Historie výuky plavání

3.2.1 Vývoj vyučovacích metod

Bělková ve své práci uvádí pět základních metod výuky plavání.

1. Samouci

Šlo především o obyvatele přímořských oblastí nebo obyvatele povodí řek, pro něž bylo zvládnutí pohybu ve vodě bezpečnostní nutností. Samoukům byla určena první učebnice plavání – již roku 1538.

2. Metoda individuální – povrchová, metoda „bidla“

Metoda byla zavedena v německé armádě počátkem 19. století. Guts-Muts napsal v r. 1798 knihu, ve které rozpracoval metodický postup nácviku pohybů plaveckého způsobu prsa. Přeceňuje však nácvik mechanických pohybů na suchu za pomoci různého zařízení a pomůcek. Nedoceňuje tak nutnost adaptace na vodní prostředí, neodstraňuje nedůvěru k vodě, ani seznámení s jejími vlastnostmi. Výsledkem výuky byl pasivní plavec, který se ve vodě pohyboval, ale postrádal schopnost adaptace na vodní prostředí – neuměl dýchat do vody, nedokázal se vyrovnat s dočasným pobytem pod vodou, což mělo často tragické následky.

3. Metoda nadlehčení

Tato metoda je nespíše starší, než metoda bidla. Používaly se měchy ze zvířecích kůží.

Metoda se vyznačuje vyšší aktivitou plavce v učení, je ekonomičtější a efektivnější. Použití většího množství, nebo nevhodná kombinace nadlehčujících pomůcek, však plaveckou výuku ztěžuje, někdy dokonce znemožňuje. Vzhledem k nadlehčení si plavec neosvojí správnou plaveckou polohu. Stále je opomíjena

nutnost nácviku správného plaveckého dýchání. Tato metoda se často kombinovala s metodou předchozí.

4. Kolektivní metoda důvěry a sebedůvěry

Metoda vznikla v USA a vychází z požadavků plné adaptace člověka na vodní prostředí. Snaží se respektovat psychickou složku výcviku. Pomocí her neplavci poznávají vodní prostředí a pohyby se učí napodobovacími cviky. Metoda klade důraz na přirozené pohyby. Z tohoto hlediska preferuje výuku plaveckého způsobu kraul.

Zcela zavrhuje jakékoliv nadlehčovací pomůcky. S rozvojem této metody dochází k rozdílnému přístupu výuky plavání u dospělých a u dětí. Zároveň však tíhne k vytváření určitých metodických řad výuky plaveckých způsobů, což vede znovu k mechanizaci výuky plavání.

5. Současné pojetí výuky plavání

Současné pojetí v sobě zahrnuje pozitivní aspekty předcházejícího vývoje, které dále obohacuje. Vychází především z poslední metody. Zdůrazňuje důležitost adaptace na vodní prostředí. Vymezeným metodickým řadám se vyhýbá tak, že více zohledňuje věkové zvláštnosti neplavců, individuální schopnosti a materiální podmínky plavecké výuky, účelně využívá nadlehčovacích pomůcek. Cílem tohoto pojetí je aktivní plavec, plně adaptovaný na vodní prostředí, zvládající pohyb ve vodě různými plaveckými způsoby a v případě ohrožení schopný účelné pomoci sobě i druhým (Bělková, 1994).

Z výše uvedeného vývoje metod výuky plavání je podle Stloukalové možno vyvodit tyto směry:

- od univerzálních metod k metodám diferencovaným (věk, individuální učení, vztah k vodě),

- od individuálních metod k metodám kolektivním, - od pohybu stylizovaného k pohybu přirozenému,

- od rozfázovaného stylizovaného pohybu k ucelenému a plynulému,

- od postupu opakování pohybu a drilu k nácviku zdůvodněnému a soustředěnému, - od formální role učitele k jeho úloze řízení procesu, kdy je zdůrazňována aktivní úloha

neplavce v procesu učení (Stloukalová, 2012).

3.2.2 Historie výuky plavání v českých zemích

Plavání v českých zemích, jak uvádí Bělková, se rozvíjelo současně s vývojem světovým.

První záznam o organizovaném plaveckém výcviku najdeme ovšem až v 19. století. K jeho rozvoji docházelo nejprve na úrovni školské a později i na úrovni klubové. S postupným rozmachem kulturního života vyvstávají požadavky tělesného rozvoje mládeže. Součástí výuky měla být i tělesná výchova a plavání. Na konci 19. století byl tělocvik zaveden povinně do škol a plavání bylo označené za prostředek vhodný k rozvoji tělesné výchovy.

Významným mezníkem se stala směrnice číslo 156 Ministerstva školství z roku 1980, která uzákonila povinnou plaveckou výuku žáků základních škol. Zakotvila plaveckou výuku v osnovách jako součást povinné tělesné výchovy v rozsahu dvaceti vyučovacích hodin nejpozději ve 4. ročníku základní školy (Bělková, 1994).

Školská reforma, uvádí Stloukalová, vyjádřena v novém školském zákoně z roku 2005, realizuje výuku plavání ve svých Rámcově vzdělávacích plánech buď jako povinnou, nebo volitelnou složku tělesné výchovy. Plavání je i nadále pevnou a povinnou součástí školní tělesné výchovy na 1. stupni základního vzdělávání a jako volitelná aktivita na stupních ostatních, včetně předškolního vzdělávání. V současnosti se vede spor o vyhlášku MŠMT č. 48/2005 Sb., doplňující Školský zákon, která ve svém výkladu označuje plavání jako volitelnou možnost pro tělesnou výchovu i na 1. stupni ZŠ. Tím jsou dva platné dokumenty v rozporu. Rozhodovací kompetence jsou tak nyní plně v rukou ředitele školy (Stloukalová, 2012).

3.2.3 Plavecká výuka v současnosti

V současnosti je plavecká výuka chápána jako neustálý proces, při kterém si člověk osvojuje a dále rozvíjí svou, nejdříve dílčí, později komplexní plaveckou dovednost. Začíná tzv.

přípravnou plaveckou výukou, jíž cílem je seznámit a adaptovat jedince na podmínky vodního prostředí a pomoci mu zvládnout základní plavecké dovednosti, jež jsou předpokladem pro nácvik techniky některých plaveckých způsobů. Do přípravné plavecké výuky zahrnujeme

„kojenecké plavání“, plavání batolat a plavání dětí předškolního věku. Miklánková tuto fázi plaveckého výcviku nazývá výstižně předplaveckou výukou (Miklánková, 2007).

Podle Čechovské a Milera na přípravnou plaveckou výuku navazuje základní plavecká výuka.

Jejím cílem je rozvoj dílčích plaveckých dovedností a nácvik některého plaveckého způsobu - kraulu, prsou, znaku. Preferují se techniky sportovních plaveckých způsobů za účelem účinného zvládnutí vodního prostředí. Pro nácvik techniky plaveckých způsobů je volena základní, velmi jednoduchá struktura.

Názor na to, jaký plavecký způsob učit jako první, se velmi liší. Výběr konkrétního způsobu přináší vždy své výhody i nevýhody. Vzhledem k jednodušší pohybové struktuře se pro mladší děti doporučují spíše střídavé techniky. Všeobecně je však „prsařský“ způsob technicky nejnáročnější a především děti s ním mají značné potíže. Výuka plaveckých způsobů se liší i zeměpisně. V Evropě je historicky typický „prsařský“ způsob, v Americe kraul, popřípadě znak. Především by se však měla respektovat individuální plavecká motorika dětí, která je rozpoznatelná při vědomě nekontrolované činnosti.

Na základní plaveckou výuku navazuje zdokonalovací výuka. Úkolem je posílení techniky plavání prvního způsobu, seznámení s dalšími plaveckými způsoby a dovolenostmi aplikovaného plavání společně s kondičním tréninkem.

S plaváním je možné začít velmi brzy. Skutečnou výuku je možné začít však až v době, kdy dítě spolupracuje na plnění pohybových úkolů, tedy v předškolním věku. Nejsnáze se pracuje s dětmi ve věku 9 - 10 let, kdy jsou schopny učit se jakýmkoliv pohybovým dovednostem, mají schopnost koncentrace a pohybová zkušenost a možnosti motorického učení jsou již dostatečné. Avšak plavecká dovednost je důležitá i z hlediska vlastní bezpečnosti, proto je dobré začít s výukou již v raném věku. Vodní prostředí umožňuje provádět pohybové aktivity šetrně a bezpečně, kontakt s vodou je dítěti příjemný. Klade to však větší nároky na pedagoga a na volbu vhodných způsobů a metod výuky (Čechovská, Miler, 2001).