4. B Ů H A HRANICE
Křesťanská víra se odehrává v interakci mezi lidskou bytostí a Bohem. Z pohledu hranic jde o vztah, který má Bůh s člověkem jako jednotlivcem a daný člověk s Bohem.
V tomto pojetí jde o vztah dvou osob, tedy o setkávání dvou svobodných vůlí. Ve vztahu člověk – Bůh je však obsažena také základní asymetrie tohoto vztahu. Je to vztah stvořené bytosti ke svému stvořiteli. Hledání způsobu jak žít vztah s někým, kdo mne přesahuje, kdo je mým smyslům nedostupný, je mým stvořitelem a jehož láska ke mně je nekonečná, je hledáním naší víry v Boha. Snaha o žití víry jako vztahu je snahou o naplnění největšího a prvního přikázání - „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí“ (Mt 22,38).
V jednotlivých podkapitolách se pokusím o pohled na Boží hranice ve vztahu k nám na základě některých starozákonních textů. Tyto příklady slouží k hlubšímu pochopení problematiky hranic v mezilidských vztazích, která se křesťanů dotýká v hledání jejich vztahu s Bohem.
V další části se budu zabývat hranicemi v Ježíšových vztazích, tak jak je můžeme vysledovat z evangelijních zpráv. Pohled na Ježíšovo lidství nám ozřejmí některá špatně uchopená evangelijní poselství, která mohou mít vliv na nezdravě pojímané lidské hranice.
Toto popisuji v poslední kapitole.
pro nás tolik, že my to nejsme schopni intelektuálně zvládnout. Může se nám stát, že upadneme do nezdravé představy, že za nás Bůh udělá úplně všechno. Občas míváme představu, že všemocný a veliký Bůh nějak zařídí, že budeme šťastní, zdraví a svatí, popř. bohatí a krásní. Nebo že nás Bůh ochrání před důsledky našeho chování. Jindy sklouzáváme do pasivity a prosíme v modlitbě Hospodina, aby za nás vyřídil záležitosti, které můžeme a máme vyřídit sami - samozřejmě s vírou v Boží milost a pomoc. Ale ta pomoc nespočívá v tom, že my budeme obrazně „sedět na místě“ a Bůh za nás odejde vyřídit naše záležitosti, které jsou pro nás nepříjemné.
4.1.1 Boží jméno
Bůh sám sebe ve Starém zákoně ohraničuje – vymezuje se konkrétním jménem -říká, kdo je. „Bůh řekl Mojžíšovi: 'JSEM, KTERÝ JSEM.' A pokračoval: 'Řekni Izraelcům toto: 'JSEM posílá mě k vám“ (Ex 3,13-14). Výrok „Jsem, který jsem“ o sobě neříká víc než to, že Bůh zná svoji podstatu: jde o vyjádření Boží svrchovanosti ve zjevení sama sebe.
Pokud má být něco sděleno, musí to oznámit on, a řekne pouze to, co si přeje.64 To je zaznamenáno i v konkrétních setkáních jednotlivých starozákonních postav s Bohem – např. při Jákobově zápasu Bůh řekl jen to, co sdělit chtěl,65 při ohlášení Samsonova narození také66.
Boží zjevení Izraeli je součástí plánu, který Hospodin připravil pro svůj lid.
„Božím zjevením se poněkud 'povrchní' vztah vyjádřený tituly stává vysoce osobním vztahem k Bohu, jenž umožňuje svému lidu nazývat ho jménem. [...] Boží jméno tvoří jádro postupného zjevení.“67 Poznání Božího jména uvádí Izrael do nového vztahu s Hospodinem – jeho lidé jsou nazýváni Božím lidem a Bůh se k nim zná68 – Izrael a Hospodin jsou v novém vzájemném vztahu. Takto popisovaný vztah iniciuje Bůh; Bůh v něm vystupuje autonomně, jasněříká, co chce a co nechce; sděluje, co se mu líbí a co se mu nelíbí. Také zřetelně specifikuje, co se stane, budou-li se Izraelci k němu chovat tak, jak se mu líbí a co se stane, když se rozhodnou jinak.69 Ve 4. kapitole této práce bylo
64 Srov. Nový biblický slovník, s. 442 65 Srov. Gn 32,26-30
66 Srov Sd 13. kap
67 Nový biblický slovník, str. 443 68 Srov. Ex 33,12-17
69 Srov. např. Ex 16,4-5 a 16,27
popsáno, jak vypadají zdravé hranice a jaké jsou základní principy jejich fungování. Již ve zjevení Božího jména můžeme tyto principy nalézt.
V pohanském světě, obklopujícím Izrael, znamenala znalost jména nějakého boha získání moci, kterou pak měl člověk, který jméno boha znal. Pramenilo to z myšlenky, že právo „pojmenovávat“ má osoba s vyšším postavením a tato osoba pak získanou moc využívala. Autor Skutků apoštolů popisuje, jak se tímto způsobem pokusili použít moc Ježíšova jména synové židovského velekněze Skévy.70 Znalost Božího jména je základem našeho vztahu k Bohu, základem pro hledání a poznávání Pravdy a Lásky. Bůh ho svému lidu sdělil z vlastního rozhodnutí pro navázání vztahu a ne za účelem získávání moci a slávy.
4.1.2 Vymezení Božích hranic
Celá Druhá kniha Mojžíšova je plná rozhovorů Boha s Mojžíšem, ve kterých Hospodin upřesňuje, kdo je a co chce. Tato sdělení jsou jasná a zřetelná, vymezují prostor a oblasti, kterých se týkají. Ve svých sděleních je Bůh velmi přesný: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má příkázání zachovávají“ (Ex 20,2-6 ČEP). Bůh říká, kdo je, jaký je, co udělal, co nechce, abychom dělali my, co udělá, když to dělat nebudeme, a co udělá, když to dělat budeme. Všechna tato sdělení se týkají ohraničených území – našich (co po nás Bůh chce) a Božích (jak na to Bůh bude reagovat). Je zde zřetelně definována příčina a důsledek. Zároveň je zachována svoboda rozhodování – člověk si může zvážit, na čem mu záleží a podle toho se rozhodnout, co bude dělat.
Zároveň je Bůh přístupný dialogu, jeho hranice, které si zkoušíme představit, nejsou nepropustné. Krásným příkladem Božího dialogu je Hospodinův rozhovor s Abrahamem před zničením Sodomy a Gomory. „Tu Hospodin řekl: 'Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? Abraham se jistě stane velikým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny pronárody země. Důvěrně jsem se s ním sblížil“
70 Srov. Sk 19, 11-16
(Gn 18,18 ČEP) . Bůh přiznává, že navázal s Abrahamem důvěrný vztah a vstupuje s ním do následného dialogu, ve kterém se s Abrahamem domluví na společném řešení.
Bůh ve vztahu k nám dává do souvislosti příčinu a důsledek. Je odpovědný za svá rozhodnutí (v Písmu Bůh nikde neříká: Musel jsem to udělat, protože jste to po mně chtěli, nutili jste mě apod). Řeší pouze oblasti, které vymezil a přitom má úctu k naší svobodě a respektuje naše hranice. Bůh je upřímný, když ho naše chování zraní, umí dát přímo najevo svůj hněv; „nedrží ho v sobě“, aby se nás náhodou nedotkl, hezky na rovinu řekne, co se mu nelíbí.71 Je aktivní – sám přichází k Abrahamovi72 a k mnoha dalším jako první; nemá identitu oběti (i když on by zrovna mohl, vždyť za nás přinesl tu největší oběť), ale je proaktivní (tato oběť je dílem spásy).
Představíme-li si Boží hranice ve vztahu k nám, pak jsou to ty nejzdravější hranice ve vztahu, po jakých bychom měli toužit.