teční cestě.
hoře zakončil Pán V očekávání hroz
tiše kráčí Proměněním se na
Ježíš činnost v Galilei.
né události s útěchou v srdci
s hory dolů. S ním v uctivém povzdálí mlčky, plní přepodivných myšlenek sv. apo
štolové. Neobyčejný zjev, jejž nehodné oči jejich byly spatřily, posílil a dotvrdil víru v Ježíše jako Syna Božího a Messiáše. Do
provázejí ho v nejčistší radosti a lásce, Mlčení přerušuje Mistr rozkazem : Žádnému nepravte o tom vidění, dokudž by Syn člověka ne
vstal z mrtvých! (Mat. 17, 9.; Mar. 9, 8.) Proč? Lze snadno uhádnouti. Kdyby se byl židovský lid dozvěděl o oslavě Ježíšově na hoře Tábor, mohl lehce ve své klamné před
stavě o pozemské říši Messiášově se vzbou
řiti proti Římanům. Kromě toho byla zase ta událost tak neobyčejnou, že skoro nikdo nemohlji před zmrtvýchvstáním Páně správně pochopiti. Lukáš (9, 30.) nám sděluje: A oni mlčeli a nepravili v těch dnech žádnému ničehož z toho, co byli viděli. Podle Matouše (17, 10.) a Marka (9, 9.) však neporozuměli slovu Kristově, co by to bylo, až z mrtvých vstane. Nešlo jim do hlavy, že umře neza
loživ říše. A že fariseové a zákoníci učili,
TIBERIAS, (Celkový pohled.) (K obr. na str, 67.) Od Sichemu ubíral se Ježíš Kristus na sever. „Po dvou dnech vyšel odtud a šel do Galilee.“ (Jan 4, 43.) Spasitel šel kolem města Tiberiady, které se rozklá
dalo na západním břehu jezera Genezaretského. Zdá se, že Spasitel do tohoto města nevkročil, ba spíše se mu vyhýbal pro pohanské jeho smýšlení. aké v Písmě sv. se o něm zřídka, jen u sv. Jana, děje zmínka.
Pro nás památno tím, že jediné toto město zbylo ze všech kvetoucích měst, která se v době Kristově na zá
padním pobřeží jezera nalézala Spasitel viděl město toto vznikati, Byloť Herodem Antipou kolem r. 20 po Kr. vystavěno na počest císaře římského Tiberia, příznivce Herodova. Ozdobil město podle způsobu římského nádhernými stavbami, Židé se mu vyhýbali, protože stálo na starém pohřebišti. Bylo tedy pro ně nečisté. Po
hled náš se strany jihozápadní ukazuje, že město tvoří na pobřeží obdélník as 1 km dlouhý. Na severu spa
třujeme zříceniny bývalé tvrze.
(VGIVSLAA
Já
„ře
70 Jak se Pán ležíš proměnil na hoře Tábor.
jako by před založením Messiášovy říše měl Eláš na svět přijíti, a Eliáš při proměně se ukázav na několik okamžiků zase zmizel — zaprosili Mistra o vysvětlení, co pravdy na učení farisejském. Jelikož pak tito náčelníci lidu odvozovali své tvrzení z proroctví Ma
lachiášova (4, 5. 6.), jenž mluvil neo prvním, ale o druhém příchodu Eliášově k soudnému dni, vysvětluje Ježíš apoštolům omyl fariseňv.
Potvrzuje Pismo sv. dí, že Eliáš skutečně přijda napraví všecko (Mat. 17, 11), tj.
před posledním soudem Židy obrátí ke Kristu.
V jistém směru již Eliáš přišel, ato v osobě Jana Křtitele, o němž otci Zachariáši po
věděl anděl, že předcházeti bude Messiáše v moci a duchu Eliášově. (Luk. I, 17.)
Oba, Jan i Eliáš, měli stejné povolání:
Židy k Pánu obrátiti. V tomto smyslu na
zývá Ježíš Křtitele Eliášem proto, že Židé věříce v Eliáše, sv. Janu mnoho víry nevě
novali. Příchod Eliášův na konci světa sluší tudíž rozeznávati od příchodu téhož proroka v osobě Křtitelově. A jako Židé najmě fari
seové a zákoníci učinili jemu (Janovi) což
koli jsou chtěli (Mat. 17, 12.), jak zlomyslně mu odporovali, pokáním od něho zvěstova
ným opovrhli (Mat. rr, 18. Jan 5, 35.) a konečně se o to přičinili, aby vžaláři zahy
nul; tak podobně pronásledují Syna člověka, ubližují mu, opovrhují učením i osobou jeho, jakož o tom psali proroci. (lsaiáš 53,
1 50, 6.) Tehdy srozuměli učeníci, že by o Janovi Křtiteli jim pravil, když mluvil, že Eliáš už přišel.
O věrohodnosti zázraku: Pochybovači po
pírají zázrak proměnění Páně, říkajíce, že se tak něco apoštolům zdálo, že je to klam smyslů nebo vymyšlený klam pro lidi, ná
Jezek apoštolů, kteří svého Mistra chtěli vy
výšiti nad Mojžíše a proroky (Strauss v Ži
votu Páně). Uvažme okolnosti. Mohli by čtyři evangelisté vymysliti nějakou událost a vylíčiti ji tak podrobně, všickni skoro týmiž slovy, kdyby se nebyla stala? Mohl by očitý svědek zázraku sv. Petr ještě na konci svého života tvrditi, že „ne vtipných básní následuje“, učil své posluchače podle skutečnosti, jak Krista poznal, z jeho kázání sl pamatoval, jak při proměně Kristově na svaté hoře mu přikázal hlas velebné slávy?
(II. Petr. 1, 16. 18.) Proč by byl Ježíš za
kazoval apoštolům, aby nemluvili o zázraku, kdyby se nebyl skutečně udál? Nechať tudíž svobodomyslní vykladači mluví co mluví, neuvedou nikdy přijatelný důkaz svým do
mněnkám; vždy proti nim svědčit budou očití svědkové zázraku a evangelisté, viníce je z libovůle a zúmyslného odpírání pravdě.
Proměnění Páně na posvátné hoře nesmíme považovati za nahodilý byť i zázračný zjev jeho veřejného života. V něm tkví hluboký význam. Křtem Páně v Jordáně započal první díl, řekněme úředního života Páně jako Messiáše, proměnou na Táboru druhý díl. Tam i tady vysvědčuje Ježíši sám ne
beský Otec, že jest jeho milým Synem, v němž se mu zalíbilo. Ode křtu až do proměny poslouchal Kristus Otce, že konal dílo vykupitelské, po proměně poslouchá dále tím, že podle úradku Božího dokoná ono dílo — utrpením. Proměna Kristova na hoře jeví se nám jako nástin jeho bu
doucí věčné oslavy, které nabude utrpením a smrtí. Úkazem tím chtěl apoštolům před
staviti, co je očekává, jestliže ho v utrpení budou následovati.
Ježíš vyléčí zlým duchem posedlého. — Nová předpověď utrpení. — O dani chrámové. 71
KAPITOLA TŘINÁCTÁ.