Školní zahrada

Posledním a asi největším centrem je školní zahrada. Pobyt venku je pro děti velmi důležitý zejména pro dětský organismus, psychiku a také pomáhá odbourávat stres. Pobyt venku by se měl realizovat za každého neextrémního počasí. Rodiče by měli být obeznámeni s tím, jaké oblečení mají dítěti zabezpečit pro jednotlivá roční období – v zimě

oteplováky, na jaře zase pláštěnku a gumáky. Vhodné je pohodlné, starší oblečení. Školní zahrada musí být zejména bezpečná a její rozdělení je podobné jako rozdělení center ve třídě.

6.1.11.1 Prolézačky

Gardošková a Dujková doporučují umístit na školní zahradu prolézačky, které jsou vyrobeny ze dřeva. Zvyšuje to bezpečnost dětí, obzvláště pokud se jedná o masivní konstrukci, která má široké vstupy. Dále jsou dřevěné prolézačky oproti těm kovovým mnohem vhodnější za chladnějšího počasí. Pod prolézačky je vhodné umístit měkký povrch jako je písek, tráva, stromová kůra nebo nějaké speciální umělé povrchy.

Funkce prolézaček jsou mnohostranné. Děti si zdokonalují hrubou motoriku, obratnost, kondici, sílu, ale také sebedůvěru a spolupráci. Prolézačkami jsou myšleny veškeré tunely, mosty, žebříky, lana na šplhání nebo i skluzavky a tobogany. Úlohou pedagoga je přílišně nezasahovat do her dětí, jak už bylo řečeno, hřiště by mělo být navrhnuté tak, aby bylo co nejvíce bezpečné.

6.1.11.2 Pískoviště

Počet pískovišť by se v ideálním případě měl rovnat počtu tříd, záleží však také na velikosti zahrady. Nejdůležitějším pravidlem je udržovat pískoviště čisté podle hygienických předpisů – po sezóně vyměnit písek a v letník měsících zastínit pískoviště alespoň slunečníkem. Každý den před tím než si jdou děti do písku hrát, je vhodné aby

učitel pískoviště vyhrabal hráběmi z důvodu prevence před znečištěním psy a kočkami a také aby pískoviště alespoň trochu pokropil vodou. Samozřejmostí je potom dostatek

hraček do písku a stavebních materiálů (staré kostky, kamínky, kousky dřeva…), aby děti mohli vykonávat celou řadu činností od pečení bábovek až po stavění složitějších staveb jako jsou hrady, cesty nebo tunely.

Z hygienických důvodů by se měla poblíž pískoviště nacházet nádoba s čistou vodou, mýdlem a ručníkem, obzvlášť pokud je například v letních měsících naplánovaná svačina na pobyt venku.

6.1.11.3 Pozemek

Měl by se nacházet v rohu zahrady, na slunném místě. Je vhodné, aby byl celý pozemek oddělený nebo ohrazený a také již vytvořené záhonky by mohly být odděleny například provázkem, aby děti věděly kam vstupovat nesmí. Děti si zde mohou ze semínka vypěstovat květiny, zeleninu, nebo ovoce, učí se jak se o takovou malou zahrádku starat, velmi je baví pomáhat při zalévání a podobných činnostech. Je dobré, když už děti od tří let věku vědí, jakým způsobem se na svět dostane rajče nebo jahoda a kolik dá práce si je vypěstovat.

6.1.11.4 Dopravní hřiště

Velmi vhodným prostředkem pro výuku dopravní bezpečnosti je vytvořit si na zahradě alespoň malé dopravní hřiště s namalovanými přechody pro chodce, s dopravními značkami a vyznačenými cestami, krajnicemi a chodníky. Děti se potom učí například na koloběžkách nebo při chůzi s kočárky základním pravidlům silničního provozu.

Úlohou pedagoga je, vysvětlovat pravidla dopravního provozu již ve třídě za pomocí názorných obrázků a pomůcek, na toto učiva navázat při procházce do okolí mateřské školy a na závěr nechat děti aby si to co se naučily samy ověřily v praxi. Je známé že nejméně si člověk zapamatuje z toho co jen slyší, více potom z toho co vidí a slyší a nejvíce si učiva zapamatuje, když se k tomu přidá vlastní zkušenost a dojde k porozumění.

Hřiště tohoto typu může mít své využití nejen jako hřiště dopravmí, ale také jako prostor na kreslení křídami, skákání panáka, nebo pro hru s míčem.

6.1.11.5 Tiché místo

Součástí každe dobře vybavené zahrady je podle Gardošové a Dujkové (2003) tiché místo.

Může být umístěné například na laviččce pod vzrostlým stromem, nebo pro něj může být postaven speciální altánek s posezením a stoly. Zde si děti mohou sednout, snít, relaxovat, odpočívat, povídat si a ostatní děti jen tak pozorovat z povzdálí. Další možností pak může být vybarvování omalovánek nebo předčítání pohádek.

7 ANALÝZA IMAGE

Mezi základní metody sběru dat patří pozorování, které se dále dělí na pozorování podle prostředí, pozorovacích kategorií, podle místní a časové návaznosti a podle role a pozice pozorovatele. Druhou základní metodou je dotazování. Dotazovat se můžeme čtyřmi způsoby, a to osobně, písemně, telefonicky nebo alektronicky. Poslední metodou je experiment, který může být taktéž členěn podle místa realizace, časového sledu nebo dle převahy metod (Vysekalová, 2009, str.133).

7.1.1 Pozorování

Vědecké pozorování se od běžného liší tím, že je plánovité a selektivní. Ale není podmínkou, že si vědec vždy musí určit co a jak bude pozorovat. Nemusí to tak být u volného, nestrukturovaného pozorování. Záleží i na takových věcech jako je cílený nácvik pozorování, kdy člověk, který má již bohatší skušenosti s tímto typem výzkumné metody, dokáže zachytit jevů větší množství a lepší kvality. Samozřejmě existují i lidé talentovaní, kteří můžou být nadanými pozorovateli i bez větších skušeností a jako protiklad také lidé, kteří i po systematickém nácviku nemají schopnost citlivě vnímat pozorované jevy (Miovský, M.,2006, str.142).

Pozorování můžeme dle prostředí dělit na pozorování v přirozených podmínkách a pozorování v uměle vyvolaných podmínkách, dle pozorovacích kritérií se jedná o strukturované a nestrukturované pozorování. Dále lze pozorování rozčlenit na přímé, kdy pozorování provádí sám výzkumník a nepřímé, kdy jsou mu data zprostředkována. Podle toho v jaké roli a pozici je pozorovatel rozlišujeme další čtyři typy pozorování. Pokud