Pro to, abychom byli pro člověka skutečnou podporou, potřebujeme znát jeho potřeby, na jejichž uspokojování se pak máme podílet. Pokud bychom na potřeby pohlíželi z hlediska lidských motivů, je namístě zmínit Maslowovu hierarchii motivů, které jsou roztříděny do několika skupin podle toho, jak se postupně vyvinuly (Říčan 2005).
Maslow ve své teorii rozdělil potřeby do dvou skupin, kdy první jsou potřeby nedostatku, kam řadíme fyziologické a biologické, potřebu bezpečí a jistoty, potřebu sounáležitosti a uznání. V druhé skupině jsou potřeby, spojené s bytím člověka, tedy kognitivní potřeby, seberealizace a sebetranscendence (Přibyl 2015).
Říčan (2005) v souvislosti s Maslowovou teorií hovoří o potřebách nedostatkových a růstových. Jak dále uvádí, pokud nejsou naplněny fyziologické potřeby, jež mají naprostou prioritu, nemůže dojít k naplňování růstových potřeb.
Naproti tomu Přibyl (2015) zmiňuje skutečnost, že sám Maslow od rigidní představy pyramidy potřeb ustoupil a připustil, že dosažení sebetranscendence není nutně podmíněno naplněním všech nižších potřeb. Kromě Abrahama Harolda Maslowa se teorií potřeb zabývali i další psychologové, z nichž zde uvádíme například Henryho Aleksandra Murraye, představitele komplexní teorie motivace, který na rozdíl od Maslowa nepřisuzuje potřebám uspořádání hierarchické, ale situační. Murray touto teorií říká, že potřeby jsou na stejné úrovni a k jejich aktualizaci dochází na základě vnějších a vnitřních podmínek (Přibyl 2015).
V průběhu lidského života dochází k neustálému uspokojování potřeb, přičemž nad některými se člověk ani nezamýšlí. Zejména fyziologické potřeby jsou chápány jako nutná součást života. Ale právě ve stáří a v nemoci si lidé uvědomují jejich důležitost a význam (Přibyl 2015). Hauke (2014) konstatuje, že nenaplnění potřeb vede k frustraci a následně k možnosti vzniku problémového chování.
Vágnerová (2007) se k potřebám seniorů vyjadřuje z pohledu psychologie a dodává, že na prvním místě uvedená potřeba stimulace a otevřenost novým zkušenostem již není prioritní. Senior dává přednost zaběhnutým stereotypům, protože nové podněty jsou pro něj náročné a hůře akceptovatelné. Stejně je pohlíženo na potřebu sociálního kontaktu, jež je pro seniora velmi důležitý, ale opět hovoříme o podnětech známých, tedy o kontaktu s lidmi blízkými, s rodinou, se stejnou sociální skupinou. Komunikace s těmito lidmi se nemalou měrou spolupodílí na uspokojování potřeb citové jistoty a bezpečí.
Vágnerová (tamtéž) pak konstatuje, že pocit prázdnoty a izolace je jednou ze zátěží stáří.
Má – li senior kolem sebe lidi, kteří jsou mu blízcí, pomáhají mu a podporují ho, ale zároveň mu ponechávají určitou míru svobody a soběstačnosti či možnost rozhodování o svých vlastních věcech, můžeme hovořit o naplňování potřeby seberealizace. Na závěr je důležité zmínit potřebu sebeúcty, ke které přispívá uznání a oceněni od druhých lidí a která pomáhá stárnoucímu člověku smířit se s nevyhnutelností stáří a jeho přijetí.
Pichard a Thareauová (1998, s. 36) pak dodávají, že: „Potřebou se nerozumí pouze, co člověku chybí, ale také a hlavně to, k čemu člověk skrze ni směřuje.“
Na závěr uvádíme slova Viktora Emila Frankla (in Krutilová, Čámský, Sembdner, 2008), že existují tři kategorie hodnot, skrze které může stárnoucí člověk naplnit svůj život.
Hodnoty tvůrčí, v nichž se odráží výsledky práce, hodnoty prožitkové, které jsou naplňovány prostřednictvím mezilidských vztahů a hodnoty postojové, spojené s vírou, spiritualitou a duchovními hodnotami.
1.2.1 Spirituální potřeby
Ve výčtu potřeb, týkajících se seniorů nemůže chybět kapitola o spirituálních potřebách.
Stárnoucí člověk si více než mladý uvědomuje, že jeho život se krátí a musí se tak vyrovnávat s otázkami bytí a nebytí. Peterson a Seligman (2004) hovoří o spiritualitě1 a náboženství jako o důležitých součástech formování identity dospělého
1 Spiritualita – duchovnost, vyhraněná zaměřenost na psychickou stránku člověka a důraz na co nejmenší závislost psychiky na tělesnosti. (Hartl, Hartlová 2010, s. 544)
člověka. Religiozitu2 dávají do souvislosti s otázkami, týkajícími se ztrát blízkých lidí, či dilematem blížícího se konce života.
Říčan (2014) víru považuje za činitele, jež pomáhá seniorovi harmonizovat vztahy s nejbližšími a zároveň zvyšuje sociální hodnotu starého člověka pro jeho okolí. Senior, který se naučil nábožensky rozjímat, lépe snáší samotu a je psychicky vyrovnanější.
Svatošová (2012) vyzdvihuje důležitost spirituality v souvislosti s vážnými onemocněními, které člověka vedou k myšlenkám odpuštění, smyslu života a nezvratného konce. Podobně smýšlí i Křivohlavý (2011), jehož názor, že spiritualita má rovněž vliv na zvládání zdravotních potíží, které se v pozdějším lidském věku nezřídka objevují, nelze nepodpořit.
S rozdílným názorem přichází Grün (2009, s. 116), který hovoří o změně víry ve stáří a dále dodává: „Mnoho věřících křesťanů zažívá ve stáří krizi víry. Začnou pochybovat, zda to, v co skládali svou naději, je skutečně nosné.“ a pokračuje myšlenkou, že někteří staří lidé svou víru odvrhli, protože se stala prázdnou. Na druhé straně však Grün (2009, s. 117) hodnotí spiritualitu i pozitivně, tedy: „Že pro mnoho starých lidí jsou výraznou součástí jejich duchovního života rituály, které jim poskytují domov a pocit, že jsou obklopeni Božím tajemstvím.“
Na spirituální potřeby Škrla, Škrlová (2003) pohlížejí z více úhlů. Hovoří o sounáležitosti, která je charakterizována jakýmsi společenstvím „rozšířené“ rodiny věřících, poskytujících si navzájem podporu a pomoc. Dále o volbě životního stylu, související se ztotožněním se s nějakou náboženskou skupinou a inspirací jejím učením, či otázce naděje, dávající člověku směr, smysl života a optimismus, zvláště v období krize.
Senioři na sklonku svého života často hodnotí svůj dosavadní život, jeho smysl a kladou si otázku, zda byl naplněn. Velmi často nenalézají odpověď, ale od druhých ani neočekávají řešení. Daleko důležitější je pro tyto lidi někdo, kdo je s porozuměním vyslechne a tím je navede, aby odpovědi našli sami v sobě (Malíková, 2011). Malíková (tamtéž) k této
2 Religiozita- zbožnost, nábožnost, síla víry, náboženské přesvědčení, jeho různá míra a jeho odraz v chování a každodenním životě člověka. (Hartl, Hartlová 2010, s. 496)
problematice dodává, že při řešení problémů seniora v oblasti spirituality může pomoci i psycholog, který najde vhodnou psychoterapeutickou metodu.