1 2 3

(1)

1

(2)

2

(3)

3

(4)

4

(5)

5

(6)

6

Obsah

1.Úvod ... 7

2. Krize Evropy po skončení II. světové války ... 10

3. Snahy o evropskou integraci v letech 1945 – 1949 ... 17

3.1. Diplomatická a vojenská integrace Evropy v letech 1945 – 1949 ... 25

3.1.1. Bruselská smlouva a NATO ... 26

3.2. Politická a parlamentní integrace Evropy v letech 1945 - 1949 ... 29

4. Počátky evropských společenství ... 31

4.1. Evropské společenství uhlí a oceli ... 36

4.2. Evropské obranné společenství ... 37

4.3. EURATOM a EHS ... 44

4.3.1. EURATOM ... 47

4.3.2. EHS ... 47

5. Vývoj a rozšiřování Evropských společenství ... 50

6. Ekonomická základna evropského integračního procesu ... 60

7. Závěr ... 67

8. Seznam použitých zdrojů ... 70

(7)

7

1. Úvod

Evropa představuje kontinent, kde se na relativně malém územním prostoru nachází velké mnoţství států, které měly od pradávna rozdílné mocenské, politické i ekonomické zájmy. To bylo důvodem, proč na evropském kontinentu docházelo k těm největším hrůzám v dějinách lidstva, včetně I. a II. světové války. Tyto dva válečné konflikty byly důkazem provázanosti států Evropy a také důvodem různých snah o evropskou integraci, pomocí které by bylo zabráněno dalším válečným konfliktům.

V současné době ţijeme na kontinentu, na kterém více jak 65 let nedošlo ke globálnímu (evropskému) válečnému konfliktu. Válka v bývalé Jugoslávii je nicméně dokladem skutečnosti, ţe k ozbrojenému konfliktu můţe dojít i na historicky, relativně dlouhodobě, homogenním území, a ţe vytváření a prohlubování integračních procesů je tedy zcela na místě. Abychom však nevytvářeli dojem, ţe integrační snahy v Evropě jsou záleţitostí posledních několika desetiletí, je třeba na tomto místě uvést, ţe myšlenka sjednocení Evropy se v historii našeho kontinentu opakovaně objevovala v rozmanitých podobách. Její počátky bývají mnohými autory shledávány jiţ v myšlenkovém světě antického Řecka, předobraz jejího politického uskutečnění lze pak vidět v sjednotitelském úsilí římské říše a především v integračních tendencích středověké „svaté říše“ zaloţené na univerzalistickém ideálu křesťanství.¹

I ve středověku byly tedy rozvíjeny snahy o vytváření nadnárodních organizací, které měli slouţit jako prostředek k odstranění válek a konfliktů mezi národy. Takovéto snahy byly zcela na místě a bezprostředním motivem byl pokus o zajištění větší politické a hlavně vojenské homogenity Evropy ohroţené stále častějšími arabskými nájezdy. Za zmínku pak stojí snahy českého panovníka Jiřího z Poděbrad (1420 – 1471), který se snaţil o vytvoření

„Unie evropských států“, která by měla společný legislativní orgán a soudní dvůr. Jiří z Poděbrad byl inspirován myšlenkami francouzského právníka Pierra Duboise. Na základě Duboisových myšlenek nechal zpracovat mírový projekt zvaný Tractatus Pacis, který měl dva hlavní cíle. Prvním cílem byla ochrana před Turky ohroţujícími tehdejší Evropu a druhým cílem pak bylo sjednocení křesťanského světa. Tento projekt podporoval vznik spolku křesťanských států, jehoţ zásadou byla rovnost členů. Rozhodující postavení v tomto projektu

1FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská Unie. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 33

(8)

8

neměl mít ani císař Svaté říše římské a ani papeţ. Válka měla být prohlášena za protiprávní a přednost mělo dostat pokojné řešení sporů.

Tato myšlenka, která v podstatě vyjadřovala zákaz uchylování se k síle, dostala nový rozměr v soudobém mezinárodním právu. Pouţití síly bylo aţ do I. světové války zcela volné a k zákazu tzv. útočné války došlo aţ v Briand – Kellogově paktu z roku 1928 a následně byl tento zákaz vyjádřen i v Chartě OSN. Tato zásada vychází ze základních cílů OSN, kterými jsou: udrţovaní mezinárodního míru a bezpečnosti a rozvíjení přátelských vztahů mezi národy. Smyslem je tedy pokojné řešení sporů, coţ rovněţ odpovídá původním snahám Jiřího z Poděbrad.

Česká král však předloţil i propracovanou koncepci orgánů Mírové organizace.

K hlavním orgánům měl patřit stálý Kongres delegátů sloţený ze zástupců států a nejzávaţnější otázky pak měla rozhodovat tzv. speciální rada, která měla být tvořena panovníky členských států. Zde můţeme najít určitou podobnost s nynější Evropskou radou.

Předpokládán byl i zvláštní tribunál. Pro případ války pak bylo počítáno s pomocí napadenému vojensky i finančně. I tato myšlenka se objevuje v novodobých dějinách, kdy je vyjádřena v myšlenkách Severoatlantické aliance NATO, která představuje organizaci kolektivní sebeobrany a je formálně striktně vázána na OSN a především Radu bezpečnosti.²

Myšlenka Jiřího z Poděbrad, stejně jako myšlenky jiných tvořitelů nadnárodních organizací nebyla realizována, protoţe se tehdejší panovníci obávali ztráty své suverenity.

S touto obavou se potýkají i soudobé integrační procesy, které oscilují mezi snahou o nadnárodní spoluprácí s tím související ztrátou určité suverenity a snahou o spolupráci mezivládní, při které nedochází k omezení státní suverenity a spolupráce naopak probíhá mezi suverénními státy. Nicméně je nutné zdůraznit, ţe i nynější evropská integrace ztělesněná Evropskou Unií, je inspirována historií.

Moderního předchůdce současného integračního procesu představuje Panevropské hnutí. Panevropské hnutí v podstatě představuje odpověď na otázku, zda si můţe Evropa uhájit ve své politické a hospodářské roztříštěnosti mír a samostatnost vůči vzrůstajícím mimoevropským mocnostem – čí zda je třeba, aby se na záchranu své existence organizovala ve společenství států. Model Panevropské unie představoval první skutečně politický projekt výstavby sjednocené Evropy. Na základě této koncepce byla vytvořena Panevropská unie, politické hnutí, jeţ mělo mj. koordinovat velké mnoţství profederálních aktivit

2KUKLÍK, J., PETRÁŠ, R. Nadnárodní integrace v Evropě. Luzern: Avenira, 2007, s. 33

(9)

9

prostřednictvím kontaktů s významnými politickými představiteli. Uţ v této době bylo snahou Panevropského hnutí stát se rovnoprávným partnerem USA, Ruska, Číny a tehdejšího Commonwealthu. I současná Evropská Unie má za cíl být konkurenceschopným a rovnocenným partnerem vůči USA, Rusku, Japonsku, Číně a dalším hospodářským mocnostem.³

Je zřejmé, ţe od počátku integračních snah jsou tyto procesy motivovány hospodářským prospěchem, ekonomickým a politickým posílením a zajištěním bezpečnosti.

Aţ do vzniku prvních Evropských Společenství, respektive do konce II. světové války integrační procesy v Evropě oscilovaly mezi mírovou spoluprací a válečným stavem.

V dalších kapitolách této práce se jiţ budeme zabývat novodobou historií, za jejíţ počátek povaţujeme konec II. světové války. Rozebereme problémy Evropy po ukončení této války a první snahy o integraci v letech 1945 – 1949. Budeme se zabývat vznikem Evropských Společenství, jejich transformací a vývojem, včetně přínosů jednotlivých členských států.

Vzhledem k neustálým diskusím o tom, zda je evropský integrační proces představovaný Evropskou unií prospěšný a smysluplný nebo zda se jedná o uměle vytvořený orgán odsouzený k nezdaru, bude smyslem této práce pojednat o evropské integraci z pohledu mezinárodního, politického, ekonomického a vojenského a v závěru práce tento proces zhodnotit a přiklonit se k jednomu nebo druhému názoru.

3 FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská Unie. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 36

(10)

10

2. Krize Evropy po skončení II. světové války

Chceme li se podrobněji zabývat krizí Evropy po ukončení II. světové války, musíme se vrátit o několik let zpět a zamyslet se i nad samotným průběhem války a ne aţ jejím koncem. Stejně tak musíme trochu odhlédnout od prvních integračních snah mezi lety 1945 aţ 1949, kterým se ostatně budeme věnovat v následující kapitole. V podstatě se dá říct, ţe vnímáme dva konce války, a to konec války na evropském kontinentu, ke kterému došlo poráţkou Německa a konec války v Tichomoří, ke kterému došlo v srpnu 1945 po poráţce, respektive po kapitulaci Japonska.

Návratem do minulosti máme na mysli dobu, kdy státy tzv. Velké troky (Velká Británie, Spojené státy Americké a SSSR) začaly vítězit nad Německem a jeho spojenci a začaly uvaţovat o vítězství. V této době počíná docházet k prvním neshodám, nebo se spíše začínají projevovat odlišné zájmy a pohledy na nové uspořádání Evropy po konci války.

V tomto ohledu je nutné zmínit tři nejdůleţitější muţe, kteří v podstatě rozhodovali o budoucnosti Evropy, potaţmo celého světa. Těmi byli americký prezident Franklin D.

Roosevelt, britský premiér Winston Churchil a sovětský vůdce Josif Stalin. Vztah mezi těmito muţi odráţel vývoj světa v následujících desetiletí.

Podíváme li se na průběh války, je zřejmé, ţe největší tíhu bojů v Evropě nesl Sovětský Svaz. Toho si byl Stalin samozřejmě vědom a poţadoval proto pro SSSR určité výhody a výsadní postavení. Stalin rovněţ dobře vnímal skutečnost, ţe i v rámci spojenectví nebylo postavení Sovětského svazu rovnocenné, a ţe Anglo-Americká část tzv. Velké trojky prosazuje vlastní zájmy. Stalinova nedůvěra vůči Velké Británii a USA se prohlubovala s tím, jak vázlo otevření tzv. druhé fronty v Evropě, která by odčerpala Německé síly nasazené proti Sovětskému svazu a ten by tak měl podmínky k „zotavení“. K otevření druhé fronty došlo nakonec aţ v roce 1944, a to přesto, ţe se o jejím otevření hovořilo jiţ dva roky před tím. Na druhou stranu, vzhledem k vojenským úspěchům Rudé armády, se sféra vlivu SSSR posunula aţ do samého srdce Evropy a Sovětský svaz tak „pohltil“ značné mnoţství státu střední a východní Evropy.

Pravděpodobně i z tohoto důvodu byl Sovětský svaz proti jakýmkoli integračním snahám v průběhu války, jakými byl například návrh polského premiéra generála Sikorskiho na vytvoření Evropského společenství řádu a svobody či návrhy na vytvoření československo – polské a jugoslávko – řecké konfederace, a to i přes to, ţe jiţ na jednání v Moskvě v roce 1942 se Velká Británie, SSSR a USA shodly na válečných cílech a ponechání

(11)

11

problematických otázek poválečného uspořádání aţ na dobu, kdy bude válka vyhrána.

Představitelé Velké Trojky – Churchil, Roosevelt a Stalin se poté sešli koncem listopadu 1943 na konferenci v Teheránu a v únoru 1945 v Jaltě na Krymu.⁴

Přes obsah jednání, které se uskutečnilo v roce 1942 v Moskvě, bylo tedy zřejmé, ţe Stalin sleduje vlastní mocenské zájmy. Byl jednoznačně proti jakémukoli evropskému uskupení mimo Velkou trojku. Cílem sovětské politiky bylo získat kontrolu nad východní Evropou. Od podzimu 1944 okupovala Rudá armáda větší část Polska a Rumunsku, Finsku, Bulharsku a Maďarsku vnutila podepsání příměří. Sovětský svaz rovněţ přikročil k významným územním anexím. Na konci války se Rusové usadili v Polsku, v Československu, v Maďarsku a Rakousku. Sovětský svaz tak přímo či prostřednictvím Titova komunistického reţimu v Jugoslávii kontroloval území rozkládající se aţ ke strategické spojnici mezi Baltským a Jaderským mořem přes „český čtyřstran“. Sovětský svaz dokonce dosahoval ještě dále prostřednictvím své okupační zóny ve středním Německu.

Evropa byla de facto na konci války rozdělena. Na Jaltské konferenci ve dnech 4. – 11. února 1945 bylo jiţ příliš pozdě. Roosevelt a Churchil od Stalina získali podpis pod „Deklaraci o osvobozené Evropě“, předpokládající ustanovení demokratických vlád cestou svobodných voleb. Představitelé Západu však neměli v rukou ţádný prostředek, jakým by ve východní Evropě dodrţování tohoto postupu prosadil.⁵

Jak uvádí Rumpel „Jaltská smlouva z roku 1945 dohodnutá a podepsána Spojeným královstvím, Spojenými státy a Sovětským svazem rozdělila Evropu ještě více, než tomu bylo kdykoli v jejich dějinách. Narůstající antagonizmy uvnitř koalice vítězných mocností představovaly obrovský zdroj napětí a konfliktů.“⁶ Sovětský svaz vzhledem ke svému geopolitickému programu neměl ţádný zájem na tom, aby na jím osvobozeném území probíhaly svobodné volby, zvlášť tehdy, kdyţ zde bylo silné zastoupení příznivců komunismu, kteří měli rovněţ velké zastoupení v západních státech, jako byla Francie a Itálie.

Francouzský prezident Charles de Gaulle navíc s Moskvou počítal pro vytvoření rovnováhy proti tomu, co povaţoval za anglosaský nápor. Z tohoto důvodu dne 10. prosince 1944 odjel do Ruska podepsat spolu se Stalinem francouzsko – sovětskou alianci. De Gaulle si byl vědom nerovného postavení Francie, zejména vůči Velké Británii a USA i přes to, ţe Francie byla rovněţ „povýšena“ na vítěznou mocnost. Cílem Sovětského svazu, jak jiţ bylo

4KUKLÍK, J., PETRÁŠ, R. Nadnárodní integrace v Evropě . Luzern: Avenira, 2007, s. 142 5GERBET Pierre. Budování Evropy. Praha: Univerzita Karlova, 2004, s. 39

6RUMPEL. P. a kol. Geografické aspekty evropské integrace. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007, s. 31

(12)

12

řečeno, bylo podmanit si východní Evropu. V tomto smyslu můţeme i u Sovětského svazu hovořit o jistých integračních snahách, ve kterých se promítal „všeslovanský“ prvek sovětské zahraniční politiky. Sovětský svaz se v průběhu války snaţil poněkud potlačit represivní a agresivní projevy svého reţimu, jako byla například poprava polských důstojníků a přišel i s myšlenkou, jak na svoji stranu získat především slovanské národy zemí střední a východní Evropy.

Krize Evropy tedy nezapočala koncem II. světové války, ale uţ v jejím průběhu. Je nutné si uvědomit, ţe válečný konflikt svedl dohromady reţimy a osobnosti, které by za normálních okolností jen sotva našly společnou řeč. Pokud tedy tyto země spojovaly válečné útrapy, které i přes shora popsané neshody vedly státy ke společnému cíli, co bude dál, kdyţ společný nepřítel padl.

To, jakým směrem se bude dál situace v Evropě vyvíjet bylo jednoznačně zřejmé na konferenci, která se konala na území poraţeného Německa ve dnech 17.7. aţ 2.8.1945, v Postupimi u Berlína. Tato konference vešla do dějin jako Postupimská konference.

Paralelně s otázkami vývoje v Evropě byla projednávána téţ hospodářská pomoc Evropě a zaloţení organizací jako byla Správa Spojených národů pro okamţitou pomoc a první obnovu, tedy zkráceně UNRRA, dále tzv. Marshallův plán a v neposlední řadě i zaloţení Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci. O těchto organizacích a vzájemných postojích k nim pojednáme v další části.

Nyní se tedy vrátíme ke konci II. světové války z hlediska otázky vzájemné spolupráce vítězných mocností. Postupimská konference představovala jedno z posledních míst, kde spolu státy Velké trojky jednali v duchu spojenectví. Velká trojka, vzhledem k ne tolik významnému postavení Velké Británie bývá některými autory označovaná jako „Velká dva a půlka“.⁷ Na této konferenci se jednoznačně ukázalo, ţe konec druhé světové války a první měsíce po jejím skončení v Evropě byly ve znamení pozvolného rozkladu válečného spojenectví USA, Velké Británie a Sovětského svazu. Nemohlo tak dojít k realizaci té podoby mezinárodní spolupráce, která byla za války dojednána na bázi „Spojených národů“. I přesto ţe po poráţce Německa nebyla koalice, vzhledem k probíhajícímu válečnému konfliktu

7REES, L., Druhá světová válka: Za zavřenými dveřmi. Stalin, nacisté a Západ. Praha: Universum, 2009, s. 137

(13)

13

s Japonskem, rozpuštěna, objevovaly se závaţné příklady nesouladu zejména v otázce budoucnosti Polska, ale i Rumunska, Bulharska či Iránu.⁸

Stejně tak se začaly lišit záměry velmocí ve vztahu k německé otázce. Britové i Američané si začali výrazně uvědomovat, ţe do budoucna budou muset čelit Sovětskému svazu a jeho komunistické hrozbě. Stalin totiţ nijak nezakrýval svoji politiku zaměřenou na zabezpečení sovětských strategických zájmů v Německu. Stalin rovněţ čím dál více přestával Američanům a Britům důvěřovat a tato nedůvěra byla násobena americkou snahou o vytvoření atomové zbraně. Sovětský svaz se proto začal zaměřovat na ty státy, které osvobodila Rudá armáda. To bylo určité překvapení pro některé západoevropské či americké politiky, kteří se domnívali, ţe Sovětský svaz bude nucen k ústupkům a poválečné spolupráci, protoţe bude potřebovat ekonomickou a materiální pomoc Západu pro rekonstrukci válkou zdevastovaných území. Tímto se započala sovětizace střední a východní Evropy, která pak trvala více jak 40 let.

Západní politici podcenili sovětského vůdce, který tak upevnil svoji pozici a utuţil svoji moc. Stalin odmítal jakékoli ústupky vůči Západu a nikdo z řad vysokých sovětských funkcionářů si nedovolil odporovat. Stalinův nástupce Nikita Chruščov později prohlásil, ţe

„Pro Stalina jsme byli všichni pouze prozatímní lidé“.⁹ I přes to všechno se ale americká diplomacie snaţila o nalezení kompromisu se Sovětským svazem a nutno říci, ţe proti přesvědčení britského ministerského předsedy Winstona Churchila.

Na jiţ zmiňované Postupimské konferenci se rozhodovalo o politice spojenců vůči Německu, které mělo být po kapitulaci spravováno Spojeneckou kontrolní komisí sloţenou z velitelů čtyř okupačních pásem. Dále zde měly být řešeny otázky poválečného uspořádání Evropy, včetně otázek hranic, odsunu německých menšin z Polska, Československa a Maďarska, reparací a potrestání válečných zločinců.¹⁰

Americká cesta hledání kompromisů se Sovětským svazem skončila poráţkou, nebo spíše kapitulací Japonska v srpnu 1945. Ihned po tom zastavil nový americký prezident Harry Truman (Theodor Roosevelt zemřel v dubnu roku 1945) vojenské a materiální dodávky do Sovětského svazu. Další kooperace mezi vítěznými mocnostmi se stala jiţ zcela nemoţnou, čemu jiţ odpovídala neochota ke společnému postupu ve věci uzavření mírových smluv

9 REES, L., Druhá světová válka: Za zavřenými dveřmi. Stalin, nacisté a Západ. Praha: Universum, 2009, s. 215 10KUKLÍK, J., PETRÁŠ, R. Nadnárodní integrace v Evropě. Luzern: Avenira, 2007, s. 159

(14)

14

s evropskými spojenci Německa. K podpisu těchto smluv nakonec v roce 1947 došlo, ale nikoli jiţ k podpisu mírových smluv s Německem a Japonskem. Sovětizace střední a východní Evropy se rozeběhla na plné obrátky. V Československu a v Bulharsku byly vyuţity výsledky prvních poválečných voleb, v Maďarsku a v Rumunsku se komunisté prosadili i přes to, ţe nebyli nejsilnější stranou. V případě Polska, které mělo se Sovětským svazem trpké zkušenosti jiţ z let 1939, byla k prosazení komunismu nasazena i armáda. Zůstávala otázka, co bude s poraţeným Německem. To bylo nakonec rozděleno na dvě části a to na Německou demokratickou republiku ve sféře sovětského vlivu a Spolkovou republiku Německo, která sestávala ze zbývajících třech okupačních zón.

Rozdělení Německa na dvě sféry vlivu pak bylo přesně tím začátkem, co později Winston Churchil nazval „ţeleznou oponou“. O Sovětském svazu hovořil jako o státu, který si sice nepřál válku, ale který pro sebe chce plody války získat. Jako logickou odpověď na postoj Sovětského svazu pak Churchil poţadoval hlubší anglo-americké spojenectví a integraci nekomunistické části Evropy.¹¹

V tuto dobu jiţ bylo zcela zřejmé, ţe spojenectví uzavřená v období války jsou u konce a ţe se Západu objevila nová hrozba, kterou se stal Sovětský svaz. I kdyţ se tento aspekt krize Evropy po II. světové válce často opomíjí, je třeba si uvědomit, jak strašlivou vojenskou silou Sovětský svaz disponoval a nakolik vojenská síla jednoho státu předčila vojenskou sílu zbytku Evropy. Dále je třeba si uvědomit, kde všude v Evropě byly tyto síly rozmístěny. Rudá armáda se nacházela v samotném srdci Evropy, v Československu, v Rakousku, v Rumunsku, ale hlavně ve východním Německu. Ve druhé polovině 40 tých let neexistovala v Evropě síla (ani dlouho potom), která by byla schopna zastavit útok na zbytek Evropy. Sovětský svaz krom jiného disponoval obrovskou přesilou tankových vojsk a mistrovsky dovedl tento druh vojsk vyuţít.

O tom, jak velká tato přesila byla, si můţeme udělat obrázek na pozadí roku 1943 v tzv. Kurské bitvě, kde Sovětský svaz nasadil proti 2.900 tankům německého Wehrmachtu více jak 5.100 tanků Rudé armády a převaha v jiných druzích zbraní byla ještě větší. Reakcí Západu na tento fakt byla intervence v nekomunistických státech Evropy, politika zadrţování komunismu prosazovaná prezidentem USA H. Trumanen a nakonec i vznik vojenských uskupení, jako je Severoatlantická aliance NATO a tzv. Západní unie. Tato problematika nicméně jiţ přesahuje rozsah této práce. V kaţdém případě vyvolala politika Sovětského

11KUKLÍK, J., PETRÁŠ, R. Nadnárodní integrace v Evropě . Luzern: Avenira, 2007, s. 160

(15)

15

svazu nutnost spojenectví a rozvoje integrací a předurčila další směřování států západní Evropy.

Abychom dodrţeli to, co jsme slíbili na předchozích stranách, musíme zde zmínit i hospodářkou pomoc Evropě v době před koncem a po ukončení války, a také to, jaké postoje k této pomoci zaujímali státy Velké trojky, protoţe i tato stanoviska měla svůj vliv na budoucí vývoj Evropy.

Evropské hospodářství bylo velice silně poničeno probíhající válkou. Bylo zřejmé, ţe bez pomoci se nedokáţe zotavit a navázat na předválečné období. Ještě zřejmější byla skutečnost, ţe minimálně několik let po válce nebude Evropa schopna hospodářsky konkurovat USA a SSSR Podpora Evropy probíhala v podstatě ve dvou vlnách. První vlna se týkala prostředků pro okamţitou pomoc a první obnovu a byla zastřešována Správou Spojených národů pro okamţitou pomoc a první obnovu. Druhou vlnu pak tvořily prostředky na skutečnou hospodářskou obnovu a byly zahrnuty do Marshallova plánu.

Vytvoření Správy Spojených národů pro okamţitou pomoc a první obnovu navrhl prezident Spojených států amerických Roosevelt dne 9. června 1943 tehdejším velmocím, a to Velké Británii, Sovětskému svazu a Číně (Čína byla od roku 1943 povaţována taktéţ za světovou velmoc). K podpisu smlouvy došlo 9. listopadu 1943 v Bílém domě. Mimo čtyř velmocí bylo signatáři smlouvy dalších 40 zemí včetně Československa. Hlavním úkolem této organizace bylo na rozdíl od pozdějšího Marshallova plánu poskytnout okamţitou pomoc obětem války, a to opatřováním potravin, topiva, oděvů, přístřeší a jiných základních potřeb včetně lékařských sluţeb a zároveň usnadňovat dopravu a výrobu tohoto druhu zboţí a sluţeb.

Československé republice přislíbila UNRRA pomoc ve výši 200 miliónů dolarů na obnovu průmyslové oblasti. V roce 1944 byly projednány zásady smlouvy mezi Československem a UNRRA a v roce 1945 došlo k uzavření základní dohody s Radou UNRRA. Na jednání o UNRRA navazovala další jednání, která poloţila základy pro vznik dalších finančních institucí, a to Mezinárodního měnového fondu a Světové banky pro obnovu a rozvoj. Na těchto jednáních došlo k zásadním rozporům mezi velmocemi a ty vedly aţ k tomu, ţe Sovětský svaz tyto dohody neratifikoval a do těchto institucí nevstoupil.¹²

12KUKLÍK, J., PETRÁŠ, R. Nadnárodní integrace v Evropě . Luzern: Avenira, 2007, s. 147

(16)

16

I přes skutečnost, ţe UNRRA pomohla téměř 8 milionům obyvatel, se ukázalo, ţe tento program je svým rozměrem nedostačující. Evropa těţce postiţená válečnými událostmi potřebovala naléhavě vylepšit svou hospodářkou situaci. Výchozím bodem pro skutečnou hospodářskou obnovu Evropy se tak stalo aţ odsouhlasení tzv. Marshallovy pomoci, jejíţ koncepce byla výsledkem administrativy amerického prezidenta Harryho S. Trumana. Jednalo se o projekt postavený na distribuci finanční a materiální pomoci. Jeho účelem bylo za pomoci amerických investic konsolidovat ekonomickou situaci v Evropě a nastartovat ekonomický rozvoj. Pro tento účel mělo být vynaloţeno více jak 17 miliard dolarů. Z této částky pak bylo např. pro Velkou Británii určeno 6,9 mld., pro Francii 5,5 mld., a pro Spolkovou republiku Německo 3,9 mld. Do tohoto programu byly rovněţ přizvány i Československo a Polsko a vlády těchto zemí účast na plánu dokonce i schválili.

Problematický se však ukázal postoj Sovětského svazu, který se odmítl plánu účastnit s odůvodněním, ţe by jeho přijetí znamenalo americkou kontrolu nad jeho ekonomikou.

Postojem Sovětského svazu pak byly ovlivněny i vlády Československa a Polska, které nakonec svoji účast odvolaly. Tím se stal Marshallův plán potvrzením dlouhodobého rozdělení hranic vlivu a změnil se v účinný nástroj politiky zadrţování komunismu.¹³

Plán finanční obnovy a investic nebyl přirozeně ze strany USA pouze cílenou pomocí Evropě, ale představoval také moţnost, jak vybudovat na kontinentu nové obchodní vztahy a strategické vazby. Součástí úsilí USA o hospodářskou obnovu evropského kontinentu byla rovněţ snaha vytvořit předpoklady pro spoluúčast evropských zemí na udrţování světové bezpečnosti, na které se mohla podílet pouze stabilní a ekonomicky silná Evropa. Svým politickým rozměrem se Marshallův plán stal významným momentem studené války a svým způsobem znamenal počátek integrace zemí západní Evropy. Americká nabídka pomoci byla totiţ prezentována jako „pomoc ke svépomoci“ a plán vyţadoval přesnou specifikaci evropských potřeb a vytvoření distribuční sítě ve formě mezinárodní organizace.¹⁴ Úkolu distribuovat hospodářskou pomoc a vyřizovat s ní související agendu ve prospěch hospodářského rozvoje se ujala nově zaloţená Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci.

Vznik této organizace představoval prvotní rozpory mezi státy západní Evropy v tom, co nyní označujeme jako rozpor mezi „nadnárodním a mezivládním“. Bylo tomu tak proto, ţe

13FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská Unie. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 44 14FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská Unie. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 45

(17)

17

se lišily představy států o tom, jaké pravomoci by měly orgány nově vzniklé organizace mít.

Francie, kterou podporovalo USA, chtěla pravomoci nadnárodní a Velká Británie prosazovala spíše mezivládní spolupráci suverénních států. Zakládajícími státy OEEC bylo Rakousko, Belgie, Dánsko, Francie, Řecko, Island, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Velká Británie a Západní Německo. V organizaci se tedy prezentovaly téměř všechny státy Evropy, které stály mimo sféru sovětského vlivu.

Vznik OEEC není moţné povaţovat přímo za zahájení evropského integračního procesu, ale za vytvoření širokého diskusního fóra, kde bylo moţné otázku sjednocení dále rozvíjet. OEEC totiţ přispívala k postupnému vyjasňování pozic a ukazovala stanoviska zemí k otázkám, jeţ se týkaly spolupráce a integrace v jednotlivých oblastech.¹⁵

V průběhu krátké doby po skončení války se ukázalo, ţe mezi Sovětským svazem a jeho satelity a mezi USA a dalšími státy západní Evropy existují rozpory takového rozsahu, ţe brání vzájemné spolupráci a nekonfliktnímu souţití. Blokáda Berlína, jeho rozdělení na východní a západní a únorové události roku 1948 v Československu toto tvrzení jen potvrdily.

Jasně se ukázalo, ţe tzv. Ţelezná opona je zataţena a ţe Východ a Západ půjde kaţdý svojí cestou. V průběhu dalších let pak nastaly situace, kdy se Evropa mohla stát kolbištěm dalšího válečného konfliktu, k čemuţ naštěstí nedošlo. Státům západní Evropy pak bylo zřejmé, ţe tváří v tvář hrozbě sovětského bloku nebude moţné, aby existovaly jako samostatné jednotky a ţe se budou muset vydat cestou vzájemné integrace. Ta začala jiţ mezi lety 1945 aţ 1949 a pokračovala vznikem prvních Evropských Společenství.

3. Snahy o evropskou integraci v letech 1945 – 1949

První poválečná léta byla ta, která dala směrodatný impuls pro nové cíle a metody mezinárodně ekonomických i politických vztahů a komunikaci států na evropském kontinentu. Ten byl stále ostřeji rozdělen začínající studenou válkou, ale byl poznamenán především vlastními účinky ničivé války i ztrátou hospodářského a politického vlivu evropských mocností ve prospěch dvou supervelmocí, USA a Sovětského svazu. Bylo proto mnoho dobrých důvodů pro zdůrazňování prvků mezinárodní a nadstátní spolupráce.¹⁶

15FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská Unie. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 46 16CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J. a kol. Ekonomická integrace – Evropská unie. Praha: Oeconomica, 2011, s. 6

(18)

18

Zmiňované účinky druhé světové války se na evropském kontinentu projevili velmi tíţivě. Východní a částečně i střední Evropa se ocitly po sovětskou nadvládou, západní a jiţní Evropa byla na řadu let hospodářsky postiţena a mocensky v podstatě natrvalo oslabena.

Západní Evropa, která dříve představovala dominantní prvek ve světové politice i ekonomice, nyní nebyla s to bez americké pomoci obstát hospodářsky a proti Sovětskému svazu ani vojensky.¹⁷

Z těchto příčin se objevují myšlenky na sjednocenou Evropu a tato myšlenka sjednocené Evropy se objevila jako jediný prostředek umoţňující evropským zemím dosáhnout vlastní obnovy a udrţet mezi sebou mírové vztahy. Nicméně je zapotřebí se vrátit k roku 1945 a tedy ke konci II. světové války, kdy Velká trojka stále ještě participovala a snaţila se nalézt společné postupy, jak se vyrovnat s důsledky války a jak se postavit k situaci poraţeného Německa a jeho evropských spojenců.

Po ukončení II. světové války stály vítězné mocnosti před problémy politickými i ekonomickými, které uţ neúspěšně řešily na konci I. světové války:

mír v Evropě, zejména francouzsko – německé narovnání,

poválečná obnova hospodářského a sociálního ţivota s cílem konkurenceschopnosti evropského hospodářství,

zapojení poraţeného Německa: meziválečné řešení, hospodářsky izolující se Německo se ukázalo jako jedna z příčin II. světové války,

prevence sociálních nepokojů a revolucí,

hrozba evropským demokraciím ze strany komunismu a SSSR, existence ţelezné opony,

obnova předválečného mocenského postavení evropských států ve světě, vztahy s USA¹⁸

Největším problémem pro budoucnost, jak se později ukázalo, byl postoj SSSR a jeho satelitů a vznik ţelezné opony, která rozdělila Evropu na dvě části, a to na západní, pod vlivem USA a na východní, pod vlivem SSSR, přičemţ jednotlivé vlivy obou supervelmocí se na jednotlivé státy Evropy promítaly ve zcela odlišných barvách. O této problematice jsme jiţ hovořili v předchozí kapitole, nicméně i zde je potřeba zdůraznit, ţe v kontextu integračních

17KUKLÍK, J., PETRÁŠ, R. Nadnárodní integrace v Evropě . Luzern: Avenira, 2007, s. 192 18SVOBODA, P. Úvod do evropského práva. 4. vyd. Praha: C.H.Beck, 2011, s. 3

(19)

19

snah, které v Evropě probíhali a vzhledem k SSSR, se čím dál více ukazovalo, ţe moţnost, aby se Evropský kontinent skládal z výhradně samostatných států bez hlubší spolupráce je téměř nebo spíše naprosto vyloučena. Válečný konflikt a situace po něm tedy znovu upozornili na potřebu nalezení mechanismů, jeţ by zmírnily rivalitu národních států, které představovaly potenciální zdroj agrese.

Je zcela zřejmé, ţe se zcela jinak vyvíjela západní část Evropy a zcela jinak se vyvíjela i východní část Evropy. Vzhledem k tématu práce se budeme zabývat spíše problematikou západní části, nicméně zde musíme zmínit i vývoj států ve východní části Evropy, protoţe se tyto dvě části ovlivňovaly a vývoj v jedné ovlivňoval vývoj v druhé části.

Pokud jde o poválečnou situaci, která se v západní Evropě vytvořila, byla velmi specifická. Většina politických i hospodářských subjektů prosazovala potřebu „nového ducha“ při poválečné ekonomické, politické i jiné rekonstrukci Evropy. Koncepce národního státu přinesla hořké plody šovinismu, protekcionismu a nakonec i válku jako pokračování politiky jinými prostředky. V tomto prostředí se formovaly základní motivace integračního procesu, které vycházely ze společného jmenovatele, ţe tváří tvář dvěma supervelmocím válka oslabila Evropu a ţe bude třeba společným úsilím její pozici v celosvětovém kontextu zkonsolidovat a posilovat. Potřebou Evropanů bylo vytvořit si příslušnou koncepci spolupráce, která by šla dále neţ k obvyklým mezistátním a mezivládním vztahům. Nová Evropa měla nabídnout i novou alternativu souţití evropských národů, jehoţ součástí by bylo začlenění německé společnosti ke komplexní integraci.

Dalším významným motivem integračního úsilí bylo přání dosáhnout na evropském kontinentu konečně situace, která by zajišťovala mír a bezpečnost. Obě předchozí války se rozpoutaly na tomto místě a byly výsledkem střetu národních států a jejich ambicí. Velká část veřejnosti byla v západní Evropě přesvědčena, ţe se klasický národní stát přeţil, ţe na jeho základě není moţné perspektivně zajistit bezpečnost. Dále to byla reakce na rychle se upevňující vliv Sovětského svazu ve střední a východní Evropě a rýsující se dlouhodobé rozdělení Evropy na dvě politicky, bezpečnostně, ale i ekonomicky zásadné odlišné části.

Západní Evropa povaţovala proto integrační formu spolupráce, opírající se o Evropská společenství, i za ochranu před komunistickým vlivem a expanzivní strategií SSSR. Zejména obava před vojenskou silou měla přispět, a později přispěla, k těsnější spolupráci řady západoevropských zemí i v nevojenských sektorech.¹⁹

19CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J. a kol. Ekonomická integrace – Evropská unie. Praha: Oeconomica, 2011, s. 7

(20)

20

Motivem uskutečňování integračního projektu byla i neskrývaná touha občanů, podnikatelských i dalších vrstev po volném pohybu v Evropě. Desítky let před tím byly moţnosti pro volný pohyb zboţí, osob, kapitálu i sluţeb vysoce omezeny a regulovány, celní i další administrativní bariéry byly značné. Svou roli v tom přirozeně sehrála od druhé poloviny 30. let i příprava na válečný konflikt. Úzká součinnost států i občanů po všech negativních zkušenostech z rivalit předválečného období byla povaţována i a prostředek ke zvyšování hospodářského blahobytu a sociální stability. Válkou váţně narušená i technologicky zaostalá produkční infrastruktura západní Evropy si vyţadovala zásadní regeneraci a modernizaci.

Významnou motivační roli hrálo i to, ţe Evropa očekávala v souvislosti s připravovanou integrační spoluprací i zesílení mocenského postavení evropského centra ve světě. Evropské mocnosti byly před rokem 1914 zvyklé hrát ve světě ekonomicky i politicky významnou roli. Dvě světové války Evropu neobyčejně oslabily a rozkmotřily. Po roce 1945 obě supervelmoci, USA i SSSR, naznačily kritéria a parametry nových poměrů sil, které podstatně přesahovaly moţnosti a rozměr jednotlivých evropských zemí.

Spojené státy americké integrační procesy v západní Evropě podporovaly, protoţe jim byly blízké s ohledem na vlastní historii, ale především s přihlédnutím k nové situaci, která se v Evropě rýsovala na pozadí vytváření pásma lidově demokratických států, zájmové a vlivové sféry Sovětského svazu. To otevřelo i nové příleţitosti pro politickou a obrannou rehabilitaci západního Německa, jeho urychlené začleňování do institucí podporujících těsnou hospodářskou i další spolupráci.²⁰

Předchozí informace lze povaţovat za určité shrnutí motivačních snah k evropské integraci. Pokud chceme o těchto snahách pojednat podrobněji, musíme se vrátit, nebo spíše začít u jednoho z nejvýznamnějších „otců“ myšlenky evropské jednoty, a to u Winstona Churchila. Tento vůdce konzervativní opozice ve Velké Británii pronesl dne 19. září 1946 projev, kterým zahájil kampaň na ovlivnění veřejného mínění ve prospěch evropské jednoty.

Winston Churchil byl povaţován za jednoho z hrdinů II. světové války a proto měl jeho hlas značný vliv. Churchil povaţoval integraci Evropy jako nezbytnou pro její další osud a německo – francouzské usmíření povaţoval a klíčové. Jiţ v průběhu války několikrát hovořil nedůvěře vůči Sovětskému svazu, jeho politice a hlavně o nedůvěře k jeho vůdci Josifu Stalinovi. Situaci, která po ukončení války nastala, tedy do značné míry předpovídal a byl to právě on, kdo poprvé pouţil výraz o „zatahování ţelezné opony“.

20CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J. a kol. Ekonomická integrace – Evropská unie. Praha: Oeconomica, 2011, s. 8

(21)

21

V průběhu poválečných let poţadoval tvrdší postoj vůči Sovětskému svazu, ale jako velkému pragmatikovi bylo jasné, ţe se v podstatě nic, co se bude odehrávat na evropském kontinentu, se neobejde bez účasti USA. Výrazným způsobem tedy podporoval profederalistické snahy v Evropě, které by měly probíhat za pomoci USA a Velké Británie.

Tento postoj je zajímavý v tom smyslu, ţe ačkoli byl Churchil v podstatě jedním z otců myšlenky evropské jednoty (dalšími byli například hrabě Coudenhove – Kalergi, či Duncan Sandys) usiloval o integraci Evropy bez přímé účasti Velké Británie. Při hlubší analýze tohoto postoje však musíme dojít k logickému konstatování, ţe v dané době byl tento postoj zcela pochopitelný. Velká Británie historicky spíše jak ke spolupráci s Evropou inklinovala ke spolupráci s USA. Tato náklonnost k USA byla posílena pomocí USA Velké Británii v průběhu války. Jednalo se o tzv. smlouvu o půjčce a pronájmu, kterou realizoval tehdejší americký prezident Roosevelt. Mimo to se Velká Británie dále ubírala ke spolupráci se svými zámořskými koloniemi. Tento Churchilům postoj je logický i z jiného hlediska, a to z toho, ţe v době těsně po skončení války byla Velká Británie ekonomicky silnější neţ Francie či Německo.

Ve svém projevu v Curychu nicméně prohlásil, ţe „Pokud se evropským zemím podaří sjednotit, jejich 300 až 400 milionů obyvatel zakusí prostřednictvím plodů společného dědictví prosperitu, slávu a štěstí, jež nebudou omezovat žádné limity a hranice. Je zapotřebí, aby se evropská rodina, nebo alespoň co možná největší část evropské rodiny, reformovala a znovu upevnila své svazky, tak aby se mohla rozvíjet v míru, bezpečí a svobodě. Je třeba, abychom vytvořili něco jako Spojené státy evropské. Prvním nezbytným krokem je vytvoření Evropské rady. Abychom tento naléhavý úkol zdárně splnili, je zapotřebí, aby se Francie a Německo usmířily, stejně jako Velká Británie, ta rodina britských národů, mocná Amerika a upřímně doufám, že i Sovětský svaz, protože až bude všechno vyřešeno, budou muset být přáteli a ochránci této nové Evropy, budou muset hájit svá práva na život a prosperitu“.²¹

Velká Británie měla být podle Churchila spolu s USA, Commonwealthem a Ruskem

„sponzorem a přítelem Evropy“. Většina států Evropy (později západní) s touto myšlenkou souhlasila a myšlenka na sjednocení Evropy začal být přijímána celou řadou organizací a hnutí. Tato hnutí korespondovala s nejrůznějšími politickými a ekonomickými tendencemi a především se dvěma koncepcemi evropské jednoty: federací nebo pouhou asociací.

Profederalisticky orientované bylo zejména Německo, které ve federaci vidělo moţnost, jak

21GERBET Pierre. Budování Evropy. Praha: Univerzita Karlova, 2004, s. 41

(22)

22

se „očistit“ a také Francie se zeměmi Beneluxu. Pro mezivládní formu spolupráce byla především Velká Británie a Skandinávské státy. Pokud jde o postoj USA, tak ty podporovali federalistickou formu spolupráce a poukazovali při tom na svůj vlastní vnitřní trh.

Nejodváţnější byli federalisté propagující evropskou federaci – tedy organizaci sdruţující nejrůznější státy Evropy v rámci jedné silné struktury, s evropskou vládou, jíţ by byly svěřeny skutečné pravomoci. S touto myšlenkou byla v roce 1946 v Paříţi zaloţena Evropská unie federalistů, která sdruţovala padesát federalistických hnutí, a která se rozšířila v západní Evropě stejně jako hnutí zastupující emigranty z Evropy východní. Doktrína federalistů navrhovala zpruţnit pomocí decentralizace příliš zbytnělé státní struktury a dále sníţit absolutní suverenitu jednotlivých zemí tím, ţe by část jejich pravomocí přešla na federální orgán. S touto myšlenkou řada států nesouhlasila. Jednalo se o státy, které spíše preferovali mezivládní formu spolupráce při zachování plné národní (státní) suverenity.

V tomto kontextu je třeba si uvědomit, v jaké době tyto myšlenky vznikaly, a sice ţe vznikaly v době, kdy značná část, nebo spíše převáţná část států Evropy, krátkou dobu uţívala svoji obnovenou suverenitu.²² (Státní suverenitou se rozumí nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci, a to jak v oblasti mezistátních vztahů, tak i ve věcech vnitřních. Ve své nezávislosti navenek – zahraniční politice a samostatnosti uvnitř – vnitřní politice, není stát omezen ničím neţ suverénními právy jiných států, obecným mezinárodním právem a svobodně převzatými mezinárodními závazky. Jinak má volnost jednání)²³

Další federalistické tendence se objevila v červnu 1947 spolu se vznikem Hnutí pro Socialistické spojené státy evropské, jehoţ cílem bylo vytvořit Evropu jednotnou a socialistickou. Brzy se ale objevily potíţe s tím, jak realizovat současné Evropu i socialismus.

V Itálii, ve Francii a krátce poté také v Německu došlo v období těsně po skončení války k rozmachu stran křesťanské demokracie.

Jak jsme uvedli výše, jedním z otců evropské jednoty byl i hrabě Coudenhove-Kalergi.

Ten v roce 1947 zaloţil Evropskou parlamentní unii, která sdruţovala členy národních parlamentů. Kalergi se domníval, ţe je potřeba soustředit poslance do evropského tábora, aby mohli vykonávat nátlak na vlády. V zimě, na přelomu let 1946 – 1947, zaslal všem členům parlamentů evropských demokratických zemí poselství s otázkou:“Jste stoupenci vytvoření evropské federace v rámci Spojených národů?“ Ze 4256 oslovených osob jich odpovědělo

23POTOČNÝ, M., ONDŘEJ, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 14

(23)

23

1818, z nichţ 1766 kladně. Evropská parlamentní unie si stanovila za cíl vytvoření evropského shromáţdění zvoleného prostřednictvím parlamentů jednotlivých zemí. V rámci Evropské parlamentní unie byli Francouzi a Belgičané spíše pro federaci, zatímco Britové a Skandinávci byli unionisty. Přes tyto rozdíly sehrála Evropská parlamentní unie významnou roli.²⁴

Od roku 1947 se tedy začíná objevovat řada evropských hnutí, jeţ se navzájem velmi liší svou organizací i svým programem. Jejich četnost, která byla z hlediska vitality evropské myšlenky velmi povzbudivá, však hrozila být na závadu. V listopadu 1947 bylo rozhodnuto o vytvoření koordinačního výboru, který by zajišťoval spojení mezi různými evropskými hnutími, aniţ by přitom ztratila svou osobitost nebo samostatnost. Výbor byl dále pověřen organizací prvního shromáţdění těchto evropských hnutí, jímţ se stal kongres v Haagu od 7.

do 10. května 1948. Účelem tohoto setkání bylo ukázat, ţe ve všech demokratických zemích západní Evropy existuje rozsáhlé názorové hnutí ve prospěch evropské jednoty, prodiskutovat problémy, s nimiţ se evropští aktivisté při praktické realizaci této jednoty setkávají, a navrhnout určitý počet řešení. Kongres v Haagu měl pozoruhodný úspěch. Rozdělil se na dva směry. První byl směr federální, který byl silný především u Francouzů, Belgičanů, Italů, Holanďanů a odborářů.²⁵

Druhým směrem byl směr unionistický, představovaný velkou většinou Britů. Kongres se dále zaslouţil o to, ţe vytvořil určitý druh minimálního programu evropské organizace, vyhlásil obecné cíle a v některých případech navrhl prostředky pro jejich řešení. V rovině institucionální však projevil velkou opatrnost. Na kongresu bylo dále rozhodnuto, ţe dojde k zaloţení Evropského hnutí, které by zastřešovalo nejrůznější, jiţ existující hnutí, koordinovalo jejich činnost a zastupovalo je u vlád. Styčný výbor byl přeměněn na Evropské hnutí v Bruselu dne 25. října 1948. K evropskému hnití se přihlásila všechna evropská hnutí.

Federalisté a socialisté za tímto účelem přizpůsobili své postoje. Stranou zůstala pouze Evropská parlamentní unie.

Záměrem Evropského hnutí bylo prostudovat politické, hospodářské a technické problémy související se sjednocováním Evropy, navrhovat řešení, informovat veřejné mínění a mobilizovat ho, vytvářet „evropské“ povědomí a pocit společné sounáleţitosti a věrnosti Evropě, podporovat politiku sjednocení a vytvářet nástroj, pomocí něhoţ by stoupenci této myšlenky mohli ovlivňovat dění. Na kongresu v Bruselu v únoru 1949 byla provedena hlubší

24GERBET Pierre. Budování Evropy. Praha: Univerzita Karlova, 2004, s. 43 25GERBET Pierre. Budování Evropy. Praha: Univerzita Karlova, 2004, s. 44

(24)

24

analýza budoucího evropského shromáţdění a právě návrhy vzešlé z tohoto kongresu poslouţily o několik měsíců později jako základ pro zřízení Rady Evropy a jejího Poradního shromáţdění. Na kongresu byl také sestaven projekt Charty lidských práv, který Rada Evropy převzala. V dubnu 1949 se na konferenci ve Westminsteru analyzovaly ekonomické otázky.

Liberálové zvítězili v otázce volné směnitelnosti měn, volného pohybu osob, kapitálů a zboţí – tedy v tom, co se pak o několik let později stalo cílem „Společného trhu“.²⁶

Socialistům se zase podařilo prosadit, ţe průmyslové dohody o jednotlivých výrobcích, vychvalované zaměstnavateli, budou moci být uzavírány pouze pod dohledem nějakého evropského orgánu, coţ je idea, která byla vyuţita při zakládání ESUO. Konference ve Westminsteru zároveň evokovala myšlenku vytvoření Evropské hospodářské a sociální rady podle francouzského vzoru, která by zastupovala profesní zájmy, coţ bylo realizováno později spolu s ESUO a přede vším na základě Římských smluv.

Skutečnost, ţe kongres v Haagu, zaloţení Evropského hnutí a dohody učiněné na dalších konferencích byly ve vztahu k integraci Evropy jednoznačně pozitivní, zastírá skutečnost, ţe národní vlády byly do značné míry zaneprázdněny vlastními vnitropolitickými problémy a ani politické strany, které byly myšlence sjednocené Evropy nakloněny, ji nestavěly na přední místo ve svých programech ani ve svých volebních kampaních. Celý problém ve skutečnosti spočíval v tom, jak myšlenku evropské integrace, prosazovanou soukromými hnutími a členy parlamentu, dostat na vládní úroveň. Bylo zapotřebí, aby se jedna nebo několik vlád chopilo iniciativy a zahájilo jednání o případném organizačním uspořádání Evropy. Počínaje obdobím let 1947 – 1948 se sjednocení Evropy stalo jedním z úkolů vládní politiky hned několika zemí.

Při tom však docházelo ke střetům rozdílných koncepcí evropského organizačního uspořádání. Šlo v podstatě o to, čím začít. Zda li evropskou ekonomikou či politikou a zda má být vytvořena federace, nebo unie či pouhá asociace. Pochopitelně ţe s ohledem na poţadovaném stupni zapojení kolísal i počet vlád, které byly ochotny se sjednotit. V tomto období bylo pro volnou asociaci více vlád, neţ pro plnou integraci. Vznik studené války nicméně přiměl vlády Západu zahájit organizaci Evropy. Iniciativy se chopily Spojené státy, které Evropany ze Západu vyzvaly ke sjednocení před nebezpečím. Ti ale nejprve trvali na mezivládní spolupráci.

(25)

25

Stalinova politika ve svých důsledcích vyvolávala vzrůstající obavy. Organizační uspořádání východní Evropy pod sovětským vedením začalo hned po skončení války. Od roku 1945 Sovětský svaz uzavíral dvoustranné dohody o vzájemné pomoci s Polskem, Rumunskem, Maďarskem, Československem, Jugoslávií, Bulharskem, Albánií, Finskem a stejně byly takové pakty uzavírány i mezi těmito zeměmi navzájem. Rudá armáda pobývala na území většiny uvedených zemí a ozbrojené síly satelitních států byly podřízeny sovětskému vojenskému velení. Ve státech, které SSSR ovládal, postupně vítězila komunistická strana a opoziční strany (demokratické) byly postaveny mimo sféru vlivu a postupně zanikaly. Společné podniky zajišťovaly Sovětům kontrolu nad nejdůleţitějšími průmyslovými odvětvími, výroba a zahraniční obchod satelitních států byly organizovány v rámci dvoustranných dohod se SSSR.

V této době začal Winston Churchill hovořit o tzv. ţelezné oponě. Kromě toho se Sovětský svaz snaţil rozšířit sféru svého vlivu nátlakem na Írán a Turecko.²⁷ Sovětský svaz se rovněţ se svými válečnými spojenci nedohodl na řešení otázky Německa, Rakouska a Terstu a stále častěji vyuţíval práva veta v OSN. Toto napětí logicky vedlo ke změně americké politiky. Nebylo jiţ moţné se pokoušet o udrţení smluvního míru se Sověty. Američanům se jednotná Evropa jevila jako jediná moţnost, jak odolat tlaku Sovětského svazu, ale také jak bez nějakého nebezpečí pozdvihnout Německo a skoncovat s válkami uvnitř Evropy.

Evropská jednota byla obecně povaţována za jediný prostředek, jak se vyhnout neustálému vojenskému a ekonomickému angaţování Spojených států v Evropě. Sjednocení Evropy se stalo jedním z cílů americké politiky.²⁸

3.1. Diplomatická a vojenská integrace Evropy v letech 1945 – 1949

Spojené státy daly prostřednictvím Marshallovy pomoci prvotní impulzy k evropské hospodářské spolupráci: v důsledku zostření studené války však bylo vrzy potřeba zváţit také pomoc Spojených států v oblasti vojenské. Koncem roku 1947 Georges Bidault a Ernest Bevin generálu Marshallovi sdělili, ţe země západní Evropy potřebují americkou vojenskou

27GERBET Pierre. Budování Evropy. Praha: Univerzita Karlova, 2004, s. 48 28GERBET Pierre. Budování Evropy. Praha: Univerzita Karlova, 2004, s. 49

(26)

26

podporu proti sovětskému nebezpečí. Američané odpověděli, ţe Evropané nejdříve musejí vyvinout vlastní úsilí o spolupráci na obranu.²⁹

Ve sloţitých mezinárodních vztazích druhé poloviny čtyřicátých let dvacátého století patřila ke klíčovým problémům nevyrovnaná vojenská situace v Evropě. Vojenská přerva Sovětského svazu a jeho satelitů nad západoevropskými státy v konvečních zbraních byla velmi výrazná, coţ nemohly změnit nepočetné americké jednotky, které zde zůstaly.³⁰ Na Západě rostl strach ze sovětské hrozby, a naopak klesaly obavy z Německa. Pocit ohroţení ze strany Sovětského svazu nahrával stoupencům uţší euroatlantické spolupráce v čele s Brity.³¹ Tento strach byl v té době zcela opodstatněný. Sovětský svaz na konci války (v podstatě aţ do dnešních dnů) disponoval obrovským mnoţstvím konvečních zbraní, zejména tankových vojsk a počtem divizí, který dalece převyšoval moţnosti západní Evropy.

Pokud bychom však měli rozebrat vojenskou integraci od konce války, musíme nejdříve začít u problému poraţeného Německa. Po skončení II. světové války se v různých zemích objevovaly snahy dalšími takovému konfliktu zabránit. Zcela logicky představovalo největší hrozbu Německo. Spojenci si byli vědomi skutečnosti, ţe jakkoli bylo Německo oslabeno, skýtá tento stát skryté rezervy, které by do budoucna mohli znamenat další nebezpečí. Tomu, ţe Německo bylo povaţováno za potencionální hrozbu evropskému míru odpovídala i francouzsko-britská aliance z Dunkirku, podepsaná 9.5.1947. Politická situace v Evropě však v následujících měsících prodělala zásadná změny, které se dotkly i obrazu nepřítele.

Pod dojmem únorového komunistického převratu v Československu se skupina západoevropských států (Francie, Velká Británie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko) 17.

března 1948 dohodla na zaloţení tzv. Bruselského paktu, ve kterém si účastnické státy slíbily bezodkladnou vojenskou pomoc v případě napadení kteréhokoli z nich.³²

3.1.1. Bruselská smlouva a NATO

Francouzský a Britský návrh směřovaný zemím Beneluxu na vytvoření bilaterální obranné smlouvy v duchu francouzsko-britské smlouvy z Dunkerque byl mimo jiné ovlivněn únorovými událostmi roku 1948. Vzhledem k tomu, ţe tyto smlouvy obsahovaly pouze mechanismus povinných vzájemných konzultací diplomatickou cestou v případě nebezpečí,

30KUKLÍK, J., PETRÁŠ, R. Nadnárodní integrace v Evropě . Luzern: Avenira, 2007, s. 179 31HORČIČKA, V., KOVÁŘ. M. Dějiny evropské integrace I. Praha: Triton, 2005, s. 52

32ROMANCOV, M., ROMANCOVOVÁ, E. Evropské politické a ekonomické instituce. Praha: Eurolex Bohemia s.r.o., 2002, s. 135

(27)

27

povaţovali země Beneluxu tyto návrhy za nedostatečné a navrhly uzavřít mnohostrannou smlouvu obsahující vojenskou dohodu o okamţité a automatické vzájemné pomoci v případě agrese, politickou dohodu o zorganizování systému pravidelných konzultací o všech problémech ve společném zájmu, hospodářskou dohodu, jejímţ cílem by byla hospodářská unie.

Bruselská smlouva, podepsaná 17. března 1948 touto pěticí na padesát let, připomínala základní hodnoty západní civilizace, které si zaslouţí být chráněny: lidská práva, svobody a demokratické principy. Její součástí byl systém automatické vzájemné pomoci v případě ozbrojené agrese v Evropě. Poradní výbor měl zkoumat všechny situace, které by mohly znamenat ohroţení míru nebo hospodářské stability. Bruselský pakt byl v dané době zaměřen převáţně proti Německu, ale i proti dalším hrozbám, které implicitně představoval Sovětský svaz. Francii a Velké Británii se v době podpisu Bruselského paktu nepodařilo přimět ke spolupráci Skandinávské státy.

Západní unie, jak se jinak nazýval Bruselský pakt, byla první etapou evropské spolupráce ve všech oblastech, hlavně v oblasti diplomatické a vojenské, ale také ekonomické, sociální a kulturní, pro něţ byly vytvořeny zvláštní výbory.³³ Úkolem stálého vojenského výboru v Londýně bylo vypracovat plány obrany a připravovat koordinaci vojenských aparátů. Byl vypracován plán obrany počítající se začleněním vzdušných sil.

Ekonomický a sociální výbor prostudoval otázku integrované výroby vojenského materiálu.

Síly, které měl tento vojenský výbor k dispozici, však byly velice slabé. Státy Západní unie měly včetně amerických sil k dispozici kolem 10 divizí. K obraně Rýna, se kterou počítal vojenský štáb v případě útoku Sovětského svazu, bylo zapotřebí 36 divizí. Mimo to, jak se později ukázalo, myšlenka obrany Rýna se později jevila jako ne příliš vhodná, protoţe nepřítele by tak připadla do rukou značná průmyslová oblast Německa. V průběhu dalších let se pak ukázalo, ţe plány Sovětského svazu na útok na západní Evropu vypracované štábem za účasti maršála Koněva počítaly s daleko větším postupem, a to i za pomoci zhruba 130 jaderných útoků (samozřejmě aţ po té, co Sovětský svaz disponoval jadernými zbraněmi).

Nicméně se po podpisu smlouvy Francouzi a Britové obrátili na Spojené státy a poţádali je o zajištění vojenské pomoci západní Evropě, nezbytné pro odolání případnému sovětskému tlaku. Zaloţením Bruselského paktu státy západní Evropy splnili americkou podmínku o převzetí iniciativy při obraně, a proto jiţ v červenci roku 1948 začala jednání mezi USA, Kanadou a zeměmi Bruselského paktu. Výsledkem těchto jednání pak byl podpis

(28)

28

smlouvy o Atlantické alianci, ke kterému došlo dne 4. dubna 1949 ve Washingtonu.

Atlantická aliance zahrnovala všechny země Bruselského paktu, USA a Kanadu, stejně jako Norsko, Dánsko, Island, Portugalsko a Itálii.³⁴

Zakladatelé této organizace kolektivní obrany odůvodňovali její ustanovení potenciální hrozbou komunistické expanze do západní Evropy, jeţ se projevila v únoru 1948 nedemokratickou změnou vlády Československé republiky a v červnu téhoţ roku sovětskou blokádou západní části Berlína.³⁵ Cílem organizace tedy byla deklarace jednoty Západu proti sovětské hrozbě a postupné vybudování odpovídajících vojenských kapacit. Z vojenského hlediska bylo ovšem alespoň částečné vyrovnání sovětské převahy v konvečních silách jen pozvolným procesem. Sovětskou odpovědí na zaloţení Organizace Severoatlantické smlouvy – NATO, byl v roce 1955 podpis tzv. Varšavské smlouvy. Ta byla zaloţena jako proti pól NATO a Sovětský svaz jasně deklaroval, ţe Varšavský pakt bude rozpuštěn, jakmile zanikne Západní vojenská integrace. Tato „nabídka“ se však můţe zdát úsměvná v tom smyslu, ţe Sovětský svaz počátkem 60 tých let disponoval v rámci Varšavské smlouvy zhruba 175 – 225 divizemi, přičemţ ostatní země paktu jich měli kolem 80 ti.³⁶

Pro představu o síle tohoto paktu můţeme konstatovat, ţe divize čítá zhruba 20.000 vojáků (dle standardů NATO), ale počet vojáků v sovětských divizích bývá obvykle menší.

Nicméně se i tyto počty liší v dobách mírových a při válečném stavu. (Koncepce dělení armády Sovětského svazu vznikla zhruba v 60 letech 20. století a po téměř 50 ti letech má dojít ke změnám ve struktuře dělení pozemních vojsk a některá uskupení mají být zrušena).

Velmi podstatnou je i skutečnost, ţe Sovětský svaz byl významným drţitelem jaderných zbraní. Ze států Varšavské smlouvy byl jediným drţitelem jaderných zbraní na rozdíl od členských států NATO, kde byly drţiteli jaderných zbraní USA, Velká Británie a později také Francie (stojící mimo vojenské struktury NATO). Často se diskutuje o tom, zda byly jaderné zbraně rozmístěny i na území Československa, ale zatím nebyly nalezeny přesvědčivé důkazy.

Na druhou stranu byl ale Sovětský svaz také signatářem různých smluv týkajících se omezení zbrojení i v oblasti jaderných zbraní. První takovou smlouvou byla Smlouva o částečném zákazu jaderných pokusů, která byla sjednána v roce 1963 mezi SSSR, USA a Velkou Británií a kterou byly zakázány pokusy s jadernými zbraněmi v ovzduší, v kosmickém prostoru a pod

34HORČIČKA, V., KOVÁŘ. M. Dějiny evropské integrace I. Praha: Triton, 2005, s. 58

35POTOČNÝ, M., ONDŘEJ, J. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 316 36KUKLÍK, J., PETRÁŠ, R. Nadnárodní integrace v Evropě. Luzern: Avenira, 2007, s. 217

(29)

29

vodou (v moři), ale také podzemní zkoušky, kde dochází k úniku radioaktivního odpadu mimo území, jeţ je pod jurisdikcí nebo kontrolou toho státu, který zkoušku provedl.³⁷

3.2. Politická a parlamentní integrace Evropy v letech 1945 - 1949

V roce 1948 se země západní Evropy vydaly na cestu důsledného organizačního procesu především proto, aby se jim od Spojených států dostalo hospodářské a vojenské pomoci. Nicméně i bez toho vyvstávala potřeba nějaké struktury, která by byla specificky evropská. Bylo potřeba učinit zadost názorovému hnutí, objevujícímu se s velkou silou zejména po kongresu v Haagu a poţadujícímu svolání evropského shromáţdění, jehoţ úlohou by bylo navrhovat příslušná opatření, která by postupně vedla k hospodářské a politické jednotě Evropy.³⁸

Na tomto kongresu byly přijaty závěrečné dokumenty, které se staly bezprostředním impulsem pro vznik Rady Evropy. Ta byla zaloţena 5. května 1949 v Londýně především z iniciativy francouzské vlády, jeţ se i tímto krokem snaţila zapojit západní Německo do společných západoevropských struktur. Na návrh Ernesta Bevina bylo sídlo nové organizace zřízeno ve Štrasburku, jako symbol francouzsko – německého usmíření.

Proti zřízení Rady Evropy se v počátcích stavěla Velká Británie, která byla jednoznačně proti jakémukoli přenesení kompetencí národních parlamentů na parlament

„Evropský“. Velká Británie nakonec této myšlence ustoupila, protoţe se obávala své izolace od dalších integračních procesů v Evropě. Pravdou však zůstává, ţe Britové nebyli v počátku ve skeptickém postoji k takové evropské integraci osamoceni. Opatrní byli i představitelé skandinávských zemí.³⁹

Základní cíl Rady Evropy je uveden v jejím Statutu, článku 1, odst. a), kde se mimo jiné hovoří o „dosažení větší jednoty mezi jejími členy za účelem ochrany uskutečňování ideálů a zásad, které jsou jejich společným dědictví, a usnadňovaní jejich hospodářského a společenského rozvoje“.

Rada Evropy má dva orgány. Prvním orgánem je Poradní shromáţdění. To bylo (a je) tvořeno členy národních parlamentů vybraných podle klíče zvoleného kaţdou z vlád. Poradní

37ČEPELKA, Č., ŠTURMA, P. Mezinárodní právo veřejné. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 721 38GERBET Pierre. Budování Evropy. Praha: Univerzita Karlova, 2004, s. 63