Regulace bank v České republice

(1)

Bankovní institut vysoká škola Praha

Katedra financí a účetnictví

Regulace bank v České republice

Bakalářská práce

Autor: Michal Hlavatý

makléř, finanční makléř Vedoucí práce: Mgr. Alena Klumparová

Praha duben, 2010

(2)

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s použitím uvedené literatury.

V Praze dne 25.dubna 2010 Michal Hlavatý

(3)

Poděkování

Rád bych poděkoval Mgr. Aleně Klumparové za odborné vedení a trpělivost při tvorbě mé bakalářské práce.

(4)

Anotace

Práce se zabývá popisem bankovní regulace v České republice. Nejprve je stručně analyzována situace bankovního sektoru v ČR s ohledem na současnou hospodářskou krizi a její dopady na banky. Poté jsou popsána rizika, která souvisejí s bankovní činností. Dále práce popisuje vývoj bankovního sektoru během transformace ekonomiky v devadesátých letech. Poslední část se věnuje doporučení Basel II a aktuálnímu stavu bankovní regulace v ČR.

This study describes banking regulation in the Czech Republic. First part briefly analyses the situation of Czech banking sector in the context of current economic crisis and its impacts on banks. Subsequently, the risks which are related to banking are defined.

Next part depicts development of banks during economic transformation in the 1990s. The last part describes Basel II and actual bank regulation in the Czech Republic.

(5)

5

Obsah

1 Úvod ... 7

2 Banky v ČR ... 8

3 Přehled rizik v podnikání bank ... 11

3.1 Úvěrová rizika ... 11

3.1.1 Riziko nezaplacení ... 12

3.1.2 Riziko země ... 12

3.1.3 Vypořádací riziko ... 12

3.1.4 Riziko koncentrace ... 15

3.2 Tržní riziko ... 15

3.2.1 Úrokové riziko ... 15

3.2.2 Měnové riziko ... 16

3.2.3 Akciové riziko ... 16

3.2.4 Komoditní riziko ... 16

3.2.5 Riziko tržní likvidity ... 16

3.3 Operační riziko ... 16

4 Historie regulace v ČR ... 18

4.1 Vznik komerčního bankovnictví v Československu ... 18

4.2 Privatizace majetku a bankovní sektor ... 19

4.3 Krize českého bankovnictví ... 22

4.3.1 Konsolidační program I. (1991-1994) ... 23

4.3.2 Konsolidační program II. (1995-1996) ... 24

4.3.3 Stabilizační program (1996-2001) ... 27

4.3.4 Privatizace velkých bank (1998-2001) ... 30

4.4 Historie regulace v devadesátých letech ... 31

5 Basel II ... 35

5.1 1. pilíř: kapitálová přiměřenost ... 35

5.1.1 Úvěrové riziko ... 35

5.1.2 Operační riziko ... 37

5.1.3 Riziko obchodního portfolia ... 38

5.2 2. pilíř: bankovní dohled ... 42

5.3 3. pilíř: tržní disciplína ... 42

(6)

6

6 Současná situace v regulaci bank v ČR ... 43

6.1 Vydávání bankovní licence ... 43

6.1.1 Činnost zahraničních bank podle principu jednotné licence ... 44

6.2 Pravidla obezřetného podnikání bank ... 45

6.2.1 Pravidla angažovanosti ... 45

6.2.2 Klasifikace pohledávek ... 46

6.3 Dohled nad bankami ... 47

6.3.1 Dohled na dálku ... 48

6.3.2 Dohlídka na místě ... 48

6.4 Vydávání souhlasu ČNB a informační povinnost podle zákona o bankách ... 49

6.5 Opatření k nápravě a sankce ČNB ... 49

6.6 Pojištění vkladů ... 50

7 Závěr ... 52

8 Zdroje ... 54

(7)

7

1 Úvod

Téma bankovní regulace v ČR jsem pro svou bakalářskou práci zvolil z důvodu aktuálnosti této problematiky. Celý svět se v současnosti vypořádává s následky hospodářské krize, na jejímž počátku stála podle části odborné veřejnosti nedostatečná regulace bank, která umožnila bankovnímu sektoru podstupovat nepřiměřená rizika.

V tomto bodě vidím analogii s problémy bankovního sektoru během transformace české ekonomiky, kdy v důsledku nedostatečné regulace docházelo ze strany bank k podceňování, nebo vědomému přehlížení rizik.

V této práci se pokusím popsat vývoj bankovní regulace v ČR od roku 1990, kdy vznikl dvoustupňový bankovní systém, přes turbulentní období devadesátých let, až po současnost, kdy se regulace bank v ČR řídí nejpřísnějšími standardy. Tato pravidla jsou definována na základě mezinárodní spolupráce regulátorů trhů, sdružených v Bank for International Settlements.

Ve druhé kapitole popisuji současnou situaci komerčního bankovnictví v ČR s přihlédnutím k hospodářské krizi. Třetí kapitola se zabývá riziky, kterým jsou banky vystaveny ve všech oblastech své činnosti. Ve čtvrté kapitole se věnuji historii regulace v ČR v souvislosti s vývojem bankovního sektoru po roce 1990. Další kapitola popisuje soubor pravidel kapitálových požadavků známých pod názvem Basel II. Tématem poslední kapitoly je současný stav regulace bankovního sektoru v ČR.

(8)

8

2 Banky v ČR

Na bankovním trhu v České republice působilo ke konci roku 2009 celkem 39 bank.

Pouze v sedmi bankách měl rozhodující vliv český kapitál. V souladu s pravidly Evropské Unie (viz kapitola 6) o činnosti bank v rámci jedné licence na území celé EU, působilo na českém trhu 18 poboček zahraničních bank. Díky principu volného pohybu služeb bylo na trhu dále přítomno 276 bank z EU¹.

Graf 1: Změna HDP

zdroj: ČSÚ, 2010

Velikost bankovního trhu podle aktiv dosáhla ke konci roku 2009 sumy 4 092,382 miliard Kč, což i přes složitou hospodářskou situaci představovalo nárůst v porovnání s rokem 2008 (viz Tabulka 1). Více než 60% bankovních aktiv tvořily poskytnuté úvěry.

Přestože oproti roku 2008 se zvýšil objem poskytnutých úvěrů, došlo ke snížení dynamiky jejich růstu. Banky totiž v souvislosti s hospodářskou krizí zpřísnily podmínky poskytování úvěrů.

Tabulka 1: Bankovní aktiva a poskytnuté úvěry v mld. Kč

2006 2007 2008 2009

Aktiva celkem 3151,8 3750,7 4044,5 4092,4

Poskytnuté úvěry 1845 2215 2471,8 2487,7

zdroj: ČNB²

1Česká národní banka [online]. 31. 3. 2010. Dostupné z :

http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/zakladni_ukazatele_fin_trhu/banky/bs_ukazatel e_komentar.html

2 Česká národní banka [online]. 2010. Dostupné z:

http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/zakladni_ukazatele_fin_trhu/banky/bs_ukazatel e_tab02a.html

6.8 6.1

2.5

-6 -4.2 -4 -2 0 2 4 6 8

2006 2007 2008 2009

změna HDP v %

(9)

9

Dominantní postavení na českém bankovním trhu (podle výše aktiv) zaujímá trojice bank v čele s Českou spořitelnou (aktiva ve výši 862 mld. Kč³), následovanou ČSOB (aktiva ve výši 824,5 mld. Kč⁴) a Komerční bankou (aktiva ve výši 699 mld. Kč⁵), které dohromady kontrolují přes 57%⁶ trhu. V posledních letech je možné pozorovat mírný pokles tržního podílu těchto tří bank ve prospěch malých a středních bank. Podobný vývoj postihl i objem poskytnutých úvěrů, kde velké banky ztratily od roku 2006 více než 6%

trhu (viz Graf 2).

Graf 2: Podíl velkých bank na bankovním sektoru

zdroj: ČNB⁷

Kapitálová přiměřenost bankovního sektoru byla v roce 2009 na úrovni 14,12%.

Největší kapitálový požadavek byl na úvěrová rizika, z důvodu dominantního postavení poskytnutých úvěrů v aktivech bank. Během období doznívající finanční krize prokázal český bankovní sektor velkou stabilitu v porovnání se zahraničním, kde byly nutné rozsáhlé kapitálové injekce do bankovního sektoru. V některých případech bylo dokonce nutné, aby stát postižené banky znárodnil (např. Velká Británie, Island). Střední Evropa byla navíc vystavena pesimistickým odhadům zahraničních analytiků, kteří předpovídali bankám ve střední Evropě hluboké problémy. Údaje o kapitálové přiměřenosti tyto prognózy nepotvrdily, ale naopak prokázaly, že český bankovní sektor byl během krize

3 Výroční zpráva České spořitelny za rok 2008 [online]. 2010. Dostupné z:

http://www.csas.cz/banka/content/inet/internet/cs/VZ_2008.pdf

4 Výroční zpráva ČSOB za rok 2008 [online]. 2010. Dostupné z:

http://www.csob.cz/WebCsob/Csob/O-CSOB/Vztahy-k-investorum/Vyrocni-pololetni-zpravy/Vyrocni- zpravy/VZ_CSOB_2008.pdf

5 Výroční zpráva Komerční banky za rok 2008 [online]. 2010. Dostupné z:

http://www.kb.cz/file/cs/com/info_duty/economic_results/KB-2008-vyrocni_zprava.pdf

6 Podle podílu výše zmíněných bank na celkových aktivech českého bankovního sektoru.

http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/zakladni_ukazatele_fin_trhu/banky/bs_ukazatel e_tab07.html

46 48 50 52 54 56 58 60 62 64

2006 2007 2008 2009

podíl velkých bank na celkových aktivech v %

podíl úvěrů poskytnutých velkými bankami na celkovém množství poskytnutých úvěrů v

%

(10)

10

jedním z nejstabilnějších na světě. Během období krize se kapitálová přiměřenost českých bank dokonce zvýšila. Další důležitý ukazatel stability bankovního sektoru je množství likvidních prostředků, kterými banky disponují. V roce 2009 byl podíl rychle likvidních aktiv na celkových aktivech českých bank 25,32%⁸.

Celkový zisk bankovního sektoru v roce 2009 dosáhl 60,16 mld. Kč po zdanění. Tato hodnota znamená i přes hospodářskou krizi v ČR nárůst zisku oproti předchozímu roku o cca 31%⁹. Hlavním důvodem takto vysokého zisku bylo zvýšení rozdílu mezi úrokovou sazbou, kterou banka účtovala svým klientům a sazbou, za kterou si na mezibankovním trhu sama půjčovala. Tento rozdíl úrokových sazeb bohatě vykompenzoval ztráty plynoucí ze zhoršení úvěrového portfolia, způsobené nárůstem objemu nesplacených pohledávek (viz Graf 3).

Graf 3: Pohledávky se selháním

zdroj: ČNB¹⁰

Hlavní část zisků tvoří český bankovní sektor z rozdílu přijatých a vyplacených úroků.

Druhou nejvýznamnější položkou jsou zisky z poplatků a provizí (viz Graf 4)

9 Vlastní výpočty, Česká národní banka [online]. 2010. Dostupné z:

53,4 (2,91%) 51,3 (2,37%)

68,7 (2,81%)

112,9 (4,53%)

0 20 40 60 80 100 120

2006 2007 2008 2009

Pohledávky se selháním v mld.

Kč (podíl pohledávek se selháním na celkovém investičním portfoliu)

(11)

11

Graf 4: Struktura zisku v roce 2009

zdroj: ČNB¹¹

3 Přehled rizik v podnikání bank

Riziko představuje pravděpodobnost odchylky od plánovaného stavu, tato odchylka může nabývat kladných nebo záporných hodnot. Záporná odchylka představuje čisté riziko (riziko, které má pouze negativní dopad, např. riziko nesplacení pohledávky).

Za účelem řízení rizik finančních institucí dochází k identifikaci a následnému převedení rizik do měřitelných veličin (rozptyl a směrodatná odchylka).

Tato kapitola se zaměří na popis jednotlivých rizik, jímž jsou banky vystaveny.

V bankovnictví rozlišujeme tři základní skupiny rizik. Úvěrová, tržní a operační rizika.

Spojovacím článkem těchto skupin je riziko likvidity. Ať už je banka vystavena nepříznivému vývoji na trzích, nárůstu nesplacených úvěrů či vysokým ztrátám plynoucím z chyb vlastních zaměstnanců, vždy se vystavuje riziku, že díky těmto okolnostem nebude schopna zajistit likviditu za přijatelných podmínek.

Způsoby, jak tato rizika řídit v souladu s požadavky bankovního dohledu bude podrobněji řešit čtvrtá kapitola.

3.1 Úvěrová rizika

Úvěrové riziko představuje riziko selhání protistrany při plnění svých závazků.

Největší expozice vůči úvěrovému riziku je u většiny bank spojena s poskytováním úvěrů.

Banky musí sledovat jak výši rizika jednotlivých úvěrů a transakcí, tak celkové riziko plynoucí z portfolia všech poskytnutých úvěrů.

Úvěrové riziko budeme dělit na riziko nezaplacení (default risk), riziko země (country risk) a vypořádací riziko (settlement risk).

11 Vlastní výpočty, Česká národní banka [online]. 2010. Dostupné z:

http://www.cnb.cz/cs/dohled_financni_trh/souhrnne_informace_fin_trhy/zakladni_ukazatele_fin_trhu/banky/bs_ukazatel e_tab04a.html

103.3 36.4

28.6

zisk z rozdílu přijatých a vyplacených úroků (v mld. Kč) zisk z provizí a poplatků (v mld.

Kč)

ostatní zisky ((v mld. Kč)

(12)

12

3.1.1 Riziko nezaplacení

Riziko nezaplacení se skládá ze tří složek. Z pravděpodobnosti selhání, expozice pohledávky při selhání a z objemu ztráty plynoucí ze selhání.

Pravděpodobnost selhání je vyjádřena pomocí ratingových a scoringových metod.

Rating je vypočítáván buď pro jednotlivé firmy, nebo pro společnosti sdružené do portfolia pohledávek se stejnými znaky¹².

Při hodnocení pravděpodobnosti selhání hraje významnou roli čas. U společností s vysokým ratingem se plynutím času pravděpodobnost selhání zvyšuje. Opačně je to v případě firem s nízkým ratingem, kde můžeme pro příklad uvést společnost, která je v kritické finanční situaci, s vysokou pravděpodobností bankrotu během následujícího roku. Pokud firma toto kritické období překoná, výrazně se jí zvýší pravděpodobnost přežití v dalších letech¹³.

Expozice při selhání představuje maximální možnou ztrátu v případě selhání dlužníka. Jedná se o celkovou hodnotu pohledávek ohrožených selháním dlužníka.

Velikost ztráty při selhání je stanovena jako procentní sazba z úvěru. Pokud dojde k selhání dlužníka, je pravděpodobné, že bude možno alespoň část pohledávky vymoci zpět (reorganizací podniku, částečným umořením z likvidačního zůstatku). Toto množství stanovuje tzv. recovery rate (RR). Z výše popsaného vyplývá, že velikost ztráty při selhání je rovna 1-recovery rate. Velikost RR se získává z analýzy historických dat (např. agentura Moody´s uvádí RR u zajištěných dluhopisů v průměru 51.6%).

3.1.2 Riziko země

Riziko, že ekonomické, sociální a politické události v cizí zemi nepříznivě ovlivní finanční zájmy společnosti. Riziko země zahrnuje riziko znárodnění, vyvlastnění aktiv, neuznání zahraničního dluhu a riziko měnové depreciace nebo devalvace¹⁴.

3.1.3 Vypořádací riziko

Pro zpřehlednění problematiky vypořádacího rizika, budeme rozlišovat měnové vypořádací riziko a vypořádací riziko cenných papírů.

12 O přístupu k řešení rizika nezaplacení více v kapitole č. 5.

13 Hull, John C. Options, futures and other derivatives. Pearson Prentice Hall, 2006. ISBN 0-13-149908-04

14 US Department of treasury

(13)

13 3.1.3.1 Měnové vypořádací riziko

Měnové vypořádací riziko vzniká při měnových obchodech, kdy je pro uzavření obchodu nutné provést platbu jedné měny proti přijetí jiné měny. Z podstaty těchto obchodů vyplývá, že jedna strana nemusí plnit v době splatnosti kontraktů. Možnost vzniku časového nesouladu mezi transfery představuje vypořádací riziko. Součástí měnového vypořádacího rizika je i uvěrové, tržní a operační riziko. Jako příklad vzájemného prolínání jednotlivých typů rizik poslouží situace, kdy banka neobdrží nakoupenou měnu v době splatnosti a tento nedostatek řeší čerpáním prostředků z vlastních zdrojů. V té chvíli si snižuje vlastní disponibilní prostředky a je tak vystavena riziku likvidity.

Velikost vypořádacího rizika je podle Bank for International Settlements (BIS) určena jako hodnota odpovídající celé částce nakoupené měny a trvá od doby, kdy není možné zrušit platební příkaz na prodanou měnu do doby přijetí nakoupen měny. Velikost expozice se mění v závislosti na fázi vypořádání celé transakce. Z pohledu řízení rizika je každá transakce rozdělena do pěti kategorií.

Tabulka 2: Kategorie rizikovosti transakce

Kategorie Stav

status R

(odvolatelnost)

Banka není v riziku.

status I

(neodvolatelnost)

Platební příkaz prodávané měny není možné odvolat, nakoupená měna nebyla obdržena a je v riziku.

status U (nejistota) Nakoupená měna již měla být obdržena, banka neví, jestli měnu obdržela.

Měna může stále být v riziku.

status F (selhání) Banka ví, že měnu neobdržela. Měna je v prodlení a riziku.

status S vypořádání) Banka ví, že nakoupenou měnu obdržela. Již není v riziku.

zdroj: Bank for International Settlements¹⁵

Aby banka mohla určit výši expozice měnového vypořádacího rizika, musí znát konečný termín jednostranného zrušení transakce, termín konečného přijetí nakoupené měny a okamžik identifikace konečného přijetí nebo selhání transakce. Velikost minimálního rizika se rovná součtu obchodů se statutem I a F. Maximální riziko představuje suma transakcí se statutem I, F a U.

3.1.3.2 Vypořádací riziko cenných papírů

Velkému množství druhů cenných papírů (CP) a služeb spojených s CP, které banky nabízejí, odpovídá rozsah rizik, která souvisí s vypořádáním těchto operací.

Úvěrové riziko

15 Bank for International Settlements.Supervisory Guidance for Managing Settlement Risk in Foreign Exchange Transactions [online]. 2000. Dostupné z: http://www.bis.org/publ/bcbs73.pdf?noframes=1

(14)

14

Tato rizika se dělí podle doby, kdy došlo k selhání protistrany na tzv. před- vypořádací a vypořádací riziko.

Před-vypořádací riziko (pre-settlement risk) vzniká v situaci, kdy protistrana není schopna dostát svým závazků v době před vypršením kontraktu. V takovém případě je nutné původní kontrakt nahradit novým, což v závislosti na vývoji na trhu může vést ke ztrátě výnosů realizovaných od doby sjednání původního obchodu. Tento druh rizika se nazývá riziko ztráty nerealizovaných výnosů (replacement cost risk). Vzhledem k vlivu vývoje cen na trhu na velikost ztráty, zasahuje toto riziko i do oblasti tržních rizik.

V době expirace kontraktu může dojít k situaci, kdy bude banka plnit v souladu s podmínkami kontraktu, ale protistrana svým závazkům nedostojí. Toto riziko se nazývá vypořádací (settlement risk). Výsledkem může být ztráta celé jistiny (principal risk).

Eliminace rizika ztráty jistiny je možná pomocí metody dodání proti placení (delivery versus payment, DVP).

Riziko likvidity

Jestliže je protistrana při vypořádání v prodlení, musí banka tuto ztrátu nahradit z vlastních prostředků. V případě, že prodejce/nákupce CP neobdrží platbu/CP v době plnění, bude si muset tyto prostředky půjčit nebo je získat prodejem aktiv za účelem splnění svých vlastních závazků. Velikost nákladů souvisí s likviditou trhu, na kterém byly kontrakty sjednány. Čím nižší je likvidita, tím vyšší jsou náklady. Nedostatek likvidních prostředků plynoucí z vypořádacího rizika se může přenést i na ostatní účastníky trhu a v konečném důsledku způsobit systémové selhání.

Riziko selhání vypořádací instituce

Předchozí text uvažoval rizika spojená se selháním nakupující či prodávající strany.

Další subjekt, který se transakcí může účastnit, je tzv. vypořádací instituce. Jejím úkolem je spárování jednotlivých protistran. Pokud vypořádací instituce nebude schopna dostát svým závazkům, dojde k okamžitému přenesení problémů s likviditou na ostatní účastníky systému vypořádání. Z těchto důvodů většinou slouží jako vypořádací instituce centrální banka nebo subjekt, založený pouze za účelem zprostředkování.

Riziko správy a úschovy

Klient, který uloží CP do správy nebo úschovy je v riziku v případě insolvence, zpronevěry či nedbalosti ze strany poskytovatele těchto produktů. Riziko nevyplývá pouze ze ztráty hodnoty CP, ale i z nemožnosti disponovat s těmito CP.

(15)

15 Právní riziko

Riziko vyplývající ze zákonů a regulací, které neumožní vykonávat vlastnická práva k CP, realizaci dohod souvisejících s CP, atd. V případě mezinárodních obchodů lze aplikovat různá pravidla v závislosti na konkrétní jurisdikci.

Systematické riziko

Riziko rozšíření insolvence z jedné instituce na ostatní účastníky trhu. Zásadním předpokladem hladkého vypořádáni kontraktu je důvěra v dodržení dohod mezi jednotlivými bankami. Příkladem systematického rizika je krach banky Lehman Brothers, po kterém došlo k dočasnému zmrazení mezibankovního trhu v USA. Řešením bylo dodání chybějící likvidity centrální bankou.

3.1.4 Riziko koncentrace

Pokud banka nebude dostatečně diversifikovat bilanční a mimo-bilanční položky, může dojít k příliš velké expozici vůči konkrétnímu subjektu, či jevu. Riziko koncentrace vzniká vůči jednotlivým osobám, státům, produktům, tržnímu prostředí, zemím, atd.

3.2 Tržní riziko

¹⁶

Riziko, že hodnota aktiv banky nebo její zisky budou nepříznivě ovlivněny vývojem na finančních trzích. Mezi hlavní faktory tržních rizik patří vývoj cen akcií, komodit, změn úrokových sazeb nebo změn měnových kurzů.

Tradiční produkty bankovnictví, poskytnuté úvěry a depozita, nejsou přímo vystavena tržním rizikům, jako je to například u derivátů (instrumenty, jejichž cena se odvíjí od hodnoty podkladového aktiva). Přesto i tyto služby jsou ovlivněny změnami ekonomického prostředí v důsledku výkyvů trhů, jako jsou změny úrokových sazeb.

3.2.1 Úrokové riziko

Úrokové riziko představují expozici vůči produktům, jejichž hodnota se odvíjí od změny úrokových sazeb. Tyto instrumenty zahrnují úvěry, dluhové CP, aktiva a závazky obchodního portfolia, depozita, půjčky a deriváty citlivé na změnu úrokových sazeb.

K zajištění těchto rizik se využívají opce, futures, forvardy a swapy.

16 Bank of America, 2009 Annual Report. [online]. Dostupné z: http://media.corporate- ir.net/media_files/irol/71/71595/reports/2009_AR.pdf

(16)

16

3.2.2 Měnové riziko

Měnové riziko představuje expozici vůči změně hodnoty instrumentů a budoucích cash flow denominovaných v cizích měnách. Produkty s měnovým rizikem zahrnují úvěry a půjčky v cizích měnách, budoucí platby nebo příjmy vyplývající z měnových transakcí, deriváty držené v cizích měnách nebo vázané na vývoj cizích měn, atd. Zajištění je prováděno shodnými postupy, jako v případě úrokového rizika.

3.2.3 Akciové riziko

Akciové riziko reprezentuje expozici vůči akciím v domácí i v zahraniční měně, produktům vázaným na vývoj akciového podkladu atd. Kromě samotných akcií jsou tomuto druhu rizika vystaveny například akciové fondy a konvertibilní dluhopisy. Zajištění probíhá pomocí derivátů, dluhopisů a držby hotovosti.

3.2.4 Komoditní riziko

Riziko plynoucí z držení instrumentů vázaných na vývoj určité komodity, nebo koše komodit. Banky v praxi komodity fyzicky nedrží, pouze obchodují s instrumenty, jejichž výplata je vázána na změnu cen komodit. Zajištění probíhá stejně jako v předešlých případech otevřením opačných pozic za pomoci derivátů.

3.2.5 Riziko tržní likvidity

Riziko, že předpokládaná likvidita na trhu konkrétních aktiv se výrazně sníží, nebo dokonce úplně zmizí. V takovém případě není možné efektivně zajistit rizika spojená se změnou cen. V důsledku snížené likvidity může docházet i ke změnám korelačních koeficientů aktiv, na jejichž základě funguje zajištění některých druhů rizik.

3.3 Operační riziko

Operační riziko může být definováno jako riziko ztráty plynoucí ze selhání lidského nebo technického faktoru. Podle BIS¹⁷ jsou hlavní zdroje ztrát plynoucích z operačního rizika spojena s:

- interní zpronevěrou (záměrné zkreslení pozic, zaměstnanecké krádeže a insider trading ve prospěch vlastního účtu),

17 Sound Practice for the Management of Operational Risk, 2003. Dostupné z: www.bis.org

(17)

17

- externí zpronevěrou (krádež, falšování dokumentů, počítačové pirátství, atd.), - pracovními směrnicemi a bezpečností na pracovišti. (výplata za zdravotní újmu,

diskriminace, atd.),

- obchodními praktikami (zneužití důvěrných informací o klientech, nevhodné obchodní aktivity na účet banky, praní špinavých peněz nebo neautorizované obchody),

- poškozením hmotných aktiv (např. vandalismus, terorismus, oheň), - selháním systémů (problémy s počítači)

- vypořádacím, dodacím a procesním řízením (chybná vstupní data, nedostatečné právní zajištění smluv, neoprávněné vydání dispozičního práva k účtu klienta, atd.).

(18)

18

4 Historie regulace v ČR

Přechod z centrálně řízené ekonomiky na tržní ekonomiku na přelomu osmdesátých a devadesátých let sebou přinesl nutnost dramatických změn v ekonomice. Bylo zapotřebí vytvořit nové instituce, deregulovat ceny, liberalizovat zahraniční obchod a v neposlední řadě zrušit dosavadní systém bankovnictví a vytvořit systém nový, který bude odpovídat potřebám tržního hospodářství. Tento proces spojený s prudkým rozvojem bankovnictví v Československu a později v České republice kladl vysoké nároky na instituce dohledu a samozřejmě se neobešel bez problémů typických pro transformující se ekonomiky.

Dokladem těchto skutečností je vývoj během devadesátých let, který byl završen konsolidací bankovnictví a vznikem regulace, odpovídající mezinárodním standardům.

Tato kapitola se v první části zaměří na popis situace před rokem 1989, rozvoj na počátku devadesátých let, krize, kterými banky procházely, konsolidaci a následnou privatizaci českých bankovních domů do rukou zahraničních vlastníků. Druhá část kapitoly se bude věnovat samotnému rozvoji bankovního dohledu v České republice.

4.1 Vznik komerčního bankovnictví v Československu

Do roku 1989 v Československu fungoval systém jednostupňového bankovnictví.

Přestože existovalo více bank, zásadní roly hrála Státní banka československá (SBČS), která zajišťovala funkci centrální i komerční banky. Vedle SBČS existovala Živnostenská banka, která zajišťovala devizové obchody a transakce zahraničního obchodu a Československá obchodní banka, zajištující mezinárodní platební styk. Drobné klientele sloužila Česká státní spořitelna a slovenská státní spořitelna.

1. ledna 1990 vešel v platnost zákon č. 130/1989 Sb. o Státní bance československé a zákon č. 158/1989 o bankách a spořitelnách, které vytvořili právní rámec dvoustupňového bankovního systému. Dohledem nad bankami byla pověřena SBČS¹⁸ plnící funkci centrální banky. Komerční aktivity SBČS převzali nově založené banky. Komerční banka a Investiční banka v České republice, Všeobecná úvěrová banka a Investiční a rozvojová banka na Slovensku. Výše zmíněné banky fungovaly v podobě státních podniků. Další

18 Podle zákona č. 158/1989 SBČS uděluje povolení k založení, změně činnosti, atd. až po dohodě s ministerstvem financí.

(19)

19

subjekt, který začal působit od roku 1990, byla Agrobanka, jež získala licenci v roce 1989¹⁹.

Tržní prostředí a vytvoření podmínek pro podnikání znamenalo masivní nárůst právních entit, které poptávaly prostředky na rozvoj své činnosti. Vzhledem k neexistenci kapitálových trhů představoval jediný možný zdroj těchto financí bankovní sektor.

S rozvojem podnikání je také spojen růst transakční poptávky. V reakci na tyto změny vzniká velké množství nových bank (viz Graf 5).

Graf 5: Banky s platnou licencí

zdroj: Mejstřík, 2004²⁰

4.2 Privatizace majetku a bankovní sektor

V lednu 1991 začala privatizace státních podniků, v této fázi mluvíme o tzv. malé privatizaci. Jejím cílem byl rozprodej malých podniků, obchodů a restaurací. V roce 1994 začala tzv. velká privatizace (střední a velké podniky). Většina majetku byla privatizována za pomoci kupónové privatizace (viz graf 6). Tato metoda byla zvolena s ohledem na její rychlost. Podstatou bylo, že každý občan si mohl pořídit za poplatek kuponovou knížku,

19MEJSTŘÍK, Michal. Cultivation of Financial Markets in the Czech Republic. 1.vydání. Praha: Karolinum Press, Praha, 2004. 399 str. ISBN 80-246-0980-0, s. 23

20MEJSTŘÍK, Michal. Cultivation of Financial Markets in the Czech Republic. 1.vydání. Praha: Karolinum Press, Praha, 2004. 399 str. ISBN 80-246-0980-0, s. 23

5 9

24 37

52 55 55 53

50

45 42 40

0 10 20 30 40 50 60

1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000

(20)

20

jež ho poté opravňovala k výměně těchto kupónů za akcie privatizovaných společností.

První vlna kupónové privatizace proběhla v roce 1992, druhá pak v roce 1994.

Graf 6: Privatizovaný majetek (v mld. Kč)

zdroj: Holman, 2000²¹

Bankovní sektor se na privatizaci podílel dvojím způsobem. Jednak zajišťoval částečné financování privatizace a za druhé se jí sám účastnil prostřednictvím investičních privatizačních fondů (IPF)²².

Poskytování úvěrů pro privatizaci české ekonomiky představovalo značné riziko pro banky. Oceňování podniků se nemohlo opírat o tržní hodnotu, ale pouze o hodnotu účetní.

Rizikovost těchto úvěrů odpovídala tzv. rizikovému kapitálu. Komerční banky tak převzali značnou část negativních důsledků privatizace²³. Při vyhodnocování konkrétních úvěrů nebylo možno čerpat informace z historické údajů privatizovaných firem, protože finanční výkazy z dob centrálního plánování samozřejmě absolutně nereflektovali realitu tržního prostředí. Další problém představovali záruky za poskytnuté úvěry, noví majitelé často ručili akciemi společností, na jejichž nákup jim byly úvěry poskytnuty. Tento způsob úvěrování je znám jako tzv. leveraged buyout a představuje pro financující instituci značné riziko.

Podle Holmana²⁴ odpůrci kupónové privatizace namítali, že rozprodej podniků velkému množství malých investorů bude znemožňovat efektivní restrukturalizaci společností. Z tohoto důvodu byly do privatizace zapojeny IPF. IPF byly zakládány bankami, investičními společnostmi nebo soukromími osobami. Podle zákona mohly IPF

21 HOLMAN, Robert. Transformace české ekonomiky. 1. vydání Praha: CEP, 2000. 106 str. ISBN:80-902795-6-2

22 Majitel kupónové knížky nemusel investovat přímo do akcií, jednou z možností byla investice do fondu, který pak vykonával vlastnická práva za své akcionáře.

23 Česká národní banka. Bankovní sektor v období ekonomické transformace. 1996.

24 HOLMAN, Robert. Transformace české ekonomiky. 1. vydání Praha: CEP, 2000. 106 str. ISBN:80-902795-6-2, s. 54 45

333

25 121

121

malá rivatizace

bezúplatný převod v rámcí kupónové privatizace restituce

pezúplatný převod municipalitám

standardně privatizováno

(21)

21

vlastnit pouze 20% privatizované společnosti. Jak uvádí Holman²⁵, vlastnické omezení, jehož původním záměrem bylo zajištění práv drobných akcionářů, znemožňovalo získat rozhodující podíl na řízení společnosti a tím zajistit silnou pozici strategického investora.

Toto tvrzení vyvrací Mejstřík²⁶, který píše, že 20% restrikce prakticky neměla na rozhodování fondů vliv. Investiční fondy využívali mezer v zákonech a zakládaly dceřiné společnosti, přes které nakupovali další podíly přesahující zákonem stanovenou hranici.

IPF získali během první vlny kupónové privatizace majetek v hodnotě přes 6 miliard dolarů, to reprezentuje dvě třetiny majetku privatizovaného v tomto období (1992).

Celkem se kupónové privatizace účastnilo 343 IPF, z toho se v rukou pouze 14 koncentrovalo 43% dostupných akcií²⁷. Tabulka 3 ukazuje zastoupení tuzemských bank v jednotlivých vlnách kupónové privatizace. Údaje ukazují, že se banky významně podíleli na privatizaci nejen jako zdroje financování, ale také jako přímí investoři. V době kupónové privatizace byly všechny velké banky až na Agrobanku v rukou států. Z toho vyplývá, že velká část majetku prakticky nebyla privatizována, pouze došlo ke změně instituce, skrze kterou stát společnosti ovládal. Tento fenomén se nevyhnul ani samotným bankám, ty sice nesměly investovat do jiných bank, ale přesto tak činily prostřednictví dceřiných společností, na které se restriktivní opatření nevztahovala. Vznikla tím situace, kdy bankou ovládaná společnost byla zároveň jejím akcionářem. Při kupónové privatizaci nezůstal stranou ani Fond národního majetku (FNM), ten ze strachu ze znehodnocení svých podílů v bankách, začal akcie bank nabídnutých v kupónové privatizaci skupovat.

Výsledkem prodeje státního majetku tak paradoxně bylo zvýšení podílu FNM v privatizovaných bankách v letech 1992 až 1995²⁸.

25 HOLMAN, Robert. Transformace české ekonomiky. 1. vydání Praha: CEP, 2000. 106 str. ISBN:80-902795-6-2, s. 55

26MEJSTŘÍK, Michal. Cultivation of Financial Markets in the Czech Republic. 1.vydání. Praha: Karolinum Press, Praha, 2004. 399 str. ISBN 80-246-0980-0

27 MEJSTŘÍK, Michal. Cultivation of Financial Markets in the Czech Republic. 1.vydání. Praha: Karolinum Press, Praha, 2004. 399 str. ISBN 80-246-0980-0

28MEJSTŘÍK, Michal. Cultivation of Financial Markets in the Czech Republic. 1.vydání. Praha: Karolinum Press, Praha, 2004. 399 str. ISBN 80-246-0980-0. s. 33

(22)

22

Tabulka 3: Investiční společnosti v kupónové privatizaci

Pořadí v 2. vlně kupónové privatizace Pořadí v 1. vlně kupónové privatizace investiční společnost

1. A-invest, Agrobanka 14.

4. OB Invest, ČSOB 18.

5. KIS, Česká Pojišťovna 6.

10. SIS, Česká Spořitelna 1.

11. IKS, Komerční Banka 5.

13. PIAS, Investiční Banka 2.

zdroj: Mejstřík, 1997²⁹

4.3 Krize českého bankovnictví

České banky byly již na počátku transformace pod silným tlakem. Dluhy vzniklé v podnikové sféře před rokem 1989 byly po rozpadu tradičních trhů socialistického Československa prakticky nevymahatelné. Tyto úvěry se z bilance SBČS přenesli na její následnické organizace (v ČR to byla Komerční banka a Investiční Banka), což v praxi znamenalo, že banky do transformace vstupovaly silně pod-kapitalizované. Mezi další zdroje problémů patřil tlak vlády na SBČS, aby urychleně vydávala nové bankovní licence.

To sice vedlo k rychlé expanzi bankovního sektoru, a tím k růstu úvěrů, které tyto banky poskytovaly, ale zároveň to zapříčinilo další nárůst rizikových pohledávek v rozvahách těchto bank. Důvody budoucího selhání některých bank byly v neschopnosti adekvátně určit a řídit rizika spojená s bankovními transakcemi, v nedostatečné legislativě, která umožňovala bankám snadno obcházet právní normy a v neposlední řadě v nedostatku znalostí a zkušeností zaměstnanců jak bankovních institucí, tak bankovního dozoru. Ve snaze zamezit systematickému selhání v českém bankovním sektoru vznikl tzv.

Konsolidační program, zaměřený na vyčištění bilancí velkých bank od dluhů pocházejících z období před rokem 1990.

(23)

23

4.3.1 Konsolidační program I. (1991-1994)

Cílem Konsolidačního programu bylo zabránit systematické krizi, která by vedla k ohrožení transformačního procesu v ekonomice. Základem bylo odkoupení problémových aktiv a navýšení kapitálu bank. Jak uvádí ČNB³⁰, hlavní bankovní domy měly před začátkem Konsolidačního programu oproti 8% kapitálové přiměřenosti vyžadované mezinárodními standardy, pouze 1% kapitálovou přiměřenost, což znamenalo, že byly prakticky insolventní.

Program byl rozdělen do tří základních fází:

- založení státní Konsolidační banky (KOB), která měla převzít úvěry vzniklé před rokem 1990, tzv. úvěry na trvale se obracející zásoby (TOZ),

- rekapitalizaci obchodních bank,

- a oddlužení ČSOB za pomoci České inkasní jednotky, s.r.o. (ČIJ), což byla státní agentura.

KOB v první fázi převzala úvěry v celkové výši 110,4 miliardy Kč (viz Tabulka 4).

Tabulka 4: Aktiva KOB

KOB - ČSFR KOB - ČR

Úvěrové portfolio 1991 1992 1991 1992 1993 1994 1995

TOZ úvěry 110,4 92,7 80,1 66,1 62,3 55,7 48

Úvěry koupené (KB, IB) a restrukturalizované

0 15,1 0 15,1 12,3 11,8 12,5

Starý blok 110,4 107,8 80,1 81,2 74,6 67,5 60,5

Nově poskytnuté

úvěry 0 0 0 0 2,3 10,7 13,9

Upravené položky 0 -3 0 -3 -2,2 -2 -2,4

Celkové úvěry

čisté 110,4 104,8 80,1 78,2 74,7 76,2 72

Celková aktiva 111,9 107,2 83,5 79,9 103,1 110,5 124,8

zdroj: Výroční zpráva KOB, Praha, ČNB, 1996

Po převzetí TOZ úvěrů Fond národního majetku v roce 1992 uvolnil 30 miliard Kčs na navýšení kapitálu bank a odprodej dalších klasifikovaných úvěrů. 7,8 miliardy Kčs bylo

30 Bankovní sektor v období ekonomické transformace, ČNB, 1996

(24)

24

použito ve formě obligací na posílení kapitálu KB, IS a ČS. Zbývajících 22 miliard Kč bylo určeno k odkoupení nedobytných aktiv. Banky mohly samostatně určit, jaké úvěry převedou na KOB, jediným kritériem bylo, že podnik musí být perspektivní, musí být určen k privatizaci úvěr musel vzniknout před 31.12.1989. KOB převzala s 20%

diskontem úvěry v nominální výši 15,1 mld. Kč. Tento diskont byl zaúčtován na vrub rezerv příslušných bank. V roce 1993 převedla Investiční a poštovní banka na KOB další úvěry v nominální hodnotě 300 mil Kč.

Na konci roku 1993 je vládou rozhodnuto o založení ČIJ, za účelem převzetí klasifikovaných úvěrů z portfolia ČSOB, které vznikly v souvislosti s aktivitami Podniků zahraničního obchodu. Jednalo se o dluhy společností ze zemí bývalého Východního bloku. Celková výše pohledávek převzatých ČIJ, byla v roce 1994 34,7 mld. Kč³¹.

ČIJ financovala odkup úvěrem od ČSOB, na který byla vydána státní záruka.

Celkové náklady na první Konsolidační program dosáhly přibližně 110 mld. Kč³².

4.3.2 Konsolidační program II. (1995-1996)

V roce 1993 došlo k uvalení nucené správy na Kreditní a průmyslovou banku v důsledku nedostatečné likvidity a kapitálové vybavenosti. Tato událost předznamenala krizi malých a středních bank, které vznikly po roce 1990. Příčinou problémů bank byla špatná časová struktura aktiv a pasiv a příliš velká expozice vůči rizikovým úvěrům.

Nedostatečné množství primárních depozit vedlo k závislosti na zajišťování likvidity přes mezibankovní trh. Na tyto trendy reagovala v roce 1994 ČNB zpřísněním regulace. Byl novelizován zákon o bankách, který zesiloval pravomocí ČNB (možnost snížit základní jmění, pojištění vkladů, zpřesnění institutu nucené správy), bylo navýšeno minimální základní jmění bank a určen harmonogram, dokdy musí stávající banky tyto podmínky splnit. Nově se také zpřísnila klasifikace některých úvěrů, tvorba opravných položek a možnosti investic do majetkových účastí. V této době ČNB zahájila spolupráci s auditory bank, na jejímž základě byl v roce 1995 regulatorní rámec dále zpřísněn. Přehodnocení principů pro podnikání v bankovnictví ukázalo, že velká část malých a středních bank nebyla schopna v novém prostředí bez restrukturalizace přežít. Přestože byl tržní podíl malých bank s ohledem na bilanční sumu pouze 10%³³, hrozilo riziko, že kolaps tohoto

(25)

25

sektoru destabilizuje celý bankovní systém v důsledku ztráty důvěry. Z tohoto důvodu schválila ČNB na konci roku 1995 tzv. Konsolidační program II (KP II.).

Cílem KP II. bylo zajistit, aby malé banky plnily pravidla obezřetného hospodaření bank, konkrétně se jednalo o zajištění alespoň 8% kapitálové přiměřenosti do konce roku 1996. Při navýšení kapitálu se ČNB snažila maximálně zapojit stávající akcionáře. Až v případě selhání nebo neschopnosti stávajících akcionářů doplnit nový kapitál přicházela na řadu radikálnější řešení. Řešení v rámci KP II. lze rozdělit do čtyř základních skupin³⁴:

a) Snížení základního jmění banky a zavedení nucené správy

Toto řešení bylo přijato v případě bank se značnými ztrátami, které museli být částečně pokryty ze zdrojů stávajících akcionářů snížením základního jmění a převedením těchto prostředků do fondu rezerv. Nucená správa byla zavedena v případech, kdy existovala šance na úspěšnou revitalizaci banky, ale současný management a hlavní akcionáři nebyly schopni nebo ochotni tuto revitalizaci provést.

Další postup se odvíjel od možnosti navýšení kapitálu prostřednictvím nových investorů nebo fůzí s jinou bankou. Pokud tyto postupy selhaly, došlo k ukončení činnosti banky formou konkurzu nebo likvidace. (COOP banka, Velkomoravská banka, Podnikatelská banka, Ekoagrobanka a Realitbanka).

b) Ukončení činnosti banky

Odebrání bankovní licence se použilo v případě velkých ztrát v kombinaci s minimální šancí na další působení a neochoty akcionářů nebo nových investorů podílet se na krytí ztrát z předešlé činnosti (První slezská banka, Kreditní banka Plzeň. Již před zahájením programu byla licence odebrána Kreditní a průmyslové bance, Bance Bohemia a České bance).

c) Prodej banky s předpokladem budoucí fůze

V případě zájmu jiné banky o převzetí obchodní sítě a většiny aktiv i pasiv podporovala ČNB převzetí částečnou kompenzací ztrátových úvěrů za předpokladu, že dojde k integraci obchodních aktivit do struktur nového vlastníka (Ekoagrobanka, Bankovní dům Skala a Evrobanka byly prodány Union bance, Podnikatelská banka byla prodána finanční skupině J&T).

d) Navýšení kapitálu stávajícími nebo novými akcionáři

34 ČNB. Zpráva o činnosti bankovního dohledu v České republice. 1999

(26)

26

Tento způsob byl vybrán v případech, kdy současní akcionáři nebo nový investoři byly ochotni zavést konsolidační program a zvýšit kapitál na pokrytí identifikovaných ztrát (Banka Haná, Moravia Banka a Universal banka).

V České republice působilo 18 malých bank, z tohoto počtu se KP II. účastnilo 15 bank. Radikální řešení spočívající v odebrání licence, zavedení nucené správy nebo převzetí jinou bankou se týkalo devíti z nich. Zbylé banky doplnily kapitál pomocí svých akcionářů nebo nových investorů. Jak uvádí Mejstřík³⁵, spolupráce s novými investory v některých případech vedla pouze k oddálení problémů souvisejících se špatných úvěry díky slabému vedení nabývajících bank (Union banka). Příležitosti, které konsolidační program nabídl, vedly k rozšíření úvěrování, které nebylo v souladu s pravidly obezřetného podnikání a tím k podpoře morálního hazardu.

V individuálních případech ČNB poskytla záruky a garance výplaty vkladů nad rámec Fondu pojištění vkladů, který byl v té době 100 tis. Kč. Výše záruky byla stanovena na 4 mil. Kč, což zajistilo depozita více než 99% klientů. S ohledem na množství celkových deposit došlo k zajištění 66% vkladů. Tyto záruky ze své podstaty mohly vést k posílení morálního hazardu.

V době konsolidace malých bank se objevili problémy Agrobanky Praha. S ohledem na velikost banky (byla 6. největší) a z toho vyplývající dopady jejího krachu na celý bankovní systém se ČNB rozhodla využít mimořádných prostředků a zajistit plnohodnotný provoz pod nucenou správou (ČNB se zaručila za vklady).

Banka již v roce 1993 dobrovolně identifikovala možné ztráty a zohlednila je ve svém účetnictví. Až do roku 1995 byl pod dohledem ČNB úspěšně implementován program zaměřený na zlepšení situace. Tento stav se změnil po příchodu nového vlastníka, společnosti Motoinvest, a.s. Banka přestala plnit dohodnutý program, prováděla rizikové operace s cennými papíry a začala poskytovat rizikové úvěry. Výsledkem těchto aktivit byla nutnost zavedení nucené správy v důsledku nedostatku likvidity. Závazky vůči klientům a část aktiv Agrobanky převzal nový strategický investor General Electric Capital Corporation (GE). ČNB podpořila GE kompenzací ztrát plynoucích z převzatých aktiv, spoluprací při navýšení základního kapitálu a poskytnutím překlenovacího úvěru ve výši 50 mld. Kč.

(27)

27

Náklady na Konsolidační program II. přesáhly podle ČNB 100 mld. Kč.

4.3.3 Stabilizační program (1996-2001)

Po konsolidačním programu malých bank působily na českém trhu pouze banky, které byly podle auditů z roku 1995 solventní. Přestože měla konsolidace zajistit důvěru veřejnosti v sektor malých bank, stále docházelo k odlivu depozit, což v kombinaci s nepříznivým hospodářským vývojem vedlo k destabilizaci bankovního systému. V reakci na tyto události přijala vláda České republiky usnesením ze dne 16. října Program posílení stability bankovního sektoru (Stabilizační program).

Základ programu tvořil odkup klasifikovaných pohledávek za jejich nominální hodnotu. Celková výše pohledávek mohla dosahovat 110% základního kapitálu banky k 31. 8. 1996. Odhadované náklady byly stanoveny součtem základního kapitálu 13 malých bank k tomuto datu, což představovalo sumu 13.7 mld. Kč³⁶. Pohledávky odkupovala Česká finanční, s.r.o. Banky byly povinny této společnosti vystavit záruky za dobytnost a po skončení sedmileté lhůty uhradit České finanční tu část pohledávek, kterou se nepodařilo realizovat během fungování programu. Banky, které se účastnily programu, musely vytvářet každý rok rezervy v minimální výši 1/7 hodnoty odkoupených pohledávek. Finanční prostředky na celý program poskytla Konsolidační banka, jejíž eventuelní ztráty měl hradit Fond národního majetku. Po ekonomických problémech (viz.

Graf 7) se vláda v lednu roku 1998 rozhodla navýšit prostředky Stabilizačního programu o 5 miliard Kč³⁷. V polovině roku bylo vládním rozhodnutím ukončeno čerpání prostředků ze Stabilizačního programu, celkově bylo schváleno čerpání 14,9 mld. Kč.

36 ČNB. Zpráva o činnosti bankovního dohledu v České republice. 1999

37 V roce 1997 došlo k poklesu ekonomiky v souvislosti s přehřátím vývoje z předchozích let. Krize v jihovýchodní Asii přispěla k nedůvěře investorů v rozvíjející se ekonomiky, což v kombinaci s vnitřními problémy českého hospodářství vedlo k útokům na fixní kurz koruny. Subjekty v očekávání devalvace začaly prodávat domácí měnu a nakupovat měny zahraniční. ČNB se rozhodla bránit fixní kurz prodejem deviz a prudkým zvýšením úrokových sazeb. Tyto snahy se minuly účinkem a ČNB nakonec přistoupila k devalvaci koruny a k zavedení plovoucího směnného kurzu.

(28)

28

Graf 7 Vývoj HDP v ČR

zdroj: Český statistický úřad, 2010

O stabilizační program projevilo zájem pouze šest bank (Banka Haná, Zemská banka, Prago banka, Moravia banka, Universal banka a Foresbanka). Všechny banky do programu vstoupily během roku 1997. Kromě dodržování obecných pravidel obezřetného podnikání (kapitálová přiměřenost, limity na otevřené devizové pozice a uvěrovou angažovanost) museli banky splňovat specifické ukazatelé (Tabulka 5), které měly sloužit jako měřítko úspěšnosti plnění programu. K vyhodnocování docházelo ve čtvrtletních intervalech.

4

-0.7 -0.8

1.3

3.6

-2 -1 0 1 2 3 4 5

1996 1997 1998 1999 2000

předchozí rok = 100%

Vývoj HDP v ČR (ve stálých cenách)

(29)

29

Tabulka 5: Základní ukazatele Stabilizačního programu

Kapitálová přiměřenost min. 8%, do dvou let 10%, cíl 12%

Poměr rizikově vážených aktiv k aktivům celkem

maximálně 75%

Podíl cenných papírů s proměnlivým výnosem na aktivech

maximálně 5%

Podíl rychle likvidních aktiv na aktivech celkem

minimálně 15%

Podíl aktiv a pasiv se splatností do 1 měsíce minimálně 60%

Podíl výdělečných aktiv na aktivech celkem minimálně 60%

Podíl provozních nákladů na aktivech maximálně 3%

Podíl provozních nákladů na zisku z bankovní činnosti

maximálně 60%

Tvorba rezerv na záruku vůči České finanční

1/7 ročně

zdroj: ČNB³⁸

Cílem programu neměla být pouze restrukturalizace bilancí bank, ale také nalezení strategického partnera, který by dlouhodobě zajistil kapitálovou vybavenost. Již v průběhu roku 1998 se ukázalo, že splnění původních cílů nebude snadným úkolem. Banky byly v souvislosti s nepříznivou ekonomickou situací nuceny výrazně navýšit opravné položky k stávajícím úvěrům, což v řadě případů vedlo k porušení pravidel, ze kterých se při zavádění programu vycházelo. Dalším problémem bylo nadhodnocení aktiv během vstupních auditů. Rok 1998 tak ukázal, že Stabilizační program stojí na nereálných základech. Již v tomto roce jsou z programu z důvodu neplnění podmínek vyjmuty Pragobanka a Universal banka, kterým byly následně odejmuty bankovní licence. Účast ve stabilizačním programu ukončila také Banka Haná, kterou převzala IPB i se závazky vůči České finanční.

V roce 1999 program opustila Foresbanka a Moravia banka. V případě Foresbanky došlo k prodeji aktivit Union bance, jež splatila závazky vůči České finanční. Foresbanka poté se souhlasem ČNB ukončila svou činnost. Moravia banka byla z programu vyjmuta z důvodu neplnění předepsaných parametrů a následně také došlo ze strany ČNB k odebrání licence působit jako banka. Jedinou bankou, která tak zůstala v stabilizačním

38ČNB. Zpráva o činnosti bankovního dohledu v České republice. 1999. s. 31

(30)

30

programu, byla Expandia banka (původně Zemská banka). Expandia banku převzala Česká pojišťovna a transformovala ji na eBanku, ta své závazky vůči České finanční splatila v roce 2001.

4.3.4 Privatizace velkých bank (1998-2001)

Na českém bankovním trhu měly již od počátku devadesátých let dominantní postavení čtyři banky. Komerční banka, ČSOB, Česká spořitelna a IPB. Až na ČSOB se všechny účastnily kupónových privatizací v letech 1992 až 1995. Přesto však stát neztratil nad bankami kontrolu. Politická reprezentace považovala půjčky bankovního sektoru za hlavní prostředek transformace a svým způsobem za určitý typ fiskální politiky. Banky byly po konsolidaci z počátku devadesátých let v relativně dobré kondici a stát se obával, že prodej zahraničním investorům by ohrozil ochotu bank financovat ekonomický rozvoj.

Tyto důvody vedly politickou reprezentaci k odkládání privatizace polostátních bank. Až problémy v ekonomice v roce 1997 a s nimi spojený nárůst klasifikovaných úvěrů v portfoliích bank ukázal na nutnost privatizace zbývajících podílů v bankách a tím zajištění jejich větší transparentnosti³⁹.

Všechny čtyři banky byly nakonec privatizovány do rukou zahraničních vlastníků.

Až na ČSOB banky vytvořily během transformace velké množství špatných úvěrů, které představovaly značnou překážku při snaze o úspěšnou privatizaci. Řešením byl buď prodej bank se všemi špatnými úvěry za výrazně nižší cenu a s hrozbou, že riziková povaha transakce přiláká spíše než strategické partnery spekulanty, nebo sanace bank a následný prodej za výrazně vyšší ceny.

Za úspěšnou privatizaci lze považovat případ ČSOB. Ta, jak už bylo zmíněno, neměla problém s transformačními úvěry a byla v roce 1999 prodána za přibližně 1,1 mld.

EUR⁴⁰ belgické finanční skupině KBC. Belgičané získali 65,7% akcií.

Proti úspěšné privatizaci ČSOB stojí případ IPB. Banka byla v roce 1998 privatizována bez předchozí sanace do rukou japonské skupiny Nomura International za cenu 84.18 mil. EUR⁴¹. Důvodem takto nízké ceny byly jednak špatné úvěry v portfoliu

40 Mejstřík (2004) uvádí cenu 1,2 mld. EUR podle kurzu z června 1999. Naproti tomu Revenda (2008) uvádí cenu 1,076 mld. EUR podle kurzu ze stejného měsíce.

41 REVENDA, Zbyněk. Článek Czech experience in Dealing with Problem Banks with Focus on the Lender of Last Resort Activities z časopisu Bank and Credit, Polská národní banka, 2008

(31)

31

banky a také velikost podílu, kterou stát Nomuře prodával (36%)⁴². Nedostatky privatizace bez předchozí sanace se projevily v roce 2000, kdy se banka v důsledku dramatického poklesu primárních vkladů dostala do vážných problémů s likviditou. Neochota akcionářů konstruktivně řešit nastalou situaci vyústila 16. 6. 2000 v uvalení nucené správy ČNB.

ČNB následně prodala zdravou část IPB ČSOB a sama převzala dluhy, na které dostala státní záruky. Podle odhadů Revendy (2008) stát v souvislosti s privatizací IPB utržil ztrátu mezi 4 a 5 mld. EUR.

Privatizaci KB a České spořitelny předcházela významná pomoc státu. Obě instituce obdržely státní záruky, převedly špatné úvěry na Konsolidační banku a byl jim navýšen základní kapitál 6,8 resp. o 4,5 mld. Kč. Mejstřík⁴³ odhaduje celkové náklady státu na sanaci obou bank v minimální výši 105 mld. Kč (3,5 mld. EUR). Pro privatizaci 52% podílu v České spořitelně byla vybrána bez soutěže rakouská Erste bank. Cena za podíl dosáhla téměř 555 mil. EUR⁴⁴. V roce 2001 vyhrála soutěž o 60% podíl v KB francouzská banka Société Général s nabídkou 40,2 mld. Kč (1,187mld. EUR). Soutěže se dále účastnila skupina Unicredito a HypoVereinsbank.

4.4 Historie regulace v devadesátých letech

Pro regulaci bankovnictví po roce 1990 byly zásadní dva zákony. Zákon č. 130/1989 Sb., o Státní bance československé a zákon č. 158/1989 Sb., o bankách a spořitelnách, oba s účinností od 1. ledna 1990. Těmito zákony vznikl základní legislativní rámec pro fungování dvoustupňového bankovního systému a byly stanoveny pravomoci institucí bankovního dohledu.

Problém zákona č 130/1989 Sb. byl v definici pravomocí SBČS, která jako centrální banka měla vykonávat i dohled nad bankovním trhem. Cílem dohledu podle tohoto zákona byla hlavě kontrola emise peněz, řízení peněžního oběhu a zajištění platebního styku.

Centrální banky tedy nedisponovala pravomocemi, které by jí umožňovali provádět dohled ve smyslu snižování systémového rizika bankovního podnikání a zajišťování ochrany integrity, stability a bezpečnosti bankovního sektoru. Kontrolu činnosti bank ve smyslu obezřetného podnikání zajišťovalo podle zákona č. 158/1989 Sb. federální

42 Stát ztratil majoritní podíl v IPB již během kupónové privatizace v roce 1995. Podíl FNM byl v té době 32,9%, banka však sama držela přes dceřiné investiční společnosti 15% vlastních akcií (viz poznámka 22). Z těchto údajů vyplývá, že skutečný privatizovaný podíl byl vyšší než 36%.

44 REVENDA, Zbyněk. Článek Czech experience in Dealing with Problem Banks with Focus on the Lender of Last Resort Activities z časopisu Bank and Credit, Polská národní banka, 2008

(32)

32

ministerstvo financí, které po dohodě se SBČS vydávalo povolení k založení banky, snížení základního kapitálu, atd.

Z výše popsaného vyplývá, že SBČS (po roce 1993 ČNB) na začátku devadesátých let neplnila jednu ze svých pozdějších zásadních rolí, kterou je dohled nad obezřetným podnikáním bank.

1990

Byly stanoveny první regulační podmínky. Základní kapitál banky musel být v minimální výši 50 mil. Kč. Žadatel o bankovní licenci musel předložit zakládací dokumenty, obchodní záměr, organizační strukturu banky, prokázat znalosti vedení banky v oblasti bankovnictví, atd. Po zahájení činnosti kontrolovalo plnění podmínek licence ministerstvo financí.

1991

SBČS začala ve spoluprácí se zahraničními poradci pracovat na vzniku nových právních norem, jejichž cílem bylo zabezpečení plnohodnotného bankovního dohledu včetně kontroly obezřetného podnikání bank.

V součinnosti s Federálním ministerstvem financí byly stanoveny první limity na tvorbu rezerv z nákladů bank ve výši 1,5% z úvěrů k 30. 6. 1991.

1992

Rok 1992 představuje zlom v činnosti centrální banky, jako hlavní instituce bankovního dohledu. K 1. únoru 1992 nabyly účinnost zákony č. 22/1992 SB., o SBČS a zákon č. 21/1992., o bankách. SBČS byla pověřena výkonem bankovního dohledu nad činností bank. Bankovní dohled zahrnoval⁴⁵:

a) posuzování žádostí o udělení povolení působit jako banka podle zvláštního zákona;

b) dohled nad dodržováním podmínek stanovených povoleními podle písmene a), jakož i povoleními podle zvláštních zákonů;

c) kontrolu dodržování právních předpisů a opatření vydaných Státní bankou československou, jakož i kontrolu dodržování zákonů, kdy je k tomu tímto zákonem a zvláštními zákony zmocněna;

d) ukládání opatření k nápravě a pokut při zjištění nedostatků podle tohoto zákona nebo podle zvláštního zákona.

45 Podle § 48 zákona č. 22/1992 Sb.

(33)

33

Nedostatkem zákonů přijatých v roce 1992 byla absence řešení vystoupení banky ze sektoru. Centrální banka mohla v případě zjištění pochybností při řízení banky uložit pokutu do výše 1 mil. Kčs nebo rozhodnout o ukončení bankovní činnosti.

Během roku došlo k zavedení opatření o kapitálové přiměřenosti, úvěrové angažovanosti, likviditě a zajištění devizových pozic. Významně se také navýšil požadavek na minimální kapitál na úrovní 300 mil. Kč. V souvislosti s těmito pravidly byly stanoveny nové požadavky na tvorbu rezerv k rizikovým aktivům (Tabulka 6) a navýšen limit tvorby rezerv do výše 2% aktiv.

Tabulka 6: Rezervy k rizikovým aktivům

Riziková aktiva banky podle kvality Tvorba rezerv a oprávek

standardní 20%

nestandardní 50%

pochybná a ztrátová 100%

zdroj: ČNB⁴⁶

1993

V souvislosti s rozdělením federace byl přijat zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Dále došlo ke zpřísnění požadavků kapitálové přiměřenosti, úvěrové angažovanosti a likviditě. Limit kapitálové přiměřenosti byl stanoven na 6,25% k 31. 12. 1993 a 8% k 31.

12. 1996.

1994

Byla přijata novela zákona o bankách, která zesilovala pravomoci ČNB při prosazování nápravných opatření. Společně s touto novelou došlo k výraznému zpřísnění regulatorních podmínek ze strany ČNB. Nejdůležitější kroky představovalo:

- posílení institutu nucené správy,

- možnost snížení základního jmění banky,

- zavedení pojištění vkladů fyzických osob do výše 125 000 Kč s maximálním plněním 80%,

- zvýšení základního jmění bank na minimálně 500 mil. Kč - zpřísnění tvorby opravných položek a rezerv

- zavedení komise pro kontrolu odborných a řídících schopností vedoucích pracovníků bank.

1995

46 Bankovní sektor v období ekonomické transformace, ČNB. 1996