Cíle evropské integrace
Slovo integrace znamená srůstání původně samostatných jednotek v nový celek. V našem textu používáme pojem evropská integrace ve smyslu "vzniku a vývoje Evropských společenství a později Evropské unie". Evropská integrace představuje postupné sbližování některých evropských států, které přesahuje běžnou mezinárodní spolupráci. Počátek funkční evropské integrace proto klademe do období po II. světové válce.
Mluvíme-li o evropské integraci, měli bychom rozlišovat mezi cíli a způsobem, jak vyjednat jejich dosažení. Pokud jde o způsoby vyjednávání, vyvíjely se vedle sebe dva základní. První způsob dával přednost volnějším vazbám mezi vyjednávajícími státy a soustředil se na zahrnutí co největšího počtu účastníků. Tomuto způsobu vyjednávání říkáme mezivládní spolupráce. Příkladem je Evropské sdružení volného obchodu (ESVO, 1960) založené na popud Velké Británie.
Druhý způsob vyjednávání naopak prosazoval těsnější a hlubší propojení členských států. Šlo mu o to, aby se rozhodování např. v ekonomických oblastech přeneslo ze států a jejich vlád do roviny nadnárodních institucí. Označuje se jako nadnárodní spolupráce.
Příkladem je Evropské hospodářské společenství (EHS, 1957), respektive Evropská unie (EU, 1993), založené na popud Francie a Německa.
Cíle evropské integrace se formovaly postupně, lišily se svou naléhavostí a také ochotou zúčastněných států dohodnout se. Na základě vytyčených cílů vznikaly postupně organizace s různými úkoly a směřováním, záběrem i stupněm propojení. Většina cílů se neprojednávala jednotlivě, ale současně s jinými.
V zásadě můžeme hovořit o cílech:
ekonomických,
politických,
vojensko-bezpečnostních.
Jedním z důležitých podnětů poválečné ekonomické spolupráce bylo zničené hospodářství a potřeba jeho rychlé obnovy. Předchůdcem dnešní EU je v tomto směru Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO, 1952), u jehož zrodu stály Francie a Německá spolková republika. ESUO si přálo posilovat národní hospodářství - například modernizací, zlepšováním pracovních podmínek, zlepšováním jakosti. Díky kontrole nejdůležitějších průmyslových odvětví členských států však nabídlo i bezpečnostní záruky. Novinkou z hlediska mezinárodní spolupráce bylo ustavení společných institucí s nadnárodní rozhodovací pravomocí v úzce vymezených oblastech. Vlastní cestou se ubíralo Evropské sdružení volného obchodu (ESVO). Snaha o urovnání pošramocených vztahů mezi národy a státy zase vedla k obnovení přerušeného politického dialogu, přinejmenším v západní demokraticky orientované části kontinentu. Mimo struktury budoucí EU o něj usilovala Rada Evropy (RE, 1949). V návaznosti na ESUO pak rovněž Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii (obě 1957). EHS počítalo s vytvořením celní unie, společné pro oblast zemědělství, dopravy a zahraničního obchodu s koordinací hospodářské politiky a se sbližováním zákonodárství členských zemí. Obava z opakování válečného konfliktu podnítila potřebu trvalejší koalice vojenského charakteru. Mimo strukturu budoucí EU vznikla Severoatlantická aliance (NATO, 1949), socialistický východ Evropy se propojil do Varšavského paktu (1955). Pokus vytvořit vojenskou organizaci na podobném
principu jako ESUO iniciovala rovněž Francie. Ani Evropské obranné společenství (1952), ani jeho transformovaná podoba (Západoevropská unie, 1954) však nedosáhly výraznějšího mezinárodního vlivu.
Konkrétnější představu o důvodech evropské integrace nabízí Amsterdamská smlouva (platná od 1. 5. 1999). Amsterdamská smlouva obsahuje poslední znění všech zakládacích smluv současné Evropské unie. Jednotlivé smlouvy se odlišují datem svého vzniku, obsahují ale podobné zásady a cíle (důvody integrace). Zmíněny jsou většinou ve slavnostním úvodu ke smlouvě (preambule) a dále pak v první části pod označením jako založení, cíle nebo úkoly. Patří mezi ně založení "hlubšího společenství mezi národy", ale také vzájemná solidarita a ochota pomáhat zaostalým regionům, záruka základních lidských práv a svobod.
Smlouvy také určují, že nástrojem velmi těsné spolupráce bude hospodářská unie, jdoucí za rámec zóny volného obchodu (navíc: celní unie, společný trh, hospodářská a měnová unie). S nástupem 90. let se soubor společných aktivit rozšiřuje, a to i mimo hospodářský rámec.
Přibývá politika ochrany životního prostředí a politika rovnosti mezi pohlavími. Současně s tím dochází k zásadnímu přehodnocení zakládacích smluv.
Praktický příklad
Vstupem do Evropské unie Česká republika sledovala politické, ekonomické a vojensko-bezpečnostní cíle. K jasným politickým cílům patřila prestiž členství a posílení mezinárodního postavení, které je důležité vůči třetím, nečlenským státům. Jako plnoprávný člen Evropské unie se ČR může a také účastní všech důležitých jednání, vyjadřuje vlastní stanoviska a diskutuje je s ostatními, což by jako nečlenský stát dělat nemohla. Nepřísluší jí role pouhého pozorovatele, jako je tomu třeba v případě Ruska. Již samotné úsilí vstoupit do Evropské unie a začlenit se tak mezi státy s fungující parlamentní demokracií a tržním hospodářstvím posílilo pozici ČR vůči jejím sousedům a podpořilo rozvíjení vzájemné spolupráce. V tomto ohledu můžeme sledovat utišení sporu o Benešovy dekrety s Německem nebo sporu o jadernou elektrárnu Temelín s Rakouskem.
