Rozhovor s Marií

Žena, 51 let, 4 děti, katolička.

Kdy a jakým způsobem jste se pokusila o sebevraždu a kolik vám bylo let ? V roce 2000, bylo mi 42 let, předávkování barbituráty, sedativy a antidepresivy

Co bylo Vaším důvodem pro tento čin?

Počínající manželská krize, vleklé a neřešící se domácí spory, nefungující, nekonstruktivní komunikace. Odcházející děti do škol – pocit neužitečnosti, prázdnoty, ztráta vazeb, ztráta smyslu života.

Čím byl pro vás v tu chvíli život?

Nad touto otázkou jsem se v tu chvíli vůbec nezamýšlela, mozek už fungoval úplně v jiné rovině myšlení. Pravděpodobně asi ničím, i když jsem se bála nepříjemných průvodních symptomů.

Čím pro vás v tu chvíli byla smrt?

Smrt byla jakýmsi náhradním řešením, únikem ze zoufalé situace.

Čím je pro vás život a smrt dnes?

Předně přirozenou součástí života. Smrt na mne doléhá u mých rodičů, tety, kterou mám ráda. Přesto svému zdraví dávám zabrat, je to jakoby neláska k sobě samé, nepřijetí se – důvodů formy výchovy v původní rodině.

Změnil se nějak po činu váš život?

Ano, začala jsem si života více vážit, i když občas riskuji (hlavně v řízení motorového vozidla).

Rovněž si vážím a respektuji právo na důstojný život i umírání druhých.

Jak se na svůj čin díváte zpětně?

To je hloupá otázka – každý je po bitvě generál. Věci nejde vracet. Bylo to konkrétní psychické rozpoložení, momentální situace v konkrétním čase.

Jste vděčná lidem, kteří vás záchránili? Co k nim cítíte? Kdo vám nejvíc pomohl dostat se zpět do života?

Nevím, někdy mám stavy, že jsem si říkala, že se to mělo povést – hlavně po rozvodu.

Ale zatím ve mně vítězí jakási neidentifikovatelná touha po životě. Možná ještě nepřišel můj čas…

Kdyby někdo blízký ve vašem okolí chtěl spáchat sebevraždu, budete mu to rozmlouvat?

Proč?

Kdyby ji někdo v mém blízkém okolí chtěl opravdu spáchat, nebude o tom demonstrativně mluvit. Je fáze, kdy už domluvy nepomohou, jedině odvést na příslušné oddělení nemocnice, pokud si dotyčný dá říci. Někdy ale stačí blízkost druhého, chápající vyslechnutí. Nabídnutí pomoci – třeba zprostředkováním kontaktu na psychiatrii, psychoterapii.

Myslíte si, že je morálně správné zasahovat do rozhodnutí druhých? A do jaké míry?

Každý má svrchované právo se rozhodnout sám, jsou ale situace – hlavně u psychiatricky nemocných nebo starých a opuštěných lidí, kdy osoba nedokáže objektivně posoudit svůj psychický stav.

Jenže toto je tak složitá, intimní a osobitá situace, že se o ní nedá několika slovy teoretizovat. Každý případ je svým způsobem jiný.

7.4.1 Písemná výpověď Marie

Po rozhovoru mi Marie napsala, že ústně se jí těžko své pocity vyjadřují, a proto napsala tuto svou osobní výpověď:

Neznala jsem nikoho, komu bych se mohla s tímto zážitkem svěřit, neboť jsem se ocitla ve fázi bytí, kdy mně v jednom okamžiku vyvstala otázka: „Kde je hranice mezi životem a smrtí?“ Je však velmi těžké pouhými slovy autenticky vyjádřit nevyjádřitelné niterné prožívání.

Již delší dobu mne zatěžovaly zdravotní problémy se srdcem – nevím, zda jsem obtíže měla přičíst přibývajícímu věku, rodinné dispozici nebo hektickému a frenetickému způsobu nakládání se sebou na pozadí dlouhodobého stresu. Asi všechno dohromady. Nicméně jsem bagatelizaci brala jako jistou možnost úniku. Jen jsem se občas v noci budila a v uších mi znělo, jako když šumí proud vody vháněný v krátkých a rychlých intervalech pod tlakem do potrubí.

Ale v noci ze středy na čtvrtek 1. 11. jsem poprvé v tom tepavém rytmu slyšela hudbu.

Myslela jsem si, že si asi někdo pouští muziku, ale melodie zněla i přes den v běžném lidském konání (nedokáži si to vysvětlit). Další noci se nesly v obdobném scénáři, byly upocené a neklidné, a proto jsem v sobotu do školy na arteterapii nejela. Unavená a ulepená jsem střídala sprchování, převlékání, poklízení a odpočívání. S přibývajícími hodinami se zvyšovala únava, a tak jsem doufala, že se konečně pořádně vyspím. Jenže opak byl pravdou.

Večer jsem si četla psané úvahy, neboť některé pasáže ve svém obsahu nápadně korelují s pocity a zkušenostmi Junga i Steinera.

I když jsem ještě v půl jedné v noci nemohla „zabrat“, nechala jsem tmu a snažila si urovnat myšlenky a zklidnit se. V nočním tichu jsem však slyšela každý sebemenší zvuk,

neboť jak sama víte, v noci je všechno slyšet dvakrát silněji. A tak mne zaměstnával výtah, vracející se rozjaření obyvatelé domu či dupající bosé nohy nade mnou.

A pak jsem to udělala – naházela do sebe prášky.

Ráno opět stejný obrázek – únava a pot, a proto jsem se chtěla zklidnit při mši.

V přeplněném kostele nebylo k hnutí, ale jedno místečko v poslední lavici se našlo. Již při prvním úvodním stání se mi zdála modlitba nekonečná. Ztěžka, ale ráda, jsem dosedla a začala si kapesníkem utírat mokré ruce, obličej a krk. Svírala mne neodbytná tíseň na hrudi.

Najednou se mi zavřel svět kolem mne. Přestala jsem slyšet, jen šílené hučení v uších a bílé kruhy před očima, v nichž se ztrácel prostor kostela i s hlavním oltářem. Tepavé a bolestivé pnutí v hlavě, na prsou a soláru. Na obličeji mi vyrazil pot a jen jsem cítila, jak mi stéká po tvářích, nad ústy a po krku, vlasy se slepily vlhkem. Po hrudi a zádech mi sjížděly silné pramínky dolů. V mžiku se mi přilepil svetr na tělo a bylo ještě dusněji. Vnímala jsem jen nasládlou chuť v ústech a sepnuté ruce, které se nemohou od sebe odlepit, jak byly pevně zaklíněné a spojené slaným potem. Byla jsem stále při jakémsi druhu mezivědomí nebo snad mezinevědomí, všechno vzdálené a cizí…

To nebyla levitace, to nebylo osvícené zření, ale chladnokrevný a tvrdý dotek smrti, pozdrav ze záhrobí – cítila jsem to velmi intenzivně, nic jsem si tak neuvědomovala jasněji – tento okamžik náhledu zažije snad každý člověk, pozná s jistotou, že jde o smrt.

Pomalu jsem se svážela do lavice a už jsem chtěla prosit paní vedle, aby mi zavolala rychlou pomoc, ale hlas mi naprosto selhal, nevydala jsem ze sebe ani slabiku. Všechno se odehrávalo jen uvnitř mne. Nesnesitelná bolest žití, pak otupění a rezignace. Bleskově mi projelo hlavou celé panorama života a cosi ve mně zašeptalo: „Pane, jestli to tak má být, smiluj se nade mnou, budeš-li si mne brát k sobě“. V té tiché odevzdanosti jsem postupně vzdáleně slyšela a rozmazaně viděla, ale bylo mi stále špatně. Nastával poločas rozpadu.

Seděla jsem schoulená v lavici a začala se mnou otřásat silná zimnice. Zuby drkotaly jak volně nasazená protéza (to se nedalo zastavit), ruce a nohy mi ledově zmrtvěly. Nakonec jsem vládla i tento stav do přijatelného třesu. Paní z obou stran nic nepostřehly či postřehnout nechtěly, a možná si cosi myslely o „zdrogované“ ženské.

V tom se celý kostel rozzářil, to proto, že do oken začalo svítit slunce. Připadalo mi to velmi symbolické, vždyť v tu chvíli probíhalo přijímání. Dopotácela jsem se také, neboť přes všechny hříchy ke svým bližním, je Kristovo tělo to jediné, co může zachránit, a já bytostně toužím nepřerušit spojení – aspoň plamínek naděje, i když v mé komůrce duše je nyní pěkný

„binec“ – všechno rozházené a není snad jediné sedátko volné, kam by si Ježíš mohl sednout.

On září ve dveřích, zatímco moje maličkost zahanbeně šeptá: „Tak vidíš můj Pane, to jsem celá já, zase nepřipravená…“

Jedno ale vím docela určitě, že když je člověk alespoň malinko na Boha nastavený, tak se i přes svoji hříšnost nebo právě pro ni v té horké chvilce smrtelné úzkosti na Něho obrátí.

A tak jsem se ocitla v Psychiatrické léčebně.

Medicínsky šlo o celkový kolaps organismu způsobený předávkováním, jenž bylo hodnoceno jako pokus o suicidium. Poruchy srdečního rytmu, dlouhodobý stres, vyčerpání, ale lidsky o jednu velkou zkušenost s Bohem a životem.

Teď už jsem doma a je mi dobře. Dívám se na svůj strom v protější stráni. Vítr z něho serval poslední listí, takže se zřetelně vyjímá kresba jeho kmene a větví. Je krásný ve své nahotě.

Nedělní ráno však připravilo další překvapení. Nemohla jsem dospat, a tak jsem již v sedm hodin seděla na mši, abych Pánu poděkovala za prokázaná dobrodiní – možná, že I On se za mne přimluvil. Ticho a přítmí kostela vybízelo k modlitbě, do které jsem zahrnula všechny blízké. Když jsem se vracela, začalo hustě sněžit a všechno se bělelo čistotou a vonělo vánoční atmosférou – tak nějak jsem cítila první dotek sněhových vloček. Stráň se ze dne na den proměnila a měla na prchavý okamžik zase jinou tvář, pocukrovaná, vyhlazená.

I strom vyhlížel majestátně v mlčenlivé zádumčivosti tančících krystalků. Prostě něžný, uklidňující pohled. Teď už zase do všeho prší a fičí ostrý vítr, ale ta kratičká bílá krása ve mne kdesi hluboko otevřela touhu po blízkosti.

To nejkrásnější, co může Bůh lidskému životu dát, je láska, a to nejtesknější, co život lidskému žití může připravit, je nechtěná samota.

Složitost lidského osudu a složitost nahlížení na svět vytvářejí v lidské bytosti spletitou síť stereotypů a rituálů, které člověka sice chrání, ale svým způsobem i krutě sevřou do tzv. „železných kamen“.

Je těžké s tím nebojovat, ale přijmout tuto realitu – je těžké dělat, že se nic neděje.

Vzpomínám si na promluvu jednoho moudrého kněze (hovořil právě o sebevraždě) žil také v době, kdy se sebevrah nesměl pochovat na katolický hřbitov. Sloužil na horách a stejně to udělal – Mluvil o tom, že Bůh jako všemohoucí volí i způsob odchodu člověka na druhý břeh.

Je víra tak malá? Nemusí, neboť úvahy o konci života změní i způsob uvažování – mozek se chová úplně jinak. Kapitulace pýchy analytického rozumu.

Přemítám o prvních chvílích „na svobodě“. Jsou bezprizorně tvrdé po tříměsíční režimové léčbě, kdy jsem nemusela myslet na to, co dál, nedej Bože, co zítra. Žilo se podle řádu a neřád se trestal. Pokoušeli se mě tam především léčit ze snů o životě a lásce.

Nepodařilo se jim to však.

Stejně tak je i tvrdá tupá malátnost při migréně – jsou to stavy podobné šílenství.

7.5 Vyvozená stanoviska v souvislosti se záměrem položených