Katolické“ vlastenectw.
(Reč)
JAN PÁTEK (Č. B.)
Téměř před 1900 lety kon-»l se v Judei v Jerusalemě pohnutý proces. Před římským vladařem Pilátem stál tenkráte spoután, ztrýzněn mnohými ranami, uplván onen vznešený učitel, jenž chodě po zemi židovské vedl lid k lásce Boha, k lásce bližního, — tentýž, k němuž jednou vyslali fariseové učenníky své s Herodiány s otázkou: „Mistře, pověz nám, co se tobě zdá, sluší-li dávati daň císaři čili nic?“ ,Dávejte, co je císařovo, císaři a co je Božího, Bohu !“zněla tenkráte Jeho odpověď.
A co přivedlo tohoto šlechetného učitele před soud? Ai, slyšme, co volají ti fariseové a mistři zákona, co křičí ta zfanatisovaná lůza: „On převrací Prameny: »Vlastc R. X, XI Fr. Pohunek: »Upřímnéslovo o lásce k vlastix.
Ostatní citovány v práci samé.
_31__
národ náš a brání daně dávati cisaři;,pravít se býti Kristem králem ...“
Co že? Je to možno? tážeme se v duchu. A přece je to pravda i to, že obžalovaný tento skončil život svůj na — kříži. Tragedie! ——
Ježíš Kristus, Jehož soud a smrt teď uvedlijsme si na živou pamět, založil zde na zemi společnost, církev, aby v díle od Něho počatém 8 Jeho Božskou pomocí pokračovala. A tato společnost, církev římskoekatolická, stojí také dnes, abych tak řekl, před soudem, před soudem světa, stojí jako kdysi Její Božský zakladatel ta učitelka a vychovatelka lidstva.
mnohokráte ve svých služebnících poplvána, zpoličkována pohanami nej
horšími jí vmetenými ve tvář, stojí před žalobci, mezi nimiž jsou lidé všeho druhu, od těch, kteří z kapsy mohou vytáhnouti diplom doktorský, až k těm, kteří v téže kapse umouněného kabátu tisknou kůrku z těžce vydělaného chleba, -— a všickni ti se vší drzostí židovských fariseů a slepým fanatismem davu žalují v novinách, křičí na schůzích jako kdysi ten zástup židovský před 1900 lety:
„Ze k Rímu pneme zraky jen, že Vatikán je pravou naší touhou, že ke Tibeře zalétá náš sen,
že vlast nám ničím, Rím jen zemí svatou a zvláštní účel snahou vrchovatou,“
jinými slovy vyčítají nám, že katolík nemůže býti upřímným vlastencem, že katolicismus a vlastenectví se vylučuií, že pěstujeme jen snahy římsko
internacionalní, kdežto jiné církve že podporují živel národní; ba mnozí zavrhuj všecky církve a náboženství a hlásají, že i bez víry může býti
člověk dobrým vlastencem. _ _
Myslím, že jest nejen vhodne, nýbrž i nutno, abychom promluvili o vlastenectví se stanoviska svého, se stanoviska katolického. Jest již svrchovaný čas,abyčhom světu dokázali, že i.s vlastenectvím počítáme, že i je máme v programu. Jen musíme všem, zvláště odpůrcům vysvětliti:
1. co si katolík představuje pod tím slovem vlastenectví, 2. prospívá—li víra vlastenectví, a
3. jak má se katolicismus k výstřednostem nationalismu a k inter
natíonalismu.
Těmito body chci se také říditi při svém pojednání.
K věci! Co to je vlastenectví? Myslím, že vlastenectví je cit lásky k vlasti, který radostí plní duši, když se vlasti, jejímu lidu a jazyku dobře vede, který však zármutkem nás naplňuje, když tyto trpí. Pouhý cit lásky však by vlasti mnoho neprospěl. Musí to býti láska, která plodí činy. Zkrátka tedy vlastenectví je účinná láska k národu, k čemuž do
dáváme: spořádaná. Na vlastenctví hledíme tedy předně jako na cit a po druhé jako na čin.
Jako cit je vlastenectví něco nám vrozeněho. Ne nadarmo říká se, že lásku k vlasti pijeme s mlékem mateřským. Ano, to je do slova pravda.
Mléko, prs matčin je to první, po čem vztahuje dítě ručku, potom teprve zdvihá hlavinku svou k tváři matčině a otcově, aby ji políbilo. Cit tento“
čistě ještě instiktivní rozšiřuje se z kolébky na celou světničku, navdům, celé okolí, na něž upínají se ty nejdražší a nejčistší upomínky. Ze cit
-—82—
ten je přirozený, že je to pud naší přirozenosti, který marně někdo popírá, svědčí to, že shledáváme jeji u divochův, že po domově touží“
i ti, kteří podle našeho soudu opravdu nemají proč A jak mocný je tento pud, optejte se těch, kteří v daleké cizině líbají hrstku země, kterou si přivezli ze svého rodištěl
Clověk má však mimo cit i jinou mohutnost — rozum. Studiem, zkušeností poznává poměry své vlasti, dějiny, zvyky, obyčeje, poznává.
různost jazykův a národův, uvědomuje si, že zájmy vlasti jsou i zájmy jeho, a tak nejen že nabývá láska k vlasti více živlů, nýbrž člověk dospívá i k důvodům, proč vlasti své má sloužiti. Od té doby přestává býti u člověka láska k vlasti pouhým pudem a počíná býti láskou úmyslnou. Ale i tato láska rozumová, úmyslná, ačkoli je vyšší než láska.
čistě instinktní, aačkoli může ku blahu vlasti mnoho a mnoho vykonati, zůstává bez náboženství ctností jen přirozenou, ba může se zvrhnouti nejen v egoismus, nýbrž i v pravý svůj opak. Ukládát láska k vlasti, člověku nejednou povinnosti a vyžaduje od něho oběti, jakých člověk, jenž řídí se pouze přirozeným svým rozumem a ohledy pouze zemskými, není ani schOpen.
Potřebuje tedy láska k “vlasti posvěcení svého věrou, potřebuje.
posily vyšší, aby byla čistá, nezištná, obětavá. A láska tato je nám věřícím katolíkům idealem. ,
Láska k vlasti jest přirozená. Je-li tomu tak, tedy náboženství kře
sťanské, Bohem zjevené, lásky k vlasti nezavrhuje, nebot ono neničí a nepotlačuje žádného vpravdě přirozeného citu, spíše všecky povznáší, 'zušlechtuje. posiluje. Je známé axioma: „Gratia non tollit, sed adiuvat naturam“, a podobně můžeme říci o náboženství: „Non tollit, sed adiuvat amorem patriae“. Kdo by si přál důkazů, že náboženství křesťansko
katolické lásku k rodné zemi, národu a jazyku schvaluje a doporoučí, najde jich v oficielních knihách dost a dost. Je to Písmo Sv., které vy pravuje o patriarchu Jakubovi, jak v poslední vůli nařizuje, aby byl pochován ne v Egyptě, ale ve vlasti své vedle svých otcův. A což ty žalmy, ve kterých líčí se bezmčrný steskatouha po vlasti národa v zajetí babylonském! Komu pak ujde při čtení Písma Sv. chvála vlasteneckých skutků Gedeonových, Estheřiných, zvláště však národní židovské hrdinky Judithy? Ale nač zabíhati až do Zákona Starého, — my máme v Novém Zákoně ideal všech ctností, máme i ideal vlastenectví v Kristu Pánu.
Je pravda, že přišel spasit veškero potomstvo Adamovo, ale v první řadě byl spasitelem národa svého. Zidům především kázal dle slov svých:
„Poslán jsem k ovcím, které zbloudily z domu israelskébo“. On před
vídal zkázu všech říší a měst, ale pouze nad Jerusalemem zaplakali A jakou láskou k národu svému plál apoštol pohanů sv. Pavel, vidíme ze slov jeho: „Zádal jsem já sám završen býti od Krista pro své bratry,.
kteř'žto jsou moji příbuzní podle těla, kteřížto jsou israelští“. Svatý Augustin praví, že ke ctnostem křesťanským náleži také povinnost žíti pro vlast, a sv. Tomáš Aquiuský dí: „Za vlast nesmí nám žádná obět přlllš těžkou býti; nejen jmění, ale též život svůj musíme vlasti obětovati, bylo-li by toho třeba“. — Jak by neměl křesťan, jenž má ve svém učení
__33_
tolik pobídek, tolik důkazů, tolik vznešených vzorů, jak by neměl milo
Vati své vlasti láskou opravdovou, velikou?
Láska k vlasti má býti účinná. — Láska účinná! Tato slova by“
zarazila asi veliký počet našich mluvků, kteří myslí, že býti vlastencem znamená za vlast při sklenících piva hodně hubovati. A zdá se, že ten
názor v širokých vrstvách lidu Všeobecní, & že i o našich vlastencích platí slova Smilesova: „Veliká část toho, co za našich dnů zove se vlaste—
nectví, skládá se z pouhého pokrytstvi'a úzkoprsosti, jevíc se v národních
předsudcích a v národním záští. Onoť nedává se na jevo ve skutcích, nýbrž v-marně chloubě — v křiklounství, v posuňkování a v bídném volání o pomoc, — v praporech a písničkách, — ve stálém přetřásání dávno minulých křivd a dávno nahraženého beZpráví. Takové vlastenectví je snad největší kletba, která zemi jakoukoli stihnouti může“.' Lépe o našem vlastenectví nemohl by vyjádřiti se snad ani český spisovatel.
— Pořáde chlubíme se svými statečnými předky, ale čím dále tímv více
ke své hanbč, protože je stále větší a větší rozdíl mezi starými Cechy a námi. Pomalu to bude s námi “právě tak jako se zemákem: co je do
brého, to je v zemi. Jindy bylo méně slov a více skutků; píseň: „Kdož jste Boží bojovníci...“ — a hned útok. čin! Dnes máme plno schůzí, programův a resolucí — a konec konců nejdou přemnozí z příčin jen kolikráte osobních ani do bitvy volební, kde přece nemusí míti strachu o svou drahocennou krev. „Moje barva červená a bílá, dědictví mé poctivost a síla“, řikal Havlíček — ale jeho dnešním ctitelům zbylo na mnoze jen to první. Na praporech,_jejich délce a šířce ukazují své hrdinství“
— látku možná že koupili u ne-Cecha, dokonce u ne-křesťana. Ze před
kové naši prolěvali za vlast krev, volají dnes nejvíce ti, kteří prolévají za ni — pivo! Ale opovažte se něco podobného veřejně říci rozjařeným vlastencům — a dostanete hnedle argumentum ad hominein takové, že nebudete ani d'osti málo pochybovati, že nejen „bývali Čechové statní, jonáci“, nýbrž že ještě jsou(?)! Ale to již je tak u nás. Podívejte se sem,.
podívejte se tam, všude samá formalita, samá pompa, a ve skutečnosti nic, anebo pramálo. Inu, pravil kdosi: „Nobel will die Welt zu Grund gehen“.
Takovouto lásku, o níž jsme právě mluvili, uvědomělí katolíci za
vrhují a chtějí lásku, která nesídlí pouze v ústech, nýbrž také v srdci
a na venek jeví se skutky. Tu zase někdo řekne: „To není možné, aby každý byl poslancem, spisovatelem, básníkem anebo jiným národním veli
kánem“. Než to je právě veliký omyl, domnívá-li se někdo, že snad jenom ten národ miluje a pro vlast pracuje, kdo, _hraje nějakou vyni—
kající roli v životě. Zkušenost učí, že právě mnozí naši poslanci udělali by pro vlast nejlépe, kdyby zůstali doma při svém zaměstnání a poslali za sebe někoho jiného, a u mnohých básníků že by bylo nejvlasteneč—
tějším skutkem, kdyby přestali činit náběhy na Parnas. Ačkoli jednak“
hříchem by bylo, aby někdo nechal své vzácné hřivny ležeti ladem, jednak veškeré naši úcty zasluhují ti, kterým popřáno je působiti ku blahu jiných na nějaké důležité roli, přece pravda je a pravdou zůstane, že každý člen národa může se státi velikým vlastencem, plní-li povinnosti
svého národa svědomitě, kdo se přičiňuje, aby vynikal ve svém oboru,.
__34 __
řemesle, průmyslu, obchodu, vědách &uměních, kdo vede život bezúhonný, spořádaný, aby nejen své síly národu zachoval, nýbrž aby mu po případě
—daltaké iysicky zdravé potomstvo.
„Pracuj každý s chutí úsilovnou na národu roli dědičné — ' cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme všickni rovnou“,
„praví Kollár, a Neruda nás ujišťuje: „Bude-li každý z nás z křemene, bude celý národ z kvádru“, a Čelakovský dodává: „Blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp.“ Zenám pak českým, vyznačuje dobře Božena Němcová jejich ýlastenecký úkol, pobízejíc slovy:
„Zeny české, matky české, jediná nám budiž slast,
vychovati naše děti pro tu slavnou, drahou vlastl“
Všeobecně praví dr. Řezníček: „Pracuj a budeš šťasten, a bude-li ve vlasti naší většina lidí šťastných, bude přirozeně šťastnou i vlast sama, a když pak všechna místa v ní prací svou obsadíme, bude naší úplně.“
Ačkoli tedy je prospěšné a někdy i nutné pěstovati rozumně politiku, těžiště práce vlastenecké spočívá přece jen na poli národohospodářském.
Zvláště ale oprávněné jsou stesky na vedení dnešní politiky, a je to dojista škoda, že do sněmů nejdou ještě vesměs strany s programem nejprve hospodářským. Lev český za svého dosavadního politického boje, abych tak řekl, tolik už se vykřičel, že je ho již sotva slyšeti, že cítí notný hlad a začíná poznávati, že musí jednou zase řádně se nakrmiti, aby pak mohl zařvati po svých právech politických ze všech sil, až si ho na patřičných místech budou musiti všímnout a obávati se jeho moci
— a nebudou bohdá ani mii—sitise rozbíjet poslanecké pulty a dělat ostuda hudební slávě Čechů čínskou musikou. Politiky však nenajedl se ještě nikdo ani nenají — my potřebujeme chleba a proto vítáme stranu agrární. Ona vyplynula z nutnosti, přirozeně a je pyšným dokladem správnosti programu křesťansko-sociálního, jenž domáhá se hlasovacího práva zájmového, nebo-li zastoupení podle stavů Neschvalujeme ovšem nepřátelského chování se některých agrárníků k našemu náboženství!
Národohospodářstgím k politické samostatnosti, to musí býti naše heslo.
Dobře pravi dr. Rezníček :\ „Národ žebrákův a národ hospodářsky odvislý stává se vždy kořistí národů bohatých a hospodářsky mocných, a všechno nadšení a všechny boje i oběti mass i jednotlivců jsou bezúčelnými a marnými.“ („Nár. Zlatodol“, str. 15.—16.)
Je-li však pravda, že pravé vlastenectví musí jeviti se skutky, je také pravda, že je k tomu třeba nezbytně nějakých pohnutek, nějaké posily plynoucí ze zásad vyšších, idealních a řekněme přímo nábožen
ských. Ocitáme se tak u druhého bodu naší práce, totiž jak prospívá víra vlastenectví. Denní zkušenost učí nás, že člověk neřídící se zásadami náboženskými nepřinese ani ženě na sůl, nekoná povinností svých, těch 'drobných a přece ne nedůležitých prací vlasteneckých! Čím více tedy potřebuje jich, má.-li pracovati pro jiné, pro celý národ ! Ví každý z vlastní
»85 _
zkušenosti, jak je těžko srdci lidskému odtrhnouti se od bytosti jemu drahé, od duše, k níž jsme přilnuli vší energií citu svého, s níž jsme takořka srostli! Ale s jednou láskou jsme opravdu srostlí, je to láska k vlastnímu „já“, jíž říká se sobectví. _Je to touha, aby každý sám co nejvíce užil, co nejvíce měl a co nejvíce byl oslaVen. Této sebelásky se zbaviti není tak snadno, to je to odporné, ale nejvýš užitečně : abnega temet ipsum — jehož není schopen a pro něž nemá v pravdě žádných důvodů, kdo je připoután jen ku hroudě země, jehož Bůh břic'ío jest; je to, obět, jejíž cena stoupá, čím větších dober ve prospěch vlasti se zříkáme.
Jak velikou obět na př. na oltář vlasti klade ten, jenž z lásky k vlasti, protože ona toho potřebuje, stává se knězem, a při tom zříci se musí toho, co svět má za nepostrádatelně .štěstíl Je to sice těžké — avšak býti vlasteneckým, katolickým knězem je ideal tak stkvělý, tak vznešený, že nemůže ani od těch, kteří za ním jdou, býti dostatečně pochopen, ký div, že od odpůrců z nepochopení bývá tak často haněn, tupen, opovrhován zvláště za doby naší, kdy všecka povolání vlastně mají zaopatřiti v první řadě chleba. Ano dnes obětavé, nezištně vlastenectví je přemnohým jen k smíchu! Ba i mezi těmi, kteří zdají se pracovati jenom a jenom pro dobro vlasti, je ne jeden, jemuž jsou vlast a vlastenectví pouhým pěkným pláštíkem, pod nímž pracuje pro sebe, pro svou čest a chválu a někdy i kapsu. Ne 011vlasti, nýbrž vlast musí sloužiti jemu. O takovém indi
viduu musime říci, zač pořádný muž měl by se, nejvíce hanbiti, že je to
— bezcharakternost. „Muž šlechetné povahy“, pravi Smiles, „je svědomitý;
vkládá svědomí své do svého díla. svých slov, do všeho svého jednání.
Muž šlechetně povahy má úctu k snahám vznešeným, k cílům šlechetným.“
Té svědomitosti jest u nás po řídku, protože je málo šlechetných povah, málo nezištných charakterů, za to tím více řemeslníkův a komediantů ve všech stavech a povoláních, jež jsou pro konání velikých povinností vlasteneckých přímo nebo nepřímo určena, a jen s bolestí to pravím, že i o mnohém knězi by se mohlo říci, že je pouhý řemeslník! Ale kde pak vyrábějí se ty charaktery, ptal by se někdo dobromyslně, — kdo vy
chovává ty charaktery? tážeme se vážně my. Wolfgang Góthe píše:
„Charaktery, jež možno vpravdě v uctivosti míti, stávají se řidšími.
Vpravdě v uctivosti můžeme však míti pouze to, co nehledá samo sebe (co není egoistické) . . . a já musím vyznati, že nezištně charaktery druhu tohoto v celém svém životě našel jsem jen tam, kde jsem shledal pevně zakořeněný život náboženský, nábožěnské vyznání, kteréž mělo základ neměnitelný, spočívalo takořka na sobě samém, nezáviselo na čase, jeho duchu, jeho vědě.“ (Góthe an Rath Schlosser.) A kdybychom nechtěli věřiti zkušenosti Góthově, tedy pátrejme, která nauka, který systém, které vyznání _vypěstovalo ty nejsvědomitější, nejmravnější a nejrozšaf
nější lidi, nejlepší povahy? Myslím, že křesťanství již svými prvními třemi stoletími “by zvítězilo nade všemi náboženskými formami. Cessante causa cessat eífectus. Ubývá křesťanství praktického, jež krotí vášně, pýchu a mamonářství— mizí charaktery. Bez pevných zásad nábožen
ských a bez působeníjich na vůli lidskou bude dále řáditi slavomam a zisk, ne
dostatečnost, bázeň před soudem odpůrcův, acit bude vládnouti místo rozumu.
»Museums. 7
_35_
Nejen však obětavější a hrdinnější ie národ věřící, nýbrž i mrav
nější, zachovalejší a tudíž v každém ohledu silnější. Nebo co vede jednot—
livce k záhubě? — Mravní zpustlost! Co je vinno, že ubývá v některých zemích lidstva,? ——Zneužívání manželství, podrytí rodiny, nemravné rozkošnictví! Ze pak mravnost'v náboženství má svůj kořen, z něhož čerpá život svůj a veškeru sílu svou, to je tak jasné, že to může popírati jen ten, kdo zúmyslně zamhuřuje oči, aby neviděl.
A kde mají základ ostatní ctnosti občanské? „Podivuhodný úkaz“, volá s obdivem Montesquieu, „křesťanské náboženství, _jež zdá se míti na zřeteli pouze štěstí života budoucího, je štěstím i pro tento život ve
zdejší, nebot zplozuje vzájemnou lásku, mírumilovnost aesmířlivost, obě
tavost, upřímnost a věrnost, střídmost a cudnost, vlévá poddaným do srdcí ochotnou poslušnost a věrnost ku představeným a představeným vlévá do srdce spravedlnost, mírnost, úctu a lásku ku poddaným... Není pochybnosti, že křesťanství utvořilo mezi námi právo politické, jež uzná
váme v míru, a právo mezinárodní, jehož šetříme v době války, kteréžto dobrodiní pokolení lidské nlkdy nedovede dosti oceniti“. Nejinak smýšlel v příčině této státník \Vashington, jak vysvítá z jeho výroku: „Nábo
ženství křesťanské jest nezbytně potřebná podpora všeobecného blaha.
Jeho vztahové k domácímu a politickému blahu _jsou nesčíslní. Není Vlastimilem, kdo tento mohutný pilíř společnosti lidské podvrací“. Ba i Rousseau napsal: „Moderní vlády jdou beze vší pochybnosti náboženství křesťanskému zavázány díky jednak za stálost autority své a jednak za to, že jsou revoluce nyní mnohem řidší. Ale křesťanství nevztahovalo se jen k této věci, nýbrž působilo i na vlády a učinilo je lidštějšími. Kdo by se chtěl o tom, přesvědčiti, mohl by jen porovnat vlády nynější s vládami ve věku starém“. (Emil 1. IV.)
Uvedeme-li si na pamět, jakými nepřáteli pravého vlastenectví jsou sobectví, nemravnost, kdo je bezpečně potírá, kdo pěstí'charaktery a všecky potřebné občanské ctnosti, kdo udržuje pořádek ve společnosti
— že to jest náboženství, — musíme toho jen želeti, že v naší vlasti tento předůležitý činitel už také se odkopává, a to práve v době — nebo dokonce za tím účelem — kdy jedná se nám o povznesenívnároda. Chtějíce vlasti prospěti, připravují ji zkázu. Právem stěžuje si Rezníček v Jaro
slavu Zásmuckém (I. str. 123....): „My v době, kdy práva svá hledáme v minulosti, my zrovna v době té zapomínáme, že národ český byl nej
mocnějším a nejslavnějším, když byl nejzbožnějším, a my vykládajíce o lepší své budoucnosti přezíráme, že právě jen ti národové dnes stojí v popředí a světem vládnou, kteří dávají co jest Božího Bohu, co je cí
mocnějším a nejslavnějším, když byl nejzbožnějším, a my vykládajíce o lepší své budoucnosti přezíráme, že právě jen ti národové dnes stojí v popředí a světem vládnou, kteří dávají co jest Božího Bohu, co je cí