Raně feudální stát (od Velké Moravy do 1. poloviny 11. století)

církve nesl v duchu kooperace. Stát v osobě panovníka církev chránil a prostřednictvím své moci prosazoval její myšlenky a hodnoty a na oplátku se

díky katolické církvi, jakožto již nepohanský panovník, začlenil do společenství evropských feudálů, rozvinul své diplomatické styky s papežem i ostatními vládci a získal mezinárodněprávní uznání. Dovnitř mu pak církev umožnila upevnit správu státu, protože, až na výjimky, v této době bylo duchovenstvo jediným zdrojem vzdělaných úředníků a navíc, víceméně loajálních, protože katolická církev, jakožto nadstátní instituce, podléhající pouze papeži v Římě, v zásadě neměla důvod ohrožovat jeho vnější či vnitřní svrchovanost.

Vztah státní moci a katolické církve na našem území začíná v první polovině 9. století po Kristu. Prvním státním útvarem rozkládajícím (alespoň

z části a na zbytek mající podstatný vliv) se na našem území byla Velká Morava.

Sámova říše, která jí předcházela, byla spíše předstupněm k plnohodnotnému státu, sdružením slovanských kmenů.⁵⁷ V roce 831 po Kristu pokřtil pasovský Biskup Reginhar knížete Mojmíra I. i s jeho družinou a dvorskou společností.

"Nejprve přijali iniciační svátosti (křest, biřmování, eucharistii) vládnoucí kruhy, obecný lid pak s daleko větším časovým odstupem. Toto schéma se ostatně uplatnilo nejen v případě Moravy, ale u většiny raně středověkých evropských států."⁵⁸ To je zcela pochopitelné, protože přijetím křesťanství panovník zařadil svůj stát mezi moderní, omezil vojenské zasahování vedlejších států do svých vnitřních záležitostí (konaných pod záminkou christianizace), rozšířil jeho diplomatické možnosti a především získal možnost navázat oficiální kontakt s církví a plně využít spolupráci s ní ve svůj prospěch. JUDr. Valeš ještě dodává, že na rozhodnutí Mojmíra I. přijmout křesťanství, mohla mít vliv jeho manželka, jak tomu bylo ostatně i v jiných evropských zemích.⁵⁹

Problém ale způsobovalo to, že tehdejší církevní organizace nekopírovala území státu. Snaha o vytvoření nezávislé církevní organizace, která by byla prosta politických vlivů, ze strany Východofranské říše vedla knížete Rostislava k tomu, aby požádal u papeže Mikuláše I. o vytvoření samostatného arcibiskupství (nebo alespoň biskupství) v jeho říši. Po papežově odmítnutí se kníže obrátil na byzantinského císaře Michaela III. "Avšak ani on a ani jemu podřízený konstantinopolský patriarcha Fotios nejmenovali žádného moravského biskupa, ale pouze misijní výpravu v čele se soluňskými bratry Konstantinem a Metodějem, která měla zjistit, zda Morava skutečně splňuje podmínky pro vytvoření vlastní církevní organizace."⁶⁰ Soluňští věrozvěstové Konstantin Filozof (který později přijal řeholní jméno Cyril) a jeho bratr Metoděj tak na Velkou Moravu dorazili roku 863. Od této doby až do rozpadu Velké Moravy pod nájezdy Maďarů začátkem 10. století pak na jejím území, velmi zjednodušeně řečeno, soupeřila liturgie staroslověnská s liturgií latinskou.

Nejvýznamnější a také nejstarší (a to nejen na našem území) slovanskou právní památkou z tohoto období je Zákon sudnyj ljudem (Zákoník soudní pro

57 více v BÍLÝ, Jiří, L. Právní dějiny na území České republiky. 1. vydání. Praha: Linde, 2003. str.

37. ISBN 80-7201-429-3

58 VALEŠ, Václav. Konfesní právo - průvodce studiem. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. str.

64. ISBN 978-80-7380-135-9

59 viz. tamtéž.

60 VALEŠ, Václav. Konfesní právo - průvodce studiem. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. str.

64 a násl. ISBN 978-80-7380-135-9

laiky). "(…) je kusým zákoníkem, který někdy v druhé polovině 9. století měli pro Velkomoravskou říši vytvořit svatí Konstantin a Metoděj po svém příchodu na Moravu. Nelze však vyloučit ani její starobulharský původ, jak má za to celá řada

právních historiků. Zákoník (především ve svém úvodu a závěru) z právněfilozofického hlediska postuluje nadřazenost božského zákona nad zákony

lidskými. Obsahuje především trestní právo, charakteristické relativně mírnými (a to zejména majetkovými) sankcemi, a právo manželské, obrážející princip monogamie a zásadní nerozlučitelnost manželského svazku. Zákon v duchu byzantského cézaropapismu směšuje církevní jurisdikci duchovních se světskou jurisdikcí knížete."⁶¹ Dalšími církevně právními památkami, které se vztahují k tomuto období, jsou například bula papeže Mikuláše I. Gloria in excelsis Deo z roku 869, bula papeže Jana VIII. Industriae tuae z roku 880⁶² a nebo žaloba téhož papeže na biskupa Hermanricha za věznění biskupa Metoděje z roku 873.⁶³

Velkou Moravu postupně ke konci její existence začalo nahrazovat České knížectví ovládané rodem Přemyslovců. "Česká knížata Spytihněv (895 - 915), syn Bořivoje, a blíže neznámý Witizla (Spytihněvův bratr a nástupce Vratislava I.?) se roku 895 odtrhli od Velké Moravy a uznaly svrchovanost Východofranské říše.

Tímto krokem zřejmě došlo také k připojení přemyslovského státu k řezenské diecézi (nebo k potvrzení tohoto svazku)."⁶⁴ A ačkoli podle Fuldských análů přijalo 14 českých knížat i s družinami na dvoře Východofranského krále Ludvíka Němce křest a tím i křesťanství již 13. ledna roku 845⁶⁵, mnohem zásadnější, pro vztah církve a státu, byl křest prvního doloženého Přemyslovského knížete - Bořivoje okolo roku 880. "(…) pro Čechy znamenal křest jejich knížete Bořivoje:

státotvornou událost."⁶⁶

Přemyslovská knížata se postupně úplně odklonila od slovanské liturgie a vrátila se zpět k latinskému západnímu křesťanství. Zvláštní symbiózy dosáhl vztah církve a státu za vlády knížete Václava. "Skutečnost, že jeden z prvních českých knížat, Přemyslovec Václav, byl světcem a mučedníkem (zavražděn roku

61 HRDINA, Antonín Ignác. Texty ke studiu konfesního práva II. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2007. str. 12. ISBN 978-80-246-1372-7

62 více v VALEŠ, Václav. Konfesní právo - průvodce studiem. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008.

str. 67. ISBN 978-80-7380-135-9

63 více v HRDINA, Antonín Ignác. Texty ke studiu konfesního práva II. 1. vydání. Praha:

Karolinum, 2007. str. 17. ISBN 978-80-246-1372-7

64 VALEŠ, Václav. Konfesní právo - průvodce studiem. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. str.

68. ISBN 978-80-7380-135-9

65 více v VALEŠ, Václav. Konfesní právo - průvodce studiem. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008.

str. 65 a násl. ISBN 978-80-7380-135-9

66 HRDINA, Antonín Ignác. Texty ke studiu konfesního práva II. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2007. str. 23. ISBN 978-80-246-1372-7

929, podle jiných 935) a jako takový byl bezprostředně po své smrti uctíván, měla i státotvorný význam, dodnes ne zcela doceňovaný. Čechy se tak totiž zařadily mezi ostatní státy rodící se křesťanské Evropy, u jejichž kolébky také stály postavy vynikajících světců."⁶⁷

V roce 973 bylo v Praze za vlády Boleslava II. po souhlasu císaře Oty I.

a řezenského biskupa Wolfganga zřízeno papežem Benediktem VI. biskupství, které bylo podřízeno mohučskému metropolitovi. Po prvním biskupovi Dětmarovi se biskupem se stal Vojtěch Slavníkovec, který se jako propagátor clunyjského hnutí⁶⁸ dostával do konfliktů s mocí světskou a byl donucen opustit území Čech.

Nejdůležitější právní památkou této doby a první dochované nařízení panovníka jsou Výsady Boleslavovy⁶⁹ z roku 992. Z hlediska financování církve byly tyto důležité, protože "uznaly oprávnění pražského biskupa vybírat desátky, které byly původně koncipovány tak, že ¼ dostane biskup, ¼ kněz při kostele, ¼ půjde na provoz a údržbu kostela a ¼ na almužny."⁷⁰ V praxi ale toto rozdělení nefungovalo a to především díky institutu tzv. vlastnických kostelů. Šlechtic, který daroval církvi kostel i s pozemky, rozhodoval o jmenování duchovních, kteří v něm měli sloužit. Je jasné (a bylo to i obvyklé), že duchovnímu, který se odmítl řídit přáním vlastníka daného kostela hrozilo, že bude nahrazen jiným, který bude poslušně plnit vůli vlastníka a nebude se zdráhat odvádět část desátku do jeho pokladny.⁷¹ Další právní památkou, která je dnes ale spíše považována za falzum z 13. století, je tzv. Donace Boleslavova. "Králové a knížata křesťanských zemí zakládali na svém teritoriu mnohdy monumentální kláštery a po hmotné

stránce je zabezpečovali. V první polovině roku 993 tak po jejich vzoru, z iniciativy druhého pražského biskupa Vojtěcha a spolu s ním učinil i kníže

Boleslav II., když založil vůbec nejstarší mužský klášter v Čechách, a to v Břevnově nedaleko Prahy, a nepochybně ho ze svého majetku štědře materiálně

unikly neblahému vlivu laických vlastníků a zajistily řádné dodržování mnišských pravidel."

NORTH, James, B. Dějiny církve od Letnic k dnešku. 1. vydání. Praha: Návrat domů, 2001. str.

118. ISBN 80-7255-029-2

69 Boleslav II. Pobožný (972-999)

70 VALEŠ, Václav. Konfesní právo - průvodce studiem. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. str.

69. ISBN 978-80-7380-135-9

71 více v VALEŠ, Václav. Konfesní právo - průvodce studiem. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008.

str. 69 a násl. ISBN 978-80-7380-135-9

zabezpečil."⁷² V následujících staletích pak v Čechách vznikaly další mužské morálkou. Je tu kromě jiného zavedena monogamie, církevní forma sňatku, zákaz rozvodů, stíhání smilstev. Církvi se dostává dále právo trestní iniciativy při stíhání vražd, právo na pokuty za nedodržování církevních svátků a nedělí a za pohřby mimo křesťanské hřbitovy."⁷⁴ Nutno ovšem dodat, že zmiňované pokuty byly církevním příjmem jen z malé části, z té větší šli do pokladnice moci světské.

"Rovněž i ti smělci, kteří pochovávají své mrtvé v polích nebo lesích, ať zaplatí

"jmenoval během své kratičké vlády pražským biskupem svého dvorního kaplana Daniela Milíka a vzápětí mu sám udělil investituru, čímž porušil oprávnění římských císařů a králů."⁷⁶ Na počátku 13. století pak dovedl souboj mezi různými kandidáty o císařský stolec využít Přemysl Otakar I., když dosáhl potvrzení výsad pro své království papežem Innocencem III. roku 1204 a následně i roku 1212 císařem Fridrichem II. Vztah tohoto krále a církve byl ale obapolný.

Na jednu stranu udělil roku 1207 právo volit svého biskupa "kapitule při

72 HRDINA, Antonín Ignác. Texty ke studiu konfesního práva II. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2007. str. 36. ISBN 978-80-246-1372-7

73 více v VALEŠ, Václav. Konfesní právo - průvodce studiem. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008.

str. 69 a násl. ISBN 978-80-7380-135-9

74 MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2. vydání. Praha:

LINDE, 1999. str. 80. ISBN 80-7201-167-7

75 HRDINA, Antonín Ignác. Texty ke studiu konfesního práva II. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2007. str. 42. ISBN 978-80-246-1372-7

76 VALEŠ, Václav. Konfesní právo - průvodce studiem. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. str.

72. ISBN 978-80-7380-135-9