Zákon podobnosti - Principy homeopatického léčení

2. TEORETICKÁ ČÁST

2.2. ZÁKLADY HOMEOPATIE

2.2.3. Principy homeopatického léčení

2.2.3.2. Zákon podobnosti

Základním pravidlem homeopatické léčby je poučka similia similibus curantur, podobné se léčí podobným.

Často se touto poučkou řídí opilci, kteří zahánějí kocovinu malou dávkou stejného alkoholu, který předchozí den pili. Jsou to vlastně přírodní homeopati. (Čehovský, 1997, 19)

Podle této teorie platí, ţe kaţdá látka schopná v měřitelných koncentracích vyvolat určitý symptom u zdravého jedince, je také schopná, ovšem v nesrovnatelně menších dávkách, léčit tentýţ symptom u jedince nemocného. Reakce zdravého jedince na takové látky jsou popsány v základním homeopatickém díle „Materia medica homeopathica―.

Příklad:

Veratrum album (Kýchavice bílá) v nehomeopatických dávkách vyvolává u zdravého jedince gastroenteritidu, profuzní průjmy, zvracení a podobné. V dobách cholery se pouţívala k její léčbě.

Atropa belladonna (Rulík zlomocný) obsahuje zejména dva velmi účinné alkaloidy (hyoscyamin a atropin) jejichţ působení v nehomeopatických dávkách způsobí u zdravého jedince:

 „atropinový efekt” – sucho v ústech, omezení tvorby ţaludečních šťáv, omezení sekrece bronchiálních ţláz,

 kongesce – překrvení – lokálně (zčervenání, teplo, zduření, bolestivost), celkově (horečka, tachykardie, pocení)

 příznaky ze strany CNS (střídavá agitovanost a malátnost, křeče, delirium) Homeopatikum Belladonna lze uţít u nemocného, u kterého nalezneme stejné symptomy, jako výše popsané. Například u akutního febrilního stavu doprovázeného rhinopharyngitidou nebo nějakou eruptivní nemocí či při nějakém lokálním zánětlivém procesu (absces, arthritida,…). (Rýc, Bőhm, 1991, 14-15)

17 2.2.3.3. Celostní přístup

Homeopatický lék nesmí být nikdy předepisován jen podle názvu nemoci.

Je předepisován podle souhrnu všech psychických a fyzických charakteristik konkrétního jedince. Říká se tomu totalita symptomů. (Čehovský, 1997, 21)

Nauka o symptomech nemoci se nazývá semiologie. Homeopatická semiologie je mnohem komplexnější neţ semiologie klasické medicíny.

Skládá se z:

 Semiologického studia NEMOCI, zde se jedná o stejnou nauku jako v klasické medicíně. Jde o to, abychom na základě příznaků stanovili odpovídající diagnózu.

 Semiologické studium NEMOCNÉHO, zde jde o studium příznaků individuálních pro jednotlivého pacienta. Tato oblast lze rozdělit na čtyři skupiny:

1. PŘÍČINA NEMOCI = ETIOLOGIE – v homeopatii je zájem směřován nejen na původce choroby (bakterie, virus,…), ale také vnější faktory a okolnosti, při kterých došlo k propuknutí nemoci. V úvahu se berou vlivy:

 psychické (následek hněvu, strachu, zklamání,…)

 klimatické (následek náhlého chladu, vlhkosti, …)

 alimentární (následek abusu alkoholu, …)

 poranění, úrazy

 mikrobiální či virová etiologie

2. MODALITY – nepředstavují ţádný příznak, jedná se o terén, který můţe způsobit zlepšení či zhoršení. Stejné postiţení u dvou nemocných můţe vyvolat stejné symptomy, ale tyto příznaky se mohou lišit podle modalit.

Příklad:

Dva nemocní s bolestí, u jednoho bolest ustupuje nehybností, u druhého ustupuje pohybem, takţe kaţdý dostane jiný lék.

 modality rytmu (př. únava zhoršená pravidelně kolem 11 hodiny,…)

 modality polohy (př. bolest zlepšená/zhoršená je stoje)

 modality pohybu a odpočinku (př. kloubní bolest zlepšená pomalým pohybem)

 modality psychické (př. zlepšení depresivního syndromu samotou)

3. PSYCHICKÉ SYMPTOMY – sám o sobě je tento údaj bezcenný, neprováţeme-li ho s modalitami. Jsou to symptomy ve sféře emotivní (nesmělost, hněv,…) a ve sféře intelektuální (zapomínání, ulpívavé myšlení, …)

4. PŘÍZNAKY CELKOVÉ A MÍSTNÍ – také je nutno tyto příznaky ať uţ celkové nebo místní spojovat s modalitou

 příznaky celkové subjektivní: bolest, únava, poruchy spánku,…

 příznaky celkové objektivní: pocení, sekrece, exkrece, …

 příznaky místní: poškození určitých tkání, orgánů nebo funkcí (Rýc, Bőhm, 1991, 14-21)

2.2.3.4. Hierarchie symptomů

Tento princip znamená, ţe symptomy „mysli” (vůle, city, úmysly) jsou důleţitější neţ tělesné symptomy. Hierarchie symptomů vysvětlena v kapitole Chronické nemoci, seskupení a hierarchizace. (Chappell, 1995, 83)

2.2.3.5. Nekonečné (infinitesimální) ředění, potencování Je třeba použít co nejmenší dávku léku!

Doktor Hahnemann vyvinul zvláštní ředící postup, kde je potřeba výchozí látku (tinktura surového léku) zředit, k jednomu dílu látky přidat devět nebo devadesátdevět dílů destilované vody a důkladně protřepat. Tento postup můţeme opakovat aţ do chvíle, kdy dostaneme poţadované ředění (potenci). Více pojednáno v kapitole Technologie homeopatických přípravků. (Čehovský, 1994, 20)

Vyvinul tedy systém zvaný potencování. Výsledkem je netoxický lék, který má schopnost léčit, pokud je homeopaticky indikován. Vyšší ředění působí déle a hlouběji neţ niţší ředění, říká se jim vyšší potence.(Dooley, 1995, 24)

Studiem účinků zředěných substancí došel Hahnemann k přesvědčení, ţe minimální dávka je pro stimulaci pacientovy ţivotní síly nejlepší. Kdyţ našel pro pacienta správný lék souhlasící s jeho symptomy, předepsal velmi malou dávku. Tato dávka stimulovala vyrovnání ţivotní síly a nemoc ustoupila. Při podání vetší dávky se ţivotní síla stane závislou na přísunu léků, které řeší problém za ni.

„Minimální dávka umoţňující, aby ţivotní síla pozitivně reagovala a neutopila se v přemíře léku nebo nebyla potlačena”. (Wautersová, 2007, 17)

2.2.3.6. Jediný lék

Podání jediného léku v určitém čase je teze vycházející z prvního principu podobnosti.

Tento princip lze jinými slovy vyjádřit tak, ţe nemohou existovat dvě věci zcela podobné třetí. Homeopat tedy hledá lék nejpodobnější pacientovi. Pouze jeden lék můţe být v daném čase nejpodobnější s nálezem daného pacienta.

Podání jednoho léku umoţňuje sledovat, jak skutečně právě tento lék působí.

Pokud bychom podali léky tři, čtyři, nemůţeme říci, který z nich pomohl.

Podání jednoho léku v určitém čase neznamená podání jediného léku navţdy. Mnoţství symptomů, jejich komplikovanost, závaţnost a vývoj v čase mnohdy brání obsáhnout totalitu všech symptomů jediným lékem. V takovém případě je nutné určit, které symptomy jsou pro daný čas hlavní, nejvýznamnější, a podle nich předepsat lék.

Teprve kdyţ tyto symptomy zmizí, je moţné předepsat jiný lék, opět podle totality důleţitých symptomů v daném okamţiku.

Stejně jako všechny homeopatické principy platí i tento nejen u chronických nemocí, ale i u akutních stavů. V akutním stavu je pouze moţné očekávat jeho rychlejší vývoj, tedy rychlejší změnu symptomů, které povedou ke změně stávajícího léku a tak k pouţití například dvou, tří léků během několika málo dní. (http://www.abc-homeopatie.cz/index.php?ID=PHL, Základní principy homeopatie)

20 2.2.3.7. Zkoušení léků = proving

Proving je metoda, kterou se v homeopatii hodnotí substance, aby se zjistil „obraz symptomů”. Z těchto poznatkům je vystavěna Materia medica. (Castro, 1990, 27)

Hahnemann a jeho současníci zkoušení prováděli na skupině zdravých dobrovolníků, kteří uţívali kaţdý den malé dávky látky. Dobrovolníci si vedli deníky o všech příznacích, které se u nich během experimentu objevily. Tímto způsobem bylo moţné získat přesný a důsledný obraz účinků látky na lidské zdraví.

Léky se zkoušejí na lidech, nikoli na zvířatech, a tak je zajištěna okamţitě známá reakce lidí na látky pouţité v provingu, dokonce i účinky na lidské pocity a myšlení. (Dooley, 1995, 24)

U prudkých jedů jako Belladonna (rulík zlomocný) nebo Lachesis (hadí jed), vychází z náhodných otrav. Tento typ je označován jako náhodný proving.

V současné době se u provingu nových léků postupuje podle pravidel dvojitého slepého pokusu. (Castro, 1990, 27)

2.2.3.8. Materia medica

Homeopatická „Materia medica“ je kniha, která obsahuje popis účinků jednotlivých léků, tzv. obrazy léků. Tato kniha je základní diagnostickou pomůckou homeopata.

Srovnáním symptomů, které projevuje pacient, se symptomy popsanými v „Materii medice―, dojde k výběru nejpodobnějšího léku, similima, který má schopnost pacienta vyléčit.

V současné době existuje řada Materií medik. Vznikaly provingem.

(Čehovský, 1997, 26)

2.2.3.9. Homeopatické „zhoršení”

Po uţití homeopatického léku mohou někteří lidé pocítit zhoršení stavu. Můţe to být zhoršení na fyzické úrovni, z důvodu, ţe tělo vylučuje toxiny. Mohou to být bolest hlavy, chřipka, rýma, výtoky, průjmy. Na emocionální úrovni se můţe projevit větší náchylnost pacienta k slzám apod. K takovému zhoršení dochází z důvodu, ţe lék má na tělo silnější účinek neţ nemoc. Je to známka toho, ţe zvolený lék odpovídá správnému léčení pacientových potíţí, a ţe jeho tělo na léčbu reaguje. Normálně trvá zhoršení krátce a můţe být intenzivnější, jestliţe je potence léku vysoká. Je důleţité

nevyvolat příliš vyčerpávající reakci, ale celý léčebný proces rozvíjet s méně výraznou reakcí. (Wautersová, 2007, 26)

2.2.4. Zákony léčby

Léčba a návrat některých dříve prodělaných potíţí se děje podle pravidel nazvaných Heringovy zákony. Americký homeopat devatenáctého století je odvodil z pozorování účinku homeopatického léku na nemocné.

Ozdravující akce má postupovat:

 Z nitra ven. To znamená, ţe nejdříve jsou uzdravovány vnitřní hluboce uloţení problémy (váţné psychické problémy, …). Později léčba pokračuje k povrchu, od mysli k emocím, pak k fyzickým orgánům. Dříve se uzdravuje mozek a vnitřní orgány, naposledy kůţe, vlasy,…. Nejdříve se začnou uzdravovat ţivotně důleţité orgány, později periferní oblast (bradavice, rýma,…). (Čehovský, 1994, 25)

 Léčebný efekt se projevuje shora dolů. Například u ekzému pokrývající celý povrch těla – nejdříve ustupuje na obličeji, pak na krku, později na těle a nakonec na končetinách.

 Symptomy ustupují v opačném časovém sledu, neţ se objevily. Nejdříve mizí nejčerstvější potíţe, nejpozději nejstarší. (Čehovský, 1994, 25)

Při uzdravování pacienta se někdy vrátí méně závaţné problémy, které měl v minulosti.

To je skvělé znamení. Jak se léčí, dosahuje vyšší úrovně zdraví, kdyţ se dostane na stejnou úroveň zdraví jako v minulosti. Spolu s tím by měly odeznít problémy, se kterými se pacient léčí. (Dooley, 1995, 71)

Proces popsaný Heringem je obvykle výsledkem jednorázového podání léku o vysoké potenci. Pokud by se případ vyvíjel jinak (dříve by zmizely povrchové symptomy), je třeba zvolit jiný lék, podobnější pacientově patologii. (Čehovský, 1994, 26)

První známkou úspěšné homeopatické léčby bývá zlepšená nálada a energie. Změna by měla přijít do 1 - 4 týdnů. V počátku uzdravování je občas větší potřeba spánku.

U některých pacientů dochází k prvotnímu „zhoršení”. (Dooley, 1995, 64) 2.2.5. Dávkování léků aneb posologie

Vedle nalezení homeopatického léku je dalším důleţitým momentem léčby volba vhodné potence homeopatika.

(Holub, 2008, 65)

V homeopatii (i v alopatii) existují dvě hlavní skupiny chorob. Jde o nemoci akutní a nemoci chronické.

Rozlišujeme dávkování ve vztahu k potenci pouţitého léku:

 nízké (decimální ředění- DH,centezimální ředění 4 CH a 5 CH)

 střední (7 CH a 9 CH)

 vysoké (15 CH a 30 CH) (Rýc, Bőhm, 1991, 33)

Podstatná je minimální dávka, jak to vychází i z Arndt – Schulzova zákona:

 malé dávky léku organismus stimulují – posilují

 větší dávky léku organismus paralyzují – oslabují

 největší dávky organismus zabíjejí

Malé a velmi vysoké dávky působí na organismus opačně:

 nízké potence se uţívají při organických příčinách nemoci

 střední potence se uţívají při funkčních poruchách

 vysoké potence se uţívají, je-li příčinou choroby psychická porucha, nebo je-li tato dominujícím prvkem (Janča, 2004, 41)

2.2.6. Dělení homeopatických léků

Homeopatické přípravky můţeme dělit podle různých hledisek:

1. Dělení podle počtu obsaţených látek

Homeopatika rozdělujeme podle počtu vstupních surovin na monokompozitní a polykompozitní (speciality).

Monokompozitní homeopatické léky – jsou léky vyráběné z jedné suroviny, jejíţ latinský název také nesou (př. Allium cepa). Podle původních homeopatických pravidel by měly být pouţívány jen monokompozitní přípravky. Tyto léky lze předepsat výhradně na základě pravidla podobnosti.

Speciality - polykompozitní homeopatické léky obsahují několik sloţek – komponent, uţívaných v léčbě daného onemocnění nejčastěji. Předepisují se podle diagnózy pacienta. Např. CORYZALIA je polykomponentní lék proti rýmě, obsahuje komponenty předepisované při různých druzích rým (Allium cepa, Sabadilla, Gelsemium, Belladonna, Kalium bichromicum, Pulsatilla). Tyto léky byly vyvinuty pro zpřístupnění homeopatie pacientům, kteří se chtějí léčit samoléčbou a pro rozšíření nabídky lékárníků. Specialita je homeopatický lék, který je předepisován alopatickým způsobem. Můţeme se setkat i se specialitami, které obsahují současně alopatické i homeopatické léky. Označují se jako „léky s homeopatickými sloţkami”. Příkladem je NEO CEPHYL, který vedle homeopatických látek obsahuje i nepatrné mnoţství kyseliny acetylsalicylové. (Rýc, Cousset, 1997, 27)

2. Dělení podle původu vstupní suroviny

Z tohoto hlediska dělíme monokompozitní homeopatika do čtyř skupin:

 Homeopatika vyrobená z rostlin (Aconitum napellus, Oměj šalamounek)

 Homeopatika vyrobená z ţivočichů (Apis mellifica, Včela medonosná)

 Homeopatika vyrobená z nerostných surovin (Natrium muriaticum, mořská sůl)

 Homeopatika vyrobená z hormonů, mediátorů alergické reakce, alopatických léků, …(Histaminum)

3. Dělení podle stupně ředění

Nejběţnější je centezimální, ředění podle Hahnemanna, označované jako CH.

Je to ředění 1:100.

Tato ředění se dělí na nízká (5 CH), střední (9 CH) a vysoká (15 a 30 CH).

4. Dělení podle rozsahu dosaţitelné podobnosti

 Léky symptomatické – tyto léky jsou vyrobeny z látek, které zasahují jen určitý systém nebo orgán. Například Hekla lava, lék připravený z lávy sopky Hekla na Islandu. Při pokusu s touto látkou vyvolává pouze tvorbu kostních výrůstků a kostní hnisání, na další tělesné partie ani psychiku nepůsobí. Jsou předepisovány na základě omezené podobnosti. Pouţívají se pro léčbu akutních onemocnění. Lze je pouţít i pro samoléčbu

 Léky celkové, terénní, konstituční – látky při pokusu vyvolávají nepřeberné mnoţství příznaků postihující celý organismus (např. Sulfur).

Mají schopnost vyléčit chronické nemoci a opakující se choroby (alergie, ekzémy, záněty středního ucha, …). Výběr léku je obtíţný.

(Rýc, Cousset, 1997, 28-29) 5. Dělení podle homeopatické školy:

 Francouzská škola - popírá vliv psychiky na nemoc. Předepisuje celostní přípravek s potenciací 15-30 CH a současně symptomatický přípravek (bolest) s potenciací 5-9 CH. Pojetím se blíţí klasické medicíně.

 Anglická – podporuje názor, ţe nemoc vzniká na základě psychického problému. Předepisuje celostní přípravek s potenciací 200 CH. Pojetím se blíţí psychologii.

(Technologie homeopatie, přednášky FaF Hradec Králové 2009, 2010, 34)

2.3. ROZDÍLY V HOMEOPATICKÉM PŘÍSTUPU K TERAPII AKUTNÍCH A CHRONICKÝCH NEMOCÍ

2.3.1. Akutní nemoci

Akutní nemocí můţeme nazývat stav, který se náhle objeví u zdravého jedince.

Tento stav má většinou konkrétní příčinu, vyvíjí se velmi rychle a končí vyléčením nebo zahojením. (Jouanny a kol. 1997, 52).

Můţe se jednat například o nachlazení, chřipku, průjem, infekce uší, očí a podobně.

V akutních případech se podává řada homeopatických léků různých potencí a v různém dávkování. Výsledek léčby je očekáván během minut aţ dní. Jednotlivé léky se mohou často měnit a opakovat. Homeopatie u léčby akutních onemocnění můţe být velice účinná, ale musí se stále dodrţovat myšlenky a principy homeopatie: „léčí se pacient, nikoli nemoc”. (Dooley 2007, 72)

Základním poţadavkem homeopatie je vyhledání similia podle totality všech symptomů.

U akutních nemocí to není v mnoha případech pravda. Je potřeba zasáhnout hned a pacient nemusí být ve stavu, kdy by bylo provedeno kompletní homeopatické vyšetření podle celkového souhrnu symptomů. V této situaci se volí lék, který postihuje jen omezený soubor symptomů a vztahuje se k určité nemoci. Takovým lékům se říká „léky akutní“. (Čehovský 1994, 126)

U chronických nemocí tyto „osvědčené indikace” nefungují. Dokonce mohou mít, podobně jako alopatický lék, potlačující roli. Po jejich akutním uţití má správně nastat léčba konstituční, to jest podle totality všech symptomů. Kdyby u akutní nemoci (například chřipky) předcházely návštěvy homeopata a pacient by znal svůj konstituční lék, i tento lék by jeho probíhající chřipku vyléčil. A to proto, ţe i probíhající chřipka je součástí chronické nemoci.

Předepsání léku na základě úzkého souboru symptomů (chřipky, rýmy, atp.) je vlastně alopatie - symptomatická léčba za pouţití potencovaného léku. (Čehovský 1994, 127) Zvláštní kategorií jsou léky urychlující hojení po zranění a odstraňující bolest. Patří mezi ně především Arnica anebo Hypericum vhodné na poranění silně inervovaných

částí těla, Plantago zmírňující bolest zubů atd. Tyto léky jsou doporučovány homeopaty velmi často a s velkým úspěchem. (Čehovský 1994, 128) V takových případech, kdy se člověk cítí zdráv „po těle i po duši“, není nutné pokračovat v konstituční léčbě.

2.3.1.1. Dávkování v homeopatii u akutních onemocnění

Existují tři způsoby dávkování, které se liší hodnotami potencí (ředění) v jednotlivých skupinách homeopatických léků:

1. Nízké ředění (5CH = D1 aţ D6) – předepisuje se v případě, ţe podobnost se týká lokálních příznaků.

2. Střední ředění (9 CH= D 12 aţ D 15)- předepisuje se při znalosti celkových příznaků nebo modalit.

3. Vysoké ředění (15 nebo 30 CH = nad 30 D) – předepisuje se v případě znalosti a pociťování nervových příznaků nebo celkového změněného chování. (Jouanny 1997, 64)

Podstatná je minimální dávka.

Z tohoto pohledu se můţe říci, ţe nízké potence se uţívají při organických příčinách nemoci, střední potence při funkčních poruchách a vysoké potence se uţívají, je-li příčinou choroby psychická porucha, nebo je-li tato porucha dominujícím prvkem.

(Janča 2004, 41)

Právě výše (stupeň) ředění určuje, jakou kvalitu bude mít reakce.

Podstatou homeopatie je jev podobnosti. Dávka léku musí být dostatečná, aby tuto reakci podpořila a zároveň nezhoršila.

„Čím je podobnost mezi reakčním modem pacienta a patogenezí léku větší, tím vyšší musí být použité ředění a naopak.“ (Jouanny 1997, 64)

2.3.1.2. Moţnosti pouţití homeopatických léků u akutních onemocnění Homeopatické léky při akutních onemocněních můžeme použít:

• Ve všech případech akutních stavů, pokud stav není ţivot ohroţující.

• Pouţívají se i jako léky akutního zhoršení u chronických nemocí, a to v kombinaci s konstitučním lékem. Jestliţe tento lék není znám, tak i samotné, ale pro další účinek by mělo následovat homeopatické vyšetření a určení terénního léku pro daného pacienta.

• Homeopatické léky se pouţívají jako pomocné léky i u závaţných diagnóz.

Homeopatické léky nemůžeme použít:

• U ţivot ohroţujících stavů (otravy, úrazy, náhlé chirurgické příhody).

• V situacích, kdy selhává oběh a dýchací systém.

• U těţkých orgánových postiţení.

Pokud se jedná o akutní onemocnění s náhlým nástupem, k zlepšení stavu by mělo dojít do 12-24 hodin po podání správného homeopatického léku. Jestliţe se nejedná o akutní stav, probíhá zlepšování stavu pomaleji a postupně. Toto zlepšení přichází za dny aţ týdny. (Formánková a kol. 2008, 19)

Četnost dávek závisí na intenzitě obtíţí, čím je stav akutnější, tím častěji lék podáváme.

Léky se podávají několikrát denně aţ několikrát za hodinu. Například při teplotě kaţdou hodinu, při průjmu po kaţdé stolici.

Je-li jednomu nemocnému indikováno více léků zároveň, je lepší mu je podávat střídavě neţ současně. Při podávání léků s různými ředěními by mohlo dojít ke smíchání a změnil by se jejich speciální fyzikální stav, nebo by se dokonce upravil terapeutický potenciál. (Jouanny 1997, 65)

Je třeba vědět, ţe u některých (hlavně febrilních) stavů můţe při podání homeopatického léku dojít ke zhoršení stavu. Je tomu tak, protoţe lék působí souběţně s obranným systémem organismu. Tento stav trvá většinou několik hodin, a poté dojde ke sníţení horečky a zlepšení celkového stavu pacienta.

Dvě hlavní zásady podávání homeopatických léků při akutních nemocech zní:

1. Čím je podobnost větší, tím musí být použité ředění vyšší a naopak.

2. Intervaly mezi jednotlivými dávkami léků musí být prodlužovány s postupným zlepšováním klinického stavu. (Jouanny 1997, 66)

2.3.2. Chronické nemoci – práce s chronicky nemocným pacientem, základní léky

2.3.2.1. Co je chronická nemoc?

Chronická nemoc je oproti akutní uloţena hlouběji. Vyvíjí se pomalu, trvá velmi dlouho a často je spojena s celkovým zhoršením zdravotního stavu. Chronickou nemocí je například artritida, srdeční nemoci, rakovina a duševní nemoci. (Castro, 1998, 33) Chronické onemocnění vzniká, z homeopatického hlediska, ztrátou vitální síly člověka.

Tato síla zodpovídá za dostatečné vypořádání se s akutní nemocí, tak aby se neopakovala a nestala se chronickou. Chronické onemocnění nemá své vlastní meze, a pokud není léčeno, nemá tendenci k samovolnému vyléčení. (http://www.abc-homeopatie.cz/index.php?ID=PN, Pojetí nemoci v homeopatii)

Nemoc je signální systém, který nás upozorňuje, ţe s námi není něco v pořádku. Je to signál a výzva ke korekci ţivota na fyzické, emocionální a mentální úrovni.

(Holub, 2008, 82)

2.3.2.2.Hahnemannovo rozdělení chronických nemocí

Hahnemann rozlišoval dvě chronická onemocnění, způsobená venerickou nákazou:

Syfilis vyvolaná „syfilickým miasmatem” a sykózu, která je kapavčitého původu.

(Demargue, 2005, 169)

Sykóza je nejméně závaţná, projevuje se nejčastěji koţními vegetacemi (obzvláště v oblasti genitálu), které následují po kapavce.

Syfilis je o něco rozšířenější a způsobuje ji syfilický miasmus. (Jouanny, 1996, 14)

Psoře přisuzoval celý soubor nemocí, charakteristických periodičností a střídáním koţních, serózních nebo slizničních projevů s vnitřními obtíţemi. Podle Hahnemanna toto onemocnění bylo odpovědné za většinu chronických nemocí, vyvoláno koţní nákazou svrabem s „psorickým miasmatem”. V jeho době se výraz psora pouţívalo pro všechny druhy dermatóz. (Demargue, 2005, 169)

29 Definice:

Miasma = poskvrnění, znečištění.

V kaţdém člověku existuje zděděný či získaný blok nebo porucha, která vytváří predispozici ke konkrétnímu a poznatelnému obrazu choroby. Pokud není léčba chronické choroby zaměřena na pod ni leţící miasmata, nelze ji trvale vyléčit.

(Watson, 2001, 66)

Miasma lze také nahradit slovem mikrob nebo virus. Mohly by být synonymem tohoto slova. V tomto případě by se jednalo o získanou poruchu. (Demargue, 2005, 170) Kaţdé chronické onemocnění, má podle Hahnemanna jediný miasmatický, tj. infekční nebo zděděný základ. Miasmus neboli infekční agens pronikne hluboko do organismu.

Po určité době se organismus začne bránit vytvořením koţní léze, jeţ stabilizuje vnitřní chorobu, která vzniká působením miasmatu po jeho proniknutí do organismu. Dokud existuje koţní léze, vnitřní choroba nepostupuje. Jestliţe ošetřujeme tuto koţní lézi

In document Text práce (2.574Mb) (Stránka 16-0)