Když jsi v kruhu děti, sama díté, co učitelka malá hlásek pozvedla V touze, hlásící se žití při úsvitě, bys děti k milování Boha přivedla, tu andilkové asi s nebepřihlížel a vplesu vzájemném si spěli do náručí;
zběv rájem zněl, a všecky kůry pěly:
I erezička učí!
Když jsi v Karmelu se učitelkou stala svých sester — feholnic a cestou ditěte důvěřujícího Otci k nebi všechny zvala, své růže Kristu stlala, cojich rozkvete — tu sestry žádaly, bys duše dění psala,
T vá slova chytaly, cojásá v nich, co mučí.
Vždyťcítily: Byť mladá tak a malá, Terezie učí!
V Karmelu jsi „„maloucestičku““svou duším dala, co nejskrytěji otrhala růže svě.
Prozřetelnost celémuji světu ukázala a stobou Tvou jít všechny duše zve.
Á před zástupy kněžstva, Církve učiteli sám Otec křesťanstva,jich přehližeje počet,
I vou nauku jim chválí, učit veli:
I heresia docet!
Nunc sancta I heresia docet!
100 DEŠŤ RŮŽÍ
Před autoritou.
Papež Pius XI. při veřejném schválení zázraků bl. Terezie Ježíškovy pro svatořečení zakončil svou řeč: „Doporučujeme Terezii Ježíškově Naši skrovnou osobu, apoštolské práce, svěřené řádu karmelskému a všechny misie, které jí byly tak drahé a které jí vnukaly tak vroucí a vy
soké tužby. Ale odporoučímejí také veškerou církev, celou velikou ro
dinu srdce Božího.““Věděl, jak měla světice vyvinutý smysl pro auto
ritu a pro celkové chápání všeho; proto, že měla pro autoritu smysl cele křesťanský,neboť neměla pro autoritu jen úctu, nýbrž i lásku. Ne
viděla v autoritě pouhou ovládající moc, nýbrž sílu, která udržuje ce
lek při životě a vede jej k velikým cílům.
Když pozorujemejejí postoj vůči rodičům, vidímejiž tuto myšlenku v začátcích uskutečňování, tuto myšlenku celku. Vidí v rodičích ztěles
nění zdaru celku. Když ve svých básničkách vzpomínásvého otce, vždy ukazuje, jak vidí tento celek a slibuje mu v nebi odměnu za celek, za
„„devět lilií““. Z té myšlenky vyšla také její odvaha, že při své římské pouti prosí papeže Lva XIII., aby se mohla státi karmelitkou již ve svém patnáctém roce: „„Svatý Otče, když Vy řeknete ano, celý svět řekne ano.“' Již tehdy viděla v papeži přímý nástroj vůle Ježíše Krista pro všechny jednotlivce v církvi ; a tím zástupce miláčka své duše. Jeho odkaz na nižší představené považovala za dílo neviditelné hlavy celku církve. Papežjí byl zcela nebeskou nadpřirozenou mocí. Vejmenované vzpomínkové básničce praví svému otci: „,„Vzpomeň,že ruka svatého Otce spočinula na tvém čele; tenkrát nemohls chápati tajemství božské pečeti, kterou ti vtiskla.““
Jako celýjejí život byl vyplněn láskou k Pánu Ježíši, jako tato láska dodávala jednotnosti celému jejímu myšlení, modlitbě, skutkům 1utr
pení, tak také pojem autority pro ni byl naprosto jednotný. V autoritě papežské viděla Ježíše Krista, ve všech ostatních autoritách viděla zase jednotně autoritu papežskou a Boží. Lo mluvíz jejích slov: ,,S láskou vzpomínám na pohled plný života, kterým na mně spočinul svatý kmet, velekněz a král.““ Ve smyslu této jednotnosti autority napsala:
„„Obětuji se za církev.““Její život byl jen služba lásky Ježíši Kristu. Je
mu sloužila a jemu se podrobovala v každé autoritě. Tak pochopíme její pozdější výrok o poměru řeholnice k autoritě, když řekla mladší sestře, určené za ošetřovatelku nemocných sester: „Kdo jest pokorný, ochotně si nechá poroučeti od druhého. Musíte se považovati nejen za nepatrnou služebnici nemocných, nýbrž za nepatrnou otrokyni, které má každý právo poroučeti a která si nikdy nestěžuje““, poněvadž stě
žovati si na podrobenost autoritě považovala za nedostatek svaté lásky, která podle apoštola Pavla všechno snáší, všechno vydrží.
Takový poměr k autoritě, takovým způsobem chápané, byl světici zdrojem nepříjemností, bolestí a sebezáporů, které by ani na mysl ne
přišlijinému, kdo nechápe projevy autority v takové celkovostní jed
DEŠŤ RŮŽÍ IOI
notnosti, která jest viděna až na konec k autoritě Boží. Světice se vždy před autoritou řídila zása
dou, že rozkaz platí, dokud není výslovně odvolán, a že považuje za nedovolené, o čem výslovně neví, že je dovoleno výslovně od autority. Vezmeme po jednom příkladu ze začátku a ze zakon
čeníjejího řeholního života.
„„Naše novicmistrová mi poru
čila jako čekatelce, abychjí po
každé hlásila, když budu mít ža
ludeční bolesti. Alejá jsem je měla každý den a hlášení se mi stalo skutečným mučením. Byla bych raději držela sto ran holí. Hlásila jsem stále, 1 když sestra novicmis
trová již dávno zapomněla na svůj rozkaz, a když svorně s před
stavenou začaly pochybovati, zda se hodím do Karmelu pro své cha
trné zdraví. Ale přes mučivé oba
Sv. Terezie sakristánkou. vy jsem hlásila stále, až se Pán smi
loval nad mou slabostí a rozkaz byl odvolán.““— V posledních dnech svého života byla vysilována ho
rečkami. Její sestra Marie chtěla jí obstarati jakési ochlazení odnětím přikrývky s nohou. Světice však odmítla, protože to „„snad není dovo
leno““;neboť kdysi matka Gonzaga řekla zdravým sestrám, že je zásluž
né 1v létě vydržeti těžkou vlněnou přikrývku.
Kořenem, ze kterého vykvetla tato krásná jednotnost chápání auto
rity, byla u světicejeji naprostá odevzdanost Bohu a jeho vedení. Svatý Tomáš Akvinský vyslovil myšlenku o poměru k autoritě Boží, které ná
leží naše bezpodmínečná důvěra, podobnou tomuto chápání u svaté Terezie Ježíškovy. Řekl, že Bůh obstarává celek, že mnohdy požadavky jednotlivcovy musí proto ustoupiti požadavkům celku; ale přitom není jednotlivci nikterak ubližováno, jest naopak lépe přizpůsoben celku a tím je přiveden k větší dokonalosti vlastní. To mínila svatá Terezie Je
žíškova, když řekla: ,,Jsem slabá a malá; Ježíš se ke mně sklonil a uká
zal m1,že jest jediná cesta k výhni Boží lásky, odevzdanost dítěte, které pokojně a bez bázně dříme na loktech otcových.““ Když mluvila o du
ších jako o květinách, které mají těšiti Boží zrak, řekla: ,„Květiny jsou tím dokonalejší, čím dokonaleji odevzdaly svou vůli jeho vůli.““Výslov
ně pak řekla své představené: „„Myslím,že bych v ničem nezměnila své dětinné city k Vám, kdybyste byla na mnějen přísná; viděla bych v tom
$s.
u]
z
bby4X
S
:2
= <
102 DEŠŤ RŮŽÍ
Sousošísv.
TerezičkyButssonets.otcemsv
projev vůle mého Boha pro největší prospěch mé duše.““— Chápati autoritu v této jednotné, vysoké, svaté spojitosti může každé duši býti vždy útěchou, jako bylo světici z Lisieux.
P. Em. Soukup, O. P.