Z výpovědí prarodičů vyplývá především jejich silné citové pouto k dětem a vnoučatům. Rodičovství vnímají jako nikdy nekončící vztah, kdy jsou svým dětem i přes občasné neshody ochotni poskytnout potřebnou podporu. V rámci zachování dobrých vztahů si prarodiče uvědomují hodnotu autonomie. Respektují samostatný ţivot dětí, ale vyţadují i uznání autonomie vlastní - v nastavení pravidel kontaktů i poskytované pomoci.
Mezigenerační podporu vnímají jako samozřejmou součást rodinných vztahů. Jejich zapojení je motivováno uznáváním rodinných hodnot v podobě odpovědnosti rodičů postarat se o své děti, často převzatou ze zkušeností předávaných mezi generacemi.
Ze strany dětí mluví prarodič hlavně o podpoře emocionální.
Velmi si jakékoliv pomoci cení, ale přesto se snaţí být co nejvíce soběstační, snaţí se mít míru a podobu přijaté podpory pod kontrolou.
Motivaci dětí vidí nejčastěji jako výsledek dobrých vzájemných vztahů a vnímání podpory jako automatické součásti rodinných pout.
Představa budoucí podoby mezigenerační solidarity v případě jejich nesoběstačnosti vyvolává u prarodičů ambivalentní pocity. Na jednu stranu důvěřují dětem, ţe by se o ně rády postaraly. Současně si ale uvědomují zátěţ, kterou by jim tím způsobily – především v souvislosti s (podle nich v dnešní době téměř nemoţným) skloubením péče a práce. Vnímání proměny společenského klimatu, kdy se klade větší důraz na ekonomický kapitál, se projevuje u prarodičů v jejich skeptickému pohledu na obecnou podobu budoucí mezigenerační solidarity. Zároveň ale všichni připouští, ţe skutečná podoba vztahů mezi generacemi je ovlivněna spíše konkrétními rodinnými zkušenostmi, zvyklostmi a pravidly.
6 ZÁVĚR
Tato práce se pokusila zmapovat současnou podobu mezigeneračních vztahů v české rodině, a to především s ohledem na roli a postavení prarodičů a podobu výměny vzájemné podpory. Východiskem byl zejména výzkum Ivo Moţného [2003, 2004]. Ten na základě porovnání výpovědí tří generací českých a německých ţen konstatoval, ţe vzhledem k odlišnému vývoji české společnosti v druhé polovině 20. století došlo k demodernizaci, kdy je moţno ve vzájemných vztazích spatřit tradičnější prvky mezigeneračních pout.
Provedeným výzkumem prezentovaným v tomto textu bylo zjištěno, ţe i dvacet let po změně společenského uspořádání je moţno ve vztazích mezi generacemi objevit tradičnější prvky. Jedná se především o silné emocionální pouto, blízkost jednotlivých generací a uznávání rodinných hodnot v otázce poskytování vzájemné podpory. Zároveň však mezigenerační vztahy poznamenává vědomí rostoucího individualismu, kdy není moţné se spoléhat na automaticky platná pravidla mezigeneračních pout. Budoucí podoba vzájemné solidarity se stává spíše zodpovědností kaţdého jedince, otázkou kvality vzájemných vztahů.
Je aktivovaná často aţ v případě skutečné potřeby.
Přesto mezi prarodiči a jejich dospělými dětmi probíhá v obou směrech bohatá výměna vzájemné podpory. Jsou si spolehlivým zdrojem pomoci, která má především emocionální podobu. Prarodiče se nadále povaţují za nedílnou součást ţivota svých dětí, ale zároveň si uvědomují hodnotu osobní autonomie. Snaţí se respektovat způsob ţivota svých dětí, ale zároveň vyţadují i uznání autonomie vlastní. Udrţování pevných mezigeneračních pout a snaha o zachování relativní nezávislosti a soběstačnosti pak často vede k ambivalentním pocitům, které se stávají charakteristickým rysem vztahů mezi generacemi.
Přesto lze s jistou nadějí pohlíţet na budoucí podobu mezigenerační solidarity. Moţná jako dědictví minulých let jsou mezi generacemi očividně předávané pozitivní zkušenosti. Díky nim je stále
více neţ 90% dotázaných dospělých dětí odhodláno v budoucnu prarodiče významně podporovat.
Při vyvozování závěrů ze získaných dat je však třeba přihlédnout k určitým omezením, která vyplývají ze sloţení respondentů. Obrázek budoucí podpory prarodičů odráţí postoj specifické skupiny dospělých dětí, kdy se pravděpodobně díky zvolené formě distribuce dotazníků především elektronickou cestou mezi respondenty nevyskytl jediný zástupce s niţším neţ středoškolským vzděláním. Stejně tak můţe být zkreslen pohled na vnímání mezigeneračních vztahů a podpory ze strany prarodičů, mezi nimiţ bylo málo muţských zástupců - jak při dotazníkovém šetření, tak při rozhovorech. Gender přitom hraje v podobě rodinných vztahů a výměně pomoci jednu ze zásadních rolí. Také se dá vzhledem k věku dotazovaných dospělých dětí předpokládat dosud relativní soběstačnost jejich rodičů. Skutečné intenzivní zapojení dětí v případě nesoběstačnosti rodičů se pak můţe dost podstatně od současného odhodlání lišit. Podobně snahy prarodičů o zachování vlastní autonomie a respektování autonomie rodiny svých dospělých dětí mohou být spojeny s jejich současnou soběstačností a víceméně stále aktivním ţivotním stylem. Dá se ale předpokládat, ţe při skutečné fyzické nesoběstačnosti, při závislosti na pomoci druhých, se můţe pohled na pomoc v rámci rodiny proměňovat.
7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ
Beck, Ulrich, Elisabeth Beck-Gernsheim. 2008. Normal chaos of love.
Cambridge: Polity Press.
Bengtson, Vern L. 2001. Beyond the Nuclear Family: The Increasing Importance of Multigenerational Bonds. Journal od Marriage and Family 63 (1): 1-16.
Connidis, Ingrid Arnet. 2009. Family ties and aging. Los Angeles: Pine Forge Press.
Eggebeen, D.J. Adam Davey. 1998. Do Safety Nets Work? The Role of Ancipated Help in Times of Need. Journal of Marriage and the Family 60 (4): 939-950.
Lüscher, Kurt, Karl Pillemer. 1998. Intergenerational Ambivalence: A New Approach to the Study of Parent-Child Relations in Later Life.
Journal of Marriage and Family 60 (2): 413-425.
Moţný, Ivo. 2003. „Modernizace české rodiny a mezigeneračních vztahů v mezinárodním srovnání“. Pp. 11-36 in Petr Mareš, Tomáš Potočný (eds.). Modernizace a česká rodina. Brno:
Barrister & Principal.
Moţný, Ivo. 2006. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství.
Moţný, Ivo. 2009. Proč tak snadno... Některé rodinné důvody sametové revoluce: sociologický esej. Praha: Sociologické nakladatelství.
Moţný, Ivo et al. 2004. Mezigenerační solidarita. Výzkumná zpráva z mezinárodního srovnávacího výzkumu „Hodnota dětí a mezigenerační solidarita“. Praha, Brno, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí.
Nodl, Martin. 1997. „Stáří v pozdním středověku“. Souvislosti [online] 2
(32) [cit. 29. 10. 2011]. Dostupné z:
<http://www.souvislosti.cz/297nod.html>.
Singly, Francois de. 1999. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál.
Dana Sýkorová. 2006. Od solidarity jako základu intergeneračních vztahů v rodině k ambivalenci a vyjednávání. Sociologický časopis 42 (4): 683-699
Sýkorová, Dana. 2007. Autonomie ve stáří. Kapitoly z gerontosociologie. Praha: Sociologické nakladatelství.
8 RESUMÉ
This work deals with intergenerational relations in the contemporary Czech family, with emphasis on the status and role of grandparents and the form of mutual support exchange. It takes into account the specific development of Czech society, which, thanks to 40 years of communist regime in the second half of the 20th century, experiences a different development than surrounding Western states. Ivo Moţný speaks of demodernization of the Czech society: the growing importance of social capital caused the strengthening of family ties, which have features of traditional societies.
The research has found out that even 20 years after the social revolution, more traditional characteristics of intergenerational relation can be found in the relationship between grandparents and adult children.
These are: strong emotional bonds, the closeness of each generation and acknowledging of family values regarding the provision of mutual support.
At the same time we can see an awareness of a growing individualism, where one cannot rely on the automatically valid rules of intergenerational bonds. This is reflected mainly in the expected form of support, where almost a third of adult children and grandparents do not expect the future support from the other generation, even if they are willing to provide it themselves.
Nevertheless, there exists an extensive support exchange between grandparents and their adult children. They are a reliable source of help for each other, mainly in the emotional form. Grandparents continue to be the integral part of the life for their adult children. They are also aware of the value of a personal autonomy: they try to respect their children´s lives and simultaneously they require acknowledgement of their own autonomy.
Maintaining strong intergenerational ties together with relative independence and self-sufficiency often leads to ambivalent feelings that characterize relations between generations.