S pojmem suverenity se setkáváme až v novodobých dějinách. Pro období středověku či raného novověku se objevoval pojem spojován s mocí a velikostí národa latinského původu „majestat“, „potestas“ a „imepirum“. Francouzský kanonista Alanus zobecnil myšlenku, samostatné (suverénní) jednotky nejen politicky, ale i právně výrokem „každý panovník má ve svém státě tolik práva, kolik císař ve své říši“, což bylo později formulováno jako „Rex imperátor in regno suo (Král je císařem ve své zemi)“. Další Francouz Pierre Dubois navázal a rozvinul samostatnost výrokem
„qui recognuscunt superiorem in terris (kteří neuznávají vyššího ve svých zemích)“
odkud vedla již přímá cesta k teorii suverenity137. Suverenita byla chápána jako odklon od říšské a papežské autority a moci, s tendencemi jednotlivců osamostatnit se. Teorií suverenity se v 16. století zabýval J. Bodin ve svém díle Šest knih. Hovoří zde o nejvyšší panovnické moci, která může být určitým způsobem omezena stavovskou spoluúčastí na vládě. Následně v 16. a 17. století je teorie suverenity ovlivněna monarchomachy, kteří zdůrazňovali prioritu v postavení stavů vůči panovníkovi a připouštěli jejich právo vystoupit proti vladaři, který se stal tyranem. Myšlenkami navazovali na Cicera, Tomáše Akvinského i Kalvína. Jan Kalvín učil, že vrchnost pochází od Boha, a proto se jí nelze vzepřít. Jen výjimečně stavy můžou svrhnout nehodného panovníka138.
6.2 Federalismus
Federální teologie existovala také v 16. století. Představitelé z vysoké školy v Herbornu byli Johan starší z Nassau – Dillenburgu, Caspar Olevian, Johann Piscator a Matthias Martini. Jejich myšlenky považovaly panovníky za vazaly Boha, ale ustanovení ponechává lidem. Je zde zřejmá svobodná vůle a panovník musel plnit povinnosti vůli lidu, jinak by bylo proti němu možno uplatnit právo na odpor.
Johannes Althusius byl ovlivněn federální teologií, poněvadž také působil v Herbornu.
137 Vaněček, V.: Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Praha: Orbis, 1964, str. 67
138 Adamová, K.: Dějiny evropského kontinentálního práva, Praha: Linde, 2003, str. 682 a 683, ISBN 80-7201-387-4
63 Město (z řeckých městských států) pro něj představovalo politickou a sociální jednotku ve federálním decentralizovaném systému. Lid byl nositelem vší svrchovanosti, k tomu lze připomenout dnešní pojetí, kde je lid zdrojem veškeré státní moci. Althusius také uvádí, že vyšší jednotky (úředníci), jsou pověřeni lidem k svrchovanosti, ve smyslu legitimního práva na vládu, a také právo řídící komunikaci mezi jednotlivými korporovanými svazky se vzájemnými právy a povinnostmi. Lid je tedy ovládaný a nositel svrchovanosti je vládnoucí, při čemž jakýkoliv rozpor mezi nimi má být minimalizován139.
6.3 Federace a Konfederace v podání Althusia
V pozdním středověku se vytrácí síla římské říše, a postupně se vytvářely suverénní státy. Od univerzální monarchie se tak dostáváme k partikularismu, v podobě zemí, provincií či měst, které odvozovaly svou moc od centrální jednotky, tedy od státu. Již od 16. století se vytvářela společenství nezávislých a rovnoprávných států, která měla nad členy minimální moc, spíš respektovala jeden druhého. Vznikla tak mezinárodní společenství na základě určitého paktu. Období pozdního středověku je charakteristické pro vedení náboženských válek. Proto se vytvářely nadstátní útvary, na které byla delegována pravomoc, k získání politického postavení, byly to například unie, ligy či konfederace140.
J. Althusius je považován za zakladatele teorie federace. Žil v příhodné době a sám pomáhal formovat federace v Nizozemí či Švýcarsku. Byl si vědom různosti spojení a také nestejných obsahů vazeb mezi korporavanými svazky. Na rozdíl od Bodina, jehož představa o suverenitě je nedělitelná, tak Althasius si představoval suverenitu dělitelnou. Althusius také považoval stát, jenž vzniká z menších společenství, jako například rodina. Jedince chápal jako příslušníka celku a zároveň za základní jednotku, z nichž je celek tvořen. Stát je tak chápán jako komunita obcí či provincií, které slouží k omezení panovnické moci. Zde je jasně spatřováno myšlení monarchomachů, jimiž byl Althusius ovlivněn. Pojetí konfederace Althusius spatřoval
139 Adamová, K.: K historii evropského federalismu, Praha: Karolinum, 1997, str. 47 – 49, ISBN 80-7184-372-5
140 Adamová, K.: První česká federativní ústava z roku 1619, Praha – Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, str. 113 a 114, ISBN 978-80-904024-9-2
64 ve spojení zemí či provincií za současné jejich nezávislosti a samosprávy. Úplná konfederace také mohla splynout již se státem tvořeným několika autonomními celky.
Neúplná konfederace je prakticky federací, s volným aliančním spojením autonomních celků. Althusiovy principy neúplné konfederace jsou často přebírány do různých konfederačních spojení. Jednalo se například o společnou obranu, zákony, otázka války a míru, práva a privilegia a další. Althusius tak jistě ovlivnil teorii federalismu a dalo by se říci, že jeho teorie byla nadčasová. Jeho plná konfederace má být členitý státní organismus založený na principech autonomie a samosprávy141.
6.4 Česká konfederace a Althusius
Althusiovo dílo Politika se jistě dostalo do Čech před vytvořením České konfederace, neboť právě mezi Politikou a Českou konfederací lze nacházet podobné rysy, a tím tedy Althusius dozajista ovlivnil Českou konfederaci. Sjednocení pěti zemí se zachováním jejich nezávislosti a suverenity na základě smluvního ujednání, z důvodu především ochrany víry. Také některé pravomoci byly delegovány na společné orgány. Althasius se zabýval institucí eforů (úředníků), jež měli být jakým si ústavním soudem, vlastnící právo na odpor proti tyranovi. Toto pojednání ovlivnilo instituci defenzorů v České konfederaci. Orgán byl tak státně politický, s kontrolními pravomocemi vůči ústavě. Česká konfederace se také blíží spíše principu legitimity spojené s lidem (spíše představiteli stavů), kteří stanovují panovníka. Mezi Althusiovou Politikou a Českou konfederací je několik společných bodů. Ovšem mezi těmito díly je spíše volný vztah, protože Politika je velice zjednodušena v podání České konfederace142.
141 Adamová, K.: K historii evropského federalismu, Praha: Karolinum, 1997, str. 41 – 44, ISBN 80-7184-372-5
142 Adamová, K.: První česká federativní ústava z roku 1619, Praha – Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, str. 119 – 121, ISBN 978-80-904024-9-2
65