49
50
Již v této době můžeme pozorovat typické příznaky svědčící pro rozvoj pozdějšího spastického, atetotického nebo mozečkového obrazu. U budoucích spastiků se může objevit pseudoklonus, narušení koordinačních stereotypů, svalová hypertonie spojená s dystonickými atakami. Četnost těchto projevů je však v porovnání s pozdějším výskytem minimální. U atetotiků si můžeme všimnout nedokonalé stability v zaujaté poloze, vidíme střídavý svalový tonus, v poloze na zádech mají i atetózy, které se vyvinuly z hypotonického stavu, sklon k extenzním spasmům dolních končetin. Na rozdíl od spastiků, kde jsou šlachookosticové reflexy zvýšené, zde je odpověď normální. U těchto dětí jsou časté poruchy polykání, mentální retardace se nevyskytuje. U pozdější mozečkové formy vidíme potíže s koordinací očních bulbů, středně těžkou mentální retardaci, zpožděné vzpřimování bez projevů snahy se posadit na konci druhého trimenonu, děti neudrží v poloze na břiše zvednutou hlavu.
Ve třetím trimenonu jsou klinické projevy obdobné jako ve druhém trimenonu, stále častěji provázeny různými stupni mentálního postižení. Děti nejsou schopny se otočit z polohy na zádech na bok. Duševně zůstávají na stejné úrovni, nedovedou žvýkat a musí být proto většinou trvale krmeny z láhve. Vidíme kvalitativní i kvantitativní odchylky. Pro změnu polohy je třeba stabilní pozice, která musí být v korelaci se vzpřimovacími mechanismy. Děti se v tomto období dostávají do začarovaného kruhu, kdy na jedné straně rostou nároky na fázickou hybnost, na druhé straně se zvyšuje porucha posturálního vývoje a vzpřimování. Děti neumí sedět, ztrácí rovnováhu (Teitelbaum, 1998).
V tuto dobu se již začíná pevně rýsovat specifická syndromologie. U dětí s mozečkovým syndromem vidíme těžkou hypotonii s prohlubující se psychomotorickou retardací (Komárek, Zumrová, 2008). Děti se většinou umí otočit ze zad na bok, objevují se slabé dystonické ataky, je vidět asynergie, při snaze o úchop ataxie. U atetotické formy vidíme již zmiňované dystonické ataky, které nejsou tak výrazné jako u atetózy vzniklé z hypertonie. Dále je znatelná nestabilita trupu. Dalším klinickým obrazem může být atonická diplegie, kde je nejrazantnější postižení mentální. Problémem je s dětmi navázat kontakt, děti mají velice malou spontánní hybnost, vidíme u nich plagiocefalii a dystonické ataky.
Ráda bych se nyní zmínila o fyzioterapeutických metodách používaných u dětí s CVHS.
V první řadě je třeba zmínit Vojtův princip a koncept manželů Bobathových. Jak uvádí Kraus (2005), je třeba na dítě pohlížet jako na celek, zhodnotit jeho problémy a snažit se je vyřešit. Na této myšlence je založen Bobath koncept. U hypotonických dětí se užívá např. tappingu, pomocí kterého stimulujeme proprioceptory a zvyšujeme tonus, což je základním cílem u takto postižených dětí
51
(Rusnák, 1982). Koncept pracuje s dětmi ve vyšších polohách, než zatím spontánně sami zvládnou.
Tato myšlenka se mi velice líbí, protože tyto děti s nízkým tonem potřebují všemožnou stimulaci.
S vyšší posturální situací dochází k zvýšení tonu. Co je na konceptu dále terapeuticky využívané je nesení váhy, tzv. wightbearing. Dochází k vychylování těla ze stabilní polohy, čímž je třeba aktivovat rovnovážné reakce a opětovně dochází ke zvýšení tonu. Poslední hojně používanou technikou je handling, který má výhodu včasného zahájení. Je důležité poukázat na rozdíl mezi možnostmi využití Vojtova principu a Bobath konceptu. Jak uvádí Kraus (2005) na terapii se podílí široký okruh nejen odborníků, ale také příbuzných. Tento koncept jsou schopni kromě fyzioterapeutů využívat také ergoterapeuti nebo logopedi. V tom bych osobně viděla veliký přínos pro další rozvoj dítěte.
Vojtův princip má však také svá pozitiva. V této metodě se pracuje na probouzení dílčích pohybových vzorů, které se uplatňují při vertikalizaci a později při chůzi. Tyto vzory bývají u dětí s CVHS narušeny a je třeba je oslovovat, jak nejvíce to lze. Vojtův princip má také dobrý vliv na jemnou motoriku, polykání, dýchání nebo artikulaci, což bývá u dětí též postiženo (Zounknová, 2005). Na rozdíl od Bobath konceptu se zde terapeuti zaměřují převážně na kvalitu daného pohybu a proto také pracují ve vývojově nižších polohách než je tomu právě u Bobath konceptu. Specifikou hypotonických dětí je opožděná reakce na vyvolaný podnět ze spoušťových zón, mnohdy doprovázena dalšími volními pohyby. Je tedy potřebná dokonalá znalost Vojtova principu, aby byl fyzioterapeut schopen říci, zda dítě adekvátně reagovalo. Dalším faktem je jiné dávkování u hypotonických dětí. Jak uvádí Orth (2009), u těchto děti je patrná svalová slabost a s tím spojená vyšší unavitelnost. Jak Orth doporučuje, vhodné je terapii rozdělit do průběhu celého dne a individuálně korigovat terapii. Myslím si, že ideální by bylo obě tyto nejpoužívanější metody používat zároveň. Každá je trochu jiná, ale cíl mají stejný: zvýšit svalový tonus a zlepšit posturu a motorický vývoj dítěte.
Mezi další používané metody patří Petö systém, který stejně jako Bobath koncept se zaměřuje na každodenní potřeby dítěte. Tento systém podporuje rozvoj sociální komunikace dětí, jak se shodují autorky Hromádková (2002) a Pavlů (2003). Pozitivem je, že terapie probíhá převážně ve skupinkách. Hlavní náplní je, již zmiňovaná hra, která umocní motivaci dětí. Ke stimulaci se využívá rýmu, který napomáhá rozvoji řečových funkcí (Kaňovský, 2004).
Synergická reflexní terapie, využitelná jak ve fyzioterapii, tak ergoterapii je též vhodnou alternativou terapie. Jak uvádí Institut synergické reflexní terapie, mezi celkové účinky této metody patří zřetelné zlepšení reakcí při Vojtově principu, zlepšení pohybového vzoru, celková tonizace
52
svalstva, zvýšení duševní a tělesné aktivity, zlepšení psychiky. Z lokálních účinků má význam rozvoj jemné motoriky, zlepšení funkce úchopu a opory o HKK, lepší stabilita páteře, zvýšená kontrola držení hlavy, trupu a končetin, zlepšení zatížení a postavení nohou. Jak je vidět z výčtu účinku je, dle mého názoru, jasné, že tato metoda je pro děti CVHS ideální. Omezujícím faktorem při této terapii je mentální postižení u dětí, jak uvádí Kraus (2005).
V České Republice ne moc používanou metodou je metoda MEDEK neboli dynamická metoda kinetické stimulace. Tato metoda považuje za hlavní stimulátor, který spouští reakce neuromuskulárního systému gravitaci. Metoda, na rozdíl od Vojtova principu aj. se nezaměřuje na změnu svalového tonu nebo pohybové vzorce, ale na trénink pohybů vedoucích k posazení nebo postavení a následné lokomoci. Další zajímavostí této metody, jak poukazuje Fink (2001) je fakt, že motivace zvyšuje pouze dočasný výkon, na trvalé změně se nijak nepodepíše. To je také jeden z důvodů, proč není třeba spolupráce dítěte během terapie.
Nyní byla popsána většina nejzávažnějších zdravotních obtíží, spojených s CVHS, další obtíže budou následovat. Je čas odpovědět na otázku, která byla položena na začátku práce, zda u dětí s CVHS dokáže Česká Republika poskytnout komplexní terapii.
V první části dotazníku, kde jsem zjišťovala, který obor spolupracuje s fyzioterapeuty, a naopak. Dospěla jsem k závěru, že nejlépe je na tom spolupráce s psychology. Dle problémů, kterým jsem se věnovala v práci, jako je narušená souhra rodičů s dětmi po narození, úzkost spojená s dalším vývojem dítěte, těžkosti s přijetím dítěte do rodiny, zvýšené časové, fyzické, finanční nároky na péči o dítě, je jedině dobře, že se tento obor dostal do popředí. Dle mého názoru, je tato péče velice potřebná a nesmí se zapomínat zvláště na práci psychologa s rodiči a celou rodinou pečující o dítě.
Velmi dobrá se jeví také spolupráce s logopedy, ortopedy a protetiky. V dotazníku byly všechny tyto obory v rozmezí 50-65%, z čehož plyne, že víc jak polovina dotazovaných s těmito odborníky spolupracuje. U dětí se mohou vyskytovat různé ortopedické vady a to spíše v pozdějším věku, ale je třeba se snažit jim předejít. Proto je vhodná i kontrola a spolupráce s ortopedy a případná pomoc předepsáním kompenzační pomůcky. Ať už pro korekci dítěte vstoje nebo pro podporu vzpřímeného sedu. Na to plynule navazuje spolupráce s protetikem. Logoped je v péči o dítě důležitý z důvodu poruch příjmu potravy, rozvoje řeči a komunikace (Pennington a spol., 2003). Cílem by mimo jiné mělo být zlepšení citlivosti v oblasti úst, kde bývá hyposenzitivita.
K tomu se používá různých metod, jako jsou orofaciální stimulace, Bobath koncept nebo
53
myofunkční terapie. Všechny tyto metody mají stejný cíl, a to aktivaci svalových skupin, které jsou nutné ke správnému fungování úst a obličeje. Snaží se tím ovlivnit orofaciální motoriku, polykání a řeč (Janovcová, 2007). Dále se využívá synergická reflexní terapie, augmentativní a alternativní komunikace.
Jako nedostačující hodnotím odpovědi ohledně spolupráce s ergoterapeuty. Jelikož cílem ergoterapeut je naučit a umožnit postiženému dítěti stejné aktivity jako mají jeho vrstevníci, viděla bych tento obor též jako nepostradatelný. Jak píší Opatřilová, Zámečníková (2008), základní terapeutickou metodou u dětí je hra, s čímž zcela souhlasím. U hypotonických dětí je třeba do hry zařadit barevné, poutavé, lesklé a jinak zajímavé předměty, které namotivují jinak apatické dítě k pohybu a projevu (Teitelbaum, 1998). Ergoterapie dále hraje významnou roli při správném výběru a používání kompenzačních pomůcek a také při trénování osobní hygieny, svlékání, oblékání, obouvání či stravování, tedy nácvik soběstačnosti neboli ADL. U hypotonických dětí se jedná zvláště o oporu vsedě, pomůcky ke komunikaci, dostatek alternativních impulzů k motivaci dítěte a následnému rozvoji spontánní hybnosti, podpora a nácvik příjmu potravy. Myslím si, že by ergoterapie měla více patřit do komplexní péče a spolupráce jednoho ambulantního a dvou nemocničních fyzioterapeutů bych hodnotila jako podprůměrné.
Z dalších otázek bych ráda upozornila na dostupnost jednotlivých specialistů. Dle individuálních odpovědí bych podotkla, že odpověď je závislá na lokalitě pracoviště. U ambulancí je vidět vysoké procento kladných odpovědí z důvodu výskytu 4 z 6 ambulancí ve velkoměstech, naopak pouze 1 nemocnice je ve velkoměstě. Pro praxi z toho pro rodiče a jejich děti plyne, že ve většině případů musí k lékaři nebo na terapii dojíždět. S tím jsou spojené zvýšené finanční náklady, se kterými může částečně pomoci sociální péče, která se snaží najít podporu z institucí služeb sociální péče, sociálního poradenství nebo služeb sociální prevence. Další nároky jsou na čas, který rodiče tráví s dítětem cestováním. Každý rodič zcela jistě upřednostní specialisty z jednoho města, což by mělo být cílem dokázat.
Velice pozitivně hodnotím otázky č. 4 a 5, kde se zkoumá spolupráce na jednom pracovišti.
Ukazuje se, že zvláště spolupráce v jednom oboru dobře funguje. Tato spolupráce by měla zabránit komplikacím ve vývoji dítěte a po dohodě by měl být zvolen nejideálnější postup. S těmito otázkami se pojí i další a to ve smyslu možnosti uspořádat konzilium. Jak již bylo řečeno, mohlo by se tím zabránit komplikacím popř. pomoci již vzniklé zdravotní komplikace řešit. Myslím si, že tuto možnost by měl mít každý fyzioterapeut, ale jak je patrné z dotazníku pouze jeden ambulantní fyzioterapeut má tuto možnost vždy.
54
Kazuistika byla vytvořena jako ukázka toho, s jakou péčí se děti opravdu dostanou do kontaktu. Jedna věc je, co mají zdravotnická zařízení k dispozici, druhá je, co rodina opravdu může využít a využije.
Z kazuistiky vyplývá, že holčička v místě bydliště pravidelně navštěvuje fyzioterapeuta, maminka je zacvičená ve Vojtově principu a doma s holčičkou cvičí. Každého půl roku navštěvuje rehabilitačního lékaře, je sledována na oční klinice kvůli convergentnímu strabismu. Pravidelně navštěvuje pediatra i neurologa.
V lázních chodila také na ergoterapii. Dle mého mínění by bylo vhodné zařadit ergoterapii i v místě bydliště. Jedním z důvodů je, že ergoterapeut by pomohl najít ideální kompenzační pomůcky, zvláště pro sed. Jak je patrné z Obr. 1, holčička se v sedu udrží, ale kvalita je špatná.
Bylo by na místě zajistit oporu, aby nedocházelo k zvýraznění bederní kyfózy. V návaznosti na lepší sed, by se mohly zlepšit i problémy s příjmem potravy. V případě stabilního sedu se zvýší svalový tonus, a tím by se postupně mělo zlepšit i kousání, které je nyní omezeno. Vyšší posturální pozice je výhodnější i z hlediska rozvoje řeči. Mentální postižení nebylo zatím diagnostikováno, holčička dobře rozumí. Z tohoto důvody by bylo dobré pracovat na rozvoji komunikace, rozvoji řeči a větším úsilí poznávat okolí. Bylo by tedy vhodné zařadit i návštěvy u logopeda, jak z pohledu poruch příjmu potravy, tak z pohledu rozvoje řeči a artikulace.
Je otázkou, zda holčička, dle svého dalšího psychomotorického vývoje, dostane od lékaře doporučení ke spolupráci se speciálním pedagogem, ortopedem, protetikem či psychologem.
55
ZÁVĚR
Centrální vývojový hypotonický syndrom je přechodnou formou neurovývojového onemocnění dítěte. Klinické projevy a s tím spojené zdravotní obtíže se manifestují podle dalšího vývoje syndromu. K tomu však dochází nejdříve po prvním roce života. V raném období u dětí vidíme opožděný motorický vývoj, který je řešen fyzioterapeutickými metodami.
U dětí se objevují obtíže s příjmem potravy a později poruchou vývoje řeči. Nutná je tedy péče logopedická. Logopedi úzce spolupracují s ergoterapeuty, kteří se snaží propojit nastimulovaný dětský organismus od fyzioterapeuta k uskutečnění činnosti potřebné logopedem.
Snaží se dítě ideálně zajistit pro danou pozici, např. se najíst.
Záleží na formě postižení a to nejen motorického, ale zvláště mentálního do jaké míry bude zařazena spolupráce s psychologem. Po narození dítěte je spolupráce s psychologem velice nutná, rodina bývá plna úzkosti spojené nejen s příchodem potomka, ale zvláště s jeho postižením. Je nutné, aby jim psycholog pomohl se vyrovnat s nově vzniklou situací.
Mezi další specialisty se řadí ortoped, speciální pedagog nebo sociální pracovník. Tito specialisté jsou však pro vývoj dítěte potřební až v pozdějším věku, kdy se dítě začíná připravovat do školy nebo více komunikuje s okolím. Podařilo se tedy naplnit první cíl práce, a to zjistit v jakých oblastech má dítě deficit a s jakými odborníky musí spolupracovat.
Z výše uvedených specialistů jasně vyplývá, že komplexní terapie je nutná. Na základě dotazníků se ukázalo, že spolupráce odborníků funguje. Fyzioterapeuti v nemocnicích nejvíce spolupracují s psychology, v ambulancích je největší procento spolupráce s neurology. Dobrá spolupráce je s logopedy a ortopedy. Naopak zcela chybí spolupráce s ergoterapeutem a to jak v nemocnicích, tak v ambulancích. Rozdíl mezi ambulantní a nemocniční péčí je v možnostech uspořádat konzilium. Ambulance tuto možnost postrádají. Jako pozitivní vyšla z dotazníku spolupráce specialistů ze stejného oboru, v případě nejasností s léčbou. Tím se naplnil druhý cíl práce, jak funguje komplexní terapie v ČR a jaké jsou rozdíly v ambulantní a nemocniční péči.
56
REFERENČNÍ SEZNAM
BRÁZDILOVÁ, N. Organicky podmíněné dysfunkce CNS. Vydavatelství IDVPZ Brno, 1. vydání 146 s. ISBN 80-7013-221-3
BROŽOVÁ, H.; KRAUS, J. Centrální hypotonický syndrom, VI. Janskolázěňské symposium, Janské Lázně 12. -14. 1. 2012, Společnost pro rehabilitační a fyzikální medicínu ČLS JEP, Státní léčebné lázně Janské Lázně s. p., Klinika dětské neurologie IPVZ Praha
FINK, E. The Medek Therapy, an Alternative Physiotherapy Intervention, Developments, the newsletter of the Pediatric Division of the Canadian Physiotherapy Association, 2001
CHMELOVÁ, I. Bobath koncept a DMO (s. 207-218), In KRAUS, J. Dětská mozková obrna.
Praha: Grada, 2005. 348 s. ISBN 80-247-1018-8
CHRAMOUTOVÁ, K. Psychologická problematika dětí s DMO (s. 231-242), In KRAUS, J.
Dětská mozková obrna. Praha: Grada, 2005. 348 s. ISBN 80-247-1018-8
HUTAŘ, J. Sociálně právní minimum pro osoby se zdravotním postižením, Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, 2009
JANDA, V.; KRAUS, J. Neurologie pro rehabilitační pracovníky. Praha: Avicenum, 1987.
JANKOVSKÝ, J. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením, somatopedická a psychologická hlediska. Praha: TRITON, 2001. 158 s. ISBN 80-7254-192-7
JANOVCOVÁ, Z. Bobath koncept v logopedii. In KLENKOVÁ et al. Terapie v logopedii. Brno:
Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978-80-210-4463-0
KAŇOVSKÝ, P. et al. Spasticita. Mechanismy, diagnostika, léčba. Praha: MAXDORF, 2004.
423 s. ISBN 80-7345-042-9
57
KITTEL, A. Myofunkční terapie. Praha: Grada, 1999. ISBN 80-7169-619-6
KLENKOVÁ, J. Logopedie. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1110-9
KOLÁŘ, P. Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galén, 2009. 714 s. ISBN 978-80-7262657-1
KOMÁREK, V. et al., Dětská neurologie, 2. vydání, Praha: Galén, 2008. 195 s.
ISBN 9788072624928
KRAUS, J. Dětská mozková obrna. Praha. Grada, 2005. 348 s. ISBN 80-247-1018-8
KRAWCZYK, P.et al. První zkušenosti s aplikací Dynamic movement orthosis u pacientů s hypotonickým syndromem, VI. Janskolázěňské symposium, Janské Lázně 12. -14. 1. 2012,
Společnost pro rehabilitační a fyzikální medicínu ČLS JEP, Státní léčebné lázně Janské Lázně s. p., Klinika dětské neurologie IPVZ Praha
LECHTA, V. Symptomatické poruchy řeči u dětí. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-572-5
MILLER, F. Physical therapy of Cerebral Palsy, New York: Springer, 2007, ISBN-13: 978-0-387-38303-3, dostupné z WWW:
http://www.google.cz/books?hl=cs&lr=&id=tlUrEDsM-
5EC&oi=fnd&pg=PA107&dq=Speech+Breathing+in+Able-Bodied+Children+and+Children+With+Cerebral+Palsy&ots=EF5pxDCdQH&sig=7OInIR1Ex_Wx S7-fO5VcwqR8f8I&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false
NORBERG, A.et al. Electropalatography in the description and treatment of speech disorders in five children with cerebral palsy, Clinical linquistics&phonemics, 2011, 8, s. 31-52
OPATŘILOVÁ, D.; ZÁMEČNÍKOVÁ D. Možnosti speciálně pedagogické podpory u osob s hybným postižením, Brno: 2008, ISBN 978-80-210-4575-0
ORTH, H. Dítě ve Vojtově terapii: příručka pro praxi. České Budějovice: Kopp, 1. vydání 2009.
216 s. ISBN 978-80-7232-378-4
58
PENNINGTON, L.et al. Speech and language therapy to improve the communication skills of children with cerebral palsy, Cochrane Database of Systematic Reviews 2003, Issue 3. Art. No.:
CD003466. DOI: 10.1002/14651858.CD003466.pub2
PFEIFFER, J. Ergoterapie II. Praha: Avicenum, 1990. ISBN 80-201-0004-0.
PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 2. rozšířené a přepracované vydání. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315-120-0
PODĚBRADSKÝ, J.; VAŘEKA, I. Fyzikální terapie I. díl, Praha: Grada, 1998. ISBN 10: 80-7169-661-7
POLAND, M. et al. Peto: A system for assessing and meeting patient care needs, The American Jounal of Nursing, 1970, 7, s. 1479-1482
RUSŇÁK, Š. Léčebná rehabilitace hypotonického syndromu do třetího roku života.Rehabilitacia, Roč. 15, č. 1 (1982), s. 3-6
SAENZ, R.B. Primary Care of Infants and Young Children with Down, Family Physician, 1999, dostupné z WWW:
http://www.drplace.com/Primary_Care_of_Infants_and_Young_Children_with_Down_Syndrome.1 6.23572.htm
SEDDON, P.; KHAN,Y. Respiratory problems in children with neurological impairment, Acute paediatrics 2003, 88, s. 75-78
SOLOMON, N.P.; CHARRON, S. Speech Breathing in Able-Bodied Children and children With Cerebral Palsy, American Journal of Speech-Language Pathology 1998,7, s. 61-78, ISSN:
10580360
ŠÁCHOVÁ, I. Narušená komunikační schopnost u dětí s DMO a logopedická péče. In KRAUS, J.
Dětská mozková obrna. Praha: Grada, 2005. 348 s. ISBN 80-247-1018-8
59
TEITELBAUM, P.et al. Movement analysis in infancy may be useful for early diagnosis of autism, Proc. Natl. Acad. Sci. USA, 1998, 95, s. 13982-13987
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese, vydání 3., rozšířené a přepracované Praha: Portál, 2004. 872 s. ISBN 80-7178-802-3
VÍTKOVÁ, M. Somatopedické aspekty. Brno:Paido, 2006. 302 s. ISBN 80-7315-134-0
VOJTA, V. Mozkové hybné poruchy v kojeneckém věku, 1. české vydání podle 5. německého, Praha: Grada, 1993. ISBN 8085424983
ZOUNKOVÁ, I. Vojtova metoda reflexní lokomoce, s. 193-206, In KRAUS, J. Dětská mozková obrna. Praha: Grada, 2005. 348 s. ISBN 80-247-1018-8
http://www.rl-corpus.cz/metoda-v-vojty.html, navštíveno 31. 3. 2012 http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html, navštíveno 27. 3. 2012 http://www.isrt.cz/?page=srt, navštíveno 27. 3. 2012
http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=96, navštíveno 26. 3. 2012 http://aac.unl.edu/, navštíveno 26. 3. 2012
http://www.kosmas.cz/knihy/131357/orofacialni-regulacni-terapie/, navštíveno 26. 3. 2012
http://www.google.cz/patents?hl=cs&lr=&vid=USPAT5337737&id=4EIjAAAAEBAJ&oi=fnd&dq
=dynamic+movement+orthosis&printsec=abstract#v=onepage&q=dynamic%20movement%20orth osis&f=false, navštíveno 25. 3. 2012
http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=96, navštíveno 25. 3. 2012 http://socialniporadce.mpsv.cz/cs/105, navštíveno 4. 4. 2012
http://www.ergoterapie.cz/Page.aspx?PageID=1, navštíveno 11. 4. 2012
60
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha č. 1: Dotazník pro specialisty Příloha č. 2: Grafy
61
PŘÍLOHY
Příloha č. 1:Dotazník pro specialisty
1. Se kterými specialisty spolupracujete?
a) protetik b) fyzioterapeut c) ergoterapeut d) neurolog e) psycholog
f) speciální pedagog g) sociální pracovník h) logoped
i) ortoped
2. Jsou tito specialisté ve stejném městě?
a) všichni b) někteří c) žádní
3. Je některý lékař, který kompletně ví vše o průběhu léčby? / Je někdo z lékařů zodpovědný za postup léčby dítěte ve všech oborech medicíny?
a) vždy b) někdy c) nikdy
4. V případě nejasností ohledně případu je možné uspořádat konzilium?
a) vždy b) někdy c) nikdy
5. Má váš specialista v průběhu léčby možnost konzultace s kolegou ze stejného oboru?
a) vždy b) někdy c) nikdy
6. Má váš specialista v průběhu léčby možnost konzultace s kolegou z jiného oboru?
a) vždy b) někdy c) nikdy
7. Mají specialisté možnost nahlédnout do lékařských zpráv svých kolegů z jiného oboru a vycházet z nich při své léčbě?
a) vždy b) někdy c) nikdy
62 Příloha č. 2: Grafy
Graf č. 1 Spolupráce fyzioterapeutů s ostatními obory v procentech
Vysvětlivky:
ET- ergoterapeut, LT- logoped, PS- psycholog, N- neurolog, SPPG- speciální pedagog, SP- sociální pracovník, P- protetik, O- ortoped
0 10 20 30 40 50 60 70 80 90 100
ET LT PS N SPPG SP P O
63
Graf č. 2 Výskyt odborníků v jednom městě v procentech
Graf č. 3 Možnost uspořádání konzilia v procentech
0%
10%
20%
30%
40%
50%
60%
70%
80%
90%
100%
nemocnice ambulance celkem
žádní někteří všichni
0%
10%
20%
30%
40%
50%
60%
70%
80%
90%
100%
nemocnice ambulance celkem
nikdy někdy vždy