„\'apsal l:“r. Neklapil.
„In principio creavit Deus coelum et terramíi Jak prostá a jedno
duchá jsou tato slova, jež Bohem osvícený spisovatel prvních pěti knih Písma sv. tak důrazně klade na počátek díla svého! Co člověěenstvo trvá, vždy se obíralo pravdou těmito slovy vyjádřenou; avšak bohužel od prvních j'íočátků svých dělilo se na dva nepřátelské tábory, stoupeneův a protivníků pravdy zmíněné. A tento boj náboženského přesvědčení s nevěrou skcptickou.
tenť jest nejhlubší pragmatismus dějin světových, jak sám Goethe vyznává, řka: „Jediné a nejhlubší thema dějin světových, jemuž všechna jiná jsou podřaděna, jest boj mezi vírou a nevěrou. Všechna období, v nichž vládla víra, jsou skvělá a povznášející pro lidstvo současné a budoucí, všechny doby však, v nichž nevěra dobyla vítězství chatrného, ztrácejí se pro potomky, poněvadž nikdo se neche'obí'ati věcí neplodnou." ]. nevěra dnů naších jest věcí neplodnou, byt' se ozdobovala plody '.dánlívými, jest neplodnou, poně 'adž nejútlejší květy mravnosti ničí, jest neplodnou, poně 'adž vědě zd 'avě naprosto odporuje, nevyjímajíc ani oně vědy, již tak 'áda zneužívá, vědy přírodní.
Úlohu v pravdě nepřirozenou chtěli uvaliti na přírodu, aby totiž svědectví vydávala proti te bytosti, jejímž dílem jest, a jejíž krásy odleskem jest tak podivuhodným; ale i logicky se velmipochýbilo tím, že odpůrcovó, o vědu přírodní se opírají—:e,chtěli vyvrátiti staré důkazy o bytu Božím, jak je v zá
kladech byl vědecky zbudoval Aristoteles a jeho škola, a jak je sv.Tomáš se scholastiky přesněji provedli a obhajovali.
Tyto důkazy se berou jedním hlavním směrem; dokazu'í z tohoto světa viditelného byt bytosti neviditelně, nejvýš dokonalě, Božské a to dovo
zujíce z nahodilosti tohoto světa existenci bytosti nutně (důkaz kosmologický), z pořádku všehomíra tak důmyslnóho, byt pořadatele nejvýš rozumného (důkaz teleologický), soudíce z přesvědčení všeobecného vzhledem k času i místu o skutečné existenci tě byt sti, o jejímž bytu všichni znalost“ mají (důkaz historický). Avšak proti tomuto způsobu dokazování nemohou přírodní vědy, chtějí-li zůstati empirickými, ničeho namítati. Neboť t_v důkazy jsou obsahem svým metafysickě, jichž přírodní věda empirická stopovati nemůže; na př.
otázka, odkud jsou věci nahodilé, ježto nebytují nutně, vede-li se až k poslední příčině, nemůže se empiricky řešiti, neboť při stvoření bytosti prve nebylo svědka očitého; a chtěl—liby někdo držeti se řady nekonečně, jak by dokázal její skutečnost empiricky? Dále maji důkazy ty za základ takové pravdy empirické, o nichž přírodm-ěda ani pochybovati ncsm', nechce—li půdy bořiti pod vlastníma nohama. Zdaž není nahodilosť bytostí příčinou změn přírodních, jež přece předmětem jsou lučby, fysiky a jiných věd zpřízněných? Zdaž může přírodověda popírati pořádek světový a přece mluviti o zákonech fysických?
A zdaž může pochybovati kdo o přesvědčení všeobecnt'am, že jest Bůh, a nepodvraeeti nejzávažnějších svědectví historických? Jak tedy chtějí odpůrcově se stanoviska přírodovědeckého vyvrátiti staré důkazy o bytu Božím? Snad theorií Kant—Laplacovou o vzniku světa? Ať vznikl svět způsobem jakýl'nkoliv, z plynů řídkých, z vody, z ohně anebo způsobem jiným, nikdy nepopřeš, že
_31__
ve světě tak vzniklém změny se dějí, že v něm vládnou jisté zákony a že lidé v něm od těch dob, co život jejich stopovati lze, v nejvyšší bytost věřili neb ji znali, a to k důkazům zmíněným úplně postačí.
Empirické vědy nemohou uškoditi našim důvodům, naopak skýtají materiál Vítaný, jehož může filosofie přírodní i theologie dobře k účelu svému použiti. Pravím, že zdravé filosofické pozorování pohybu hmoty, její energie, a života organického nutně vede k uznání bytosti Božské.
Všude v přírodě vidí badatel pohyb, pohyb v tělesech, pohyb v mole—
kulech, pohyb v atomech. Teplo, zvuk, magnetismus, elektřina, světlo všechno se odvozuje z pohybu, jehož rozličný způsob (podélní, příční), rychlost (teplo, elektřina, světlo) a substance, jež se pohybuje (magnetismus a obyčejná gra
vitace) různost zjevů přírodních působí. Jest však základním zákonem fysiky, že hmota jest indifferentní k pohybu a klidu, na němž se zakládá učení o oseillaci a dále o kyvadle, akustika, optika. Nelze tedy zákona toho popírati, aniž část fysicky velice důmyslná klesá; jest-li však hmota indií'l'erentní, což uznati nutno, i k pohybu i ku klidu, pak nepatří ani pohyb ani klid k její bytnosti, neboť k bytnosti své by nemohla býti indiffcrentní. Jest tedy pohyb něco hmotě zevnějšího, a jelikož musí míti dostatečnou příčinu, již nemůže býti hmota, jak jsme dokázali, jest příčinou pohybu bytost nehmotná, duchová., Bůh. Nevzpomáhá nikterak se odvolávati na nekonečnou řadu pohybů, poněvadž taková nekonečná řada jest logickou protivou; nebot kdyby přítomnost okamžitá předpokládala nekonečný počet pohybů minulých, abychom se po
čátku vyhnuli, pak by nutně tato řada nekonečná ještě ustavičně rostla, ncbot' budoucnost celé řady nových pohybů přivádí; avšak nekonečnost, má-li sku
tečně býti nekonečnosti, růsti nemůže. Stále tedy pokračující řada pohybů není nekonečna, má tudíž začátek, pohyb první, jenž předpokládá pro nehybnost hmoty, příčinu nehmotnou, duchového Boha. Když připustímc řadu pohybů nekonečnou, musíme se tázati po příčině této řady pohybujících se těles.
Příčina tato však není v zmíněné řadě, poněvadž žádný její člen, žádné těleso se pohybující samo v sobě příčiny pohybu nemá pro nehybnost hmoty; má tedy ona řada hmotných pohybů příčinu mimo sebe, tedy nehmotnou, duchového Boha..
Bůh. tedy jest poslední příčinou veškerého pohybu; příčinou však nejbližší jsou tělesa navzájem tím způsobem, že těleso se pohybující svým pohybem i jiné těleso buď přímo do pohybu uvádí, aneb nepřímo; přivádí je totiž do takové polohy, že těleso druhé .pro nějakou překážku hned sice se nepohybuje, avšak odstraní—li se překážka, tím samým v pohyb přechází;
na př. péro stlačené ihned do původní polohy se vrací, přestal—litlak na ně.
Fysikové praví, že prvním tělesem byla na těleso druhé přenesena energie, a to v případu prvním kinetická, \' druhém potentielní. Na tomto přenášení energie zakládají se zjevy přírodní. Mnohé pokusy však v této příčině konané dokázaly, že při každém takovém přenášení energie část její se ztrácí, a že nelze této části již v energii užitečnou, t. j. pohyb způsobující proměniti; tato energie ztracená jmenuje se entrOpie. Nejzjevněji ukázalo se ubývání energie při parostroji. Pára obsahuje jistou míru energie, přenáší ji však na stroj dvojím způsobem: jakožto kinetickou energii na kolo a jakožto potentielní
_32_
energii na celý stroj, jenž parou a pohybem teploty nabývá. Jak známo, lze teplotu zase proměniti v energii mechanickou, avšak nikoliv v tak silnou energii, jakou byla způsobena, poněvadž částka teploty unikla na místa chladnější a tam jakési vyrovnání teploty způsobila, a tedy vázána jest, pročež opět v energii proměniti se nedá. Co se však děje na parostroji takřka v malém, stává se v přírodě ve velkém, pořád tedy energie ubývá a entropie přibývá, což musí k úplnému zahynutí energie vésti; bude tedy jednou jen entropie. Poněvadž pak, jak jsme řekli, přenášením energie vznikají zjevy přírodní, tedy i veškerý pohyb, bude okamžik, kdy energie poslední se vypo
třebuje, posledním okamžikem pohybu a života, po němž následovati bude mrtvé ticho, konec dramatu světového.
Tento zákon poznal a poprvé dokázal sir WV.Thomson, fysik an
glický; Klausius jej pak obhajoval proti odpůrcům a německý fysik Plank dobyl ceny, jež na rozřešení otázky této byla vypsána, vědecky zjev ten odůvodniv. Ovšem, Helmholtz neuznává. ještě úplné důkaznosti důvodův uve
dených od zmíněných badatelův, ale praví též, že nepochybuje () tom, že výzkumy ještě důkladnější úplný důkaz podají pro ten zákon.
Avšak dá se ten zákon takřka apriorně vyvoditi. Známo jest, že na př.
koule do teplé vody ponořená přijímá od vody teplotu a to tak dlouho, až se teplota obou těles vyrovná. Podobně i dva svodiči s nestejnou energií .clek
trickou tak dlouho ji vyrovnávají, až je v obou stejná; dvě nestejně magne
tická tělesa s sebou spojena, energie stejnoměrné nabývají, a zákony nárazu stejné zjevy nám ukazují. Z toho plyne základní zásada, že nerovnosť energie v různých tělesech způsobuje vyrovnávání energie, až konečně ona různá tělesa stejnou míru energie mají. Mysleme si nyní řadu těles prostých vší energie.
Těleso první obdrží jistou míru energie jakoukoliv příčinou. Dle zákona právě zmíněného začne ji přenášeti na těleso druhé, a toto dle téhož zákona na třetí atd. Zajisté že bude tato výměna tak dlouho trvati, až všichni členové řady dosáhnou stejného stupně energie. A co potom? Energie, jsouc stejně roztříděna, již se přenášeti nemůže, poněvadž není již v té řadě různosti energické; říkáme pak, že jest vázána, a to jest právě ona entropie, o níž jsme se dříve zmínili. Řada ona však neliší se od řady původní, neboť jsou stejně nehybny, ačkoli stupeň energie vázané nyní jest vyšší než původní.
Docela totéž děje se v ohromné řadě těles tohoto všehomíra. I zde máme v rozličných tělesech různou energii a tedy ineustálé přenášení a vyrovnávání energie; konečně toto vyrovnávání dospěje k témuž cíli, k němuž dospěla řada námi pozorovaná, totiž ku konci všech zjevů přírodních, k stavu vše—
obecné smrti těles světových. Ale zde mohlo by se zdáti, že do nekonečna možno přenášení energie, buď že energie sama jest nekonečna nebo hmota, v níž se přenášení toto děje, jest nekonečna. Avšak obojí důvod jest nepříhodný.
Energie se měří dle formule my, v níž m značí hmotu těla energií v pohyb uvedeného, Y rychlost v pohybu tělesu udělenou; neboť čím větší hmotu pohybuji, a čím větší rychlost jí uděluji, ovšem ceteris paribus, tím větší energie jsem užíval. Aby my značilo energii nekonečnou, nutno, aby aspoň jeden z oněch činitelů byl nekonečným. Avšak činitel m, totiž hmota,
_33_
nekonečným býti nemůže. Neboť všude, kde hmotu, vidím, mohu měřiti její hustotu a říci: zde jest větší, zde jest menší; a poněvadž hmota všehomíra se skládá ze souhrnu hmot částečných, tedy i měřitelných, konečných, rostl by tento souhrn, kdyby rostla vyměřená hustota hmot jednotlivých; jest tedy vzrůstu schopen, sám konečný, m jest tedy činitel konečný. Ale i rychlost všude, kdekoliv jest, jest měřitelnou ---i ohromnou rychlost světla bystrost lidská změřila — tedy konečnou, a proto i souhrn všech rychlostí rovněž jest jako souhrn hmot konečným. Formule m7, applikována jsouc na náš svět, jest veličinou naprosto konečnou; a poněvadž, jak jsme zároveň dokázali, hmota, v níž jest tato konečná energie, jest konečnou, máme zase onen případ, z něhož jsme vyšli, totiž řadu těles konečnou s energií konečnou, v níž tedy musí energie nevázané stále ubývati; poněvadž pak konečného nemůže do ne
konečna ubývati, nastane i ve všemmíru konec zjcvů přírodních, všeobecná smrť.
Z tohoto fakta, jež přírodověda nám dokazuje, následuje nutně byt Boží. Pohyb ve světě dospěje k časnému konci. Nelze si však mysliti pohybu bez počátku. Neboť pohyb bez počátku byl by pohyb od nekonečna, k němuž čas nekonečný by byl uplynul; ale pak by nebylo rozumné příčiny, proč by ten dočasný konec nebyl se již dávno dostavil, jelikož čas nekonečný, má—li býti nekonečným, by byl jistě k němu dostačil. Z toho tedy, že konec pohybu toho “nenastal a že v čase se dostaviti musí, nutno souditi, že i počátek měl, že totiž v čase byl první pohyb. A odkud tento první pohyb? Hmota nemohla býti jeho příčinou pro lhostejnosť svou i k pohybu i ku klidu, jak jsme již dříve viděli, tedy má příčinu nehmotnou, duehovou, jíž říkáme Bůh.
Ale příroda mluví řeči mnohem ještě srozumitelnější; nežádá, abychom tak hluboko se ponořovali do tajnosti jejích, nýbrž jasně a zřetelně představuje srdci nepředpojatému tvůrce v rozmanitosti forem životních. Jak krásné a podivuhodné jest prosté stéblo obilní, útlounký výhonek, jenž právě zvédá hlavinky své červenavé nad hrudu matičnou! Nejslavnější myslitel nedovede toho vymysliti, co světová továrna přírody v millionech exemplářů takřka hravě vyrábí. Nevidíš zde tajuplného účinku onoho velkého ducha, jehož všemohoucnosť nitro tvé ti hlásá?
Než mohl by se někdo domnívati, že není třeba tvůrce rozumného k vysvětlení organického života. Vždyť mohl vyvinout se život z té hmotné hroudy odvěké tím, že náhodou se dostavily podmínky organického života, jenž jako jiný pohyb vznikl a dle návodu Darwinova stále se zdokonaloval a zdokonaluje. Nevadí odpůrcům našim, že zákony logické při takové theorii úzkostlivě vzdyehají; vždyť i obrazivosť lidská od nich službu žádá. Táž obrazivosť, jež ve starověku viděla ze špinavého prádla vyvíjeti se štíra a jež svedla Vergila, aby nám zanechal recept, jak se má pošlá kráva připravovati, abychom došli valného plemene včel z kosti jejich: táž zlomyslná obrazivosť přiměla mnohého badatele, aby dále se držel starého bludu, ano, aby ho vtělil do tvarů sebe příšernějších, jen aby ušel tvůrci všemohoucímu. Než nadarmo!
Opatrní badatelé dokázali, že každý případ, v němž se myslelo na plození bezmatečné, vylučuje toto plození. Redi na čcrvích toho dokázal, Van Beneden, Siebold, Leukart na cizopásníeích v lidech a zvířatech, Spallanzani, Schwann,
)Muaeumm 3
_34_
Ehrenberg, Balbiani na infusoriích. Abych se jen o jednom z pokusův učiněných zmínil, učenec italský, Redi, dokázal nemožnost: bezmateěného plození červů v mase žijících tím, že pokryl kus masa tenkou rouškou tak, že i nejmenšímu hmyzu přístup k masu byl nemožný. A hle, ani nejmenší stopy nebylo o životu organickém! ()dňal pak roušku onu, a za nedlouho počala hniloba a vznikly organismy. Nicméně mnozí dále ještě hájili theorie nyní již tak beznadějné—„
až otázka o praplození se octla před akademií pařížskou. Zde byla vyvrácena jedním z nejpřednějších badatelů doby naší, a zároveň věrným katadíkem, zemřelým již Pasteurcm. V každém pokusu svých odpůrcův objevil nějakou mezeru, jež odnímala pokusům těm důkaznosť, sám pak odůvodnil své učení pokusy bezúhonně provedenými. Vzal ty látky, u nichž se myslelo na pra
plození a oddělil je od vzduchu obyčejného tím, že bud' jen horký vzduch k nim připustil, aneb klubky bavlny zvláště připravené vzduch k nim přistupující očistil. Následck toho byl, že nikde v oněch látkách se nejevil život organický.
Když však vzduch obyčejný volný přist-up měl, zárodky organismů malých brzy se objevovaly. Tím zároveň zjistil, že se ve vzduchu nachází ohromný počet organismů mikroskopických, jež ony zjevy, bludně za praplození po—
važované, působí. Akademie věc pozorně zkoumala a pak pronesla úsudek,
„že učení Pasteurcm dokázané jest úplně správné.“ Stejně však i Tyndall, slovutný anglický fysik, souditi musil, pohnut rozsudkem akademie, aby věc sám také prozkoumal; praví, že „věda empirická nemá jistějšího výsledku, než jest vyvrácení hypothese o autogonii.“ A proto i Virchow r. 1877. na sjezdě přírodozpytců v Mnichově prohlásil theorii tuto za poraženou; praví však též, že kdo nechce tvůrce uznati, musí se praplození držeti, nechce-li se spokojiti pouhým pochybováním o vzniku světa. Byť tedy i nejpříhodnější podmínky životní skutečně byly, hmota sama život nikdy ze sebe nevyvodí, jasně do—
kazuje sama věda přírodní. Ještě ostřeji však odporuje praplozcní biologie.
Poznala totiž, že atomy v organismech mají náchylnost dcsorganisovati. Jak by tedy bylo možno, aby těmto atomům se připisovalo bezděčné, nahodilé spojení v celek organický. Má tedy i život příčinu nehmotnou, Boha.
Poněvadž tedy příroda tak výmluvný podává důkaz, že jest Bůh, proto byli právě nejdůmyslnější badatelé věrnými křesťany. Jak povznáší každého zbožná postava šlechetného Newtona, jež nejhlubší tajnosti přírody odhalil! Jak důtklivá jsou slova Linéeova, jež synu svému napsal: „Fili mi, innocue vivito, numen adest!“ A odkud vlastně zjev onen podivuhodný, že, ač příroda tak hlasitě jméno Boží zvěstuje, přece mnozí badatelé nevěříÍ Mimo mravní poklesky jest toho příčinou jednostranné vzdělání; nedostává se jim často vzdělání filosofického, čímž duch jejich všechnu ideálnosť ztrácí a k hmotě přikotvcn jest. Jaká zatemněnost ducha nutna k následujícímu výroku: „Dokud se nenalezne zvláštní substance duchová a účinky její na fysikální míry se nedají uvésti, nemá víra v duši nehmotnou, vědecké ceny.“
Proto právem dí Virchow, slavný badatel naší doby: „Nikoliv poznání přírody, nýbrž jednostranné její vnímá-ni vede k theoretickému atheismu, vždy však předchází atheismus praktický“
._._0__„.._ ,..
_35_
Příteli.
(Věnováno Janu M . . . ovl.) di v květné luhy, když tě život týrá,
“3 tam hledej těchy, léku pro své rány, v ní hledej sílu, klesá-li tvá víra,
& bortí-li se smělé tvoje plány.
U šumných potůčků hoj svoje rány,
& v dumách hájů zpytuj srdce svoje,
& v chladu lesa spřádej svoje plány, a v nebe výších hledej těchy zdroje.
Jen otevř, drahý, celé srdce svoje tě řeči tajemné, již vánek vane, jen uč se chápat přebohaté zdroje
těch věčných pravd, v nichž moudrost Boží plane.
Jen chápcj blaho, jež přírodou vane, v ní hledej mír, po němž tvá duše zmírá, a tichým blahem, jež v ni všude plane, své shřívcj srdce, když tě život týrá . . .
.. , f,_./;<>/___._.
Ritornely.
„. „ I.
. en májový byl, plný blaha — — však slunce Spat šlo, s ním i blaho naše,
& já jsem zůstal sám, bez tebe, duše drahá . . . Il.
A byla noc a byla tmavá ————
a, já tu sám v te tmě & hrůze tápu, kde láká svit, kde bludička jde mihotavá . . .
III.
A byla noc a ke mně luna
teď z mraků shlédla, zkvetla naděj srdci, a písní blahé touhy zachvěla se struna . . .
IV.
A zas byl den, zas bylo ráno ———
to v očích tvých mi nově jitro vstává, to na. tvém srdci, drahý, procitnout mi dáno . . .
—í<3>(cal——
3*
_-36_
V nadhvězdných výších . . .
\ “*=-„4:35 'f—S'ŽŠ',
vi,—Al,“nadhvězdných výších věčné blaho plane -—
ŘEŽ) blah, kdo jen zna tam pozvédat. svých zraků, kdo srdce svoje bolem rozpukané
zná, mírem léčit, jenž v těch říších vane, zna čísti pravdy prstem Božím psané v tajemné blány z plamů hvězdných stkané, jichž neruší ni bouřné shluky mraků, ni bublina té pyšné lidské vědy, jež pýchou velká, malá hloubkou svojí, jež touhy své jen hypothcsou bojí, a marně v onu výš své vzpíráv hledy . . .
Ed St. Kasal.