1.1. Zákon směnečný a šekový
Hlavním pramenem směnečného práva je zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „ZSŠ“). Přijetí tohoto zákona předcházela Ženevská konference uskutečněná roku 1930, jejímž hlavním cílem byla mezinárodní unifikace směnečného práva a jejímž výsledkem bylo přijetí tří Úmluv, a to:
(i) Úmluva o jednotném zákonu směnečném (ii) Úmluva o střetech zákonů
(iii) Úmluva o směnečných poplatcích
Tehdejší Československá republika sice všechny tyto Úmluvy podepsala, avšak dodnes nebyly ratifikovány. Je ovšem nesporné, že jejich text, zejména text Jednotného zákona směnečného, který tvořil přílohu k Úmluvě o jednotném zákonu směnečném a který představoval základ hmotného směnečného práva, byl hlavní pramenem pro pozdější zákon směnečný a šekový přijatý roku 1950. Tímto zákonem byly Ženevské Úmluvy de facto inkorporovány do našeho právního řádu, čímž prakticky odpadla potřeba jejich ratifikace1. Ačkoli Úmluvy byly zpočátku podepsány pouze 26 státy, přičemž 19 z nich je později ratifikovalo, lze dnes ženevské směnečné právo obecně považovat ze jedno z nejrozšířenějších na světě, jelikož mnoho států v rámci své úpravy směnečně právních vztahů vychází právě z úpravy položené ženevskými Úmluvami.
Samotný ZSŠ patří k našim nejdéle platným předpisům. I přesto, že jeho platnost trvá již 62 let, byl za celou dobu pouze třikrát novelizovaný, což vypovídá o jeho obsahové kvalitě. Zatím poslední novela ZSŠ proběhla roku 2012 s účinností od 1. ledna 2014.
Poněkud na naše poměry nezvyklá je systematika ZSŠ, který je členěn na tři články, které se dále dělí na jednotlivé paragrafy. Onou nezvyklostí je, že v každém článku počíná číslování paragrafů opět od jedničky. První článek upravuje v 98 paragrafech směnky, článek druhý o obsahu 75 paragrafů šeky, a v článku třetím jsou pak ustanovení společná. Pokud budu v této práci zmiňovat jednotlivé
1 Kotásek J., Úvod do směnečného práva, Brno, Masarykova univerzita v Brně, 2002, s. 18
paragrafy, budu tím vždy myslet takové paragrafy patřící do čl. I, tedy do článku upravujícího směnky, aniž bych zde tento článek již nadále zmiňoval.
ZSŠ je tvořen převážně ustanoveními kogentními, odchylky jsou tedy možné pouze tam, kde je to výslovně stanoveno. Poněkud výkladově problematické je ust.
§ 37 odst. 4, které uvádí, že „ustanovení tohoto článku nelze užít, vyplývá-li z doložky na směnce nebo z jinakých údajů na ní, že tu byl úmysl věc upravit odchylně“. Doslovným výkladem by bylo nutné dojít k závěru, že celý článek I., který upravuje směnky, obsahuje normy dispozitivního charakteru. Tak tomu ovšem není.
Při tvorbě tohoto ustanovení zřejmě došlo k redakční chybě, kdy slova „tohoto článku“ byla převzata z Jednotného směnečného řádu z r. 1941, který nečlenil jednotlivá ustanovení na paragrafy, nýbrž právě na články. Tato nesprávnost byla posléze bez větších obtíží odstraněna historickým a logickým výkladem. Slova
„tohoto článku“ se tedy vztahují pouze na § 37, nikoli na celou směnečnou úpravu2. 1.2. Vztah k jiným právním předpisům
ZSŠ je vůči ostatním předpisům předpisem speciálním. Samotný ZSŠ obsahuje téměř vyčerpávající právní úpravu směnečně právních vztahů, jakož i otázek souvisejících. Avšak zůstává řada otázek, které v ZSŠ upraveny nejsou, a proto v některých případech bude nutné použít i normy jiných předpisů soukromého práva. Určit, zda se na směnečné vztahy podpůrně použije občanský nebo obchodní zákoník však není vůbec snadné. Kotásek a Kovařík shodně dospěli k závěru, že směnečné závazky podléhají občanskoprávnímu režimu a obecně se na ně tedy použije úprava obsažená v občanském zákoníku3. Obchodní zákoník se pak použije v případě, kdy některé otázky občanský zákoník neupravuje vůbec a jejich úprava je ponechána pouze obchodnímu zákoníku4.
Zprvu jsem chtěl proti tomuto názoru protestovat. Jednak jsem uvážil, že pokud by směnka byla vystavena mezi podnikateli k zajištění jejich obchodního závazku, nebylo by pochyb o tom, že obecným předpisem vztahujícím se na tento směnečný vztah by byl právě obchodní zákoník. Naopak, pokud by byla směnka vystavena mezi fyzickými osobami – nepodnikateli, byl by obecným předpisem pro
2 Kovařík Z., Zákon směnečný a šekový, Komentář, 4. vydání, Praha , C. H. Beck, 2005, s. 126
3 Kotásek J., Úvod do směnečného práva, Brno, Masarykova univerzita v Brně, 2002, s. 23
4 Kovařík Z., Směnka a šek v České republice, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2011, s. 19
daný vztah zákoník občanský. Daná úvaha se však hroutí v okamžiku, kdy je směnka převedena na třetí osobu. Převodem směnky dochází ke změně v osobě směnečného věřitele. Mezi výstavcem a majitelem směnky tak není žádný kauzální vztah, ze kterého by se dala dovodit povaha směnečného závazku. V takovém případě je pak nutné dovodit, že obecněprávním předpisem pro daný vztah bude občanský zákoník, jakožto obecný předpis soukromého práva. Obdobný závěr je obsažen i v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ve kterém stojí, že „směnka je abstraktním platebním závazkem a tedy neztělesňuje žádný konkrétní obchod ani konkrétní vztah neobchodní. Není podstatné, kdo jsou právě účastníci směnky, neboť i to se může prostřednictvím indosace kdykoliv změnit. Konečně není ani významné, k jakému kauzálnímu vztahu se směnka v jakékoliv funkci váže, neboť i tato okolnost zejména indosací ztrácí na významu. Potom ovšem nelze tento abstraktní platební závazek podřadit též obchodnímu zákoníku, ale je nutno dospět k závěru, že obecnou úpravu směnečných závazkových vztahů je nutno hledat jen v občanském zákoníku.5”
Dále je nutno zmínit vztah k zákonu č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. Ve vztahu k tomuto zákonu je ZSŠ opět v postavení zákona speciálního. Jak řečeno výše, ZSŠ obsahuje téměř vyčerpávající právní úpravu směnečně právních vztahů.
Z toho důvodu nalezneme v zákoně o cenných papírech jen několik málo ustanovení majících význam pro směnečné právo. Především se jedná o ust. § 5 o vydávání cenného papíru a dále pak o část druhou – smlouvy o cenných papírech.
Zde je v ust. § 13 zakotveno, že na smlouvu o úplatném převodu cenných papírů se subsidiárně použije úprava kupní smlouvy v obchodním zákoníku a naproti tomu smlouva o bezúplatném převodu cenného papíru se bude řídit úpravou darovací smlouvy v zákoníku občanském.
5 Srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. 5 Cmo 189/99