Právní regulace novinářské práce v České republice je poměrně jednoduchá. To je způsobeno především standardem svobody projevu, který republika akceptuje. Tento způsob uvolnění novinářské práce je jednak vyvolán důležitostí svobodného trhu informací, ale také důrazem na význam novin pro demokratickou společnost. Pokud tedy nějaká regulace existuje (a přes svou jednoduchost zde stále nějaká je), musí být zajištěno, aby veřejné šíření informací zasáhla co nejméně. Tím je samozřejmě dotčena pouze sama novinářská praxe. Mnohem závažnější regulace – tím pádem také mnohem složitější a obsáhlejší – dopadá na institucionální zabezpečení jejich činnosti. V této kapitole se však těmto aspektům vyhneme. Nebudeme se zabývat podmínkami, které je nutné splnit pro to, aby někdo mohl vydávat periodický tisk, případně aby mohl provozovat rozhlasové a televizní vysílání.
Výše uvedené vede k jednoznačnému závěru. Není obvyklé dosáhnout limitů, které právo klade na výkon novinářské profese. Drtivá většina sdělovaného obsahu, stejně jako drtivá většina novinářské práce se zcela bez problémů pohybuje v právně vymezeném rámci. Nemají žádnou tendenci ohrozit tyto limity a být předmětem právního sporu. Proto lze konstatovat, že pro zvládnutí novinářské práce v praxi, a to v právních mezích, plně postačí chovat se obezřetně a slušně. To je celé. Jakákoli omezení, kterých se lze dotknout, totiž přicházejí v úvahu až po porušení těchto mezí slušnosti a standardu obvyklého v jakékoli mezilidské komunikaci.
7. 1. 1 Význam tisku a novinářské profese z pohledu práva
Nejprve se podívejme, jaký význam mají masová média a žurnalistika v právu. Jak se na ni dívají jednak právní předpisy, ale také rozhodovací praxe soudů. Tyto názory jsou sjednocené, protože soudy v tomto případě pouze vlastně autoritativně vysvětlují, co zákonodárce reguluje a jak se jeho regulace projevuje v praxi. Proto je nutné začít samotnou svobodou projevu – novinář svou činnost provozuje pod záštitou této svobody a veškeré limity, které na jeho činnost dopadají, se musí základnímu vymezení svobody projevu přizpůsobit.
Pro Evropský soud pro lidská práva (ESLP) je svobodný tisk jednou z podmínek demokracie, což opakovaně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích. V rozhodnutí ve věci Perna v. Itálie (2003) uvedl:
„Tisk hraje v demokratické společnosti důležitou roli: nesmí sice překročit jisté hranice, vztahující se zejména k ochraně pověsti a práv druhého, jakož i k nutnosti zabránit rozšiřování důvěrných informací, jeho úkolem je nicméně předávat informace a myšlenky týkající se otázek obecného zájmu, včetně justice (viz De Haes a Gijsels proti Belgii, 1997).
K této funkci rozšiřování informací se přidává právo veřejnosti tyto informace obdržet, jinak by tisk nemohl zastávat nezbytnou roli „hlídacího psa“ (viz Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, 1992, Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku, 1999). Kromě podstaty sdělených myšlenek a informací chrání čl. 10 i způsob jejich vyjádření (viz Oberschlick proti Rakousku č. 1, 1991). Novinářská svoboda zahrnuje rovněž užití jisté dávky přehánění či dokonce provokace (Prager a Oberschlick proti Rakousku, 1995, Thoma proti Lucembursku, 2001).“
Pro ESLP je tisk skutečnou zárukou demokracie, a ačkoli i pro něj existují určitá omezení, jeho právo šířit informace, které má veřejnost právo přijmout, musí být těmito omezeními dotčeno v co možná nejmenší míře.
Podobně se na vnitrostátní úrovni vyjádřil také Ústavní soud v rozhodnutí II. ÚS 435/01:
„Ústavní soud souhlasí s právními závěry Evropského soudu pro lidská práva, který zdůrazňuje nezastupitelnou roli tisku v demokratické společnosti jako ,hlídacího psa‘, současně však připomíná i odpovědnost novináře za překročení především etických a morálních norem svého povolání. V takovém případě musí existovat zákonná sankce, která odpovídá jak svojí přiměřeností, tak i naléhavé společenskou potřebou ochrany důležitých veřejných zájmů sledovanému legitimnímu cíli.“
Pro oba soudy je tisk oním „hlídacím psem“ demokracie, jehož primárním (ale nikoli jediným) posláním je přispívat k otevřené diskusi o otázkách veřejného zájmu. Má-li být tato diskuse co nejotevřenější, pak i zásahy do ní mají být co nejmenší.
Ústavní soud dále zdůrazňuje význam etických norem. Přestože si je vědom nezastupitelné role právních norem při regulaci svobodného tisku, jsou pro něj i etické normy nezastupitelné.
Svůj význam tím dostávají také etické kodexy a běžné standardy novinářské práce (například ověřování informací, objektivita, vyváženost atp.), které soudy zvažují při rozhodování, zda došlo k nepřípustnému omezení svobodného tisku, nebo nikoli.
Rovněž si povšimněme, že soudy jsou velmi obezřetné při uvádění důvodů, pro které lze tisk omezit.
Základní a vyčerpávající seznam důvodů pro takové omezení poskytuje například Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 10 odst. 2): „národní bezpečnost, územní celistvost nebo veřejná bezpečnost, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrana zdraví nebo morálky, ochrana pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací, zachování autority a nestrannosti soudní moci“, nebo na vnitrostátní úrovni Listina základních práv a svobod (čl. 17 odst. 4): „ochrana práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejná bezpečnost, ochrana veřejného zdraví a mravnosti“.
Již samotná formulace těchto důvodů naznačuje, že svoboda projevu (a pochopitelně i tisku) se může dostat do kolize s jinými základními hodnotami demokratického právního státu. Pak je na
příslušném orgánu veřejné moci (například soudu), aby rozhodl, kterou ze základních hodnot či principů v konkrétním případě ochrání, a které budou muset aktuálně ustoupit.
Tento postup ovšem komplikuje regulaci masových médií. Už víme, že tisk je pod ochranou svobody projevu a jakýkoli zásah proti němu musí být odůvodněný. Regulovat obsah sdělení však není jednoduché – není snadné obecně určit, který článek je za hranicí nejen vkusu, ale také práva, a který je zcela bez problémů. Na tom nic nemění skutečnost, že drtivá většina textů je zcela v pořádku.
Vždy musíme mít na paměti, že při regulaci novinářské praxe jde o základní hodnoty společnosti a práva, a proto i právní regulace zde musí působit jen velmi opatrně.
Současně nesmíme zapomínat na to, že toto odvětví (mediální právo – regulace novinářské praxe) je velmi kazuistické. To znamená, že je z velké části založeno na jednotlivých případech, které sice mají mnohé společné, ale také se v mnoha ohledech liší. Zobecnění takových případů a vytvoření jakéhosi univerzálního pravidla proto v některých případech není možné. Obvyklou praxí je proto studium jednotlivých případů; tak lze získat zkušenost a předvídavost směrem k jejich budoucímu výsledku.
7. 1. 2 Koho se regulace týká
Pro správné zvládnutí regulace je důležité určit si, na koho dopadá, kdo je tedy subjektem regulace (jak právní, tak etické). V případě tištěných médií jsou nejčastějšími subjekty samotný novinář a vydavatel periodického tisku. Základní otázkou proto je, kdo je to novinář. Tedy, kdo je tím, komu svědčí výhody plynoucí z výkonu novinářské profese a pochopitelně také, koho zatěžují povinnosti s tím spojené. Tato otázka není příliš obvyklá v českém prostředí, ale v zahraničí se s ní setkáme.
Důvodem například je, že v některých zemích pouze novinář může odepřít sdělit úřadům svůj zdroj informací.
Podle § 4 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně dalších zákonů (zkráceně se mu říká tiskový zákon, a tak se této zkratky také přidržíme), je za obsah periodického tisku odpovědný vydavatel. Nikoli samotný novinář či pisatel. Vydavatel odpovídá za veškerý obsah novin, časopisů, žurnálů, atp., vyjma pravdivosti údajů obsažených v reklamě a v inzerci. Za tu vydavatel neodpovídá. Zákon nepočítá s tím, že by se vydavatel mohl své odpovědnosti nějak zprostit, a neuvažuje o žádné specifické odpovědnosti vydavatelů, editorů nebo samotných novinářů. V praxi však existují některé výjimky, které dovodily ve své rozhodovací praxi soudy, a kterými se budeme zabývat níže.
Rovněž nelze uvažovat o tom, že by výše zmínění šéfredaktoři, editoři nebo novináři nebyli ze své činnosti vůbec odpovědní. Ačkoli se poškozená osoba (například ten, o kom napíší nepravdivé informace) bude domáhat náhrady na vydavateli, vydavatel potom může – jakožto zaměstnavatel nebo jakožto strana jiného vztahu mezi ním a novinářem – požadovat určité kompenzace po tom, kdo skutečně tuto informaci napsal.
Mimo vydavatele však v periodickém tisku působí, jak jsme již shora uvedli, novináři. Kdo to však je?
Kdokoli? Vlastně ano. V právním řádu České republiky neexistují žádné podmínky, které by člověk musel splnit, abychom ho mohli považovat za novináře. Rozhodně nelze považovat za novináře
pouze ty osoby, které jsou členy některé profesní organizace. Přesto se tato podmínka v některých státech objevila (například v Kostarice).
Závěry, které však Meziamerický soud pro lidská práva učinil při posuzování zákona stanovícího tuto podmínku, jsou však použitelné i v tomto případě. Podle něj žádné povinné členství nemůže vést k nárůstu objektivity a pravdivosti v práci novinářů, stejně tak jako tímto způsobem nelze posílit význam profesních novinářských organizací a tím vytvořit podporu pro nezávislou práci novinářů.
Pokud by takové cíle měly být dosaženy omezením svobody projevu a novinářské práce (což nepochybně povinné členství v jakékoli organizaci je), pak je to neslučitelné s principy svobody projevu. Uvedené cíle lze podle soudu dosáhnout pouze prostřednictvím plurality a co nejsnazšího přístupu k výkonu novinářské profese. (Advisory Opinion OC-5/85) Ačkoli jsou tyto závěry určeny pro Kostariku, nelze jim upírat význam i v našem prostředí.
Velmi často jsou předmětem novinářského zájmu tzv. osoby veřejného zájmu. To jsou osoby, jejichž osudy, jednání, atp. veřejnost zajímají, a v některých případech (například v případě politiků) má veřejnost na takové informace dokonce právo, protože tito lidé rozhodují o veřejných záležitostech.
Zajímavé přitom je, že sami novináři jsou také takovými osobami veřejného zájmu, což potvrdil Ústavní soud ve svém rozhodnutí I. ÚS 453/03:
„Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce, že jde o kritiku ústavně konformní. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace členů občanské společnosti na věcech veřejných.“
Tento závěr soudu je poměrně předvídatelný jednak proto, že předpokládáme, že činnost novinářů (zveřejňování informací) má vliv na společnost, a také je žádoucí, aby bylo pod kontrolou veřejnosti, zda novináři ve chvílích, kdy deklarují, že postupují objektivně a nestranně, tak skutečně postupují.
Respektive, zda se pouze za tato slova ukrývají ve snaze směrovat veřejné mínění jedním směrem a sledují tím vlastní prospěch.
Výše jsme zmínili problém odpovědnosti. Obecně – podle § 4 tiskového zákona – je odpovědný vydavatel, a zákon nestanoví žádné okolnosti, za kterých by se této odpovědnosti mohl zprostit.
To platí i v případě, kdy se obvykle uvažuje o tom, že by tato odpovědnost vydavatele mohla být snížena. Například v případě uveřejnění rozhovoru. Obvykle předpokládáme, že vydavatel ani novinář přece nemůže za to, co dotazovaný ve svých odpovědích vypovídá, a proto by nebylo správné zatížit i v tomto případě vydavatele objektivní odpovědností (odpovědností, která není nijak spojena se zaviněním vydavatele). Z právního hlediska je však možné i v těchto případech uvažovat o odpovědnosti vydavatele. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí 30 Cdo 214/2000, konstatoval:
„…v případě, že publikovaný rozhovor ve formě interview je způsobilý zasáhnout do osobnostní sféry fyzické osoby, nelze bez dalšího uzavřít, že jestliže vydavatel přesně reprodukoval výroky osoby, s níž byl rozhovor uskutečněn, plní tak jen svou povinnost informovat veřejnost a nemůže za ně nést odpovědnost. […] je třeba uvážit, že na publikovaném rozhovoru (interview) jsou cíleně kladeny otázky v zájmu publicistického záměru vydavatele vyplývající z tématu, ze záměru a z konkrétní situace. Nelze proto mít za to, že bez dalšího v takových případech jde pouze o reprodukci tvrzení určité osoby, ale je nutno přihlížet i k faktu publicistické součinnosti vydavatele, resp. jeho pracovníků a jejich podílu na jeho obsahu a vyznění rozhovoru, resp. vlivu na to, zda interview bude uveřejněno.“
Tento závěr potvrdil ve svém rozhodnutí také Ústavní soud (viz III. ÚS 73/02). Proto i v případě rozhovoru předpokládáme odpovědnost vydavatele.
Vzhledem k tomu, že v interview působí dvě strany (tazatel a tázaný), bylo by nesprávné zcela zprostit vydavatele (odpovídajícího za samotného novináře) odpovědnosti a nechat ji pouze na dotazovaném.
Nejedná se o jednoduchou reprodukci názorů či tvrzení dotazovaného, ale je to proces, na kterém se vydavatel podílí. Proto je důvodné, aby i v tomto případě byla odpovědnost vydavatele zachována.
Pochopitelně v případech, kdy vydavatel prokáže, že nemohl nijak ovlivnit zveřejněnou informaci, mohl by se odpovědnosti zprostit. V tištěných médiích je však tato možnost pouze hypotetická a přichází v úvahu pouze u médií, která sdělují informace „živě“. Vydavatel tedy musí kontrolovat vše, co uveřejnění a zjišťovat, zda se sdělovaným obsahem nedostává mimo právní normy.
Na druhou stranu však Nejvyšší soud i Ústavní soud rozlišují další kategorie převzatých tvrzení, ve kterých by bylo možné uvažovat o snížení či přímo vyloučení odpovědnosti vydavatele za obsah zveřejněných sdělení. Ústavní soud uvádí: „Ve věcech odpovědnosti vydavatele je nezbytné, aby obecné soudy převzatá tvrzení rozlišovaly na různé kategorie (např. kategorii tvrzení převzatých od zpravodajských agentur, sdělení o projevech státních a společenských činitelů, sdělení o činnosti orgánů veřejné moci, názory třetích osob, apod.).“ (III. ÚS 73/02)
Pokud se tedy jedná například o oficiální projevy nebo sdělení orgánů veřejné moci, můžeme uvažovat o tom, že vydavatel bude mít mnohem menší odpovědnost. Toto stanovisko vyplývá také z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva. V rozhodnutí Jersild proti Dánsku (1994) soud konstatoval toto:
„Dle názoru Soudu by tisk, pokud přispívá k veřejné diskusi o záležitostech legitimního zájmu, měl mít běžně právo spoléhat na obsah oficiálních zpráv, aniž by byl povinen provádět nezávislý průzkum, neboť jinak by mohla být podkopána životně důležitá role ,hlídacího psa‘, kterou tisk sehrává.“
Pokud bychom tedy trvali na zcela nezpochybnitelné odpovědnosti vydavatele v případě těchto oficiálních informací, bylo by to v rozporu s principy ochrany svobody projevu. Avšak ani zde nelze
vyloučit povinnost tisku (pracovníků podílejících se na vydávání tisku) ověřovat zveřejňované informace, zejména pokud má novinář některé pochybnosti či je o možné existenci těchto pochybností informován.
Periodické publikace (tištěná média) mají velmi často svou online verzi. V těchto případech je regulace velmi podobná a liší se vlastně jen v případech komentářů, které čtenáři vytvářejí pod jednotlivými příspěvky. Shodnou regulaci tištěných a online médií přijal i Nejvyšší soud v kauze č. j.
30 Cdo 2089/2003; dotýkala se urážlivých tvrzení publikovaných na internetu: „Je jistě skutečností, že vážnost, resp. důstojnost fyzické osoby tak, jak ji má na mysli ustanovení § 13 odst. 2 o. z., je nepochybně chráněna i před případnými útoky obscénního charakteru šířenými prostřednictvím internetu.“