Sociální politika v rámci EU a sociální modely

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Sociální politika v rámci EU a sociální modely

Bakalářská práce

Autor:

Pavla Svobodová

Veřejná správa a Evropská unie

Vedoucí práce: Ing. Miluše Balková

Praha duben, 2011

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené odborné literatury a informačních zdrojů.

V Praze dne 25. dubna 2011 Pavla Svobodová

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí bakalářské práce Ing. Miluši Balkové za cenné rady, připomínky a metodickou pomoc při zpracování této bakalářské práce.

ABSTRAKT

Bakalářská práce se zabývá evropskou sociální politikou a sociálními modely v rámci Evropské unie. Cílem práce je zjistit, jak se sociální politika České republiky přibliţuje evropskému sociálnímu modelu. V první části uvádím definice a různá pojetí samotného termínu sociální politika. Další část popisuje fungování evropské sociální politiky, je zaměřena zejména na její vývoj a aktuální výzvy. Třetí část se věnuje evropským sociálním modelům. Nejprve vysvětlím pojem evropský sociální model, nastíním jeho budoucí vývoj a různé názory na sjednocování sociální politiky v rámci EU. Dále uvádím základní rysy evropských sociálních modelů a porovnávám je pomocí statistických ukazatelů. Následně charakterizuji sociální systémy postkomunistických zemí. Poslední část se zabývá sociálním modelem ČR a jeho porovnáním s evropským sociálním modelem.

ABSTRACT

This bachelor’s thesis deals with European social policy and socials models in the European Union. The aim is to determine how the Czech social policy approximates to the European social model. In the first part, I mention definitions and various approaches in the concept of social policy. The next part describes European social policy functioning, it is focused especially on its development and current challenges. The third part attends to European social models. First I explain the notion of the European social model, outline its development and various opinion of European Union’s policy integration. Next, I indicate basic features of European social models and compare them in terms of statistical indicators. Consequently, social systems of post-communist countries are characterised.

The last part focused on social model of the Czech Republic and its comparison with the European social model.

OBSAH

1. Úvod ... 7

2. Teorie sociální politiky ... 9

2.1 Definice sociální politiky ... 9

2.2 Pojetí sociální politiky ... 10

3. Evropská sociální politika ... 12

3.1 Vývoj evropské sociální politiky ... 13

3.1.1 Počátky evropské integrace, vznik Evropských společenství ... 13

3.1.2 80. léta, počátky harmonizace evropské sociální politiky ... 15

3.1.3 90. léta, období rozvoje sbliţování evropské sociální politiky... 17

3.1.4 Evropská sociální politika 21. století ... 21

3.1.5 Evropská sociální charta ... 25

3.2 Současná sociální politika EU ... 27

3.2.1 Výzvy evropské sociální politiky ... 27

3.2.2 Strategie Evropa 2020 ... 28

4. Sociální modely v rámci EU ... 32

4.1 Evropský sociální model ... 32

4.1.1 Evropský sociální model budoucnosti ... 35

4.1.2 Kritika evropského sociálního modelu ... 37

4.2 Evropské sociální modely ... 38

4.2.1 Skandinávský model ... 40

4.2.2 Anglosaský model ... 41

4.2.3 Kontinentální model ... 42

4.2.4 Středomořský model ... 43

4.2.5 Srovnání sociálních modelů ... 43

4.2.6 Sociální model postkomunistických zemí ... 47

5. Sociální politika ČR ... 49

5.1 Sociální model ČR ... 49

5.2 Sociální doktrína ČR ... 50

5.3 Vliv EU na formování sociální politiky ČR ... 51

5.3.1 Otevřená metoda koordinace ... 53

5.4 Národní cíle ČR a cíle EU v rámci strategie Evropa 2020 ... 54

5.4.1 Zaměstnanost ... 54

5.4.2 Vzdělání ... 56

5.4.3 Sociální začleňování a sniţování chudoby ... 57

5.5 Sociální model ČR ve srovnání s evropskými sociálními modely ... 58

6. Závěr ... 61

7. Seznam literatury a zdrojů ... 64

8. Přílohy ... 67

1. Úvod

Téma sociální politiky je často předmětem diskuzí. Více či méně se dotýká ţivota kaţdého jedince. Sociální politika bývá také nástrojem předvolebních bojů. Snahou kaţdé vlády je poskytnout občanům základní sociální jistoty. Názory politiků i občanů na míru intervence státu do sociálního systému se však různí. V důsledku omezeného mnoţství veřejných prostředků často slýcháme o nutnosti reformy sociálních systémů.

Téma „Sociální politika v rámci EU a sociální modely“ jsem si vybrala, protoţe bych se ráda dozvěděla více o evropské sociální politice. Oblast sociální politiky obecně mě zajímá jak z pozice matky na rodičovské dovolené, tak z hlediska zaměstnance veřejné správy.

Cílem práce je „popis evropského sociálního modelu a přibliţování vybraného státu EU“. V roce 2004 se Česká republika stala členským státem Evropské unie. Tato práce by měla dát odpověď na otázku, do jaké míry se česká sociální politika přizpůsobila sociální politice evropské. Stěţejním bodem bude evropský sociální model, od kterého se bude tento výzkum odvíjet.

Neţ začnu psát o evropské sociální politice, vysvětlím v kapitole nazvané „Teorie sociální politiky“ samotný pojem sociální politika a uvedu moţné způsoby chápání tohoto termínu.

Kapitola s názvem „Evropská sociální politika“ se skládá ze dvou částí. První část bude popisovat vývoj evropské sociální politiky od vzniku Evropských společenství aţ po Lisabonskou smlouvu. Vymezím zde podstatné okamţiky, stručně budu charakterizovat významné smlouvy a strategie. V druhé části se zaměřím na současnou sociální politiku Evropské unie. Uvedu výčet hlavních výzev, kterým musí současná evropská sociální politika čelit. Větší pozornost budu věnovat nové dlouhodobé hospodářské strategii.

Velmi důleţitá bude následující kapitola „Evropské sociální modely“ rozdělená do dvou základních částí. V první části se soustředím na evropský sociální model. Nejprve vysvětlím tento dnes frekventovaný pojem, nastíním jeho budoucí vývoj a různé názory na sjednocování sociální politiky v rámci EU. Druhá část bude zaměřena na sociální modely

v rámci Evropské unie. Uvedu zde základní rysy modelu anglosaského, kontinentálního, skandinávského a středomořského. Následně tyto základní skupiny sociálních systémů porovnám prostřednictvím hlavních sociálně-ekonomických indikátorů. Poslední část této kapitoly bude charakterizovat sociální systémy postkomunistických zemí.

V poslední kapitole se budu věnovat sociální politice České republiky. Aby bylo dosaţeno cíle této práce, budu nahlíţet na sociální model ČR z různých hledisek. Nejprve budu charakterizovat samotný model sociální politiky ČR. Dále se budu zabývat sociální doktrínou ČR a vlivu Evropské unie na utváření sociální politiky v ČR. Další část kapitoly bude zaloţena na statistických údajích. Zaměřím se na jednu z priorit současné hospodářské strategie a provedu komparaci cílů a současných hodnot klíčových ukazatelů mezi ČR a EU. V poslední části vyuţiji statistických údajů k porovnání sociálního modelu ČR s ostatními skupinami sociálních systémů a s průměrem EU.

2. Teorie sociální politiky

2.1 Definice sociální politiky

Sociální politika má ve společenském systému významné místo. Je součástí společenského celku a ovlivňuje jednu z nejvýznamnějších sfér ţivota společnosti. Cíle, funkce a nástroje sociální politiky se utváří v souladu s ostatními sférami ţivota společnosti a také v souvislosti s řadou ekonomických, politických a jiných norem.

Termín „sociální politika“ je pouţíván zcela běţně, ačkoli není jednoznačně definován. V literatuře se můţeme setkat s různými vymezeními sociální politiky. Někteří autoři se omezují na výčet sloţek sociální politiky, jiní popisují, co naopak sociální politika není. V dílech zabývajících se sociální politikou se často setkáváme s rekapitulací různých interpretací sociální politiky podaných jinými autory. Mnozí se pokouší o vlastní definice sociální politiky. Pro ilustraci uvedu několik příkladů.

I. Tomeš např. ve svém díle sestavil tuto definici: „Sociální politika je soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů ve svém zájmu udrţet nebo dosáhnout změny ve fungování nebo podpořit rozvoj svého či jiného sociálního systému nebo soustavy nástrojů k realizaci své či jiné sociální politiky. Výsledkem tohoto soustavného a cíleného úsilí je činnost (fungování), rozvoj (zdokonalení) či změna (transformace) systému vlastního nebo jiného nebo soustavy nástrojů. Projevuje se rozhodováním (nebo nerozhodováním) a činností (či nečinností) sociálních subjektů.“¹

Dle V. Krebse lze velmi obecně říci, ţe „sociální politika je politikou, která se primárně orientuje k člověku, k rozvoji a kultivaci jeho ţivotních podmínek, dispozic, k rozvoji jeho osobnosti a kvality ţivota.“²

Jednou z moţností, jak vymezit sociální politiku, je vyjít z významu obou slov, ze kterých se tento pojem skládá. Adjektivum „sociální“ je latinského původu a jeho význam se postupně vyvíjel. V současné době Akademický slovník cizích slov (1995) uvádí tyto významy: týkající se lidské společnosti a vztahů mezi lidmi; týkající se snahy a úsilí o zlepšení společenských poměrů; týkající se ţivotních podmínek jednotlivce ve vztahu ke

1 TOMEŠ, I. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, str. 29

2 KREBS, V.: Sociální politika, str. 17

společnosti a státu, jeho hmotného zabezpečení. Slovo politika má řecký původ a jeho pojetí se různí. Akademický slovník cizích slov (1995) vysvětluje toto slovo takto: oblast obecných státních záleţitostí; aktivní účast občanů ve státním ţivotě; opatření vlády měnící makroekonomické proměnné (inflace, nezaměstnanost apod.); péči o záleţitosti určitého oboru.³

V. Krebs uvádí, ţe politiku „lze obecně chápat jako specifickou činnost (projevující se zejména souborem různých opatření), jako konkrétní jednání různých subjektů na různých úrovních (tedy nejen státu), kterými je ovlivňována společenská realita v nejširším slova smyslu.“⁴ Tuto obecnou definici politiky lze pouţít i při vymezení sociální politiky v uţším pojetí s tím, ţe sociální politika ovlivňuje realitu nikoli společenskou, nýbrţ sociální. Určit vymezení sociální reality jako sociální sféry je značně obtíţné a to je důvodem, proč sociální politika bývá různě interpretována.

2.2 Pojetí sociální politiky

Pojetí sociální politiky souvisí s vnímáním samotného pojmu „sociální“, který lze chápat ve třech významových rovinách: v nejširším slova smyslu, tj. jako společenský;

v uţším slova smyslu jako snaha směřující k vyrovnání ekonomických nerovností;

v nejuţším slova smyslu jako způsob řešení nepříznivých sociálních situací.⁵

Podle tohoto kritéria je moţné rozlišit tři přístupy k vymezení obsahu sociální politiky:

- první přístup bývá někdy nazýván „sociální politika v širším slova smyslu“ a je významný především pro dlouhodobé koncepční úvahy v této oblasti a tvorbu určitých sociálních programů. Z tohoto hlediska je sociální politika chápána „jako konkrétní jednání zejména státu, ale i ostatních subjektů, kterým je ovlivňována sociální sféra společnosti“⁶. Sociální politikou se rozumí aktivity, které se bezprostředně váţí k ţivotním podmínkám lidí.

- druhý přístup znamená vymezení sociální politiky v „uţším slova smyslu“. Cílem této politiky je především reagovat na moţné negativní důsledky sociálních rizik a

3 TOMEŠ, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, str. 27-28

4 KREBS, V.: Sociální politika, str. 22

5 DUBEN, R.: Teorie a praxe sociální politiky, str. 85

6 KREBS, V: Sociální politika, str. 25

eliminovat sociální tvrdosti související s fungováním trhu. Jde v podstatě o přístup dílčí, který redukuje sociální politiku na systém opatření zejména v oblasti zaměstnanosti a sociálního zabezpečení.

- třetí přístup představuje nejuţší pojetí sociální politiky, kdy je sociální politika zúţena na oblast sociálního zabezpečení a omezena na soubor opatření v oblasti důchodového zabezpečení, nemoci, sociální péče a pomoci rodinám s dětmi.⁷

V širším pojetí chápal sociální politiku např. národohospodář první republiky J.

Macek, který zdůrazňoval, ţe „sociální politika by měla pronikat veškerou politikou, která by zaručila, aby zájmy lidí ve společnosti byly uspokojovány způsobem trvale prospěšným celku.“⁸ První československý prezident T. G. Masaryk naopak vnímal sociální politiku spíše v uţším pojetí. Sociální otázku chápal jako problematiku spojenou s nerovností, kterou je jako nespravedlnost zapotřebí řešit.

Sociální politika je dle Krebse často vymezována „jako soubor aktivit, které promyšleně (cílevědomě) směřují ke zlepšení základních ţivotních podmínek obyvatelstva jako celku, resp. určitých skupin obyvatelstva, k zabezpečování ‚sociálního bezpečí‘ a

‚sociální suverenity¨‘ v rámci daných hospodářských a politických moţností země.“⁹

M. Potůček ve svém díle rozlišuje sociální politiku jako praktickou činnost a sociální politiku jako vědní obor. „Sociální politika jako praktická aktivita formuje vztah jedinců a sociálních podmínek jejich ţivota.“¹⁰ Kaţdý se nějak účastní sociální politiky a nějakým způsobem ji spoluutváří, zároveň je však také vystaven sociálním podmínkám, které nemůţe ovlivnit. Sociální politika jako vědní obor se zabývá analýzou procesu tvorby a realizace sociální politiky jako praktické aktivity.

Spíše neţ o sociální politice jako takové se častěji hovoří o určitých sloţkách či oborech sociální politiky. Sociální politika zahrnuje zpravidla politiku sociálního zabezpečení, politiku zaměstnanosti, zdravotní politiku, rodinnou politiku, bytovou politiku a vzdělávací politiku. Všechny tyto dílčí sociální politiky usilují o blaho kaţdého jedince a směřují k sociálně spravedlivé společnosti.

7 DUBEN, R.: Teorie a praxe sociální politiky, str. 86

8 FRANCOVÁ, H., NOVOTNÝ, A.: Sociální politika v základech, str. 14

9 KREBS, V.: Sociální politika, str. 24

10 POTŮČEK, M.: Sociální politika, str. 30

3. Evropská sociální politika

Pokud hovoříme o evropské sociální politice, je třeba zdůraznit, ţe nejde o politiku jednotnou pro všechny členské státy Evropské Unie. Evropská sociální politika „existuje především v rovině společně sdílených hodnot, společných idejí a principů, základních programových dokumentů a smluv podepsaných členskými státy Evropské unie a jen z menší části je zakotvena přímo v právu Evropských společenství.“¹¹

Sociální politika patří do oblasti sdílené pravomoci Evropské unie. To znamená, ţe členské státy mohou vydávat vlastní právní předpisy za předpokladu, ţe jiţ tak neučinila Evropská unie. Politika zaměstnanosti spadá do oblasti doplňujících pravomocí Evropské unie, aktivita EU je v těchto případech omezena jen na podporu členských států. Právní předpisy Evropské unie upravují základní sociální práva a minimální sociální standardy v následujících oblastech: rovnost muţů a ţen, zákaz diskriminace, volný pohyb pracovních sil, bezpečnost a ochrana zdraví při práci, pracovní právo a pracovní podmínky.

Podstatná část sociální politiky tedy zůstává v kompetenci národních vlád. Pro členské státy je závazná pouze existence systému sociálního zabezpečení, který musí vyhovovat volnému pohybu pracovních sil v rámci Unie. Způsob organizace těchto systémů je na jednotlivých zemích. Některé systémy upřednostňují sociální pojištění, v jiných převaţuje sociální pomoc.

Je na místě poloţit si otázku, proč v rámci Evropské unie dosud neexistuje sociální politika v podobě politiky společné pro všechny členské země. Jedním z důvodů je skutečnost, ţe sociální systémy v jednotlivých zemích jsou dány především historií a tradicemi konkrétních zemí. „V severských státech se historicky vytvořil model sociálního státu zaloţeného na vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, ve Francii vznikl systém promyšlené rodinné politiky, Velká Británie zaloţila svou sociální politiku na pomoci těm, kdo se dostali do tíţivé hmotné situace, švédská sociální politika vychází z předpokladu, ţe vzniku tíţivé hmotné situace je třeba předcházet, Německo do sociální politiky vneslo prvek povinného důchodového pojištění.“¹²

11 Klvačová E., Jírová H.: Evropská sociální politika, str. 2

12 tamtéţ

Členské státy EU se rovněţ liší v úrovni ekonomické vyspělosti a sjednocení sociální politiky by mohlo tedy vést k řadě problémů. Pokud by společná sociální politika byla přizpůsobena úrovni nejrozvinutějších zemí, znamenalo by to vysoké náklady pro chudší země a tím i moţnost ohroţení jejich ekonomického rozvoje. Sjednocení sociální politiky na úroveň méně rozvinutých zemí by naopak mohlo vyvolat pocit ohroţení u občanů zemí bohatších, kteří dosud vyuţívali výhod štědré sociální politiky.

Evropská sociální politika se postupně vyvíjí a reaguje na aktuální problémy související s nezaměstnaností, diskriminací, bezdomovectvím, sociální marginalizací či sociálním vyloučením. Tím dochází k rozšiřování jejího záběru, součástí sociální politiky se stává vše, co souvisí s ţivotními podmínkami lidí. Můţeme hovořit o evropské sociální politice v širokém pojetí, která je zaměřena na rozsáhlou oblast sociálních práv. Evropská sociální politika v úzkém pojetí je víceméně synonymem sociálního zabezpečení. Takto byla sociální politika chápána zejména v jejích počátcích, kdy byla orientována na situace vzniklé ztrátou nebo hlubokým poklesem finančního příjmu. Sociální politika můţe být také pojata jako určitý doplněk hospodářské politiky a v tomto případě se zaměřuje na oblast sociálního zabezpečení a oblast zaměstnanosti.

Současná evropská sociální politika vychází z poznání, ţe kvalita lidského ţivota není ovlivněna pouze finančními a materiálními podmínkami, nýbrţ pro zachování lidské důstojnosti jsou rozhodující i další skutečnosti. Např. ztrátou zaměstnání se dotyčný nejen zpravidla dostává do tíţivé finanční situace, ale můţe trpět také pocity frustrace. Podobně nerovné postavení ţen sniţuje nejen jejich ohodnocení v pracovním procesu, ale také jejich důstojnost. Toto poznání se odráţí ve vývoji a koncepci evropské sociální politiky.¹³

3.1 Vývoj evropské sociální politiky

3.1.1 Počátky evropské integrace, vznik Evropských společenství

Období po dvou světových válkách bylo v Evropě charakteristické snahou o vytváření podmínek trvalého míru a s tím spojeného systému bezpečí a jistot. To předpokládalo určitou harmonizaci národních a nadnárodních zájmů při řešení problémů

13 Klvačová E., Jírová H.: Evropská sociální politika

v politické, ekonomické a sociální oblasti. Cílem úzké ekonomické spolupráce, kterou zahájila skupina evropských států, bylo dosaţení silné ekonomiky, která vznikne spojením ekonomik jednotlivých členských států.

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) bylo prvním evropským uskupením.

Vzniklo v roce 1951 na základě tzv. Schumanovy deklarace, která obsahovala návrh na vytvoření organizace, která by koordinovala uhelný a ocelářský průmysl a drţela nad ním dohled. Úkolem společenství bylo přispět k ekonomickému rozvoji, růstu zaměstnanosti a ţivotní úrovně, a to prostřednictvím racionalizace výroby a vytvořením společného trhu, ve kterém by pro členské státy byla zrušena jakákoli omezení¹⁴. Jiţ zde tedy můţeme zaznamenat sociální cíle, kterými jsou růst zaměstnanosti a ţivotní úrovně.

V roce 1957 byla zaloţena další uskupení, a to Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (EURATOM). Smlouvy, kterými byly přijaty, jsou často označovány jako „Římské smlouvy“. Pro tato tři uskupení se začal uţívat společný název Evropská společenství. Jejich zakládajícími členy byly Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemí.

Ačkoli důvody pro zaloţení Evropských společenství byly spíše ekonomické, musela být ekonomická integrace doplněna alespoň minimálně sociálními opatřeními, chtěla-li být úspěšná. Sociální politika byla chápána jako nástroj, který pomůţe upevnit vnitřní stabilitu a sjednotit Společenství. Ve Smlouvě o založení evropského hospodářského společenství (dále jen Smlouva EHS) byl poloţen základ pro spolupráci v sociální oblasti.

Posilovat tuto spolupráci bylo úkolem Komise EHS, která však měla pouze omezené nástroje k prosazování společné sociální politiky. Její činnosti lze označit za odborně konzultační, poradenské a organizační. Smlouva EHS však zakotvila do primárního evropského práva dvě důleţité oblasti, které se staly základem pro budoucí vývoj evropské sociální politiky. Jednou z nich je zásada zaručení rovnosti v odměňování muţů a ţen za stejnou práci, další je zásada zaručení volného pohybu pracovních sil v rámci Společenství.

Jiţ v roce 1957 byl zřízen Evropský sociální fond, jehoţ úkol tehdy spočíval v podpoře zvyšování mobility pracovníků a podpoře odborného vzdělávání.

14 TOMEŠ, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str. 36

Principy sociální politiky obsaţené v zakládajících smlouvách byly východiskem pro tvorbu a přijetí důleţitých dokumentů práva sekundárního. Nejdříve se jednalo o nařízení Rady, která upravovala jednak rovné postavení migrujících pracovníků v pracovněprávních vztazích a jednak rovné příleţitosti pro migrující pracovníky při vyuţívání výhod sociálního zabezpečení. Dalším předmětem sekundárních právních předpisů bylo zajištění rovných pracovních i ţivotních podmínek pro muţe a ţeny, později se oblast sociálních práv rozšířila na zajištění ochrany zaměstnanců obecně.

V 60. a 70 letech procházelo hospodářství členských zemí strukturálními změnami a podpora poskytovaná Evropským sociálním fondem se rozšířila i na oblast zaměstnanosti. Evropy se také dotkla ekonomická krize vyvolaná ropným šokem. V reakci na tyto důsledky přijalo Evropské společenství v roce 1974 Sociální akční program, který obsahoval tyto cíle:

• dosáhnout plné a lepší zaměstnanosti

• zlepšovat ţivotní a pracovní podmínky a umoţnit jejich harmonizaci

• zvýšit účast zaměstnavatelů a odborů na sociálním a ekonomickém rozhodování Společenství a účast zaměstnanců na řízení podniků.

3.1.2 80. léta, počátky harmonizace evropské sociální politiky

Jednotný evropský akt

Dalším významným mezníkem ve vývoji evropské integrace byl rok 1987, kdy byl přijat Jednotný evropský akt. Byl první smlouvou novelizující smlouvy zakládající.

Obsahoval rozhodnutí o vytvoření jednotného trhu zboţí a sluţeb a umoţnění volného pohybu osob, práce a kapitálu. Politici si uvědomili, ţe společná evropská ekonomická politika nemůţe existovat bez společné evropské sociální politiky. Bylo nutné harmonizovat sociální politiku zemí Společenství, hlavně v oblasti pracovního práva, sociálního zabezpečení a zdravotní péče. Pokud má být skutečně naplněna zásada volného pohybu osob, např. za prací, nesmí občané Společenství ztratit určitá sociální práva ve své zemi, např. starobní důchod či příspěvek v nezaměstnanosti.

Smlouva EHS byla doplněna o další články sociálního charakteru, které se týkaly zejména:

• zlepšování v oblasti pracovního prostředí, bezpečnosti a ochrany zdraví pracujících

• podpory sociálního dialogu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci na evropské úrovni

• ekonomické a sociální soudrţnosti a koordinace ekonomických politik členských států.

Charta základních sociálních práv pracujících

Velký význam pro sbliţování evropské sociální politiky mělo přijetí Charty základních sociálních práv pracujících (dále jen „Charta“), která byla přijata v roce 1989 na zasedání Rady ve Štrasburku. Vznikla v rámci koncepce Evropského sociálního prostoru, s níţ vystoupil prezident komise Jacques Delors v roce 1988 na kongresu evropské odborové federace. Chartu však podepsalo pouze jedenáct z dvanácti členských zemí. Velká Británie ji odmítla s odůvodněním, ţe sociální práva v ní zakotvená poskytují pracujícím příliš velkou ochranu a mohou tak ohrozit zájmy a konkurenceschopnost podnikání. Charta zdůrazňuje význam postavení práce ve společnosti. Vychází z principů Evropské sociální charty a dokumentů OSN. Je deklaratorního charakteru, po právní stránce není závazná.

Mezi sociální práva zde zakotvená patří:¹⁵ právo na spravedlivou odměnu za práci;

právo na zdravotní a sociální zabezpečení a bezpečnou práci; právo na odborné vzdělávání a výcvik po celý pracovní ţivot; právo organizovat se a právo na ochranu práv pracovníků a kolektivní vyjednávání bez ohledu na příslušnost k odborům; integrace handicapovaných lidí do pracovního ţivota a vytváření vhodných pracovních podmínek pro ně; právo pracovníků na informace a právo podílet se na řízení firem, zejména těch, které operují ve více zemích Společenství; právo na svobodnou volbu povolání, usazování a pohyb pracovníků v rámci Společenství; právo na stejné daně a sociální zabezpečení; právo na dobré ţivotní a pracovní podmínky; rovnost pracovních podmínek i pro pracovníky s částečnými úvazky; kontrolu a odměny za noční a přesčasovou práci a za dovolenou;

právo na sociální zabezpečení včetně výplaty podpory v nezaměstnanosti a dalších sociálních dávek; právo muţů a ţen na stejné zacházení; práva dětí a mladistvých na ochranu (minimální věk zaměstnávání v částečných úvazcích 15 let, v plných úvazcích 16 let, zákaz noční práce do 18 let); právo starších lidí na přiměřenou ţivotní úroveň garantovanou státem.

15 BRDEK, M.: Trendy v evropské sociální politice, str. 36-37

Důleţitým doplněním Charty se stal Sociální akční program, který lze označit za její prováděcí dokument. Obsahuje právní akty, jimiţ by se měla Charta stávat právně závaznou.

3.1.3 90. léta, období rozvoje sbližování evropské sociální politiky

Následovalo období, kdy vzhledem k postupující integraci Evropy si Společenství stále více uvědomovalo, ţe je nutné začít ve větší míře přibliţovat také sociální politiku jednotlivých států, neboť sociální opatření mají velký vliv na ekonomiku. Posun také nastal v tvorbě legislativy. V průběhu 90. let můţeme zaznamenat tvorbu koncepčních dokumentů, které udávají směr dalšího vývoje evropské sociální politiky a jsou základem pro zakotvení sociální politiky do primárního práva.

Jedním z těchto dokumentů je tzv. „strategie konvergence“, která vznikla na základě Doporučení Rady o konvergenci cílů a politik sociální ochrany (1992). Cílem bylo určit společné cíle včetně „stanovení minimálních standardů tak, aby bylo lépe zabezpečeno přibliţování sociálních systémů jednotlivých členských států, za současného respektování jejich národních specifik.“¹⁶ Systémy sociální ochrany členských států se měly přiblíţit v oblasti poskytování náhradních sociálních příjmů, ochrany zdraví, podpory sociální integrace včetně integrace do trhu práce. Přitom měla být respektována zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace.

Maastrichtská smlouva

Důleţitým mezníkem v rámci integrace evropské sociální politiky se stala Smlouva o Evropské unii (dále jen Smlouva EU), která byla podepsána dne 7. února 1992 v Maastrichtu a v platnost vstoupila 1. listopadu 1993. Touto smlouvou byla zaloţena Evropská unie a zároveň novelizovány zakládající smlouvy Evropských společenství.

Evropské hospodářské společenství bylo přejmenováno na Evropské společenství. Právní struktura Evropské unie je zaloţena na třech pilířích. První pilíř tvoří legislativa všech tří Společenství, patří sem tedy i sociální politika. Druhý pilíř obsahuje společnou zahraniční a bezpečností politiku, třetí pilíř upravuje spolupráci v oblasti justice a vnitra.

16 TOMEŠ, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str. 52

V Maastrichtské smlouvě byl základní cíl Evropské unie definován takto:

„podporovat ekonomický a sociální pokrok a vysokou úroveň zaměstnanosti a dosahovat vyváţený a trvale udrţitelný rozvoj, zejména vytvořením prostoru bez vnitřních hranic, posilováním ekonomické a sociální soudrţnosti a zavedením hospodářské a měnové unie“¹⁷. Ekonomickou a sociální soudrţností dokument rozumí snahu o sníţení rozdílů mezi úrovněmi rozvoje jednotlivých regionů tím, ţe budou podporovány nejméně rozvinuté oblasti. Sociální soudrţnosti má být dosaţeno pomocí vysoké úrovně zaměstnanosti, zdravotního a sociálního zabezpečení, zkvalitnění vzdělávání a vyloučení jakékoliv národnostní diskriminace. Úkolem Evropského sociálního fondu je pomáhat zaostalejším oblastem spolu s Evropským fondem regionálního rozvoje.

Ve Smlouvě Evropského společenství nedošlo v oblasti sociální politiky k velkým změnám. Důvodem byl zejména fakt, ţe Velká Británie měla rozdílné názory na kapitolu o sociální politice. Východiskem bylo přijetí dvou dokumentů. Smlouva ES z roku 1992 rozšiřuje činnost Společenství do dalších sfér sociální politiky, kterými jsou vzdělávání, odborná příprava, ochrana spotřebitele na vnitřním trhu, zdravotnictví a kultura. Rozšířena byla také úloha Evropského sociálního fondu, a to zejména o podporu rekvalifikace.

Zastupovat zájmy různých hospodářských a sociálních skupin má nově zřízený Hospodářský a sociální výbor, který se stal poradním orgánem Rady a Komise. S těmito změnami tzv. Římské smlouvy souhlasilo všech 12 členských států.

Druhým dokumentem byla Dohoda o sociální politice, ke které nepřistoupila Velká Británie, a tudíţ se nemohla stát přímou součástí Smlouvy ES. Toto bylo vyřešeno protokolem ke smlouvě, podle kterého jedenáct členských států uzavřelo smlouvu o spolupráci v sociální oblasti. V této Dohodě se členské státy zavázaly uskutečňovat Chartu základních sociálních práv pracujících. Činnosti členských států, které jsou podporovány Společenstvím, by měly být zaměřeny především na tyto oblasti: zlepšování pracovního prostředí; ochrana zdraví a bezpečnost zaměstnanců; pracovní podmínky; informování a konzultace se zaměstnanci; rovnost mezi muţi a ţenami z hlediska pracovních příleţitostí a postavení v zaměstnání; integrace osob vyloučených z trhu práce.

17 TOMEŠ, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str.54

Zelená kniha

V roce 1993 byla publikována Zelená kniha – Evropská sociální politika, ve které byly uvedeny dosud dosaţené výsledky v oblasti legislativy sociální politiky Evropské Unie a zároveň představeny priority a výzvy, jimţ by Evropská unie měla čelit. Jako důleţitý dokument evropské sociální politiky zde byl vyzdviţen Sociální akční program Charty základních sociálních práv pracujících z roku 1989, za největší problém sociální situace v Evropě byla označena nezaměstnanost. Zelená kniha podnítila mezi členskými státy i sociálními partnery diskuzi, která byla zaměřena především na oblast trhu práce, sociální ochrany, rovných příleţitostí a vzdělávání. „Většina diskutujících vyjádřila přesvědčení, ţe hospodářský pokrok musí jít ruku v ruce s pokrokem sociálním a ţe při budování Evropy je třeba posilovat konkurenceschopnost i solidaritu.“¹⁸ Na základě této diskuze byla o rok později přijata Bílá kniha.

Bílá kniha

Jak jiţ bylo zmíněno výše, dalším koncepčním dokumentem byla Bílá kniha – Evropská sociální politika, která byla publikována v roce 1994 a vycházela z diskuzí, do kterých se po vydání Zelené knihy zapojily kromě členských států a institucí EU také odbory, zaměstnavatelé i další občanské instituce. V Bílé knize byly formulovány tyto hlavní zásady, jimiţ by se Evropská unie měla v nejbliţším období řídit:¹⁹

• Klíčem k sociální a ekonomické integraci je zaměstnanost. Aby mohly být sladěny vysoké pracovní standardy se schopností konkurovat na světových trzích, musí se především vytvářet nová pracovní místa, aby se kaţdý mohl začlenit do hospodářského rozvoje.

• Soustavný sociální pokrok lze stavět pouze na hospodářské prosperitě.

Konkurenceschopnosti evropské ekonomiky lze dosáhnout pomocí efektivní, o kvalitu se opírající ekonomiky s vysokou mírou investic do nových technologií spolu se vzdělaným, vysoce motivovaným a adaptibilním pracovně činným obyvatelstvem.

• Konvergence musí respektovat rozmanitost. Cílem EU není naprostá harmonizace sociálně politických opatření. Postupná konvergence cílů a opatření na podkladě společných záměrů je však velmi důleţitá, protoţe jen tak je moţno harmonicky postupovat k základním cílům a umoţnit souţití různých systémů jednotlivých států.

18 FRANCOVÁ H., NOVOTNÝ A.: Sociální politika v základech, str.146

19 Klvačová E., Jírová H.: Evropská sociální politika, str. 2

• Společné minimální standardy jsou nezbytné, jestliţe se má při respektování odlišných systémů zachovat soudrţnost Unie. Vytváření základních minimálních standardů je také ochranou před sniţováním sociálních standardů jako nástrojů nekalé soutěţe či jako nástrojů zvyšování konkurenceschopnosti.

Amsterodamská smlouva

Jak jiţ bylo uvedeno, Velká Británie se nepodílela na Dohodě o sociální politice, z toho důvodu existovaly dva různé právní základy a tím byl další pokrok ve vývoji evropské sociální politiky poněkud komplikován. Po volebním vítězství labouristické strany v květnu 1997 oznámila Velká Británie svůj úmysl připojit se k zásadám Charty.

Tak bylo moţno v Amsterodamské smlouvě, která byla uzavřena dne 2. října 1997, začlenit Dohodu o sociální politice přímo do Smlouvy o zaloţení Evropského společenství.

Jako základní cíle v oblasti sociální politiky EU uvedla²⁰: podporu zaměstnanosti, zlepšování ţivotních a pracovních podmínek, sociální ochranu, sociální dialog, rozvoj potenciálu pracovních sil a boj proti vylučování z trhu práce. Amsterodamská smlouva rozšiřuje zákaz diskriminace z důvodu pohlaví o další důvody diskriminace: např. rasový nebo etnický původ, věk, invalidita či sexuální orientace. Mezi politikami Společenství se nově objevila oblast zdravotnictví. Cílem politiky hospodářské a sociální soudrţnosti je sniţovat rozdíly v úrovni rozvoje jednotlivých regionů. Zvláště je zdůrazněn význam zaměstnanosti, která v průběhu 90. let vstoupila do popředí zájmů Společenství.

Zaměstnanosti je stejně jako sociální politice ve Smlouvě ES nově věnována samostatná hlava. Touto smlouvou byl zřízen Výbor pro zaměstnanost, jehoţ úkolem je mimo jiné podpora koordinace politiky zaměstnanosti členských států.

„Amsterdamským jednáním byl zahájen tzv. lucemburský proces, který otevřel cestu k Evropské strategii zaměstnanosti.“ ²¹ Strukturální reformy trhů práce měly vést k omezení stále vyšší nezaměstnanosti a zefektivnit politiku zaměstnanosti, pokud jde o zaměstnávání problémových skupin, hlavně mladých pracovníků, ţen, osob v předpenzijním věku a zdravotně znevýhodněných.

20 TOMEŠ, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str. 58

21 TOMEŠ, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, str. 285

V listopadu 1997 se konalo mimořádné zasedání Evropské rady v Lucemburku, jehoţ jediným tématem bylo řešení problémů s nezaměstnaností v EU. Tímto summitem byla zahájena koordinovaná strategie zaměstnanosti, která měla vést ke splnění výše uvedených cílů. Součástí této strategie bylo vytváření směrnic pro zaměstnanost a povinnost členských států kaţdoročně hodnotit situaci v této oblasti na základě Národních akčních plánů pro zaměstnanost.

3.1.4 Evropská sociální politika 21. století

Lisabonská strategie

Strategie obnovy a rozvoje EU, známá jako Lisabonská strategie, představuje komplexní desetiletý plán na období 2000 aţ 2010. Vznikla na jaře 2000 po zasedání Evropské rady v Lisabonu, kde byl stanoven strategický cíl pro Evropskou Unii: „Stát se nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa, zaloţenou na znalostech, schopnou trvale udrţitelného růstu s více a lepšími místy a s vyšší sociální soudrţností.“²²

Lisabonská strategie je zaloţena na třech pilířích: ekonomickém, sociálním a ekologickém. Sociálním záměrem je investovat do lidských zdrojů, bojovat proti vylučování ze společnosti s důrazem na rovnost příleţitostí s cílem dosáhnout plné zaměstnanosti. Zvláštní pozornost je věnována aktivní politice zaměstnanosti a modernizaci evropského sociálního modelu.

V oblasti zaměstnanosti byl v Lisabonské strategii vytyčen cíl zvýšit míru zaměstnanosti z tehdejších 61 % na 70 % a zvýšit podíl pracujících ţen z 51 % na více neţ 60 %.²³ Bylo doporučeno zvyšovat objem investic do lidských zdrojů, protoţe ty jsou největším potenciálem pro budoucí hospodářský růst. Je třeba přizpůsobit evropské vzdělávací systémy tak, aby odpovídaly potřebám trhu práce a vedly k růstu úrovně zaměstnanosti. Toho by mělo být dosaţeno především tvorbou místních vzdělávacích středisek a podporou nových kvalifikací. Aktivní politika zaměstnanosti se má podle Lisabonské strategie opírat o vysokou kvalifikaci, celoţivotní vzdělávání, větší zaměstnanost ve sluţbách a rovné příleţitosti pro všechny. Zvláště byla zdůrazněna zásada rovných příleţitostí pro muţe a ţeny.

22 KREBS, V.: Sociální politika, str. 144

23 FRANCOVÁ, H.; NOVOTNÝ, A.: Sociální politika v základech, str. 148

Jedním z hlavních cílů modernizace evropského sociálního modelu je boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení. „Evropský sociální model musí podpořit přechod na znalostní ekonomiku, musí zajistit dlouhodobou udrţitelnost systému sociální ochrany s ohledem na stárnutí populace, napomáhat začlenění sociálně znevýhodněných osob, dbát na zabezpečování rovnosti ţen a muţů a poskytování kvalitní zdravotní péče obyvatelstvu.“²⁴

Nástrojem, který by měl vést ke splnění výše uvedených cílů, je tzv. otevřená metoda koordinace. Tato metoda spočívá v tom, ţe členskými státy je dohodnut společný cíl a zároveň stanoven časový horizont k dosaţení tohoto cíle. Způsob, jak cíle dosáhnout, je uţ v kompetenci jednotlivých členských států.

V roce 2004 byla Lisabonská strategie na základě tzv. Kokovy zprávy přehodnocena. Ukázalo se, ţe problémy jako např. pomalý ekonomický růst či stárnutí populace znemoţňují dosáhnout cílů vytyčených v Lisabonu. V roce 2005 byla Lisabonská strategie revidována. „Nový směr byl vyhlášen v dokumentu Evropské komise – Společně k růstu a zaměstnanosti. Nový začátek Lisabonské strategie. Nová strategie klade důraz na dosaţení vyššího a trvalého růstu, na vytváření více a lepších pracovních míst.“²⁵ Jednou ze zásad revize Lisabonské smlouvy bylo zefektivnit a zjednodušit Lisabonský proces a sníţit byrokratickou zátěţ členských zemí. Nástrojem revidované Lisabonské strategie se stávají tzv. Národní programy reforem, coţ jsou tříleté reformní programy slučující oblast hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti. V jeden proces byly sladěny procesy koordinace v oblasti sociálního začleňování, důchodů a zdravotní a dlouhodobé péče. Od roku 2006 členské státy předkládaly pouze jednu zprávu, tzv. Národní zprávu o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování, která obsahuje společnou část a tři tematické plány týkající se všech tří oblastí.

Zasedání Evropské rady v Nice

Na zasedání Evropské rady v Nice v prosinci 2000 byla přijata změna Smlouvy o ES z roku 1997, která souvisela s blíţícím se rozšířením EU o další členy. Účinnosti nabyla dne 1. února 2003. Změny zaznamenala i oblast sociální politiky, kde došlo k rozšíření o

24 BRDEK, M.: Trendy v evropské sociální politice, str. 42

25 TOMEŠ, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, str. 286

další oblasti, které jsou podporovány Společenstvím. Jako příklad lze uvést:²⁶ zlepšování pracovního prostředí včetně ochrany zdraví a bezpečnosti pracujících, sociální zabezpečení zaměstnanců, informování a konzultace zaměstnanců, integrace osob vyloučených z trhu práce, boj proti sociálnímu vyloučení či modernizaci systémů sociální ochrany. Smlouvou byl zaloţen Výbor pro sociální ochranu, jehoţ úlohou je podpora spolupráce v oblasti politik sociální ochrany mezi členskými státy, Komisí i dalšími sociálními partnery.

Smlouva o ES zdůrazňuje zachování principu subsidiarity také v oblasti sociální politiky, kdyţ obsahuje ustanovení, ţe „opatření přijatá v uvedených oblastech nemají narušovat právo členských států definovat základní principy svých systémů sociálního zabezpečení a nesmí výrazně narušovat jejich finanční stabilitu. Zároveň přijatá opatření nebrání členským státům přijmout jiná opatření, která stanoví výhodnější sociální podmínky.“²⁷

Zasedání Evropské rady v Nice bylo mimořádné rovněţ přijetím dosud nejrozsáhlejšího katalogu lidských práv EU, kterým je Charta základních práv EU²⁸ (dále jen „Charta“). Tento dokument byl přijat jako politická deklarace společně Evropskou radou, Evropskou komisí a Evropským parlamentem. Shrnuje v jednom textu občanská, politická, ekonomická a sociální práva, která dosud byla obsaţena v různých dokumentech na mezinárodní, evropské či národní úrovni. Charta se původně měla stát součástí připravované ústavy EU, která však byla v referendech ve Francii a Nizozemí zamítnuta.

Byla tedy připravena revize Smlouvy o ES, tzv. Lisabonská smlouva.

Na jiţ zmíněném zasedání Evropské rady v Nice byla přijata Evropská sociální agenda, která definuje sociální priority pro příštích pět let prostřednictvím šesti strategických směrů ve všech oblastech sociální politiky. Tato agenda je důleţitá pro posílení a modernizaci Evropského sociálního modelu, který je zaloţen na vzájemné interakci mezi hospodářskou a sociální politikou.

26 TOMEŠ, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str. 66

27 TOMEŠ, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str. 66

28 o Chartě základních práv EU více viz následující kapitola

Obnovená sociální agenda

Obnovená sociální agenda byla přijata Evropskou komisí v červenci 2008 s cílem modernizovat sociální politiku EU. Sociální politika se musí přizpůsobit trendům ve vývoji společnosti, kterými jsou především globalizace, technologické změny či stárnutí obyvatelstva. Obnovená sociální agenda představuje soubor iniciativ v sociální oblasti, jejichţ cílem je více příleţitostí pro občany EU, lepší přístup ke kvalitním sluţbám a solidarita s lidmi, kteří pociťují negativní důsledky změn typických pro jednadvacáté století. Bylo vytyčeno sedm prioritních oblastí:

• Děti a mládeţ – budoucnost Evropy

• Investice do lidí: vytváření více a lepších pracovních míst, rozvoj nových dovedností

• Mobilita

• Delší a zdravější ţivot

• Boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení

• Boj proti diskriminaci a podpora rovnosti ţen a muţů

• Příleţitosti, přístup a solidarita v celosvětovém měřítku.

Lisabonská smlouva, Listina základních práv Evropské unie

Významným dokumentem, který představuje vrchol v koordinaci evropské sociální politiky, je Lisabonská smlouva. Lisabonská smlouva vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009 poté, co byla ratifikována všemi členskými zeměmi EU. Smlouva novelizuje zakládající smlouvy, tj. Smlouvu o EU a Smlouvu o založení Evropského společenství, které i nadále budou platné. Ve smlouvě je uvedeno, ţe Evropská unie je nástupkyní Evropského společenství. Tím Unie získala jednotnou právní suverenitu. Dle Lisabonské smlouvy patří mezi cíle sociální politiky nově plná zaměstnanost a společenský pokrok.

Smlouva stanoví povinnost přihlíţet při provádění všech politik k cílům sociální politiky.

Listina základních práv Evropské unie²⁹ byla přijata jiţ 7. prosince 2000 na summitu v Nice, kde byla jako nezávazná politická deklarace připojena ke Smlouvě z Nice. Prostřednictvím Lisabonské smlouvy se Listina ve znění upraveném dne 12.

prosince 2007 stala právně závaznou a je součástí primárního práva Evropské unie.

Základní práva jsou zde stanovena v šesti hlavách: důstojnost, svoboda, rovnost, solidarita,

29 v českých překladech se nyní pouţívá název „Listina“ častěji neţ „Charta“

občanská práva a soudnictví. Listina upravuje základní lidská práva, dále práva občanská, politická, ekonomická a sociální. Vychází z mezinárodních úmluv, např. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Je zaloţena také na smlouvách Společenství, na deklaracích vydaných Evropským Parlamentem či na judikatuře soudního dvora. Výjimku z Listiny základních práv Evropské unie získaly Velká Británie, Irsko, Polsko a Česká republika.

3.1.5 Evropská sociální charta

Dosud zmíněné strategie a dokumenty sociální politiky byly přijaty v rámci Společenství či Evropské unie. Evropská sociální politika při jejich tvorbě vycházela z mezinárodních úmluv. Mezi mezinárodní organizace, které značně ovlivnily sociální politiku EU, patří Rada Evropy. Z tohoto důvodu povaţuji za vhodné zařadit do kapitoly o vývoji evropské sociální politiky také tuto organizaci a její nejznámější dokumenty.

Rada Evropy nepatří mezi instituce Evropské unie, je však velmi významnou evropskou mezinárodní organizací. Byla zaloţena v roce 1949. Její působnost je zaměřena na ochranu a kontrolu dodrţování lidských práv. Mezinárodní smlouvy, které Rada přijala, se stávají právně závaznými aţ poté, co jsou ratifikovány v národních parlamentech. Na její půdě vznikly některé zásadní úmluvy, které se staly základem pro tvorbu dokumentů v oblasti sociální politiky v rámci Evropských společenství a Evropské unie. Mezi základní mezinárodní úmluvy přijaté Radou Evropy v sociální oblasti patří:³⁰

• Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950

• Prozatímní evropská dohoda o soustavách sociálního zabezpečení z roku 1953

• Evropská sociální charta z roku 1961

• Evropská úmluva o sociálním zabezpečení z roku 1972

• Evropský zákoník sociálního zabezpečení z roku 1990

• Revidovaná evropská sociální charta z roku 1996

Evropská sociální charta

Pro rozvoj a sjednocování sociální politiky na evropské úrovni měla z výše uvedených dokumentů největší význam Evropská sociální charta (dále jen „Charta“), která byla podepsána v roce 1961 v Turínu a v letech 1988 a 1991 byla novelizována. Charta

30 TOMEŠ, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str.27

stanovuje ochranu sociálních práv v širokém rozsahu. Je základním právním rámcem pro budoucí harmonizaci sociální politiky ve státech Evropského společenství.

V původním znění Charty se signatářské státy zavázaly, ţe jejich cílem je vytvoření podmínek, ve kterých mohou být účinně uplatňována následující práva:³¹právo na práci;

právo na spravedlivé podmínky práce; právo na bezpečné a zdraví neškodící pracovní podmínky; právo na spravedlivou odměnu za práci; právo organizovat se; právo na kolektivní vyjednávání; právo dětí a mládeţe na ochranu; právo zaměstnaných ţen na ochranu; právo na poradenství v povolání; právo na odborný výcvik; právo na ochranu zdraví; právo na sociální zabezpečení; právo na sociální a zdravotní pomoc; právo na uţitek ze sociálních sluţeb; právo tělesně nebo duševně postiţených osob na odborný výcvik, rehabilitaci a nové začlenění do společnosti; právo rodiny na sociální, zákonnou a ekonomickou ochranu; právo matek a dětí na sociální a ekonomickou ochranu; právo na výdělečnou činnost na území jiné smluvní strany; právo migrujících pracovníků a jejich rodin na ochranu a pomoc.

V roce 1988 byl k Evropské sociální chartě přičleněn tzv. Dodatkový protokol, který v několika oblastech rozšířil ochranu sociálních a hospodářských práv. Evropská sociální charta byla znovu novelizována v roce 1991 s cílem zdokonalit kontrolní mechanismy a zvýšit účinnost Charty.

Revidovaná evropská sociální charta

V roce 1996 byla ve Štrasburku podepsána Revidovaná Evropská sociální charta.

Obsahuje všechna práva zakotvená v Evropské sociální chartě, která dále konkretizuje.

Navíc je doplněna o dalších 12 práv:³² právo na stejné příleţitosti a na rovné zacházení v záleţitostech zaměstnání a povolání bez diskriminace na základě pohlaví; právo na informace a konzultace (rozumí se právo pracovníků na informace o ekonomické a finanční situaci podniku, který je zaměstnává); právo na účast při stanovování a zlepšování pracovních podmínek a pracovního prostředí; právo starých osob na sociální ochranu;

právo na ochranu v případech skončení zaměstnání; právo pracovníků na ochranu jejich nároků v případě platební neschopnosti zaměstnavatele; právo na důstojnost v práci; právo pracovníků s povinnostmi k rodině na stejné příleţitosti a rovné zacházení; právo zástupců

31 BRDEK, M.: Trendy v evropské sociální politice, str. 35

32 Klvačová, E., Jírová, H.: Evropská sociální politika, str. 13

pracovníků na ochranu v podniku a na úlevy a vybavení, které jim mají být poskytnuty;

právo na informace a konzultace v procedurách kolektivního uvolňování z nadbytečnosti;

právo na ochranu před chudobou a sociálním vyloučením; právo na bydlení.

3.2 Současná sociální politika EU 3.2.1 Výzvy evropské sociální politiky

Na evropské společnosti mají dalekosáhlé dopady jevy moderní doby. Jedná se především o technologický pokrok, globalizaci a stárnutí obyvatelstva. Evropané mají lepší ţivotní podmínky a nové příleţitosti, k jejichţ vytváření přispívá Evropská Unie tím, ţe podněcuje zaměstnanost a mobilitu. Zároveň se však společnost potýká také s vysokou mírou nezaměstnanosti a sociální izolací jedinců, především dětí a starších lidí, v důsledku nezaměstnanosti či nedostatečného vzdělání. U stárnoucího obyvatelstva se vyskytují civilizační choroby související s blahobytem, jako je stres či obezita. V roce 2008 navíc došlo k celosvětové hospodářské krizi, která dosud přetrvává. Následkem toho došlo k hospodářskému zpomalení, růstu cen potravin a energií a otřesům na finančních trzích.

Tento vývoj nejvíce zasáhl nízkopříjmové skupiny obyvatelstva. Sociální politiky musí být pruţné a na tyto změny reagovat.

Globalizace je současnou hlavní formující silou a ovlivňuje zaměření evropské sociální politiky. V souvislosti s průmyslovou restrukturalizací, kterou zahrnovala Maastrichtská smlouva, se sociální politika soustředila na ochranu zaměstnanosti a na zajištění koncenzu mezi sociálními partnery. V důsledku globalizace je nutné, aby současná sociální agenda zahrnovala více oblastí. Je zapotřebí vyuţívat příleţitostí, které globalizace poskytuje, a zároveň pomáhat těm, kteří jsou globalizací negativně zasaţeni.

Rychle se vyvíjecí technologie mají také značné dopady na společnost. V jejich důsledku dochází ke zvyšování poptávky po kvalifikaci. Narůstá rozdíl v míře nezaměstnanosti mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými. „Průměrná míra nezaměstnanosti mezi pracovníky s nízkou kvalifikací je okolo 10 % ve srovnání se 7 % mezi těmi, kdo mají vyšší střední vzdělání, a 4 % mezi vysokoškolsky vzdělanými

33 zpracováno převáţně dle www.businessinfo.cz - Sociální politika

osobami.“³⁴ Proto jednou z priorit EU je rozvoj kvalifikací a rozvoj udrţitelnějších trhů práce. Důraz je dále kladen na kombinaci flexibility s jistotami, podporu mobility ve vzdělávání, odborné přípravě a inovacích.

Společnost se také potýká s demografickými změnami. Úspěchem je zvýšení střední délky ţivota občanů EU, porodnost však klesá. Tato kombinace má za následek stárnutí evropské populace, které vyţaduje změny v systémech sociálního zabezpečení.

Podle předpokladů by se měla do roku 2050 populace ve věku 15-64 let sníţit o 48 milionů a míra závislosti zdvojnásobit³⁵. Aby byla zajištěna finanční udrţitelnost, prosazuje EU reformu důchodového systému a zdravotnictví.

Mezi další faktory ovlivňující současnou evropskou společnost patří přistěhovalectví, které má pozitivní vliv na zaměstnanost a hospodářský růst. Dá se předpokládat, ţe v důsledku nedostatku pracovních sil v určitých odvětvích stoupne poptávka po přistěhovalcích se specifickou kvalifikací. Členské státy EU budou společně postupovat v úsilí o usnadnění úspěšné integrace.

Další výzvou je změna klimatu, o jehoţ řešení usiluje EU na mezinárodní úrovni.

Nové modely vyuţití energie přinesou nové příleţitosti i sociální dopady. EU můţe podporovat hospodářský rozvoj a tvorbu „zelených pracovních míst“. Pozornost je třeba věnovat nebezpečí „energetické chudoby“.

3.2.2 Strategie Evropa 2020

Rokem 2010 vypršel časový horizont tzv. Lisabonské strategie. Nahradila ji nová dlouhodobá hospodářská strategie, tzv. Strategie Evropa 2020, která byla schválena na zasedání Evropské rady dne 17. června 2010.

Strategie Evropa 2020 je zaloţena na třech vzájemně se posilujících prioritách:³⁶

• Inteligentní růst – rozvíjení ekonomiky zaloţené na znalostech a inovacích.

• Udrţitelný růst – podpora konkurenceschopnější a ekologičtější ekonomiky, která je méně náročná na zdroje.

34 www.businessinfo.cz - Sociální politika, str. 7

35 tamtéţ

36 EVROPSKÁ KOMISE: Sdělení Evropa 2020, str. 5

• Růst podporující začlenění – podpora ekonomiky s vysokou nezaměstnaností, která se bude vyznačovat sociální a územní soudrţností.

V souladu s těmito prioritami bylo přijato pět základních cílů, které jsou měřitelné a určují úroveň, které by mělo být dosaţeno do roku 2020:³⁷

• úsilí o dosaţení 75% zaměstnanosti ţen a muţů ve věku od 20 do 64 let, mimo jiné i prostřednictvím vyšší účasti mladých lidí, starších pracovníků a pracovníků s nízkou kvalifikací, a lepší integrace legálních migrantů;

• zlepšení podmínek pro výzkum a vývoj, zejména s cílem zajistit, aby veřejné a soukromé investice v tomto odvětví dosáhly v úhrnu 3 % HDP; Komise vytvoří ukazatel, který bude vyjadřovat intenzitu výzkumu a vývoje a inovací;

• sníţení emisí skleníkových plynů o 20 % oproti úrovním roku 1990 (nebo dokonce o 30 %, pokud k tomu budou vytvořeny podmínky); zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů v konečné spotřebě energie na 20 %; posun ke zvýšení energetické účinnosti o 20 %;

• zlepšení úrovně vzdělání, zejména snahou sníţit míru předčasného ukončování školní docházky pod 10 % a zvýšit podíl osob ve věku 30-34 let s dokončeným terciárním nebo srovnatelným vzděláním na nejméně 40 %;

• podpora sociálního začlenění, zejména prostřednictvím sniţování chudoby, a to snahou sníţit počet lidí ohroţených chudobou nebo vyloučením nejméně o 20 milionů.

Výše definované cíle představují celoevropské průměry. Jsou proměňovány v národní cíle, které si stanoví kaţdý členský stát individuálně. To umoţní přizpůsobit strategii Evropa 2020 konkrétním podmínkám jednotlivých zemí.

Komise navrhla sedm stěţejních iniciativ, které by měly vést k pokroku v kaţdé z prioritních oblastí:³⁸

• „Inovace v Unii“ – zlepšení rámcových podmínek a přístupu k financování výzkumu a inovací, čímţ by se zajistilo, aby se z inovativních nápadů staly výrobky a sluţby vytvářející růst a pracovní místa.

37 Závěry ze zasedání Evropské rady z 17.6. 2010, příloha č. 1

38 EVROPSKÁ KOMISE: Sdělení Evropa 2020, str. 5-6

• „Mládeţ v pohybu“ – posílení výkonu systémů vzdělávání a usnadnění vstupu mladých lidí na pracovní trh.

• „Digitální program pro Evropu“ – urychlení rozvoje vysokorychlostního internetu a vyuţití jednotného digitálního trhu domácnostmi a podniky.

• „Evropa méně náročná na zdroje“ – podpora oddělení hospodářského růstu od vyuţívání zdrojů, podpora přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku, větší vyuţití obnovitelných zdrojů energie, modernizace odvětví dopravy a podpora energetické účinnosti.

• „Průmyslová politika pro éru globalizace“ – zlepšení podnikatelského prostředí, zejména pro malé a střední podniky, podpora rozvoje silné a udrţitelné průmyslové základny, která by byla konkurenceschopná v celosvětovém měřítku.

• „Program pro nové dovednosti a pracovní místa“ – modernizace pracovních trhů a posílení postavení občanů rozvojem jejich dovedností v průběhu celého ţivota za účelem zvýšení účasti na trhu práce a lepšího vyrovnání nabídky a poptávky na trhu práce, mimo jiné prostřednictvím mobility pracovních sil.

• „Evropská platforma pro boj proti chudobě“ – zajištění sociální a územní soudrţnosti tak, aby výhody vyplývající z růstu a zaměstnanosti byly ve velkém měřítku sdíleny a lidem postiţeným chudobou a sociálním vyloučením bylo umoţněno ţít důstojně a aktivně se zapojovat do společnosti.

Evropa 2020 je zaloţena na dvou pilířích. Prvním je kombinace vytyčených priorit a hlavních cílů. Druhým jsou zprávy o jednotlivých zemích, které mají přispět k rozvíjení strategie členských států s cílem dosáhnout návratu do stavu udrţitelných veřejných financí. Strategie Evropa 2020 zavádí rozhodnější styl řízení. Zodpovědnost za novou strategii nese Evropská rada. Na jarním zasedání provede vyhodnocení celkové makroekonomické situace a pokroku v plnění hlavních cílů strategie na úrovni EU a jednotlivých členských států^. Evropská komise sleduje pokrok v přibliţování se jednotlivým cílům na základě souboru ukazatelů, v lednu předkládá roční analýzu růstu, hodnotí zprávy a programy předkládané členskými státy. Komise členským státům vydává na základě analýzy zpráv o plnění cílů politická doporučení, případně politická upozornění.

Předkládání zpráv v rámci strategie Evropa 2020 a hodnocení Paktu o stabilitě a růstu bude probíhat současně, uvedené nástroje však zůstanou odděleny a integrita Paktu

bude zachována. Povinností členských států bude vţdy v dubnu předloţit dvě zprávy:

programy stability či konvergenční programy a zároveň Národní programy reforem.

Národní programy reforem jsou programovými dokumenty pro naplňování strategie Evropa 2020 a musí obsahovat důleţité informace o situaci a pokroku v plnění cílů strategie. Tyto zprávy jsou součástí nově zavedeného tzv. evropského semestru, jehoţ účelem je zlepšení koordinace hospodářských politik v rámci EU.

4. Sociální modely v rámci EU

4.1 Evropský sociální model

Myšlenka společné evropské sociální politiky se zrodila po druhé světové válce ve snaze vyhnout se sociálním konfliktům mezi evropskými zeměmi. Od té doby můţeme tedy hovořit o evropském modelu sociální politiky, jehoţ vývoj koresponduje s vývojem evropské sociální politiky tak, jak jsem jej popsala v kapitole 3.2. Samotný pojem evropský sociální model (dále jen ESM) se však začal pouţívat aţ na začátku 90. let po podpisu Maastrichtské smlouvy. Tento termín byl poprvé pouţit v Zelené knize o sociální politice z roku 1993 a o rok později v Bílé knize o sociální politice. Byl zde nastíněn normativní soubor společných hodnot, kterými jsou: osobní svoboda, sociální dialog, rovné příleţitosti a solidarita mezi všemi vrstvami společnosti.³⁹

ESM je pojem v současnosti běţně pouţívaný v evropských institucích, ačkoliv většina odborníků se shoduje, ţe dosud nebyla zformulována jeho přesná definice. To je také důvodem, proč je tento výraz předmětem kontroverze a nabízí otázku, zda vůbec jednotný evropský sociální model existuje. Pro ukázku uvedu několik různých charakteristik tohoto výrazu.

Tomeš označuje ESM za „filozofický referenční rámec pro sociální politiku EU“⁴⁰ a za jeho základ povaţuje článek 136 Amsterodamské smlouvy z roku 1997, který vymezuje sociální cíle EU: „… podporu zaměstnanosti, zlepšování životních a pracovních podmínek tak, aby došlo k jejich harmonizaci při zachování tendence k jejich zlepšování, náležitou sociální ochranu, sociální dialog, rozvoj potenciálu pracovních sil s ohledem na trvale vysokou úroveň zaměstnanosti a boj proti vylučování z trhu práce. Za tímto účelem Společenství a členské státy provádějí opatření, která berou v úvahu rozmanitou vnitrostátní praxi, zejména ve smluvních vztazích, jakož i nutnost udržet konkurenceschopnost hospodářství Společenství.“⁴¹

Dle poslance Evropského parlamentu za ODS H. Fajmona má tento termín dva významy. Lze ho chápat jednak jako stávající souhrnnou realitu v jednotlivých členských

39 MEJSTŘÍK, M.; CHYTILOVÁ, J.: European Social model and Growth: where are the Eastern European countries heading for ?, str. 44

40 Tomeš, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str. 102-103

41 tamtéţ