chování) (1762).') Zevnějším podnětem k napsání této knihy byla prosba jedné pani, starostlivé o vychování dětí. Vnitřní příčinou byla zášť Rousseauova proti tehdejším státním, církevním a společenským pomě
rům ve Francii. Spis není soustavnou naukou o vý
chově, nýbrž jest to paedagogický román, v němž se ličí výchova vybájeného chovance, Emila, od jeho na
rození až do jeho oženění v 25. roce. Skládá se z před
mluvy a pěti knih. V I. knize jedná o výchově Emila od jeho narození do doby, kdy se učí mluvili, v IÍ. knize o další vychově až do 12. roku, v III. knize do 15. r., ve IV. do 25. roku; v V. knize o výchově divky, Zofie, která od přírody byla určena Emiloví za ženu.
V předmluvě praví: Neznáme vůbec dětství. Hledají vždy v. dítěti dospělého člověka, nemyslíce na to, čím je, než do
spěje. A právě tímto zkoumáním jsem se zabýval nejvíce.
Kniha I. počíná slovy: „Všechno jest dobré, jak vychází z tukou původce všech věcí; vše se zvrhá v rukou člověka.
On nutí zemi jednu, aby vydávala plody země jiné, jeden strom, aby nesl ovoce stromu druhého. On směšuje a mate podnebí, živly a doby roční; mrzačí svého psa, svého koně, svého otroka; vše převrací, vše znetvořuje; má rád nerůdnost, stvůry; nic nechce míti tak, jak to udělala příroda, aní člověka ne; a tak je mu ho třeba vycvičiti jako koně jízdeckého a pří
stříhnouti ho podle módy jako stromv zahradě.“ — Vše, čeho nemáme při narození a čeho potřebujeme, až vyrosteme, dává nám výchova. Této výchovy dostává se nám buď od přírody, nebo od lidí, nebo od věcí. Vnitřní vývoj naších schopností a našich ústrojů, toť výchova přírodní. Naučiti nás, abychom schopností takto vyvinutých užívali, toť výchova lidská. A zku
Šenost, které si získáváme o věcech, jež působí na naše smysly, toť výchova věcmi. — A z těchto tří druhů výchovy.. vy
chova lidská jest jediná, kterou máme opravdu ve své moci.
Péčí lze dokázati jedině to, že se přiblížíme více nebo méně k cíli. Jaký jest to cíl? Jest to tentýž cíl, který má příroda.
Příroda není nic než zvyk. Výchova není nic jiného, leč zvyk.
Výchova veřejná neexistuje a již nemůže existovati; slova vlast a občan jest vymýtiti z moderních jazyků. Zbývá jen ještě výchova domácí nebo výchova přírodní. Abychom utvo
řili přirozeného člověka, jest třeba: nedopustiti, aby se něco dělo. — Horlí proti zabalování dětí do plenek. Zádá, aby se matky odhodlaly kojiti své děti, varovaly se rozmazlovatí je, ale hleděly je otužovati. Pravým učitelem dítěte jest otec.
Nemůže-li se otec dítěti věnovati, musí vzíti hofmistra. Emil jest dítě dobrého původu, zdravé, z krajiny v mírném pod
1) Český překlad vyšel společnou prací prof. dra. Brejchy, Nováka a M. Svobody.
nebí, sirotek. Ideální dítě vede po 25 let ideální hofmistr dle zásad Rousseauových: Působením čerstvého vzduchu a koupelí prospívá Emil tělesně. (O lékařích vyslovuje se tu Rousseau velmi pohrdlivě.) Smyslové dopisy jsou prvním materiálem jeho vědomostí. Pud ničivý není zlobou, nýbrž touhou po činnosti. Mluv před dětmi vždy zřetelně, a jejich řeč se ne
pozorovaně utváří dle tvé.
Kniha II.: Mluvením počíná nová perioda života. Pláče dětí nebudiž dbáno. "Trpěti, to jest první, čemu se Emil musí učiti a čemu rozumětí nejvíce potřebuje. Choditi učí se bez pomůcek, v čerstvém vzduchu, na louce. Blaženost záleží v užívání svobody. Závislost na člověku plodí všeliké ne
řesti. Proto má dítě býti závislé jen na věcech. Jeho ne
rozumným žádostem musí se čeliti přirozenými překážkami nebo tresty, jež plynou z jednání. Zákazů není třeba. Zkuše
nost a slabost nahradí zákony. Rozumové výklady jsou málo způsobilé, aby dítě přivedly k rozumu. Svévole se překoná zkušeností, že má zlé následky. Lhaní se pří přirozené vý
chově nedostaví. Nekáráme-li dítěte nikdy, netrestáme-li ho a ničeho na něm nežádáme, nemá, co by skrývalo. Jediný mravní předpis, dětství přiměřený, jest, aby jiným zlého ne
činilo. — O spořádaném vyučování nechce Rousseau nic vě
děti. Kniby jsou nástroje k trápení dětí. Okamžitý zájem jedině pudí k cíli. Čteníjest metlou dětí. Emil ve 12 letech sotva bude věděti, co je kniha. Nebude se ničemu učiti nazpamět.
Touha uměti čísti vznikne v něm, když si nemůže přečisti pozvánku. Jeho smysly se cvičí, hmat otužováním a pobyby těla, zrak odhadováním velikostí a vzdáleností. Měřením se učí geomefrii, počítáním věcí arithmetice. Nekreslí dle předloh, nýbrž dle přírody. Mluví prostě, bez deklamace, souvisle, zřetelně, bez ozdůbek. Zpívá čistě. — Ve 12 letech Emilova postava, tvář hlásají jistotu a důvěru v sebe; zdraví září na jeho tváři. Jest otevřený, ale ne domýšlivý a marnivý; mluví naivně, jednoduše, ale nic neužitečného. Jeho pojmy jsou obme
zené, ale určité; neví nic z pamětného učení se, ale ví mnoho ze zkušenosti, Čte má'o v knihách tištěných, ale tím lépe v knize přírody. Nemá vypěstěnou pamět, ale soudnost. Mluví jen jedním jazykem, ale rozumí tomu, co mluví. Aspoň užil svého dětství.
Neodepřeli jsme mu ničeho, co mu příroda dala.
Kniha III.: Dobu od 12.—15. roku nazývá Rousseau nej
drahocennější dobou života. Dítě má nyní více síly, než po
třebuje. Jest to doba práce, sbírání vědomostí vyučováním.
Volba učebných předmětů závisí na náklonnostech chovance, na prospěšnosti odboru a chápavosti chovancově. Prvá methoda usiluje o to, aby Co možná vše našel a si osvojil svými po
kusy a pozorováním. K astronomii vede pěkný východ slunce.
Ve vlastivědě začíná se bydlištěm a obydlím, pak se pozorují mista nejbližší, řeky okolí, konečně slunce a způsob, jak se orientovati. O tom všem má učiniti jednoduchou mapu. Ve fysice se počne s pokusy, z nichž samo sebou jde, že si hotoví přístroje. Ctižádost a řevnivost nemají míti místa při učení.
Jedinou četbou je Robinson Krusoe. Navštěvovati jest"jlílny řemeslníkův. Ať se učí řemeslu, a to truhlářství. — V 15 letech Emil užívá svého rozumu, ne cizího. Duch i tělo nesou jen to, co snésti mohou. Má jen málo vědomostí, ale které má, jsou jeho vlastní; neví nic jen napolo. Má jen přirozené vědomosti a zná podstatné vztahy člověka k věcem. Čím užitečnější mu co jest, tím více toho dbá. Proti většině bolestí jest necitlivý. Má jen ty bludy a neřesti, jichž nelze se vystříhati. Jeho tělo jest zdravé, jeho duch bez předsudků, jeho srdce klidno a bez vášní.
Kniha IV : Ve věku jinošském musí Emil býti vychováván s ohledem k lidstvu a k Bohu. Učí se znáti lidi. K uvedení do života lidí slouží též bajka. Ještě v 15. roce neví, zdali jest nějaká duše; snad se to doví ještě v 18. roce příliš záhy.
Pozorováním přírody přijde k poznání, že moudrá, rozumrá vůle řídí svět, a tuto vůli jmenuje Bůh. Nemá býti veden k žádné náboženské straně; má býti uschopněn, aby si zvolil tu, na kterou musí přijíti, uživa-li účelně rozumu. Jako hla
satele toho náboženství uvádí Rousseau savojského vikáře, který prý ho vysvobodil z ústavu v Turině; tento jest pře
svědčen 0 jsoucnosti Boží, o nesmrtelnosti duše a o zdokona
lení člověka v ctnosti; ohledně rozličných náboženství má pochybnosti, které jest pravé, ale projevuje veliké nadšenípro evangelium a osobu Ježíše Krista; dává Rousseauoví radu, aby se vrátil k víře svých otců. Hříchů nečistoty jest se uchrániti tělesným namáháním a ukázáním smutných příkladů. Vkus Emilův se tříbí studiem literatury a cizích jazyků i návštěvou divadla.
Kniha V.: Zofie má býti ženou, jako jest Emil mužem, t. j. má míti vše, co patří k bytosti jejiho druhu. Má dobré přirozené vlohy a živou obrazivost. Není krásná, ale příjemná.
Vychovávána jest v otcovském domě po výtce matkou. Pěsto
vala trochu hudbu, tak že dovede doprovázeti píseň. Ve všech ženských pracích jest mistryní, zvláště ve střihu a šití šatů, ve vaření pokrmův a upravování stolu. Čistotnost jest její první ctnost, pak mírnost. Málo četla. Její duch vzdělal se více stykem s rodiči a pozorováním okolí, než studiem. Není prosta chyb; jest nedůtklivá, svéhlavá a vzdorovitá, ale brzy se vzpamatuje a hledí bezpráví napraviti. Má náboženství, ale jednoduché a přirozené. Miluje ctnost, poněvadž jest slávou ženy. Ve světě se málo vyzná. Oděv má jednoduchý. — V 15 letech příjde do města k tetě, aby poznala svět. Na jedné cestě přijde Emil se svým vychovatelem do domu Zofiina.
Nadšení obou pro „Telemacha“ je sblíží. Žofie se stane man
želkou Emilovou. Emil propouští svého hofmistra prose, aby mu i dále přispíval radou.
Pokračování „Emila“ zachovalo se částečně ve 2 listech, psaných v době vyhnanství, v nichž Rousseau romá
novitě líčí nevěru Zofiinu a bloudění Emilovo, které mělo býti ukončeno smířením obou manželů.
„Emil“ způsobil veliký rozruch. Mnozí potirali bludy v něm obsažené, především kardinál Gerdil
ve spise Réflexions sur la théorie et la pratigue de Véducation contre les principes de Rousseau (1763), obyčejně zvaném „Anti-Emil“. Jinak zase i nepřátelé Rousseauovi, encyklopaedisté, byli nadšení vybírajíce si zejména to, co napsal proti církvi a státu. Voltaire, který se Rousseauovi stále jen posmíval, že učí lidi lézti po čtyrech a že je učí jísti syrové kaštany, na
psal: „Je v Emilu padesát stránek, které zasluhují, aby byly svázány do safiánu“ (t.j. vyznání víry vikáře savoiskéhoj. Vychovatelské myšlenky Rousseauovy byly ve Francii s nadšením čteny, ale účinek pozorovati nebylo. Jen politické a náboženské myšlenky a avní do lidu a vedly k revoluci a k atheismu. — V mecku došly povšimnutí paeďagogické idee Emila.
Goethe nazval spis „přirozeným evangeliem výchovy“ ; Schiller velebil Rousseaua, „který z křesťanů dělá lidi“ ; Jean Paul praví: „Duch výchovy, který vane Emilem, otřásl a vyčistil v Evropě školní budovy až k světnicím dětí.“ Mladý Pestalozzi zahloubal se do knihy, ale pak ji nazval „nepraktickou knihou snů“.
— Rok co rok objevovaly se napodobeniny Emila.
Gaspard de Beaurieu překonal Rousseaua knihou
„Emil, žák přírody“. Aby mohl lépe uchrániti Emila před lidmi, zavře jej do dřevěné klece až do patnácti roků;
potom jej odveze na pustý ostrov, kde Emil a la Ro
binson vynalézá si vše sám a dokoná svoje vzdělání.
Tato kniha se dočkala od r. 1763—1794 osmi vydání!