N ESOUČINNOST DĚTÍ

5.1.1 Nepozorné děti

Tato kategorie vyplynula přirozeně ze všech rozhovorů, které byly uskutečněny s učiteli mateřských škol. Jedná se o fakt, se kterým bojují učitelé prakticky každý den ve všech činnostech. Současná doba představovaná rychlým způsobem života, neustálými změnami a nepřetržitým technickým pokrokem, má dopad i na pozornost dětí. Přirozené faktory jako jsou nevyspání, rozladění či nevhodné domácí prostředí, vedou také k nepozornosti dětí.

Avšak tyto biologické potřeby či rodinné zázemí dítěte nelze z pozice učitele dostatečně ovlivnit. Dítě tráví 70% dne v mateřské škole, kde se učitel snaží vytvářet dostatek podnětů k rozvoji, ale pokud rodinné prostředí nepokračuje v této linií, dítě poté neplní své povinnosti v mateřské škole na 100%.

P3: „V dnešní době jsou děti hodně nesoustředěné, nepozorné. A další je, že jsou málo připravené, vyvinuté na svůj věk. Rodina to nechává jakoby všechno na školce. Ty znalosti dítěte neodpovídají tomu danému věku.“

Dle této výpovědi lze usuzovat, že za nepozorné chování dětí mohou v dosti velké míře rodiče. Jejich přístup k dětem je nezodpovědný až bezohledný.

S nepozorností souvisí i současná digitální doba. Na trhu nyní nalezneme spoustu hraček, elektronických pomůcek či přístrojů, které provázejí děti od narození. Dalo by se říci, že trh je až přesycen těmito nástroji. Děti je vidí v mateřské škole, v obchodech i v domácím prostředí. Nelze zamezit jejich kontaktu s těmito moderními věcmi, které mají lidem usnadňovat život. Děti v předškolním věku mají většinou svůj mobilní telefon či tablet a umějí s ním mnohdy zacházet lépe než samotní dospělí. Tento konzumní způsob

života představovaný širokou škálou zábavy vede k tomu, že u dětí není podporována vlastní tvořivost, rozvoj fantazie, ale také vytrvalost a ochota řešit problémy. Poté děti nedokážou udržet v mateřské škole dostatečnou pozornost u jedné činnosti. Což může vést k problémům v základním vzdělávání, kde by mělo dítě při výuce udržet pozornost 45 min.

P3: „Tak nyní jsou hodně PC či tablety oproti dřívějšku a ty holčičky dojdou do školky a povídají mi o pohádce, kterou hrály na tabletu, seděla u toho celý večer, usnula u toho, nestihla se ani okoupat. Což toto já moc neuznávám. Poté se to projevuje ve školce, oni nejsou zvyklý dávat pozor, být ve střehu. Jsou velmi unavení, nějaké procházky už vůbec. Nejsou prostě zvyklý s něčím pracovat, třeba sednout si tady k pracovnímu listu a vypracovat ho, je dnes o dost těžší než dřív.“

Dalším negativním faktem je únava. Děti při hře s tabletem či mobilním telefonem nejčastěji doma sedí nebo leží na posteli či gauči. To neprospívá jejich fyzickému vývoji.

Bez pravidelného pohybu jsou více unavené a rychle se vyčerpají. Energie je také potřebná k udržení pozornosti při řízené činnosti. Což může vést k rozladěné náladě dětí či až k agresivnímu chování. Tato skutečnost omezuje učitele při tvorbě plánu pedagogické činnosti.

P5: „Na dětech jde hodně poznat, že všechno mají a oni se nemají na co těšit. Jsou proto kolikrát strašně znuděné, nepozorné, unavené. Každý den nová hračka, nové oblečení, všichni jezdí na dovolené, ale jsou vlastně nešťastné. Přehlcené všeho.“

Učitelé popisují nepozorné chování u dětí těmito projevy: narušováním rozhovoru, neadekvátní odpovědí, rozladěností, vztekáním se nad činností, odbíháním od jedné činností k druhé, rozhazováním věcí po prostoru či roztrháním papíru.

P2: „…obvykle mě přijde, že jak se říká „je asi něco ve vzduchu“. Protože mě příjde, že většinou je určitý den, kdy jsou děcka v pohodě a pak je den, kdy máš pocit, že tě nikdo neposlouchá, nevnímá.“

P7: „Já se ho zeptala, jak se vyspal třeba a on mi odpoví: bráška je ještě malý, tak papá prso. A ty nevíš, jak zareagovat, říkáš si, zda jsem otázku položila dobře. Nebo je to dítě jen nepozorné, nevnímá.“

5.1.2 Nespolupráce dětí

Nespolupracující chování dětí bychom mohli pojmout jako nad rámec některých již zmíněných typů chování, které stresuje učitele mateřské školy při práci. Původ takového

chování může být všude kolem nás. Dítě může přijít rozladěné z domácího prostředí,

P3: „Tak když mi třeba nedonesli v pondělí všichni ten úkol, tak mě první napadlo, že to byla zbytečná práce, že to zůstalo v té skříňce a oni si to třeba neodnesli ani domů.

Zatěžovalo mi to poté následující práci.“

Pokud se jedná o dítěte zakřiknuté, neměl by jej učitel do spolupráce nutit. Tím by se mohlo ještě více uzavřít. Práce s takovýmito dětmi je pro učitele zátěží a nespolupráce ze strany dítěte jej stresuje, protože nevidí vývojový posun dítěte kupředu. Musí však brát zřetel na vývojová specifika dětí a jejich způsoby práce, aby mohla adekvátně pomoci v jejich rozvoji.

P4: „Měla jsem chlapečka, který si ten čas v MŠ čistě odseděl. Mohla ses stavět na hlavu, motivovat jak si chtěla, ale pokud se mu daná činnost nelíbila, on ji prostě dělat nebude.

S ním byla ta spolupráce opravdu těžká.“

Podle jedné z participantek by učitel neměl dávat najevo osobní rozladění. Dítě by posléze mohlo ještě více nespolupracovat. Pedagog by proto podle ní měl nespolupracující chování přejít, aby nedal dítěti podnět k dalšímu nevhodnému jednání.

P1:

„

Víš, že tě to zatěžuje a přemýšlíš, co uděláš příště líp, protože od ničeho jiného se neodrazíš.“

Projevy nespolupracujícího chování u dětí jsou velmi odlišné. Participantka uvedla, že dítě projevovalo nespolupracující chování tím, že si lehlo na podlahu a nehýbala se. Což je pro pedagoga o to víc stresující, pokud se dítě učiteli straní.

P7: „Ona strašně brečela, nechtěla být ve školce, což dobře pochopíš. Ale pokud se k ní kdokoliv přiblížit, ona sebou hodila o zem. Chceš jí pomoct na záchodě, obléct, co nezvládala a ona vždycky spadla na zem.“