Hlavní práce73546_huba02.pdf, 873 kB Stáhnout

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

ZATÍMNÍ OPATŘENÍ V ROZHODOVACÍ PRAXI MEZINÁRODNÍHO SOUDNÍHO DVORA

Obor: Mezinárodní studia – diplomacie

2020/2021

Autor: Andrea Hubáčková

Vedoucí práce: JUDr. Ing. Zuzana Trávníčková, Ph.D.

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a řádně vyznačila všechny citace z pramenů.

Praha ……… ………

Andrea Hubáčková

PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Ing. Zuzaně Trávníčkové, Ph.D. za cenné rady a připomínky, za trpělivost a za vstřícný přístup při zpracování této práce.

4

OBSAH

OBSAH ... 4

SEZNAM ZKRATEK ... 5

SEZNAM TABULEK ... 5

Úvod ... 6

1 Institut zatímních opatření ... 9

1.1 Mezinárodní soudní dvůr ... 9

1.2 Zakotvení institutu zatímních opatření ... 10

1.3 Účel zatímních opatření ... 11

1.4 Úspěšnost zatímních opatření ... 12

2 Právní úprava zatímních opatření ... 14

2.1 Statut MSD ... 14

2.2 Jednací řád MSD ... 14

2.3 Podmínky a řízení... 15

3 Zatímní opatření v praxi ... 18

3.1 Případy, ve kterých MSD přidal speciální požadavek či povinnost ... 22

3.2 Případy, ve kterých byla podstatná část žádosti vynechána ... 27

Závěr ... 37

ZDROJE ... 39

5

SEZNAM ZKRATEK

MSD, Soud Mezinárodní soudní dvůr

OSN Organizace spojených národů

SAE Spojené arabské emiráty

CERD International convention on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination

VÚDS Vídeňská úmluva o diplomatických stycích

SEZNAM TABULEK

Tabulka 1 Přehled případů

Tabulka 2 Žádost Íránu a zatímní opatření Tabulka 3 Žádost Kamerunu a zatímní opatření Tabulka 4 Žádost Konga a zatímní opatření Tabulka 5 Žádost Kostariky a zatímní opatření Tabulka 6 Žádost Kataru a zatímní opatření

Tabulka 7 Žádost Bosny a Hercegoviny a zatímní opatření

6

Úvod

Již po konci první světové války se zrodila myšlenka na propojení všech států světa mezinárodní organizací, jež by dohlížela na jejich pokojné soužití a mezinárodní mír. Touto organizací se v roce 1919 stala Společnost národů a spolu s jejím založením došlo i ke zřízení mezinárodního soudu neboli Stálého dvora soudní spravedlnosti, jakožto orgánu zaštiťujícího dohled nad dodržováním mezinárodních norem a trestání zločinů. Meziválečné období a druhá světová válka však ukázaly křehkost této společnosti a nutnost její revize. V roce 1945 tak vzniká Organizace spojených národů (známá pod zkratkou OSN) a na místo bývalého soudu nastupuje Mezinárodní soudní dvůr (dále jen „Soud“ či „MSD“).¹

Mezinárodní soudní dvůr lze považovat za nejvyšší justiční orgán mezinárodního společenství a hlavní soudní orgán OSN. Svou roli přebral od svého předchůdce, bdí nad dodržováním mezinárodních smluv a snaží se udržet mír ve všech oblastech světa. Mezi jeho úkoly patří i povinnost zabránit válečným konfliktům a případným vypuknuvším konfliktům najít řešení mírovou cestou. Nedílnou součástí jeho činnosti je též ochrana a dohled nad respektováním lidských práv, jeho agenda kromě toho zahrnuje všechny myslitelné odvětví práva od práva námořního až po právo diplomatické. Jeho rozhodnutí jsou konečná, odvolání proti nim není možné, přípustné je pouze ve výjimečných případech, a to v podobě přezkumu. K tomu, aby mohl MSD jemu svěřené funkce vykonávat, mu byly jakožto jedné z mnoha justičních institucí svěřeny obdobné pravomoci a procesní prostředky jako ostatním mezinárodním soudům. Jednotlivé strany řízení pak disponují taktéž podobnými právy jako u jiných soudů. Jsou jimi například možnost písemného a ústního jednání, předběžná námitka, protinárok či zatímní opatření.

Všechny tyto pravomoci a pravidla upravují dva stěžejní právní dokumenty, kterými jsou Statut MSD a Jednací řád MSD.

Právě Jednací řád MSD je pro tuto práci klíčový, jelikož jsou v něm upraveny procesní instituty Soudu. Jedním z těchto institutů jsou i zatímní opatření, v české procesní praxi známá pod pojmem předběžná opatření. Zatímní opatření jsou nástrojem hojně využívaným nejen v mezinárodním právu, nýbrž i v právu vnitrostátním. Hlavní úlohou zatímních opatření je upravit poměry během probíhajícího soudního řízení do té doby, dokud není v dané věci vydán konečný rozsudek. Praxe je taková, že se obvykle

1 ŠTURMA, P., ČEPELKA, Č. Mezinárodní právo veřejné. Praha: C.H.Beck, 2008, 584 s. ISBN

9788074007217.

7

zahájí řízení na návrh, v jehož průběhu je každá ze stran oprávněna podat žádost na vydání zatímních opatření. V žádosti vždy strany navrhují konkrétní znění a podobu zatímních opatření. O vydání opatření se většinou žádá v případech, kdy by mohlo ještě před koncem řízení dojít k trvalé a nenávratné újmě, závažnému ohrožení práv a kdy existuje bezprostřední hrozba. Soudu doručené žádosti jsou vždy podrobeny přezkumu, jelikož vydání zatímních opatření je vázáno na splnění určitých podmínek. Ačkoliv žadatelé v žádosti vždy uvádí návrh znění opatření, nemusí jim MSD vyhovět. Tuto možnost dává MSD jeden z článků Jednacího řádu, který obsahuje ustanovení, že MSD může vydat zatímní opatření zcela či částečně odlišná od požadovaných. Soud tím pádem může sám určit, v jaké podobě opatření vydá a do jaké míry žadatelům vyhoví. Nutno dodat, že Soud na tuto možnost pamatuje a často ji ve své rozhodovací praxi využívá.

Tato práce pracuje s případy, ve kterých MSD využil své možnosti odklonění se od žádosti a znění zatímních opatření poupravil. Hlavním cílem je na základě analýzy jednotlivých případů zodpovědět otázku, do jaké míry se žádosti liší od konečného znění opatření vydaných Soudem a zda jsou konečná opatření mírnější či přísnější než požadované návrhy. Na práci by mohla navázat hlubší analýza vývoje přístupu stran k žádostem, jelikož se s každou žádostí učí a požadavky přizpůsobují stále se vyvíjející rozhodovací praxi Soudu.

Práce je členěna do tří kapitol, jenž na sebe logicky navazují. První kapitola, rozdělená do čtyř samostatných podkapitol, seznamuje s praxí a historií MSD a dále s institutem zatímních opatření, s jejich účelem, významem a úspěšností žadatelů.

Pozornost se v této kapitole upírá k opatřením na mezinárodní úrovni, konkrétně v praxi Mezinárodního soudního dvora.

Na kapitolu jedna navazuje druhá kapitola, v níž jsou ve dvou podkapitolách představeny základní právní dokumenty důležité pro fungování Soudu a upravující zatímní opatření. Jelikož se jedná o opatření nejen závazná, ale také je možno díky nim i ukládat povinnosti, musí být právní úprava přesně vymezená a dostatečně srozumitelná.

Kapitola se věnuje právním dokumentům, ve kterých lze danou úpravu nalézt a ze kterých lze nejlépe poznat jejich charakter a přínos pro mezinárodní právo, konkrétně se jedná o Statut MSD a Jednací řád MSD. Ve třetí podkapitole jsou rozebrány podmínky, jejichž splnění podmiňuje vydání zatímních opatření, a charakter řízení týkající se zatímních opatření, které se odlišuje od ostatních svým rychlým průběhem.

8

Poslední kapitola práce je rozdělena na dvě podkapitoly věnující se konkrétním případům, u nichž je podobnost žádosti a konečného rozhodnutí nízká. V první podkapitole autor analyzuje případy, ve kterých došlo ze strany Soudu k přidání nějakého významného či nečekaného bodu do konečných zatímních opatření. Druhá podkapitola rozebírá případy, v nichž naopak Soud určité požadavky ze žádosti vypustil a nevěnoval jim pozornost, nebo jejich konečnou podobu zobecnil na rozdíl od jasně formulovaných požadavků.

9

1 Institut zatímních opatření 1.1 Mezinárodní soudní dvůr

Důležitým orgánem v oblasti mezinárodního práva, dozorcem jeho správné aplikace a soudcem v případě právních sporů je Mezinárodní soudní dvůr. MSD má své právní zakotvení ve Statutu MSD, který byl sjednán a vstoupil v platnost společně s Chartou OSN v roce 1945. Další právní základ pro fungování MSD pak položil Jednací řád MSD, na nějž odkazuje článek 30 Statutu MSD, jenž rozšiřuje a doplňuje obecná ustanovení ze Statutu. Vnitřní organizaci MSD tvoří 15 soudců volených na 9 let z řad morálně a odborně způsobilých osob, které navrhují národní skupiny Stálého rozhodčího soudu. Klíčovou podmínkou pro jejich zvolení je, aby byl každý soudce z jiné země.

Práce soudců spočívá v pravidelných zasedáních a v rozhodování případů Soudu předložených, kvórum tvoří 9 soudců, v některých případech je možno utvořit i méně početné senáty.²

MSD vystupuje především tehdy, vyvstane-li v mezinárodním prostředí nějaký právní problém, v takové situaci je nezbytné, aby MSD disponoval příslušností daný problém rozhodnout. Právě tuto příslušnost obecně upravuje článek 36 Statutu, dle kterého se „Příslušnost Dvora se vztahuje na všechny spory, které naň strany vznesou, a na všechny otázky zvlášť předvídané Chartou Organizace spojených národů, v platných smlouvách a úmluvách.“³ Příslušností se práce zabývá detailněji v následujících kapitolách, zde je zmíněna pro pochopení mechanismu Soudu.

Samotné řízení před MSD se zahajuje buď podáním písemné žaloby, nebo oznámením dohody o předložení sporu (typicky ji státy sepisují při navázání vzájemných styků pro případ budoucích konfliktů). K MSD se mohou obracet pouze státy, nikoliv jednotlivci či skupiny osob, proto jsou vždy dále v práci jako strany sporu zmiňovány pouze státy. Soud pak jednotlivé případy posuzuje dle platného mezinárodního práva s použitím pramenů, jenž vyjmenovává článek 38 Statutu MSD. Jednání před Soudem se dělí na část ústní a písemnou, počet soudců nutných k rozhodnutí ve věci upravuje Statut MSD v článcích 55-64. Pravomocná rozhodnutí MSD se nazývají rozsudky. Proti konečným rozsudkům nelze podat žádný opravný prostředek, přípustná je jedině revize

2 GIORGETTI, G. The rules, practice, and jurisprudence of international courts and tribunals. Brill, 2012,

644 s. ISBN 9789004194823.

3Statut Mezinárodního soudního dvora. In: International Court of Justice [online]. International Court of Justice [cit. 17.2.2021]. Dostupné z: https://www.icj-cij.org/en/statute.

10

rozhodnutí či obnova řízení, a to pouze v případech, kdy vyjdou najevo nové skutečnosti, jež nebyly známy během řízení. Žádost o revizi pak musí strany sporu podat nejpozději do 6 měsíců poté, co nová skutečnost vyšla najevo. Tohoto institutu nicméně strany využívají v malé míře, za celou dobu působnosti MSD mu byly předloženy pouze 3 žádosti o revizi.⁴

1.2 Zakotvení institutu zatímních opatření

V jednacím řádu předchůdce MSD byla, a doposud zůstala ukotvena v článku 41, pravomoc pro vydávání vhodných zatímních opatření s přihlédnutím k situaci. Během působení Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti přijal tento celkem 5 žádostí o vydání zatímních opatření, ve 3 žádost odmítnul a ve 2 vyhověl. MSD se za dobu své působnosti prozatím setkal s 50 žádostmi.⁵

Žádost o zatímní opatření bývá ve většině případů vznesena jednou ze sporných stran. Nutno zmínit, že MSD není povinen čekat na doručení žádosti, naopak má pravomoc je sám navrhnout. Tuto možnost mu dává článek 75 odstavec 1 Jednacího řádu, který jasně uvádí, že MSD má právo kdykoliv během řízení proprio motu prozkoumat, zda okolnosti případu vyžadují vydání zatímních opatření. Z tohoto znění je tedy patrno, že aktivně legitimovány nejsou pouze státy, nýbrž i MSD, vystupující jakožto instituce dohlížející na spravedlnost a pokojné řešení sporů, ovšem pouze tehdy, pokud to uzná za vhodné a okolnosti si opatření vyžadují.

Relativně novým znakem zatímních opatření je jejich závaznost, která vyplynula v roce 2001 z případu LaGrand (Německo proti USA). MSD v tomto případě vyhověl německé žádosti a vydal zatímní opatření, v nichž nařídil USA nevykonat popravu pana Waltera LaGrand do té doby, dokud nepadne ve věci pravomocné rozhodnutí, zároveň uložil USA povinnost předat rozhodnutí guvernérovi státu Arizona. USA nicméně znění zatímních opatření nerespektovaly a rozhodnutí nepředaly, ve své argumentaci pak odkazovaly na znění článku 41 Statutu MSD, ze kterého nebyl závazný efekt patrný. Dále odkazovaly i na rozličné anglické a francouzské znění Statutu MSD. Později pak MSD ve svém rozsudku upřesnil, vědom si odlišnosti znění, že upřednostňuje výklad, který

4JANKUV, J., LANTAJOVÁ, D., ŠMID, M., BLAŠKOVIČ, K. Medzinárodné právo veřejné. Prvá časť.

Plzeň: Aleš Čeněk, 2015, 319 s. ISBN 9788073805593.

5 QUINTANA, J. J. Litigation at the International Court of Justice: Practice and Procedure. Brill, 2015,

1364 s. ISBN 9789004297500.

11

jasně vyzdvihuje jeho funkci v mezinárodním prostředí – řešit spory smírnou cestou a předcházet porušování práv. Na základě tohoto argumentu dospěl k tomu, že tuto funkci bude nejlépe vykonávat tehdy, budou-li mít zatímní opatření závazný účinek.⁶ Tento případ se tak stal zlomem v praxi MSD, od této chvíle se na nedodržení zatímních opatření hledí jako na porušení mezinárodního práva zakládajícího odpovědnost a institut zatímních opatření posílil své postavení.

Vzhledem k závaznému charakteru zatímních opatření je MSD povinen důsledně hlídat jejich přijetí. Aby mohl tuto činnost efektivně vykonávat, přijal MSD v roce 2020 novou úpravu týkající se dohledu nad implementací a dodržováním zatímních opatření.

Nový systém byl představen v článku 11 doplňujícím právní dokument zvaný Resolution concerning the Internal Judicial Practice of the Court (text pochází z 12. dubna 1976 a slouží k bližší úpravě činnosti Soudu). Od konce roku 2020 tak MSD musí v každém případě, ve kterém se rozhodne pro vydání zatímních opatření, ustavit tzv. ad hoc komisi složenou ze 3 soudců, jejíž hlavní náplní je asistence MSD při kontrole zavádění opatření.

Její činnost spočívá v přezkumu informací od států a případné připomínkování a návrhy MSD.⁷

1.3 Účel zatímních opatření

Statut MSD zmocňuje MSD k vydávání zatímních opatření za účelem ochrany práv a zájmů v případech pendente lite, tedy těch případů, ve kterých soud dosud nevydal konečný rozsudek.⁸ Ochranu musí MSD vždy poskytnout úměrně oběma stranám, aby nebyla jedna znevýhodněna. Jedním z dalších účelů zatímních opatření je jaksi zakonzervovat situaci v případě, že by mohlo dojít k jejímu zhoršení. Důvodem bývá délka samotného řízení, kdy by mohlo před vydáním pravomocného rozsudku dojít ke změně okolností. Během této doby jsou státy vázány zachovat status quo, nicméně se této podmínky v některých případech dá stěží držet (například v případu Passage through the Great Belt, Finsko proti Dánsku, který se týkal stavby mostu přes Velký Belt, kde ve

6 TAMS, J. CH. LaGrand Case (Germany v. USA). University of Glasgow, 2009. Dostupné z:

https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1413893.

7 PATARROYO, P. Monitoring provisional measures at the ICJ: the recent amendment to the Internal

Judicial Practice. EJIL:TALK! Blog of the European Journal of International Law. [online] 2021.

Dostupné z: https://www.ejiltalk.org/monitoring-provisional-measures-at-the-international-court-of- justice-the-recent-amendment-to-the-internal-judicial-practice/

8 ZIMMERMAN, A., TOMUSCHAT, CH., OELLERS-FRAHM, K. The Statute of International Court of

Justice: a commentary. 1st pub. Oxford: Oxford University Press, 2006, 1575 s. ISBN 0199261776.

12

své žádosti požadovalo Finsko po Dánsku zastavení a zdržení se stavby mostu do doby vydání rozsudku) a MSD pak musí pečlivě zvážit, v jakém znění zatímní opatření vydá a zda vůbec.⁹ Skrze zatímní opatření MSD reguluje případné tenze mezi stranami a zajišťuje nerušený výkon jejich práv.¹⁰

1.4 Úspěšnost zatímních opatření

MSD působí v mezinárodním prostředí již 76 let, za tuto dobu mu bylo předloženo celkem 178 případů a sporů, přičemž v 50 případech přijal i žádost o vydání zatímních opatření. Vydání zatímních opatření není automatické a vždy je potřeba řádně prozkoumat situaci a splnit veškeré podmínky, o kterých bude pojednáno v následující kapitole. Ke splnění podmínek nedojde vždy, a proto musí MSD některé žádosti zamítnout. Z 50 doručených žádostí jich MSD zamítl celkem 20. K prvnímu odmítnutí došlo v případě sporu Interhandel (Švýcarsko proti USA). Švýcarsko podalo svou žádost v říjnu roku 1957, MSD téhož roku o dva týdny později žádost zamítl. Argumentoval především tím, že nebylo potřeba zatímní opatření vydat a situace jejich vydání nevyžadovala.¹¹ Další odmítnutí přišlo v roce 1976 v případě Aegean Sea Continental Shelf (Řecko proti Turecku). MSD zde své odmítavé stanovisko podložil tím, že současné podmínky nebyly takové, aby mohl uplatnit své pravomoci dle článku 41. Tento argument se později objevil i v dalších neúspěšných případech a bývá nejčastějším důvodem pro odmítnutí žádosti.

Kromě kategorie neúspěšných/zamítnutých žádostí lze v praxi MSD nalézt ještě další dvě. Do jedné kategorie se řadí případy, kdy MSD zatímní opatření vydal, jejich znění však pozměnil, upravil či doplnil, a strany tak byly uspokojeny jen zčásti.

V takových případech je nasnadě otázka, zda státy mohou takový výsledek pokládat za úspěšný, pokud jim soud např. udělí povinnosti navíc.

Do třetí kategorie pak spadají případy, kdy MSD žádosti vyhověl a přijal její znění bez zásadních změn, tj. kdy nařídil vydat zatímní opatření v souladu se zněním, jenž státy formulovaly ve své žádosti, a to pouze s minimální úpravou. Takové případy ovšem tvoří

9 Passage through the Great Belt (Finsko v. Dánsko), Provisional Measures, Order of 29 July 1991, ICJ Reports 1991, p. 12.

10 KOLB, R. The Elgar Companion to The International Court of Justice. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Ltd, 2016, 496 s. ISBN 9781786430212.

11 Interhandel Case (Switzerland v. USA), Provisional Measures, Order of 24 October 1957, ICJ Reports

1957, p. 105.

13

výjimky, z 50 doručených žádostí se podařilo takto úplně uspět pouze několika. Mezi nimi například Fisheries Jurisdiction (Velká Británie v. Island), Vienna Convention on Consular Relations (Paraguay v. USA) nebo Nuclear Tests (Austrálie v. Francie) (Nový Zéland v. Francie), který je blíže rozebrán ve třetí kapitole. ¹²

12 GAJA, G., STOUTENBURG, J. G. Enhancing the Rule of Law Through the International Court of

Justice. Brill, 2014, 180 s. ISBN 9789004273191.

14

2 Právní úprava zatímních opatření 2.1 Statut MSD

Statut MSD, jenž tvoří nedílnou součást Charty OSN, sestává ze 70 článků členěných do pěti kapitol. Pro účely této práce je nejpodstatnější článek číslo 41 a jeho dva odstavce. Odstavec 1 má následující znění: „Má-li Dvůr za to, že okolnosti toho vyžadují, je oprávněn určit zatímní opatření, jež je třeba učinit k zachování práv každé strany.“¹³ Jak vyplývá ze znění článku, Statut uděluje MSD možnost vydat a nařídit v případech, kde je to potřeba, zatímní opatření. Zároveň článek odkazuje na okolnosti, které musí být takového charakteru, že vydání opatření vyžadují. Tato poněkud abstraktní a neurčitá formulace hraje klíčovou roli. Pod pojmem okolnosti si totiž lze představit především podmínky, o nichž pojednává podkapitola 2.3, a ostatní prerekvizity, bez jejichž splnění by nebylo možno s opatřeními pracovat.

Odstavec 2 článku 41 zní: „Než bude přijato konečné rozhodnutí, dá se o určených opatřeních ihned zpráva stranám a Radě bezpečnosti.“ Dle tohoto odstavce má MSD oznamovací povinnost uvědomit všechny zainteresované strany a osoby ve věci. Na základě druhé části článku 41 vstupuje do procesu zatímních opatření i výkonný orgán OSN. Rada bezpečnosti se stará o zajištění míru a bezpečnosti v mezinárodních vztazích, její úloha v tomto případě je tedy zřejmá. Zmíněny jsou též strany, kterými se rozumí státy, jichž se opatření týkají.¹⁴

2.2 Jednací řád MSD

Na základě článku 30 Statutu MSD je MSD oprávněný k vytvoření vlastních procedurálních pravidel, která tvoří MSD přejal Jednací řád od svého předchůdce v roce 1946. Převzatá úprava vyžadovala revizi, na níž MSD pracoval po více než 10 let a nově zrevidovaný Jednací řád vyšel oficiálně 14. dubna 1978, po dlouholeté práci a bádání expertů. Jednací řád MSD slouží zejména k zajištění vnitřní organizace Soudu, upravuje jeho fungování a obecně představuje vnitřní předpisy pro fungování (v angličtině Rules of Court). Celý dokument se skládá ze 109 článků, zatímním opatřením se věnuje Sekce D, Incidenční řízení, podsekce 1. Prozatímní ochrana, články 73-78.

13 Statut Mezinárodního soudního dvora. In: International Court of Justice [online]. International Court of

Justice [cit. 15.3.2021]. Dostupné z: https://www.icj-cij.org/en/statute.

14 ZIMMERMAN, A., TOMUSCHAT, CH., OELLERS-FRAHM, K. The Statute of International Court of

Justice: a commentary. 1st pub. Oxford: Oxford University Press, 2006, 1575 s. ISBN 0199261776.

15

Znění odstavce 1 článku 73 zmocňuje strany řízení k tomu, aby kdykoliv během řízení podaly písemnou žádost o vydání zatímních opatření. Odstavec 2 pak již konkrétně cílí na náležitosti takové žádosti, jenž musí přesně specifikovat důvody podání a navrhované znění opatření. Kopie žádosti musí být navíc předána druhé straně.

Následující článek 74 přiznává všem žádostem největší prioritu a zakotvuje povinnost svolat soudce k zasedání, i kdyby zrovna nezasedali, zároveň zavazuje předsedu MSD k oznámení pevných dat pro ústní jednání.

Navazující článek 75 je pro tuto práci nejpodstatnější. Odstavec 1 zakotvuje možnost tzv. proprio motu přezkoumání pro MSD. Odstavec 2 tohoto článku zní: When a request for provisional measures has been made, the Court may indicate measures that are in whole or in part other than those requested, or that ought to be taken or complied with by the party which has itself made the request.“¹⁵ Na základě tohoto odstavce může MSD konečnou podobu zatímních opatření upravit zcela odlišně, či v souladu se žádostí.

Eventuální podání žádosti nové po neúspěchu první na základě nových faktů pak stanovuje odstavec 3.

Ustanovení navazujícího článku 76 dovoluje MSD odvolat či pozměnit rozhodnutí týkající se zatímních opatření v případě, že se podstatným způsobem změnila situace a okolnosti. Na základě článku 77 pak musí MSD veškerá rozhodnutí učiněná v souladu s předchozími články komunikovat generálnímu tajemníkovi OSN. Úpravu věnující se zatímním opatřením uzavírá článek 78, díky kterému má MSD právo na informace týkající se implementace zatímních opatření.¹⁶

2.3 Podmínky a řízení

Jak již bylo zmíněno v úvodu této kapitoly, představují zatímní opatření důležitý procesněprávní institut. Právě kvůli této povaze Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti vypracoval a MSD dále rozpracoval a upravil v průběhu rozhodovací praxe seznam podmínek, které musí být naplněny, aby bylo možno zatímní opatření nařídit. Podmínky fungují jako jakési síto, které doručené žádosti třídí, nesplnění jedné z podmínek znamená nemožnost zatímní opatření nařídit. Byť může tato praxe na první pohled působit přísně, je těchto přísných pravidel třeba, jelikož nutí státy žádající o vydání opatření důkladně

15 Jednací řád Mezinárodního soudního dvora. In: International Court of Justice [online]. International

Court of Justice [cit. 17.11.2020]. Dostupné z: https://www.icj-cij.org/en/rules.

16 Ibid.

16

promyslet svou argumentaci, veškeré argumenty podložit věrohodnými důkazy a pořádně se nad případem a situací zamyslet. Pojmenování a detailnější popis jednotlivých požadavků se v literárních pramenech různí, všechny se ale shodují na jejich základním vymezení a úloze každého z nich.

Prvním z těchto požadavků je tzv. prima facie jurisdikce neboli primární příslušnost soudu. Na základě této podmínky MSD zjišťuje, zda je právě on příslušný danou věc projednávat. Otázka jurisdikce odpadá v případě, kdy obě strany přijaly Statut MSD či jeho jurisdikci na základě článku 35 odst. 1 Statutu „Přístup ke Dvoru mají státy, které jsou stranami zúčastněnými na tomto statutu.“¹⁷ Problém ovšem může nastat v případě, že řízení zahájí jedna strana a druhá jurisdikci MSD zpochybní. V takovém momentě musí MSD přezkoumat, zda jurisdikcí nutnou pro vedení sporu disponuje.¹⁸ Prima facie jurisdikce se dokazuje pomocí např. sporných doložek (státy si dopředu určí, že budoucí spory budou řešit před MSD) či přes ustanovení v mezinárodních smlouvách, které ve svých ustanoveních jurisdikci stanoví. Podmínka je splněna tehdy, dojde-li MSD k závěru, že je v dané věci příslušný.

Další podmínka již plně souvisí s účelem zatímních opatření a je jí ochrana před vznikem nenapravitelné újmy. Zatímní opatření by mělo být vydáno v případě, kdy existuje byť jen sebemenší možnost nenapravitelného poškození či předpojatosti. U této podmínky musí strana požadující zatímní opatření prokázat, že takové riziko bezprostředně hrozí. Příkladem budiž případ Avena and other Mexican Nationals (Mexiko v USA), ve kterém by bez nařízení zatímních opatření došlo k popravě 3 Mexičanů ještě před vydáním konečného rozsudku.¹⁹

Navazující podmínka je s druhou úzce propojena, jedná se o požadavek naléhavosti. Podmínka naléhavosti má dvě roviny, a to procesní a hmotnou. Hmotná stránka naléhavosti se vztahuje k poškození práv, ke kterému by mohlo dojít před vydáním rozsudku v důsledku nežádoucího chování. Její procesní aspekt souvisí s délkou a rychlostí řízení, kdy se klade důraz na co nejrychlejší průběh bez protahování.

17 Ibid.

18ROSENNE, S. Provisional measures in international law: the International Court of Justice and the International Tribunal for the Law of the Sea. New York: Oxford University Press, 2005, 241 s.

ISBN0199268061.

19 TANGKIRIPHIMARN, A. Indication of provisional measures amidst the interpretation of judgments in

the international court of justice. Thammasat Business Law Journal. 2019, č. 9, s. 358-404. ISSN 2672- 9072. Dostupné také z: https://so05.tci-thaijo.org/index.php/TBLJ/article/view/163442/155937.

17

Od roku 2009 přibyl k výše zmíněným třem podmínkám nový požadavek, jenž ovšem doposud nemá přesně vymezenou definici a jeho použití je trochu problematické.

Tímto požadavkem se stala tzv. plausibility neboli pravděpodobnost práv. MSD se v tomto případě nezabývá tím, zda právní nároky ochrany existují, ale zda jsou hodnověrné či zřejmě hodné ochrany, jak vyplývá z rozhodnutí v případě Application of the International Convention on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination (Katar v SAE).²⁰

Na podmínku plausibility navazuje další požadavek, který je s ní propojen, a to dostatečně silné spojení. MSD zde zkoumá, zda existuje dostatečně silné spojení mezi právy vyžadujícími ochranu, požadovanými opatřeními a předmětem řízení. Ačkoliv byla podmínka nově zavedena až v roce 2009, pracovalo se termínem plausibility již v dřívějších případech. Přelomovým v jejím užívání byl až případ Questions relating to the Obligation to Prosecute or Extradite (Belgie v Senegal). ²¹

Samotné řízení o zatímních opatření má absolutní prioritu před všemi ostatními případy a jednáními, kterými se MSD v daném období zabývá. Tato formulace je zakotvena v Pravidlech MSD v článku 74 odstavci 1 a má následující znění: „pokud MSD v době, kdy mu je stranami doručena žádost, nezasedá, měl by být za účelem projednání žádosti neprodleně svolán.“²² Zatímní opatření jsou prostředkem s největší prioritou, v důsledku toho má řízení o jejich vydání pouze ústní část, aby nebylo zbytečně dlouhé a rozhodnutí padlo co nejdříve, ideálně v rámci několika týdnů či dokonce dnů.²³

20 LANDO, M. Plausibility in the Provisional Measures Jurisprudence of the International Court of Justice.

Leiden Journal of International law. 2018, r. 31, č. 3, s. 641-668. ISSN 0922-1565.

21MARCHUK, I. Application of the International Convention for the Suppression of the Financing of Terrorism and of the CERD. Melbourne Journal of International Law, 2017. Dostupné z:

https://law.unimelb.edu.au/__data/assets/pdf_file/0005/2613299/182-Marchuk-Advance-Copy.pdf

22 Jednací řád Mezinárodního soudního dvora. In: International Court of Justice [online]. International Court of Justice [cit. 17.11.2020]. Dostupné z: https://www.icj-cij.org/en/rules.

23QUINTANA, J. J. Litigation at the International Court of Justice: Practice and Procedure. Brill, 2015, 1364 s. ISBN 9789004297500.

18

3 Zatímní opatření v praxi

Při rozhodování o zatímních opatřeních má MSD několik možností určení jejich konečné podoby. Žádosti může buď zamítnout, vyhovět jim s modifikacemi (vynechání či přidání požadavku, mírnější či přísnější opatření), nebo vyhovět zcela s detailními úpravami. Pro utvoření představy o úspěšných žádostech a o tom, jak vypadá mírná modifikace zatímních opatření, byly vybrány následující dva případy.

Nuclear Tests (Austrálie v. Francie) (Nový Zéland v. Francie)

V roce 1973 Francie oznámila plánované testování nových jaderných zbraní v oblasti jižního Pacifiku v blízkosti Austrálie a Nového Zélandu. Tyto dvě země se okamžitě proti francouzskému prohlášení ohradily a podaly věc k projednání MSD s tím, že je velká pravděpodobnost dopadu radioaktivních částí a útržků zbraní na jejich území.

Měsíc na to podaly oba žalující státy žádost o vydání zatímních opatření. Ve své žádosti požadovala Austrálie následující: „Předběžná opatření by měla znít tak, že francouzská vláda upustí od dalších atmosférických jaderných zkoušek až do rozsudku MSD.“²⁴ Obdobné znění měla i žádost Nového Zélandu: „Předběžnými opatřeními by mělo být, aby francouzská vláda upustila od dalších atmosférických jaderných zkoušek až do rozsudku MSD.“²⁵ Jak Austrálie, tak Nový Zéland měly stejný požadavek na neohrožování oblasti v Pacifiku.

MSD se oběma žádostmi zabýval, ani jednu neodmítl pro nesplnění požadavků a v obou případech vydal stejné rozhodnutí (odlišovalo se jen názvem země, jíž bylo určeno): „Vlády Austrálie a Francie by měly zajistit, že nebudou podniknuty žádné kroky, které by mohly zhoršit nebo rozšířit spor předložený MSD nebo poškodit práva druhé strany, a zejména by se francouzská vláda měla vyhnout jaderným zkouškám způsobujícím uložení radioaktivního odpadu na australské území.“²⁶ Jak z rozhodnutí vyplývá, vyhověl MSD žádostem v plném rozsahu. Za pozornost stojí formulace, kterou vložil na začátek svého rozhodnutí, a v níž zavazuje dané státy k chování nezhoršujícímu aktuální situaci. Tuto povinnost ukládá MSD ve svých rozhodnutích často, aniž by ji státy

24 Nuclear tests (Australia v. France), Interim Protection, Order of 22 June 1973, ICJ Reports 1973, p. 99.

para. 1.

25 Nuclear tests (New Zealand v. France), Interim Protection, Order of 22 June 1973, ICJ Reports 1973, p.

135. para. 1.

26 Nuclear tests (Australia v. France), Interim Protection, Order of 22 June 1973, ICJ Reports 1973, p. 99.

para. 35.

19

samy navrhovaly. V průběhu času a díky zkušenostem jiných navrhovatelů ovšem lze pozorovat trend, kdy státy přidávají tento požadavek samy. Zůstává otázkou, zda je tuto povinnost potřeba dodávat, jelikož se pracuje s premisou, že státy se po celou dobu řízení snaží o zachování okolností a dosavadního stavu.

Vienna Convention on Consular Relations (Paraguay v. USA)

V případě týkajícím se porušení Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích (dále jen „VÚDS“), projednávaným před soudem na konci 90. let 20. století, obvinila Paraguay USA z nedodržení závazku plynoucího z VÚDS. Jádrem sporu bylo zatčení paraguayského občana A. F. Brearda a jeho odsouzení k trestu smrti v rozporu s ustanovením VÚDS. Pan Breard využil svého práva a požadoval, aby americké orgány neprodleně informovaly konzulární úřady jeho země. Dle úmluvy tím USA vznikla na základě vznesené žádosti v souladu s článkem 36 odst. 1 písm. b) povinnost o zatčení příslušné konzulární úřady Paraguaye obeznámit a umožnit jim zajištění náležejících práv, v tomto případě právo na spravedlivý proces a možnost se k obvinění vyjádřit.

Velvyslanec Paraguaye pak záhy po zahájení řízení před MSD podal žádost o vydání zatímních opatření, ve které požadoval následující „Vláda USA přijme opatření nezbytná k zajištění toho, že pan Breard nebude popraven; bude informovat MSD o přijatých opatřeních a o jejich výsledcích; nepřijme žádné opatření, která by mohla poškodit práva Paraguaye.“²⁷ Hlavním cílem žádosti bylo předejít popravě pana Brearda před vydáním konečného rozhodnutí ve věci.

Ihned po doručení se MSD žádostí zabýval a po 6 dnech vydal ve věci následující rozhodnutí: „USA by měla přijmout veškerá opatření zajišťující, že pan Breard nebude popraven až do konečného rozhodnutí v tomto řízení, a budou informovat MSD o všech opatřeních přijatých k provedení tohoto nařízení.“²⁸Již z rychlosti projednávání je patrná přednostní pozice zatímních opatření, které v tomto případě souvisí s možným ohrožením lidského života. Co se samotného znění nařízených opatření týče, v tomto případě se MSD držel žádosti a požadavkům Paraguaye vyhověl, konečné znění pouze přeformuloval a stylisticky poupravil.

27 Vienna Convention on Consular Relations (Paraguay v. USA), Provisional Measures, Order of 9 April

1998, ICJ Reports 1998, p. 248. para. 9.

28 Ibid., para. 41.

20

Takové případy ovšem nejsou obvyklé, v praxi se často objevují znatelnější rozdíly mezi požadavky a konečnými opatřeními. Aby bylo možné porovnat a zjistit, do jaké míry se žádosti států shodovaly s vydanými zatímními opatřeními a do jaké míry jim MSD vyhověl, je potřeba provést jejich analýzu a jednotlivě je prostudovat. Pro účely této práce bylo vybráno 11 případů rozdělených do dvou kategorií na základě úpravy zatímních opatření ze strany MSD.

Do první kategorie se řadí případy, do jejichž zatímních opatření MSD vložil určitou speciální či neobvyklou povinnost nad rámec žádosti. Takové povinnosti většinou přináší závazek i pro žadatele a často směřují k rychlejšímu a klidnějšímu prozatímnímu urovnání poměrů. Práce upírá pozornost na případy, ve kterých MSD využil rozličných právních institutů k tomu, aby umocnil sílu a účinek zatímních opatření a podpořil svou roli ochránce spravedlnosti a rovného zacházení na mezinárodním poli.

Druhá kategorie je vyčleněna pro zatímní opatření, v jejichž konečném znění MSD vynechal některé zásadní požadavky žadatele či opatření vztáhnul na znatelně užší okruh skutečností případně zatímní opatření zobecnil. Jedná se například o zrušení opatření či pozastavení nebezpečných činností. V těchto případech MSD zatímní opatření nařídil, ale jejich znění se často výrazně odlišuje od žádosti či obsahuje jen část jejích bodů. Přestože Jednací řád MSD v článku 75 odstavci 2 nezmiňuje možnost nezabývat se či vynechat určitou část doručené žádosti, MSD tak v některých případech již několikrát učinil. Pro účely této práce byly vybrány případy, ve kterých je rozdíl mezi žádostí a nařízenými opatřeními markantní.

Současně s těmito dvěma kategoriemi lze přidat ještě jedno teoretické rozdělení případů, které ovšem není primárním cílem zkoumání této práce. Na první pohled odlišné případy totiž mívají společný obsah, díky kterému se obecně dají spory dělit do skupin mezinárodních sporů lidskoprávních, teritoriálních (v nichž se jedná o moci nad územím, často za použití ozbrojené síly) a na spory s ekonomickým pozadím.

21 Tabulka 1 Přehled případů

Případ Státy Typ

rozhodnutí Podání

žádosti Vydání

rozhodnutí Délka Frontier Dispute Burkina Faso v.

Mali T 30.12.1985 10.1.1986 11 dnů

Armed activities on the Territory of the

Congo

Demokratická republika Kongo

v. Uganda

T 19.6.2000 1.7.2000 12 dnů

AngloIranian Oil

Co. Velká Británie v.

Irán H 22.6.1951 5.7.1951 14 dnů

Application of the Genocide Convention

Bosna a Hercegovina v.

Srbsko a Černá Hora

LP 20.3.1993 8.4.1993 19 dnů

Land and Maritime

Boundary Kamerun v.

Nigérie T 10.2.1996 15.3.1996 34 dnů

Application of the

CERD Katar v. SAE LP 11.6.2018 23.7.2018 42 dnů

Questions relating to the Seizure of Certain Documents

Východní Timor v.

Austrálie

H 17.12.2013 3.3.2014 76 dnů

Alleged violations of

the 1955 Treaty Irán v. USA H 16.7.2018 3.10.2018 79 dnů Temple of Preah

Vihear Kambodža v.

Thajsko T 28.4.2011 18.7.2011 81 dnů

Application of the ICSFT and of the

CERD

Ukrajina v. Rusko LP 16.1.2017 19.4.2017 93 dnů

Certain Activities Carried out by

Nicaragua

Kostarika v.

Nikaragua LP 18.11.2010 8.3.2011 110 dnů

Zdroj: autor, na základě https://www.icj-cij.org/en/cases-by-phase/provisional-measures Poznámka: LP=lidskoprávní, T=teritoriální, H=hospodářské

Tabulka 1 obsahuje seznam případů, jež budou detailně rozebrány v rámci podkapitol. Seřazeny jsou podle toho, kolik času uběhlo mezi podáním žádosti na vydání zatímních opatření a vydáním konečných opatření. Součástí tabulky je i sloupec označující typ sporu. Z tabulky je již na první pohled patrné, že od počátku 21. století se doba, za kterou MSD zatímní opatření nařídí, stále prodlužuje a MSD trvá projednání a rozhodnutí značně déle.

22

3.1 Případy, ve kterých MSD přidal speciální požadavek či povinnost

Frontier Dispute (Burkina Faso v. Mali)

Burkina Faso (dříve Horní Volta) zaslala spolu s Mali v roce 1983 MSD Kompromis, který mezi sebou státy dříve uzavřely, s otázkou interpretace hranice probíhající mezi oběma státy. Jelikož se do roku 1985 nepodařilo otázku zodpovědět, zatímco napětí na hranicích dále rostlo, podaly obě strany MSD žádost o vydání zatímních opatření. Burkina Faso v té své požadovala: „Strany stáhnou své ozbrojené jednotky z obou stran linie navržené Komisí v roce 1975. Strany se zdrží jednání, kterým by zabránily ve shromažďování důkazů. Strany se zdrží jednání bránícího ve výkonu rozsudku vydaného MSD.“²⁹Žádost ze strany Mali zněla následovně: „MSD vyzve strany, aby se zdržely jednání, které by mohlo poškodit práva druhé strany. MSD vyzve strany, aby se zdržely jednání, které by mohlo zhoršit spor.“³⁰

Vzhledem k tomu, že žádosti splnily veškeré nutné podmínky, rozhodl se Soud v tomto případě zatímní opatření vydat, a to v podobě 5 bodů. Jedním z nich byla často se objevující formulace v zatímních opatřeních: „Každá ze stran zajistí, že svými akcemi nezhorší aktuální situaci, a navíc se každá ze stran se zdrží jakéhokoli chování, kterým by mohlo dojít ke zdržení získávání důkazů.“ Zbylé body byly poněkud netradiční, jelikož vydal následující: „Strany se budou řídit příměřím uzavřeným hlavami států roku 1985.

V otázce správy sporných oblastí by se neměla situace, která panovala před ozbrojenými akcemi, které vedly k žádostem o zatímní opatření.“ Jak je patrné, MSD zcela přehlédl bod ze žádosti Burkiny Faso o vytyčení hranice z roku 1975, naopak odkázal na smlouvu uzavřenou později. Následoval bod, v oficiální verzi rozhodnutí čtvrtý v pořadí, v němž MSD nařídil: „Strany stáhnou své ozbrojené síly na takové pozice či linie, které si vytyčí v dohodě do 20 dnů ode dne tohoto nařízení, v případě neshody určí komora Soudu tuto linii sama.“³¹ Ačkoliv bylo o sporné hranici mezi státy uzavřeno již několik dohod, nevedla ani jedna k uspokojivému řešení. MSD tak tímto krokem vyvinul na strany tlak vedoucí jednak ke vzájemné spolupráci, jednak směřující k urychlení řešení sporu.

29 Frontier Dispute (Burkina Faso v. Republic of Mali), Provisional Measures, Order of 10 January 1986,

ICJ Reports 1986, p.3. para. 4.

30 Ibid., para. 8.

31 Ibid., para. 32.

23

Temple of Preah Vihear (Kambodža v. Thajsko)

V roce 2011 se na MSD obrátila Kambodža s požadavkem interpretace rozsudku MSD z roku 1962 ohledně sporu o územní suverenitu chrámu Preah Vihear, v němž tehdy MSD rozhodl o suverenitě Kambodži. Roku 2008 došlo k zapsání chrámu na seznam UNESCO, což vyprovokovalo několik ozbrojených střetů mezi Kambodžou a Laosem.

S vědomím závažnosti střetů a bezprostředního ohrožení existence chrámu podala Kambodža žádost o vydání zatímních opatření. Žádost byla velmi stručná, skládala se ze dvou bodů: „Okamžité stažení thajských jednotek z okolí chrámu a zákaz jakýchkoli vojenských aktivit thajských jednotek v okolí chrámu. Thajsko se zdrží veškeré činnosti narušující práva Kambodži a činností zhoršujících situaci.“³²

MSD při přezkumu podmínek nenalezl žádné překážky a tři měsíce po podání žádosti zatímní opatření nařídil. Rozhodnutí mělo čtyři základní body. V prvním MSD odmítl připustit přítomnost vojsk obou států v oblasti: „Obě strany musí okamžitě stáhnout své vojenské jednotky a vyhnout se jakékoliv vojenské činnosti a přítomnosti vojsk ve vymezené oblasti.“V navazujícím ustanovení přidal nad rámec požadovaného pro Kambodžu zásadní bod: „Thajsko nebude bránit volnému přístupu Kambodži do oblasti za účelem zásobování nevojenského personálu.“ V bodě třetím vymezil: „Obě strany budou pokračovat ve spolupráci v duchu dohody ASEAN a umožní organizací zvoleným pozorovatelům přístup do oblasti.“ Tímto bodem MSD opět připomněl zásadu mírové spolupráce mezi státy a důležitost dodržování dohod v mezinárodním prostředí.

V posledním opatření neopomněl notorietu: „Obě strany se zdrží činností zhoršujících situaci, nebudou ztěžovat šetření a podají o přijatých opatřeních hlášení.“³³ Ze znění nařízených opatření vyplývá, že MSD v tomto případě opět využil ustanovení článku 75 Jednacího řádu a původní žádost předělal. Zde zcela jistě k prospěchu žadatele, jelikož Kambodža získala díky opatřením přístup do oblasti i za cenu stažení vojenských jednotek. Zároveň i v tomto rozhodnutí opět nezapomněl na důležitost hodnot sdílených mezinárodním společenstvím, které musí být respektovány za všech okolností. V tomto případě připomněl státům zásady seskupení ASEAN a povinnost nemařit a neztěžovat vyšetřování a projednávání sporu.

32 Request for interpretation of the Judgment of 15 June 1962 in the Case concrning the Temple of Preah

Vihear (Cambodia v. Thailand), Provisional Measures, Order of 18 July 2011, ICJ Reports 2011, p. 537.

para. 11.

33 Ibid., para. 69.

24

Land and Maritime boundary between Cameroon and Nigeria (Kamerun v.

Nigérie)

Spor mezi Kamerunem a Nigérií z roku 1994 se týkal suverenity nad poloostrovem Bakassi a vymezení námořní hranice mezi státy, která měla být určena již roku 1975. Do roku 1996 se nepodařilo najít uspokojivé řešení a situace se vyhrotila natolik, že docházelo k závažným střetům a napadením mezi ozbrojenými složkami na zmíněném poloostrově. Z tohoto důvodu odeslal Kamerun Soudu žádost o vydání zatímních opatření za účelem zastavení nepřátelských výbojů.

V tabulce 3 je v levém sloupci shrnuta žádost Kamerunu, v níž požadoval obnovit status quo před okupací a zastavení akcí. V pravé části jsou vypsána Soudem vydaná zatímní opatření. Ačkoliv v tomto případě MSD neupravoval původní žádost v tak viditelné míře, stojí určitě za pozornost, a to zejména kvůli formulaci zatímního opatření uvedeného v druhém odstavci. MSD tímto zněním stranám nařizuje povinnost spolupráce s misí zajišťující shromažďování důkazů.

Tabulka 3 Žádost Kamerunu a zatímní opatření

Žádost Vydaná zatímní opatření

Ozbrojené složky států se vrátí na pozice, které okupovaly před 3. únorem 1996.

Strany se zdrží jakékoliv vojenské aktivity kolem hranice, dokud Soud ve věci nerozhodne, a jakéhokoliv chování, kterým by mohly zabránit či narušit shromažďování důkazů.

Strany zajistí, že nedojde k žádné vojenské akci, jež by mohla zhoršit či rozšířit spor.

Strany provedou nezbytné kroky k tomu, aby byly zachovány důkazy, a poskytnou veškerou pomoc vyšetřovací misi vyslané na Bakassi tajemníkem OSN.

Strany se budou řídit Dohodou ministrů

zahraničních věcí ze 17. února 1996 za ukončení veškerého nepřátelství na poloostrově Bakassi a zajistí, že přítomnost ozbrojených složek na Bakassi nepřekročí pozice sjednané dohodou 3.

února 1996.

Zdroj: autor, na základě Land and Maritime Boundary between Cameroon and Nigeria, Provisional Measures, Order of 15 March 1996, ICJ Reports, p. 13.

Další bod se zmiňuje o dohodě ministrů zahraničních věcí, jejíž existenci Kamerun v žádosti vůbec nezmínil, Soud na ni však ve svém rozhodnutí pamatoval.

Obdobně jako v případě předchozím odkazuje i zde Soud na již sjednanou úmluvu a na její dodržování podle hlavní právní zásady pacta sunt servanda. Kamerun tak částečně dosáhl svých požadavků, zároveň však Soud přidal další závazky a povinnosti, přesně

25

specifikované a konkrétně určené na rozdíl od poněkud abstraktního a ochuzeného znění žádosti.

Anglo-Iranian Oil Company, Limited (Velká Británie v. Írán)

Pozadí tohoto archivního případu sahá až do roku 1933, kdy uzavřela Velká Británie s Iránem dohodu týkající se ropné společnosti. V roce 1951 vydal Irán zákony, kterými došlo ke znárodnění ropného průmyslu a tím i společnosti. Velká Británie na situaci reagovala tím, že případ předložila MSD. Zanedlouho po začátku řízení se Velká Británie opět obrátila na MSD, a to s žádostí o vydání zatímních opatření. Žádost obsahovala celkem 7 požadavků uvedených v tabulce 2.

Tabulka 2 Žádost Íránu a zatímní opatření

Žádost Vydaná zatímní opatření

Írán musí Anglo-Iranian Oil Company, Limited a jejím zaměstnancům povolit hledání dalších nalezišť a těžbu ropy spolu s možností ropu nadále prodávat a obchodovat s ní, jako tomu bylo před rokem 1951.

Činnost společnosti v Iránu by měla pokračovat podle nařízení, dle nichž postupovala do roku 1951.

Írán nesmí žádnými legislativními prostředky zabránit zaměstnancům společnosti ve výkonu činností souvisejících s provozem; nesmí žádným aktem nařídit zabavení jakéhokoli majetku společnosti a zabavovat či znárodňovat peníze, které společnost vydělá či aktuálně drží; nesmí požadovat, aby bylo s penězi společnosti nakládáno jinak, než jak vymezuje dohoda z roku 1933; nepodnikne žádné kroky, jež by mohly ohrozit práva Velké Británie.

Vlády obou zemí zaručí že nezavedou žádné prostředky bránící provádění běžných provozních operací, jak byly prováděny před rokem 1951.

Vlády obou států zajistí, že nepodniknou žádné kroky a nepřijmou žádná nařízení, které by mohly situaci zhoršit, a Irán se zdrží jakékoliv nenávistné propagandy vůči Velké Británii.

Vlády obou zemí zajistí, že nebudou přijata žádná opatření, která by zhoršovala spor a která by byla předpojatá vůči jedné straně.

Pro zajištění plného účinku předchozích ustanovení by měla být zřízena mezi oběma stranami tzv. Rada pro dohled složená ze dvou členů jmenovaných každou z vlád a pátého nezávislého člena ze třetího státu, který bude

26

vybrán po vzájemné dohodě. Hlavním úkolem této Rady bude zajištění činnosti společnosti v souladu s ustanoveními, kontrola výdajů a příjmů a přípis přebytkových částek na účty v bank, které vybere Rada.

Zdroj: autor, na základě Anglo-Iranian Oil Co. Case, Provisional Measures, Order of 5 July 1951, ICJ Reports 1951, p. 89.

Až do bodu, ve kterém se zmiňuje o provozu před rokem 1951, se MSD ve svém rozhodnutí od žádosti významně neodchýlil. Rozdíl je ovšem ve znění a formulaci opatření lišících se od žádosti, která mu byla zaslána, a v zobecnění požadavků. Ve svých formulacích je velmi obecný, vyhýbá se konkrétním příkladům uvedeným v žádosti a vztahuje povinnost i na Velkou Británii, jež žádost podala a zřejmě žádná omezující opatření proti Iránu ani vydat nechtěla.

V posledním bodě rozhodnutí přidal MSD navíc netradiční požadavek. Jen ve výjimečných případech využívá MSD jiné způsoby kontroly a dohledu než formou pravidelných zpráv od stran. Zde MSD vznesl požadavek na zřízení jakési dozorčí rady.

Pravidelné zprávy by v tomto případě zřejmě nepostačovaly, a navíc je rada určitým jednotícím prvkem, který donutí státy k dialogu a zajistí nestranný dohled nad prováděným nařízených opatření.

27

3.2 Případy, ve kterých byla podstatná část žádosti vynechána

Questions relating to the Seizure and Detention of Certain Documents and Data (Východní Timor v. Austrálie)

Roku 2013 podal Východní Timor žalobu na Austrálii kvůli zabavení a zadržení dokumentů náležejícím Východnímu Timoru, které údajně zcizili australští agenti.

Dokumenty byly dle Východního Timoru zabaveny v advokátní kanceláři jeho právního poradce a obsahovaly informace o probíhající arbitráži mezi Východním Timorem a Austrálií. Na konci téhož roku doručil Východní Timor Soudu žádost o vydání zatímních opatření za účelem ochrany svých práv a účelem předejít zneužití informací vůči Východnímu Timoru.

Žádost obsahovala následující požadavky: „Dokumenty zabavené Austrálií 3.

prosince 2013 budou předány do opatrovnictví Soudu. Austrálie dále: neprodleně zašle Východnímu Timoru a Soudu seznam všech dokumentů, jejichž obsah předala jiné osobě, a spolu s ním údaje o těchto osobách; zašle Soudu a Východnímu Timoru seznam kopií, které pořídila; zbaví se veškerých kopií, které předala třetí straně, a informuje o tom MSD; poskytne záruku, že nebude zachycovat ani požadovat odposlech komunikace mezi Východním Timorem a jeho právními poradci.“³⁴

Soud následně po přezkumu okolností vydal zatímní opatření v tomto znění:

„Austrálie zajistí, že do konečného rozsudku nebude zajištěný materiál použit proti Východnímu Timoru; si ponechá veškeré dokumenty a kopie ve svém držení; nebude zasahovat do jednání mezi Východním Timorem a jeho právními poradci v souvislosti s Arbitráží a do jiných jednání.“³⁵Při porovnání žádosti s vydanými opatřeními je patrné, že Soud i v tomto případě část původního návrhu vynechal. Nejvýraznější odchýlení je vidět ve způsobu uchování zadržených dokumentů. Na rozdíl od požadovaného předání Soudu zůstávají i nadále v gesci Austrálie, stejně tak Soud nevyzval Austrálii ani k předání seznamu zadržených dokumentů. Východní Timor tedy uspěl pouze částečně, dokumenty by neměly být použity proti němu, zároveň zůstaly pod dohledem Austrálie, která si je teoreticky mohla dále množit a nakládat s nimi.

34 Questions relating to the Seizure and Detention of Certain Documents and Data (Timor-Leste v.

Australia), Provisional Measures, Order of 3 March 2014, ICJ Reports 2014, p. 147. para. 5.

35 Ibid., para. 55.

28

Armed Activities on the Territory of the Congo (Demokratická republika Kongo v. Uganda)

Již v roce 1999 požadovala Demokratická republika Kongo zahájení řízení s Burundi, Ugandou a Rwandou kvůli „ozbrojené agresi spočívající v zjevném porušení Charty OSN a hodnot OSN.“³⁶ V roce 2001 nicméně požádala o přerušení řízení s Burundi a Rwandou, které tak byly z projednávání Soudu vyřazeny. Řízení s Ugandou nadále pokračovalo a v roce 2000 podalo Kongo žádost o vydání zatímních opatření.

Tabulka 4 Žádost Konga a zatímní opatření

Žádost Vydaná zatímní opatření

Uganda přijme opatření zajišťující, že jednotky, organizace či osoby pod její kontrolou neprodleně upustí od páchání válečných zločinů nebo jiného protiprávního chování vůči osobám na území Konga; musí neprodleně přerušit jakoukoliv činnost narušující výkon základních lidských práv lidí v okupované oblasti; nařídí okamžité stažení vojsk z města Kisangani a zastavení vojenských aktivit, zajistí stažení armády a přestane podporovat organizace, skupiny či osoby angažující se ve vojenských aktivitách proti Kongu.

Obě strany se zdrží zejména vojenských akcí, které by mohly poškodit práva druhé strany;

přijmou opatření nezbytná ke splnění svých závazků podle mezinárodního práva, zejména závazků podle Charty OSN; přijmou opatření nezbytná k zajištění základních lidských práv v oblasti konfliktu a pro příslušná ustanovení humanitárního práva.

Uganda neprodleně zastaví vykořisťování přírodních zdrojů a nelegální převoz vybavení a lidí na své teritorium; musí plně respektovat suverenitu Demokratické republiky Kongo a právo na nezávislost.

Zdroj: autor, na základě Armed activities on the Territory of the Congo (Democratic Republic of the Congo v. Uganda), Provisional Measures, Order of 1 July 2000, ICJ Reports 2000. p. 111.

Požadovaná opatření mířila především na ochranu základních lidských práv a svobod a na zastavení všech projevů diskriminace na základě státní příslušnosti.

Požadovaná opatření měla velmi konkrétní podobu, Kongo v jednotlivých bodech vyjmenovalo všechny činy a činnosti, od kterých měla Uganda upustit (viz levý sloupec).

Vydaná zatímní opatření MSD (viz pravý sloupec) však vyzněla oproti žádosti velmi stroze. MSD shrnul konkrétně formulované požadavky do věty „zajištění základních

36Armed Activities on the Territory of the Congo (Democratic Republic of the Congo v. Uganda), Application Instituting Proceedings, 23 June 1999, General List n. 116, 1999.

29

lidských práv“, nezabýval se přítomností vojsk v Kisangani a navíc nařídil povinnost důslednějšího respektu lidských práv i v tomto případě zřejmě poškozenému Kongu.

Ačkoliv ponechal státům určitou volnost v možnosti přijetí nezbytných opatření, bylo by v tomto případě zcela jistě lepší, kdyby sám MSD opatření nařídil, aby předešel případným neshodám či pokračující diskriminaci.

Alleged violations of the 1955 Treaty of Amity, Economic Relations, and Consular Rights (Írán v. USA)

Sporem týkajícím se porušení Smlouvy o přátelských vztazích, ekonomických vztahů a konzulárních práv z roku 1955 uzavřené mezi Íránem a USA se Soud zabývá již od roku 2018. Jádrem rozporu je porušování Smlouvy ze strany USA, které svými opatřeními a opětovně ukládanými sankcemi omezují Írán, íránské společnosti a íránské obyvatele ve výkonu práv zaručených Smlouvou. V létě roku 2018 se spor zhoršil natolik, že se Írán rozhodl podat žádost o vydání zatímních opatření.

V žádosti mimo jiné specifikoval: „USA neprodleně přijmou opatření k pozastavení sankcí z 8. května a zdrží se ukládání nebo vyhrožování dalšími sankcemi;

dále USA neprodleně umožní provádění transakcí, které již byly licencovány, zejména pro případ prodeje či leasingu letadel, náhradních dílů a vybavení letadel; USA taktéž do 3 měsíců oznámí MSD, jaká opatření přijaly v návaznosti na výše zmíněné body; USA ujistí Íránce, že se budou řídit rozhodnutím MSD a ukončí veškerá prohlášení a činnosti, které by odrazovaly osoby z třetích zemí od hospodářské spolupráce s Íránem; USA se zdrží přijímání opatření, kterými by mohly poškodit práva Íránu a íránských příslušníků a společností podle Smlouvy z roku 1955.“³⁷

Po proběhnuvším ústním řízení, ve kterém Soud shledal, že okolnosti vyžadují zatímní opatření, zveřejnil Soud opatření o třech bodech. V jednom z nich uvedl již známou povinnost požadující zdržení se jakékoliv činnosti, která by mohla zhoršit či rozšířit spor. V dalších bodech však opět opatření přizpůsobil své představě a velmi je zkonkretizoval. Ačkoliv požadoval Írán zrušení všech sankcí bez omezení, vybral MSD pouze následující zboží: „USA v souladu se závazky vyplývajícími ze Smlouvy o přátelství odstraní podle svého výběru překážky vyplývající z opatření dne 8. května pro volný vývoz

37 Alleged violations of the 1955 Treaty of Amity, Economic Relations, and Consular Rights (Iran v.

USA), Provisional Measures, Order of 3 October 2018, ICJ Reports 2018, p. 623, para. 5.

30

na území Íránu týkající se: léků a lékařských pomůcek, potravin a zemědělských výrobků, náhradních dílů, vybavení a souvisejících služeb. USA zajistí udělení licencí a zruší restrikce dopadající na platby a jiné převody finančních zdrojů v případě, že se týkají zboží a služeb uvedených v odstavci 1.“³⁸ Írán tak se svými požadavky uspěl jen částečně.

Byť byla část sankcí pozastavena, týkala se jen malého okruhu věcí, jelikož opatření vůbec nemířilo například na nerostné suroviny, zbraně, materiály, letadla či jiné dopravní prostředky.

Application of the International Convention for the Suppression of the Financing of Terrorism and of the International Convention on the Elimination of All Forms of Racial Discrimination (Ukrajina v. Rusko)

Vzájemná rivalita mezi Ukrajinou a Ruskem a neustálé zasahování Ruska do vnitřních záležitostí Ukrajiny vedly v roce 2017 k zahájení sporného řízení mezi těmito dvěma státy z podnětu ukrajinské žádosti. Ukrajina obvinila Rusko z porušování Úmluvy o potlačování financování terorismu a Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen „CERD“). Nedlouho po začátku řízení požádala Ukrajina o vydání celkem devíti zatímních opatření. Čtyři z nich se vztahovala k Úmluvě o potlačování financování terorismu, ty však MSD nevydal z důvodu nesplnění podmínek. Zbylých pět bylo spojeno s porušováním ustanovení CERD.

Ukrajinou žádaná opatření měla následující podobu: „Rusko se zdrží jakéhokoli jednání, které by mohlo zhoršit nebo rozšířit spor podle CERD; se zdrží jakýchkoli projevů rasové diskriminace osob, skupin nebo institucí na území podléhajícímu jeho moci včetně Krymského poloostrova; přestane vydávat akty o politickém a kulturním útlaku krymských obyvatel, včetně zrušení platnosti dekretu o zákazu funkce Mejlis (výkonný orgán krymských obyvatel); podnikne veškeré nezbytné kroky, aby zastavilo mizení osob, a všechna taková zmizení řádně prošetří; se zdrží projevů rasového a kulturního útlaku vůči ukrajinskému lidu, včetně pozastavení omezení vzdělávání

38 Ibid., para. 102.