Co je nového v jeho způsobu?
Už v Becchi, u Mogliů v Moncuccu, v Castelnuovu, v Chieri na gymnasiu a v semináři přicházejí za ním chlapci a je jejich vůd
cem. Ale jeho působení má stále širší a širší rozmach. Nejprve je to chlapecké obecenstvo jeho kouzelnických a provazolezec
kých představení. Ve stodole u Mogliů jsou to již zcela poutavé výklady z katechismu. V Chieri dovede už dělat manifestace na církevních slavnostech hromadnou účastí svojí Družiny vese
losti - vycházky, akademie - všechno, co vyžaduje organisační
ho ducha a plánovitého vedení. Ale při tom všem je v něm od mladosti zvláštní rys praktické lásky ke kamarádům: opravuje jim úlohy, dává hodiny z předmětů, v nichž pokulhávají, spra
vuje jejich šaty, trhá bezbolestně zuby. V každém sporu je rád
cem - nebo rozhodčím.
lety po okolních samotách - v Chieri už mají vycházky velkory
sejší program: tak se jednou vypravil s celou svoji družinou pěšky do Turína, aby se podívali )na bronzového koněm- tuším pomníku Emanuela Filiberta - a vrátili se polomrtví hladem a únavou. Ale rozněcovalo to fantasií chlapců za něčím, co neby
lo každodenní . . .
Opravit kamarádovi starou čapku, aby se mu nesmáli druzí - ne
bo přišít dovedně záplatu - bylo pro něho nutným výrazem lásky k Bohu. Už od dětství pozorujeme tento rys jeho ducha: nikdy neodděluje život od Boha, zbožnost od života. Jako u něho je modlitba něčím, co se podobá dýchání, co si ani neuvědomuje tak je pro něho všechno, co mu život přináší, něčím, co je neod
dělitelno od Boha.
Proto také žádné cestě nedává přednost a není nikdy progra
mový. Shledává, že každá cesta je dobrá, vede-li k Bohu. Chápe také, že život vyžaduje jisté útočnosti, ustavičného dobývání, nemáme-li se potkávat s ustavičnými ztrátami. Je třeba lidí za
chycovat, držet, formovat.
A pak - pro kněze - je tu ještě cesta zvláštní: co není přímo pro duše, není pro kněze. Je si od počátku vědom zvláštní strategie, které bude nutno se držeti. Neleká se ničeho zvláštního a neoby
čejného, byť se druzí nad tím sebe více pohoršovali.
První kámen k oratoriu je dán a sakristie konviktního kostela v Turině je jeho prvním místem. Bylo nemyslitelno bez pomoci ředitele Gualy & blah. Cafassa. Pokud neměl sám svého »zpo
vědního patentua, byl Don Guala a bl. Cafasso zpovědníkem chlapců z ulice, které jim přiváděl. První chlapce přivedl mu do konviktní sakristie Garelli, kterého pozval s jeho kamarády na pravidelný katechismus.
Připravoval chlapce k svátostem, měl k nim promluvy, o nedě
lích a svátcích je učil katechismu, cvičil je ve zpěvu a,dopřál jim různé zábavy, které dovedl vždy vymyslet.
Ředitel Guala i blah. Cafasso byli také prvními mecenáši těchto chlapců. Světec neměl žádných příjmů - byl jen bezplatným hos
tem konviktu. Chlapci dostávali na povzbuzení knížky, obrázky,
94
často nějaký zákusek nebo i potřebný šat - a pokud byli bez práce, i podporu konviktu.
Světec chodil na náměstí, do ulic, do dílen a zval k sobě mladí
ky, kteří v Turíně neměli domova - byli to zvláště ti, kteří při
cházeli z venkova do města za prací. Zjistil-li, že chlapec přišel k špatnému mistrovi, postaral se mu o lepšího.
Mistři rádi viděli návštěvy knězovy, protože jim to lichotilo.
Často jen proto zacházeli lépe s učni, protože byl na blízku ně
kdo, kdo měl o chlapce zájem.
Můžeme si představiti, jak rychle mu přibývalo chlapců. Aby je mohl cvičit ve zpěvu, vycházel s nimi na ulici, kde opakovali polohlasem nacvičené sloky mariánské písně, již sám zkompo
noval.
I-lloučky chlapců, samozřejmě že ne tichých, kteří jako včelí úl byli světci stále v patách, budily v Turíně rozruch. Nikdo ne
věděl, co to znamená.
Jednoho dne slyšel světec dělníky, vracející se z práce, jak si do kroku zpívali pochod. Zapamatoval si nápěv a požádal básní
ka Silvia Pellica, aby mu k jadrnému nápěvu složil text. Tak vznikla nejpopulárnější píseň oratoria, Andělíčku Boží (Angio
letto del mio Dio).
Protože v konviktu nebylo místa na hry hochů, vodil je ven za město, aby se mohli po vůli proběhat. Nedostatek místa byl stá;
le obtížnější: už musel i katechetické výklady rozdělovat na skupiny, a vypomáhal při nich i ředitel Guala i blr.Cafasso i ně
kteří kněží z konviktu.
Podiv v Turíně způsobilo, když viděli tyto hochy častěji u sva
tého přijímání: dosud bylo zvykem jen přijímání velkonoční.
První chlad začišel na světce ze zdí konviktu, kde někteří kněží nechtěli snášet ani křik chlapců, ani jejich častější přítomnost v budově. Zde ale stál ředitel Guala za světcem. Také měl sou
hlas arcibiskupa Fransoniho, kterého všechno, co dělal mladý kněz z Becchi, zajímalo. Ředitel Guala vystrojil dokonce chlap
cům hostinu na svátek sv. Anny - s čokoládou, cukrovinkami a
Memoria II . 204
Po druhém roku kursu praktické morálky a vykonané zkoušce dostal světec »patent zpovědníka< (1843) a teprve tehdy mohl mezi chlapci rozvinout intensivní činnost. Začínal vidět hlouběji i do jejich duší i do jejich poměrů. Don Guala povolil mu ještě jeden rok bezplatného pobytu v konviktě a v blízkosti bl. Ca
fassa mohl prohlubovat svoje studium i práci kněžskou. Tehdy začínají i jeho veřejná kázání v Turíně, při novénách a triduích významných svátků.
Pobyt v konviktě umožnil mu také důkladné studium - byla tam velká, dobře opatřená knihovna - a dal počátek jeho literárním pracím. Viděl, jak tisk za chvíli zaplaví všechno. Bylo to nové bitevní pole nové doby. Jako je ve všem velkorysý - tak i v tom zabývá se širokými plány. Chce se stát lidovým spisovatelem:
přeje si především, aby mu rozumělo mnoho lidí. Jeho censorem a korektorem je vrátný kněžského konviktu: čemu nerozumí vrátný, je napsáno špatně a musí být vyloženo znovu - jasněji.
Tak píše svou první knihu o Comollovi »Cenni storici sulla vita di Luigi Comollo<, 1844. Následuje kniha mariánská »Co
rona dei sette dolori di Mariax - a po ní knížka o Andělu stráž
ném >>IlDivoto deli Angele Custodec, 1845. Je to také obraz je
ho vnitřních zájmů.
Světec stále ještě nevěděl, jakým směrem půjde jeho povolání.
Rok 1844 znamenal konec jeho pobytu v konviktě. Dosud nevě
děl, pro jakou dráhu se rozhodnouti. Vábila ho myšlenka na mi
sie.
Když ho viděl bl. Cafasso studovat francouzštinu a španělštinu, nic nenamítal, ale jakmile spatřil v jeho rukou anglickou gra
matiku, řekl: »Vy nepůjdete do misijík - »Mohl bych vědět proč?e: »Umřelbyste cestouc, narážel jeho zpověde žertovně na jeho potíže při cestování.
Pak mu učinil tři návrhy: na místo vice-kurátora v Buttigliere ďAsti - výpomocné místo repetitora morálky v konviktě - a mí
sto v Útulku markýzy Barolo, kde byla nemocnice bez duchovní
ho ředitele. A ačkoliv pro světce zdálo se nejvhodnější, neměnit nic na svých poměrech a zůstat v konviktě jako repetitor, pone
chal rozhodnutí svému zpovědníku - a ten řekl: >Jděte do Útul
ku jako pomocník Dona Borelak
Markýza Barolo, která. zřídila v Turíně celou řadu ústavů chari
tativních pro dívky a ženy, byla nesmírně bohatá. vdova, bezdět
ná.. Tehdy jí bylo šedesát roků. Lemoyne dobře charakterisuje její temperament slovy: »velmi živá.a vládychtivác.
Přivedla do Turína některé řády, jako Sestry kongregace sv.
Josefa, Dámy Božského Srdce, založila Ústav sester sv. Anny, napsala jim zřízení a vymohla pro ně schválení u arcibiskupa.
Zřídila vychovatelnu pro ohrožené dívky. _
Malá. nemocnice sv. Filomeny, jejímž ředitelem se stal světec za 600 lir ročně - byla určena. pro dívčí mrzáčky. Don Bosco měl pomáhat Donu Borelovi v duchovním vedení řádových sester a.
jejich svěřenek,měl připravovat sestry na učitelskou zkoušku a pomáhat jim ve studiu. Také je učil aritmetice a zpěvu - a před
nášel jim o životě řádovém a duchovním.
Světec přijal toto místo, když si u markýzy Barolo vymohl, že může přijímat u sebe chlapce a učit je katechismu.
Útulek, do něhož se měl světec přestěhovat, nalézal se ve Val
doccu . . . Konečně se přiblížil místu, jež pro jeho dílo mělo mít tak nesmírný význam! Tehdy to byla městská periferie, s ne
valnou pověsti a málo obydlena. Jen několik chudých domků bylo na okraji polí a luk. Měla však blízko střed města - možno říci, že nejživější jeho tepny: tak náměstí Emanuela Filiberta, ode dávna tržiště, kde venkov si vyměňuje s městem svoje po
třeby.
Toto náměstí bylo také nejvydatnější sítí světcovou. Zde se jen hemžilo chlapci: prodavači sirek, čističi bot, savojští kominíčci, povaleči, kapesní zloději, výrostkové všeho druhu a ze všech koutů, učni bez práce. Zde promrhávali svůj týdenní výdělek v hazardních hrách na chodnících a zde se učili všemu, co neměli znáti.
Ředitelem útulku markýzy Baroly byl Don Borel, kterého svě
tec poznal již v Chieri - v semináři při exerciích. Jako Don Ca
fasso, byl i Don Borel jen o několik let starší než Don Bosco.
Memorle H. 237
Memoria
!. 460
Memoria II. 239
Již tehdy v Chieri - 1839 - byl jím okouzlen. Jeho jasná, vždy veselá tvář, žertovná mluva, živost a jasnost výkladů, ohnivost způsobily v semináři výbuch nadšení. Klerici hrnuli se do jeho zpovědnice - mladý Bosco šel tam také. Žádal ho o radu, jak poznat své povolání. »Povolání pravého kněze se vytvoří, za
chovává a zdokonaluje ústraním a častým svatým přijímáníma, řekl mu.
Don Borel stal se pro základy díla salesiánského osobností vel
mi plodnou. Lemoyne, který má vždy dobrý smysl rozeznávací, jmenuje ho »hodnotným bersaglierem Svaté Církvec a všímá si u něho zvláště jeho tempa - možno říci, salesiánského: vždy v pohybu, vždy tu neb tam, a pro duše schopen jakékoli oběti.
Byl znám jako nejlepší kazatel diecese: jeho lehkost řeči,jadr
ná piemontština, prokládaná lidovými pořekadly a příslovími, jasnost, s níž roztinal jakákoli obtížná témata, byly pověstny.
Na první krok do Valdocca připravili se chlapci světcovi slav
nostně: v předposlední neděli říjnové 1844 vzrušili všechny oby
vatele ve Valdoccu, když hledali svého vůdce: »Kde je Don Bos
co? Kde je oratorium ?e: volali na každého, koho potkali. Lidé mysleli, že vypukla revoluce. Protože tam neznali ani Dona Bosca, ani oratorium, hnali kluky pryč. Když byl rámus největ
ší, objevil se světec. Řekl jim, že oratorium ještě není, ale že bude! Zatím tu má svoji komůrku, a tam se tedy nahrnuli.
Směstnali se, jak se dalo: na zemi, na stole, na posteli knězově, na okně - všade seděli chlapci. Příští neděli bylo to ještě horší:
už nestačila ani světnice Dona Borela a Don Borel musel svůj výklad katechismu mít na schodech. Samozřejmě, že chlapci chtěli všechno vidět, všechno uspořádat - a nebylo věci, která by nebyla prošla jejich rukama, než se jí dostalo jejího »po
řádkux.
Neměli kostela! Nemocnice pro mrzáčky měla být otevřena až 1845. Ale na přímluvu arcibiskupa markýza dovolila, aby dvě místnosti budovy dosud nedostavěné upravily se na kapli. Arci
biskup dal hned povolení k vysvěcení a tak už počátkem prosin
ce mohl tu světec číst svoji mši pro chlapce. Tento první kostel
98
svátečního oratoria potulného - neboť už se začínalo skutečně o
ratorium, s dopolední mší &odpoledním katechismem a hrami, tak jak trvá dodnes - byl zasvěcen svatému Františku Saleské
mu. Tak pod jeho ochranou zabráno Valdocco pro chlapce z tu
rínské ulice.
Dělníci, kteří bydleli ve Valdoccu, obohatili oratorium o přírůs
tek svých chlapců. Protože většina z nich neuměla ani číst, ani psát, začala večerní škola. Za pomoci Dona Borela a odrostlej
ších chlapců nacvičovány také kostelní zpěvy a hry na nástroje.
Nejvíce pozornosti věnoval světec chlapcům, přicházejícím z vě
zení.
Zábavy chlapců byly na malém nádvoří Útulku. Nechyběly jim míče a čeho bylo třeba k dobré zábavě: náklad na to nesl Don Bosco.
První obtíže, které mu bylo přemáhat, bylo žebrání pro chlap
ce. Bylo velmi často třeba jim vypomáhat - šaty, jídlem i jinak a prostředky světcovy byly rychle vyčerpány. Mezi kněžími tu
rinskými nebylo zvykem, docházet do domů a žádat almužnu na jakékoliv cíle. I v tom musel světec první prorazit cestu. Kupu
je duše. Tento velký almužník Boha bude po celý svůj život vztahovat k lidem svoji rozevřenou dlaň. Po celý svůj život bude prosit o almužnu —pro druhé.
Tehdy pozná člověka se všech stran: neboť ve způsobu, jakým lidé něco dávají, odkrývá se jejich povaha.
Sám je chudý a nebude mít nikdy ničeho a zemře chudý. Jeho šaty, potřeby, obydlí, budou vždy šaty, potřebami a obydlím chudáka. Jeho spravované kleriky, v nichž bude chodit na au
dience k nejvyšším pánům, budou se svítit opotřebovaností. Bu
dou pečlivě kartáčovany & prany. Nic více.
Když roku 1886 řekl svému příteli: »Ach, ty nevíš, co mne stá.
lo, žádat milosrdenstvík slyšíme téměř nad hrobem, výkřik du
še, která. poznala tvrdost lidí. ????
Naval chlapců za Donem Boscem vzbudil záhy pozornost mar
kýzy Barolo. Ne, tak si to nepředstavovala! Myslela na nějaké
jak se to patří. Zatím v domě hemžilo se plno neučesaných klu
ků, a schody, předsíně, dvůr - vše bylo plné jejich hlučících hla
sů. Ještě nedošlo mezi ní a světcem ke srážce a už cítil, že o
hrožení jeho díla se blíží. Ohlížel se po větším kostele - neboť vskutku: chlapců stále přibývalo!