S 18. Podmínky platného přijetí svátosti pokání.
Ku platnému přijetí svátosti pokání se žádá:
1. Aby přijímatel byl živ, pokřtěn a k užívání rozumu dospělý.
2. Musí míti úmysl svátost pokání přijmouti, a to alespoň bytný (intentio virtualis), ač nejlepší jest ovšem soudobný (actualis).
Výjimkou jsou případy naléhavé potřeby, na př. když kajíc
ník, blízek smrti, leží smyslů zbaven a vůli zpovídati se nemůže na jevo dáti, smí se mu svátostí posloužiti, pokud se může před-
pokládati jeho vůle svátost přijmouti. Ježto svátosti ke spasení člověka ustanoveny jsou, musí se v takovém případě všemožným způsobem ku pomoci přispěti.
o. Kajícnik musí vykonati, co s jeho strany k podstatě svátosti jest potřebno, totiž: z nadpřirozené pohnutky hříchů litovati, zpovídati se ústně nebo znameními, nebo alespoň vůli ke zpovídání nějak osvědčiti, a hotov býti za hříchy dostiučiniti.
4. Nesmí se vědomě nalézati v nějakém církevním trestu, zvláště nesmí býti z církve vyobcován. Dříve musí býti vyzdvižen.
trest, než se uděliti může absoluce od hříchův.
S 19. Povinnost přijímati svátost pokání.
1. Všem věřícím, kteří smrtelným hříchem milost ospra
vedlňující, na křtu svatém nabytou, ztratili, jest přijetí svátosti pokání k opětnému smíření s Bohem potřebné tak, jako nepo
křtěným křest. ") V případu potřeby ospravedlňuje sice nadpři
rozená dokonalá lítost bez skutečného přijetí této svátosti, ale
1) „Est autem hoc Sacramentum Poenitentiae lapsis post Baptismum necessarium, ut nondum regeneratis ipse Baptismus.“ Trid., sess. XIV. cap. 2.
46 Zákon lateránský o roční zpovědi.
musí v sobě zavírati vůli neb úmysl přijmouti svátost, kdyby to možno bylo.
9. Ustanovením svátosti pokání vyslovil Ježíš Kristus božské přikázání, zavazující ke zpovědi všecky, kteří po křtu smrtelně zhřešili.
Zákonem božským uložena jistě povinnost zpovídati se v případu smrti; než vážní bohoslovci v tom se shodují, že totéž přikázání božské velí častěji v životě se zpovídati. ')
3. Příkázáním církevním blíže ono božské se určuje. (Čírkev velí, aby všickni věřící, dosáhnuvše užívání rozumu, nejméně jed
nou v roce zřízenému knězi upřímně z hříchů svých se zpovídali, a o Velikonocích nejsvětější Svátost oltářní přijali. Kdo přikázání toto svévolně přestupuje, propadá stanoveným církevním trestům:
má býti vyobcován, a po smrti zbaven církevního pohřbu.
S. 20. Vysvětlení zákona lateránského o roční zpovědi.
1. Na IV. sněmu lateránském(r. 1215) za papeže InnocenceIII.
stanoven následující zákon církevní: „Omnis utriusgue sexus fidelis, postguam ad annos discretionis pervenerit, omnia sua solus pecata saltem semel in anno fideliter confiteatur, proprio sacerdoti, et injunetam sibi poenitentiam pro viribus studeat adimplere; alioguin vivens ab ingressu Ecclesiae arceatur, et moriens christiana careat sepultura.“
Bližší vyměření „roku“ v zákoně lateránském obsaženo není;
může se počítati od jedné zpovědi ke druhé, nebo od začátku ledna do konce prosince, nebo od Velikonoc do Velikonoc, od postu do postu.) Tento poslední způsob počítání schválen sněmem tridentským jakožto nábožný a zachování hodný.*)
Kdo se tudíž v postě neb o Velikonocích zpovídá, chtěje se připraviti k hodnému přijímání velikonočnímu, činí tím při
kázání církevnímu o roční zpovědi zadost.
Kdo z rozumných příčin, na radu svého zpovědníka nebo 2 nemožnosti o Velikonocích nepřijímal, jest přece povinen zákonu lateránskému zadost učiniti.
1) Reiffenstuel: Theol. mor. tr. 10, dist. 3. n. 11 Henno: de Poenit.
disp. 5. g. 2. concl. 2.
2) Elbel-Bierbaum : Theol. moral. 2. vyd. 3. svaz. str. 246. Pader
born 1895.
9) Trid. sess. XIV. de poen. cap. 5.
Častější zpověď. 47
Přikázání, zpovídati se alespoň jednou v roce, dáno jest, aby věřící s vykonáním povinnosti té neprodlévali, a trvá tudíž ve své moci i potom, když lhůta zachována nebyla.
Kdo tedy zákonu církevnímu zadost neučinil v jednom roce, povinen jest v roce následujícím co nejdříve se zpovídati.
2. Přikázání, jednou v roce se zpovidati, týká se každého, byť i jediný hřích smrtelný ho tížil.
K otázce: Váže-li zákon lateránský také toho, kdo pouze všedních bříchů jest si vědom, — odpovídají sv. Bonaventura,
"Tomáš Aguinský a jiní vážní bohoslovci, že sice mocí svátosti nikdo nemusí se zpovídati ze všedních hříchův, ale ovšem na základě přikázání církevního, neboť sněm lateránský velí, aby
roční zpověď každý věřící (omnis fidelis) vykonal.
Jiní se svatým Alfonsem odpovídají záporně, an není zákona velícího zpověď ze všedních hříchův, a sněm tridentský výslovně učí, že všední hřichové se mohou ve zpovědi opomenouti.
V praxi zajisté takoví věřící, kteří toliko všedních hříchů si vědomi jsou, sami od sebe se z nich zpovídají z příčin
asketických.
3.Kotázce „guaenam sitaetus diseretionis?“
© odpovídá
určitě dekret posv. Sboru de discipl. Sacramentorum ze dme 8. srpna 1910 takto: „Unam eandemgueaetatem ad utrumgue Sacra
mentum reguirit Lateranense concilium, guum conjunctum Confessionis et Communionis onus imponit. Igitur, guaemadmodum ad Con
fessionem aetas discretionis ea censetur, in gua honestum ab inhonesto distingui potest, nempe gua ad usum aliguem rationis pervenitur; sic ad (CČommunionem ea esse dicenda est, gua eucharisticus panis gueat a communi dignosci; guae rursus eadem est aetas,In gua puer usum rationis est asseguutus.“ [Acta Apost.
Sed. ai 1910, pas. 577.]
4. Vědomě neplatnou nebo svatokrádežnou zpovědí nečiní se mkterak zadost přikázání církevnímu.
$ 21. Častější zpověď.
1. Církev si velmi přeje, aby věřící častěji svátost pokání při
jímali") Toho vyžaduje také péče o vlastní spasení, okolnosti, v nichž věřící nezřídka se nalézají, a touha po větší dokonalosti.
1) Gat. Rom. P. II. cap. 5. g. 53. -- Sněm praž. r. 1860. tit. IV. kap. 8.
A8 Častější zpověď.
9. Takž bez ohledu na vykonanou roční zpověď mravním zákonem zavázán jest opět co nejdříve se zpovídati, kdo smrtel
ného hříchu se dopustil.) Dlouhé dobrovolné setrvání ve stavu smrtelného hříchu jest samo sebou hříšné.
3. Svědomí své svatou zpovědí očistiti povinen jest, kdo vědom sobě jsa těžkého hříchu, chce nebo má ke stolu Páně přistoupiti, nebo jinou svátost živých přijmouti neb uděliti.?)
4. Mnohým kajícníkům jest častější zpověď jediným pro
středkem, aby se vybavili z tuhých vazeb zlých návykův, odolali těžkým pokušením a uchránili se opětného pádu (ad relapsum praecavendum). "Takoví povinni jsou tohoto prostředku spasného užívati, a církev sama zpovědníky oprávňuje a zavazuje, podobným kajícnikům častější zpověď uložiti. *)
5. Při blížícím se nebezpečí smrti má každý věřící povinnost.
se zpovídati, a to na základě přikázání božského. (Taktéž ženy mívající těžký porod, vojínové jdoucí do boje, cestující před ne
bezpečnou plavbou, k smrti odsouzení.)
6. Častější zpověď, třeba i ze všedních hříchů,jest velmi užitečna všem nábožným kajícníkům, kteří v dokonalosti křesťansképokračovati se snaží, pročež ji zpovědník co nejvřeleji bude doporoučeti.
Osobám duchovním církev častější zpověď netoliko radí, ale přímo nařizuje. Tak mají chovanci kněžských seminářů z nařízení sněmu tridentského *) alespoň jednou za měsíc se zpovídati; totéž.
platí o jeptiškách*) a mniších, nechť tito žijí v klášteře nebo mimo klášter, čímž však zvláštní stanovy řehole, nařizující ještě častější zpověď, se neobmezují. Světským duchovním vedle toho, co před
pisují rubriky missálu a rituálu, zvláštní nařízení dává pražský pro
vinciální sněm.“)
1) „Ouum aliguis mortifero scelere urgetur, nihil ei magis salutare esse potest ob muita, guae impendent, vitae pericula, guam sStatim peccata sua.
confileri.“ Gat. Rom. l. c.
2) Reiffenstuel: Theol. mor. tr. 10. dist. 3. n. 16.
3) Rit. Rom. de Sacr. Poenit.
4) Trid. sess. XXIII. de ref. cap. 18.
5) Trid. sess. XXV. de reg. cap. 10.
8) Conc. prov. Prag. 1860. tit, I. cap. 5.: „Ex mente Ecelesiae et tradi
tiones ejus pie venerantes ardentissime optamus, ut omnes provinciae hujus Clerici, salvo generali Ecelesiae praecepto guoad praeparationem ad Missam et ministranda Sacramenta, salvisgue constitutionibus Regularium guoad freguen
tandam ab iis confessionem, saltem guolibeť mense, et si fieri poterit, crebrius:
etiam contriti confiteantur.“
Hlava třetí.
Zpovědník.
Článek I. 0 trojím úřadu a důležitějších osobních vlastnostech zpovědnikových.
S 22. Trojí úřad zpovědníkův.
1. Zpovědník jest soudcem: vyslýchá kajícníka, hříchy své na sebe žalujícího, doplňuje vyznání otázkami, jak toho potřebu shledal, uvažuje jeho vinu, rozsuzuje spravedlivě hodnost či ne
hodnost jeho, a na základě úsudku toho uděluje nebo zadržuje roz
hřešení, jež má povahu výroku soudního.
9. Jest učitelem: poučuje, napomíná a varuje kajícníka, jeho nevědomost nebo pochybnosti odstraňuje, mylné nebo bludné ná
hledy opravuje, lítost v něm budí, jej potěšuje a posilňuje.
3. Jest lékařem: snaží se rozpoznati celý stav duše, pátrá po hlavní náklonnosti zlé, hledá prameny, kořeny a příčiny vnitřní choroby, radí i předpisuje vhodné léky k vyhojení i prostředky ochranné, ukládá přiměřené pokání, mající povahu nejen trestu, ale 1 léku.
4. Trojí tento úřad má zpovědník zastávati otcovsky. Kajícník sám ve všeobecné zpovědi nazývá ho „otcem duchovním“, a jako dítko s důvěrou se k němu utíká. Zpovědník má hříšníka přijmouti jako starostlivý otec své chorobné dítko za tím účelem, aby ho jako ztraceného syna přivedl zpět k nebeskému Otci. Otcovská laskavost musí se jeviti v otazování, poučování, domluvě i kárání;
ano i když rozhřešení dáti nemůže, oznámí to způsobem, svědčícím o vnitřní bolesti a upřímné lásce k duši kajícníkově. Dobře při
pomíná sněm tridentský, že při napravování často více zmůže laskavost než přísnost, více napomínání než hrozba.")
1) Gonc. Trid. sess. XHI. cap. 1.
Dr. G. Pecháček, Zpovědnice. 4
50 Bezůhonný život zpovědnikův.
Zmíněné tu úřady a z nich plynoucí povinnosti vyžadují, aby zpovědník měl hlavně následující vlastnosti a ctnosti: bez
úhonnost života, horlivost, ochotnost a trpělivost, opatrnost a vědu.
neohroženost a spravedlivost.
S 23. Bezúhonný život, horlivost, ochotnost a trpělivost zpovědníka.
1. „In ministro regulritur donitas vitae“ dí rituál římský, mluvě o vlastnostech zpovědníkových.
Věřící se napomínají, aby si vyvolili zpovědníky takové, které mimo bezůhonný život také učenost a moudrá rozvaha doporučují.*)
Bezůúhonnost má býti především vnitřní, jež záleží v čistotě svědomí a úmyslu, jakož i ve stavu milosti, aby zpovědník, maje jiné očistiti, sám se nenakazil.
Zevnější pak život budiž prost všeho pohoršení, ctnostmi vynikající, vzorně spořádaný. „Discipulorum Christi est, doctrinam magistri nom tam verbo tueri, guam exprimere vita“. *)
V živé víře a v pevném náboženském přesvědčení zpověd
nikově nechat má svůj základ nezdolná důvěra v Boha, spojená s pokorou, svatá čistota srdce, laskavost a dobroťivost (sv. Frant.
Regis, sv. Alfons, sv. Frant. Saleský), trpělivost a křesťanská ne
ohroženost (sv. Ambrož, sv. Antonín).
9. Horlivost (zelus animarum). „Genuinum et ardentem ani
marum zelum reguirimus in confessariis“. *)
Míní se tu ona pastýřská ctnost, která z čisté lásky k Bohu spasení duše hříšníkovy horoucně hledá, a žádnými překážkami, jež v cestě stojí, odstrašiti se nedává. Vzorem pravé horlivosti jest Pastýř dobrý, kterýž ovečku ztracenou tak dlouho hledal, až ji nalezl. Svatí apoštolové po příkladu svého Mistra všeliká proti
venství snášel, jen aby duše získali.
Pravou horlivostí nadšený zpovědník právě těm největším hříšníkům úsilovně pomoci se snaží, vyhledává všemožné prostředky spásonosné. modlí se za ně, v práci neustává, byť i začátek se nedařil.
1) Conc. Prag, 1860. tit. IV. eap. 8.
3) Instr. past. Eystett.
S) Conc. Prag. 1860. 1. c,
Ochotnost zpovědníkova. 51 Kdo nemá této horlivosti, z vřelé lásky ke Kristu a duším plynoucí, ten nebude miti ani ochotnosti a trpělivosti, vlastností to k zastávání úřadu zpovědního nezbytně potřebných.
3. Ochotnost (promptitudo). „Sacerdos ad audiendam confes
stonem vocatus, promptum facilemgue se praebeat.“ 1)
Ochotnost jeví horlivý zpovědník nejen když byl zavolán, nýbrž i když sám bez zavolání, aspoň o jistých dnech a pří
ležitostech, kajícníky ve zpovědnici očekává. "To doporučuje se zvláště na neděle a svátky, v sobotu odpůldne, o vigiliích velkých svátků, v čase velikonočním. “)
Nic tak neodstrašuje kajícníků, jako když se o některém knězi ví, že nerad, s nevolí a omrzelostí zpovídá.
Někdy snad nebude zbytečno přihlédnouti, jak se chovají kostelníci a jiní zřízenci k lidem o zpovědníka žádajícím.
Nalézá-li se kajícník in periculo neb in articulo mortis, a není po ruce kněze osadního, neb jiného zpovědníka approbova
ného, má 1 sacerdos simplex povinnost lásky, ochotně svátosti pokání mu posloužiti.
Duchovenstvo farní jest nad to vázáno přísnou povinností právní 1 úřední, přisluhovati osadníkům touto svátostí tak často, jak toho opravdová péče o spasení a posvěcení duší vyžaduje.
Zpovědník ovšem bez podstatné příčiny není povinen slyšeti zpověď zdravých poenitentů (zvláště osob ženského pohlaví) v čas zcela neobyčejný, neb na místě neobyčejném.
K. a. Ordinariát pražský vydal dne 1. února 1907 č. 1786 následující připomenutí: „Zkušenost učí, že pouhá přítomnost kněze ve zpovědnici probouzí v mnohém křesťanu hlas svě
domí, jenž ho snad pobídne, aby vyplnil svou povinnost. Mimo to jest také dobře známo, že věřící vlažnější ne tak snadno se odhodlávají k tomu, aby sami nebo skrze kostelníka kněze k sv.
zpovědi zvlášť si žádali. Nenajdou-li kněze ve zpovědnici pohotově, upustí hned od spasitelného úmyslu svého, a omluví se tím, že jim nebylo možno provésti, co zamýšleli.
Kde kněží nebývají vídáni pravidelně ve zpovědnicích, tam také mizí u lidu věřícího vědomí povinnosti a pohnutka přijímati sv. svátosti, k veliké škodě duší nesmrtelných a k těžké odpověd
nosti jejich duchovních správcův.
") Rit. Rom. L. c.
7) Gone. Prag. 1860. tit. IV. cap. 8.
A*
59 Trpělivost a opatrnost zpovědníkova.
Jsouce přesvědčení o smutných těchto úkazech, žádáme a napomínáme velebné duchovenstvo, aby zvláště po dobu postní a velikonoční každodenně jpřede mší sv. očekávalo ve zpovědnici poenitenty.
Toto připomenutí platí také o nedělích a svátcích. Kde toliko jeden kněz působí, nechť před svými službami Božími bývá ve zpovědnici. Kde pak více kněží působí, ať ti, kteří ranních služeb Božích osobně nekonají, jdou do zpovědnice a tam mezi službami Božími vytrvají. Kde možno, budiž zachován, po případě 1 zaveden starý osvědčený zvyk, dle něhož doba k vykonání povinnosti velikonoční ohlašuje se dle stavů, pohlaví a osad“. [Ord. I. praž.
1907 č. 2. — 1908 č. 3.]
4. Trpělivost (patientia).
K netrpělivosti pokouší časté a dlouhotrvající zpovídání ve zdovědnici nevhodně upravené, ježto namáhásíly tělesné i duševní, více však ještě chování a celý vniterný stav mnohých, ke zpovědi přistupujících. Tu viděti nezřídka lhostejnost u vyznávání těžkých hříchův a zaviněnou nevědomost o základních pravdách náboženských, tam zase falešný stud a zamlčování; ten na otázky dané vůbec neodpovídá, neb činí tak, ale s úsměškem, onen v zatvrzelosti a nesmířlivosti trvá To všechno bývá někdy tuhou zkouškou trpělivosti zpovědníkovy, od něhož se žádá, aby za všech okolností dovedl se ovládati úplně, ani slovy, ani znamením nemá jevit nevrlost. Jest tedy zpovědnice pravou školou trpělivosti.
Pravidlo: Jednej ve zpovédnicis hříšníkemtak trpělivě,jako dobrá matka s nemocným dítětem !
S 24. Opatrnost, učenost a spravedlivost zpovědníkova.
1. „In ministro reguiritur prudentia“ *)
Moudré opatrnosti třeba zpovědníkovi jako lékaři zvláště při zkoumání vnitřního stavu, poměrův, okolností, viny kajícníkovy, při úsudku o hodnosti neb nehodnosti poenitentově, přivyptávánína jisté hříchy, zejména u dítek a osob mladších.
Jaké zralosti v úsudku, jaké dovednosti v applikování obecných zásad mravouky na jednotlivé, někdy spletité případy, jaké ducha
přítomnosti a klidné soudnosti vyžaduje nezřídka zpovědnice!
') Rit. Rom., L. c,
Učenost a spravedlivá nestrannost zpovědnikova. 53
Také při udávání prostředků spasitelných a při ukládání pokání, zvláště pak ve všech věcech mlčelivosti zpovědní se týkajících, opatrnosti všestranné nezbytně jest třeba.
Pravá opatrnost jest darem Ducha svatého, jehož si musí každý zpovědník od Boha vyprositi.“)
Mimo to má se své strany všech prostředků k dosažení vlastnosti této užívati neunavným sbíráním vědomostí a zkušeností vlastních 1 cizích.
9. Náležité vědomosti (scientia, doctrina).
Úřad zpovědníkův jest předůležitý, vznešený, záslužný, ale také obtížný a plný zodpovědnosti. Kolik duší zpovědník Bohu zíkal, tolik má zásluh, ale naopak jest před Bohem zodpověden za každou duši, která by snad jeho nedbalostí nebo zaviněnou nevědomosti zahynula. Ve zpovědnici se jedná o věcech rozho
dujících pro Život časný 1 věčný; naskytují se tu nejzáhadnější otázky a pochybnosti svědomí; v nejrozmanitějších případech a potřebách bývá zpovědník tázán o radu, poučení, rozhodnutí;
slovo jeho mívá veliký vliv snad pro celý budoucí život kajícníkův.
— Právem dí tedy rituál: „In ministro reguiritur scientia.“
Především ovšem třeba důkladných vědomostí theologických, zvláště znalosti positivní mravouky, kasuistiky, asketiky, církevního a manželského práva.
Sněm pražský napomíná zpovědníkův, aby neunavnými studiemi své vědomosti k zastávání tak těžkého a nebezpečného úřadu obohacovati neustávali.*)
Papež Benedikt XIV. dí: „Optandum sane esset, ut guilibet Confessarius ea polleret scientia, guam eminentem appellant;
verum cum haec dos paucorum sit, necesse omnino est, ut com
petenti saltem scientia sit instructus“.*) 3. Spravedlivost (iustitia).
Dobrý zpovědník zastává trojí úřad svůj sice laskavě, ale zároveň spravedlivě, neohroženě a nestranně. „Fortitudinis et sua
vitatis conjunctio necessaria est ad salutare regimen animarum.“
Nesmí z něho při poučování, při ukládání skutků kajících, při rozhřešování mluviti snad nahodilý rozmar nebo libovůle, ani 1) Modlitba před zpovídáním: „Fac me ad alliciendos peccatores suavem, ad interrogandos prudentem, ad instruendos peritum“. Manuale rit, Prag.
2) Prov. conc. Prag. 1860. tit. IV. cap. 7. 8.
3) Okruž. list: „Apostolica Constitutio“ z r. 1749.
54 Moc klíčův.
plané citlivůstkářství na úkor spravedlivého soudu; nemá ho ovládnouti nemístný ostych a bázeň, že pravdou poenitenta si odvrátí. Proto každému kajícníkovi, ovšem vždy způsobem při
měřeným a šetrným, svatou pravdu poví, 1 osobám výše postave
ným, duchovním 1 světským, pravý stav věcí ukáže, k svědomitému plnění povinností dle potřeby vyzve, nebezpečí, kde vskutku jest, zvěstuje: „suaviter in modo, fortiter in re“ napomínati i varovati bude. „Úaveat confessarius, ne ob humanum respectum prae
termittat admonitiones“.")
O spravedlivé nestrannosti vůči kajícníkům bohatým i chudým, vzdělaným i nevzdělaným, praví sněm kolínský:") „Confessarius omnibus omnia fiat, ut omnes Christo lucrifaciat, sine acceptione personarum judicet, pauperes et rudes aegue bene ac divites et cultiores excipiat, immo gaudeat, si Christi exemplo pauperibus potissimum religionis solatia exhibere sibi contingat“.
Článek 2. Oprávněnost ke zpovídání.
S. 25. Moe klíčů, zpovědní pravomoc, uznání způsobilosti.
(Potestas clavium, lurisdictio, approbatio,) 1. Moc klíčů — potestas clavium.
Nadpřirozená moc ke zpovídání a rozhřešování uděluje se ve svěcení na kněžství, takže jenom řádně vysvěcený kněz jest při
sluhovatelem svátosti pokání. “)
Tato v ordinaci knězi propůjčená moc sluje moc klíčů (potestas clavium), t.j. moc otevírati zavřené brány nebeské a zavírati otevřené brány pekelné,“) a jest jedním z hlavních výkonů moci svazovací a rozvazovací, kterouž Kristus Pán církvi své udělil (potestas solvendi et ligandi).