Srebrenica je město na východě Bosny, osídlené převáţně muslimským obyvatelstvem. Vedle hlavního města Sarajeva je dnes pravděpodobně nejznámějším bosenským městem, protoţe jeho jméno je spojeno s masakrem, který se zde odehrál v průběhu války v Bosně. Otázka, co přesně se tehdy ve Srebrenici stalo, je předmětem sporu historiků. Jisté je, ţe Rada bezpečnosti OSN prohlásila obě východobosenské muslimské enklávy – Goraţde a Zepu – za ochranné zóny OSN, ve kterých bylo zakázáno drţení a pouţití těţkých zbraní. Jisté rovněţ je, ţe vojáci OSN byli příliš slabí a ochranu cca 50 000 lidí ve Srebrenici nedokázali zajistit.
Srbské jednotky obléhaly ochrannou zónu OSN ve Srebrenici po celá léta a humanitární konvoje vpouštěly do města jen ve výjimečných případech. Poté, co letouny NATO v květnu 1995 bombardovaly Srby, došlo k dalšímu vyostření napětí. Z hlediska Srbů to byla organizace
NATO, jeţ vystupňovala boje, a oni nyní odpověděli odvetným úderem. Dne 5. července 1995 zaútočilo na Srebrenici 12 000 srbských vojáků, podporovaných tanky a dělostřelectvem pod velením bosenskosrbského generála Ratka Mladiće. Enklávu mělo z pověření OSN ochránit cca 300 lehce vyzbrojených nizozemských „modrých přileb“. Ale jak mohlo 300 lehce vyzbrojených Nizozemců bez bojových zkušeností udrţet v šachu 12 000 těţce vyzbrojených a v bojích zocelených Srbů? O výsledku jednostranného boje bylo rychle rozhodnuto. Dne 11. července byla ochranná zóna dobyta a v rukou Srbů. Ze Srebrenice bylo vyhnáno více neţ 40 000 muslimů. Ne všichni se však dostali z ochranné zóny ţiví. Srbové v ochranné zóně OSN několik tisíc bosenských muslimů povraţdili. Přesný počet obětí je předmětem sporů. Podle zjištění tribunálu OSN pro válečné zločince bylo ve Srebrenici zabito 7000–8000 bosenských muslimů.334/ Podle autora Alexandera Dorina není toto číslo doloţeno a je zjevně příliš vysoké.
Historické práce ke Srebrenici, vzniklé pod vlivem amerického impéria, mají v první řadě slouţit k diskreditaci Srbů.335/
Pro věrohodnost Organizace spojených národů znamenala Srebrenica doslova katastrofu.
V zemích NATO hovořili politici a novináři o „genocidě“ a tvrdili, ţe OSN je naprosto neschopná. V Německu vyzval politik Zelených Joschka Fischer koncem července 1995 svou stranu otevřeným dopisem ke změně koncepce. Srebrenica prý ukazuje, ţe vojenské intervence k zabránění genocidě jsou nyní nutností. V týdnech, následujících po dramatu ve Srebrenici, byla Organizace spojených národů „ocejchována za obětního beránka“, soudí expert OSN Andreas Zumach. „S tím důsledkem, ţe OSN je dnes ve velké části veřejného mínění zdiskreditována a pro jakoukoli formu vojenských misí – ať jiţ misi ‚modrých přileb‘ nebo bojové operace – jiţ, jak se zdá, nepřipadá v úvahu.“336/
Impérium USA prezentovalo NATO jako alternativu k OSN a vojenská aliance se po Srebrenici stavěla do role mohutné bojové jednotky, která je jako jediná s to zabezpečit mír a zabránit těţkým zločinům. To všechno bylo pouhé divadlo. Srebrenica ukazuje, ţe Charta OSN či sama organizace OSN nejsou bezcenné, nýbrţ ţe odpovědnost za slabou výzbroj a nesplnitelný mandát 300 nizozemských „modrých přileb“ nesou mocnosti s právem veta v Radě bezpečnosti. Bylo by stejně absurdní, kdyby fotbalový trenér poslal na hřiště jen dva hráče v poli a brankáře, aby tam po dobu devadesáti minut čelili silnému soupeři o 11 muţích.
Jejich poráţka by byla i zde předem daná.
V zákulisí tahalo za nitky americké impérium. Andreas Zumach odhalil, ţe CIA a americká vojenská tajná sluţba Defence Intelligence Agency (DIA) odposlouchávaly rádiovou a telefonickou komunikaci mezi bosenskosrbským generálem Mladićem a náčelníkem štábu srbské armády Momčillo Perišićem, nejvyšším vojenským funkcionářem prezidenta Miloševiće.
„V těchto rádiových a telefonních hovorech byl srbský útok na Srebrenici do všech detailů naplánován a připraven,“ tvrdí Zumach. „Také cíl útoku – dobytí města a vyhnání jeho muslimských obyvatel – byl vícekrát jasně zmíněn.“ Před srbským útokem i v jeho průběhu přelétaly nad Srebrenicí americké bezpilotní letouny a pořizovaly letecké snímky. Spojené státy byly informovány nejlépe.337/
Během války v Bosně zemřelo celkem něco kolem 100 000 lidí, vojáků i civilistů ze všech národnostních skupin, to jest muslimů, Chorvatů a Srbů. Není pochyb o tom, ţe Srbové spáchali během války v Bosně těţké zločiny, coţ ostatně potvrdilo i vyšetřování OSN. Avšak také Chorvaté a také bojovníci muslimské armády postupovali v Bosně bezohledně a vraţdili ţeny, děti a starce. Zločiny muslimů a Chorvatů, spáchané na Srbech, byly však v médiích států NATO sotva zmíněny, protoţe muslimský prezident Bosny Alija Izetbegović se těšil podpoře
amerického prezidenta Billa Clintona, a státy NATO tudíţ stály na straně muslimů. Veřejně kritizovány, fotografovány a detailně vyšetřovány byly toliko zločiny spáchané Srby na muslimech. Mira Beham toto jednostranné zpravodajství kritizuje ve své knize
„Kriegs-trommeln“ (Válečné bubny) a tvrdí, ţe také příběh Srebrenice byl vylíčen jen z poloviny. „Druhou polovinou toho příběhu je skutečnost, ţe na podzim roku 1992 bylo v obcích Srebrenica a Bratunac zmasakrováno zhruba 1200 aţ 1500 srbských civilistů a vypáleno 50 srbských vesnic. Ukázalo se, ţe za tyto činy nese odpovědnost Naser Orić – bosenskomuslimský generál a velitel Srebrenice.“338/
Vojáci nizozemských „modrých přileb“ byli poráţkou ve Srebrenici traumatizováni a holandský historický výzkum se z toho důvodu válkou v Bosně podrobně zabýval. Nizozemský badatel Cees Wiebes, který získal neomezený přístup k dokumentům nizozemské tajné sluţby, potvrzuje, ţe obecně vzato bylo o válce v Bosně referováno velice jednostranně: Zločiny Srbů byly zveličovány, zločiny muslimů a Chorvatů bagatelizovány. Shledal, ţe Spojené státy sice prostřednictvím Rady bezpečnosti vyslaly do Bosny „modré přilby“ a tím – přinejmenším v očích světové veřejnosti – podporovaly mír, současně však také vyzbrojovaly bosenské muslimy a napětí tím podněcovaly. Cees Wiebes potvrdil „tajnou alianci mezi Pentagonem a radikálními islamistickými skupinami ze Středního východu, které měly pomáhat bosenským muslimům“. Kdyţ Bill Clinton v lednu 1993 jakoţto nový prezident vstoupil do Bílého domu, byla americká podpora bosenských muslimů ještě vystupňována – impérium je nasměrovalo proti srbským křesťanům. Clintonova administrativa byla „skrz naskrz promuslimsky a protisrbsky orientovaná“, shledal Cees Wiebes „a v politických postojích byla pravda všeobecně překrucována, aby mohli být Srbové prezentováni negativněji neţ ostatní strany této občanské války. To se dělo ruku v ruce s ignorováním neţádoucích aktivit Chorvatů a muslimů“.339/
Americká velvyslankyně v OSN Madeleine Albrightová nenechala nikoho na pochybách o tom, ţe impérium podporuje muslimského prezidenta Bosny Aliju Izetbegoviće. „Vaše budoucnost a budoucnost Ameriky jsou nedělitelně spojeny,“ zdůraznila při příleţitosti otevření americké ambasády v bosenském hlavním městě Sarajevu.340/ Zločiny dţihádistů nebyly vyšetřovány. Zločinům, spáchaným Srby se však dostalo publicity. Spojené státy k tomu vyuţívaly svého dominantního postavení v Radě bezpečnosti, kde velvyslankyně Albrightová 10. srpna 1995 předloţila letecké snímky, které měly dokládat zločiny bosenských Srbů v okolí Srebrenice. „Asi 10 000 civilistů ze Srebrenice a okolo 3000 ze Zepy je nezvěstných,“ prohlásila velvyslankyně v OSN znepokojeně. „Někteří z nich se dobře ukryli, jiní jsou snad v zajetí.
Někteří jsou však jistě mrtvi. Musíme to vyšetřit,“ nabádala Albrightová. „Tito lidé byli na rozkaz bosenských Srbů systematicky popravováni ... máme o tom údaje od naší tajné sluţby.“
Rezoluce navrţená Spojenými státy, která poţadovala vyšetření událostí ve Srebrenici a tím ovlivňovala i způsob psaní historických prací o válce v Bosně, byla všemi 15 členy Rady bezpečnosti OSN přijata jednohlasně.341/
Srbové se v průběhu války v Jugoslávii bezpochyby podíleli na těţkých zločinech. Je však chybné připisovat jim všechny zločiny a zcela zakrýt zločiny bosenských muslimů a bosenských Chorvatů jakoţ i skrytý vliv amerického impéria. Také rozsudky Mezinárodního trestního soudu pro bývalou Jugoslávii, kterými byli jako pachatelé zločinů potrestáni především Srbové, ukazují, ţe dějiny vţdycky píší vítězové. Zákulisní role prezidenta Clintona a Spojených států ve válce v Jugoslávii zde byla zcela zamlčena. V dubnu 2016 odsoudil trestní soud s odkazem na
mrtvé ze Srebrenice v okamţiku vynesení rozsudku jiţ sedmdesátiletého vůdce bosenských Srbů Radovana Karadţiće za genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny ke 40 letům vězení.
Pro pozorovatele, nahlíţející válku v Bosně z vnějšku, byla tamější situace vesměs zcela nepřehledná. Jen nemnozí tehdy rozpoznali, ţe Spojené státy měly na rozpadu Jugoslávie zájem.
„Ve skutečnosti zaloţila poţár na Balkáně americká vláda. V kaţdém stadiu tamějších událostí se Washington choval jako ţhář, přilévající olej do ohně,“ zní kritický závěr americké mírové aktivistky Sarah Floundersové z International Action Center v New Yorku – organizace, která informuje americkou veřejnost o válkách vlastní vlády. „Za rozpad Jugoslávie a z něj povstavší občanskou válku nese z větší části odpovědnost americká vláda. Nic se nestalo náhodou nebo nedopatřením, všechno mělo svůj základ ve strategických úvahách a rozhodnutích. Kaţdý krok, který Spojené státy podnikly, slouţil k rozšíření války a podporoval další štěpné procesy v regionu.“342/
Dne 28. srpna 1995 dopadl na trţiště Merkale v Sarajevu dělostřelecký granát, který usmrtil 38 lidí. Vojáci „modrých přileb“ OSN dospěli k závěru, ţe byl vypálen ze srbských postavení, coţ srbská strana popřela. Organizace NATO vzala tento incident za podnět k dalšímu bombardování Bosny. V období od 30. srpna do 14. září 1995 padaly na srbská postavení v Bosně bomby NATO. V rámci operace Deliberate Force uskutečnili letci z osmi států více neţ 3000 bojových misí a svrhli přes 1000 pum. Dvě třetiny misí absolvovaly americké stroje, ale na bombardování Bosny se podílela také německá Luftwaffe. Z amerických válečných lodí byly na pozice bosenských Srbů odpáleny rakety s plochou dráhou letu Tomahawk, které zničily mimo jiné i jejich hlavní stan v blízkosti města Banja Luka. Organizace NATO dala znovu jasně najevo, ţe se bombardováním Bosny v roce 1995 a prvním nasazením svých bojových letounů mimo území NATO („out of area“) proměnila z obranné aliance v útočné spojenectví.
Srbové měli proti letecké válce NATO jen málo co postavit. Z pohledu velení NATO byli Srbové schopni pouhého „píchání špendlíkem“. Dne 30. srpna sestřelili poblíţ Pale protiletadlovou raketou francouzský bojový letoun. Letci se zachránili. V členských státech NATO byla aliance v médiích prezentována jako mírotvorná síla a mnozí občané tomu dokonce i věřili. „Tyto letecké údery spolu s obnovenou odhodlaností našich evropských partnerů jakoţ i bosenskými a chorvatskými územními zisky konečně Srby přesvědčily, aby přemýšleli o míru,“
prohlásil americký prezident Bill Clinton o několik měsíců později v celostátně přenášeném televizním projevu.343/
Rusko bylo nasazením letectva NATO „out of area“ rozzuřeno a poděšeno a 8. září 1995 na půdě Rady bezpečnosti OSN poţadovalo, aby byly nálety na Bosnu okamţitě zastaveny. Tento poţadavek podpořila také Čína. Státy NATO – USA, Francie, Velká Británie a Itálie – se však postavily proti a bombardování pokračovalo ještě celý další týden. V září 1995 vyjádřili Srbové souhlas se staţením svých zbraní ze Sarajeva. Mise „modrých přileb“ UNPROFOR, která zcela ztroskotala, byla ukončena. Ţezlo vlády v Bosně převzala organizace NATO. Dějiny válek na Balkáně jsou „zároveň dějinami zbavení OSN moci, provedeného organizací NATO“, seznává správně Hesenská nadace pro výzkum míru a konfliktů (Hessische Stiftung Friedens- und Konfliktforschung). „OSN se smrskla na notariát NATO.“344/