hroznější zmatení a že právě tímto zmatením si musíme razit cestu k Bohu.
Že by tedy nebylo řádu světa a že by pro každého z nás nebylo místo, jež bychom mohli v míru už na tomto světě zaujímat? Vy
kládat si takto myšlenku Claudelovu znamenalo by pokřivovat ji.
Všechny postavy jeho dramat naopak vášnivě hledají právě toto místo, o němž by mohly konečně říci, že je jejich a že právě na ně :je Bůh poslal. Takové pravé místo existuje pro každého z nás a naším úkolem je dosíci ho, poznati je a udržeti se na něm. Každý z nás musí za sebe přispět k obnovení ztracené harmonie. Takový je náš úkol na tomto světě a ten nám nemůže být prominut. Aby
chom jej však splnili, musíme vyjít ze sebe, podobní hudebníkovi, jenž je poslušen už jen taktovky dirigentovy. Proto ta protivenství, neúspěch, bolest a někdy i smrt. Ztracený ráj najdeme, jen když se zbavíme starého Adama. Takové poučení dávají dramata Clau
delova a především A tl a s o v ý s t ř e v í č e k, jenž je všechny shrnuje. Všechny pozemské věci jsou jen znaky a obrazy. Není jediné věci, jež by nemluvila o Bohu k pozomému srdci. Tak jako si lovec,jdoucí za kořistí, vykládá nejnepatmější znamení, tak také křesťan shledává všude „stopy Boží". Jednou z nich bylo pro Rod
riga z Manacor setkání s Prouhěze a vyzvání Ameriky. Celý jeho život sotva stačí, aby je rozluštil. To, co měl vykonat, vykonal, až když je jen troskou zcela neužitečnou. Dva oceány se spojí; světlo Kristovo bylo zaneseno až na Dálný Východ. Marie Sedmibolestná si stoupne na okraj korábu dona Juana Rakouského, který nazítří
148
skvěle zvítězí nad Islamem u Lepanta. Tehdy Rodrigo dobře pozná, že byl jen nástrojem v rukou Božích. Spravedlivě byl odhozen mezi staré krabice na konservy a rozbité hrnce. Udeřila pro něho hodina odchodu, po níž hned následuje hodina klidu.
A přece svět jde svou cestou dál a historie není ukončena.
Zbývá nám ještě cosi vykonat pro Boha světa konečně úplného, jenž nám byl odevzdán. Meditace Pavla Claudela se ted' nesou tam vzhůru a tím se připojují k řadě jeho dramat, třebaže forma je zcela jiná.
Vždyť existuje v podstatě jen jedno skutečné drama, drama kal
várské, očekávané celým starověkem posvátným i světským, dra
ma, z něhož jako ze zřídla vzrůstají křesťanská století. Na počátku věků ztracený ráj, na konci nebeský Jerusalem, ráj znovu nalezený.
Mezi oběma na vrcholu historie pahorek Golgota. To, co připra
vovala dávná století, to musí nová století dokončit! K této práci jsme všichni pozváni. Protože toto dílo je stále neukončené a zů
stane jím až do konce, i dílo básníka, jenž nás dnes k tomu vybízí víc než kdo jiný, představuje se nám dojemně jako nedokonalé. On sám ví lépe než kdo jiný, co vše chybí slovům, jež vyřkl. A tak se přihází, že se tomu směje vědoucím smíchem, jejž moudří nikdy nepochopí. Nic není pro člověka nebezpečnějšiho, & hlavně pro umělce, než jistá formální dokonalost. Tehdy jsme svádění used
nout & okoušet odpočinek Boží, sedmý den stvoření. Pro křesťan
ského básníka však není možné uspokojení, pro něho není klidu.
On je stále na cestě jinam. Co chce vyslovit, je vlastně nevyslovi
telné a lidská slova jsou tu zcela nedostatečná. A proto právě je naprosto nutná spolupráce čtenáře. My máme dokončit, co básník mohl jen načít v naší duši.
Jedinečná velikost Claudelova je v té nedokončenosti. On jako stvoření kolem nás neustále nám mluví o čemsi víc. Jeho gesto je gesto očekávání a gesto vyzvání. Stoje na hoře, očekává slunce.
A my, kteří kráčíme travinami v údolí, my nasloucháme tomu vzdálenému hlasu, těm větám přerušovaným nabíráním dechu.
A nevybízi nás vůbec k nějaké neplodné kontemplaci. Neztrneme před ním jako pohané před modlami, jež si právě zhotovili a na.
nichž zbožňují vlastní zdánlivou dokonalost. Ty přestávky, ty zá
mlky, ty zásahy ticha, ta zakoktání jsou zrovna tak cestou k jed—
nomu potřebnému. Nic není méně podobno vězení než dílo Claude
lovo. Jsou i vězení pozlacená a vycpávaná; jsou vězení, naplněná nejopojnějšími vůněmi, kde se najdou nejchutnější jídla, vězení, jejichž stěny jsou pokryty nejpodivuhodnějšími obrazy. Tu by bylo milejší spáti než žíti, v nich právě nás čeká nepřítel.
Tu však pojednou slyšíte básníkův smích, jenž otřásá zdmi.
Modly se kymácejí na svých podstavcích; svěží ranní vzduch pro
20 149
niká skulinami. Výzva k cestě nás pobízí. vždyť jsme dosud ne—
došli. Je třeba vydat se na cestu, zanechat svých libůstek, opustit bibeloty sebe vzácnější, vrhnout zádumčivý pohled na drahé vzpo
mínky, obout své sandály a opásat bedra svá. Není-liž to gesto vpravdě křesťanské, gesto apoštolů, kteří opusti své sítě, gesto mnicha, jenž se vzdává, gesto misionáře, jenž dobrovolně opouští vlast, gesto světce, který se zříká? A nemá ceny zdráhat se, vždyť tu nemáme trvalého domova. Příbytek nového Israele nesmí být o nic těžší, o nic nesnadnější k složení než dávný stan kočujícího pastevce. Tu je hluboký důvod těch odpůrců, s nimiž se setkal na své básnické dráze. Jejich jemné uši si stěžují na ten a ten nedo
konalý akord; jejich subtilní duch odsuzuje tu a tu násilnou si
tuaci; jejich duše gramatiků se děsí toho a toho odvážného výrazu.
To však jsou jen marné záminky. Je děsí hluboký smysl této pod
statné nedokonalosti, těch krajnosti, té odvážnosti. Je-li plachtoví špatné, je-li pevnina nejistá, čistí-li neustále vítr měnlivou oblohu, na níž se mraky mění v beránky slunečními paprsky, je to proto, že je za vším Bůh, jenž nám nedopřeje klidu.
Celý Claudelův život bylo jen dlouhé, trpělivé a bolestné úsilí státi se poslušným dechu. Každé drama je poznamenáno jednou překážkou zdolanou a překročenou. Vůle k moci, touha po bezuzdné svobodě, odmítnutí zákona, přilnutí k pozemským statkům, zbož
nění lidského řádu, láska k ženě, pouta krve a rasy, i vášeň ves
míru zůstaly postupně za námi, neboť cesta nás zvala dál. Teď se těšíme z naprosté svobody a proto už nevzniká drama. To je cesta každého křesťana, jenž se stará o poslušnost zákonu Kristovu.
Není možné, aby se skončila viditelně zde na zemi. Křesťan není bytost uzavřená, omezená na sebe, nýbrž ze široka otevřená, jejíž rozpětí, které je rozpětím Kříže, přesahuje nekonečně na všechny strany tvář tohoto světa. A tak dramatické dílo Claudelovo ne
představuje vůbec dokonalý a uzavřený prstenec. Třebaže se v A tl a s o v é m s t ř e v í č k u objevují všechna dřívější témata, neznamená konec tohoto posledního dramatu uzavření, nýbrž tak podivuhodné osvobození, že se tím zejícím otvorem propadnou celá nebesa. Napříště není už básník schopen zauzlit vlákna tragického děje. I v něm je něco definitivně rozvázáno. Podivujme se té velko
lepé svobodě, již dosáhl; umějme v tom poznat dar Boží a pone
chejme tichu péči o to, aby v nás pokračovala slova, vybuchující na prahu dokonalé radosti. Ať je však takováto poesie sebe podivu
hodnějši, není si přece sama cílem; tento hlas není než vyzváním, abychom naslouchali jinému hlasu, věčnému a dokonalému, který v nás neustává lkát lkáním nevýslovným.
Přeložil LEOPOLD VRLA 150
ROMANO GUARDINI
TVÁŘ BOŽÍ
Kdybychom dítěti vykládali, co stojí v knize Genesis: jak Bůh vysázel rajskou zahradu a jak ji svěřil člověku, aby o ni pečoval;
jak potom jednoho dne v hodinu pozdního odpoledne, „když vanul chladný větřík", si vyšel do zahrady a zavolal Adama a Adam od
pověděl: „Zde jsem", a co všechno ještě dále se tam vypravuje — jistě by tomu dítě dokonale porozumělo. Proč by se Bůh nemohl procházeti v zahradě, kterou si udělal, když byla tak krásná? Proč by si nemohl Adama zavolati a proč by mu Adam neměl odpoví
dati? To všechno mluví k dítěti jasně a získává si jeho plnou důvěru.
Pak ale přijdou léta, kdy člověk vyrůstá z dětství i raného mládí; začne náboženská nejistota a hledání a často musí býti o víru znovu bojováno — kdybychom přišli k takovému člověku a jemu vyprávěli příběhy, jak jsou psány v první knize Svatého Písma, nevěděl by pravděpodobně, co si o nich myslit. Snad by je i odmítl: „Tak tomu přece u Boha není." Jedná se tu rozhodně o dětskou řeč, nikoli však o vážný a pravdivý výraz pro to, co jest Bůh.
A tak čas ubíhá. Člověk, o němž mluvíme, vkročil by už do života, plným mužstvím by se už byl postavil tváří v tvář dílu a ostatním lidem; byl by už žil a pracoval i hlavou, rukama i srd
cem -—a nyní bychom mu znovu vyprávěli ony příběhy — mohli bychom mu vyprávět místo nich mnoho jiných: jak lidé stavěli věž a jak Bůh sestoupil, aby shlédl, na čem se to pachtí; jak na zemi rostla zkáza a Bůh litoval, že lidi stvořil a víc ještě —. Pak bychom se ptali: „Rozumíš tomu? Můžeto tak být? Je to pravda ?"
Zamyslil by se a s vědomím, že říká něco významu plného, by od
větil: „Ano, je to tak."
Něco se tu stalo. Od dítěte k mladému muži a do starších let proběhl určitý proces.
Pojmy, jimiž myslíme skutečnosti víry nejsou hotové jako ražené mince, které jsou tak, jak jsou a mohou být snad jen podá
vány z ruky do ruky, nýbrž žijí. Ale žíti znamená růsti. Zvěst o skutečnostech víry přichází do duše jak živé símě, slovem rodičů, vyučováním ve škole, kázáním, v němž Církev učí, nebo prostě od
jinud. Tato zvěsť žije v nitru naslouchajícího, klíčí a roste. Jak
„klíčicí" zárodek bere výživu: z vnitřního i vnějšího života;
2u' 151
z obrazů, jež vnímá; ze zkušeností, kterých nabývá. Ze všeho toho se ve vědomí utváří živá podoba oněch svatých skutečností. Mate
riál se mění, neboť se mění život, který jej skýtá. A tak se zvolna staví základy neměnného podstatného obrazu oněch skutečností z neustále nového živého materiálu, postupně od zkušenosti ke zkušenosti přistupuje vždy nový výraz, nová forma, a to jest onen podivuhodný růst.
Mluvili jsme tu o nejhlubším v tomto procesu, o tom totiž, jak člověk myslí Boha. Bůh je věčný. Jeho skutečnost je jedna, stejná.
Ale jak člověk tuto pravdu chápe, jak podstatu Boha myslí, v tom záleží a probíhá proces nejhlubšího života.
Pro dítě je Bůh „milým Pánem Bohem", ze všeho nejvyšší.
Setkává se s Ním ve svém denním životě, v tichosti svého srdce a možná čistěji a hlouběji než dospělý. Jakmile o Bohu slyší a mluví, jakmile si tvoři Jeho obraz ve vnitřním tkanivu svých myšlenek, bere látku k „Boží postavě" z toho, čeho si nejvíce cení, především od rodičů. Bůh je na nebi nejmocnějším a hodným nejvyšší úcty. Řídí svět, jako otec spravuje oblast svého povolání.
Svět kolem dítěte žije. Vnitřní a vnější, věc a duše, skutečnost
& pohádka se prostupují. Bůh tento svět stvořil a Jemu náleží.
Spravuje jej a dělá v něm, co chce, jako otec v dílně, jako matka v domě; a snad i trochu jako dítě samo s postavičkami své hry a produkty své dětské tvořivosti. Když ted' dítěti vypravujeme, jak Bůh jednal s prvními lidmi, jak je pro jejich neposlušnost pokáral a vyhnal z ráje — nebo mu vypravujeme, jak Boha bolelo, když shlížel na pustý život lidí na zemi, jak hrozně trestal a jak Ho to pak mrzelo, a jak se rozhodl — lidé jsou přece jen slabí —, že už nikdy jim tak tvrdé pokání neuloží a na znamení svého milo
srdného smýšlení ukázal v mracích krásnou duhu . . . toť všechno a co ještě podobného v Písmu Svatém stoji, dítě lehce chápe.
Chápe to správně a hluboce ve vlastním božském smyslu.
Pak ale začíná velký převrat. Dětský svět se rozpadá. Mocně se probouzí mladý život. Touha po životě se zdvihá a šíří. Počne se pociťovati nekonečnost. Zároveň se ozývá kritika oněch forem, v nichž klidně plynulo dětské žití; jsou shledávány dětinskými a těsnými . .. Bezprostřední souvislosti dřívějšího světa zanikly.
Už se necítí ono „jedno v druhém". Mladý člověk stoji se svým nitrem proti světu a pokouší se býti jist sám sebou; pokouší se získati pevný bod v sobě a prostor kolem sebe. A i to se projevuje v kritice, která je tím vznětlivější, čím mladé bytí je nejistějši . . . Pocit'uje duchové, jeho vážnost a cenu a zároveň i svoji odpověd
nost za ně. Ze ono duchové cítí a jeho bezpodmínečnost vášnivě 152
zakouší. je znamením, že stanul tam, kde nalézá sebe a své vlastní pevně zakládá a zřizuje. A proto tím nesnášenlivěji staví se proti všemu, cb se zdá čistotě duchového odporovati.
Tak začne i boj o Boha. O představu Boha, jež musí být ta
ková, aby mladý muž mohl plně věřit, nalézaje v ní plné rozpětí života a zároveň i vášeň a vyspělost ducha. Hledá, povětšině zcela podvědomě, jinou látku, jiné měřítko pro pojem Boha. Podstatné tuší v nekonečnosti a věčnosti Boží, v tom, že Bůh je duchový, a že je pravda. Pocit nekonečnosti rostoucího života &cosi z puri
tánsky zatrpklého úsilí mladého ducha stanou se ted' látkou k další výstavbě. Přírodní zákon, jenž všude platí; nebo mravní zákon, který v své vznešenosti a strohosti váže svědomí; zákony, jež stojí nad každou výjimkou; takovéto životní zážitky, jež přesahují vše ohraničené, nabízejí se za měřítka. Bůh jest Ten, který vesmírem vládne tak jako zákon v bytí světa a lidstva. A zase je Bůh Ten, jenž proniká vesmírem, jako touha srdce nekonečně proniká svět.
Hloubka životního proudu, síla nadšení, široká oblast touhy, mocný zážitek lásky stávají se stavebním materiálem pro Nekonečné.
Zárlivě se při tom bdí nad tím, aby představa Boha zůstala čistá. „Čistý" však znamená, aby Mu nebylo připisováno, co je pro
měnného, konečného, zhmotňujícího, nic z toho, co je lidsky ohra
ničeno. Bůh musí státi vysoko v neporušené, neproměnné ducho
vosti; v neomezené nekonečnosti. Když se pak ve Svatém Písmu vypráví, jak „Bůh se blíží na křídlech bouře", zdá se to spíš krás
ným básnickým srovnánim. Tážeme-li se však mladého muže, je-li to bráti vážně, doslova, jistě s úžasem odmítne: Jak se může Bůh někam „blížit"; jak může pozorovati lidi, stavějící věž, jak může sestoupiti, aby zkoumal, co dělají? Jak se může rozhněvat a jak může v jejich řeč vnést zmatek? Bůh je přece věčný smysl, věčná pravda, všechno naplňující Nekonečno.
Pak ale nastává nová změna. Pocit nekonečnosti probouze
jícího se života povoluje. Člověk cítí hranice. Obrysy věcí z po
čátku přehlížené, vystupují a naléhají mocně a tvrdě. Člověk cítí proti sobě hranice druhých. Vidí ilusi, jež spočívá v onom hnutí po nekonečnu. Zároveň si však uvědomuje, co „člověk" vlastně je;
právě tento člověk, se vším ohraničením a ve střízlivosti svého probuzeného bytí. Je tu daleko víc než všechna nekonečnost života,
— Když člověk přijde k druhému a rozumějí si, a když tak vznikne společenství osudu a cti, je to něco nesrovnatelně vyššího než
„přírodní zákon" v své chladné lhostejnosti. A když se o druhé stará, když jejich starosti a tužby bere na sebe, jako by byly jeho vlastní — pak je to něco hlubšího než kdesi vládnoucí mravní zá
153
kon. Charakter je pak shledáván větším než nadání; osobnost se objevuje hlubší než šíře přírody; konečnost pokorně přijatá, pro
žitá a probojovaná jest uznána za vznešenější, než zdánlivá neko
nečnost mladického citu.
Tu je zároveň i jasno, že onen obraz Boží nebyl ještě poslední.
Z přísného úsilí o ryzí čistotu pojmu Boha stalo se z oné myšlenky cosi ztrnulého nebo též něco neurčitě unikajícího. Ted' jí přichází nové vymezení; přistupuje nová živoucnost rozhodující se osob
nosti. Oněm rčením ,Bůh pohlíží na člověka, sklání se k němu, vede ho, dává se mu' — dostává se nového smyslu. Cítí se, že ona
„duchovost" a neproměnnost ráda ustoupí vnitřní hloubce nově přicházející Boží podoby. '
Odvažuje se bráti Boha „po lidsku", to však znamená, že se Ho odvažuje chápati v oné historičnosti, v níž vystupuje v Písmu
& která pohoršuje „moudré světa" — sám přece také byl jednou takovýmto „mudrcem tohoto světa" a věřil, že vděčí za to vzneše
nosti ducha. Teď se však vědomě odvažuje k čemusi podstatněj
šímu a hlubšímu: k Bohu, s nímž může mluvit, s nímž možno ve shodě žít.
Při tom tu naprosto nejde o to, že bychom ztráceli pojetí pře
dešlé. Neproměnnost i nekonečnost zůstanou, ale cosi nového se z nich vynořuje. Je to jako bychom pohlíželi na hvězdy, jak jsou před naším zrakem zprvu jen v chladné přísnosti svých vzájem
ných vztahů; nebo bychom pozorovali moře v příboji nespouta
ných vln — a nyní by se nořila ze všeho živoucí jasná tvář.
Všechno dřívější zůstává, jenom je zdůrazněno, že Bůh jest osob—
nost. Není už „Bohem filosofů" ani „Bohem básníků", nýbrž „Ží
vým Bohem", o němž mluví Svaté Písmo.
Tento nejvznešenější ze všech procesů jde ještě dál. Nám stačí, že jsme jej sledovali až sem.
Je to historie růstu, v němž myšlenka Zivého Boha a poměr k Němu získávají svoji podobu z materiálu našeho lidského bytí.
Co Písmo Svaté míní v pojmu Zivého Boha, jest ovšem ještě mno—
hem víc a něco jiného než všechno, co tu bylo řečeno. Dětské myšlenky, duchovost a pojmy nekonečnosti, zážitky hloubky a vážnosti osobních vztahů — to všechno je jen příprava k tomu, jen předtucha. V oblast nejvlastnější nás uvádí teprve Zjevení.
Jím teprve budeme poučeni a všechno, co dosud řečeno, má býti jen branou, jíž nutno projít, abychom získali tušení toho, oč nej
vlastněji se jedná.
Přeložil JAN HADRAVA
154
KONSTANTIN MIKLIK