Pro těžce zrakově postižené je důležitá prostorová orientace a samostatný pohyb. Mimo dovednosti prostorové orientace a samostatného pohybu potřebují nevidomí pro plnohod-notné trávení volného času také schopnost sebeobsluhy, sociálních a komunikačních doved-ností. Nadbytečná závislost zrakově postiženého na vidících osobách výrazně komplikuje sociální vztahy i sebepojetí. Na základě vlastních praktických zkušeností jsou sebeobsluha a prostorová orientace a samostatný pohyb mnou považovány z hlediska dostupnosti volno-časových aktivit za nejdůležitější. Proto jsem se rozhodla ji více popsat.
Mobilita je základním předpokladem samostatného života zrakově postiženého jedince, jeho socializace, začlenění do pracovního procesu i života společnosti. Nevidomý člověk je mo-bilní, jestliže je schopen shromažďovat a využívat dostatečné informace o svém životním
prostředí tak, aby předešel úrazům a dosáhl svého vytyčeného cíle bez větší námahy.
(Wiener, 2006, s. 9)
Mobilita je prostředek k uspokojení osobních i profesních cílů. Je důležitá při seberealizaci, společenském uplatnění, má vliv na celkový stav pohody. Umožňuje snadněji navazovat kontakty, vytvářet vztahy, přátelství, lásku, pracovat i cestovat. (Michalík, 2011, s. 290) Orientace je procesem k získávání a zpracovávání informací z prostředí, jehož účelem jsou skutečné či myšlenkové manipulace s objekty nebo plánování a realizace přemísťování se v prostoru. Předpokladem je mít představu o prostoru a orientačních bodech. (Wiener, 2006, s. 16)
Prostorová orientace a samostatný pohyb zrakově postižených je relativně mladá oblast pedagogiky zrakově postižených, proto i výuka prostorové orientace a samostatného pohy-bu zrakově postižených osob byla u nás dlouho opomíjena. Při tom, pro každého člověka, jež se stane nově nevidomým, je důležité se zbavit strachu z neznámého prostoru. Celý vý-cvik PO SP probíhá 1-2 roky a záleží na subjektivní i objektivních podmínkách, za nichž výuka probíhá. Výuka prostorové orientace a samostatného pohybu je zabezpečována ve Zlíně Tyfloservisem o. p. s. jehož zřizovatelem je SONS ČR.
Hlavní zásady výchovy prostorové orientace a samostatného pohybu
Zásada cílevědomého, účelného a nenápadného prolínání výchovy PO a SP všemi činnostmi ZP člověka.
Zásada bdělé pozornosti – Nepodceňovat ani nepřeceňovat obtíže a nebezpečí, důle-žitý je klid, soustředění a pozornost.
„Čím složitější je situace, v níž se nalézám, tím víc vnitřního klidu potřebuji pro její vyře-šení.“ (Wiener, 2006, str. 31)
Zásada kompenzační funkce ostatních smyslů. (Wiener, 2008, s. 30-32) Členění podle věku
Cílem tohoto členění je stanovit cíle, úkoly a obsah výchovy PO SP u jednotlivých věkových skupin v případě jejich návaznosti.
od narození či útlého dětství do tří let,
3-6 let,
6-11 let,
11-15 let,
15-18 let,
skupina později osleplých. (Wiener, 2008, s. 34)
Tři základní oblasti výchovy prostorové orientace samostatného pohybu 1) prvky PO SP ZP
Prvky PO SP lze rozdělit do dvou oblastí:
a) zvládnutí základních technik pohybu bez hole:
chůze s vodícím psem,
bezpečnostní držení postoje,
kluzná prstová technika.
b) rozvíjení přirozených pohybově orientačních schopností zrakově postižených a odstraňo-vání nepříznivých důsledků zrakového postižení v oblasti PO SP.
omezování odchylek od přímého směru,
odhad vzdálenosti,
odhad úhlů,
výchova ke vnímání sklonu dráhy,
výchova ke vnímání zakřivení dráhy,
rozvoj sluchové orientace,
rozvíjení smyslu pro překážky,
chůze po schodišti,
posilování stability. (Wiener, 2008, s. 17-18)
2) Technika dlouhé hole
Tato technika se považuje za zcela optimální dle provedených výzkumů v ČR i v zahraničí.
Slouží jako ochrana před překážkami a je vhodná k vyhledávání orientačních bodů. (Wiener, 2006, s. 18)
„Pojmem technika dlouhé hole se označuje cílevědomé a poučené užívání bílé hole přesně stanoveného poměru její délky k postavě. Jde o užívání bílé hole, které poskytuje zrakově postiženému plnou bezpečnost i subjektivní jistotu při dodržení základních fyziologických a estetických pravidel pohybu.“ (Wiener, 2006, s. 18)
Základní techniky dlouhé hole
Základní držení hole – Hůl se drží volně ze stran mezi palcem a prostředníkem, shora přilo-žený ukazovák směřuje po holi dolů.
Kluzná technika se užívá u začátečníků, později k upřesnění druhu struktury povrchové úpravy terénu nebo na nebezpečných místech – prohlubně, prostor na schodišti apod.
Kyvadlová technika je nejčastější způsob užití dlouhé hole. Spodní konec hole se při chůzi pohybuje do stran cca. v šíři ramen. Došlápnutí chodidla na zem a dotek hole by měly pro-bíhat ve stejném okamžiku, aby byl dodržen přirozený pohyb těla v součinnosti s holí.
(Wiener, 2006, s. 104-105)
3) Orientační analyticko-syntetická činnost
Orientační Analiticko – systematická činnost je nejvyšší stadium výchovy prostorové orien-tace a samostatného pohybu. Zrakově postižený jedinec je chopen využívat všechny druhy informací získaných všemi dostupnými prostředky a aplikuje základní techniky pohybu v procesu prostorové orientace a samostatného pohybu zrakově postiženého. (Wiener, 2006, s. 20)
Jedná se o to, že se jedinec naučí např. „vidět auta“ (rozeznávat o jaký druh dopravního prostředku se jedná, rychlost, směr jízdy aj.). Při této činnosti se v plné míře zapojuje myš-lení, představivost, zkušenosti, intuice, soustředění. (Michalík, 2011, s. 290 - 291)
K orientaci v prostoru napomáhají osobám se zrakovým postižením tzv. Orientační body a orientační znaky. Orientační body jsou místa na trase, které lze snadno a rychle objevit
hma-tem a významným způsobem se odlišuje od okolního prostředí. Např. roh domu, sloup ve-řejného osvětlení, obrubník, zábradlí, strom, poštovní schránka, odklon od terénu apod.
Jsou to body, které se nemění a jsou velmi důležité, protože jsou identifikací bezpečného postupu k cíli a uklidněním, že osoba se zrakovým postižením jde správně. (Michalík, 2011, s. 291)
Podobnou funkci mají vodící linie, které pomáhají udržovat správný a bezpečný směr chůze.
Mohou být přirozené – např. tráva, chodník nebo umělé např. varovné pásy v místech pře-chodů pro chodce, jež varují před vstupem do vozovky. (Michalík, 2011, s. 291)
Orientační znaky lze charakterizovat jako trvalou hmatovou, sluchovou nebo čichovou in-formaci, která vede k dotvoření představy o prostředí nebo prostoru. Např. vůně pekárny, drogérie, restaurace, směr slunečních paprsků, které lze cítit na tváři apod. (Michalík, 2011, s. 291)
Sebeobsluhou v užším slova smyslu můžeme označit různé činnosti, které děláme bez po-moci jiných osob jako každodenní činnosti nakupování, hygiena, oblékání, příprava jídla, praní, žehlení atd. Můžeme zde zahrnout i péči o jiné osoby. Jsou to činnosti, které se mo-hou zdát jako maličkosti avšak u osob se zrakovým postiženým jsou v případě zvládnutí brány jako velký pokrok k cestě k jejich samostatnosti a nezávislosti na druhých lidech. Vi-dící člověk dělá různé činnosti automaticky a nevěnuje jim zvláštní pozornost, protože jsou pro něho zcela běžné a samozřejmé. Např. uvaření kávy, uvaření oběda. Osoba se zrakovým postižením musí u této činnosti přemýšlet, zvolit optimální způsob řešení, použít pomůcky, zohlednit čas, který příprava zabere. Sebeobsluha patří z hlediska náročnosti na jedno z předních míst k cestě zvládnutí samostatného života. (Michalík, 2011, s. 288)
Sebeobsluha s prostorovou orientací a samostatným pohybem úzce souvisí. V obou se pro-líná řada společných prvků. Úspěšným zvládnutím obou dovedností se osoba se zrakovým postižením stává jistější, stává se sebevědomější a rozšiřují se tak činnosti a aktivity, které může vykonávat. (Michalík, 2011, s. 290)
Komplexní zvládnutí prvků sebeobsluhy a prostorové orientace napomáhá osobě se zrako-vým postižením k bezproblémovému zařazení do okolní společnosti. Usnadňuje jí interper-sonální komunikaci a nabízí nové možnosti seberealizace v různých oblastech života. Osoba
se zrakovým postižením se tak může angažovat ve sportu, v kultuře apod. (Ludíková, 2006, s. 32)