Kazuistika č.4 - Pavlína, 13 let

62

údajně ochránila mladšího bratra a ne Alexe, u Alexe hluboce narušilo důvěru v bezpečí a v ochranu dospělých. Stejně tak tento zážitek narušil důvěru v to, že on sám je dobrý a hodný lásky. Pro Alexe není svět bezpečným místem k životu a neví, co si v něm počít.

Zatímco ostatní sourozenci Alexe se projevovali spíše ambivalentním vazebným chováním, Alex zažil situaci, kdy se cítil ohrožený na životě. Tento zážitek vyvolal obrovský zmatek v jeho chápání světa a jeho prožívání, navíc mu nebylo umožněno, aby tento zážitek adekvátně zpracoval. Všechno zmíněné napětí, ohrožení a zmatení se u Alexe projevuje právě vztekem a agresí, kterou se snaží zahnat svůj vlastní strach.

Alex každým okamžikem doslova bojuje o život, což je typickým projevem právě dezorganizované vazby.

63

nad ní mají rodiče stále kontrolu, chtěla také odejít bydlet k sestře a nepřijímala argument, že rodiče za ní mají stále jako za nezletilou zodpovědnost.

Z domova byla Pavlína zvyklá, že bylo často po jejím a že po materiální stránce dostávala, co chtěla. Rodiče se jí snažily vynahrazovat čas, který s ní nemohli trávit a Pavlína toho velmi brzy začala využívat, věděla, že má nad rodiči určitým způsobem moc. Zároveň je ale svými požadavky někdy trestala právě za to, že se jí nedostávalo přijetí, emoční podpory a rodičovské lásky. Vymezovat se Pavlína naučila oproti všem dospělým ve svém okolí.

V zařízení jsme s ní řešili několik náročných situací, kdy například s ostatními dívkami zničily postel jinému chlapci, nebo kdy několikrát zameškala školu, protože tvrdila, že mají ředitelské volno, nebo že je ze školy pustili dříve. Ve škole měla Pavlína mnoho neomluvených absencí již před umístěním do ZDVOP (tuto informaci jsme však neměli od OSPOD ani od rodičů, škola totiž neinformovala ani rodiče), proto tuto strategii zkoušela zpočátku i v zařízení. Někdy celý den trávila po obchodních centrech a vracela se do zařízení v časech, jako by jí běžně končilo vyučování, její přítomnost ve škole jsme pak museli začít pravidelně ověřovat. Při navázání úzké spolupráce se školou jsme od třídní učitelky zjistili, že se Pavlína příliš nezapojuje do kolektivu, spíše se spolužáků straní. To odpovídalo Pavlíny attachmentové strategii. Pavlína se naučila potlačovat své emoce, snažila se vystupovat chladně, bylo pro ni nepřípustné ukázat jakoukoliv slabost a připustit si někoho blíž. Její emoce často neodpovídaly náročným situacím, ale nedovolila si nikomu svůj smutek ukázat, odmítala hovory na téma vlastního prožívání. Z počátku pobytu hovořila o tom, že se k rodičům vrátit nechce, vyjádřila dokonce přání umístění v pěstounské rodině.

Na svůj věk se naučila být Pavlína velmi samostatná, chtěla si o všem rozhodovat sama. Pokud se ji snažil někdo limitovat, stavila se do odporu. Zejména před svou sestrou se snažila být na pečovatelky drzá. Zkoušela testovat pravidla, při řešení jejich následků jsme si nikdy nevšimli ani náznaku provinění. Kromě záškoláctví si do zařízení například Pavlína přinesla křečka, kterého chtěla tajně chovat v pokoji, jindy jsme byli přivoláni policií, protože Pavlína společně s dalšími dívkami ukradla v centru Prahy bonbony ve velmi vysoké hodnotě. Pavlína také zkoušela manipulovat ostatní děti k porušování pravidel, bavila se pak tím, že nesly vinu za ní. Když Pavlína zjistila, že se po ní bude chtít dodržování určitých pravidel i ve ZDVOP a že musí dodržovat určitý řád a také si nemůže dělat, co chce, přiznala, že si vše o napadení

64

vymyslela a že by se nyní chtěla vrátit domů k rodičům. Pavlíně jsme pak museli vysvětlovat, že obvinění, která vznesla, jsou velmi závažná a než soud zruší její pobyt ve ZDVOP, musí vše důkladně prošetřit. Pavlína nechápala, proč je tak složité zrušit umístění, když zařídit ho pro ni bylo tak snadné. Chvíle, kdy soud opakovaně prodlužoval předběžné opatření, kterým byla umístěna, pro ni byly velmi náročné. I přes to, že Pavlína nedávala své emoce najevo a nechtěla situaci sdílet ani s psycholožkou, bylo znát, že je ze situace nešťastná.

Vzhledem k tomu, že se Pavlína naučila svoje emoce držet v sobě, občas ji dle rodičů přemohly emoce vzteku, někdy situaci neustála a v mnohých situacích zareagovala neadekvátně, v takových chvílích pak nedokázala následky svého chování racionálně vyhodnotit. Za běžných podmínek si však svého chování byla vědoma a obávala se, aby ji OSPOD nechtěl umístit do diagnostického ústavu. Pavlína se naučila držet si odstup od vlastního prožívání, ale i odstup od lidí okolo sebe. Nebyla schopná čelit náročným situacím a raději volila útěk. Ve svém prožívání se nevyznala a nevyznala se ani v prožívání ostatních a v situacích, které se kolem ní děly, ty si pak často špatně vykládala. Velmi náročná pro ni byla především ztráta kontroly, kdy o propuštění rozhodoval soud. Odmítala jakoukoliv pomoc, hovořila o tom, že vše musí zvládnout sama. Díky výchově rodičů získala pocit, že bude přijímaná a odměňovaná citem především za výkony a úspěchy. Když se však úspěchy nedostavovaly a Pavlína přestala splňovat požadavky rodičů, raději se osamostatnila, aby nemusela zažívat odmítnutí. Pavlína je typickým příkladem odmítavého (vyhýbavého) attachmentu, který je pravděpodobně následkem výchovy rodičů, kteří svou dceru od malička vedli k samostatnosti.

Vzhledem k tomu, že Pavlína vyjádřila přání vrátit se domů a rodiče s jejím návratem souhlasili, byla rodině nařízena rodinná terapie. Poté, co rodina začala na terapie docházet, začaly na zkoušku probíhat víkendové i vícedenní propustky, kdy se Pavlína vracela k rodičům i na noc. Jelikož jsme během propustek byli v kontaktu i s rodiči i s Pavlínou a vše probíhalo v rámci možností dobře, byla Pavlína po případové konferenci a přibližně 3 měsících strávených ve ZDVOP propuštěna do péče rodičů.

Jako podmínku však rodina dostala pokračování v terapii. Stejně tak bylo rodině opakovaně vysvětlováno, že bude trvat delší dobu, než se komunikace mezi nimi upraví a že je normální, že mezi nimi stále budou probíhat určité neshody, je však potřeba o nich hovořit – i k tomu je určen prostor v terapii. Zejména otec však byl k této pomoci

65

skeptický a příliš na terapiích nespolupracoval (často také předstíral, že česky příliš nerozumí a nehovoří, což nebyla pravda). Matka Pavlíny však snahu o napravení vztahu s dcerou projevovala, což ocenily všechny strany, i Pavlína.

Analýza kazuistiky č.4 – odtažitý attachment: V Pavlínině chování je jasný nesoulad s pravidly, která jí určí někdo jiný. Pavlína potřebuje mít situaci pod kontrolou, potřebuje si určovat sama, co zrovna chce a o se bude dít. Pravidla stanovená druhými ráda porušuje, tím si potvrzuje svoji vlastní důležitost. Pavlína neměla možnost s nikým sdílet své pocity a emoce, naučila se je proto držet sama v sobě a neprojevovat je.

Zejména si nemohla dovolit dávat najevo strach či selhání, například nedovolila nikomu, aby ji viděl plakat, nechtěla, aby kdokoliv spatřil její zranitelnost. Stejně tak není schopná rozeznat pocity ostatních, nemá o ně ani zájem. Nevyhledává blízkost, společnost, ani sounáležitost, je zvyklá fungovat sama za sebe. Lidi v okolí stejně tak jako vztahy považuje spíše za prostředek k dosažení některého z vlastních cílů, zejména rodiče se naučila manipulovat a využívat. Svými projevy dává Pavlína najevo, že si drží od ostatních odstup, drží si však odstup i od svého vlastního já. Odmítavý neboli vyhýbavý attachment se projevoval také ve velké samostatnosti či autonomii, kdy Pavlína k ničemu další osoby nepotřebovala.

V příběhu Pavlíny můžeme spatřovat několik východisek, které mohou mít za následek právě Pavlíny odmítavý typ attachmentové vazby. Jednou z příčin může být vedení rodičů Pavlíny k autonomii. Nejen, že rodiče od mala podporovali její samostatnost, oceňovali především její výkony (zejména školní), které vypadají dobře pro okolí. Zároveň ji učili potlačovat emoce kontrolou jejího chování. Jak bylo zmíněno v kazuistice, rodiče byli úspěšní zahraniční podnikatelé, od mala dceru brávali na zahraniční cesty, do drahých podniků apod. Pavlína byla od mala vychovávána k tomu, aby se na veřejnosti chovala slušně, tedy aby se příliš neprojevovala. I při rozhovorech s námi ji matka usměrňovala, aby se Pavlína „uklidnila“, před cizími lidmi se podle Pavlíniných rodičů emoce zkrátka neprojevovaly, to bylo pravidlo. Tím však u Pavlíny již v nízkém věku často docházelo k vnitřnímu rozporu mezi tím, co je prožíváno a tím, co je ventilováno. Dalším důvodem vzniku odmítavého attachmentu je pravděpodobně také pracovní vytíženost rodičů, kdy na Pavlínu často neměli čas, o to víc pak podporovali její samostatnost. Pavlína neměla s kým sdílet své pocity a prožitky, proto se je učila držet v sobě.

66