Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Jan Zají č ek
PODNIK JAKO P Ř EDM Ě T
OBCHODN Ě PRÁVNÍCH VZTAH Ů
Diplomová práce
2
Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Stanislav Plíva, CSc.
Katedra: obchodního práva
Datum vypracování práce (uzav ř ení rukopisu): kv ě ten 2009
3
Prohlašuji, že jsem p ř edkládanou diplomovou práci vypracoval samostatn ě za
použití zdroj ů a literatury v ní uvedených.
4
OBSAH
I. ÚVOD ... 7
II. PODNIK ... 7
2.1 Podnik podle českého obchodního práva ... 7
2.1.1 Podnik jako věc hromadná ... 9
2.2 Podnik v evropském komunitárním právu ... 11
III. PODNIK JAKO PŘEDMĚT PRÁVNÍCH VZTAHŮ ... 11
3.1 Smluvní dispozice s podnikem ... 12
3.1.1. Prodej podniku ... 12
3.1.2. Vklad podniku do obchodní společnosti ... 13
3.1.3. Směna podniku ... 13
3.1.4 Darování podniku ... 13
3.1.5. Leasing podniku ... 13
3.1.6. Nájem podniku ... 13
3.1.7 Zastavení podniku ... 14
3.2 Mimosmluvní přechody podniku ... 14
IV. SMLOUVA O PRODEJI PODNIKU ... 15
4.1 Základní ustanovení ... 15
4.2 Vymezení podniku; část podniku ... 16
4.3 Práva a povinnosti subjektů smlouvy ... 18
4.4 Přechod vlastnického práva ... 19
4.5 Přechod práv a závazků ... 20
4.5.1 Průmyslová práva a práva duševního vlastnictví ... 22
4.5.2 Převod firmy ... 24
4.5.3 Pracovněprávní vztahy ... 24
4.6 Ochrana věřitele při prodeji podniku ... 25
4.6.1 Zákonné ručení prodávajícího ... 26
4.6.2 Právo věřitele podat odpor ... 27
4.7 Cena ... 28
5
4.8 Odpovědnost za vady ... 29
4.8.1. Upozorňovací povinnost ... 29
4.8.2 Nároky z vad podniku ... 30
4.9 Účinnost smlouvy a zápis do obchodního rejstříku ... 31
V. SMLOUVA O NÁJMU PODNIKU ... 32
5.1 Základní ustanovení ... 32
5.2 Vztah smlouvy o nájmu podniku k nájemní smlouvě podle ObčZ ... 33
5.3 Subjekty smlouvy ... 34
5.3.1 Nájemce ... 34
5.3.2 Pronajímatel ... 36
5.4 Práva a povinnosti subjektů smlouvy ... 37
5.4.2 Povinnost nájemce provozovat podnik s odbornou péčí ... 38
5.4.3 Další povinnosti nájemce a kontrolní oprávnění pronajímatele ... 39
5.4.4 Provádění změn podniku ... 40
5.4.5 Zákaz podnájmu podniku ... 42
5.4.6 Konkurenční doložka ... 42
5.5 Přechod závazků ... 43
5.6 Ochrana věřitele při nájmu podniku ... 46
5.7 Vymezení podniku; část podniku ... 47
5.7.1 Část podniku ... 48
5.8 Placení nájemného a doba nájmu ... 49
5.9 Uzavření a účinnost smlouvy o nájmu podniku ... 50
VI. ZÁSTAVNÍ PRÁVO K PODNIKU ... 51
6.1 Vznik zástavního práva k podniku ... 52
6.1.1 Problematika zápisu zástavního práva ve zvláštních registrech ... 52
6.1.2 Doktrína publicity věcných práv ... 54
6.2 Nabývání a dispozice s majetkem patřícím k zastavenému podniku ... 54
6.2.1 Nabývání nového majetku... 54
6.2.2 Zcizování majetku patřícího k zastavenému podniku ... 55
6.2.3 Priorita zástavního práva k podniku ... 56
6
6.3 Realizace zástavního práva k podniku ... 56
6.3.1 Soudní prodej zástavy podniku ... 57
6.3.2 Veřejná dražba ... 58
VII. ZÁVĚR ... 58
7.1 Současná právní úprava a její nedostatky ... 59
7.2 Nová právní úprava soukromého práva ... 60
VIII. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ... 63
8.1 Knižní publikace ... 63
8.2 Časopisy: ... 63
8.3 Ostatní: ... 64
IX. RESUMÉ ... 65
9.1 Sales Agreement on the Enterprise... 65
9.2 Kličová slova / Key Words: ... 66
7 I. ÚVOD
Tématem této diplomové práce je podnik jako předmět obchodněprávních vztahů. Jde o velmi širokou matérii, kterou bylo nutno určitým způsobem uchopit, aby práce nebyla zbytečně dlouhá, ale na druhou stranu ani příliš stručná. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl podrobně se zaměřit pouze na ty konkrétní tematické okruhy, které jsou z hlediska praxe nejčastější a tím pádem nejvýznamnější.
Východiskem pro tuto práci je bezesporu pojem podnik, jehož definici obsahuje obchodní zákoník, a kterému se věnuji ve druhé kapitole. Ve třetí kapitole se zabývám podnikem jako předmětem právních vztahů, když mimo jiné příkladmo uvádím různé dispozice s podnikem. Součástí této práce není vymezení a problematika pojmu obchodněprávní vztah (roz. obchodní závazkový vztah), byť se tento pojem objevuje v samotném názvu práce. Je nepochybné, že dispozice s podnikem by bylo možné dělit podle jejich právní úpravy zejména na dispozice občanskoprávní a obchodněprávní. Abych se tedy nedostal mimo rámec zadání této práce, dále vycházím z platného vymezení obchodněprávních vztahů obsaženého v § 261 a § 262 zákona č. 513/1991 Sb., v aktuálním znění (dále
„ObchZ“ nebo „obchodní zákoník“). § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ mezi tzv. absolutní obchody explicitněřadí smlouvu o prodeji podniku a smlouvu o nájmu podniku, kterým se podrobně věnuji v kapitolách čtyři respektive pět. Obchodněprávní úprava těchto smluv představuje jádro této práce, neboť jde o nejvýznamnější, a obchodním zákoníkem přímo upravené dispozice s podnikem. Naopak pouze na okraj se v šesté kapitole věnuji úpravě a aplikačním zajímavostem spojeným se zástavním právem k podniku. V závěru jsem se vedle zhodnocení současné právní úpravy krátce věnoval i připravované nové úpravě soukromého práva, obsažené zejména v návrhu občanského zákoníku, který se v současné době nachází v legislativním procesu.
II. PODNIK
2.1 Podnik podle českého obchodního práva
Podnik je bezesporu jedním z nejmnohoznačnějších a zároveň nejvíce užívaných pojmů, se kterými se v obchodním právu můžeme setkat. Jeho definici nalezneme v § 5 ObchZ.
Podnikem se podle obchodního zákoníku rozumí „soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které
8
patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit.“
Podnik tedy můžeme zjednodušeně charakterizovat jako určitý celek (souhrn věcí, práv a jiných majetkových hodnot) sloužící podnikatelské činnosti. Vymezení podniku v § 5 ObchZ je velmi široké, aby zahrnulo všechny představitelné složky podniku. Hmotnou složkou podniku jsou věci buď movité nebo nemovité. Osobní složku představuje úroveň podnikatele, jeho řídící a organizační struktura (management) a kvalifikační úroveň zaměstnanců. Do nehmotné složky podniku se zahrnují práva a jiné majetkové hodnoty jako jsou pohledávky, obchodní jméno, ochranná známka, know-how, jiná průmyslová práva apod. Mezi tzv. jiné majetkové hodnoty lze řadit např. umístění podniku, prodejnost výrobků a služeb nebo celkový goodwill podniku (jeho obchodní pověst). Podstatnou složkou, na níž ve velké míře záleží životaschopnost podniku, je klientela. Z hlediska právního můžeme klientelu zahrnout pod pojem jiná majetková hodnota, což umožňuje její hodnotu zahrnout do ceny podniku. Jednotlivé složky podniku patří podnikateli, který je buď vlastníkem (věci) nebo majitelem (práva popř. jiné majetkové hodnoty), popř. osobou oprávněnou (věřitel pohledávky).
Význam podniku nebude samozřejmě vždy stejný, ale bude se případ od případu lišit. Není vůbec vyloučeno, že některý podnik nebude ani všechny složky uvedené v definici obsahovat. Je možné, že podnik nebude obsahovat žádné složky nehmotné nebo naopak budou chybět složky hmotné. Nelze ani opomenout skutečnost, že podle definice k podniku náleží i věci, které vzhledem ke své povaze mají sloužit k provozování podniku, přestože třeba v konkrétním případě takovému účelu neslouží. Z toho důvodu je nutné chápat zákonnou definici tak, že podnik zahrnuje vše, co v konkrétním případě a v souladu s vůlí podnikatele náleží k organismu jím vytvořenému za účelem jeho podnikání.
Obecně je přijímán názor, že součástí podniku nejsou závazky podnikatele související s podnikem. K tomu je však nutno poznamenat, že přestože pro to neexistuje v § 5 ObchZ žádné zdůvodnění, v části literatury se objevily názory, že součástí podniku jsou i závazky jeho majitele.1 Podle těchto názorů lze závazky podřadit pod nehmotné složky podnikání, o kterých mluví § 5 ObchZ, nicméně to samé ustanovení takovýto výklad v další větě přímo
1 Viz například Kulková, R., K zástavnímu právu po novelách občanského zákoníku, Právní rozhledy 7/2002, str. 320 („podnik je souborem nejen aktiv, ale i pasiv, a v konečném důsledku může mít nulovou, příp. i zápornou hodnotu");
Tripes, A., Exekuce v soudní praxi, 2. vydání, C.H. Beck, Praha 2001, str. 495 („podnik zahrnuje však i složky osobní a patří do něho i závazky"), ale např. i Pelikánová, I., Problém převodu a přechodu práv, Právní rozhledy 4/2001, str. 150 („Vzhledem k povaze podniku jako hromadné věci jsou jejími prvky nejen hmotné předměty, ale také práva a závazky").
9
vyvrací, když ve výčtu toho, co k podniku náleží, uvádí pouze hodnoty aktivní. Dalším argumentem pro názor, že závazky jsou součástí podniku, je podle některých zastánců této teorie i skutečnost, že předmětem prodeje podniku podle smlouvy o prodeji podniku podle obchodního zákoníku jsou i závazky související s podnikem. To je však ustanovení závazkového práva a vztahuje se ke smluvnímu typu smlouvy o prodeji podniku a nikoliv k definici podniku jako předmětu této smlouvy. Uzavírám tedy, že podle mého názoru součástí podniku nejsou závazky podnikatele související s podnikem. S ohledem mj. i na procesní předpisy upravující soudní prodej zástavy podniku či prodej podniku ve veřejné dražbě však závěr, že součástí podniku nejsou závazky, nebude mít v praxi až tak velký dopad, jak by se na první pohled zdálo.
2.1.1 Podnik jako věc hromadná
Novelou č. 370/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001 byl do obchodního zákoníku vložen nový odstavec § 5, v němž je podnik kvalifikován jako věc hromadná. Toto ustanovení je však do jisté míry problematické, neboť v současném českém právním řádu nenalezneme právní definici tohoto pojmu. Není pochyb o tom, že podnik je věcí hromadnou, celistvá úprava pro aplikaci právních důsledků spojených s věcí hromadnou však chybí. Zásadní pro právní režim podniku je ustanovení, že na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím však není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku. Pro povahu podniku jako věci hromadné je charakteristické, že zachovává svou identitu bez ohledu na změny v některých součástech. Rozhodující je jeho funkční ucelenost a vazba na subjekt vlastníka nebo také na několik vlastníků (spoluvlastníků). Věc hromadnou tedy můžeme definovat jako soubor samostatných věcí scelených v jednotu společným účelovým určením, které je zpravidla dáno jejím hospodářským významem. Podstatou věci hromadné je to, že se skládá z několika věcí, které věcí tvoří celek, ale jako jednotlivé věci si mohou zachovávat samostatnost a od hromadné věci mohou být odděleny a samostatně využívány.
Skutečnost, že povahou podniku jako věci hromadné není dotčena působnost zvláštních právních předpisů týkajících se jeho jednotlivých složek, snižuje faktický dopad kvalifikace podniku jako věci hromadné, která tak zůstává více v teoretické rovině. Praktický dopad tohoto ustanovení je zejména při prodeji podniku, když dochází k převodu
10
vlastnictví. Kupující tak může nabýt vlastnické právo k jednotlivým složkám podniku (např. nemovitosti, ochranné známky) v různou dobu.
Z definice podniku nevyplývá jednoznačně odpověď na otázku, zdali jeden podnikatel může mít i několik podniků. Z praktických důvodů je asi nutno takový výklad definice připustit, i když sama definice spíš vyjadřuje pojetí podniku vázaného na právní subjekt majitele. Rozlišení bude užitečné zejména v případě, když podnikatel provozuje několik živností v oddělených organizačních útvarech. V opačném případě by bylo nutno chápat tyto organizační útvary spjaté osobností majitele jako organizační složky podniku.
Další podstatnou otázkou je, zdali je veškerý majetek právnických osob součástí nebo příslušenstvím podniku, anebo má-li právnická osoba i další obchodní majetek, který k podniku nepatří. V obecné rovině není možné ztotožňovat podnik obchodní společnosti s veškerým jejím majetkem. Majetek obchodní společnosti je tvořen podnikem a dalšími aktivy, mimo jiné aktivy finančními. Tento souhrn pak označujeme obchodním majetkem.
Například vždy existují majetkové součásti, které slouží výlučně provozu společnosti jakožto právního subjektu a jež jsou od provozu podniku jasně odděleny. Tyto součásti musejí být zachovány i v případě zániku nebo převodu podniku.
Od pojmu podnik je nutno odlišit pojem obchodní majetek. Obchodní zákoník definuje obchodní majetek podnikatele v § 6 jako majetek (věci, pohledávky a jiná práva a penězi ocenitelné jiné hodnoty), který patří podnikateli fyzické osobě a slouží nebo je určen k jeho podnikání. Obchodním majetkem podnikatele, který je právnickou osobou, je veškerý jeho majetek. Jak je z výše uvedeného patrné, pojem obchodního majetku je širší, než pojem podniku. Například rekreační zařízení určené pro rekreaci zaměstnanců, které si podnikatel pořídil za prostředky získané podnikáním a evidované v účetnictví, nebude součástí podniku, protože neslouží k provozování podniku, neboť součástí podniku je majetek podnikatele, který slouží nebo má vzhledem ke své povaze sloužit provozování podniku podnikatele. Je však zcela jistě součástí obchodního majetku podnikatele v případě, je-li podnikatel právnickou osobou. Dalším příkladem mohou být cenné papíry, např. dluhopisy, které podnikatel pořídil za účelem uložení dočasně volných peněžních prostředků. Nákup a prodej cenných papírů nesouvisí a neslouží k provozování podniku podnikatele (pokud tedy samozřejmě nepůjde o předmět jeho podnikání), takže z tohoto pohledu akcie nejsou součástí podniku, avšak jsou součástí obchodního majetku. Podnik je tedy podmnožinou podnikatelova obchodního majetku. Faktický rozdíl můžeme však spatřovat v tom, že na rozdíl od podniku se u obchodního majetku nejedná o jednotný
11
předmět, který by měl ucelený právní režim. Obchodní majetek je jenom souhrnné označení množiny prvků, které nejsou spojeny v jeden právní předmět.
2.2 Podnik v evropském komunitárním právu
Při výkladu o podniku nemohu opominout skutečnost, že pojem podnik v komunitárním právu má odlišný význam, byť tato skutečnost ve svém důsledku nemá žádný vliv na obsah této práce. Pojem podnik v komunitárním právu byl víceméně vytvořen judikaturou Evropského soudního dvora. Použití termínu podnik v komunitárním právu ukazuje zpravidla ekonomický pohled na organismus provozovaný jedním nebo více vlastnickými subjekty. Tam, kde je zaměřena pozornost na subjekt, mluví se o společnosti, fyzické či právnické osobě, entitě. V komunitárním právu se tedy podnikem rozumí ucelená produkční jednotka nazíraná jednotně bez ohledu na vlastnické vztahy. Rozhodujícím kritériem určujícím hranice jednoho podniku je autonomie rozhodování. Majitelem jednoho podniku tak může být i více subjektů, jestliže jednotlivé subjekty nejsou nadány volní autonomií a musí se podvolit vlivu jiného subjektu (společnosti). Z výše uvedeného vyplývá zásadní rozdíl mezi podnikem v pojetí českého práva a podnikem v pojetí komunitárním. České pojetí totiž spatřuje hranice podniku v majetkové a podnikatelské sféře jednoho vlastnického subjektu a v tomto směru je do jisté míry opačné proti komunitárním. Podnik je tedy v českém právu definován vazbou na jednoho vlastníka.
Podle Evropského soudního dvora se podnikem rozumí každá entita vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na jejím právním statutu a na jejím způsobu financování.
Význam pojetí podniku podle komunitárního práva v praxi je zejména z hlediska odpovědnosti v oblasti soutěžního práva. V rozhodovací praxi byly již rozhodnuty případy, kdy se konkrétního protiprávního jednání dopustila jiná společnost, než která byla odsouzena z odpovědnosti za takové jednání, protože jednající společnost nedisponovala vlastní rozhodovací autonomií.
III. PODNIK JAKO PŘEDMĚT PRÁVNÍCH VZTAHŮ
Obnova významu soukromého vlastnictví jako základního lidského práva vedla po roce 1989 k nutnosti obnovit právní pojem podniku jako předmětu, který je výsledkem realizace podnikatelské myšlenky a činnosti podnikatele. Konstrukce takového pojmu je nutná pro umožnění snadné dispozice s takto určeným předmětem. Na rozdíl od dřívějšího pojetí vycházejícího z hospodářského zákoníku, kde byl podnik chápán jako subjekt právních
12
vztahů, v současném pojetí obchodního zákoníku je podnik předmětem (objektem) právních vztahů, zejména pak předmětem vlastnictví a soukromoprávních dispozic, které z faktu jeho vlastnění vyplývají. Obecně můžeme rozlišovat dispozice s podnikem na základě smlouvy (smluvní dispozice) a přechody podniku z jedné majetkové sféry do jiné, k nimž dochází z jiného právního důvodu než na základě projevu vůle jeho dosavadního vlastníka (mimosmluvní přechody podniku). Smluvní dispozice s podnikem můžeme dále dělit na dispozice, u nichž dochází k převodu vlastnictví a jiné smluvní dispozice, kdy k převodu vlastnictví nedochází, jako je to např. u nájmu a zástavy podniku, popřípadě u svěření podniku smlouvou jiné osobě do správy (s využitím institutů smlouvy mandátní, příkazní atp.).
3.1 Smluvní dispozice s podnikem 3.1.1. Prodej podniku
Prodej podniku je v praxi nejčastěji realizovanou dispozicí s podnikem. Podstatou prodeje podniku jako každého jiného prodeje je převod vlastnictví k určité věci (v tomto případě podniku) za úplatu. Obchodní zákoník obsahuje úpravu smlouvy o prodeji podniku jako standardní smluvní typ. Tím však není vyloučena možnost, že strany mohou ohledně prodeje podniku uzavřít i jinou nepojmenovanou smlouvu, popř. více smluv. Tato varianta však nemusí být vždy vhodná s ohledem na složitost transakce, neboť použití smluvního typu podle obchodního zákoníku zde může být praktické. Takové nepojmenované smlouvy by se například nemusely vztahovat na celý podnik. Podmínkou zde však je, že tím nebudou obcházena kogentní ustanovení obchodního zákoníku nebo že strany nebudou jednat v rozporu s dobrými mravy. Obdobného ekonomického výsledku jako uzavřením smlouvy o prodeji podniku lze dosáhnout i například sloučením, splynutím, rozdělením, prodejem podílůči akcií, popřípadě změnou právní formy.
V souvislosti s prodejem podniku musí strany postupovat obezřetně v případech, kdy by prodejem podniku mohla být narušena hospodářská soutěž na trhu. K tomu by mohlo dojít například na základě tzv. majetkové akvizice, kdy by kupující již podnikal na trhu ve stejném oboru jako je předmět podnikání prodávaného podniku a koupí podniku by tak podíl na trhu dosáhl podílu určeného zákonem č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v aktuálním znění (dále jen „ZOHS“). Podle § 12 odst. 2 ZOHS se totiž za spojení soutěžitelů považuje mj. i nabytí podniku jiného soutěžitele nebo jeho podstatné části smlouvou.
13 3.1.2. Vklad podniku do obchodní společnosti
Obchodní zákoník připouští zvláštní formu převodu podniku z jedné majetkové sféry do vlastnictví jiného subjektu, a tou je vložení podniku jako vkladu do obchodní společnosti za podmínek stanovených zákonem (§ 59 odst. 5 ObchZ). Ačkoli zákon v § 59 odst. 5 ObchZ odkazuje na přiměřené použití smlouvy o prodeji podniku, je nutno si uvědomit, že vklad podniku do obchodní společnosti není jeho prodejem.
3.1.3. Směna podniku
Dalším, v praxi však jevem spíše výjimečným, je převod vlastnictví k podniku na základě směnné smlouvy. Obchodní zákoník sice v úpravě směnné smlouvy (poslední věta § 261 odst. 6) odkazuje jen na přiměřené použití ustanovení o kupní smlouvě (§ 409 a násl.
ObchZ), nicméně lze považovat za logické, že bude-li smlouvou měněn podnik za jinou hodnotu, použijí se na převod podniku přiměřeně ustanovení o smlouvě o prodeji podniku.
3.1.4 Darování podniku
Nemůže být pochyb o možnosti darovat podnik smlouvou podle § 628 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v aktuálním znění (dále „ObčZ“ nebo „občanský zákoník“), což plyne nejen z logiky věci, ale též ze samotné zákonné dikce, protože podle
§ 628 odst. 1 ObčZ může být předmětem daru cokoli.
3.1.5. Leasing podniku
Teoreticky poslední možnou smluvní dispozicí s podnikem, jejímž výsledkem je změna vlastnictví k podniku, je leasingová smlouva, to jest smlouva o koupi najaté věci (§ 489 a násl. ObchZ). Existují však jisté pochybnosti o tom, zda lze skutečně přímo aplikovat tato ustanovení i pro případ smluvní dispozice s podnikem, neboť zákon výslovně neuvádí věc hromadnou popřípadě podnik jako možný předmět smlouvy a zmiňuje pouze věci (§ 489 odst. 1 ObchZ i jinde). Přesto souhlasím s názory, že leasing podniku možný je.
3.1.6. Nájem podniku
Tak jako každý nájem tak i nájem podniku má své hospodářské pozadí spočívající v dočasném užívání ekonomicky využitelného majetku někým jiným než jeho vlastníkem.
Důvody, které vedou k dohodě o nájmu podniku, mohou být různé. Není bez zajímavosti, že v minulosti se analogické vztahy uzavíraly nezřídka za účelem přenesení zisku z provozování podniku z vlastníka, kterým byla společnost vzniklá z tzv. „kupónové
14
privatizace", na nájemce, kterým byla společnost patřící či jinak spojená s managementem vlastníka.2 Tzv. harmonizační novela obchodního zákoníku (č. 370/2000 Sb.) zařadila mezi tzv. absolutní obchody smlouvu o nájmu podniku jako samostatný smluvní typ. Podle důvodové zprávy měla tato úprava u této v praxi často uzavírané smlouvy přispět ke zvýšení právní jistoty jak ve vztazích mezi pronajímatelem a nájemcem, tak i ve vztahu ke třetím osobám.3 Jak však uvidíme dále, současná právní úprava smlouvy o nájmu podniku v obchodním zákoníku je v některých případech nedostatečná a poněkud vnitřně rozporná.
Jak je již uvedeno výše v části věnované smlouvě o prodeji podniku, skutečnost, že v obchodním zákoníku existuje určitý smluvní typ, nemůže smluvním stranám bránit, aby daný případ řešily i jiným způsobem, např. uzavřením smlouvy nepojmenované. I v tomto případě a přes veškeré nejasnosti a problémy souvisejícími s úpravou smlouvy o nájmu podniku v obchodním zákoníku však lze uzavření této smlouvy doporučit, a to zejména z důvodu specifické povahy předmětu nájmu, kterým je podnik jako věc hromadná.
3.1.7 Zastavení podniku
Občanský zákoník v §153 odst. 1 výslovně stanoví, že zástavou může být mimo jiné i podnik nebo jiná věc hromadná. Teoreticky mohl sloužit podnik jako zástava již od 1. 1.
2001, když § 153 odst. 2 ObčZ obsahoval ustanovení, že podnik lze zastavit za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Po určitou dobu přesto zůstala možnost podnik zastavit pouze v rámci teorie, neboť nebyl vydán zvláštní zákon, který by upravoval podmínky, za kterých by bylo možné podnik zastavit. 1. 1. 2002 však vstoupila v účinnost novela občanského zákoníku č. 317/2001 Sb., která přinesla úpravu zástavy podniku přímo do občanského zákoníku.
3.2 Mimosmluvní přechody podniku
Důvody pro mimosmluvní přechody podniku mohou být různé. Typicky se mezi ně řadí dědění a univerzální sukcese při zániku právnické osoby. Dalšími důvody mohou být např. soudní prodej zástavy a prodej ve veřejné dražbě jako způsoby realizace zástavního práva
2 V dnešní době jsou však již upraveny jak vztahy mezi menšinovými akcionáři a většinovými akcionáři tak i vztahy mezi tzv. propojenými osobami, tedy osobami určitým způsobem ekonomicky provázanými. Je tedy zřejmé, že i vzhledem k úpravě smlouvy o nájmu podniku v ObchZ budou důvody pro uzavření smlouvy o nájmu podniku jiné.
3 Význam úpravy přijaté harmonizační novelou byl podtržen mimo jiné i tím, že tato novela obchodního zákoníku poprvé taktéž definovala podnik jako hromadnou věc, aniž by blíže řešila specifika této hromadné věci.
15
k podniku, výkon rozhodnutí prodejem podniku, zpeněžení podniku v insolvenčním řízení, privatizace, atd.
Ze všech možných dispozic se dále budu věnovat právní úpravě smlouvy o prodeji podniku, smlouvy o nájmu podniku a zástavnímu právu k podniku jako třem nejvýznamnějším smluvním dispozicím s podnikem v rámci obchodněprávních vztahů.
IV. SMLOUVA O PRODEJI PODNIKU 4.1 Základní ustanovení
Smlouva o prodeji podniku je podle § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ absolutním obchodněprávním závazkem. Její úprava je obsažena v ustanoveních § 476 až 488a ObchZ4 a má poměrně hodně kogentních ustanovení, od kterých se smluvní strany nemohou odchýlit. Na základě smlouvy o prodeji podniku se „prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.“ Jako každý smluvní typ tak i smlouvu o prodeji podniku můžeme definovat pomocí tzv.
podstatných náležitostí (částí) ve smyslu § 269 odst. 1 ObchZ. Jde o ty náležitosti, které musí smlouva obsahovat, aby byla daným smluvním typem. Podstatnými náležitostmi smlouvy o prodeji podniku jsou (i) přesné určení podniku, (ii) závazek prodávajícího odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a (iii) závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.
Stačí, pokud závazek prodávajícího odevzdat podnik a převést na kupujícího vlastnické právo k podniku ze smlouvy vyplývá, tj. nemusí být ve smlouvě vyjádřen výslovně.
Obchodní zákoník předepisuje pro smlouvu o prodeji podniku povinnou písemnou formu.
Budou-li jako součást podniku převáděny nemovitosti, musí být navíc projevy účastníků zřejmě na téže listině5 a nemovitosti je třeba přesně specifikovat podle údajů z katastru nemovitostí. Při uzavírání smlouvy lze doporučit dohodu o tom, že i jakékoli dodatky ke smlouvě, resp. změny smlouvy musí mít písemnou formu, aby vzhledem k ustanovení § 272 odst. 2 ObchZ nevznikly žádné pochybnosti.
4 Vedle obchodního zákoníku upravuje převod podniku i zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v aktuálním znění. Pomocí tohoto smluvního typu se uskutečňují i prodeje podniku v rámci tzv. velké privatizace. Zákon ji přímo nenazývá smlouvou o prodeji podniku, ale obsahově se jedná o úpravu obdobnou.
5 Viz kogentní ust. § 46 odst. 2 ObčZ použité podle § 1 odst. 2 ObchZ.
16
Smlouvu o prodeji podniku je nutné odlišit od klasické kupní smlouvy. Smlouva o prodeji podniku se od klasické kupní smlouvy odlišuje zejména svým specifickým předmětem, kterým je podnik jako soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. Podnik je věcí hromadnou a je třeba jej ve smlouvě vždy přesně vymezit. Jestliže by bylo předmětem prodeje něco jiného než podnik (popř. organizační složka jako část podniku) nebo by byly z prodeje některé složky podniku vyloučeny, již by se nejednalo o smlouvu o prodeji podniku. Rozhodujícím okamžikem pro posouzení smlouvy je stav majetkových hodnot v době účinnosti smlouvy.
Smlouvu o prodeji podniku je třeba odlišovat také od převodu jmění na společníka.6 Prodejem podniku nedochází na rozdíl od převodu jmění na společníka ke zrušení obchodní společnosti.
4.2 Vymezení podniku; část podniku
Předmětem smlouvy o prodeji podniku je podnik podle § 5 ObchZ jako soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání zahrnující věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží nebo vzhledem ke své povaze mají sloužit provozování podniku. Podle § 5 odst. 2 ObchZ je podnik věc hromadná a na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Zároveň jsou ohledně věcí nemovitých, předmětů průmyslového a jiného duševního vlastnictví apod. aplikovatelné zvláštní právní předpisy. Co se rozumí podnikem v konkrétním případě, bude vždy záviset na okolnostech konkrétního případu. Smlouvou o prodeji podniku dochází ke komplexnímu převodu podniku jako hromadné věci. Aby se jednalo o smlouvu o prodeji podniku, musí být podle smlouvy odevzdán celý podnik nebo u smlouvy o prodeji části podniku jeho část podle § 487.7
Podmínkou platnosti smlouvy je přesná individualizace podniku, popř. jeho části, která je předmětem prodeje. Přestože to není nutnou podmínkou pro platné uzavření smlouvy, lze zároveň doporučit definování závazků (včetně ručitelských), které jsou s podnikem převáděny. Z praktického hlediska je vhodné užívat ve smlouvě odkazy na jednotlivé nedílné přílohy smlouvy. Při sjednávání smlouvy popíší smluvní strany stav, v jakém se podnik nachází. Za výchozí hledisko pro určení prodávaného podniku je možné užít účetní
6 Podle § 337 a násl. zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, v aktuálním znění.
7 V tomto smyslu rozhodl rovněž Nejvyšší soud České republiky rozhodnutím R 30/97. Podle tohoto rozhodnutí je v ustanovení § 476 odst. 1 stanoven typ smlouvy o prodeji podniku a jsou v něm uvedeny podstatné části této smlouvy, které musí smlouva obsahovat, aby šlo o tento smluvní typ a vztahovala se na ni příslušná ustanovení jej upravující.
17
výkazy a to zejména rozvahu. Účetní rozvahu lze označit jako peněžité vyjádření prodávaného podniku. Pomocí prováděcích předpisů k zákonu o účetnictví lze postupně analyzovat každou jednotlivou složku prodávaného podniku, která je zachycena v účetnictví. Odkaz na rozvahu podniku tvořící nedílnou přílohu smlouvy o prodeji podniku lze tedy považovat za základní určení prodávaného podniku. Rozvaha zachycuje podnik k určitému datu. Lze jen doporučit, aby byla rozvaha ověřena auditorem, který potvrdí, že rozvaha byla sestavena v souladu s obecně závaznými předpisy.
Smlouvou o prodeji podniku může být prodána i část podniku (viz § 487). Obecně lze říci, že pro prodej části podniku platí obdobná pravidla jako pro prodej podniku. Při převodu části podniku přechází práva a povinnosti z těch závazkových vztahů, které souvisely s hospodářskou činností převáděné části podniku. Ustanovení § 487 ObchZ je dispozitivní s tím, že odkazuje i na kogentní § 477, § 478, § 479 odst. 2, § 480, § 483 odst. 3 ObchZ.
Podle názorů v literatuře je třeba tato ustanovení respektovat jako kogentní i při prodeji části podniku. V praxi mohou vznikat problémy s vymezením převáděné části podniku.
Může jí být odštěpný závod definovaný v § 7 ObchZ, provozovna podle § 7 odst. 3 ObchZ, dílna nebo jiná samostatná organizační složka. Podmínkou zde není, aby byla příslušná část podniku zapsána do obchodního rejstříku. Podle soudní praxe je nezbytné, aby byla předmětem smlouvy taková část podniku, která tvoří jeho samostatnou organizační složku.
Judikatura dále vymezila samostatnou organizační složku jako „takovou součást podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví týkající se této organizační složky, z něhož především vyplývá, které věci, jiná práva, popř. jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku (samostatné organizační složky) a vymezuje tím předmět smlouvy o prodeji části podniku.“ V tomto smyslu lze za samostatnou organizační složku považovat zejména odštěpný závod, popř. jinou organizační složku, která se zapisuje do obchodního rejstříku. Vedle toho však mohou být předmětem smlouvy i jiné organizační složky, které se do obchodního rejstříku nezapisují a které jsou nazvány jako např. závod, provoz apod. Vždy se však musí jednat o samostatnou složku ve výše uvedeném smyslu.
Naopak není nutné, aby se jednalo o složku, která je oprávněna jednat svým vedoucím navenek ve věcech, které se jí týkají, jako je tomu v případě odštěpného závodu.8 Převáděnou organizační složku by však nemělo tvořit pouze různorodé seskupení vzájemně nesouvisejících částí, které bylo vytvořené účelově před uzavřením smlouvy.
8 Rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 1199/98 ze dne 7.9.1999; obdobně usnesení NS ČR sp. zn. 29 Cdo 870/2005 ze dne 9.5.2005.
18
Část podniku, která je převáděna, by měla být ve smlouvě přesně individualizována. Pro zajímavost lze zmínit, že prostřednictvím smlouvy o prodeji části podniku lze na nabyvatele převést také internetový portál.9
4.3 Práva a povinnosti subjektů smlouvy
Základní práva a povinnosti prodávajícího a kupujícího vymezuje § 476 odst. 1 ObchZ.
Prodávající je povinen kupujícímu odevzdat podnik a zároveň na něj převést vlastnické právo k tomuto podniku. Kupující je naproti tomu povinen převzít závazky související s podnikem a zaplatit prodávajícímu sjednanou kupní cenu. Podle § 483 odst. 1 ObchZ je prodávající povinen předat a kupující povinen převzít věci zahrnuté do prodeje ke dni účinnosti smlouvy (viz výklad o účinnosti smlouvy v kap. 4.9). O převzetí se sepíše zápis podepsaný oběma stranami. Podle § 483 odst. 2 ObchZ převzetím věcí dochází k přechodu nebezpečí škody na těchto věcech z prodávajícího na kupujícího. S ohledem na povahu podniku nebude však vždy možné věci předat a převzít v jeden den. Mohou tak nastat situace, když přechod vlastnického práva a převzetí spojené s nebezpečím škody na věcech nebudou spadat vjedno. § 483 odst. 1,2 ObchZ jsou však dispozitivní a strany si mohou domluvit odlišný postup.
Informační povinnosti kupujícího a prodávajícího související s informováním věřitelů a dlužníků o převzetí závazků a přechodu pohledávek spojených s prodejem podniku stanoví
§ 477 odst. 4 ObchZ. Kupující je totiž povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazků a prodávající dlužníkům přechod pohledávek na kupujícího.
Prodávající je dále povinen upozornit kupujícího na všechny vady podniku, o kterých ví, jinak mu může vzniknout odpovědnost za vady podniku. O odpovědnosti za vady podniku je podrobně pojednáno v kapitole 4.8.
Do souvislosti s povinnostmi vznikajícími při prodeji podniku lze dát i možnost sjednání konkurenční doložky a následné povinnosti z toho vyplývající. Kogentní ustanovení § 488a ObchZ umožňuje odkazem na § 672a ObchZ (upravující obchodní zastoupení) sjednat při prodeji podniku konkurenční doložku na úkor prodávajícího. Konkurenční doložka chrání kupujícího tím, že prodávající nebude moci po určitou dobu vykonávat místně nebo vůči určitým osobám činnosti, které tvoří předmět činnosti prodávaného podniku. Na druhé straně chrání zákon i prodávajícího, a to omezením maximálního trvání konkurenční doložky na dva roky. Prodávajícího chrání i možnost prohlášení konkurenční doložky za
9Černý, M., Telec, I., Prodej internetového portálu, Právní rádce č. 1/2005, str. 25 an.
19
neplatnou v případě, že by vykročila ze zákonného rámce. Prodávající se může dále domáhat u soudu omezení nebo zrušení doložky, která by jej omezovala více než je nutné k dosažení jejího účelu.
4.4 Přechod vlastnického práva
Na základě smlouvy o prodeji podniku přechází vlastnické právo ke všem věcem, které jsou součástí prodávaného podniku. Samotné uzavření smlouvy však ještě nevede k převodu vlastnického práva k podniku jako hromadné věci. Zatímco ohledně movitých věcí přechází vlastnické právo na kupujícího dnem účinnosti smlouvy (den uzavření smlouvy), při převodu nemovitostí přechází vlastnické právo až jeho vkladem do katastru nemovitostí (viz § 483 odst. 3 ObchZ). K nemovitostem, které nejsou evidovány v katastru nemovitostí, jako například drobné stavby (viz § 133 ObčZ), přechází však vlastnické právo na kupujícího již okamžikem účinnosti smlouvy.
V souvislosti s přechodem vlastnického práva odkazuje § 483 odst. 3 ObchZ na obdobné užití ustanovení kupní smlouvy týkajících se nabytí vlastnického práva (§ 444 až § 446 ObchZ). Strany si tedy mohou domluvit u movitých věcí jinou dobu přechodu vlastnického práva než účinností smlouvy. I při prodeji podniku se uplatní ustanovení typické pro obchodní závazkové vztahy týkající se nabytí vlastnického práva od nevlastníka. Kupující totiž nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávané movité věci, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn s věcí nakládat za účelem jejího prodeje.
V souvislosti s přechodem vlastnického práva byla diskutována otázka, zda při prodeji podniku, jehož součástí jsou listinné cenné papíry, jejichž převod vyžaduje indosanci, je indosament nutný i v tomto případě. Nejvyšší soud došel k závěru, že v takovém případě indosament ani splnění dalších podmínek nutný není.10 Nejvyšší soud judikoval, že smlouvu o prodeji podniku je třeba chápat jako lex specialis k úpravě převody listinných cenných papírů podle zákona o cenných papírech a k převodu těchto cenných papírů tedy postačí samotné uzavření smlouvy o prodeji podniku, na jejímž základě přechází všechna předmětná práva a závazky na kupujícího.
10 Stanovisko Nejvyššího soudu R 62/2003; rozsudek NS ČR sp. zn. 29 Odo 314/2001 ze dne 30.10.2002.
20
Ohledně obchodního podílu jako součásti podniku judikatura dovodila, že k jeho převodu dochází již dnem účinnosti smlouvy a nevyžaduje se zde postup podle § 115 ObchZ.11 4.5 Přechod práv a závazků
Podnik je nutno chápat jako funkční celek, který má být schopen dalšího fungování i po jeho prodeji. Podle ustanovení § 477 odst. 1 ObchZ přecházejí na kupujícího veškerá práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Práva a závazky přecházejí na kupujícího bez ohledu na to, zda se řídí podle obchodního či občanského zákoníku a nehledě na právní důvod jejich vzniku (např. smlouva, porušení povinnosti nebo prohlášení o převzetí ručení). Jako příklad lze uvést závazkové vztahy s dodavateli, smlouvy o úvěru, smlouvy leasingové a smlouvy pojistné vztahující se k převáděnému podniku.
Přechod pohledávek se řídí ustanoveními občanského zákoníku o postoupení pohledávek (§ 524 - 530 ObčZ). S pohledávkou přechází na kupujícího i její příslušenství a všechna s ní spojená práva. K postoupení pohledávky je nutný souhlas postupitele (tedy prodávajícího jako dosavadního věřitele) a postupníka (tedy kupujícího jako nového věřitele), zatímco souhlasu dlužníka třeba není. K souhlasu postupitele a postupníka zde dochází uzavřením smlouvy o prodeji podniku. K ochraně dlužníka slouží jeho právo plnit účinně postupiteli, dokud mu nebude přechod pohledávky oznámen prodávajícím nebo prokázán kupujícím. Kupující je podle obchodníku zákoníku povinen oznámit bez zbytečného odkladu věřitelům převzetí závazků a prodávající dlužníkům přechod pohledávek na kupujícího (viz § 477 odst. 4 ObchZ). Jestliže není tato tzv. informační povinnost splněna, může to mít za následek, že dlužník může účinně plnit prodávajícímu jako původnímu věřiteli a kupující bude povinen uhradit věřiteli škodu, která mu vznikne například vymáháním pohledávky proti původnímu dlužníkovi. Dohoda o postoupení pohledávky musí mít písemnou formu, což je u smlouvy o prodeji podniku splněno.
Přestože se v literatuře objevují názory o možnosti vyloučení některých pohledávek z prodeje dohodou,12 lze doporučit spíše opatrnější postup a vycházet z toho, že přecházejí všechna práva a závazky. V opačném případě by bylo nutné vyřešit otázku, na která práva a závazky se musí prodej vztahovat a na jaké nikoli.
Občanský zákoník rovněž obecně upravuje přechod závazku (roz. převzetí dluhu, § 531 a 532 ObčZ). I pro přechod závazku platí podmínka, která je u smlouvy o prodeji podniku
11 Rozsudek VS Praha sp. zn. 14 Cmo 41/2003 ze dne 14.8.2003.
12 Dědič, J., K některým problémům ze smluv o prodeji podniku, Právní praxe č. 2/1993, s. 105
21
splněna, že je třeba písemné formy. Podle občanského zákoníku je k přechodu závazku dále nezbytný souhlas věřitele (viz § 531 odst. 1 ObčZ). Při prodeji podniku souhlas věřitele nutný není, obchodní zákoník však věřitele chrání ručením prodávajícího za převáděné závazky. Soudní praxe dovodila, že na základě smlouvy o prodeji podniku dochází k přechodu závazků souvisejících s prodávaným podnikem z prodávajícího na kupujícího ze zákona.13 Jednotlivé závazky není nutné ve smlouvě jakkoli zmiňovat či jinak identifikovat, neboť již ze samotné smlouvy o prodeji podniku vyplývá úmysl smluvních stran závazky spojené s podnikem převést. Obdobně trvá podle judikatury i zajištění převáděných závazků, i když třetí osoby nedaly souhlas ke změně v osobě dlužníka.14 Jestliže by strany chtěly ve smlouvě přechod některých závazků vyloučit, nejednalo by se podle judikatury již o smlouvu o prodeji podniku, přestože by ji strany tak označily.15 V tomto případě by se jednalo o převod jednotlivých věcí a pohledávek. Převod závazků by byl pak možný pouze se souhlasem věřitelů. Došlo by tak ke kombinaci klasické kupní smlouvy a cese.
Přechod práv a závazků z prodávajícího na kupujícího nastává ze zákona, a to ke dni účinnosti smlouvy. Ustanovení o přechodu práv a závazků je kogentní, a proto si strany nemohou dohodnout něco jiného. Je-li podnik dále prodáván, závazek původního kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku zaplatit kupní cenu není podle judikatury závazkem souvisejícím s převáděným podnikem, a proto nepřechází na dalšího kupujícího podle § 476 odst. 1 ObchZ.16
Ze zásady přechodu všech práv a závazků spojených s podnikem na kupujícího existují některé výjimky. Judikatura například s odvoláním na daňové předpisy dovodila, že na kupujícího nepřecházejí závazky k zaplacení daní, neboť daňové povinnosti nejsou přenosné.17 K výkladu a aplikaci § 477 odst. 1 ObchZ se vyjádřil i Ústavní soud, který shledal ústavně konformním, že placení daně nelze podřadit pod závazky ve smyslu soukromého práva a je tedy povinností veřejnoprávní, neboť tato povinnost pojmově
13 Rozsudek NS ČR sp. zn. 35 Cdo 653/2004 ze dne 5.10.2005.
14 Rozsudek NS ČR sp. zn. 35 Cdo 653/2004 ze dne 5.10.2005.
15 Rozsudek NS ČR sp. zn. 1 Cmo 105/92 ze dne 7. 10. 1992. Nejvyšší soud zde dovodil, že podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je mj. závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem. Má-li jít o tento smluvní typ, je nezbytné, aby kupující převzal všechny závazky prodávajícího související s podnikem. Neobsahuje-li smlouva uvedenou podstatnou část, tj. z přechodu byly vyjmuty některé závazky, které souvisejí s podnikem, nebyla platně uzavřena smlouva o prodeji podniku, jež je takto jako smluvní typ upravena v obchodním zákoníku.
16 Rozsudek NS ČR sp. zn. 29 Odo 691/2003 ze dne 27.7.2005.
17 Rozsudek KS Ostrava sp. zn. 22 Ca 74/2000 ze dne 11.7.2000.
22
znamená platbu ve prospěch státu na základě zákona, aniž by stát daňovému subjektu nabízel za zaplacení daně jakýkoli ekvivalent. Povinnost platit daň vzniká na základě skutečností stanovených zákonem s tím, že zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v aktuálním znění, určuje kogentně i subjekt, který povinnost platit daň má, přičemž zákon č. 337/1991 Sb., o správě daní a poplatků, v aktuálním znění, zakazuje přenos této povinnosti, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Názor, že by takovým zvláštním předpisem byl obchodní zákoník, resp. jeho ust. § 477 odst. 1, je mylný, neboť plátce daně není vůči orgánu veřejné moci v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu.18
Další výjimku z § 477 odst. 1 ObchZ stanoví zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, v aktuálním znění (dále jen „ŽZ“), podle něhož na kupujícího nepřechází živnostenské oprávnění, které je podle ŽZ nepřenosné.19
V souvislosti s přechodem práv a závazků při prodeji podniku se v praxi velmi často objevovala otázka právního nástupnictví u práv z nájemní smlouvy týkající se nebytových prostor. Odborná literatura dovodila, že po uzavření smlouvy o prodeji podniku dochází ke změně v osobě nájemce, kterým se namísto prodávajícího stává kupující s tím, že obsah smlouvy zůstává stejný. Na kupujícího tak přecházejí podle § 477 odst. 1 ObchZ i práva nájemce, tj. zejména právo užívat nebytový prostor a závazek platit nájemné.20 Tento přechod práv spojený ze zákona se smlouvou o prodeji podniku však nelze považovat za přenechání užívání předmětu nájmu někomu jinému, tj. za pronájem, popř. podnájem nebytového prostoru. Kupující zde totiž nastupuje do přímého nájemního vztahu k pronajímateli, z něhož prodávající vystoupil. S ohledem na toto nelze dovodit, že by prodávající pronajal nebytový prostor bez souhlasu pronajímatele a dovozovat z toho právo pronajímatele vypovědět smlouvu.
4.5.1 Průmyslová práva a práva duševního vlastnictví
Výjimkou ze zásady kogentnosti ustanovení o přechodu práv a závazků jsou práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, jež se týkají podnikatelské činnosti prodávaného podniku, u nichž lze přechod vyloučit dohodou stran. Dispozitivní ustanovení
§ 479 odst. 1 ObchZ stanoví, že na kupujícího přecházejí všechna práva vyplývající
18 Ústavní soud, Sbírka usnesení a nálezů, č. 3, Brno, 1992, str. 11.
19 § 10 odst. 9 ŽZ.
20 Kopáč, L., Švestka, J., Smlouva o prodeji podniku a právní nástupnictví u smlouvy o nájmu nebytových prostor, Právní rozhledy, 1994, č. 1, str. 8.
23
z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, která se týkají podnikatelské činnosti prodávaného podniku. Mezi práva vyplývající z průmyslového vlastnictví se řadí např. práva k vynálezům, zlepšovacím návrhům, užitným vzorům, průmyslovým vzorům, ochranným známkám, k obchodní firmě nebo k označení původu. Mezi práva vyplývající z jiného duševního vlastnictví patří zejména práva autorská a práva příbuzná a dále také práva k jiným výsledkům duševní činnosti jako je např. know how, vědecké objevy apod.
Práva osobní povahy, která jsou z povahy věci nepřevoditelná, však do této skupiny nepatří.
Je-li pro nabytí nebo zachování výše uvedených práv rozhodné uskutečňování určité podnikatelské činnosti, započítává se do této činnosti nabyvatele uskutečněné po prodeji podniku i činnost uskutečněná při provozu podniku před jeho prodejem. Podle kogentního ustanovení § 479 odst. 2 ObchZ k přechodu výše zmíněných práv nedochází, pokud by převod odporoval smlouvě o poskytnutí výkonu práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví nebo povaze těchto práv. U práv z průmyslového vlastnictví tak k převodu nedochází, pokud by to odporovalo licenční smlouvě. U smluv o poskytnutí výkonu práva u duševního vlastnictví nebude přechod práva odporovat tehdy, jestliže je k přechodu poskytovatelem licence dán souhlas. Povaze práva by přechod odporoval zejména u práv osobní povahy, jako je např. právo autorství.
Podrobnosti ve vztahu k ustanovení § 479 ObchZ stanoví jednotlivé právní předpisy (jmenovitě zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, z. č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele, z. č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, z. č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků, všechny v aktuálním znění).
U označení původu se v praxi objevily pochybnosti, zdali v souvislosti s jejich přechodem dochází u těchto práv k jejich výlučnému či nevýlučnému užívání. Pro práva na označení původu však platí, že i když tato práva přechází na kupujícího, může mít tato práva i jiná osoba. Takovýto závěr vyplývá mimo jiné i z rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, podle kterého je přípustné zapsat do rejstříku označení původu dalšího uživatele, jehož výrobky vyhovují podmínkám stanoveným pro již zapsané označení původu.
Zajímavým případem, kdy by patrně k převodu práv nedošlo je situace, pokud by byla dříve prodávajícím uzavřená výhradní licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví s právem opce ve prospěch nabyvatele na poměrně dlouhou dobu určitou bez ujednání možnosti výpovědi.
24 4.5.2 Převod firmy
Úpravu převodu firmy v rámci prodeje podniku nalezneme v § 11 odst. 1 a odst. 4 ObchZ.
Podle § 11 odst. 1 ObchZ může ten, kdo nabude podnik smlouvou, podnikat pod dosavadní firmou s nástupnickým dodatkem, jen má-li k tomu výslovný souhlas zůstavitele nebo právního předchůdce. 21 U smlouvy o prodeji podniku lze jen doporučit, aby tento souhlas byl vyjádřen přímo ve smlouvě. Souhlas lze samozřejmě vyjádřit i jinak, ale bez výslovného souhlasu podnikání pod dosavadní firmou nebude možné. V § 11 odst. 4 ObchZ je vyjádřena zásada vázanosti převodu obchodní firmy, když je stanoveno, že převod firmy bez současného převodu podniku je nepřípustný. Převod obchodní firmy při převodu části podniku je možný jen tehdy, bude-li podnikatel zbývající část provozovat pod jinou firmou nebo tato část zanikne likvidací.
4.5.3 Pracovněprávní vztahy
K přechodu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku může dojít jen v zákonem stanovených případech. Jedním z takových případů je i ustanovení § 480 ObchZ, které stanoví, že práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku přecházejí z prodávajícího na kupujícího. Jde o kogentní ustanovení, které se po celou dobu existence obchodního zákoníku neměnilo. Prodejem podniku nejsou tedy jeho zaměstnanci ohroženi. Musí jim být zajištěna stejná zaměstnanecká práva jako u bývalého zaměstnavatele. Například zaměstnancům, kterým byla vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po pracovním úrazu, musí tuto náhradu škody vyplatit i nový zaměstnavatel. Dále zůstává například zachováno poskytování úlev studujícím při zaměstnání či úprava pracovní doby u žen. Nový vlastník podniku automaticky vstupuje do všech pracovněprávních vztahů vůči těm zaměstnancům, kteří byli v podniku v pracovním poměru. Jejich pracovní poměr tedy nezaniká, ale zaměstnavatelem zaměstnanců se napříště stává kupující. Nebudou se uzavírat nové pracovní smlouvy, sjednaný druh práce, místo výkonu práce atd. zůstane stejné. V případě, že by zaměstnanci měli pohledávky vůči prodávajícímu, stávají se věřiteli kupujícího,
21 Podle dřívější právní úpravy pokud nevyplývalo ze smlouvy něco jiného, přecházelo na kupujícího i oprávnění užívat obchodní jméno spojené s prodávaným podnikem, ledaže by to bylo v rozporu se zákonem nebo s právem třetí osoby. Tomuto převodu nebránila změna označení právní formy osoby oprávněné k podnikání.
25
prodávající však za jejich uspokojení ručí. S ohledem na § 477 ObchZ však přecházejí na kupujícího i práva a povinnosti ze zaniklých pracovněprávních vztahů.
Jestliže je v textu smlouvy o prodeji podniku uvedeno, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů prodávajícího jsou vypořádány a nepřecházejí tedy na kupujícího, a ve skutečnosti k vypořádání pracovněprávních vztahů nedošlo, je smlouva o prodeji podniku podle judikatury neplatná podle § 49a ObčZ, protože šlo o právní úkon učiněný v omylu a omyl byl podstatný.22
Nelze však opominout, že nový majitel má i svá práva. Pokud je jeho podnikatelský záměr odlišný, nelze mu bránit v restrukturalizaci podniku. Nový zaměstnavatel může měnit popis práce i výši mzdy zaměstnanců. Při splnění zákonných podmínek lze dát zaměstnancům výpověď z pracovního poměru s odvoláním na organizační důvody.
V praxi může nastat situace, kdy se státní podnik rozdělí, a vzniknou dva nové soukromé podniky se dvěma novými samostatnými majiteli. V tomto případě je nutno předem stanovit, jak si noví majitelé zaměstnance rozdělí. Vhodné bude tak stanovit zejména v samotné smlouvě o prodeji podniku.
Jak je uvedeno výše, předmětem smlouvy o prodeji podniku nemusí být nutně podnik celý, ale i jeho část, například provozovna, závod apod. V takovém případě vytvoří převážná část podniku i se zaměstnanci buď nový podnik, nebo se stane součástí jiného podniku. I v těchto případech platí ohledně zaměstnanců obdobné zásady, jako jsou uvedeny výše. To znamená, že nový vlastník přebírá všechna práva a povinnosti dosavadních zaměstnanců (pokud s nimi nebyl ukončen pracovním poměr) náležejících k nabývané části podniku.
Nový majitel odpovídá za uspokojení nároků těchto zaměstnanců, i když tyto nároky vznikly ještě před dnem převedení (přechodu vlastnictví), a je oprávněn uplatňovat vůči těmto zaměstnancům nesplněné nároky původního vlastníka.
4.6 Ochrana věřitele při prodeji podniku
Odchylkou od obecné úpravy ObčZ je skutečnost, že k převzetí dluhu není vyžadován při prodeji podniku souhlas věřitele. Vzhledem k počtu závazků, které při prodeji podniku obvykle přecházejí na kupujícího, by byl požadavek zajištění souhlasu všech věřitelů nerealizovatelný. Vedle toho se přechodem závazku z prodávajícího na kupujícího při
22 Rozsudek KS Ostrava, sp.zn. 12 Cm 145/95 ze dne 30.5.1996.
26
prodeji podniku může výrazně zhoršit situace věřitelů. Proto zákon zakotvuje k ochraně práv věřitelů jednak zákonné ručení prodávajícího, jednak právo na podání odporu.
4.6.1 Zákonné ručení prodávajícího
Jedním z prostředků ochrany věřitelů při prodeji podniku je tedy ručení prodávajícího za splnění převedených závazků kupujícím. Nesplní-li kupující pohledávku věřitele, může věřitel požadovat její splnění na prodávajícím. Jde-li o splnění závazku podléhajícího obchodnímu zákoníku, řídí se i ručitelský vztah mezi prodávajícím a věřitelem obchodním zákoníkem (§ 312 ObchZ). Ustanovení § 477 ObchZ o ručení prodávajícího je kogentní a uplatní se i tehdy, jestliže věřitel vyslovil s přechodem závazku souhlas.
Ručení prodávajícího bylo v praxi řešeno v souvislosti s opětovným převodem podniku, tj.
v situaci, kdy nabyvatel podniku, který jej získal na základě smlouvy o převodu podniku, převedl stejný podnik na další osobu, a to opět smlouvou o převodu podniku. V této situaci vyvstala otázka, zda nadále trvá ručení prvního prodávajícího. Podle názoru VS v Praze23 nelze z obchodního zákoníku dovodit, že by opětovným prodejem podniku ručení původního vlastníka za splnění závazků kupujícího zaniklo. Podle tohoto stanoviska tedy ručení trvá. Může proto vzniknout situace, kdy za určitý závazek bude ručit jak první prodávající, tak současně i další prodávající podniku. Ručení původního vlastníka podniku se však nevztahuje na závazky, které přešly na základě další smlouvy o prodeji podniku na dalšího vlastníka, avšak vznikly až po prvním uskutečněném prodeji podniku. Ručení prodávajícího za převáděné závazky je vyloučeno i u zpeněžení podniku podle § 290 insolvenčního zákona.
S ochranou věřitele spojenou se zákonným ručením prodávajícího souvisí i úprava obsažená v § 488 odst. 2 ObchZ. Obecně lze říci, že smlouva o prodeji podniku nemá vliv na právní subjektivitu podnikatele a nemůže tak sloužit jako zvláštní způsob zrušení obchodní společnosti nebo družstva. Pokud právnická osoba prodá podnik tvořící její jmění, může ukončit svou likvidaci a být vymazána z obchodního rejstříku až po uplynutí jednoho roku po tomto prodeji, jestliže v této době nebylo zahájeno soudní řízení podle § 478 ObchZ, nebo později, když byly zajištěny nebo uspokojeny nároky, jež byly v tomto řízení úspěšně uplatněny. Jedná se o úpravu velmi častého případu, kdy je prodávající právnickou osobou a po prodeji zanikne s likvidací. Jde o způsob ochrany věřitelů, kdy
23 Např. rozhodnutí VS Praha sp.zn. 1 Ko 77/2003 ze dne 17.3.2003.
27
s přihlédnutím k zákonnému ručení prodávajícího za závazky podniku není možné, aby podnik zanikl ihned po prodeji, ale až po určité době. Z tohoto důvodu obchodní zákoník stanovuje jeden rok jako minimální dobu, která musí uplynout od prodeje podniku do ukončení likvidace společnosti a jejího výmazu z obchodního rejstříku. Pokud však bylo zahájeno soudní řízení podle § 478 ObchZ, jednoroční lhůta se neuplatní, protože ukončení likvidace nemůže nastat dřív, než budou zajištěny všechny uplatněné nároky. Zánik právnické osoby (výmaz z obchodního rejstříku) nemůže nastat bez likvidace společnosti.
4.6.2 Právo věřitele podat odpor
Vedle výše uvedeného ručení prodávajícího slouží k ochraně věřitele zvláštní úprava odporovatelnosti obsažená v kogentním ustanovení § 478 ObchZ. Podstata práva odporu zde spočívá v tom, že se věřitel domáhá rozhodnutí, že převod závazku je vůči němu neúčinný. Věřitel má právo bránit se převodu závazku z prodávajícího na kupujícího podáním odporu u soudu. Podmínkou zde je, že se prodejem podniku zhorší nepochybně dobytnost pohledávky věřitele. Otázkou však je, co se považuje za nepochybné zhoršení dobytnosti pohledávky prodejem podniku. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR se za zhoršení dobytnosti považují takové konkrétní projevy nebo chování majitele, které je v bezprostřední souvislosti s uzavřením smlouvy o prodeji podniku. Půjde zejména o zjevný nezájem na plnění převzatých závazků.
Pokud bude odpor úspěšný, prodávající je povinen splnit věřiteli závazek v době splatnosti, jako kdyby k prodeji podniku nedošlo. Zásadní je však skutečnost, že úspěšnost odporu nemá vliv na účinnost převodu závazku mezi prodávajícím a kupujícím. Prodávající je tedy oprávněn požadovat od kupujícího plnění, které poskytl věřiteli, včetně příslušenství.
Na základě úspěšného odporu věřitele může soud určit, že převod závazku na kupujícího je vůči věřiteli neúčinný. Subjektivní lhůta pro podání odporu je 60 dnů ode dne, kdy se věřitel dověděl o prodeji podniku, objektivní lhůta činí 6 měsíců ode dne, kdy byl prodej zapsán do obchodního rejstříku (§ 488 odst. 1 ObchZ). Jestliže však prodávající není zapsán v obchodním rejstříku, je subjektivní lhůta pro podání odporu 60 dnů ode dne, kdy se věřitel dozví o prodeji podniku, nejpozději však 6 měsíců od uzavření smlouvy (§ 478 odst. 2 ObchZ). Odporem je možné napadnout i závazek ještě nesplatný.
Uplatnění výše uvedeného práva nevylučuje uplatnění odporovatelnosti podle občanského zákoníku, jsou-li pro to splněny stanovené podmínky. Zvláštní úprava odporovatelnosti je obsažena i v insolvenčním zákoně.
