Jméno a p ř íjmení

Problematikou jména a příjmení se zabývá především zákon o matrikách, jménu a příjmení (z. č. 301/2000 Sb. v platném znění). Ačkoli problematika matrik spadá svou povahou do odvětví práva veřejného, velmi úzce souvisí s právem rodinným. Tedy s okruhem právních otázek, jejichž úpravu můžeme najít v zákoně o rodině, ale také v občanském zákoníku. Protože se domnívám, že otázky týkající se jména a příjmení fyzických osob tvoří neodmyslitelně integritu jedince a týkají se každé fyzické osoby bez ohledu na pohlaví, národnost či postavení, rozhodla jsem se věnovat se této problematice v kapitole o rodinném právu. Budu se zabývat i otázkou, jaké má jedinec možnosti své jméno ovlivnit, případně změnit, a jaká pro tyto situace platí pravidla.

Matrikou se rozumí evidence narození, uzavření manželství a úmrtí fyzických osob, ale také v sobě tento pojem zahrnuje úřad spravující výše zmíněné evidence, anebo knihu se zapisovanými údaji. Matriční úřad tedy vede tři knihy - knihu narození, knihu manželství a knihu úmrtí. Jméno a příjmení fyzické osoby se zapisuje do knihy narození, když se dítě narodí, dále pak dochází (resp. může docházet) ke změně jména při uzavření manželství, anebo může být jméno změněno kdykoli během života fyzické osoby, pokud jsou k tomu adekvátní důvody.¹⁴⁴

142 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Autonomie vůle v rodinném právu v česko-italském porovnání. Vyd. 1. Brno:

Masarykova univerzita, 2003, str. 97 a 98

143 tamtéž, str. 105

144 HENYCH, Václav. Zákon o matrikách, jménu a příjmení: s poznámkami a souvisejícími předpisy. Vyd. 1.

Praha: IFEC, 2002, str. 6-14

Volba jména dítěte rodiči

Při narození dítěte se provede zápis jeho jména a příjmení do knihy narození.

Dítě má po svém narození právo na jméno. Stanoví tak Deklarace práv dítěte (New York, 1959) ve své třetí zásadě.¹⁴⁵ Právo na jméno patří mezi základní práva fyzických osob a vedle rodného čísla patří mezi nejdůležitější identifikační znaky osoby.¹⁴⁶ Česká úprava výslovně nezakotvuje právo na jméno tak, jak se objevuje v mezinárodních dokumentech, ale v § 61 z. o matrikách stanoví, že „Občan má právo i povinnost užívat při jednání před orgány veřejné moci (dále jen „úřední styk“) jméno, popřípadě jména, která jsou uvedena v jeho rodném listu vydaném matričním úřadem.“

V této fázi mají na výběr jména dítěte rozhodující vliv jeho rodiče (případně osvojitelé u výběru jména pro nezletilé dítě, a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku o osvojení¹⁴⁷). Právo určit dítěti jméno je zahrnuto v rodičovské zodpovědnosti, a jsou-li oba rodiče této zodpovědnosti zbaveni, určí dítěti jméno soud.¹⁴⁸ Je důležité si uvědomit, že jméno zapsané v rodném listě je nutno užívat v přesném znění při úředním styku, ovšem mimo něj není zakázáno užívat v podstatě jakékoli jméno. Dochází k uplatnění zásady obsažené v Listině základních práv a svobod „každý může činit, co není zákonem zakázáno“, a proto záleží na vůli jedince, jaké jméno bude užívat. Běžné je užívání pseudonymů, uměleckých jmen, přezdívek či cizích podob českých jmen namísto jména původního.¹⁴⁹

Volba jména pro dítě je zcela zásadním krokem, které může jedince ovlivnit po celý zbytek života. Zákon o matrikách proto stanoví řadu pravidel, které musí rodiče respektovat, jinak matrikář jejich žádosti nevyhoví. Co se týče příjmení, § 19 z. o matrikách dává jednoduchý návod - buď bude mít dítě společné příjmení rodičů, případně jednoho z nich, a není zde prostor pro volbu jiných příjmení. Rodiče mají

145 HENYCH, Václav. Zákon o matrikách, jménu a příjmení: s poznámkami a souvisejícími předpisy. Vyd. 1.

Praha: IFEC, 2002 str. 63

146 tamtéž, str. 153

147 § 64 z. č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů

148 § 18 z. č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů

149 HENYCH, Václav. Zákon o matrikách, jménu a příjmení: s poznámkami a souvisejícími předpisy. Vyd. 1.

Praha: IFEC, 2002, str. 153, 154

širokou možnost výběru při volbě jména dítěte. Restriktivní pravidla jsou vyjmenována v § 62 z. o matrikách a dají se shrnout takto:

Do matriční knihy nelze zapsat:

- jména zkomolená, zdrobnělá, domácká

- ženské jméno dítěti mužského pohlaví a naopak (připouští se jména, která mají pro obě pohlaví stejný tvar, např. Nikola)

- jméno stejné jako má žijící sourozenec, mají-li děti společné rodiče

- při pochybnostech, zda vybrané jméno splňuje požadavky zákona, musí rodiče předložit znalecký posudek.

Nevylučuje se však možnost zápisu jména cizojazyčného, resp. jeho české podoby, ovšem musí v některém jazyce skutečně existovat. Na matrice je k nahlédnutí seznam jmen, a teprve když se žádané jméno v tomto seznamu nevyskytuje, mohou se rodiče obrátit na znalce. Další možností při určování jména je volba dvou jmen najednou.

Rodiče musí respektovat pravidlo obsažené v § 18 z. o matrikách, totiž že při volbě dvou jmen tato nesmí být stejná. Pak je ovšem třeba dodržovat používání obou jmen v úředním styku.¹⁵⁰

Změna jména a příjmení

Právo na jméno a příjmení se řadí k základním právům jedince a právo na ochranu jména je výslovně zakotveno v Listině základních práv a svobod i v občanském zákoníku.¹⁵¹ Nejvyšší správní soud se vyjádřil, že příjmení osoby je nejen chráněno ústavně, ale i jako součást práva na rodinný život a soukromí též článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.^{152, 153} Domnívám se, že málokterá vnější charakteristika jedince je tak úzce spjata s jeho osobní integritou, jako právě jeho jméno. Jméno osoby může prozradit o jedinci mnoho informací.

Nevhodná volba jména může zasáhnout do důstojnosti člověka či jeho pověsti. Jméno

150 HENYCH, Václav. Zákon o matrikách, jménu a příjmení: s poznámkami a souvisejícími předpisy. Vyd. 1.

Praha: IFEC, 2002, str. 154-158

151 § 11 z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

152 vyhlášená pod č. 209/1992 Sb.:

153 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 1 As 26/2011 - 55, odst. 22

a jeho ochrana úzce souvisí s ostatními složkami ochrany osobnosti. Jméno se může projevit jako nevhodné až nežádoucí v některých situacích a životních obdobích, např. při dlouhodobém pobytu v cizině, anebo při vstupu do určitých zemí. Dále není výjimkou existence případů, že dítě z určitých důvodů nechce být nositelem stejného jména, jako jeho rodiče. Zákon proto umožňuje fyzickým osobám, aby si ve vážných a odůvodněných případech zažádali o změnu jména nebo příjmení. Svobodná volba jména či příjmení není neomezená a zákon tento postup majiteli problematického jména či příjmení umožňuje jako krajní možnost, nikoli jako módní záležitost či kratochvíli jedince. Předpokladem je tedy žádost osoby, případně jejích zákonných zástupců. Matriční zákon v § 72 jmenuje tři hlavní důvody pro změnu jména: dosavadní jméno nebo příjmení je hanlivé, směšné nebo je pro to jiný zvláštní důvod. Při volbě nového jména platí stejná omezení jako pro výběr jména dítěte podle § 62.

Změna příjmení může také spočívat v nahrazení užívaného příjmení více příjmeními. Podmínkou však je, že taková změna bude splňovat jeden z důvodů uvedených v § 72 z. o matrikách, totiž směšnost, hanlivost, anebo je zde jiný vážný důvod. Zákon dovoluje užívání dvou příjmení pouze v taxativně stanovených případech, a to nabyla-li osoba dvou příjmení již v minulosti, podle předchozí právní úpravy (v souladu se zásadou ochrany nabytých práv¹⁵⁴), anebo v souvislosti s uzavřením manželství či pokud převezme dítě dvě příjmení po rodičích, kteří jsou již z minulosti oprávněni dvě příjmení používat (další případy, kdy může mít dítě dvě příjmení stanoví zákon o rodině). Nicméně Nejvyšší správní soud judikoval, že dochází-li ke změně příjmení podle § 72 matričního zákona, nelze přitom aplikovat § 70 tohoto zákona, totiž taxativně vyjmenované případy užívání dvou příjmení. Nejvyšší správní soud tedy povolil žadateli užívání dvou příjmení pro vážné důvody (§ 72 odst. 2 z. o m.), aniž by se žadatelův případ dal podřadit pod jednu z podmínek uvedenou v § 70 z. o m.¹⁵⁵

Zvláštním případem zmiňovaném v § 72 odst. 5 je změna jména u osob, u kterých probíhá změna pohlaví. Změna jména je v tomto případě vhodná nejen

154 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 1 As 26/2011 - 55, odst. 29

155 tamtéž, odst. 37

z osobního hlediska, ale je i společensky žádoucí. Kromě žádosti je třeba předložit potvrzení zdravotnického zařízení. V těchto případech je většinou zvoleno neutrální jméno i příjmení, např. Míla Janů.¹⁵⁶

Příjmení ženy

Základním pravidlem, kterým se řídí forma příjmení ženy, je soulad příjmení s pravidly české mluvnice. Toto pravidlo zakotvuje i zákon o matrikách v § 69.

Dovoluje však nechat si do matriční knihy zapsat stejné příjmení, ovšem ve formě, která neodpovídá pravidlům české mluvnice, a to pokud tak stanoví mezinárodní smlouva. Žena si poté na základě žádosti zvolí jen jednu formu a tuto bude užívat. Na výše uvedená pravidla nemá vliv ani místo ženina narození, ani její státní občanství.

Problematika ženského příjmení se stala často diskutovanou společenskou otázkou, na jejíž řešení existuje mnoho názorů. Zastánci klasického užívání ženského příjmení s koncovkou -ová mají oporu nejen v zákoně, který klade důraz na respektování pravidel české mluvnice, ale také argumentují běžným užíváním ženského příjmení, které v mužské podobě může působit problémy. Jmenuje-li se muž např. Horst, nedělá skloňování jeho jména problémy („panu Horstovi“). Pokud by žena užívala tohoto příjmení v nepřechýlené podobě, tedy paní Horst, nastává otázka, zda např. ve větě „napíšeme paní Horst“ dochází k jasnému vyjádření našeho záměru. Není totiž jasné, zda jsme měli na mysli 3. pád či 4. pád.

I přes všechna úskalí, která mohou nastat s užíváním mužské formy příjmení, jsem zastáncem možnosti volby. Existuje nesčetné množství životních situací, kde nám je možnost volby umožněna (a kolikrát se jedná o situace s nikoli tak vážným společenským dopadem, jako je důsledek vlastní volby jména). Zákon nedává ženám příliš možností, jak si požádat o užívání mužské varianty jména. Podotýkám, že se nyní nezabývám otázkou užívání příjmení ženy, kde se vyskytuje jakýkoli cizí prvek (smíšená manželství, odlišná státní občanství rodičů atp.). Pokud tedy žena s českým

156 HENYCH, Václav. Zákon o matrikách, jménu a příjmení: s poznámkami a souvisejícími předpisy. Vyd. 1.

Praha: IFEC, 2002, str. 169

občanstvím chce užívat svého příjmení v mužském tvaru, zákon o matrikách jí dává tuto možnost v § 69. Ten říká, že ukládá-li to mezinárodní smlouva, zapíše se příjmení nositelky do matriční knihy v obou podobách a žena si zvolí jednu z nich. Takovou mezinárodní smlouvou je Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin z roku 1995.¹⁵⁷ Článek 11 odst. 1 této úmluvy stanoví: „Strany se zavazují uznávat, že každý příslušník národnostní menšiny má právo používat své příjmení (jméno po otci) a křestní jména v menšinovém jazyce a právo na jejich oficiální uznání způsobem určeným jejich právním řádem.“ Na základě tohoto ustanovení jsou české úřady povinny uznat ženě s českým občanstvím tvar příjmení v mužské verzi, pokud se tato žena hlásí k národnosti, pro jejíž jazyk je typické nepřechylování příjmení. V praxi tedy dochází k případům, kdy žena před matričním úřadem prohlásí, že se cítí být např. německé národnosti, proto tedy splňuje podmínky pro zápis nepřechýlené verze příjmení. Volba národnosti je výsostně subjektivním právem, deklaruje ho Listina základních práv a svobod v článku 3 odst. 2, věta první: „Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti.“ Přestože dochází často k obcházení zákona, protože ženy tato ustanovení cíleně využívají k dosažení povolení užívat příjmení v mužském tvaru, aniž by měly jakékoli vazby na národ, jehož mluvnická pravidla si pro tento účel vypůjčují. Je to jeden ze způsobů, jak si jméno změnit a zákon takový postup dovoluje.¹⁵⁸

Je pravděpodobné, že de lege ferenda dojde k zakotvení ustanovení, které by umožňovalo ženám nepřechylovat svá příjmení. Vím, že tato problematika není jednoduchá, třeba i z důvodu příjmení typu „Pokorný, Nový“, kde by nepřechýlení jména znělo velmi atypicky. Nicméně ve všech oblastech práva dochází k posilování autonomie vůle, a proto je možné, že i volba jména ženy bude jednou byrokraticky mnohem jednodušší, než je například postup popsaný výše. Touto problematikou se zabývají nejen jazykovědci, ale i různé gender-studie, feministická hnutí atp. Otázky, které mě vedly k bližšímu prozkoumání této problematiky zněly „Má žena právo se

157 vyhlášená pod č. 96/1998 Sb. : Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin

158 HENYCH, Václav. Zákon o matrikách, jménu a příjmení: s poznámkami a souvisejícími předpisy. Vyd. 1.

Praha: IFEC, 2002, str. 164

jmenovat stejně jako její muž?“ a „Má člověk právo jmenovat se, jak chce?“ Proto jsem tuto kapitolu zařadila do své práce o autonomii vůle, protože míra autonomie vůle, neboli možnost sám a svobodně se rozhodovat, patří nejen k základním pilířům právního systému, ale i k základním atributům demokratického státu.

ZÁV Ě R

Svou diplomovou práci a názvem Autonomie vůle v soukromém právu jsem se pokusila vymezit pojem autonomie vůle, její zakotvení v právním řádu České republiky a její vliv na formování různých institutů soukromého práva. Cílem mé práce bylo nabídnout více přístupů k uchopení zásady autonomie vůle a srovnání společenských podmínek, ve kterých tento princip hrál v různých obdobích odlišnou roli.

Téma své práce jsem se pokusila uchopit komplexně a věnovat se více aspektům souvisejících se zásadou autonomie vůle. Bohužel rozsah práce mi nedovolil zařadit kapitoly zabývající se ostatními odvětvími soukromého práva, než jsou odvětví v kapitolách výše zpracovaných. Při zpracování práce jsem se řídila především platnou právní úpravou a v některých případech jsem postupovala metodou komparace s minulou, případně budoucí právní úpravou. Nevolila jsem postup vyhledáváním heslovitých definic, ale postupovala jsem především zkoumáním a posuzováním argumentů nalezených v judikatuře a odborných publikacích, abych dokázala, proč je principu autonomie vůle připisována tak důležitá role v moderním právním státě.

Přínosnou shledávám část své diplomové práce, ve které se zabývám porovnáním názorů jednotlivých autorů na problematiku vztahu zásady svobody vůle a jedince a zásady rovnosti subjektů soukromoprávních vztahů. Implikace jednotlivých postulátů navzájem zachází často až do roviny filosofické, včetně ústavněprávní roviny lidských práv a svobod. Pohled autorů na problematiku právních zásad je často ovlivněn prostředím právní školy, v jejímž prostředí působí.

Komparace základních zásad soukromého práva přináší s sebou otázky, na jakých hodnotách je vystavěna současná společnost a kterým směrem se právě ubírá.

Velkou měrou může do těchto tendencí zasahovat i politická situace, což je například patrno z promítání zásady rovnosti do občanského zákoníku při změnách po roce 1989.

Před dvaceti lety byla prioritou náprava majetkových vztahů, které byly deformovány vládou socialismu, a proto byl kladen důraz právě na úpravu této problematiky. Dnešní

tendence, jak jsem v celé své práci demonstrovala, je kladení důrazu na ochranu osobnosti člověka, na ochranu jeho svobody a především na zásadu autonomie vůle člověka, která by měla být dominantní zásadou demokratického právního státu.

Ve své práce jsem v několika kapitolách pracovala metodou srovnání platné právní úpravy občanského práva s původním zněním z roku 1964, anebo se zněním občanského zákoníku z roku 1950. Touto metodou komparace stejných institutů je zřetelně demonstrován vývoj v oblasti autonomie vůle, zejména její posilování a širší pronikání do právní úpravy. Porovnávala jsem i znění nového občanského zákoníku a uvedla jsem příklady ukotvení či posílení principu autonomie vůle.

Zpracování problematiky jména a příjmení fyzických osob se tradičně objevuje spíše v pracích z oblasti rodinného práva. Přišlo mi však příznačné zařadit tuto kapitolu do své diplomové práce, neboť problematika jména a přímení je úzkou součástí integrity a soukromí fyzických osob a jednoznačně se řadí mezi základní práva jedince.

Jelikož je autonomie vůle výrazem svobody jedince, právo volby jména jednoznačně do této tematiky patří, a proto jsem se snažila klást důraz na možnosti uplatnění volby jedince při výběru či změně jména. Současně toto téma koresponduje s novou úpravou občanského zákoníku, jehož koncepce je založena na úctě k člověku jako individuu, a proto také obsahuje nová ustanovení zabývající se jménem a příjmením. Například je nově chráněn pseudonym člověka anebo se přiznává možnost uplatnění práva na ochranu jména širokému okruhu blízkých osob, což je ve stávající právní úpravě možné jen po smrti fyzické osoby. Všem složkám osobnostních práv je věnována širší úprava a posílena jejich ochrana.

Nový občanský zákoník dává prostor nejen prohloubení principu autonomie vůle, ale je nástrojem ochrany jedince a jeho soukromí, a výslovně apeluje, aby jeho ustanovení byla vykládána pouze v souladu s Listinou základních práv a svobod a jako takový se staví po bok moderním úpravám občanských zákoníků vyspělých zemí, kde panuje úcta k lidským právům a svobodám.

Seznam zkratek

ABGB Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (Obecný občanský zákoník z roku 1811)

Listina usnesení předsednictva ČNR o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

o.z. / občanský zákoník

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

n.o.z. / nový občanský zákoník

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Ústava zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění ústavních zákonů č. 347/1997 Sb., č. 300/2000 Sb., č. 395/2001 Sb., č. 448/2001 Sb., č. 515/2002 Sb., č. 319/2009 Sb., č. 71/2012 Sb.

z.o.m. zákon č. č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

z.o.r. zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů

(...) část citace vynechána

Použitá literatura

Monografie a sborníky

ADAMOVÁ, Karolina a Ladislav KŘÍŽKOVSKÝ. Dějiny myšlení o právu. 1. vydání.

Praha: EUROLEX BOHEMIA a.s., 2007. ISBN 978-80-86861-78-4

BERAN, Karel. Pojem osoby v právu: (osoba, morální osoba, právnická osoba). Praha:

Leges, 2012, 215 s. Teoretik. ISBN 978-808-7576-069

BEZOUŠKA, Petr. Autonomie vůle. Soukromé právo na cestě: eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Editor Bohumil Havel, Vlastimil Pihera. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 396 s. ISBN 978-807-3802-653

CORETH, Emerich a Harald SCHÖNDORG. Filosofie 17. a 18. století. 1. vyd. Překlad David Mik. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, 310 s. Dějiny filosofie (Olomouc), díl 3. ISBN 80-718-2119-5

ELIÁŠ, Karel a Michaela ZUKLÍNOVÁ. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vyd. Praha: Linde Praha, 2001, 302 s. ISBN 80-7201-303-0

ELIÁŠ, Karel a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. 1.svazek. Praha: Linde, 2008, 1392 s. Zákony - komentáře (Linde). ISBN 978-80-7201-687-7

ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem.

1. vyd. Sagit, 2012. ISBN 978-80-7208-922-2

FIALA, Josef a Milan KINDL. Občanské právo hmotné. Plzeň: Vydavatelství a

nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, 718 s. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3800-581

FIALA, Josef, Milana HRUŠÁKOVÁ, Jaruška STAVINOHOVÁ, Jan HURDÍK, Lenka DOBEŠOVÁ a Markéta SELUCKÁ. Občanské právo: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 31.5.2012. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, xxxi, 965 s.

Meritum. ISBN 978-807-3579-487

HROCH, Miroslav a Vlasta KUBIŠOVÁ. Velká francouzská revoluce a Evropa: 1789-1800. Vyd. 1. Praha: Nakl. Svoboda, 1990, 532 s. ISBN 80-205-0151-7

HENDRYCH, Dušan. Právnický slovník. 3., podstatně rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2009, xxii, 1459 s. Beckovy odborné slovníky. ISBN 978-80-7400-059-1

HENYCH, Václav. Zákon o matrikách, jménu a příjmení: s poznámkami a souvisejícími předpisy. Vyd. 1. Praha: IFEC, 2002, 712 p. ISBN 80-864-1219-9

HURDÍK, Jan. Zásady soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998, 168 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 211. ISBN 80-210-2001-6

HURDÍK, Jan a Petr LAVICKÝ. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno:

Masarykova univerzita, 2010, 197 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 367. ISBN 978-802-1050-631

KANT, Immanuel. Kritika praktického rozumu. Vyd. v tomto překl. 1. Překlad Jaromír Loužil. Praha: Svoboda, 1996, 306 s. Filozofické dědictví. ISBN 80-205-0507-5

KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. 2., dopl. a přeprac.

vyd., V nakl. Beck 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, xxii, 386 s. Právnické učebnice (C.H.

Beck). ISBN 34-064-0082-5

KOVAŘÍK, Jiří. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2001, 222 s. ISBN 80-7040-531-7

KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Autonomie vůle v rodinném právu v česko-italském porovnání.

Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 264 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 267. ISBN 80-210-3093-3

KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno:

Masarykova univerzita, 2009, 191 s. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv. 360. ISBN 978-802-1050-532

MIKEŠ, Jiří a Ladislav MUZIKÁŘ. Dědické právo v teorii a praxi. Vyd. 1. Praha: Leges, 2011, 432 s. Praktik. ISBN 978-808-7212-790

NYGH, Peter. Autonomy in international contracts. New York: Oxford University Press, 1999, 282 s. ISBN 01-982-6270-1

Ottův slovník naučný: Illustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Druhý díl. Alquerie - Ažušak. fotoreprint pův. vyd. Praha: Paseka;Argo, 1996, 1141 s. ISBN 80-718-5063-2

PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. Díl 1 Ústavní systém. 2. dopl. a roz. vyd. Praha: Linde, 1998, 772 s. ISBN 80-720-1110-3

PAVLÍČEK, Václav. Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. Díl 2 Práva a svobody. 2. dopl. a podst. rozš. vyd., aktualiz. dotisk podle stavu k 1.1.2003. Praha: Linde, 2002, 1164 s. Zákony - komentáře (Linde). ISBN 80-720-1391-2

PLECITÝ, Vladimír, Josef VRABEC a Josef SALAČ. Základy občanského práva. 2. rozš.

vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, 287 s. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 80-868-9825-3

RADVANOVÁ, Senta a kol.. Občanské právo hmotné 3. 5., jubilejní aktualiz. vyd. Editor Jiří Švestka, Jan Dvořák. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 306 s. ISBN 978-807-3574-666

SEDLÁČEK, Jaromír. Vlastnické právo. Editor Jiří Spáčil. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, xxiv, 426, iv, 58, 79 s. Klasická právnická díla. ISBN 97880735775442

SCHELLEOVÁ, Ilona. Dědictví a dědické právo. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2007, vi, 228 s. Právo pro denní praxi. ISBN 978-802-5116-593

SKŘEJPEK, Michal. Texty ke studiu římského práva. Vyd. 1. Praha: Orac, 2001, 279 s.

Focus. ISBN 80-861-9932-0

ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: komentář. 10., jubilejní vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, xxvi, 1465 s. ISBN 80-717-9486-4

ŠVESTKA, Jiří a Jan DVOŘÁK a kol. Občanské právo hmotné 1. 5., jubilejní aktualiz.

vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 459 s. ISBN 978-807-3574-680

ŠVESTKA, Jiří a Jan DVOŘÁK a kol. Občanské právo hmotné 2. 5., jubilejní aktualiz.

vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, 459 s. ISBN 978-80-7357-466-6

STOKES, Philip. Malé album velkých myslitelů: stručně a přehledně o významných osobnostech světové filozofie. 1. vyd. Překlad Lumír Mikulka. Praha: Brána, 2007, 215 s.

ISBN 978-807-2433-131

TELEC, Ivo a Pavel TŮMA. Autorský zákon: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2007, xviii, 971 p. ISBN 80-717-9608-5

VYSOKAJOVÁ, Margerita a Jiří DOLEŽÍLEK. Zákoník práce s komentářem. Vyd. 1.

Praha: ASPI, 2004, 453 s. Komentář. ISBN 80-735-7044-0

Odborné články

HAVRÁNKOVÁ, Alena. Závěť - jednostranný právní úkon. Právní rádce. Praha:

Economia a.s., roč. 2002, č. 7. ISSN 1210-4817

VARVAŘOVSKÝ, Pavel. K principu autonomie vůle (smluvní svobody). Právní fórum:

český právnický měsíčník. roč. 2011, č. 10. ISSN 1214-7966

Judikatura

Nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, č. 14/1994 Sb

Nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05

Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 730/2008

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1857/2011

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1125/2011

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 76/2012

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2918/2010

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 1 As 26/2011 - 55

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 1995, sp. zn. 33 Ca 24/95

Resumé

Princip autonomie vůle je základním principem soukromého práva, bez něhož si nelze představit fungování soukromého práva. Vychází ze zásady rovnosti a svobody, tedy z klíčových principů, na nichž jsou postaveny samotné základy demokratického právního systému a svobodné společnosti vůbec.

Cílem mé diplomové práce je vymezení pojmu autonomie vůle a srovnání této zásady s dalšími základními zásadami a principy, z nichž vychází, anebo s nimi úzce souvisí. Jakýkoli soukromoprávní vztah anebo institut je postaven právě na principu autonomie vůle, a proto jsem se rozhodla některé z těchto institutů popsat podrobněji.

Diplomová práce je rozdělena na část obecnou a část zvláštní. V obecné části jsem se zabývala především začlenění principu autonomie vůle do systému zásad soukromého práva. Tato část je pojata teoreticky a úzce souvisí s právem ústavním, Listinou základních práv a svobod a se zásadami, na kterých je postaven Občanský zákoník. Věnovala jsem se výkladu některých pojmů, dále pojetím principu autonomie vůle, jak na něj nahlíží více autorů, a komparací jejich koncepce začlenění principu autonomie vůle do systému zásad.

Ve druhé kapitole obecné části jsem hledala kořeny principu autonomie vůle a krátce nastínila historický vývoj, jak byla tato zásada klíčovým filosofickým východiskem některých myslitelů a vzdělanců od dob osvícenství.

Třetí kapitola se zabývá limity autonomie vůle a je promítnutím zásady, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda jiného.

In document AUTONOMIE VŮLE V SOUKROMÉM PRÁVU (Stránka 53-73)