastech se stanoví body, ve kterých je obecně známa tloušťka měkké tkáně a v počítači se měkké tkáně zrekonstruují. Do obličejových regionů se vloží vhodné varianty 3D komponentů z databáze, které jsou charakterizovány třemi základními parametry: etnikum, pohlaví a věk. Konečná úprava podoby (vlasy, vousy, obočí, vrásky, jizvy apod.) se provádí softwarem Deep Paint 3D s integrovaným nástrojem Texture Weapon. Konečným výstupem je dvojrozměrný obraz modelu obličeje (Protivinský, Klvaňa 2007, s. 45-46).

6.1.3 Zajišťování antropologických stop

Trichologický materiál se zajišťuje při ohledání místa události, prohlídce osoby, prohlídce oděvních součástí osoby a jejích ostatních předmětů. Oděvní součásti se opatrně prohlédnou pouhým okem a potom následně lupou při denním světle nebo dostatečně

37 intenzivním umělém osvětlení. Potom se vysají speciálně upraveným vysavačem se speciálním nástavcem na sací trubici. Menší předměty, jako například pokrývky hlavy, se zajišťují celé. Jelikož zkoumání trichologického materiálu je založeno na porovnání, je nutné zajistit dostatek porovnávacího materiálu. Ten se zajišťuje tím, že se odeberou vlasy z vlasové pokrývky hlavy tak, že se vytrhne cca po 10 kusech vlasů z obou spánkových částí, z místa nad čelem, z temene a zátylku. Pokud osoba, které byl odebrán porovnávací materiál, používala barvící prostředky, je potřeba uvést, kdy je použila. Podobně se odebírá porovnávací materiál, pokud osoba používá vlasové doplňky. S trichologickým materiálem se doporučuje manipulovat během zajišťování a balení opatrně a podobně jako s jinou biologickou stopou, tzn. v rukavicích. Nedoporučuje se používání kovových a ostrých nástrojů, aby se zabránilo jeho deformaci pinzetou nebo jinými pomůckami. Zajištěný trichologický materiál se balí do předem označených papírových obálek a odesílá ke zkoumání (Svoboda a kol. 2016, s. 69).

Osteologický materiál, tj. celé skelety nebo jen jednotlivé kosti se při nálezu celé opatrně obnaží (očistí se od zeminy tak, že se odkryje poloha jednotlivých kostí), přičemž se zachová původní poloha kostry. Udělá se kriminalistická dokumentace místa nálezu, ze které je zřejmá hlavně poloha kostry (musí se přesně popsat, zakreslit do plánu a z různých úhlů vyfotografovat). K nálezu se přizve soudní lékař a antropolog. Tito podávají hned na místě informace o počtu koster, primárním či sekundárním uložení kostrového materiálu a o době, která uplynula od smrti. Spolu s kostrou se zajistí a odešlou na kriminalistickou expertízu i zbytky oděvů, osobních věcí a předmětů nalezených v okolí kostry. Pokud jsou kosti vlhké, vyberou se i s kusy zeminy a nechají se usušit volně na vzduchu. Po vysušení se opatrně odstraní tlusté vrstvy zeminy a nález se uloží do krabice, jejíž rozměry vyhovují uložení jedné kompletní kostry. S kostmi je nutné manipulovat opatrně, aby se nepoškodily, vyměnily nebo ztratily. Zvýšená pozornost se věnuje lebce, zubům, obratlům, případně krátkým a malým kostem končetin. Krabice se označí místem a datem nálezu.

Pokud kosterní pozůstatky ještě nejsou úplně vyskeletizované, tj. kostra obsahuje ještě organický materiál, z hygienických důvodů se s ním manipuluje velmi opatrně. Nález se dopraví do laboratoře soudního lékaře, kde se uskuteční prohlídka mrtvoly – kostry. Zde se na dožádání uskuteční preparace skeletu (hlavně lebky), která se odešle na kriminalisticko‑antropologické zkoumání. Na porovnání kosterního nálezu s nezvěstnou osobou se předloží lebka, protokol o pitvě, stomatologická dokumentace, případně

38 zdravotní záznam. V průběhu zkoumání se předloží výsledek vyšetření krevně‑skupinových vlastností, výpovědi příbuzných o fyzickém stavu osoby, stavu chrupu, protéz, zubů z kovu, zlomeninách, špatné chůzi, chybějících prstů na rukách a nohách a podobně. K tomu se přiloží fotografie nezvěstné osoby, přičemž ta musí být z posledního období života hledané osoby, musí být samostatná a portrétní. Nejlepší je, pokud jsou k dispozici fotografie které zachycují portrét osoby z více úhlů (Svoboda a kol.

2016, s. 69-70).

Somatoskopický materiál tvoří živé osoby, které jsou předmětem zkoumání.

Zajišťuje se fotografie jejich tváře, fotografie celé postavy a specifických znaků na těle a specifických zvláštností postavy (Svoboda a kol 2016, s. 70).

6.1.4 Zkoumání antropologických stop

Trichologické zkoumání

Makroskopicky se vlas skládá z volného vlasu a vlasového kořene zanořeného do pokožky. Kořen vlasu je zakončený vlasovou cibulkou, ze které vlas vyrůstá. Její buňky ještě nejsou zrohovatělé a mají jádra. Jak postupují do tvořícího se vlasu, rohovatí a ztrácí jádro. Při vytrhnutí rostoucího vlasu vytrhneme kořen i se zbytky kořenové pochvy. Vlas, který spontánně vypadl, má kořen se zrohovatělými buňkami, je dole uzavřený a tuhý (bez zbytků buněk vlasové pokožky) (Svoboda a kol. 2016, s. 70).

Volný vlas/chlup bývá zakončený špičkou. Konec lidského vlasu je špičatý a nedotčený jen u novorozence a u nově tvořících se vlasů. Jinak je buď odstřižen, nebo obroušený a zaoblený třením o oděv. Vlasy/chlupy jsou rozloženy v různé hustotě po celém povrchu těla, neochlupená zůstává pouze kůže očních víček, loktů, dlaní, zadní strana koncových článků prstů, chodidla, část kůže penisu a předkožka. Mikroskopickým zkoumáním na vlase rozeznáváme kutikulu, kůru a dřeň (Svoboda a kol. 2016, s. 70).

39 Obrázek č.10 – Podélný řez lidským vlasem

Kutikula – vlasová pokožka je tvořena plochými, čtyřhrannými, zrohovatělými, bezjádrovými buňkami. Na povrchu vlasu jsou tyto buňky uspořádány jako tašky na střeše, přičemž jejich volný konec směřuje ke špičce vlasu. Kůra vlasu je složena z vřetenovitých buněk, uložených ve směru podélné osy vlasu. V buňkách kůry se nachází pigment, který je uložen ve formě zrn, nebo je rozptýlený. Výsledná barva vlasu je daná druhem, množstvím a rozložením pigmentu a vzduchových prostor v kůře a v dřeni. Dřeň tvoří osovou část vlasu. Její tloušťka u lidských vlasů nepřesahuje obvykle 1/3 vlasu, zatímco dřeň zvířecích chlupů obvykle dosahuje až 2/3 vlasu. Může probíhat souvisle celým vlasem, přerušovaně nebo může chybět (Svoboda a kol. 2016, s. 71).

Zkoumáním trichologického materiálu zjišťujeme: zda se jedná o materiál lidského nebo zvířecího původu. Stavba kutikuly a uspořádání lidského vlasu a zvířecích chlupů je specifická, a proto si je nelze zaměnit. Mikroskopické charakteristiky dřeně a kutikuly umožňují dokonce determinovat zvířecí druh (Svoboda a kol. 2016, s. 71).

Z vlasů lze usuzovat i populační afinitu (etnickou afinitu). V makroskopických a mikroskopických charakteristikách lze nalézt rozdíly ve stavbě vlasu mezi třemi základními etniky–kavkazoidy, mongoloidy a negroidy (Svoboda a kol. 2016, s. 72).

40 Obrázek č.11 - Rozdíly ve stavbě vlasů (v příčném a podélném řezu) u tři základních etnik

Vlasy kavkazoidů jsou obyčejně rovné nebo vlnité, barva vlasů kolísá od blond přes hnědou až po černou. Tvar řezu vlasu bývá kulatý až oválný. Pigmentová zrna jsou malé až střední velikosti, obvykle rovnoměrně rozptýlené v kůře. Vlasy mongoloidů jsou hrubé (pevné), rovné, na průzoru kulaté. Jsou obvykle hrubší než vlasy ostatních skupin. Je to způsobeno tím, že kutikula je signifikantně hrubší než kutikula vlasů kavkazoidů a negroidů, a jejich dřeň je obvykle souvislá a široká. Pigmentová zrna jsou větší v porovnání s pigmentovými zrny kavkazoidů a seskupují se ve shlucích v kůře. Vlasy mongoloidů mívají charakteristický načervenalý odstín, který je produktem jejich pigmentu. Vlasy negroidů bývají silně kudrnaté až spirálovitě stočené, na průřezu velmi zploštělého až ledvinovitého tvaru. Pigmentová zrna jsou největší, v porovnání s předchozími skupinami, seskupené v nepravidelných shlucích různé velikosti a tvaru.

Množství pigmentu v kůře vlasu může být tak velké, že vlas je vlastně neprůhledný (Svoboda a kol. 2016, s. 73).

Vlasy a chlupy lze odlišit podle toho, ze které části těla pocházejí na základě délky, tvaru, barvy, pevnosti a mikroskopického vzhledu (pigmentace a vzhled dřeně). Z hlediska kriminalistiky se největší pozornost věnuje zkoumání vlasů a pubického ochlupení. Vlasy na hlavě mají zpravidla uniformní průřez po celé délce vlasu, konečky vlasů jsou stříhány, často tupé nebo rozdvojené v důsledku stříhání. Obočí a řasy mají obvykle kruhový příčný průřez a kuželovité zakončení. Vousy jsou tužší, obvykle vlnitější než vlasy a často mají trojúhelníkový příčný průřez. Vyznačují se též širší dření a koncem upraveným žiletkou.

Chlupy tělesného ochlupení mívají oválný nebo trojúhelníkový průřez a bývají vlnité.

41 Chlupy v podpaží (axilární ochlupení) jsou zvlněné až kudrnaté, a mají obvykle oválný až ledvinový příčný průřez. Pubické ochlupení je zpravidla hrubé a pružné, s výraznými rozdíly až defekty v průřezu podél vlasu (Svoboda a kol. 2016, s. 73).

Obrázek č.12 - Mikroskopické obrazy tvaru vlasů

Dřeň vlasu můžeme využít na stanovení krevně‑skupinových vlastností absorpčně‑eluční metodou. Dnes už vyšetření krevních skupin není nevyhnutelné, pokud můžeme analyzovat DNA. Z vytrženého vlasu lze stanovit pohlaví osoby vyšetřením sex chromatinu z buněk tkaniva připojeného na kořínek. Přesněji však lze pohlaví určovat prostřednictvím analýzy DNA, která zároveň umožňuje i individualizaci osoby. Vlasy často nesou stopy po kosmetických zásazích (např. barvení vlasů). Z vlasu lze také usuzovat násilné vytrhnutí nebo fyziologické vypadnutí. Stopy spálení, stříhání, holení nebo rozdrcení vlasu lze taktéž stanovit prostřednictvím mikroskopické analýzy (Svoboda a kol. 2016, s. 74).

Osteologické zkoumání

Po určité době se působením vnějších a vnitřních faktorů v prostředí dojde až ke skeletizaci mrtvoly, a pouze jediné, co se po smrti osoby a uplynutí určitého časového období zachová, jsou kosti a zuby. Ty jsou předmětem antropologické analýzy, která

42 v sobě zahrnuje osteologickou analýzu, který zkoumá kosti a odontologickou analýzu, která zkoumá zuby (Svoboda a kol. 2016, s. 74).

Zde zjišťujeme:

a) Druhová příslušnost

Poznatky anatomie umožňují poměrně lehce rozlišit lidskou kostru od zvířecí, jestliže jsou kompletní. Pokud je k dispozici jen zlomkový materiál, všímáme si struktury kosti. Využívá se poznatek, že zvířecí kompakta je hrubší, podobně i trámce spongiozy. Při rozlišení lidské a zvířecí kosti se běžně využívají odlišnosti v mikrostruktuře kompakty, kde se sleduje velikost, počet a morfologie Haversových kanálků na průřezu kosti;

b) Zda nález patří jedné nebo více osobám

Při řešení otázky, zda nalezené kosterní pozůstatky pocházejí z jednoho nebo více jedinců, se zaměřujeme na takové struktury, které se relativně dobře na kostře zachovají.

Takovými strukturami je například pyramida skalní kosti na lebce, nebo na postkraniálním skeletu, hlavice stehenní kosti, která je relativně dost odolná i vůči ohni. Počet koster lze odhadovat na základě počtu nepárových kostí (pokud jsou neporušené), například lebky, hrudní kosti nebo křížové kosti. Obvykle však v případě pomíchaných kostí, je potřeba vzít v úvahu všechny kosti a podle jejich počtu se odhaduje tzv. minimální počet jedinců;

c) Období uplynuté od smrti

Posmrtný věk kostí je důležitá otázka z hlediska kriminalistiky, která souvisí s určením doby smrti, ale také s případným promlčením trestného činu. Uplynuté období od doby smrti se určuje na základě poznatků o rychlosti rozkladu těla. Někdy pomáhá i poznání rychlosti rozkladu látek (to však nepatří do osteologického zkoumání). Rychlost rozkladu těla závisí na externích vlivech, tj. podmínek prostředí – druhu rakve, případně zda rakev neexistuje, klimatických podmínek (v teple a vlhku se mrtvola rozkládá rychleji než v zimě a suchu), složení a vlhkosti zeminy a podobně, a na interních vlivech, tj. stavbě organizmu (obézní/hubený), příčina smrti (otevřená rána) a podobně;

43 d) Zda je uložení kostry primární nebo sekundární

Problém primárního nebo sekundárního uložení kostry se řeší podle zachovaného nebo naopak porušeného anatomického sledu jednotlivých kostí, přičemž se zvlášť klade důraz na uložení obratlů a žeber. Získává se tím informace o tom, zda bylo s tělem manipulováno v době disartikulace, nebo skeletizovaném stavu. Je však potřeba si uvědomit, že k zpřeházení kostí může dojít i působením jiných vlivů, než zásahem člověka.

Platí to hlavně pro kosterní nálezy objevené na povrchu, případně v mělkém hrobě, kdy porušení nastává působením deště, sesuvem půdy, růstem vegetace a působením zvěře.

Proto je nutné, ve sporných případech posoudit místo nálezu nejen jako celku, ale posoudit i okolí nálezu, aby bylo možno stanovit faktory, které mohly mít vliv na posun a zpřeházení kostí;

e) Pohlaví

Nejstarší a dodnes nejpoužívanější metodou na určování pohlaví z kosterních nálezů je morfologické posouzení kostry. Celkově bývá kostra ženy menší, gracilnější, s méně výraznými strukturami na kostech (drsnatiny, prohlubiny, výběžky), na které se upínají svaly. Naopak kostra muže se vyznačuje většími rozměry kostí a výraznými strukturami, které slouží pro úpon svalů. Morfologicky je nejspolehlivější určení pohlaví z pánve.

Morfologie pánve muže a ženy je odlišná, což souvisí hlavně s reprodukčním cyklem a procesem. Pánev ženy bývá nižší a širší, pánev muže zase vyšší a užší.

Druhou částí kostry na nejspolehlivější určení pohlaví je lebka. Kromě posouzení jejího celkového vzhledu, co do velikosti a robustnosti, se pozornost soustředí na určité konkrétní znaky: Ženská lebka se vyznačuje např. přítomnosti čelních a temenních hrbolků, kolmým čelem, absencí nadočnicových oblouků, plochou glabelou, kulatými očnicemi atd. Mužská lebka se vyznačuje např. absencí čelních a temenních hrbolků, ustupujícím čelem, přítomností nadočnicových oblouků, vystupující glabelou, hranatými očnicemi atd. Pokud je na zkoumání použita pánev, je možné pomocí morfologické metody určovat pohlaví s přesností na 95%, za ní následuje lebka, která umožňuje určovat pohlaví s přesností na 92%;

44 f) Věk

Všeobecně je dáno, že čím je jedinec mladší, tím přesněji lze stanovit jeho věk z kostry. U nedospělých lze určit věk s přesností na roky, u dospělých zpravidla na desetiletí.

Metody na určování věku z kostry se tedy liší podle toho, zda se jedná o kostru dětského nebo dospělého jedince. V období vývinu a růstu organismu od období intrauterinního vývoje, období narození, přes období dětství až do dospělosti, probíhají v organismu časově relativně přesně ohraničené změny, které se týkají i kosterního aparátu a vývinu zubů. Patří k nim především kalcifikace a prořezávání zubů, ať už primární nebo sekundární dentice, stupeň vápenatění, růst kostí, přirůstání epifýz (kloubní hlavice dlouhých kostí) k diafýzám (středně trubkovité části kostí), jejichž hodnocení umožňuje určování věku z kosterních nálezů dětských jedinců.

U dospělých jedinců se určení věku jedince z kosterního materiálu soustředí na morfologické změny na spojeních kostí a kloubů s omezenou, nebo žádnou, možností pohybu, jako jsou např. švy na lebce nebo oblast spojení pubických kostí. Na lebce se nachází vícero švů, jejichž srůstání je úzce spjato s věkem, přičemž některé srůstají po částech v různém věku jedince. Hodnotí se též degenerativní změny na kostech, které se projevují hlavně na kloubech a stavu opotřebení zubů. Poměrně přesně lze určovat věk dospělých koster pomocí histologických metod (výbrusy zubů nebo kostí). Na výbrusech zhotovených ze zubů se sleduje a boduje stav jednotlivých struktur zubu. Na základě bodového součtu je možno vypočítat věk;

g) Tělesná výška

Určení tělesné výšky z kosterních pozůstatků je zakládáno na vztahu mezi jednotlivými dlouhými kostmi skeletu a výškou těla. To však nezřídka přináší problémy, protože proporcionalita těla je závislá jednak na pohlaví a věku, a jednak na etnické příslušnosti. Tělesná výška se určuje zpravidla vyhodnocením rozměrů dlouhých kostí horních a dolních končetin (přičemž lze použít i jiné kosti skeletu, ty však neposkytují spolehlivé výsledky);