V šedesátých letech zažila hudba bouřlivý rozvoj. Hlavní zájem posluchače (diváka) se přesunul z písně na jejího interpreta – pěvecké hvězdy. Jak rozhlas, tak i televize přestaly chápat píseň jako programovou výplň a začaly sestavovat různé písničkové pořady. Tímto krokem obě média napomohla k šíření popularity zpěváků a k rostoucí prodejnosti jejich desek. „Už z tohoto vývoje lze vidět, že pokud bychom poněkud blíže specifikovali definici hudebního klipu a k onomu obecnému „filmové ztvárnění písničky“doplnili dovětek „za účelem její propagace a prodeje“, zjistili bychom, že se u nás tento prvek tzv. showbyznysu objevil už v 60. letech.“
K rostoucímu zájmu o obrazové ztvárnění písní také přispěla vlna filmových muzikálů, které byly natočeny v polovině 60. let. To byly např. Starci na chmelu (1964,
3 Obr. 3: viz https://www.youtube.com/watch?v=lpmAUVchBeg
19 režie Ladislav Rychman), Kdyby tisíc klarinetů (1964, režie Ján Roháč, Vladimír Svitáček), anebo Dáma na kolejích (1966, režie L. Rychman).
Ján Roháč společně s Vladimírem Svitáčkem také společně natočili několik gramofonová firma prezentovala svoji produkci vydaných desek. Klipy byly prosté, kulisy byly jedny z nejjednodušších, které šly ve studiu najít.
V této oblasti je také nutno zmínit jméno Jaromír Vašta. V šedesátých letech natočil několik recitálů popových hvězd, dále vytvořil třicetidílný cyklus Vysílá studio A, který se věnoval novinkám z oblasti populární hudby. Nejvíce do klipové tvorby přispěl roku 1967 hudebním TV-seriálem Píseň pro Rudolfa III. o kouzelném křesle vedoucího prodejny masa a uzenin, které dokázalo přenášet do různých historických dob. V seriálu se objevily ty největší hvězdy české pop kultury, které excelovaly v kulisách historických reálií. Z tohoto období nesmíme zapomenout na pohádkový muzikál s V. Neckářem a H. Vondráčkovou Šíleně smutná princezna (1967, režie Bořivoj Zeman).
60. léta rostla do generační vzpoury, jejíž nejmocnější zbraní byla populární, potažmo rocková hudba. Rockové klipy se do r. 1968 v televizi příliš neobjevovaly.
Malým příkladem však může být minidokument Ivana Soeldnera Horečka (1964), a také krátký televizní pořad Big beat ve fraku. V posledních dvou letech šedesátých let se objevily klipové pořady, ve kterých se objevily české rockové skupiny. Příkladem je Kdopak by se beatu bál režiséra Ivana Hrocha.
Nejvýraznějším klipovým dokumentem se stal filmový profil zpěvačky Marty Kubišové (režie Jan Němec). Zajímavě zpracoval klipy skupiny Shut Up režisér Ján počátku 60. let. Nikdo z interpretů ani nesměl vyčuhovat, protože by zájem o populární
20 hudbu snižoval zájem o budování socialismu. Ženy vystupovaly v maxi sukních, muži ve společenských oblecích.
Na konci 70. let Karel Šíp a Jaroslav Uhlíř založili hitparádový pořad uváděný vtipnými scénkami zvaný Hitšaráda. Šlo o soutěžní pořad s hudebními klipy našich rockových skupin i popových zpěváků. Pořad byl vysílán od roku 1978 do roku 1986 a bylo natočeno celkem sto dílů. Na tento pořad navázal jiný podobný – Klip-klap, opět z dílny Šíp – Uhlíř.
V polovině 80. let do filmové tvorby závažně vstupují i nadšenci a amatéři.
Např. trojice Lexa Guha, Vladislav Burda a Petr Ryba se v době persekuce novovlnných českých kapel rozhodli natočit koncerty kapel a souborů, protože nebylo jisté, zda si ještě kdy zahrají. Záběry z koncertů doplnili hranými sekvencemi a vznikl dvouhodinový film sestříhaný z klipů a ukázek z koncertů, který se odehrával v imaginárním hudebním domě.
Léta 1988 a 1989 byly shovívavější. Byly sice hlídány některé undergroundové a alternativní proudy (punk), ale bylo znát uvolnění. Určitá liberalita se projevila ve státní televizi pořadem Klubparáda, který se stal jakousi náhradou Hitšarády.
„Moc zvolna povolovala, až listopadu 1989 povolila úplně a tím byl zároveň také napsán nový scénář pro vývoj českého klipu, který na začátku 90. let začal prožívat největší boom své doposud podivné a zapeklité historie.“ (Ceskatelevize.cz, 2014).
5.5 Hudební televize v Česku
První českou tematickou televizí zaměřenou na hudbu a moderní lifestyle se 27.
října roku 2002 stala stanice Óčko, zpočátku nazývána Stanice O. Roku 2005 stanici zakoupila mediální skupila MAFRA, a. s.. Jedná se o stanici, která je dostupná zdarma na satelitu, prostřednictvím digitálního pozemního vysílání, u kabelových operátorů, a dále také na internetu.
Hlavní cílovou skupinou je především mládež ve věku 12 – 19 let a mladí lidé ve věku do 39 let. Měsíčně sleduje tuto stanici více než 2,2 milionu lidí.
TV Óčko poskytuje hudební nabídku téměř pro každého, dá se říci. „Největší část programu hudební stanice ÓČKO tvoří videoklipy. Přes den k aktuálním domácím i zahraničním hitům, večer oblíbené retro-hity, devadesátky i výběr toho nejlepšího z
21 taneční a elektronické hudby. ÓČKO dává ve svém vysílání prostor i menšinovým hudebním žánrům a domácí hudební scéně. Krom videoklipů televize vysílá i přímé přenosy či záznamy koncertů.“
Každoročně také předává své výroční Hudební ceny na akci, která je spojena s megakoncertem těch největších českých a slovenských hvězd. Zvláštností je promotérská agentura Óčko Promotion, která pod značkou Óčka pořádá koncerty, vystoupení a různé komerční akce (Mafra.cz, 2014).
Celý týden je seskládán z různých pořadů tak, aby celé vysílání dávalo smysl.
Jsou to různé živé moderované pořady, tematické moderované pořady, hitparády, klipové žánrové speciály, tematické klipové pořady a proudy videoklipů (Wikipedie, 2014).
Charakteristickou je pro Óčko originální, moderní a líbivá grafika, která zdůrazňuje zaměření na mladé publikum. Výraznou změnou v grafice prošla stanice koncem roku 2012. Tu navrhli designéři ze studia Frame100R.
„Filozofie nové grafiky vychází ze dvou klíčových premis. První je litera „O“
vyjadřující identitu stanice („Óčko“) a současně představující symbol tradičně spojený se záznamem hudby (ať to byly v minulosti gramofonové desky, magnetofonové kotouče, CD, či nyní ovládací prvky mp3 přehrávačů). Druhou je propojení obrazu a hudby, které je klíčové pro všechny hudební televize. Nová grafika tak bude živě reagovat na konkrétní hudební podkres, tempo a náladu.“ (Font.cz, 2012).